Krásnohlávek se řadí mezi stálezelené trvalky, ale v našich podmínkách se pěstuje buď jako pokojová rostlina, přenosná rostlina, nebo jako zahradní jednoletá rostlina, protože není mrazuvzdorný. I když vám krásnohlávek na záhonku zmrzne, zůstává pohledově atraktivní, takže se z něj můžete těšit prakticky celou zimu. Kromě nádob a závěsných košů je vhodný do obrub a na skalku. Na konci května již může zdobit váš balkon, terasu či záhon. Calocephalus má rád velmi mírnou zálivku a světlé slunečné stanoviště. Dobře snáší i větrná stanoviště. Vyžaduje dokonale propustnou půdu, takže jej pěstujte nejlépe v písčité půdě. Přihnojujte během vegetace každých 14 dní hnojivem určeným pro balkonové rostliny.
Švestky, slívy, ryngle, mirabelky, špendlíky a blumy patří do početné rodiny slivoní (Prunus). Mezi jejich příbuzné patří i další peckovice: višeň, třešeň, broskev, meruňka. Celý rod má přibližně 430 druhů. Složením těla do něj patří i mango, ale jako tropická plodina se tam nepočítá.
Blumy mají žluté, zelené i fialovočervené kulovité plody se žlutou dužninou. Na trh se běžně dostává cca osm druhů blum.
Špendlíky vypadají jako menší žluté švestky, jsou tedy oválné. Dužnina, kterou lze dobře oddělit od pecky, má velice lahodnou chuť.
Dávkování je individuální, záleží na ošetřované rostlině a na tom, proti jaké nákaze se bude používat. Vždy je k přípravku přiložen dávkovací list, který je nutné si důkladně přečíst.
Jádroviny – strupovitost
Ošetření se provádí podle signalizace nebo podle potřeby v intervalu 10–14 dní. Při preventivní ochraně se ošetřuje 2–3x před květem a dále dle průběhu infekce. Nižší dávku lze použít při preventivní aplikaci. Baycor je účinný 72 až 96 hodin od začátku infekce, má současně vedlejší účinky proti padlí jabloňovému. Množství vody: 500 l/ha a 1 m výšky koruny stromů.
Karafiáty – rez karafiátová
Ošetření preventivně, nejpozději při prvních příznacích a dále po 10–20 dnech podle potřeby, koncentrace 0,2 %.
Meruňka – monilióza
Ošetřuje se těsně před květem a při dokvétání, při zvýšeném riziku infekce se ošetření zopakuje 6 týdnů před sklizní.
Meruňka – hnědnutí listů
Ošetření 3 až 4 týdny po odkvětu, opakovat 2x po 1–2 týdnech. Množství vody: 500 l/ha a 1 m výšky koruny stromů.
Růže – padlí, rez, černá skvrnitost
Ošetření podle potřeby, koncentrace 0,15 %.
Višeň, třešeň – skvrnitost
První ošetření 3 až 4 týdny po odkvětu, druhé po 10 dnech. Tato dvě ošetření zpravidla postačí ke zvládnutí choroby, v případě potřeby se ošetřuje ještě po sklizni. Množství vody: 500 l/ha a 1 m výšky koruny stromů.
U staré meruňky lze růst pouze usměrnit výchovným řezem. V letech s nižší úrodou stromy více narůstají, a pokud vynecháte letní řez, vytvoří nadměrně dlouhé jednoleté výhony, které dosahují délky 80–120 cm. Na rozdíl od jabloní je u meruněk (a vlastně u většiny peckovin) nástup do plodnosti o rok kratší: V prvním roce letorosty vyrůstají a současně se na nich zakládají květní pupeny, které hned v následujícím roce plodí. Jenže to platí u výhonů přiměřené délky (20–30 cm). U dlouhých výhonů se květní pupeny zakládají jen ve vrcholových částech, dolní jsou často holé nebo jen s listovými pupeny. Plodnost může být stále vysoká, ale plody jsou drobné a méně chutné. Tomu však lze předejít pomocí takzvaného Šittova řezu: Když letorosty narostou do přiměřené délky (20–30 cm), zaštípněte jejich vrchol nehtem. Toto udělejte zpravidla již v druhé polovině května, případně i později. Tím vyvoláte žádoucí tvorbu bočního předčasného obrostu, na němž se květní pupeny založí daleko ochotněji než na nadměrně dlouhých letorostech. Květní pupeny na předčasném obrostu pak kvetou v následujícím roce o 3–5 dní později než na „starém“ dřevě. To může být při nepříznivém počasí s pozdními jarními mrazíky v průběhu květu značným přínosem pro uspokojivou sklizeň i v méně příznivých letech. Takže ořežte jen suché větve, meruňka zmlazování nesnáší, dostane klejotok a uschne.
Jaký je přesný rozdíl mezi rynglí a blumou? V tom nemají úplně jasno snad ani biologové. Jejich společný rod slivoň je totiž velice variabilní a názory na zatřiďování jednotlivých druhů a poddruhů se teprve postupně vyvíjejí. Všeobecně ale bývají odrůdy a variety s kulatými plody nazývány ryngle (var. Claudiana), ovoidní (vejcovité) a protáhlé pak blumy (var. Ovoidea, případně var. Subrotunda).
Třeba taková slíva, dříve považovaná za samostatný druh, je dnes řazena jako poddruh švestky, podobně jako mirabelka. Jejím poddruhem je zase typický staročeský špendlík. Jisté je, že stejně jako švestky patří i slívy, ryngle, mirabelky, špendlíky a blumy do početné rodiny slivoní (Prunus). Jejich příbuzné jsou i další peckovice: višeň, třešeň, broskev, meruňka. Celý rod tak má na 430 druhů. Podle odrůdy jsou pak plody různě velké a zabarvené.
Slivoň bluma (Prunus domestica subsp. italica) je pravděpodobně křížencem slivoně trnky a slivoně myrobalán. Planá forma blumy není totiž známa. Jde o strom se silnějšími větvemi, vysoký asi 5 až 8 metrů, pro zajištění plodnosti se musí roubovat. Listy mají stejný tvar jako u švestky, ale jsou větší. Květy jsou bílé, po oplodnění na místě květu vyroste dužnatý plod žluté barvy, kulatého tvaru, přibližně 5 cm v průměru. Plod po dozrání v červenci až srpnu obsahuje velkou pecku.
Čmeláci ve střední a severní Evropě žijí v jednoletých společenstvích. Hnízda si budují buď na povrchu v suchém listí, suché trávě nebo nahromaděném mechu, v kouskách materiálu držícího teplo v senících, v úžlabích trámů, nebo pod zemí. Milují opuštěné díry myší a dalších drobných savců. Občas můžeme narazit na čmeláčí hnízdo i ve stelivu prázdné ptačí budky nebo veverčím hnízdě, které už veverka nepoužívá.
Každý podzim vymřou všechny staré matky-královny, dělnice a samečci-trubci. Mladé čmeláčí matky jsou předtím trubci oplozeny a před příchodem zimy se zavrtají do země. Zahrabané v zemi nebo v hromadě listí přečkají zimu. Tu přečká jen asi 10–20 % na podzim vylíhlých mladých matek-královen. Na jaře mladé královny vylézají ze země (podle druhu březen–květen) a hledají útočiště pro založení rodu.
V této době létá královna nízko při zemi nebo při zdech domů a jiných stavebních konstrukcí a hledá vhodné chráněné místo s dostatkem izolačního materiálu, do kterého by mohla uložit první plodové buňky. Samička je v tuto chvíli na všechno sama. Musí najít vhodné místo ke hnízdění, postavit buňky, přinášet a shromažďovat potravu a odchovat první dělnice. Hnízdní materiál ve vybraném hnízdě si matka upraví pro svou potřebu, ale bohužel není schopna si takový materiál obstarat a nanosit do hnízda. Mnohá královna proto vhodný útulek pro hnízdo vůbec nenajde. Pokud najde špatné místo, které třeba promokne, hnízdo po pohromě opustí, a buď zahyne, nebo se pokusí vniknout do již založeného hnízda jiné královny, kde však jedna z nich bývá vyhnána nebo zabita. Totéž se stane, když plod matce zmrzne. Bohužel matka není schopna ve svém nebo cizím hnízdě znovu vytvořit opakované úvodní buňky k založení rodu, a proto je její prvotní výběr a dostatek hnízdních možností kriticky důležitý.
Když si královna vybere hnízdo, první den často vyletuje a seznamuje se s okolím. V dalších několika dnech vypocuje z těla vosk pro stavbu svého zásobovacího kalíšku a první plodové buňky. Přitom vylétá za potravou pro sebe jen několikrát denně na 10–40 minut. Do plodové buňky naklade 6–10 vajíček, která vlastním tělem trvale zahřívá na nutnou teplotu 29–30 °C. Přibližně za 4 dny se z vajíček vylíhnou larvičky, stále se zdržující v buňce, které matka krmí přinášeným a nashromážděným nektarem a pylem. Když larvičky dorostou, upředou si samostatné voskové kokony, v nichž dochází už bez krmení královnou k přeměně larev v čmeláky – zprvu pouze dělnice, a to velmi malé. K zrození dělnic od nakladení vajíček dochází podle okolností za 3–4 týdny. Dělnice hned několik dnů po narození pomáhají královně s dalším rozvojem čmeláčího společenství a hlavně okamžitě přinášejí nektar a pyl z přírody. Královna pak brzy přestane úl opouštět. Postupně se líhne víc dělnic. S přibýváním dělnic v hnízdě roste i přísun potravy. Každá další generace larev má tedy potravy více, a tak jsou i dělnice větší a zdatnější. Na vrcholu vývoje společenstva bývá podle druhu čmeláků v hnízdě několik desítek až stovek dělnic. Rovněž podle druhu čmeláků se od června do září začínají objevovat pohlavně dokonalí jedinci – krásné mladé samičky a samečci-trubci. Samečci se rodí nejen z matčiných vajíček, ale i z vajíček dělnic.
Vztah mladých samiček, kterých bývá v hnízdě i několik desítek, k matce je přátelský. Jsou zaznamenány případy, kdy dokonce matce pomáhají s péčí o plod a s potravou. Přesto však po oplození a vykrmení nektarem a pylem mladé samičky hnízdo postupně opouštějí a ukryjí se v zemi, kde přezimují v malé komůrce, kterou si vyhrabou. Stejně tak trubci a dělnice postupně opouštějí úl a během podzimu zemřou stářím v přírodě. Některé dělnice spolu se starou královnou zahynou v úlu. Stará královna podle přírodních zákonů nemůže přežít do jara. Na jaře začne celý cyklus díky přeživším mladým královnám znovu.
Třetí velká kategorie (nebo spíše skupina kategorií) je označována jako vína chráněného označení původu a ta se člení na dvě menší skupiny: na vína jakostní (Qualitätswein) a na vína jakostní s přívlastkem (Qualitätswein mit Prädikat).
Obě tyto „podkategorie“ se ještě dál dělí: u vín jakostních rozlišujeme vína jakostní odrůdová (víno se jmenuje podle odrůdy či odrůd, ze kterých bylo vyrobeno) a na vína jakostní známková (ta se naopak podle odrůd jmenovat nesmí), která byla vytvořena smícháním vín z různých odrůd (v téže barvě, buď vína bílá, nebo červená). Takovéto směsi vín také mohou být označovány výrazem cuveé. Předepsaná minimální cukernatost pro vína jakostní je 15 °NM a tato vína už musejí být zatříďována. Protože uvedená cukernatost je stále ještě nedostatečná pro tvorbu takového objemu alkoholu, který by víno spolehlivě stabilizoval (stejně jako u kategorií předchozích), musí se mošty doslazovat, což se dělá řepným cukrem. Dokonce se v těchto kategoriích smí doslazovat i hotová vína, avšak už nikoli řepným cukrem, ale jen zahuštěným moštem. Ten se připravuje ve vakuových odparkách nebo vymrazováním vody.
A zbývá nám skupina vín jakostních s přívlastkem, ve které některé kategorie určitě znají ti, kteří při výběru vín dávají přednost těm kvalitnějším. Nejnižší kategorie z této skupiny se jmenuje: vína kabinetní (kabinettwein). Minimální cukernatost při sklizni hroznů je 19°NM, což je pro produkci dostatečného množství alkoholu stále méně, než vína ke své stabilitě potřebuji. Ale pozor, takovýto mošt, protože je určen pro vína s přívlastkem, už se nesmí doslazovat! A samozřejmě ani hotová vína! Je tedy na umění sklepmistra, jak dokáže, aby i takovéto méně alkoholické víno zůstalo zdravé a nekazilo se. Vína kabinetní bývají lehká, svěží a pitelná, takže jsou vhodná pro delší příjemné posezení.
Dalším přívlastkovým vínem je víno zvané „pozdní sběr“. Z názvu vyplývá, že je nutné déle čekat na dosažení minimální cukernatosti hroznů, která je pro tuto kategorii 21°NM, což dává předpoklad pro vyšší kvalitu vína. Této cukernatosti se běžně dosahuje u pozdnějších odrůd, ale ve vinařsky „pěkných“ letech je možné ochutnat i vína odrůd s kratší vegetační dobou, třeba Sylvánské zelené, Müller Thurgau či Veltlínské zelené. Další následující kategorie má minimální limit cukernatosti 24°NM a nazývá se „výběr z hroznů“. Ta už potřebuje opravdu dostatek sluníčka během vegetace a krásný teplý podzim nejen pro navýšení obsahu sacharidů, ale také pro vývoj aromatických látek. A ne každým rokem se povede tak vysoké cukernatosti dosáhnout. Což stejně tak platí pro všechna zbývající přívlastková vína, o kterých ještě budu mluvit.
Vína kabinetní i pozdní sběry bývají většinou v chuti suchá nebo jen s malým zbytečkem nezkvašených sacharidů. Další kategorie mají minimální limity cukernatosti vyšší, kvasinky často nezvládnou všechen cukr zkvasit, a proto tato vína s vyššími predikáty bývají často sladká.
A co vína ledová a slámová?
Ta mají jednu stejnou charakteristiku: společně s výběrem z bobulí je pro vína ledová a slámová stejný minimální limit: 27°NM. „Výběry z bobulí“ se proto objeví na trhu ještě méně často, protože vyžadují opravdu velmi pěkný průběh počasí za vegetace, aby bylo dosaženo této cukernatosti, a jsou výrazně sladká. Také bývají adekvátně drahá.
„Vína ledová“ jsou vyráběna zvláštním technologickým postupem – hrozny se nechají viset na keřích v mrazech až do doby, kdy jejich teplota dosáhne hodnoty minimálně -7°C, jak stanoví vinařský zákon. Neznamená to ovšem, že se hrozny nechají přemrznout a sklízejí se, až mrazy zase povolí! Při této nízké teplotě zmrzne všechna voda v moštu a tím se zvýší koncentrace sacharidů. A vinař nesmí připustit, aby led v bobulích roztál, ale musí hrozny zpracovávat takto zmrzlé. To znamená, že se sklízejí v noci nebo nad ránem, kdy je teplota nejnižší, a stále ve zmrzlém stavu se pomalu lisují velmi mírným tlakem, aby led zůstal ve slupkách a koncentrace moštu zůstala vysoká. Je jasné, že vinaři nesou značné riziko, že příhodný okamžik během zimy nenastane a jejich celoroční práce přijde vniveč. A protože se k takovémuto postupu vybírají pozdní velmi kvalitní odrůdy, je jasné, proč jsou ceny takových vín tak vysoké.
Předposlední kategorií takovýchto vzácných vín jsou „vína slámová“. I ta mají svůj „zákonný“ postup výroby a jsou pro ně opět vhodné jen ty nejkvalitnější odrůdy. Sklizené hrozny se uloží v dobře větraných prostorách (půdy, bývalé sýpky, dobře větrané haly aj.), kde se nechají ležet tří měsíce, aby se během té doby odpařila část vody z moštu přes slupky bobulí a tím se zvýšila koncentrace sacharidů. V minulosti se ukládaly na vrstvu slámy – proto vína slámová – dnes se ukládají do nízkých lísek, na otevřené police nebo se zavěšují. Hrozny musí být při vysychání často kontrolovány, aby nedocházelo k hnití nebo napadení plísněmi. Také tato výroba je pro vinaře značně riskantní, a proto je jejich cena vysoká.
