Téma: 

klívie


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

NENÁROČNÉ POKOJOVÉ ROSTLINY

Klívie

Je to nevelký rod, který obsahuje všehovšudy tři druhy. Nejrozšířenější je klívie oranžová. Květenství klívie je vysoké 30 až 40 cm, s 20 kvítky. Listy jsou rovné, sytě zelené, dlouhé 40 až 50 cm. Jsou sestaveny do růžice a rozkládají se do zvláštního vějíře. Váš interiér tak může zdobit i v období, kdy nekvete. Klívie je poměrně nenáročná rostlina. Její listy se nemusí rosit. V létě jí poskytněte jasné a rozptýlené světlo. Zimní nedostatek světla snáší dobře, můžete ji tedy umístit v nevelké vzdálenosti od jižního okna, na jihovýchod nebo na západ. Při velkém nedostatku světla klívie sice přežívají, ale nekvetou a rostou pomaleji. Zálivka je vždy mírná. Aby klívie pravidelně kvetly, je pro ně důležité období klidu. U mladých rostlin je to období od září. Klívie se přesazují jen tehdy, pokud je to nutné, a květináč zvolíme raději s velkým průměrem. Musíme dávat pozor, aby nedošlo k poškození kořenů. Pokud postupujeme opatrně, mohou se oddělit dceřiné výhonky. Je důležité, aby mladé rostliny neměly méně než 4 listy. Kvůli dalšímu zakořenění se zasadí do písku nebo do směsi písku a rašeliny (v poměru 1 : 1). Klívie by se dala zařadit mezi kvetoucí pokojovky vhodné do chladu, protože celé léto může být venku někde ve stínu a v zimě ji vyhovuje 12-16 °C, ale snese i méně. Platí, že čím nižší teplota, tím menší zálivka.

  • Botanický název: Clivia
  • Osvětlení: Světlé místo s přistíněním od přímých slunečních paprsků v létě. Klívii vyhovuje čerstvý vzduch na přistíněném místě.
  • Zálivka: Od jara do podzimu hojná. V pozdním podzimu opatrná a mírná. V zimě místo konvice můžeme použít rozprašovač. Tak se zvlhčí zemina i listy, ale jen tehdy, když je v místnosti s chladnější teplotou. Jestliže je klívie v místnosti s teplotou okolo 20 °C, zaléváme ji více.
  • Přesadba: Doporučená směs zeminy: 2 díly drnovky, 1 díl listovky, 1 díl prohnojené zeminy, 1 díl rašeliny a 1 díl písku. Přesazuje se až po období kvetení a jenom tehdy, kdy již kořeny vylézají z květináče.
  • Rozmnožování: Dělením při přesazování a semeny. Semena se sbírají z plodu 2 až 3 měsíce po odkvětu a v příhodné době se vysévají do zeminy. Semena vzchází během měsíce, ale rostlina kvete při semenném množení až za 4 nebo 5 let.

Klívie – foto

Zde je několik fotografií zobrazujících klívie.

Detail odstavce: Klívie
Zdroj: Nenáročné pokojové rostliny
Zveřejněno: 19.3.2014


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: Klivie žloutnutí listů

Zasychání konečků listů u klívie je nejčastěji kvůli nadměrné zálivce v době krátkých dní a dlouhých nocí. Bohužel to nejde opravit a listy už zůstanou poškozené až do jejich vypadnutí. V zimě klívie potřebuje být u okna při teplotě 15 až 18 stupňů a zálivka ji stačí jednou za měsíc. Zálivka se o malinko zvýší až když vyraší květ . V létě se pak zalévá normálně jednou týdně.

Zdroj: diskuze Klivie žloutnutí listů
Odesláno: 4.12.2018 uživatelem Kamča
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

POKOJOVÉ KVĚTINY DO STÍNU

Ostatní stínomilné rostliny

Z ostatních druhů, které vyžadují polostín, jsou asi nejznámější a nejoblíbenější žumen, klívie, fíkus, araukárie, kořenokvětka a zamiokulkas.

Žumen (Cissus)

Tato australská stálezelená popínavá rostlina je blízkou příbuznou révy. Má vejčité zubovité listy a svých opor se drží vidlicovitými úponky. Žumen se bohatě a rychle rozrůstá. Může se pnout po tyčích, po silném provazu zavěšeném od stropu, po zábradlí schodiště, zkrátka všude, kde chcete oživit trochu tmavší zákoutí sytou zelení. Žumen lze pěstovat i v závěsných nádobách, pak se výhony budou spouštět k zemi.

Žumen nesnáší přímé slunce, bujně roste při normální pokojové teplotě, v zimě je však nutné zajistit teplotu minimálně 12 stupňů Celsia. V době vegetace zalévejte mírně a jednou za dva týdny přihnojujte standardním tekutým hnojivem. V zimě zálivku omezte. Rostlině se dobře daří v suchém vzduchu, pěstujete-li ji však v teplém pokoji, bude potřebovat zvýšenou vlhkost.

Na těchto fotografiích si můžete dobře prohlédnout popínavou rostlinu žumen.

Klívie (Clivia)

Tuhé, řemenité listy klívie rostou ve dvou řadách ze ztluštělé báze (podobně jako pórek). Velmi časně zjara je možné vidět bledé květenství schované v záhybu listů, mírně odkloněné od středu, které pomalu roste na tlustém stvolu. Na jeho vrcholku se nachází asi dvacet jasně oranžových trubkovitých květů. Občas se vyskytují variety zbarvené žlutě nebo meruňkově (viz níže odkaz na fotogalerii).

Klívii pěstujte v polostínu, ale bude-li mít málo světla, nepokvete. V době vegetace jí vyhovuje normální pokojová teplota. Koncem podzimu klívii přemístěte na chladnější stanoviště, optimální teplota by se během letního odpočinku měla pohybovat okolo 10 stupňů Celsia. Tento odpočinek je nezbytný, má-li rostlina příštím rokem opět vykvést. Klívie dobře snáší suchý vzduch a nevyžaduje zvláštní zvlhčování. Od okamžiku, kdy se v záhybu listů objeví květenství, až do podzimu rostlinu vydatně zalévejte tak, aby zemina byla stále mírně vlhká. V tomto období také dvakrát měsíčně aplikujte standardní tekuté hnojivo. Na konci podzimu přestaňte zalévat i hnojit a zeminu ponechte zcela suchou až do časného jara, kdy začne klívie nakvétat. Pak zase pozvolna začněte s normální zálivkou. Klívie vytváří četné dužnaté kořeny, které se s jejím růstem začnou vynořovat na povrch zeminy. Pokvete nejlépe, bude-li mít tyto kořeny stlačené, a přesazovat byste ji měli, jen pokud je to nevyhnutelné. Při přesazování odstraňte odnože a zasaďte je odděleně, jestliže již mají viditelné kořeny.

Zde se můžete sami přesvědčit, jak krásná tato pokojová rostlina může být: klívie foto.

Fíkus (Ficus)

Z fíkusů si pro pěstování v polostínu vyberte druh Ficus pumila, jiné druhy vyžadují více světla. Ficus pumila má drobné zvlněné srdcovité listy a bývá popínavý nebo plazivý. Jeho stonky mohou dosáhnout délky několika metrů, častým zaštipováním terminálních výhonů však můžete udržet kompaktní, keřovitý vzhled.

Ficus pumila dobře roste při běžné pokojové teplotě, nesnáší však vysoké teploty a v zimě má raději trochu nižší teplotu (minimálně však 10 stupňů Celsia). Vyžaduje pravidelnou zálivku, neměl by tedy vyschnout ani být přemokřený. Má rád vysokou vzdušnou vlhkost – čím vyšší vlhkost, tím rychleji roste. Od jara do podzimu jej jedenkrát za 14 dní přihnojujte. Ficus pumila se množí na jaře vrcholovými řízky.

Zde si můžete prohlédnout fotografie druhu, který je do tmavších koutů z fíkusů ten nejvhodnější: fíkus foto.

Araukárie/Blahočet (Araucaria)

Araukárie roste pomalu, může však během deseti let dosáhnout výšky 120 cm. Ze všech známých druhů araukárií je pro pěstování v interiéru vhodná pouze Araucaria heterophyla, která má vodorovně postavené větve, jež v pravidelných patrech vytvářejí nezaměnitelný vzhled čeledi araukáriovitých, řadící se mezi jehličnany. Už po staletí se pěstuje jako pokojová rostlina. Pěstuje se také jako okrasná rostlina v parcích a zahradách jižní Evropy, kde dorůstá až do výšky 60 metrů. Listy mají krásně sytě zelenou barvu a strom své hustě listnaté větve rozkládá téměř vodorovně kolem kmene.

Araukárie vyžaduje polostín, dobře se jí daří při teplotě 15 až 21 stupňů Celsia. Zalévejte přiměřeně, s přidáním hnojiva na azalky jednou za tři týdny v době vegetace. Jestliže araukárii budete přelévat, opadá vám. Tato rostlina má ráda vyšší vlhkost vzduchu. Na příliš teplém a suchém stanovišti větve „zplihnou“ a jehlice zasychají. Araukárie přezimuje v chladu a v této době se minimálně zalévá. Přesazujte ji jen zřídka. Množit můžete vrcholovými řízky, které se odebírají pod druhým patrem od vrcholu.

Zde si můžete prohlédnout tento zajímavý jehličnan a přesvědčit se o tom, že opravdu dokáže dorůst až do výšky několika desítek metrů, má-li prostor a čas: araukárie foto.

Kořenokvětka (Aspidistra)

Aspidistra snáší i určité zanedbávání, avšak pokud se o ni budete dobře starat, odmění se vám každý rok několika novými listy. Dorůstá do výšky 75 až 100 cm. Tato odolná, nenáročná a dlouhověká pokojová rostlina získala své české jméno podle červeno-hnědých hvězdičkovitých květů, které vykvétají z oddenků těsně nad zemí. Aspidistra vytváří podlouhlé, tmavě zelené kožovité listy. Někdy můžeme spatřit staré rostliny, které téměř svými kořeny trhají květináč, a to právě kořenokvětce prospívá. Nemá ráda častě přesazování, rostliny musí vždy řádně prokořenit květináč, teprve pak je lze přesadit (obvykle je to jednou za 2 až 3 roky).

Nejideálnějším stanovištěm pro pěstování kořenokvětky je stinné a klidné místo. Lze ji pěstovat i na venkovním stanovišti. Rostlina není náchylná na průvan, ale potřebuje vysokou vlhkost vzduchu (až 85 %), proto ji často roste. Vydatně zalévejte měkkou, odstátou vodou. Pokud nemá rostlina dostatečnou zálivku, listy odspodu žloutnou nebo se na nich objevují skvrny. Kořenokvětce nejvíce vyhovuje normální pokojová teplota okolo 23 °C, ale snese i teplotu až kolem 29 °C. Starší rostliny mají raději chladnější místa, tedy o teplotě okolo 18 °C. V průběhu roku zalévejte mírně. V období vegetace přihnojujte každé dva týdny standardním tekutým hnojivem.

Na těchto fotografiích si můžete prohlédnout zajímavé zbarvení listů kořenokvětky.

Zamiokulkas (Zamioculcas)

Tato rostlina je velice dekorativní pro své lesklé listy, které jsou více než zajímavé. Tyto zpeřené, tmavě zelené listy vyrůstají na silných stvolech, které mohou být až 1 metr dlouhé. V podzemní části je hlíza, která slouží jako zásobárna vody na období sucha. Proto je také zamiokulkas občas řazen k sukulentům. Starší exempláře občas kvetou. Květ však není tak působivý jako lesklé listy.

Zamiokulkas se hodí pro pěstitele začátečníky. Prospívá i na tmavších místech a potřebuje málo vody. Pěstujte jej při běžné pokojové teplotě pohybující se okolo 20 až 25 °C. Teplota přezimování by se měla pohybovat od 16 do 18 °C, nikdy by však neměla klesnout pod 12 °C. Rostlinu zalévejte pravidelně a k zalévání používejte pouze měkkou, odstátou vodu pokojové teploty. Při péči o zamiokulkas se můžete v zásadě dopustit jen jedné chyby: když budete rostlinu zalévat příliš, začnou její dužnaté kořeny zahnívat. Jestliže substrát mezi následnými zálivkami oschne nebo občas úplně vyschne, nic se neděje. Ve své domovině dokáže totiž zamiokulkas přečkat i dlouhá období sucha, byť v bezlistém stavu. Rostlinu přihnojujte jednou za dva týdny, a to v období od března do září speciálními tekutými hnojivy pro kaktusy a sukulenty, případně standardním tekutým hnojivem. Spotřeba živin je u zamiokulkasu velice rychlá. Pokud se na lesklých stálezelených listech časem usadí prach, osprchujte rostlinu vlažnou vodou. Každým rokem vyrůstají z podzemní hlízy jeden až tři nové výhony a zamiokulkas je tak stále hustší a kompaktnější.

Tyto fotografie vás určitě přesvědčí, pokud ještě váháte, zda si máte tuto krásnou a přitom nenáročnou pokojovou rostlinu pořídit: zamiokulkas foto.

Detail odstavce: Ostatní stínomilné rostliny
Zdroj: Pokojové květiny do stínu
Zveřejněno: 12.7.2015


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Klivie žloutnutí listů

Na chodbě mám umístěnou klívií.V poslední době jí začly žloutnout konečky listů a částečně usychat.Nevím co je toho příčinou.Děkuji za dobrou radu.

Zdroj: diskuze Klivie žloutnutí listů
Odesláno: 4.12.2018 uživatelem Kateřina
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

JEDOVATÉ ROSTLINY V ČR

Jedovaté pokojové rostliny

Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?

Diefenbachie skvrnitá

Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.

Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.

Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkladně umýt ruce!

Oleandr obecný

Latinský název Nerium oleander patří až 4 m vysokému keři (v bytě dorůstá do 2 m). Listy má kožovité, kopinaté, ve 3četných přeslenech. Květy rostou ve vrcholičnatých latách, jsou bílé, žluté, červené nebo růžové, někdy plnokvěté.

Oleandr je prudce jedovatý, v listech, stoncích a květech obsahuje glykosidy (oleandrin, neriin, neriantin) tonizující srdeční svalovinu a působící silně močopudně. Otrava se projevuje zvracením, závratěmi, arytmií, křečemi a horečkami, těžké otravy mohou končit i smrtí. U postiženého je třeba vyvolat zvracení (není-li spontánní), zajistit výplach žaludku a podat mu aktivní uhlí. Nezbytné je co nejdříve přivolat lékařskou pomoc. Šťáva z rostliny může vyvolat na pokožce záněty. Jedovatý je i med včel, které sbíraly nektar na oleandrových květech. Vůně květů může vyvolat u citlivých osob bolesti hlavy a závratě. V minulosti se oleandrové listy používaly jako jed na krysy, potkany a myši.

Oleandr se pěstuje při běžné pokojové teplotě, měl by být umístěn na slunné stanoviště. Od jara do podzimu zalévat vydatně, v zimě méně. Na přelomu jara a léta lze oleandr množit vrcholovými řízky, které při teplotě okolo 16 °C zakoření asi za 4 týdny.

Narcis

Latinský název Narcissus hybrida nese víceletá bylina vysoká 8 až 60 cm, přezimující podzemními cibulemi. Listy má úzce řemenovité, duté květní stvoly nesou obvykle jeden květ, někdy i více. Květ je tvořen okvětím s pakorunkou, jejíž délka i zbarvení se liší dle odrůdy. Kvete v březnu až květnu. V současnosti existuje okolo 10 000 odrůd, které se dělí do 12 základních kategorií.

Většina pěstovaných odrůd byla vyšlechtěna z původních druhů rostoucích v oblasti Středozemí.

Celá rostlina, zejména však cibule, obsahuje jedovaté alkaloidy (narcisin a tazetin). Otrava se projevuje silným zvracením a průjmem.

Půda pro pěstování narcisů by měla být propustná, středně těžká, vlhčí a výživná, v podstatě ale porostou v jakékoliv normální půdě. Vyjma narcisů skupiny Tazetta jsou všechny mrazuvzdorné, všem odrůdám vyhovuje slunné až slabě přistíněné stanoviště. Množí se dceřinými cibulemi, které dorůstají za 2 až 3 roky, takže se během několika let rozrostou ve velké trsy. Cibule se sázejí nejlépe v září, a to do hloubky, která přibližně odpovídá dvounásobku výšky cibule. Trsy by se měly dělit po 4 až 5 letech, kdy se v červenci či srpnu vyjmou z půdy a po rozdělení se okamžitě znovu zasadí. Po odkvětu je možné odstranit květy, listy je však dobré ponechat na rostlině až do jejich přirozeného skonu.

Detail odstavce: Jedovaté pokojové rostliny
Zdroj: Jedovaté rostliny v ČR
Zveřejněno: 22.12.2015


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Orchideje a odnože

Daří se mi pěstovat orchidej více než rok a teď mi vyslala odnož, podobně jako to dělá třeba klívie - řemenatka. Chci se zeptat, jestli někdo nemáte zkušenosti s tím, kdy je možné odnož od orchideje oddělit, aby mohly samostatně dál růst. Ta moje odnož má už třetí lístek a má i vlastní kořeny.

Zdroj: diskuze Orchideje a odnože
Odesláno: 23.2.2013 uživatelem Vláďa
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi