Tvrdí se, že háčkování vznikalo spolu s pletením a že je vynalezli pastýři, kteří používali zmenšenou verzi své hole k výrobě houní z ovčí vlny. Nejstarší dochované háčkované práce pocházejí z 16. století. Ruční háčkování se provozuje dodnes jako drobné řemeslo s početnými regionálními zvláštnostmi v technice a vzorech. Je podporováno jak výrobci přízí, tak světoznámými módními návrháři.
Vzory pro háčkování
Vzorů, druhů a technik háčkování je celá řada a každý vzor má i jinou techniku háčkování.
Tuniské háčkování: Tuniské háčkování, rovněž nazývané afghánské či úpletové, se obvykle používá na těžší kusy, protože výsledná látka je pevnější než klasicky háčkovaná. Potřebujete dostatečně dlouhý háček se zarážkou na konci. Zejména delší háčky se skládají z násady a pružného provázku.
Filetové háčkování: Filetové háčkování se od ostatních druhů odlišuje svými vzory, které jsou založené na čtvercích. Základ vzoru tak tvoří síť. Vyplněné čtverečky se nazývají bloky, otevřené okénka. Existují i propracovanější oka – proužky a lacetky. Obrácené lacetky vytvářejí kosočtvercové tvary. Síťky mohou být různě velké. Až se naučíte pracovat se schématem, zjistíte, že si můžete za pomoci čtverečkového papíru snadno tvořit své vlastní krásné vzory. Při tvoření základního řetízku pamatujte, že potřebujete při střední velikosti sítě 3 řetízková oka na každý blok či okénko ve schématu plus 3 řetízková oka na obrácení.
Irské háčkování: Irské háčkování stejně jako filetové vzniklo ve snaze kopírovat šitou krajku. Má se za to, že tímto způsobem poprvé háčkovaly řeholnice, ty to pak naučily ženy v Irsku. Říká se mu tedy i „klášterní krajka“ nebo „krajka pro chudé“. Hlavním znakem je vzor z plastických motivů, většinou lístečků a kvítků, spojený otevřenou podkladovou sítí. Podklad se zhotovuje háčkováním řetízkových ok, která se spojí s uháčkovanými motivy. Někdy je podkladem hotová strojově vyrobená síť, na niž se motivy přišívají. Nejlepší jsou výrobky vytvořené výhradně háčkováním s podkladovou síťkou, která obsahuje i některá ozdobná oka, jako jsou pikotky a uzlíky.
Vlásenkové háčkování: Na vlásenkové háčkování, rovněž nazývané vlásenková krajka, potřebujete nastavitelný nástroj (vlásenku) a klasický háček. Vlásenky (vidlice, stávky) jsou tvořeny dvěma ocelovými pruty, které se vkládají do polohovatelného plastového nástavce. Používá se o něco menší háček než normálně a příze se protahuje smyčkami, které vytvoříme kolem zubů.
Postup: Vlásenkové háčkování začněte základním okem, které přeneste na pravou stranu vlásenky. Základní oko nechte otevřené. Dejte přízi za vlásenku a tu pak otočte ve směru hodinových ručiček. Vpíchněte háček zespodu do základního oka a protáhněte, takže na háčku budou dvě smyčky. Oviňte přízi a protáhněte dvěma smyčkami. Takto pokračujte, dokud vlásenku nezaplníte smyčkami, pak je na spodní straně vlásenky stáhněte a přidávejte další, dokud nedosáhnete požadované délky. Středovou část můžete rozšířit tím, že před otočením vlásenky uháčkujete více než jedno oko. Tyto díly pak lze spojit různými háčkovanými
V naší poradně s názvem PIERIS JAPONICA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarmila Balašová.
Dobrý den ,
chtěla jsem se zeptat jestli je rostlina pieris japonica ( mountain fire )
jedovatý pro domácí zvířata a v jakém množství .Je možné že způsobí uhynutí malých koziček ?
Děkuji za odpověď , Balašová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Japonský pieris je jedovatý. Je jedovatý úplně stejně, jako rododendron. Obě rostliny totiž obsahují šedé toxiny, tak zvané polyhydroxylované diterpeny. Toxická dávka zelené rostliny u skotu a koz je 0,2-0,6% tělesné hmotnosti zvířete, takže když malá kozička váží 15 kg, tak je pro ni smrtelná dávka 30 až 90 gramů této rostliny.
Mezi hlavní příznaky patří:
- nadměrné slinění, zvracení a bolest břicha, které se obvykle projeví 6-8 hodin po konzumaci rostliny;
- svalová slabost a neobvyklý klid;
- zrychlený srdeční tep s komorovou tachykardií, arytmie;
- zrychlená dýchací frekvence;
- u těžce otrávených zvířat dochází ke křečím.
Léčba
Neexistuje žádná specifická léčba otravy polyhydroxylovanými diterpeny. Pokud nedojde k aspirační pneumonii, tak se zvířata obvykle sama zotaví. Aspirační pneumonie je typ plicní infekce, která je způsobena vdechnutím obsahu žaludku. Při otravě může pomoci aktivní uhlí a projímadlo.
Pokud kyzy dlouhodobě spásají japonský pieris, tak pak začnou rodit mrtvá kůzlata, projeví se u nich tak zvaná mumifikace plodu.
Základem je dokonale vyšlehaný sníh z bílků, jemný krupicový cukr a pomalé sušení při nízké teplotě. Troubu je vhodné mít mírně pootevřenou, aby mohla unikat vlhkost.
Jak dlouho se pečou sněhové pusinky?
Sněhové pusinky se spíše suší než pečou. Obvykle to trvá 60–90 minut při teplotě kolem 50–100 °C podle velikosti pusinek a typu trouby.
Kolikváží jeden vaječný bílek?
Jeden bílek z velkého slepičího vejce váží přibližně 30 gramů, což je důležité při přepočtu surovin v receptech z vaječných bílků.
Jak uskladnit sněhové pusinky, aby nezvlhly?
Pusinky skladujte v suchu při pokojové teplotě, ideálně v dobře uzavřené krabici vyložené pečicím papírem. Nevhodné je chladné nebo vlhké prostředí.
Lze připravit sněhové pusinky bez cukru?
Klasické sněhové pusinky bez cukru připravit nelze, protože cukr zajišťuje strukturu. Existují však alternativní recepty s náhradními sladidly, výsledek ale nebude totožný.
Co dalšího lze upéct z vaječných bílků?
Z bílků lze připravit nejen pusinky, ale také kokosky, mandlové pečivo, sněhové rolády nebo lehké korpusy, které patří mezi oblíbené pečivo z vaječných bílků.
Ve svém příspěvku RAKYTNÍK - JEHO PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk Boráň.
Já už sbírám plody rakytníku asi čtvrtým rokem. Původně jem zasadil dvě samice a jednoho samce. Loni jsem sklidil 28 l malviček. Protože byly rostliny dost vysoké a husté, tak jsem je radikálně ostříhal( kvůli sklizni). Letos jsem sklidil opět 28l. Pokud budete pod rakytníkem pravidelně křoviňákem sekat trávu, tak se vám nerozroste. Kořeny sice narostou dál, ale křoviňákem nové rostlinky pohodlně useknete.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jirka.
Jde o to kolik plodů chcete sklízet a kolik máte placu na zahradě. Strýček má 7 leté stromky 2+1 3 m od sebe a nestříhá zatím ale už maj 4 m výšku. A je z nich tak 15 litrů plodů a to je podle mne to podstatné . Když jsem vyděl na netu obrázky zemědělské velkovýroby tak to bylo pole asi tak stejně velkých stromků. Tam to ale zbíraj nějakýmy kombajny. Ale určitě i mi budem asi omlazovat a prořezávat. Víc neporadím. J
Jeden bílek z velkého slepičího vejce obvykle váží kolem 30 gramů. To jsou zhruba dvě třetiny celkové hmotnosti vejce bez skořápky, která je asi 50 gramů.
Hmotnost jednoho velkého vejce (bez skořápky) je 50 gramů.
V naší poradně s názvem VINNÁ RÉVA A JEJÍ PĚSTOVÁNÍ NA PERGOLE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Laštovička.
Dobrý den přátelé vinné révy -- nemohu se nikde dočíst jak stříhat révu na pergole která je vysoká 2 m . Rostliny jsou již na pergole a já nevím kolik výhonů ponechat na jednotlivých výhonech respektive odkud se má rozvětvovat rostlina a kolik by měla mít letorostů . Jsem amatér začátečník a tak prosím o radu jak na to - eventuelně kde bych se toho mohl dopídit .
Děkuji za odpověď a radu .
Petr L.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pěstování vinné révy na pergole je velmi oblíbené a na konci léta to působí zajímavě, když pod prgolou odpočíváte a nad vámi visí bohaté hrozny. Obvykle se nechávají vyrůst rostliny tak, aby byl jeden tažeň od země až k vrcholu pergoly a až nahoře se začal větvit. V horních partiích se moc stříhat nemusí, protože vinná réva prosperuje, i když se vůbec nestříhá. Pokud z nějakého důvodu budete potřebovat prořezat, tak to proveďte vždy v únoru nebo začátkem března hned po skončení nejsilnějších mrazů. Počet oček nemusíte moc řešit a zkraťte to jak potřebujete.
Jak stříhat vinnou révu - to co se nám nelíbí, jde pryč? Předpokládám, že ve škole v Mělníku učíte přímo definici řezu...
Za řez se v širším slova smyslu označuje odstraňování nežádoucích částí keře v době vegetačního klidu. Ke správnému provedení řezu je potřebné brát v úvahu určitá pravidla. Od keřů révy chceme, aby přinesly každým rokem pokud možno přibližně stejné množství hroznů v dobré kvalitě, ať už jde o odrůdy moštové na výrobu vína nebo o odrůdy stolní k použití jako ovoce. A tuto svou vůli můžeme rostlinám vnutit jediným způsobem: tak, že jim některé části odebereme a jiné ponecháme. Pokud bychom keře neřezali vůbec, měly by každým rokem větší počet hroznů, které by byly velmi nekvalitní (nízký obsah cukru, vysoký obsah kyselin) nebo by nestačily dozrát vůbec. To bohužel vídáme v opuštěných vinicích nebo u neošetřovaných zahrad.
Když jste řekla řez v širším slova smyslu, jistě také existuje nějaký užší smysl. O co jde?
Pod pojmem řez v užším smyslu slova vinohradníci chápou odborně specifický (zase jsme u těch historických výrazů) terminus technicus: je tím míněna délka jednoletého výhonu s očky, který po provedení řezu na keři zůstane. Přesněji se používá výraz: „krátký řez“ (lépe: řez na krátké jednoleté dřevo) pro krátký ponechaný „zbytek“ jednoletého, tedy plodonosného výhonu, který označujeme výrazem „čípek“. Čípky považujeme za „plodonosné“, a očekáváme od nich dostatečnou produkci hroznů. Některé čípky označujeme „zásobní“; od nich chceme, aby především vyprodukovaly letorosty využitelné pro řez v následujícím roce, i když hrozny samozřejmě přinesou také.
Výraz „dlouhý řez“ (správněji: řez na dlouhé jednoleté dřevo) znamená naopak dlouhý ponechaný „zbytek“ jednoletého výhonu, kterému se říká „tažeň“. Logicky vzato: je dlouhý, tedy se táhne odněkud někam.
A co míníte zatížením keře? Kolik keř unese váhy, vlastně správně hmotnosti?
V podstatě ano, jde o to, kolik keř „unese“ během vegetace hroznů, a to v přímém i v přeneseném smyslu. Jde tedy také o to, kolik hroznů dokáže během roku „uživit“. A o tom rozhoduje ten, kdo řez provádí, tím, že správně zvolí „zatížení keře“. Zatížení keře je tedy počet oček ponechaných na keři po řezu. A protože keře mohou být vysazené v různých sponech, aby toto zatížení mohlo být srovnatelné, přepočítává se ještě na 1 m2. Některé odrůdy (ty s velkými hrozny nebo s velkými výnosy) se řežou na nízké zatížení, to znamená 4- 6 oček na m2, jiné odrůdy (s průměrnými výnosy nebo s průměrně velkými hrozny) vyžadují střední zatížení na 6 – 8 oček na m2. Odrůdy s menší produkcí hroznů či s malými hrozny mohou být zatěžovány hodně, asi na
Ve svém příspěvku KOLIK STOJÍ VYBUDOVAT DRÁTĚNÝ PLOT? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina Z..
Dobrý den, mám možnost si za 10 000,- Kč pronajmout pozemek - zahrádku, kterou majitel zakládá. Již je takto vybudovaných asi 5 zahrádek. Chce po mě, abych si sama zajistila plotové ohraničení. Jinak hlavní velký pozemek je oplocený. Jde tedy o přepažení. Kolik to bude asi stát...je to obdélník 17x11 m. Musím podat ohlášení o povolení stavby plotu, když je to uvnitř areálu? Děkuji M. Zentnerová
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Snad každého člověka čeká okamžik, kdy si začne budovat svůj vlastní domov. K tomu patří přemýšlet, bez kterých místností a zařízení se člověk prostě neobejde. Je jasné, že kuchyň, toaleta a koupelna jsou absolutní nezbytností. Návrh dalších místností je pak již na uvážení jednotlivce. Bude si přát mít kuchyň s obývacím pokojem dohromady? Nebo spojí ložnici a obývací pokoj? Kolik ve svém vysněném domově bude mít dětských pokojů? A je potřeba mít i pracovnu, nebo se bez ní obejde? Otázek padá mnoho. Stejně tak je to i se zařízením, snad každý člověk počítá, co vše bude ve svém novém domově potřebovat, bez kterého vybavení se neobejde. Určitou komplikací mohou být skříně. Najednou je potřeba řešit jaké skříně se do nového domova budou hodit, kolik jich bude, kolik zaberou prostoru a jak se dají umístit, aniž by zabíraly mnoho místa. A právě s tím souvisí i téma tohoto článku. Určitým moderním trendem se totiž stává vybudování šatny. Snad každá žena si již od dětství přála mít vlastní šatnu, v níž by vše její oblečení a módní doplňky byly hezky a přehledně srovnané. Prostor, kde by se mohla kochat svými novými kousky oblečení. Touha po šatně ale již není jen záležitostí žen, ale šatnu si přeje i řada mužů. I muž jistě ocení to, co mu šatna nabízí, a to kousek soukromí, přehlednost a praktičnost. Šatna bývá obvykle umístěna blízko ložnice, nebo zakomponována přímo do ní.
V naší poradně s názvem KOLIK STOJÍ VYBUDOVAT DRÁTĚNÝ PLOT? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina Z..
Dobrý den, mám možnost si za 10 000,- Kč pronajmout pozemek - zahrádku, kterou majitel zakládá. Již je takto vybudovaných asi 5 zahrádek. Chce po mě, abych si sama zajistila plotové ohraničení. Jinak hlavní velký pozemek je oplocený. Jde tedy o přepažení. Kolik to bude asi stát...je to obdélník 17x11 m. Musím podat ohlášení o povolení stavby plotu, když je to uvnitř areálu? Děkuji M. Zentnerová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Stavební povolení není třeba ani ohlášení stavby. Nosné sloupky stačí zavrtat do zeminy a plot realizovat pletivem 100 cm vysokým. Za takový plot zaplatíte 140 Kč za běžný metr a cca 450 za usazení každého jednoho sloupku.
Vejce se dají vařit několika způsoby. Nejčastější je asi tento. Do malého kastrůlku dáme tolik vody, aby vejce byla ponořená. Vodu osolíme, přivedeme k varu a vaříme tak dlouho, jak potřebujeme, naměkko, nahniličku nebo natvrdo. Vychladlá vejce oloupeme a můžeme podávat.
Aby vejce nepraskala, ohřejeme je nejdřív na pokojovou teplotu.
Aby vejce nepraskla, propíchneme širší stranu vejce jehlou.
Aby vejce nepraskla, do vody přidáme trochu octa.
Aby se vejce dobře loupala, po vaření je prudce zchladíme studenou vodou.
Vejce naměkko (ztuhlý bílek a syrový žloutek) vaříme 2–3 minuty.
Vejce na hniličku (ztuhlý bílek a napůl vařený žloutek) vaříme 5–6 minut.
Vejce natvrdo (ztuhlý bílek i žloutek) vaříme 8–10 minut.
Ingredience: Porce pro jednu osobu: 150–200 g 2x umleté svíčkové, 1 žloutek, 1 lžička soli, 1 lžička sladké papriky, 1 lžička (mírně navršená) drobně pokrájené (či nastrouhané) cibule, 1 lžička mletého pepře, 1 lžička (mírně navršená) klasické plnotučné hořčice, 1 lžička pálivé papriky, 1 lžička rozlisovaného česneku – opravdu rozlisovaný česnek, 1 navršená lžička kečupu, 1 mírně navršená lžička drobně pokrájené či nastrouhané sladkokyselé okurky, několik kapek worcesterské omáčky
Postup: Do vypracovaného bochánku masa uděláme důlek a opatrně vložíme žloutek. Ostatní ingredience rozmístíme na talíř kolem dokola. Tím, že jsou hromádky rozmístěny pravidelně od sebe, tak spolu se svou barevností zalahodí i oku. Při míchání zakápneme worcesterskou omáčkou. Podáváme s topinkami.
Varianta č. 2
Ingredience: 600 g syrového hovězího ze svíčkové, kýty nebo nízkého roštěnce (maso musí být dobře odleželé, jako je angus hovězí) mořská sůl a čerstvě pomletý pepř podle chuti, Tabasco omáčka, špetka kajenského pepře, 4 žloutky, 4 lžíce najemno posekané cibule, nejlépe sladké nebo španělské, 4 lžíce slitých posekaných kaparů, 4 lžíce posekané petrželky, pikantní dijonská hořčice nebo jí podobná, jemný olivový olej, citron nakrájený na plátky, worcesterská omáčka
Postup: Maso naškrábeme nožem tak, aby v něm nebyly žádné kůžičky, tuk a žilky. Pak maso sekáme nožem po 1/4 hodiny, aby vznikla jemná masová kaše. Potom maso osolíme, opepříme, ochutíme Tabasco omáčkou, špetkou kajenského pepře a vše rozdělíme na 4 porce. Z masa vytvarujeme bochánky a pomocí lžíce namočené do studené vody uděláme doprostřed důlky, do kterých vložíme syrové žloutky (někdy se žloutky nechají v omyté půlce skořápky). Bochánky položíme doprostřed talířů a dokola na jejich okraj rozdělíme cibuli, kapary a petrželku. Zvlášť podáváme citronové plátky, worcesterskou omáčku, hořčici a olej. Každý stolovník si umíchá biftek (zamíchá do masa žloutek a ochucení) podle své chuti. Je dobré to s ingrediencemi nepřehánět, aby se vychutnalo maso! Někdy se přidává kmín, mletá paprika nebo jiné koření. Jako příloha se doporučují česnekové topinky z bagety nebo žitného chleba.
Do lehčeného betonu se používá ekostyren, což je speciálně upravená drť pěnového polystyrenu, která se snadno smíchává s vodou, cementem a pískem. Jde tedy o plnivo do lehkých tepelně a zvukově izolačních betonů, které se používá jako přísada do betonu. S ekostyrenem snadno připravíme lehčený a tepelně izolující beton, a to jak ručně, tak v míchačce či domíchávači.
Ekostyren vzniká recyklací polystyrenových odpadů, a proto je velmi levný. Navíc můžeme volit různé objemové hmotnosti výsledného betonu, čímž stanovujeme jeho budoucí fyzikální a mechanické vlastnosti, ale právě i cenu.
Smísením ekostyrenu s betonem vzniká takzvaný ekostyrenbeton, který je až 12krát lehčí než tradiční beton, rychle tuhne a dosahuje až 30krát lepších tepelně izolačních vlastností. Výsledný beton je po vytvrdnutí netříštivý, požárně odolný (respektive nesnadno hořlavý), hygienicky a ekologicky nezávadný a odolává hlodavcům a plísním.
Tepelně izolační vrstvy z ekostyrenbetonu (lehkého betonu) jsou homogenní, jejich příprava je jednoduchá, aplikace bezodpadová a rychlá. Navíc se uplatní i na nerovných površích vodorovných konstrukcí, na které nelze položit prefabrikáty, takže snadno nahradí polystyrenové desky, které nelze položit na nerovné povrchy.
Ekostyrenbeton se používá jako tepelná izolace na různých stavbách – při výstavbách rodinných domů a jejich rekonstrukcích, při stavbách a rekonstrukcích domů bytových, škol, školek, administrativních budov, obchodních center a výrobních či skladových prostor.
Ideální je tento materiál pro rekonstrukce a půdní vestavby, protože nezatěžuje stropní konstrukce, ale též pro spádové vrstvy plochých střech, jako výplňová tepelně izolační vrstva pro stropy, terasy, balkóny, lodžie a podlahy. Čili najde využití především na vodorovných stavebních konstrukcích.
Polystyrenbetony se zpravidla aplikují stejně jako běžné betony. V praxi se namíchá požadovaná objemová hmotnost aplikovaného polystyrenbetonu a dopraví se na místo pokládky buď čerpadlem, nebo běžnými stavebními kolečky. Práce s lehkým betonem je přitom mnohem méně namáhavá. Na místě pokládky se obvykle zhotoví takzvané pásky do požadované síly aplikované vrstvy, které se nechají zavadnout a poté se stahují tradiční zednickou latí. Nakonec je můžeme uhladit zednickým hladítkem, ale jen u těžších kategorií lehkých betonů, které obsahují více cementu a kameniva. Vrstva je v optimálních podmínkách pochozí po 24–48 hodinách, ovšem za nepříznivých podmínek i po mnohem delší době. Jinak platí, že polystyrenbetony mají stejnou dobu zrání jako betony prosté, tedy 28 dní od jejich aplikace. Jelikož však jde o betony výplňové (nekonstr
Roman Paulus se narodil 4. 4. 1975 v Praze, je ženatý, má dvě děti a patří mezi naše nejúspěšnější kuchaře. Již pětkrát získal nejprestižnější kuchařské ocenění – hvězdu Michelin. Přesto je stále skromný a nad své angažmá při dobytí kulinářského Olympu staví práci týmu.
Roman Paulus je nyní šéfkuchařem restaurace Radisson Blu Alcron, která pod jeho vedením získala již pětkrát michelinskou hvězdu. Svou kariéru ale započal na začátku 90. let v Rakousku, kde pracoval v několika sezónních hotelech, například Hotel Gasthof Post Lech nebo See Hotel Werzer Astoria Portschach. V roce 1999 se přemístil do známého hotelu Savoy v Londýně. Po zkušenosti v Londýně vařil v roce 2001 na zaoceánské lodi Queen Elisabeth II, na které strávil půl roku. Po návratu v roce 2002 již začal pracovat pro hotely Hilton, nejprve ve Vídni a od roku 2003 v Praze. Na jaře 2008 přijal nabídku postu šéfkuchaře v hotelu Alcron.
Roman Paulus byl jedním z hlavních hrdinů neotřelé kampaně firmy Lidl, jíž si diskontní řetězec zlepšuje svou pověst. Dále má webové stránky, na kterých mimo jiné píše svůj blog. Vlastní televizní pořad nemá, ale kdyby dostal nabídku, nebránil by se jí. Je to podle něj nová příležitost a výzva.
Upřednostňuje českou a francouzskou kuchyni, ale cení si i italské, které přiznává jednoduchost. Ta je také předpokladem jejího celosvětového rozšíření. Česká kuchyně takovým předpokladům jednoduše nemůže konkurovat. V restauraci Alcron vaří i tradiční českou svíčkovou, kterou považuje za dobré jídlo. Sám si na cestách dá rád i knedlíky, nejraději jahodové. Nebrání se ani smaženému sýru, ale říká, že záleží na surovinách, a neměl by se jíst moc často. Také si pochutná na krupicové kaši, kterou rád vaří pro své děti. První jeho pokrm, který sám uvařil, byly palačinky.
Vzorem mu byl Jaroslav Trejbal, který zamlada pracoval ve Francii a pro Romana Pauluse byl inspirací. Chtěl být jako on, cestovat a vařit. Trejbal také vařil pro slavného českého herce Vlastu Buriana. Roman Paulus chtěl být vždy kuchařem, a to se mu splnilo. Dnes si nejvíce váží svého britského kolegy Gordona Ramsaye, kterému má trochu za zlé, že v očích diváků udělal z kuchařů hulváty. Uznává však především jeho odborné kvality. Ramsey je držitelem několika michelinských hvězd a Roman Paulus dobře ví, co toto ocenění obnáší. Protože nevíte, kolik inspektorů přijde a co si dají k jídlu, není možné nějak s cenou kalkulovat. Není to, jak říká, vypilování jednoho jídla, ale každodenní mravenčí práce.
Stále zkoumá nové receptury a postupy. Zkušenost s vařením v cizině je podle něj přínosem v tom, že kuchař pozná různé koncepty a přístupy k vaření. Jeho profese se může uplatnit kdekoliv na světě, protože všude lidé rádi jedí. Dobrá kuchyně se ale může dělat i v restauraci na růžku, kam budou lidé rádi chodit.
Přílohová porce knedlíků, ať už houskových nebo bramborových, se obvykle pohybuje v rozmezí 160 – 200 gramů. Konkrétní hmotnost se může lišit podle velikosti porce a typu knedlíku. Například houskový knedlík může mít porci kolem 160 g, zatímco bramborový knedlík se může blížit spíše 200 g.
Příklady hmotností přílohové porce knedlíků:
Houskový knedlík: 160-200 g (5 plátků);
Bramborový knedlík: 200 g (5 plátků);
Chlupatý knedlík: 200 g;
Je dobré se při objednávání knedlíků informovat o konkrétní hmotnosti porce u daného podniku, protože se to může lišit. Některé podniky uvádějí i počet knedlíků v porci.
V únoru se pěstitelé věnovali správnému řezu révy, dnes jste zmínila některé tvary, jako například vertiko nebo jednoduchá záclona a minule při zastrkování výhonů nás zajímalo dvoudrátí. Ale ještě jsme nemluvili o drátěnkách jako takových.
To máte tedy pravdu. Vybudovat drátěnku je potřebné nejdéle v druhém roce po výsadbě, ale můžeme si o ní něco povědět už teď, i když založení vinice a vlastní výsadba nás teprve čeká. Na začátku našeho povídání jsem říkala, že réva je liána, proto potřebuje oporu. V šerém dávnověku, kdy révu ještě „nezotročoval“ člověk, protože réva je mnohem starší než lidstvo, si tato liána musela s oporou poradit sama. Vyřešila to tak, že „šplhala“ po kmenech až do korun stromů, kde bylo sluníčka dost a kde se jí líbilo. Dnes, kdy jsou vinice monokulturami, případně monokulturami s ozeleněním, révové keře nemají k dispozici žádné stromy, po kterých by mohly šplhat a na nichž by se mohly uchytit, a proto potřebují opěrné konstrukce. Několik století si naši předkové vystačili s tím, že na jaře ke každému keři zatloukli dřevěný kolík a k němu během vegetace vyvazovali ty výhony, které po vylámání na keři ponechali. Na podzim po sklizni a po opadu listí kolíky vytahali a uložili je na kraj vinice. Kdo nějaký kolík ukradl, aby si s ním zatopil, byl náležitě potrestán, jak se můžeme dočíst v tehdejších „legislativních“ předpisech, které pro vinice napsal císař a milovník vín Karel IV. Taková opěra keřům vedeným na hlavu stačila.
Dnes, když jsme postupně navrhli a začali využívat řadu způsobů vedení, už nám jen opěrné tyče nestačí, protože na keřích pěstujeme kmínky, na nich nařezáváme různými způsoby ramena s čípky a ve velkých výsadbách využíváme téměř výlučně jen tažně. Proto je potřeba, aby opěrné konstrukce byly složitější. Pro výsadby, ve kterých používáme traktory, je navíc nutné, abychom keře poněkud násilně formovali do víceméně „placatých tvarů“, aby se tam stroje s nářadím vešly. Proto dnešní drátěnky tvoří krajové a středové sloupky a mezi nimi jsou napjaté dráty. Samozřejmě, že počet a uspořádání systému drátů závisí na používaných pěstitelských tvarech, ale pro většinu tvarů se hodí kombinace dvou nebo jednoho spodního drátu, kterému či kterým se říká „vodící“ a dvou až tří dvoudrátí, do kterých se za vegetace zasunují přirůstající letorosty. Krajové sloupky nesou největší tíhu danou hmotností přibývající zelené hmoty, která často pronáší dráty. Ty se musejí čas od času napínat a tím by se časem mohly krajové sloupky zbortit, proto se ukotvují nebo musí být podepřeny vzpěrami. Středové sloupky se umísťují obvykle vždy mezi šestý až sedmý keř, případně mezi sedmý a&n
