KOLONIE je přesně to, o čem vás chceme informovat v našem článku. Při pěstování dříve či později přijde většina pěstitelů do styku se škůdci. Někteří mohou být na rostlině již při pořízení, jen v tak malém množství nebo dobře zakryté, že jsi jich ani nevšimneme. A později naší laskavou péčí o rostliny poskytneme „živnou půdu“ právě pro škůdce, kteří se plně rozvinou a budou iritovat naše výpěstky.
Nejznámější škůdci rostlin
Mšicovití
Mšice (lat. Aphis)
Nejčastější výskyt: Na měkkých tkáních rostlin. Na mladých výhonech, listech, stoncích, poupatech, květech. Mšice se přirozeně shlukují a tvoří kolonie, při silném napadení jsou jedna přes druhou. Mšice klade vajíčka a velmi rychle dospívá. V dospělosti mají někteří jedinci křídla a přelétávají na jiné části rostlin a tím se rychleji šíří. Sáním oslabují rostlinu a mohou ji ze začátku i deformovat (důležitý znak). Mšice občas opečovávají mravenci, ti požírají jejich výměšky (jsou velmi sladké). Při malém napadení lze mšice ručně odstraňovat, rostlinu je nutné častěji mít či rosit. Velké kolonie snadno podléhají přípravkům na mšice. Napadají ibišky, semenáčky banánovníků, lilkovité rostliny, liány (měkkolisté), pelargonie. Palmám se většinou vyhýbají.
Nejčastější výskyt: Na měkkých i lehce dřevnatých částech rostlin. Stonky, větvičky, paždí listů a řapíků. Vyskytuje se většinou jednotlivě, nebo v malých skupinkách. Ojediněle může tvořit kolonie o desítkách jedinců. Při objevení na rostlině se poměrně rychle dokáže šířit. Mladí jedinci se schovávají v paždích listů a jiných rostlinných záhybech, kde nejsou na první pohled postřehnutelní. Boj s nimi je velmi zdlouhavý a mnoho pěstitelů jej vzdá a napadenou rostlinu zlikviduje. Již několik jedinců je pro menší rostliny velmi nebezpečných. Řadíme ho k nejodolnějším škůdcům vůči chemii, protože na svých tělech tvoří voskovitý povlak, který nepropustí chemický postřik k tělu škůdce. Pokud je na rostlině jen pár jedinců, stačí je buď ručně odstranit, nebo napadené části rostlin postříkat silným proudem vody. Při silnějším napadení se používá aplikace roztoku rostlinného oleje a vody, jenž ucpe dýchací otvory vlnatek. Při silném a opakovaném napadení je nutné použít několikrát po sobě chemický přípravek. Vlnatky napadají palmy, mučenky, fíkusy a téměř všechny pokojové rostliny.
Puklice (lat. Parthenolecanium)
Nejčastější výskyt: Je schopna parazitovat na veškerých nadzemních částech rostliny, většinou jen vyjma plodů a květů. Puklice se vyskytují buď jednotlivě, nebo v celých koloniích. Na listu se často objevují souběžně se žilnatinou. Škůdce vylučuje sladké výměšky, které chutnají mravencům. S mravenci jsou puklice v blízké symbióze, mravenci puklice nosí z rostliny na rostlinu a „těží“ tak sladké pukličí výměšky. Škodlivost puklic tkví v jejich voskovitých pokryvech těla, jež ji chrání před veškerými vnějšími vlivy. Jedná se o velmi nebezpečného a snadno přehlédnutelného škůdce. Likvidujeme je ručně (papírový ubrousek) – stíravým pohybem. Při s
Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.
Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.
Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.
Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.
Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.
Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.
Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měs
Červci (Pseudococcidae) mohou způsobit zkázu na řadě okrasných rostlin. Ale s pomocí vhodných způsobů ochrany je možné proti jejich koloniím úspěšně zasahovat. Tento hmyz je nazýván červci pro stavbu svého těla. Saje rostlinné šťávy a jde o obtížného škůdce plodin, které se pěstují v uzavřených prostorách, a rovněž okrasných rostlin. Činnost červců může vážně oslabovat a znetvořovat rostliny a jejich plody. Jejich výskyt je špatnou zprávou pro pěstitele, protože likvidace kolonií tohoto hmyzu může být velmi obtížná. Ale naštěstí existuje řada metod ochrany.
Tito škůdci se vyskytují na listech, plodech a kořenech a mohou přelézat z rostliny na rostlinu. Existují tři hlavní skupiny červců postihující komerční pěstitele. Skleníkoví červci (rody Pseudococcus, Planococcus a Nipaecoccus) většinou pocházejí z tropů a například ve Velké Británii přežívají pouze ve chráněném prostředí. Obzvlášť zranitelné jsou kaktusy a jiné sukulenty, africké fialky, kapradiny, orchideje, palmy, citrusy a réva. Dospělí červci se nacházejí ve shlucích mezi listovými žilkami, na spodní straně listů a skrývají se v místech spojení listů a stonků.
Kořenoví červci tvoří husté kolonie v půdě. Lezou mezi nádobami drenážními otvory a mohou také cestovat v zavlažovací vodě. Prospívají, když je prostředí pro zálivku suché, proto druhy, které jsou jimi zranitelné, jsou mnohé a rozmanité. Napadení je často přehlédnuto, neboť časový interval mezi napadením půdy a vnějším projevem na rostlinách, skvrnitostí, může být dlouhý až šest měsíců. Druhy červců rodů Phormium a Cordyline jsou na rozdíl od jiných druhů červců schopny přežívat za nízkých zimních teplot.
Červci získávají bílkoviny a cukry ze šťáv floému. Příležitostně se objevují napadení vegetativních vrcholových výhonků, kde je obtížné je zjistit. Nejproblematičtější jsou spojení stonků a listů, ale tito škůdci se mohou živit také na listech, čímž způsobují chlorózu. Jejich výkaly – medovice – padají na nižší listy, půdu a podlahu a lákají mravence. Na medovici vzniká antraknóza, která špiní listy a může postihovat také kořeny. Rostliny se znetvořují nebo vadnou, žloutnou a případně odumírají.
Kořenoví červci rodu Rhizoecus se živí na kořenech, čímž způsobují oslabení vitality rostlin. Zabraňují příjmu vody a živin do rostlin, které mohou vadnout nebo krnět, zvláště jsou-li pěstovány v kontejnerech.
Červci patřící do rodů Pseudococcidae a Eriococcidae mají tělo pokryto sekretovaným práškem, podobným vosku. Samičky puklic mají těla dlouhá až 5 mm. Jsou pokryta pevným vyklenutým a většinou okrouhlým štítkem, který je v dospělosti pevně srostlý s měkkým tělem. Barvu mají růžovošedou. Sami
Nutrie patří k poměrně nenáročným býložravcům. Původně osídlovaly Paraguay, Brazílii a Argentinu, kde žijí dodnes volně kolem velkých vodních toků, u nichž tvoří početné rodiny a velké kolonie. Odtud pak byly rozšířeny do celého světa. U nás se nejvíce chovaly v 70. a 80. letech, především jako kožešinová zvířata. V dnešní době se chovají pro velmi kvalitní a dietní maso.
Potrava nutrií – přes léto je základem krmné dávky zelená píce (nejkvalitnější je vojtěška). Při krmení sekanou travou je potřeba dávat pozor na zapaření. Nutrie rády okusují kukuřičné klasy, neopovrhnou pařenými brambory s travní řezankou, které zaprášíme šrotem a přidáme vitamíny a minerály. Nadměrné dávky okopanin a zeleniny u nich způsobují průjmová onemocnění a záněty žaludku. Z jadrných krmiv se nejčastěji zkrmuje pšenice, ječmen, kukuřice a oves, a to celé nebo jako sešrotovaná zrna či otruby. K okusu předkládáme dřeviny, nejoblíbenější dřevinou nutrií jsou větvičky maliníku, mladé výhony dubu i břízy. Dobře přijímají větvičky ovocných stromů, naopak bez povšimnutí minou větévky jehličnanů a černého bezu. Doplňkem stravy jsou minerály a sůl. Jako přídavek dáváme suché pečivo. Velmi důležitá je hygiena krmení. Pečivo ani zelenina nesmí být plesnivé či nahnilé. Krmnou řepu a mrkev je lépe oprat od hlíny. Protože jsou nutrie od přírody vázány na vodu, chtějí se v napájecích nádobách koupat, lze proto použít kolíkové napáječky. Denní krmná dávka pro dospělou samici (včetně ohryzu) by neměla přesáhnout 1,2 kg. U nutrií je hlavním místem trávení slepé střevo (zde se u nich projevila cekotrofie – zvířata požírají natráveninu z vlastního tlustého a slepého střeva bohatou na živiny a vitamíny, prvotní výkaly projdou znovu celým zažívacím traktem), kde probíhá mikrobiální fermentace vlákniny. Nutrie špatně tráví krmiva s vysokým obsahem vlákniny, jako je vojtěška.
Nutrie dorůstá běžně hmotnosti 5 až 10 kg (výjimečně až 15 kg) a celkové délky 80 až 90 cm, z čehož 25 až 40 cm připadá na ocas. Je přizpůsobena k vodnímu způsobu života, a to zejména kvalitní hustou srstí a plovacími blánami na zadních končetinách. Její téměř lysý a ke konci se zužující ocas je na průřezu kulatý. V poměru k celkové tělesné velikosti má nutrie malé oči a boltce. Rty nutrie se uzavírají až za řezáky, což jí umožňuje hlodání potravy i pod vodou. Zcela ojedinělé je umístění 4 až 5 párů mléčných bradavek vysoko na bocích v přední části těla, díky čemuž dokáže kojit mláďata i ve vodě. Řezáky jsou silné a zpředu svítivě oranžové, stoličky mají velmi vysoké korunky. Pravým životním prostředím nutrie jsou močály, bažiny a podmáčené břehy vodních toků či nádrží.
Populace nutrií se zvětšuje nebo zmenšuje podle počasí, je-li příliš krutá zima, nutrie trpí omrzlinami a hynou, je-li však zima mírná, nutrie se množí a zvětšují svůj areál rozšíření směrem k severu.
Usazení se zdařilo, samičku občas vídáme přilétat do úlu obtěžkanou pylem, takže lze úl považovat za obsazený. Nyní nezbývá než věřit, že se samičce nepřihodí nic neblahého a že zdárně vychová 1. generaci dělnic.
Během prvního týdne po usazení úl neotvírejte a nesnažte se v substrátu nalézt hnízdo. Pokud jste nuceni doplňovat krmivo do napajedla, počínejte si s nejvyšší opatrností. Je-li střecha příliš těsně přisedlá k jeho stěnám a musíte použít sílu k jejímu sejmutí, pravděpodobně samičku vyrušíte, takže o sobě dá vědět hlasitým bzučením. Pokud se vyleká příliš, úl opustí. Jestliže je příznivé počasí a samička nalezne dost potravy v přírodě, raději krmivo nedoplňujte a neriskujte osiření hnízda.
Druhý či třetí týden už lze do úlu nahlédnout bez obav a pokusit se nalézt hnízdo. Počínejte si však s krajní opatrností, protože je to stavba velmi křehká, kterou navíc samička v některých případech obětavě brání. Pokud budete chtít i později pozorovat vývoj kolonie, bude zapotřebí zakoupit včelařské pomůcky – přinejmenším klobouk či kuklu a rukavice. Čmeláci totiž hnízdo proti vetřelcům brání mnohem usilovněji než domestikované včely, takže je nutno se připravit na několik nepříjemných bodnutí. To je zapříčiněno i tím, že hnízdo je často kompaktní voskovou koulí, do které nelze nahlédnout jinak než jejím narušením shora, což čmeláci pochopitelně „nesou nelibě“. Hlavně v pozdějších fázích vývoje společenstva lze otevíráním hnízda napáchat značné škody, protože buňky s larvami sdílejí stěny s povrchovou stěnou hnízda a při narušení se z ní „vysypou“. Takové larvy čmeláci do buněk znovu nevracejí, ale odnášejí je pryč z úlu.
K utišení dělnic bránících kolonii nepoužívejte včelařský kuřák. Vykuřování je pro čmeláky zhoubné. Zpočátku postačí svrchní kontrola stavu hnízda. Pokud vše proběhne zcela optimálně (což se stává spíše výjimečně), představuje péče o čmeláky pouze doplňování krmiva v období dlouhotrvajícího nepříznivého počasí (dešťů či sucha), popřípadě odvětrávání úlu v parném létě.
Čmeláci jsou daleko více schopni násadu zahřívat než ochlazovat. Proto úl nikdy neumisťujte na přímé slunce. Optimální je stín či polostín. Pokud stoupne teplota v úlu nad 30 °C, čmeláci začínají usilovně větrat. Stoupne-li nad 45 °C, larvy i kukly uhynou. Že v úle příliš stoupla teplota, poznáte snadno: jedna či více dělnic sedí přichycených k letáku a křídly vhánějí do vletového otvoru vzduch. Mnoho dalších činí totéž uvnitř úlu. Přichyceny k substrátu či stěnám se snaží máváním křídel zvýšit cirkulaci vzduchu v úle. V takových případech stačí vyjmout vnitřní víko, nahradit je rámečkem se sítí proti hmyzu a střechu podložit například špejlemi, aby do úlu mohl vzduch. V extrémně parném létě je zapotřebí větrat i úly umístěné ve stínu. Jednou za čas je vhodné vyčistit napajedlo a odstranit silně znečištěné části hnízdního substrátu.
Máme připravený úlek, je polovina dubna, tedy období, kdy u nás mladé samičky čmeláků v největším počtu hledají místo k založení hnízda. Některou z těchto samiček je zapotřebí do úlu umístit.
Můžeme samičce úl „nastrčit“ do míst, kde jsme vypozorovali, že čmeláci na jaře místo k založení hnízda s oblibou hledají, a doufat, že jej sama nalezne a usadí se v něm. Takový způsob má kromě jiných tu nevýhodu, že je poměrně málo úspěšný. Pravděpodobnost usazení jen zřídkakdy překročí 10 %. Účinnějším způsobem je samičku v přírodě odchytit, do úlu ji vpustit a na krátkou dobu úl uzavřít. K tomu je zapotřebí síťka na hmyz a několika skleněných lékovek. Pokud síťku nevlastníte, lze ji snadno vyrobit z tyče, kusu drátu a staré záclony.
Zde je na místě důležité upozornění – chytejte pouze samičky hledající hnízdo. Poznáte je snadno, poměrně pomalu poletují nad zemí, prolézají všechny skuliny, obletují zdi, hromady organického materiálu a evidentně „něco hledají“. Z biologie vyplývá, že čmeláci, které můžete v tomto období zahlédnout, jsou výhradně mladé matky.
Je nepřípustné sbírat čmeláky z květů či kdekoli jinde nebo snad přemisťovat do úlů už založené kolonie. Mějte na paměti, že čmeláci jsou u nás zákonem chráněný druh. Hledající samičku je tedy zapotřebí co nejšetrněji odchytit a vpustit vletovým otvorem do úlu (někdy to chvíli trvá). Jakmile samička do úlu vleze, utěsněte vletový otvor kouskem hadříku a nechejte jej hodinu zavřený. Poté česno uvolněte a pozorujte, jak se samička při opouštění úlu (což většinou opět chvíli trvá) chová. Samičku z úlu nikdy žádným způsobem nevypuzujte. Pokud záhy uletí (což se též stává často), usazení se nezdařilo. Pokud delší dobu setrvá na letáku a potom se začne ve stále se zvětšujících půlkruzích, obrácena hlavou k česnu, vzdalovat, je slušná pravděpodobnost, že se do úlu vrátí (někdy za hodinu, jindy za den). Zjistíte to položením drobného předmětu, například kousku suchého stébla, do prostoru česna.
Pokud se usazení nezdaří, pokus opakujte, až se nějaká samička usadí. Mezi nenáročné druhy patří čmelák polní (Megabombus pacsuorum) a čmelák rokytový (Pyrobombus hypnorum) – oba svým vzhledem připomínají velkou samotářskou včelu, čmelák rokytový ovšem v terénních chovech poměrně „důrazně“ brání hnízdo. Mezi snáze usaditelné druhy patří také čmelák zahradní (Bombus hortorum), asi 3 cm velký čmelák s bílým zadečkem a třemi žlutými proužky na těle, či čmelák skalní (Pyrobombus lapidarius), stejně velký, černý čmelák s rudými chloupky na posledních článcích zadečku. Náročnější na usazení jsou ostatní druhy, například poměrně atraktivní čmelák zemní (Bombus terrestris) či hájový (B. lucorum), oba jsou podobní čmeláku zahradnímu, jen jim „schází“ žlutý proužek na spodní části hrudi. Zkušenosti různých chovatelů se však také v tomto ohledu liší.
Slávky jedlé (Mytilus edulis) se vyskytují ve všech mořích, přičemž preferují poloslanou vodu na mělčinách v blízkosti ústí řek. Ještě ve stadiu larvy se přichytí ke kamenům, kůlům, pilířům, skalám nebo skořápkám větších mušlí vlasovým vláknem z proteinu a železa. V mělkých vodách vytvářejí kolonie čítající několik tisíc druhů. Středně velká slávka přefiltruje za hodinu více než 1 l vody, tedy až 25 l vody denně. Přitom z vody žábrami odebírá kyslík a miniaturní části potravy.
Robustní mlž má lesklou modročernou schránku připomínající kapku a oranžové maso. Vnitřní strana mušle složené ze dvou částí má perleťovou barvu, povrch je lehce rýhovaný. Dorůstá do délky 5–10 cm.
Přizpůsobivost těchto měkkýšů a snadné rozmnožování je přímo předurčuje k farmovému chovu přirozenou cestou. Nejvíce chovaných slávek pochází z Číny, dalšími producenty jsou země Severní Ameriky, v Evropě zejména Španělsko, Itálie, Francie, Nizozemsko, Irsko, Německo a Dánsko.
Slávky jedlé jsou kořistí hvězdic, malé slávky jsou také požírány plži.
Slávky vynikají mořskou vůní a jemnou, minerálně slanou chutí. Jejich pružné, pevné a netučné maso s vysokým obsahem bílkovin, vitamínů a minerálních látek je předurčuje k množství kulinárních úprav. Lze je konzumovat syrové, ale jsou mírně hořké, proto se zpravidla podávají vařené. Před přípravou se musejí několikrát pečlivě vypláchnout ve studené vodě, případně okartáčovat. Vaří se živé. Je-li skořápka zavřená nebo lehce pootevřená a po doteku prstem se zavře, je to známka života. Po uvaření se znaky poživatelnosti obrátí: mušle musejí být doširoka otevřené, zavřené jsou mrtvé a patří spolu s rozbitými do odpadu. Tento bezpečnostní filtr se nesmí nikdy vynechat, konzumace byť jediné mrtvé mušle může způsobit nevolnost, zvracení, průjem a bolest hlavy, čemuž nezabrání ani skutečnost, že maso přešlo varem. Klasikou jsou slávky vařené bez skořápek ve vývaru s bílým vínem a kořenovou zeleninou. Lze je také péct, gratinovat nebo přidat jako ingredienci do polévek.
Slávky lze koupit jak živé, tak mražené, nebo konzervované. V případech, kdy kupujeme mražené nebo konzervované, je třeba je skladovat při teplotě -18 °C a před použitím ještě mírně rozmrazit v chladničce. Pro koupi živých slávek je dobré si pamatovat, že živé nesmíme nikdy zmrazovat. Po jejich zakoupení je nutné je co nejdříve zpracovat do pokrmu. Protože podléhají zkáze, potřebují správné uchování, a to v chladničce při teplotě pod 4 °C. Neuskladňujeme je v uzavřených nádobách, necháváme je odložené ponořené v čerstvé vodě nebo přímo na ledu z čerstvé vody.
Slávky jsou velmi zdravé. Obsahují železo, zinek, mangan, draslík, vitamíny skupiny B a minerální soli.
Čmeláci trpí celou řadou chorob a mají ve volné přírodě poměrně mnoho parazitů a predátorů, což vede k častému a brzkému zániku společenstva. To z jejich chovu dělá činnost poměrně nevděčnou. Jakýmsi nepsaným kritériem chovatelské úspěšnosti je zde počet odchovaných mladých matek, které opustily úl. Mezi nejčastější nebezpečí, kterému je možné se bránit, patří mravenci.
Tento velmi „agilní“ druh hmyzu, řazený se čmeláky do stejného řádu, je dovede vypudit z hnízda za několik dní. Poměrně úspěšně se jim lze bránit podložením úlu skleněnou tabulkou, na jejíž spodní část nanesete vrstvu lepivého materiálu (například vyjetého oleje), kterou budete pravidelně obnovovat. Tak se lze poměrně účinně bránit i jiným nelétavým parazitům čmeláků, například kodulkám (vypadají jako velcí lesní mravenci).
Mnohem větším a možná vůbec největším problémem terénního chovu čmeláků je drobný motýl z čeledi zavíječů – Aphomia sociella – zavíječ čmeláčí. Podle některých odhadů je příčinou zániku až 90 % všech volně žijících kolonií. Samička v období od května do srpna vniká za šera do hnízda, které vyhledává podle pachu, nějaký čas setrvá v ústraní a až „načichne čmeláčinou“, prolézá hnízdem a klade vajíčka, z nichž se líhnou žluté, později až světle zelené, velmi žravé larvy, které jsou v extrémním případě schopny sežrat celé hnízdo včetně vosku. Stoprocentně účinná obrana neexistuje, nejčastěji se však používá petrolej, kterým je nutno každý večer asi hodinu před setměním lehce potřít okolí česna a letáku a veškeré štěrbiny, kterými by eventuálně mohly do hnízda proniknout larvy, například prostor pod střechou. Zavíječe to odpudí a čmelákům nezbyde, než si zvyknout. S použitím petroleje však nezačínejte dříve, než se vylíhnou první dělnice. Samička by hnízdo opustila. Budete-li pečliví, může se zadařit kolonie uchránit, i přesto však budou některé z nich napadeny. Často cynicky rozhodne právě ten jediný den, kdy jste zapomněli úly ošetřit nebo je po parném dni pozdě uzavřeli. Pokud ráno otevřete úl a na povrchu substrátu či stěnách úlu bude sedět asi 2 cm dlouhá šedobílá „můra“, je zle. Ti „odvážnější“ mohou všechny čmeláčí kukly – zámotky (které už čmeláci nekrmí a které larvy zavíječe napadají nejdříve) přemístit do termostatu a při 29 °C nechat vylíhnout, zbytek plástů pečlivě očistit jemným štětečkem a přemístit do čistého úlu s novým substrátem. I tak bude ztráta značná.