Rozchodníky jsou běžně pěstované trvalky a skalničky. Nízké, plazivé a polštářové druhy se používají na skalkách či suchých zídkách. Rozchodníky patří i mezi nejvhodnější rostliny do tak extrémních stanovišť, jako jsou zelené zahrady na střechách budov. Některé druhy rozchodníků se hodí rovněž do závěsných nádob. Vyšší druhy najdou uplatnění také v trvalkových záhonech nebo solitérně vysazené v trávníku. Obvykle pětičetné květy rozchodníků jsou oblíbenou pastvou pro včely, čmeláky a motýly. Okrasná hodnota rozchodníků spočívá nejen v různobarevných květech, ale i v dužnatých listech různých barev (světle a tmavě zelené, červené, hnědé, bíle nebo žlutě panašované).
Rozchodníky vyžadují slunná místa, písčité a propustné půdy. Snášejí úpal a sucho, takže pokud zapomenete občas na zálivku, nic se neděje. Množí se pomocí řízků a dělením na jaře. Pokud jde o choroby a škůdce, mohou je napadnout háďátka, šedá plíseň či padlí.
Usazení se zdařilo, samičku občas vídáme přilétat do úlu obtěžkanou pylem, takže lze úl považovat za obsazený. Nyní nezbývá než věřit, že se samičce nepřihodí nic neblahého a že zdárně vychová 1. generaci dělnic.
Během prvního týdne po usazení úl neotvírejte a nesnažte se v substrátu nalézt hnízdo. Pokud jste nuceni doplňovat krmivo do napajedla, počínejte si s nejvyšší opatrností. Je-li střecha příliš těsně přisedlá k jeho stěnám a musíte použít sílu k jejímu sejmutí, pravděpodobně samičku vyrušíte, takže o sobě dá vědět hlasitým bzučením. Pokud se vyleká příliš, úl opustí. Jestliže je příznivé počasí a samička nalezne dost potravy v přírodě, raději krmivo nedoplňujte a neriskujte osiření hnízda.
Druhý či třetí týden už lze do úlu nahlédnout bez obav a pokusit se nalézt hnízdo. Počínejte si však s krajní opatrností, protože je to stavba velmi křehká, kterou navíc samička v některých případech obětavě brání. Pokud budete chtít i později pozorovat vývoj kolonie, bude zapotřebí zakoupit včelařské pomůcky – přinejmenším klobouk či kuklu a rukavice. Čmeláci totiž hnízdo proti vetřelcům brání mnohem usilovněji než domestikované včely, takže je nutno se připravit na několik nepříjemných bodnutí. To je zapříčiněno i tím, že hnízdo je často kompaktní voskovou koulí, do které nelze nahlédnout jinak než jejím narušením shora, což čmeláci pochopitelně „nesou nelibě“. Hlavně v pozdějších fázích vývoje společenstva lze otevíráním hnízda napáchat značné škody, protože buňky s larvami sdílejí stěny s povrchovou stěnou hnízda a při narušení se z ní „vysypou“. Takové larvy čmeláci do buněk znovu nevracejí, ale odnášejí je pryč z úlu.
K utišení dělnic bránících kolonii nepoužívejte včelařský kuřák. Vykuřování je pro čmeláky zhoubné. Zpočátku postačí svrchní kontrola stavu hnízda. Pokud vše proběhne zcela optimálně (což se stává spíše výjimečně), představuje péče o čmeláky pouze doplňování krmiva v období dlouhotrvajícího nepříznivého počasí (dešťů či sucha), popřípadě odvětrávání úlu v parném létě.
Čmeláci jsou daleko více schopni násadu zahřívat než ochlazovat. Proto úl nikdy neumisťujte na přímé slunce. Optimální je stín či polostín. Pokud stoupne teplota v úlu nad 30 °C, čmeláci začínají usilovně větrat. Stoupne-li nad 45 °C, larvy i kukly uhynou. Že v úle příliš stoupla teplota, poznáte snadno: jedna či více dělnic sedí přichycených k letáku a křídly vhánějí do vletového otvoru vzduch. Mnoho dalších činí totéž uvnitř úlu. Přichyceny k substrátu či stěnám se snaží máváním křídel zvýšit cirkulaci vzduchu v úle. V takových případech stačí vyjmout vnitřní víko, nahradit je rámečkem se sítí proti hmyzu a střechu podložit například špejlemi, aby do úlu mohl vzduch. V extrémně parném létě je zapotřebí větrat i úly umístěné ve stínu. Jednou za čas je vhodné vyčistit napajedlo a odstranit silně znečištěné části hnízdního substrátu.
Komule Davidova (Buddleia davidii) pochází z Číny. V příhodných podmínkách dobře roste, na volném prostoru až do výšky 3 metrů, ale v zápoji jiných keřů to může být až 5 metrů. Strnule vzpřímené výhony se na koncích ohýbají pod tíhou mohutných, až 30 cm dlouhých květních lat. Listy jsou vstřícné, dlouhé až 20 cm. Komule Davidova kvete od konce července do září. Sladký nektar kvítků nasytí motýly, ale i včely a čmeláky. Základní barva u původního, v přírodě rostoucího druhu bývá fialová, ale vyšlechtěné odrůdy jsou také bílé, červenofialové, modrofialové, tmavě fialové nebo růžové. Mrazům nejlépe odolávají fialové nebo bílé komule a všechny květy bez rozdílu barvy výrazně a krásně voní. Tyto krásné keře mají jisté nároky na pěstování, ale netrpí žádnými chorobami ani škůdci.
Výhodou motýlích keřů je, že jsou dostupné hned v několika barvách. Radost vám nemusí dělat jen modrofialová, růžová nebo bílá. Motýlí keře pořídíte i v méně známé žluté variantě. Existují rovněž dvojbarevné varianty. Odrůda „Flower Power“ vytváří velice nápadné květy, které přecházejí z oranžové až do modrofialové. Také je známa komule Davidova nižší klasifikace.
Čmeláci se živí především nektarem z květů a díky svému dlouhému sosáku dosáhnou i k tyčince hluboko usazené mezi okvětními lístky, ke které se žádný jiný opylovač nedostane. Průměrná délka čmeláčího sosáku je 7,4 mm, je tedy o 1 mm delší než průměrný včelí sosák. Pyl si nabalují na sběrné košíčky – dlouhé tuhé chloupky na širokých zadních nohou. Za letu unesou na nohách množství pylu odpovídající až polovině vlastní váhy. Zajímavé jsou výsledky nedávného výzkumu, které ukázaly pozoruhodnou individualitu opylovací strategie čmeláků, a to nejen mezidruhově, ale i mezi příslušníky stejného druhu. Každý čmelák má vlastní styl ve výběru druhu rostlin a zvláště toho, které květy a v jakém pořadí navštíví a kolik květů mu stačí, než poletí dál. Tyto zdánlivě nedůležité rozdíly mohou výrazně ovlivnit výsledek opylení. Čmeláci vyrábějí med velmi řídký a v tak malém množství, že vystačí pouze pro jejich vlastní potřebu. Proto nemá smysl čmeláky chovat jako včely za účelem produkce medu, naopak – vzít jim i to málo, co mají, by vůči nim bylo kruté.
Potravu tvoří hmyzosnubné, medonosné rostliny, včetně těch velmi časných, a také vhodné keře a stromy. Královna a později dělnice nosí potomkům pyl bohatý na proteiny, který potřebují i pro sebe.
Následující seznam oblíbených čmeláčích rostlin rozhodně není úplný: ovocné stromy a keře, vrba jíva, ladoňka (zejména Scilla hispanica), zběhovec plazivý, hluchavky, rozmarýn, šalvěj, tymián, yzop, levandule, měrnice černá, šanta, meruzalky, plicník, brutnák, hadinec, dračík, hledík, vřesovec, česneky (i pažitka), orlíček, janovec metlatý, štírovník růžkatý, vikve, hrachor, úročník bolhoj, vlčí bob, zvonky, kostival, skalník, náprstník, kakosty, zimolez, máky, chrpa, štětka lesní, slunečnice ostrožka, topolovka, jirnice, svazenka, kyprej vrbice, hlaváč, máčka, rozchodníky, čimišník obecný, různé druhy zimolezů...
V diskuzi POKOJOVÉ IBIŠKY KOUPÍM NA DOBÍRKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra Steinerová.
koupím pokojový ibišek v barvě žluté s okem na dobírku Děkuji za informaci a sdělení na E-mail s pozdravem Věra Steinerová ulice Císařská č.68 Brodek u Prostějova PSČ 798 07 mobil 733 155 169
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Čmeláci trpí celou řadou chorob a mají ve volné přírodě poměrně mnoho parazitů a predátorů, což vede k častému a brzkému zániku společenstva. To z jejich chovu dělá činnost poměrně nevděčnou. Jakýmsi nepsaným kritériem chovatelské úspěšnosti je zde počet odchovaných mladých matek, které opustily úl. Mezi nejčastější nebezpečí, kterému je možné se bránit, patří mravenci.
Tento velmi „agilní“ druh hmyzu, řazený se čmeláky do stejného řádu, je dovede vypudit z hnízda za několik dní. Poměrně úspěšně se jim lze bránit podložením úlu skleněnou tabulkou, na jejíž spodní část nanesete vrstvu lepivého materiálu (například vyjetého oleje), kterou budete pravidelně obnovovat. Tak se lze poměrně účinně bránit i jiným nelétavým parazitům čmeláků, například kodulkám (vypadají jako velcí lesní mravenci).
Mnohem větším a možná vůbec největším problémem terénního chovu čmeláků je drobný motýl z čeledi zavíječů – Aphomia sociella – zavíječ čmeláčí. Podle některých odhadů je příčinou zániku až 90 % všech volně žijících kolonií. Samička v období od května do srpna vniká za šera do hnízda, které vyhledává podle pachu, nějaký čas setrvá v ústraní a až „načichne čmeláčinou“, prolézá hnízdem a klade vajíčka, z nichž se líhnou žluté, později až světle zelené, velmi žravé larvy, které jsou v extrémním případě schopny sežrat celé hnízdo včetně vosku. Stoprocentně účinná obrana neexistuje, nejčastěji se však používá petrolej, kterým je nutno každý večer asi hodinu před setměním lehce potřít okolí česna a letáku a veškeré štěrbiny, kterými by eventuálně mohly do hnízda proniknout larvy, například prostor pod střechou. Zavíječe to odpudí a čmelákům nezbyde, než si zvyknout. S použitím petroleje však nezačínejte dříve, než se vylíhnou první dělnice. Samička by hnízdo opustila. Budete-li pečliví, může se zadařit kolonie uchránit, i přesto však budou některé z nich napadeny. Často cynicky rozhodne právě ten jediný den, kdy jste zapomněli úly ošetřit nebo je po parném dni pozdě uzavřeli. Pokud ráno otevřete úl a na povrchu substrátu či stěnách úlu bude sedět asi 2 cm dlouhá šedobílá „můra“, je zle. Ti „odvážnější“ mohou všechny čmeláčí kukly – zámotky (které už čmeláci nekrmí a které larvy zavíječe napadají nejdříve) přemístit do termostatu a při 29 °C nechat vylíhnout, zbytek plástů pečlivě očistit jemným štětečkem a přemístit do čistého úlu s novým substrátem. I tak bude ztráta značná.
V diskuzi VÝROBA BUDKY PRO ČMELÁKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vysloužil Zdeněk.
Prosím o zaslání plánku na výrobu budky pro čmeláky.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Karel Rabens.
Rád bych si budku pro čmeláky vyrobil.To by pro mne nebyl problém!Zatím jsem se ale nikde nedočetl kde se dává přikrmování.Před vchodem do včelína,nebo dovnitř?
Díky K.R.
A pokud bych během týdne včelín umístil,je ještě naděje že ho obsadí?
Díky K.R.
Máme připravený úlek, je polovina dubna, tedy období, kdy u nás mladé samičky čmeláků v největším počtu hledají místo k založení hnízda. Některou z těchto samiček je zapotřebí do úlu umístit.
Můžeme samičce úl „nastrčit“ do míst, kde jsme vypozorovali, že čmeláci na jaře místo k založení hnízda s oblibou hledají, a doufat, že jej sama nalezne a usadí se v něm. Takový způsob má kromě jiných tu nevýhodu, že je poměrně málo úspěšný. Pravděpodobnost usazení jen zřídkakdy překročí 10 %. Účinnějším způsobem je samičku v přírodě odchytit, do úlu ji vpustit a na krátkou dobu úl uzavřít. K tomu je zapotřebí síťka na hmyz a několika skleněných lékovek. Pokud síťku nevlastníte, lze ji snadno vyrobit z tyče, kusu drátu a staré záclony.
Zde je na místě důležité upozornění – chytejte pouze samičky hledající hnízdo. Poznáte je snadno, poměrně pomalu poletují nad zemí, prolézají všechny skuliny, obletují zdi, hromady organického materiálu a evidentně „něco hledají“. Z biologie vyplývá, že čmeláci, které můžete v tomto období zahlédnout, jsou výhradně mladé matky.
Je nepřípustné sbírat čmeláky z květů či kdekoli jinde nebo snad přemisťovat do úlů už založené kolonie. Mějte na paměti, že čmeláci jsou u nás zákonem chráněný druh. Hledající samičku je tedy zapotřebí co nejšetrněji odchytit a vpustit vletovým otvorem do úlu (někdy to chvíli trvá). Jakmile samička do úlu vleze, utěsněte vletový otvor kouskem hadříku a nechejte jej hodinu zavřený. Poté česno uvolněte a pozorujte, jak se samička při opouštění úlu (což většinou opět chvíli trvá) chová. Samičku z úlu nikdy žádným způsobem nevypuzujte. Pokud záhy uletí (což se též stává často), usazení se nezdařilo. Pokud delší dobu setrvá na letáku a potom se začne ve stále se zvětšujících půlkruzích, obrácena hlavou k česnu, vzdalovat, je slušná pravděpodobnost, že se do úlu vrátí (někdy za hodinu, jindy za den). Zjistíte to položením drobného předmětu, například kousku suchého stébla, do prostoru česna.
Pokud se usazení nezdaří, pokus opakujte, až se nějaká samička usadí. Mezi nenáročné druhy patří čmelák polní (Megabombus pacsuorum) a čmelák rokytový (Pyrobombus hypnorum) – oba svým vzhledem připomínají velkou samotářskou včelu, čmelák rokytový ovšem v terénních chovech poměrně „důrazně“ brání hnízdo. Mezi snáze usaditelné druhy patří také čmelák zahradní (Bombus hortorum), asi 3 cm velký čmelák s bílým zadečkem a třemi žlutými proužky na těle, či čmelák skalní (Pyrobombus lapidarius), stejně velký, černý čmelák s rudými chloupky na posledních článcích zadečku. Náročnější na usazení jsou ostatní druhy, například poměrně atraktivní čmelák zemní (Bombus terrestris) či hájový (B. lucorum), oba jsou podobní čmeláku zahradnímu, jen jim „schází“ žlutý proužek na spodní části hrudi. Zkušenosti různých chovatelů se však také v tomto ohledu liší.
Čmeláci ve střední a severní Evropě žijí v jednoletých společenstvích. Hnízda si budují buď na povrchu v suchém listí, suché trávě nebo nahromaděném mechu, v kouskách materiálu držícího teplo v senících, v úžlabích trámů, nebo pod zemí. Milují opuštěné díry myší a dalších drobných savců. Občas můžeme narazit na čmeláčí hnízdo i ve stelivu prázdné ptačí budky nebo veverčím hnízdě, které už veverka nepoužívá.
Každý podzim vymřou všechny staré matky-královny, dělnice a samečci-trubci. Mladé čmeláčí matky jsou předtím trubci oplozeny a před příchodem zimy se zavrtají do země. Zahrabané v zemi nebo v hromadě listí přečkají zimu. Tu přečká jen asi 10–20 % na podzim vylíhlých mladých matek-královen. Na jaře mladé královny vylézají ze země (podle druhu březen–květen) a hledají útočiště pro založení rodu.
V této době létá královna nízko při zemi nebo při zdech domů a jiných stavebních konstrukcí a hledá vhodné chráněné místo s dostatkem izolačního materiálu, do kterého by mohla uložit první plodové buňky. Samička je v tuto chvíli na všechno sama. Musí najít vhodné místo ke hnízdění, postavit buňky, přinášet a shromažďovat potravu a odchovat první dělnice. Hnízdní materiál ve vybraném hnízdě si matka upraví pro svou potřebu, ale bohužel není schopna si takový materiál obstarat a nanosit do hnízda. Mnohá královna proto vhodný útulek pro hnízdo vůbec nenajde. Pokud najde špatné místo, které třeba promokne, hnízdo po pohromě opustí, a buď zahyne, nebo se pokusí vniknout do již založeného hnízda jiné královny, kde však jedna z nich bývá vyhnána nebo zabita. Totéž se stane, když plod matce zmrzne. Bohužel matka není schopna ve svém nebo cizím hnízdě znovu vytvořit opakované úvodní buňky k založení rodu, a proto je její prvotní výběr a dostatek hnízdních možností kriticky důležitý.
Když si královna vybere hnízdo, první den často vyletuje a seznamuje se s okolím. V dalších několika dnech vypocuje z těla vosk pro stavbu svého zásobovacího kalíšku a první plodové buňky. Přitom vylétá za potravou pro sebe jen několikrát denně na 10–40 minut. Do plodové buňky naklade 6–10 vajíček, která vlastním tělem trvale zahřívá na nutnou teplotu 29–30 °C. Přibližně za 4 dny se z vajíček vylíhnou larvičky, stále se zdržující v buňce, které matka krmí přinášeným a nashromážděným nektarem a pylem. Když larvičky dorostou, upředou si samostatné voskové kokony, v nichž dochází už bez krmení královnou k přeměně larev v čmeláky – zprvu pouze dělnice, a to velmi malé. K zrození dělnic od nakladení vajíček dochází podle okolností za 3–4 týdny. Dělnice hned několik dnů po narození pomáhají královně s dalším rozvojem čmeláčího společenství a hlavně okamžitě přinášejí nektar a pyl z přírody. Královna pak brzy přestane úl opouštět. Postupně se líhne víc dělnic. S přibýváním dělnic v hnízdě roste i přísun potravy. Každá další generace larev má tedy potravy více, a tak jsou i dělnice větší a zdatnější. Na vrcholu vývoje společenstva bývá podle druhu čmeláků v hnízdě několik desítek až stovek dělnic. Rovněž podle druhu čmeláků se od června do září začínají objevovat pohlavně dokonalí jedinci – krásné mladé samičky a samečci-trubci. Samečci se rodí nejen z matčiných vajíček, ale i z vajíček dělnic.
Vztah mladých samiček, kterých bývá v hnízdě i několik desítek, k matce je přátelský. Jsou zaznamenány případy, kdy dokonce matce pomáhají s péčí o plod a s potravou. Přesto však po oplození a vykrmení nektarem a pylem mladé samičky hnízdo postupně opouštějí a ukryjí se v zemi, kde přezimují v malé komůrce, kterou si vyhrabou. Stejně tak trubci a dělnice postupně opouštějí úl a během podzimu zemřou stářím v přírodě. Některé dělnice spolu se starou královnou zahynou v úlu. Stará královna podle přírodních zákonů nemůže přežít do jara. Na jaře začne celý cyklus díky přeživším mladým královnám znovu.
