KOUŘ a nejen to vám přinášíme v tomto článku. V dnešní době si můžete vybrat mnoho druhů topení na dřevo a pelety, které mají čistší a efektivnější spalování a dodávají dostatek tepla pro vytápění mnoha moderních rodinných domů. Dřevo nebo pelety mohou být ekonomické a šetrné k životnímu prostředí. Pokud žijete v oblasti, kde si můžete natěžit i své vlastní dřevo, budete mít vaše palivo levné. Kotle na pelety spalují malé pelety, které vypadají jako krmení pro králíky a měří přibližně jeden centimetr.
Výběr a instalace topení na dřevo a pelety
Při výběru zařízení na topení dřevem či peletami je důležité zvolit to, které je správně dimenzované pro váš prostor vytápění. Když bude spotřebič příliš velký, mají pak uživatelé tendenci, že palivo spíše doutná, než hoří, aby nedocházelo k přehřátí zařízení. Tímto kolísáním teplot kotle dochází zbytečně k plýtvání palivem a je to i jednou z největších příčin znečišťování ovzduší. Seriózní prodejci by s vámi měli o velikosti a požadavcích vašeho topení mluvit, ale pravidlem je, že kamna o výkonu 18 kW mohou vyhřát až 2000 metrů čtverečních prostoru, zatímco kamna o výkonu 12 kW vyhřejí prostor 1300 metrů čtverečních.
Krby a kotle na dřevo mohou do ovzduší vydávat velké množství znečištěných látek. Kouř ze dřeva obsahuje stovky chemických sloučenin včetně oxidu dusíku, organických plynů a pevných částic, z nichž mnohé mají nepříznivé účinky na zdraví. V mnoha městech a venkovských oblastech je kouř ze spáleného dřeva hlavním zdrojem znečištění ovzduší. Proto také v obcích, kde je kvalita ovzduší na nepřijatelné úrovni, omezují používání nebo zakazují instalace topení na dřevo v nové výstavbě domů. Před instalací topení na dřevo byste se měli informovat na místním stavebním úřadě nebo na úřadu životního prostředí o předpisech, které jsou ve vaší oblasti uplatňovány.
Pokud máte starší topení na dřevo, zvažte jeho obnovení. Mezi nejnovější topení patří katalytické topení, které umožňuje spalování spalin při nižších teplotách a tím dosahují i úbytek výfukových plynů. Všechna kamna na dřevo by měla mít certifikát. Vysoce efektivní kamna mají nejen nižší emise, ale jsou také často bezpečnější, protože dokonalým spalováním zabraňují nahromadění komínových usazenin, které nazýváme kreozot.
Pokud chcete stávající topení bez katalyzátoru předělat na zařízení s katalytickým spalováním, stačí zakoupit katalytickou klapku. Ty jsou obvykle k dispozici jako sady a bývají instalovány v kouřovodu. Chcete-li sledovat teplotu kamen po přidání katalyzátoru spalování, měli byste také nainstalovat alespoň jeden senzor tepla na těleso kamen nebo potrubí. Při instalaci dodržujte pokyny výrobce.
V případě, pokud jde o teplomety, ovlivňuje umístění těchto kamen, jak dobře bude teplo po domě distribuováno a udržováno. Tyto teplomety by měly být umístěny v místnosti, kde trávíme většinu svého času, a v ideálním případě by měl být vyřešen způsob, jak bude teplo proudit i do zbytku domu.
Pro bezpečnost a maximální účinnost byste pro zařízení pro spalování dřeva a pelet měli zvážit jeho profesionální instalaci. Profesionálové pečlivě zváží vše, co je potřeba pro vaše bezpečí. Zkušený profesionál vám navíc může vybrat ta správná kamna pro vytápění vašeho domova.
Vzhledem k tomu, že hodně energie může být zbytečně vynaloženo při spalování vlhkého dřeva, měli byste používat dřevo, které je úplně suché. Správně vyschlé dřevo se připravuje těžbou na jaře a nechá se usychat celé léto. Hodně záleží, jaké je to dřevo a určitě by mělo být bez zeleně. Dřevo by mělo být vysušeno na optimální vlhkost 20 až 25%. Některé dřevo může být pro dnešní vzduchotěsná moderní kamna příliš suché, a pokud dáte toto dřevo na žhavé uhlíky, bude okamžitě vytvářet plyny a kouř a bude se tvořit kreozot.
Všechny druhy suchého dřeva mají při porovnání hmotnosti a výkonu podobnou hodnotu. Proto hustší dřeviny obecně déle hoří a jsou i dražší. Dřeviny jako dub, bílý ořech a borovice zůstanou hořet celou noc. Osika vytváří vysokou teplotu ohně, který pomáhá vyčistit komín.
Při výběru dřeva můžete také chtít zjistit, zda používá dodavatel při těžbě udržitelné postupy. Neudržitelné postupy mohou mít negativní vliv na životní prostředí tím, že způsobí erozi půdy nebo snižování biologické rozmanitosti.
V případě, že váš dřevník objevili škůdci, uložte si dřevo dále od domova. Horní části hromady by měly být zakryty, ale strany musí zůstat otevřené, aby mohl proudit vzduch. Pokud je to možné, uložte dřevo na překlady (například betonové bloky), aby zůstalo v suchu.
Pelety se obvykle prodávají v osmnáctikilových pytlích. To, kolik paliva budete potřeba na topnou sezonu, můžete odhadnout tak, že jedna tuna pelet odpovídá přibližně jednomu a půl metru palivového dřeva. Většina majitelů domů, kteří používají kotle na pelety jako hlavní zdroj tepla, protopí dvě až tři tuny pelet ročně. Kotle na pelety mají často levnější provoz, než elektrické vytápění či vytápění plynem.
Většina pelet má vlhkost 5 až 10%. Dobře vyschlé dřevo má obvykle vlhkost 20%. Některé pelety mohou obsahovat stopy ropy, která se může používat jako mazivo při výrobě pelet, i když většina neobsahuje žádné přísady. Pelety vyrobené ze zemědělského odpadu obsahují více popela, ale mohou produkovat více tepla, než pelety ze dřeva.
Za kvalitu výroby pelet je vždy odpovědný výrobce. Podle normy jsou dva druhy tohoto paliva a to pelety prémiové a standardní. Jediný rozdíl mezi stupni je v anorganice popela. U prémiových pelet by měla být nižší než 1% a u standardních méně než 3%. Prémiové pelety jsou obvykle vyrobeny z jádra dřeva. Existuje pět předepsaných vlastností pro oba stupně pelet:
objemová hmotnost na 0,03 metrů krychlových nesmí být nižší než 18 kg;
Základy k umění výroby dnešních evropských sýrů položili staří Římané. Ve svých obrovských domech s mnoha místnostmi totiž mohli ovlivňovat jednotlivé fáze zrání sýrů. K významným faktorům, které daly vzniknout velké rozmanitosti druhů a chutí, patřily také vlhkost, teplo a průvan, stejně jako kouř z kamen, omývání sýrů a přidávání bylinek. K výrobě sýra používali nejrůznější druhy mléka – za nejdůležitější bylo považováno mléko ovčí, kravské a kozí, ale zpracovávalo se také mléko kobyl a oslic. Z kulinářské příručky známého římského gastronoma Columelly, kterou napsal kolem roku 50 n. l., vyplývá, že Římané již používali „coagulum“, tedy syřidlo, které pocházelo ze čtvrtého žaludku kůzlete nebo jehněte. V příručce rovněž vysvětluje použití soli, která měla sýr vysušit a zakonzervovat jej pro delší trvanlivost při transportu.
Sýr býval u nás kdysi obecně rozšířeným pokrmem, i poslové kněžny Libuše prý zastihli Přemysla Oráče, jak právě pojídá chléb se sýrem – a byli jím také pohoštěni. Staročeské „kozí syrečky“ bývaly výnosným exportním zbožím a byly požadovány i pro svatbu krále Vladislava v roce 1502. Slavné olomoucké tvarůžky zůstávají s oštěpky a brynzou stálou specialitou. Na Slovensku byl dán podle sýra i název městu. Jde o Kežmarok, jehož jméno vzniklo z německého Kasemarkt – trh sýrů.
Ionizátor do auta čistí a osvěžuje vzduch v automobilu a tím přispívá ke zpříjemnění prostředí v autě při řízení.
Ionizátor pro automobily obohacuje vzduch v automobilu zápornými ionty, redukuje zápach, odstraňuje ze vzduchu prach a čistí vzduch, a to v patnáctiminutových cyklech. Je konstruován pro 12V/DC zásuvku autozapalovače.
Pokud patříte mezi lidi, kteří si rádi v autě zapálí cigaretu, často převážíte zvířata nebo pokud prostě toužíte po čistém vzduchu v autě bez nežádoucích pachů, vyzkoušejte ionizátor. Pracuje s nejmodernějšími ionizačními technologiemi a pomáhá tak neutralizovat pachy, jako je například cigaretový kouř, výfukové plyny, zvířecí nebo jiné nepříjemné pachy, vytvářením záporně nabitých iontů zcela bez použití chemie. Ionizátor se jednoduše připojí do zásuvky autozapalovače a vzduch v kabině vašeho auta je rázem svěží. Díky funkci časovače se ionizátor po 15 minutách automaticky vypne.
Uzené maso je masný výrobek. Vyrábí se uzením v udírnách. Výroba tohoto masa je jednoduchá. Maso se musí nejprve nasolit buď klasickou solí, sanytrem, nebo dusitanovou směsí, přičemž možnosti nasolení jsou tři: nakládání do láku, suché nasolení a solení injekční stříkačkou. V českých podmínkách se nejčastěji užívá nakládání do láku. Kromě soli (rychlosoli) se do masa vetře či mezi jednotlivé vrstvy vloží různé další ingredience, jako například česnek, cibule, jalovcové bobule, pepř, cukr a podobně. V láku se maso nechá odležet určitou dobu, která je odvislá na použitém způsobu solení. Po tuto dobu je třeba maso průběžně kontrolovat. Takto připravené maso se vkládá do udírny, kde se vyudí.
Způsob průmyslového uzení je odlišný. To má za účel výrobky pouze vybarvit, ochutit a aromatizovat. Na maso se aplikuje takzvaný tekutý udírenský kouř, doba skutečného uzení je pak příliš krátká. Výhoda tohoto uzení spočívá v tom, že takto upravené maso neobsahuje karcinogeny, které při běžném uzení v kouři vznikají. Nevýhodou je odlišná chuť. Po zrušení závazných norem na výrobu potravin počátkem 90. let 20. století začali někteří výrobci za účelem zlevnění masa či většího zisku do uzeného masa injekčně vpravovat vodu s polyfosfáty, což jsou zvýrazňovače chuti spolu s dalšími éčky. Některá uzená masa obsahují pouze 70 % masné části. Dalším způsobem šizení uzeného masa je jeho nastavování práškem ze sušené krve. Proto je dnes průmyslově vyráběné uzené maso velmi rozdílné kvality.
Uzené maso je úplně stejně tučné jako neuzené maso, záleží na tom, co je to za maso. Kuřecí šunka bude mít tuku minimum, naopak anglická slanina, turistické salámy nebo uzená krkovička klidně víc než 50 %. Uzené maso je nezdravé spíš svým vysokým obsahem soli a také možnou přítomností karcinogenních látek, které vznikají špatným vyuzením.
100 g vařeného uzeného masa má energetickou hodnotu 1 004,88 kJ (123,99 kcal) a obsahuje zhruba 15 g bílkovin a 20 g tuku.
Uzené maso často obsahuje velké množství tuku (podle druhu zvířete, ze kterého maso pochází, a podle použité části) a o něco méně bílkovin. Velké množství přidávané soli může být příčinou vysokého krevního tlaku (rizikové pro vznik infarktu myokardu) či zadržování vody v organismu. Solicí směsi často obsahují i další látky, které jsou podezřelé z negativního vlivu na lidské zdraví. Hovoří se o žaludečních vředech, rakovině tlustého střeva a jiných civilizačních chorobách. Při úpravě uzením vzniká množství dalších zdraví škodlivých látek (maso se několik hodin udí zavěšené v kouři). Pokud je to proto možné, uzenému masu se zcela vyhněte. Uzené maso je nevhodné zejména pro děti, starší lidi, pacienty s šetřící dietou nebo pro osoby s ledvinovými obtížemi. Nehodí se ani při redukční dietě. Pokud si uzené maso nedokážete odepřít, vybírejte alespoň méně tučné druhy a s jeho konzumací to nepřehánějte.
Škumpa neboli Rhus patří do čeledi ledviníkovitých (Anacardiaceae) a své vědecké rodové pojmenování získala podle řeckého slova rhein, což znamená téct. Název je odvozen od skutečnosti, že kůra tohoto okrasného stromu roní bílou pryskyřičnou šťávu.
Škumpa je většinou malý strom nebo keř dorůstající do výšky 3 až 5 metrů, který má deštníkovitou korunu. Již na první pohled zaujme svými hustě ochmýřenými výhony, větvičky jsou zkrátka „chlupaté“. Lichozpeřené listy dorůstají délky až 40 cm a vyrůstají z nich ostře pilovité lístky. Jde o dvoudomou rostlinu, která kvete v červnu a červenci. Samčí květenství je žlutavě zelené a roste v koncových palicovitých latách, zatímco samičí je tmavě červené a kompaktní.
Škumpa původně pochází ze Severní Ameriky, ale díky své nenáročnosti je to dnes kosmopolitní až invazivní rostlina, kterou najdete v subtropech a mírném pásmu obou polokoulí. Na světě roste asi 150 druhů rostlin čeledi ledviníkovitých, naše české podmínky však snáší jen asi 15 druhů. I z těchto 15 druhů se jich převážná většina pěstuje pouze v botanických zahradách a arboretech, do našich zahrad nejčastěji zavítá škumpa orobincová, nazývaná také ocetná.
Lidový název ocetná pochází od dřívějšího přidávání plodů škumpy do octa pro zvýraznění chuti. Tříslovin ze škumpy se využívalo i v koželužství k vydělávání kůží. Škumpa se k nám dostala teprve v polovině 19. století.
Škumpu vysazujeme jako okrasný strom v zahradě, ale často je vidět i v parcích. Její předností je, že roste i tam, kde jiné dřeviny hynou. Je krásná zvláště na podzim svým červeným listím i plody. Semeny se v zimě živí někteří ptáci. I když škumpa nemá žádné zvláštní požadavky na pěstování, je nenáročná, vitální a snese téměř jakékoliv stanoviště, přesto si ji mnoho zahrádkářů nechce pustit na pozemek. Je to totiž poměrně invazivní rostlina, která se rychle šíří kořenovými výmladky, a to i do vzdáleného okolí. Mnozí ji proto označují za plevel stejně jako bolševník. Navíc její kořeny mají obrovskou sílu a dokážou se provrtat téměř všude, překážkou pro ně nejsou ani betonové či dlážděné chodníky. Proto si vždy dobře rozmyslete, kam ji zasadíte!
Pokud jste se rozhodli, že chcete mít škumpu na zahradě, rozhodně se vyhněte její výsadbě k plotu. Zemí by zanedlouho prolezla k sousedům a ti by z její návštěvy rozhodně nemuseli mít takovou radost. Také ji nevysazujte v blízkosti zapuštěných bazénů, protože i do nich se dokáže probourat. Prostor jejích kořenů je dobré vymezit plastovým nebo plechovým límcem, který by měl být alespoň 80 cm hluboký.
Na půdu není škumpa nijak náročná, vybírejte pro ni slunné stanoviště – nemá totiž pří
Po naložení se kuře pouze opláchne a osuší utěrkou (nedává se rozvlažit) a zavěsí do udírny do teplého a hustého kouře. Udíme do zlatohnědé barvy. Doba uzení je zhruba 4–8 hodin. Rozhodující je však požadovaná barva, ne doba. Nesmí dojít k vysušení, oheň se zasypává mokrými pilinami nebo prostříkává vodou. Kůžička by měla být kyprá a vláčná. Uzené kuřecí maso je jedlé již po 2 hodinách, i když barva není to pravé.
Postupujete-li zvolna, tak se za 5 až 8 hodin dočkáte šťavnaté a voňavé dobroty. Kouř musí být vlhký!
Prvním krokem přípravy je výběr nejvhodnějšího masa. Pro uzení je potřeba vybírat kvalitní maso. Ideální je, pokud máte svůj ověřený a důvěryhodný zdroj kuřecího masa. Za to se považuje maso z takového kuřete, které mělo kvalitní životní podmínky, odpovídající stravu a dostatek prostoru pro běžný vývoj. To znamená, že nebyly použity růstové hormony pro urychlení vyspívání zvířete a nebylo drženo v příliš malé klícce, kde se jeho svalovina vyvíjí odlišně. Kuře, kterému je umožněno pohybovat se, má skutečně kvalitnější maso.
Pokud se dodržují i další postupy (správná porážka, úprava, uskladnění a později vhodná příprava), pak může být rozdíl opravdu znatelný.
Pokud už máte vybráno nejvhodnější kuře, kuřecí stehna nebo kuřecí psa, pak je naložte do solného láku tak, jak se to dělá i před uzením jiných druhů masa.
Celé kuře může ležet i tři dny, jednotlivým částem stačí kratší doba (prsa nebo stehna lze naložit například jen na 3–4 hodiny). Pokud je uzený kousek masa příliš velký, roztok soli lze napíchat i do masa. Chuť tak bude rovnoměrná. Jednou z častých „vychytávek“ je potření masa česnekem. Udí se teplým kouřem, to znamená, že maso nemá po vyuzení tak dlouhou trvanlivost a je určeno k rychlé spotřebě. Teplý kouř je hustý, proto je maso krásně voňavé.
Důležitá je především celková doba uzení kuřete. Vše záleží jednak na udírně a jednak na tom, v jaké podobě budete kuře udit. Co se týká udíren, tak nejvhodnější jsou logicky zděné, schopné držet teplotu. Vyudíte pohodlně ale i v kovových či dřevěných. Rozhodnout byste se měli, zda budete udit kuře vcelku, nebo po částech. První případ příliš nedoporučujeme, jelikož se doba uzení může natáhnout klidně i na nějakých 6 až 8 hodin. Pokud budete udit pouze kuřecí čtvrtky, měli byste mít hotovo za nějaké 3–4 hodiny.
Kuřecí maso není šťavnaté samo o sobě, uzením navíc ztratí další šťavnatost. Týká se to zejména prsního masa, uzení stehen je o něco méně riskantní.
Uzené kuřecí maso je skvělé k přílohám, které už nemají tak výraznou chuť. Je tedy skvělé k bramborovému pyré, vařeným bramborám, hráškovému krému, do zapečených brambor, ke šťouchaným bramborám, do sendvičů nebo do teplých i studených zeleninových salátů či těstovinových salátů. Trhané uzené kuřecí maso nejen dobře chutná, ale v pokrmech i zajímavě vypadá. Navíc není potřeba dodávat další chutě, protože chuť uzeného je delikátní sama o sobě.
Uzené kuřecí maso je pochoutka. Při podávání uzeného masa nezapomínejte, že jeho chuť je už tak dosti výrazná. Proto může být dostačující třeba jen čerstvé pečivo a zelenina. I zdravá večeře tak může mít aroma uzeného. Osvěžující kombinace se zeleninou může být ideálním řešením pro lehké večeře nebo večerní svačinky při posezení u sklenky vína.
Čisticí účinky obyčejného octa jsou prověřené historií. Ocet má však své místo i v moderní domácnosti. Je ekologicky nezávadný a má široké spektrum použití. Obzvláště v situacích, kdy je potřeba odstraňovat vodní kámen, by měl být ocet volbou číslo jedna. Úklid domácnosti s pomocí octa navíc nijak zvlášť nezatíží vaši peněženku.
V některých situacích při úklidu je aplikace octa přímo z lahve nepraktická. Zkuste tedy přelít část octa do rozprašovače, ideálně také s funkcí stříkání úzkým proudem. Tuto pomůcku využijete například při čištění toalety, kde se tak s octem snadno dostanete i pod okraj mísy. Při práci však vždy dbejte na to, abyste si ocet nestříkli do očí, a mějte ochranné rukavice. Kontakt s neředěným octem může vyvolat podráždění kůže.
O octu se dá podobně jako o citronové šťávě říci, že jde o skutečně univerzálního pomocníka. Pomůže vám odstranit vodní kámen, mastnotu i opravdu hodně „zažrané“ skvrny na keramice, dřevě, skle, vodovodních bateriích či na látkách. Připravte si tedy dva díly bílého octa, přilijte jeden díl vody a pro zjemnění štiplavého odéru přidejte kapku voňavého oleje dle svých preferencí. Nyní se můžete pustit do boje se skvrnami.
Destilovaný ocet navíc vytváří prostředí, které zabraňuje množení plísní a některých druhů bakterií, jako jsou třeba E. coli a salmonela. Ocet zředěný jedním až dvěma díly vody vám tak poslouží jako mírná dezinfekce k mytí povrchů a odstranění zápachu (chladnička, kuchyňská pracovní deska, vnitřní plochy kuchyňských skříněk, podlahy a podobně).
Ačkoliv se to možná zpočátku zdá málo pravděpodobné, ocet z vašeho bytu či domu pomůže odstranit i nepříjemné pachy. Ať už se jedná o cigaretový kouř, zápach z lednice, nebo pach, který zůstává po zvířecích mazlíčcích. Ocet stačí nalít do menší misky a umístit ho na problematické místo.
Ocet si dokáže poradit i se skvrnami od vosku, které jsou velmi odolné i vůči nejrůznějším chemickým čističům. V takovém případě nechte vosk trochu změknout (můžete použít například horký vzduch za pomoci fénu) a následně zbytky vosku odstraňte setřením látkou napuštěnou octem.
Rovněž s ucpanými trubkami a odpady vám pomůže ocet – nalijte ho do nich neředěný a nechte působit cca třicet minut.
Pokud máte doma plíseň, nastříkejte ocet přímo na plíseň, po patnácti minutách jej smyjte a nechte místo pořádně vyschnout.
Chcete-li se zbavit u napařovací žehličky usazenin z tvrdé vody, naplňte žehličku směsí vody a octa, zmáčkněte knoflík na páru, žehličku vypněte a nechte vychladnout. Poté octovou vodu vylijte a nádobu vypláchněte vodou.
Ingredience: 2 vyzrálé roštěnky, každá vysoká cca 2 cm, tedy kolem 230 g kus, sůl, čerstvě mletý pepř, 1 lžíce rostlinného oleje
Postup: Z masa odřežte vnější blány, má-li nějaké. Tence po obou stranách potřete olejem, osolte a opepřete. Odložte bokem na talíř, třeba až na půl hodiny. Maso se tak trochu vzpamatuje po pobytu v lednici, což mu výrazně prospěje. Osolené maso lépe zlátne a dělá lepší, křupavější a chutnější kůrku. Sůl se snoubí s masem a vytvoří při opékání novou chuť, zatímco maso osolené až po opékání už zůstane pouze masem a solí bez přidané hodnoty. Zde se postupy různí: někdo solí, někdo nesolí.
Troubu rozehřejte na 180 stupňů. Pánev, pokud možno se silným dnem a rozhodně ne teflonovou, zahřejte zprudka a nasucho. Zmírněte žár plotýnky na středně silný, digestoř spusťte na plný výkon a vložte do pánve maso. Mělo by začít prudce syčet, prskat a krásně vonět. Pokud ucítíte hořce spálené a uvidíte divný šedý kouř vycházející zpod masa, pánev i s masem chvíli odstavte a nechte trochu vychladnout, než ji vrátíte na plotýnku. Příště snižte rozehřívání pánve.
Maso opékejte 2-3 minuty z každé strany, po uvedené době by se mělo celkem snadno odlepit z pánve a být na spodní straně krásně zbarvené do živě hnědé, zlatavé barvy. Nyní je biftek propečený někde kolem stupně rare. Jestliže vám to tak stačí, máte hotovo. Jinak pokračujte.
Maso přendejte do malého pekáčku a vložte do trouby. Stupně medium tam dosáhne zhruba za 5-8 minut, well done za 12-15 minut. Nebojte se troubu otevírat a šťouchat do masa a nebojte se ani toho, že se napoprvé úplně netrefíte s propečením. Pokud si jste hodně nejistí, obětujte krásný vzhled jedné roštěnky, vyndejte ji na prkénko a zhruba centimetr odkrojte, tak hned uvidíte, kde si na stupni propečenosti zrovna stojíte. Nedopečené nakrojené maso klidně vraťte do trouby na dodělání.
Opečené a upečené maso musí ještě chvíli odpočívat, než ho rozkrojíte a naservírujete. Dopřejte mu 5-10 minut v teple pod alobalem - jednoduše zakryjte pekáček a nechte stát bez další pozornosti na prkénku. Mezitím si dokončete omáčky a přílohy a zbavte se špinavého nádobí.
Odpočaté maso můžete ostrým nožem nakrájet na několik kousků, nebo dokonce na tenké plátky, to aby vynikla vnitřní barva a kontrast s opečením. Stejně tak ho ale můžete nechat v celku, aby první zakrojení patřilo vašim strávníkům - v takovém případě jim zároveň dopřejte steakové nože, které jsou ostřejší, zubatější a lépe se jimi tento typ masa krájí. Ihned podávejte, přelité omáčkou a v doprovodu přílohy a zeleniny dle vaší volby.
Ingredience: 2 vyzrálé roštěnky vysoké 2 cm (každá kolem 230 g), sůl, čerstvě mletý pepř, 1 lžíce rostlinného oleje
Postup: Z masa odřežte vnější blány, má-li nějaké. Tence po obou stranách potřete olejem, osolte a opepřete. Odložte bokem na talíř, třeba až na půl hodiny. Maso se tak trochu vzpamatuje po pobytu v lednici, což mu výrazně prospěje. Osolené maso lépe zlátne a dělá lepší, křupavější a chutnější kůrku. Sůl se snoubí s masem a vytvoří při opékání novou chuť, zatímco maso osolené až po opékání už zůstane pouze masem bez přidané hodnoty. Uvádí se, že sůl vyhání šťávu z masa a biftek je pak méně šťavnatý nebo zbytečně tvrdý, je to úhel pohledu.
Troubu rozehřejte na 180 °C. Pánev, pokud možno se silným dnem a rozhodně ne teflonovou, zahřejte zprudka a nasucho. Zmírněte žár plotýnky na středně silný, digestoř spusťte na plný výkon a vložte do pánve maso. Mělo by začít prudce syčet, prskat a krásně vonět. Pokud ucítíte hořce spálené a uvidíte divný šedý kouř vycházející zpod masa, pánev i s masem chvíli odstavte a nechte trochu vychladnout, než ji vrátíte na plotýnku. Znamená to příliš rozehřátou pánev.
Maso opékejte 2–3 minuty z každé strany, po uvedené době by se mělo celkem snadno odlepit z pánve a být na spodní straně krásně zbarvené do živě hnědé, zlatavé barvy. Nyní je biftek propečený někde kolem stupně rare. Jestliže vám to tak stačí, přeskočte následující bod receptu.
Maso přendejte do malého pekáčku a vložte do trouby. Medium dosáhnete zhruba za 5–8 minut, well done za 12–15 minut. Nebojte se troubu otevírat a šťouchat do masa a nebojte se ani toho, že se napoprvé úplně netrefíte s propečením. Pokud si jste hodně nejistí, obětujte jeden plátek, vyndejte ho na prkénko a zhruba centimetr odkrojte – tak hned uvidíte, na jakém stupni propečenosti maso je. Nedopečené, i když nakrojené maso klidně vraťte do trouby na dokončení.
Opečené a upečené maso musí ještě chvíli odpočívat, než ho rozkrojíte a naservírujete. Dopřejte mu 5–10 minut v teple pod alobalem – prostě jen zakryjte pekáček a nechte stát bez další pozornosti na prkénku. V mezičase dokončete omáčky a přílohy.
Odpočaté maso můžete ostrým nožem nakrájet na několik kousků, nebo dokonce na tenké plátky, to aby vynikla vnitřní barva a kontrast s opečením. Stejně tak ho ale můžete nechat vcelku, aby první zakrojení patřilo vašim strávníkům – v takovém případě jim zároveň dopřejte steakové nože, které jsou ostřejší, zubatější a lépe se jimi tento typ masa krájí. Ihned podávejte, přelité omáčkou a v doprovodu přílohy a zeleniny dle vaší volby.
TIP: Dochucení není jen o černém pepři, zajímavá je směs sečuánského pepře, kardamomu a koriandru. Anebo drcených chilli papriček a červeného pepře. Vyhněte se hotovým steakovým nebo grilovacím směsím, které obsahují zvýrazňovač chuti typu glutamátu.
V dnešní moderní době, kdy má doma samozřejmě každý mrazák, je konzervace zamražením nejsnazší cestou ke konzervaci masa. Existují však i jiné způsoby konzervace, například sterilizace. Je to jeden z postupů, jak udržet maso dlouhou dobu v takovém stavu, aby umožňovalo další konzumaci nebo zpracování na různé masné výrobky. Velmi starým způsobem konzervace je pak uzení masa. Princip spočívá ve vystavení masa účinkům kouře. Kouř maso vysušuje a současně usazenou vrstvou chrání maso před napadením mikroorganismy. Uzené maso získává charakteristickou vůni i chuť, které jsou hlavním důvodem, proč se tato metoda stále používá. Poté je možné zavařit maso do sklenic, případně do konzerv. Tento způsob se využívá nejen u domácích uzenin, ale i přímo u masa, které můžeme zavařovat v horké vodě buď přímo syrové pouze s kořením, nebo rovnou sterilovat maso pečené. Pokud maso správně naložíte, což je velmi jednoduché, tak má výsledek opravdu úžasnou chuť. Takovou tu dobrou, masovou. Těžko to popsat, to se musí ochutnat. Maso není ani pečené, ale ani vařené. Doporučuji všem vyzkoušet. Navíc to má jednu velikou výhodu - nepotřebujete žádné extra vybavení. Pokud doma praktikujete třeba zavařování ovoce do sklenic, máte určitě všechno, co potřebujete.
Rady pro konzervaci uzeného masa
Při sterilaci je třeba dodržet určité zásady:
musíme dbát na naprostou čistotu víček, obalů, prkének a veškerého použitého nádobí;
uzené maso vkládáme do sklenic a zaléváme šťávou až po okraj;
teplota vody musí pro správnou sterilaci masa dosahovat nejméně 100 °C;
sterilizace uzeného masa probíhá minimálně 1 hodinu, po 24 hodinách sterilaci opakujeme;
po sterilaci uzeného masa necháme sklenice vychladnout a pečlivě zkontrolujeme, zda nám víčka dobře drží;
sklenice s masem ukládáme v chladu a temnu;
datum spotřeby je nejdéle do 2 měsíců;
po otevření zkontrolujeme nezávadnost masa, jakýkoli zápach je na škodu, takové maso nekompromisně vyhodíme.
