Po naložení se kuře pouze opláchne a osuší utěrkou (nedává se rozvlažit) a zavěsí do udírny do teplého a hustého kouře. Udíme do zlatohnědé barvy. Doba uzení je zhruba 4–8 hodin. Rozhodující je však požadovaná barva, ne doba. Nesmí dojít k vysušení, oheň se zasypává mokrými pilinami nebo prostříkává vodou. Kůžička by měla být kyprá a vláčná. Uzené kuřecí maso je jedlé již po 2 hodinách, i když barva není to pravé.
Postupujete-li zvolna, tak se za 5 až 8 hodin dočkáte šťavnaté a voňavé dobroty. Kouř musí být vlhký!
Pro tuto metodu jsem použil udící pistoli – jsou dostupné na Amazonu. Můžete získat střední pistoli za cenu okolo 80 $.
Předehřejte troubu na 150 °C a položte žebra na plech s pečicí mřížkou. Opravdu dobře to utěsněte alobalem – v případě potřeby použijte lepící pásku – a ponechte jedno malé místo pro vložení hadice udící pistole. Snažte se co nejlépe utěsnit fólii kolem hadice.
Naplňte udící pistoli dřevíčky a každých 10 minut střídejte rychlost kouře z vysoké na nízkou po dobu 30 minut. Po tomto procesu hadici rychle vytáhněte a utěsněte alobal zachycující kouř.
Příčinou bolesti v krku jsou viry, bakterie, mykotické infekce, alergie, suchý vzduch, podrážděná sliznice, znečištěné ovzduší nebo tabákový kouř. Při virové infekci bývá nástup rychlý, ale obtíže také rychleji odeznívají. Bakteriální infekce má těžší průběh, způsobuje velmi silnou bolest v krku, přítomny jsou velké obtíže při polykání.
Náhle vzniklý suchý kašel je nejčastěji způsoben zánětem horních cest dýchacích a přilehlých uzlin. Může tedy upozorňovat na onemocnění, jako je rýma, bolest v krku, chřipka, viróza, zánět vedlejších dutin nosních, zánět nosohltanu či hrtanu. Suchý dráždivý kašel se léčí přípravky tlumícími kašlací reflex (antitusika). Může však být vyvolán také působením alergenu, může ho způsobit cigaretový kouř, nadměrné množství prachu, suchý vzduch kvůli klimatizaci nebo přechod ze studeného prostředí do teplého. Závažnější příčinou je pak vdechnutí cizího tělesa, které může vést k dušení a v nejhorším případě k udušení. Mezi závažnější příčiny dále patří bronchiální astma.
Ionizátor do auta čistí a osvěžuje vzduch v automobilu a tím přispívá ke zpříjemnění prostředí v autě při řízení.
Ionizátor pro automobily obohacuje vzduch v automobilu zápornými ionty, redukuje zápach, odstraňuje ze vzduchu prach a čistí vzduch, a to v patnáctiminutových cyklech. Je konstruován pro 12V/DC zásuvku autozapalovače.
Pokud patříte mezi lidi, kteří si rádi v autě zapálí cigaretu, často převážíte zvířata nebo pokud prostě toužíte po čistém vzduchu v autě bez nežádoucích pachů, vyzkoušejte ionizátor. Pracuje s nejmodernějšími ionizačními technologiemi a pomáhá tak neutralizovat pachy, jako je například cigaretový kouř, výfukové plyny, zvířecí nebo jiné nepříjemné pachy, vytvářením záporně nabitých iontů zcela bez použití chemie. Ionizátor se jednoduše připojí do zásuvky autozapalovače a vzduch v kabině vašeho auta je rázem svěží. Díky funkci časovače se ionizátor po 15 minutách automaticky vypne.
Při tomto postupu se řiďte většinou stejnými pokyny jako u první metody. Má stejnou dobu uzení tři hodiny, ale nastavte troubu na 150 °C.
Ze staniolu vytvořte velkou „obálku“, dostatečně velkou, aby se vešla na dno pekáče. Vzal jsem velmi velký kus alobalu, přeložil jsem ho napůl a pak jsem strany sroloval, aby se uzavřely.
Nastavte troubu a namočte dřevo stejným způsobem, jak jsem popsal v metodě č. 1. Vezměte namočené štěpky a s trochou vody je dejte do starého hrnce na sporák. Zahřívejte dřevěné štěpky, aby mohly začít kouřit. Jakmile je velké množství kouře a dřívka jsou horké, opatrně je nasypte do fóliového obalu a uzavřete otevřený konec.
Vezměte tuto obálku a vložte ji na dno pekáče a propíchněte několik velkých otvorů, aby se uvolnil kouř. Umístěte rošt a žebra na horní část balíčku s ohárky a poté utěsněte celý pekáč krytem z alobalu.
Musím říct, že jsem byl tak nadšený, když jsem všechny tyto metody vyzkoušel poprvé. Celý můj dům voněl jako v udírně. Nemohl jsem se dočkat, až vyzkouším svá uzená žebra, ale nakonec jsem byl z některých výsledků trochu zklamán.
Vzhled
Žádná z těchto metod nevytvořila růžovou kouřovou linii, když krájíte do žeber, která tradičně získáte při použití klasické udírny.
Metoda č. 1 vedla k žebrům, kterým maso odpadávalo od kosti. A ostatní metody vytvořily křehké dobře vypadající maso, i když nebylo jemné jako uzené od kosti.
Chuť
Byl jsem opravdu zklamán chutí prvních dvou metod. Aby můj dům voněl několik dní jako udírna, nevedlo to k té kouřové, grilované chuti, kterou získáte z tradičního udírny.
Použití udící pistole vedlo k tomu, že žebra měla náznak kouře. Nebyla to přehnaná chuť, ale bylo cítit, že tam byl nějaký kouř a byl jsem příjemně překvapen. Hlavně jsem byl rád, že můj experiment s uzením nebyl úplný propadák.
Při výběru zařízení na topení dřevem či peletami je důležité zvolit to, které je správně dimenzované pro váš prostor vytápění. Když bude spotřebič příliš velký, mají pak uživatelé tendenci, že palivo spíše doutná, než hoří, aby nedocházelo k přehřátí zařízení. Tímto kolísáním teplot kotle dochází zbytečně k plýtvání palivem a je to i jednou z největších příčin znečišťování ovzduší. Seriózní prodejci by s vámi měli o velikosti a požadavcích vašeho topení mluvit, ale pravidlem je, že kamna o výkonu 18 kW mohou vyhřát až 2000 metrů čtverečních prostoru, zatímco kamna o výkonu 12 kW vyhřejí prostor 1300 metrů čtverečních.
Krby a kotle na dřevo mohou do ovzduší vydávat velké množství znečištěných látek. Kouř ze dřeva obsahuje stovky chemických sloučenin včetně oxidu dusíku, organických plynů a pevných částic, z nichž mnohé mají nepříznivé účinky na zdraví. V mnoha městech a venkovských oblastech je kouř ze spáleného dřeva hlavním zdrojem znečištění ovzduší. Proto také v obcích, kde je kvalita ovzduší na nepřijatelné úrovni, omezují používání nebo zakazují instalace topení na dřevo v nové výstavbě domů. Před instalací topení na dřevo byste se měli informovat na místním stavebním úřadě nebo na úřadu životního prostředí o předpisech, které jsou ve vaší oblasti uplatňovány.
Pokud máte starší topení na dřevo, zvažte jeho obnovení. Mezi nejnovější topení patří katalytické topení, které umožňuje spalování spalin při nižších teplotách a tím dosahují i úbytek výfukových plynů. Všechna kamna na dřevo by měla mít certifikát. Vysoce efektivní kamna mají nejen nižší emise, ale jsou také často bezpečnější, protože dokonalým spalováním zabraňují nahromadění komínových usazenin, které nazýváme kreozot.
Pokud chcete stávající topení bez katalyzátoru předělat na zařízení s katalytickým spalováním, stačí zakoupit katalytickou klapku. Ty jsou obvykle k dispozici jako sady a bývají instalovány v kouřovodu. Chcete-li sledovat teplotu kamen po přidání katalyzátoru spalování, měli byste také nainstalovat alespoň jeden senzor tepla na těleso kamen nebo potrubí. Při instalaci dodržujte pokyny výrobce.
V případě, pokud jde o teplomety, ovlivňuje umístění těchto kamen, jak dobře bude teplo po domě distribuováno a udržováno. Tyto teplomety by měly být umístěny v místnosti, kde trávíme většinu svého času, a v ideálním případě by měl být vyřešen způsob, jak bude teplo proudit i do zbytku domu.
Pro bezpečnost a maximální účinnost byste pro zařízení pro spalování dřeva a pelet měli zvážit jeho profesionální instalaci. Profesionálové pečlivě zváží vše, co je potřeba pro vaše bezpečí. Zkušený profesionál vám navíc může vybrat ta správná kamna pro vytápění vašeho domova.
Základy k umění výroby dnešních evropských sýrů položili staří Římané. Ve svých obrovských domech s mnoha místnostmi totiž mohli ovlivňovat jednotlivé fáze zrání sýrů. K významným faktorům, které daly vzniknout velké rozmanitosti druhů a chutí, patřily také vlhkost, teplo a průvan, stejně jako kouř z kamen, omývání sýrů a přidávání bylinek. K výrobě sýra používali nejrůznější druhy mléka – za nejdůležitější bylo považováno mléko ovčí, kravské a kozí, ale zpracovávalo se také mléko kobyl a oslic. Z kulinářské příručky známého římského gastronoma Columelly, kterou napsal kolem roku 50 n. l., vyplývá, že Římané již používali „coagulum“, tedy syřidlo, které pocházelo ze čtvrtého žaludku kůzlete nebo jehněte. V příručce rovněž vysvětluje použití soli, která měla sýr vysušit a zakonzervovat jej pro delší trvanlivost při transportu.
Sýr býval u nás kdysi obecně rozšířeným pokrmem, i poslové kněžny Libuše prý zastihli Přemysla Oráče, jak právě pojídá chléb se sýrem – a byli jím také pohoštěni. Staročeské „kozí syrečky“ bývaly výnosným exportním zbožím a byly požadovány i pro svatbu krále Vladislava v roce 1502. Slavné olomoucké tvarůžky zůstávají s oštěpky a brynzou stálou specialitou. Na Slovensku byl dán podle sýra i název městu. Jde o Kežmarok, jehož jméno vzniklo z německého Kasemarkt – trh sýrů.
Pokud ráno vykašláváte hleny, tak je zde nejprve otázka, zda jste kuřák, kuřačka, či nikoliv. Pokud jste kuřáci, mohlo by se jednat o tvorbu hlenů v důsledku kouření cigaret, kdy stav sliznic není v pořádku. Za chronickou bronchitidu se považuje stav s kašlem a tvorbou hlenu, který trvá nejméně tři měsíce ve dvou po sobě následujících letech. U pacientů se vyskytuje zejména v podzimních a zimních měsících. Na vzniku chronické bronchitidy se podílí mnoho faktorů (kouření, znečištění životního a pracovního prostředí, opakující se akutní infekce v dětství). Je však jednoznačně prokázáno, že tabákový kouř je nejčastější příčinou, zhruba 50 procent kuřáků trpí chronickou bronchitidou. Cigaretový kouř obsahuje mnoho škodlivin, které poškozují výstelku dýchacích cest. Také se může jednat o problém se zuby nebo dásněmi, zde je vhodné nechat si zkontrolovat dutinu ústní na stomatologii. Nebo se může jednat o chronický zánět dolních cest dýchacích, což by ověřilo vyšetření na plicním oddělení (pouze rentgen plic by byl nedostatečný, vhodné by bylo vyšetření na plicním jako takové – hleny se nemusí tvořit v krku, ale v průduškách, a do krku mohou stoupat).
Také se může jednat o alergické astma – na to jsou léky a sprej s kortikoidy, které hlídají alergický zánět v průduškách. Také reflux může zhoršovat projevy, a to hlavně ranní kašel s vykašláváním, proto se pacientům doporučuje užívat léky na reflux večer, spát s hlavou výš, nejíst 2 hodiny před spaním, pozor na kávu, uzené a smažené, sladké, to vše zhoršuje stav refluxu. A nekouřit.
Obecně zahlenění způsobuje:
Infekce horních cest dýchacích: Vykašlávané hleny se vyskytují především u akutní laryngitidy (zánět hrtanu). Kromě toho se může vysmrkávání a vykašlávání hlenů objevit u zánětu vedlejších dutin nosních. Hlen a hnis, který se v nich produkuje, může zatékat do dýchacích cest, dále je dráždit a vést k vlhkému kašli. Typické je to v noci, kdy je v horizontální poloze zatékání hlenu do dýchacích cest snazší.
Infekce dolních cest dýchacích: Záněty průdušek a zápaly plic jsou obvykle doprovázeny tvorbou hlenu, který pak nemocný vykašlává. Stavy bývají spojeny s horečkami, schváceností a dušností. Vzácnou infekční příčinou vykašlávání hlenů je tuberkulóza. Pro ni je typická příměs krve v hlenu.
Chronické záněty průdušek a CHOPN: Tyto nemoci jsou spojené s dlouhodobým vystavováním se škodlivinám, které dráždí průdušky. Typicky se jedná o cigaretový kouř, a tak jsou chronické záněty průdušek běžným onemocněním kuřáků. Ranní zahlenění, odkašlávání hlenů a záchvaty dušnosti pak provázejí kuřáka celý jeho život. Vzhledem k tomu, že chronické onemocnění průdušek a plic vede k přetěžování srdce, jsou tito lidé ohrožení častějšími srdečními příhodami a srdečním selháním.
Rakovina plic: Rozsáhlejší nádorové ložisko komunikující s některou z průdušek může drážděním způsobovat záchvaty kašle a nadprodukci hlenu v postižené části plíce. Letitého kuřáka nemusí tyto příznaky nijak znepokojit, protože se podobají projevům zánětu průdušek. Velmi varovným příznakem je však vykašlání hlenu s příměsí krve.
Cystická fibróza: Jak již bylo popsáno, jde o vzácné onemocnění, které je vrozené a nevyléčitelné. Podstatou je geneticky daná porucha transportu některých iontů v těle, což vede mimo jiné k poruše tvorby sekretu v dýchacích cestách. Ten se tvoří u všech lidí a pomáhá zvlhčovat dýchací cesty. U nemocných s cystickou fibrózou ovšem vzniká abnormálně hustý a lepivý hlen, který dýchací trubice ucpává a hromadí se v nich.
Diagnostika: U pacienta vykašlávajícího hlen lékaře zajímá, jak dlouho obtíže trvají, zda jsou přítomné známky infekce (zejména horečka), barva hlenů (bílá, žlutá, zelená, s příměsí krve a podobně). Z anamnézy je podstatné zejména to, zda je pacient kuřák. Samotné hleny lze vyšetřit na mikrobiologii na přítomnost bakteriálních kmenů, které mohou způsobovat infekce dýchacích cest. Dlouhodobější vykašlávání hlenu, obvykle je-li spojeno s nálezem příměsi krve, by mělo vést k provedení rentgenu plic. U kuřáků s chronickou bronchitidou se většinou provádí funkční vyšetření plic (zejména spirometrie). Při něm pacient na pokyn lékaře dýchá do speciálních přístrojů, které umí vypočítat kapacitu a funkční schopnosti jeho plic.
Léčba: Je-li to možné, tak se léčí příčina vykašlávání hlenů (například antibiotiky u bakteriálních infekcí), k úlevě symptomů se podávají léky na rozpouštění hlenů a usnadňující vykašlávání, jako jsou například preparáty ACC, Mucobene, Erdomed, Bromhexin, Ambrobene, Ambrosan, Ambroxol, Mucosolvan a mnohé další. Odpočinek a dostatečný přísun teplých tekutin jsou samozřejmostí. Tekutiny brání dehydrataci, ulehčí odkašlání hlenů a teplá tekutina nepřímo prohřívá dýchací cesty.
V dnešní moderní době, kdy má doma samozřejmě každý mrazák, je konzervace zamražením nejsnazší cestou ke konzervaci masa. Existují však i jiné způsoby konzervace, například sterilizace. Je to jeden z postupů, jak udržet maso dlouhou dobu v takovém stavu, aby umožňovalo další konzumaci nebo zpracování na různé masné výrobky. Velmi starým způsobem konzervace je pak uzení masa. Princip spočívá ve vystavení masa účinkům kouře. Kouř maso vysušuje a současně usazenou vrstvou chrání maso před napadením mikroorganismy. Uzené maso získává charakteristickou vůni i chuť, které jsou hlavním důvodem, proč se tato metoda stále používá. Poté je možné zavařit maso do sklenic, případně do konzerv. Tento způsob se využívá nejen u domácích uzenin, ale i přímo u masa, které můžeme zavařovat v horké vodě buď přímo syrové pouze s kořením, nebo rovnou sterilovat maso pečené. Pokud maso správně naložíte, což je velmi jednoduché, tak má výsledek opravdu úžasnou chuť. Takovou tu dobrou, masovou. Těžko to popsat, to se musí ochutnat. Maso není ani pečené, ale ani vařené. Doporučuji všem vyzkoušet. Navíc to má jednu velikou výhodu - nepotřebujete žádné extra vybavení. Pokud doma praktikujete třeba zavařování ovoce do sklenic, máte určitě všechno, co potřebujete.
Rady pro konzervaci uzeného masa
Při sterilaci je třeba dodržet určité zásady:
musíme dbát na naprostou čistotu víček, obalů, prkének a veškerého použitého nádobí;
uzené maso vkládáme do sklenic a zaléváme šťávou až po okraj;
teplota vody musí pro správnou sterilaci masa dosahovat nejméně 100 °C;
sterilizace uzeného masa probíhá minimálně 1 hodinu, po 24 hodinách sterilaci opakujeme;
po sterilaci uzeného masa necháme sklenice vychladnout a pečlivě zkontrolujeme, zda nám víčka dobře drží;
sklenice s masem ukládáme v chladu a temnu;
datum spotřeby je nejdéle do 2 měsíců;
po otevření zkontrolujeme nezávadnost masa, jakýkoli zápach je na škodu, takové maso nekompromisně vyhodíme.
Černá tečka v ustech nebo na dásni může signalizovat melaninové pigmentace, které lze dále rozdělit na jednotlivé typy.
Fyziologická pigmentace: Tento typ pigmentace se spatřuje nejčastěji na sliznicích tváří a dásní, může se ale vyskytovat i jinde. Bývá symetrická. Není třeba ji léčit, pouze se sleduje. Častější je u černochů.
Melanotické makuly (slizniční melanóza): Jde o drobné skvrnky v oblasti retní červeně. Jejich velikost nepřesahuje průměr 1 cm. Vyskytují se v páté dekádě života, jsou neškodné, není třeba je klinicky řešit. Mohou se vyskytovat i na sliznicích dutiny ústní, je to dáno hyperpigmentací bazálních buněk epitelu a zmnožením melanofágů.
Kuřácká melanóza: Látky, které obsahuje kouř, mají schopnost aktivovat proliferaci melanocytů. Skvrny se pak nacházejí zejména na tvářích, dásních a patře. Dobrou zprávou je, že pokud kuřák přestane kouřit, zbarvení sliznic zmizí.
Névocelulární névy: Mohou být vrozené nebo získané, představují riziko maligního zvratu, je proto důležité je pečlivě sledovat.
Maligní melanom: V dutině ústní se může vyvinout i jeden z nejnebezpečnějších nádorů – maligní melanom. Vzniká jako novotvar nebo na podkladě maligního zvrhnutí névocelulárního névu. Tvoří asi půl procenta všech nádorů dutiny ústní a v ČR není příliš běžný. Nejčastěji se melanom vyvine na patře.
U celkových chorob se vyskytují následující typy.
U Peutz-Jeghersova syndromu na obličeji a rtu: Na retní červeni, ale i na kůži okolo rtů se nacházejí drobně rozeseté pigmentace. Tento syndrom souvisí s výskytem velkého množství polypů ve střevě, proto jsou tito pacienti více ohroženi vznikem karcinomu kolorekta.
U Addisonovy choroby: Při této chorobě vzniká nadměrné množství melaninu. Hyperpigmentace jsou hlavně v oblasti genitálu a areol mammae. V dutině ústní vznikají ložiskové šedočerné pigmentace (takzvané grafitové skvrny) na sliznici dutiny ústní, zejména na sliznici tvářové v krajině molárů a po stranách jazyka.
Dále jsou známy exogenní pigmenty pocházející z vnějšího prostředí.
Amalgám: Amalgám zbarvuje dáseň při iatrogenním zapříčinění, kdy se do otevřené rány v gingivě dostanou amalgámové části z odvrtávané zubní výplně. Zabarvení ale může vzniknout i galvanicky či traumaticky. Zabarvená ložiska jsou nejčastěji na dásních, tvářích a podobně.
Otrava těžkými kovy: Černý lem na dásni vzniká při otravě olovem.
Léky: Například cisplatina, která se používá při onkoterapii, způsobuje takzvaný platinový proužek.
Další příčiny: Mezi další příčiny patří například dobrovolná tetováž (žvýkání bylin) nebo zaražení cizího tělesa – hrot tužky a podobně.
Čisticí účinky obyčejného octa jsou prověřené historií. Ocet má však své místo i v moderní domácnosti. Je ekologicky nezávadný a má široké spektrum použití. Obzvláště v situacích, kdy je potřeba odstraňovat vodní kámen, by měl být ocet volbou číslo jedna. Úklid domácnosti s pomocí octa navíc nijak zvlášť nezatíží vaši peněženku.
V některých situacích při úklidu je aplikace octa přímo z lahve nepraktická. Zkuste tedy přelít část octa do rozprašovače, ideálně také s funkcí stříkání úzkým proudem. Tuto pomůcku využijete například při čištění toalety, kde se tak s octem snadno dostanete i pod okraj mísy. Při práci však vždy dbejte na to, abyste si ocet nestříkli do očí, a mějte ochranné rukavice. Kontakt s neředěným octem může vyvolat podráždění kůže.
O octu se dá podobně jako o citronové šťávě říci, že jde o skutečně univerzálního pomocníka. Pomůže vám odstranit vodní kámen, mastnotu i opravdu hodně „zažrané“ skvrny na keramice, dřevě, skle, vodovodních bateriích či na látkách. Připravte si tedy dva díly bílého octa, přilijte jeden díl vody a pro zjemnění štiplavého odéru přidejte kapku voňavého oleje dle svých preferencí. Nyní se můžete pustit do boje se skvrnami.
Destilovaný ocet navíc vytváří prostředí, které zabraňuje množení plísní a některých druhů bakterií, jako jsou třeba E. coli a salmonela. Ocet zředěný jedním až dvěma díly vody vám tak poslouží jako mírná dezinfekce k mytí povrchů a odstranění zápachu (chladnička, kuchyňská pracovní deska, vnitřní plochy kuchyňských skříněk, podlahy a podobně).
Ačkoliv se to možná zpočátku zdá málo pravděpodobné, ocet z vašeho bytu či domu pomůže odstranit i nepříjemné pachy. Ať už se jedná o cigaretový kouř, zápach z lednice, nebo pach, který zůstává po zvířecích mazlíčcích. Ocet stačí nalít do menší misky a umístit ho na problematické místo.
Ocet si dokáže poradit i se skvrnami od vosku, které jsou velmi odolné i vůči nejrůznějším chemickým čističům. V takovém případě nechte vosk trochu změknout (můžete použít například horký vzduch za pomoci fénu) a následně zbytky vosku odstraňte setřením látkou napuštěnou octem.
Rovněž s ucpanými trubkami a odpady vám pomůže ocet – nalijte ho do nich neředěný a nechte působit cca třicet minut.
Pokud máte doma plíseň, nastříkejte ocet přímo na plíseň, po patnácti minutách jej smyjte a nechte místo pořádně vyschnout.
Chcete-li se zbavit u napařovací žehličky usazenin z tvrdé vody, naplňte žehličku směsí vody a octa, zmáčkněte knoflík na páru, žehličku vypněte a nechte vychladnout. Poté octovou vodu vylijte a nádobu vypláchněte vodou.
Ingredience: 2 vyzrálé roštěnky, každá vysoká cca 2 cm, tedy kolem 230 g kus, sůl, čerstvě mletý pepř, 1 lžíce rostlinného oleje
Postup: Z masa odřežte vnější blány, má-li nějaké. Tence po obou stranách potřete olejem, osolte a opepřete. Odložte bokem na talíř, třeba až na půl hodiny. Maso se tak trochu vzpamatuje po pobytu v lednici, což mu výrazně prospěje. Osolené maso lépe zlátne a dělá lepší, křupavější a chutnější kůrku. Sůl se snoubí s masem a vytvoří při opékání novou chuť, zatímco maso osolené až po opékání už zůstane pouze masem a solí bez přidané hodnoty. Zde se postupy různí: někdo solí, někdo nesolí.
Troubu rozehřejte na 180 stupňů. Pánev, pokud možno se silným dnem a rozhodně ne teflonovou, zahřejte zprudka a nasucho. Zmírněte žár plotýnky na středně silný, digestoř spusťte na plný výkon a vložte do pánve maso. Mělo by začít prudce syčet, prskat a krásně vonět. Pokud ucítíte hořce spálené a uvidíte divný šedý kouř vycházející zpod masa, pánev i s masem chvíli odstavte a nechte trochu vychladnout, než ji vrátíte na plotýnku. Příště snižte rozehřívání pánve.
Maso opékejte 2-3 minuty z každé strany, po uvedené době by se mělo celkem snadno odlepit z pánve a být na spodní straně krásně zbarvené do živě hnědé, zlatavé barvy. Nyní je biftek propečený někde kolem stupně rare. Jestliže vám to tak stačí, máte hotovo. Jinak pokračujte.
Maso přendejte do malého pekáčku a vložte do trouby. Stupně medium tam dosáhne zhruba za 5-8 minut, well done za 12-15 minut. Nebojte se troubu otevírat a šťouchat do masa a nebojte se ani toho, že se napoprvé úplně netrefíte s propečením. Pokud si jste hodně nejistí, obětujte krásný vzhled jedné roštěnky, vyndejte ji na prkénko a zhruba centimetr odkrojte, tak hned uvidíte, kde si na stupni propečenosti zrovna stojíte. Nedopečené nakrojené maso klidně vraťte do trouby na dodělání.
Opečené a upečené maso musí ještě chvíli odpočívat, než ho rozkrojíte a naservírujete. Dopřejte mu 5-10 minut v teple pod alobalem - jednoduše zakryjte pekáček a nechte stát bez další pozornosti na prkénku. Mezitím si dokončete omáčky a přílohy a zbavte se špinavého nádobí.
Odpočaté maso můžete ostrým nožem nakrájet na několik kousků, nebo dokonce na tenké plátky, to aby vynikla vnitřní barva a kontrast s opečením. Stejně tak ho ale můžete nechat v celku, aby první zakrojení patřilo vašim strávníkům - v takovém případě jim zároveň dopřejte steakové nože, které jsou ostřejší, zubatější a lépe se jimi tento typ masa krájí. Ihned podávejte, přelité omáčkou a v doprovodu přílohy a zeleniny dle vaší volby.
Prvním krokem přípravy je výběr nejvhodnějšího masa. Pro uzení je potřeba vybírat kvalitní maso. Ideální je, pokud máte svůj ověřený a důvěryhodný zdroj kuřecího masa. Za to se považuje maso z takového kuřete, které mělo kvalitní životní podmínky, odpovídající stravu a dostatek prostoru pro běžný vývoj. To znamená, že nebyly použity růstové hormony pro urychlení vyspívání zvířete a nebylo drženo v příliš malé klícce, kde se jeho svalovina vyvíjí odlišně. Kuře, kterému je umožněno pohybovat se, má skutečně kvalitnější maso.
Pokud se dodržují i další postupy (správná porážka, úprava, uskladnění a později vhodná příprava), pak může být rozdíl opravdu znatelný.
Pokud už máte vybráno nejvhodnější kuře, kuřecí stehna nebo kuřecí psa, pak je naložte do solného láku tak, jak se to dělá i před uzením jiných druhů masa.
Celé kuře může ležet i tři dny, jednotlivým částem stačí kratší doba (prsa nebo stehna lze naložit například jen na 3–4 hodiny). Pokud je uzený kousek masa příliš velký, roztok soli lze napíchat i do masa. Chuť tak bude rovnoměrná. Jednou z častých „vychytávek“ je potření masa česnekem. Udí se teplým kouřem, to znamená, že maso nemá po vyuzení tak dlouhou trvanlivost a je určeno k rychlé spotřebě. Teplý kouř je hustý, proto je maso krásně voňavé.
Důležitá je především celková doba uzení kuřete. Vše záleží jednak na udírně a jednak na tom, v jaké podobě budete kuře udit. Co se týká udíren, tak nejvhodnější jsou logicky zděné, schopné držet teplotu. Vyudíte pohodlně ale i v kovových či dřevěných. Rozhodnout byste se měli, zda budete udit kuře vcelku, nebo po částech. První případ příliš nedoporučujeme, jelikož se doba uzení může natáhnout klidně i na nějakých 6 až 8 hodin. Pokud budete udit pouze kuřecí čtvrtky, měli byste mít hotovo za nějaké 3–4 hodiny.
Kuřecí maso není šťavnaté samo o sobě, uzením navíc ztratí další šťavnatost. Týká se to zejména prsního masa, uzení stehen je o něco méně riskantní.
Uzené kuřecí maso je skvělé k přílohám, které už nemají tak výraznou chuť. Je tedy skvělé k bramborovému pyré, vařeným bramborám, hráškovému krému, do zapečených brambor, ke šťouchaným bramborám, do sendvičů nebo do teplých i studených zeleninových salátů či těstovinových salátů. Trhané uzené kuřecí maso nejen dobře chutná, ale v pokrmech i zajímavě vypadá. Navíc není potřeba dodávat další chutě, protože chuť uzeného je delikátní sama o sobě.
Uzené kuřecí maso je pochoutka. Při podávání uzeného masa nezapomínejte, že jeho chuť je už tak dosti výrazná. Proto může být dostačující třeba jen čerstvé pečivo a zelenina. I zdravá večeře tak může mít aroma uzeného. Osvěžující kombinace se zeleninou může být ideálním řešením pro lehké večeře nebo večerní svačinky při posezení u sklenky vína.
Uzené maso je masný výrobek. Vyrábí se uzením v udírnách. Výroba tohoto masa je jednoduchá. Maso se musí nejprve nasolit buď klasickou solí, sanytrem, nebo dusitanovou směsí, přičemž možnosti nasolení jsou tři: nakládání do láku, suché nasolení a solení injekční stříkačkou. V českých podmínkách se nejčastěji užívá nakládání do láku. Kromě soli (rychlosoli) se do masa vetře či mezi jednotlivé vrstvy vloží různé další ingredience, jako například česnek, cibule, jalovcové bobule, pepř, cukr a podobně. V láku se maso nechá odležet určitou dobu, která je odvislá na použitém způsobu solení. Po tuto dobu je třeba maso průběžně kontrolovat. Takto připravené maso se vkládá do udírny, kde se vyudí.
Způsob průmyslového uzení je odlišný. To má za účel výrobky pouze vybarvit, ochutit a aromatizovat. Na maso se aplikuje takzvaný tekutý udírenský kouř, doba skutečného uzení je pak příliš krátká. Výhoda tohoto uzení spočívá v tom, že takto upravené maso neobsahuje karcinogeny, které při běžném uzení v kouři vznikají. Nevýhodou je odlišná chuť. Po zrušení závazných norem na výrobu potravin počátkem 90. let 20. století začali někteří výrobci za účelem zlevnění masa či většího zisku do uzeného masa injekčně vpravovat vodu s polyfosfáty, což jsou zvýrazňovače chuti spolu s dalšími éčky. Některá uzená masa obsahují pouze 70 % masné části. Dalším způsobem šizení uzeného masa je jeho nastavování práškem ze sušené krve. Proto je dnes průmyslově vyráběné uzené maso velmi rozdílné kvality.
Uzené maso je úplně stejně tučné jako neuzené maso, záleží na tom, co je to za maso. Kuřecí šunka bude mít tuku minimum, naopak anglická slanina, turistické salámy nebo uzená krkovička klidně víc než 50 %. Uzené maso je nezdravé spíš svým vysokým obsahem soli a také možnou přítomností karcinogenních látek, které vznikají špatným vyuzením.
100 g vařeného uzeného masa má energetickou hodnotu 1 004,88 kJ (123,99 kcal) a obsahuje zhruba 15 g bílkovin a 20 g tuku.
Uzené maso často obsahuje velké množství tuku (podle druhu zvířete, ze kterého maso pochází, a podle použité části) a o něco méně bílkovin. Velké množství přidávané soli může být příčinou vysokého krevního tlaku (rizikové pro vznik infarktu myokardu) či zadržování vody v organismu. Solicí směsi často obsahují i další látky, které jsou podezřelé z negativního vlivu na lidské zdraví. Hovoří se o žaludečních vředech, rakovině tlustého střeva a jiných civilizačních chorobách. Při úpravě uzením vzniká množství dalších zdraví škodlivých látek (maso se několik hodin udí zavěšené v kouři). Pokud je to proto možné, uzenému masu se zcela vyhněte. Uzené maso je nevhodné zejména pro děti, starší lidi, pacienty s šetřící dietou nebo pro osoby s ledvinovými obtížemi. Nehodí se ani při redukční dietě. Pokud si uzené maso nedokážete odepřít, vybírejte alespoň méně tučné druhy a s jeho konzumací to nepřehánějte.
Ochranné pásmo sousedních pozemků pro výsev rostlin není zákonem upraveno. Obecně se v těchto případech postupuje podle Občanského zákoníku. Občanský zákoník jako základní pravidlo pro všechny vlastníky pozemků (domů) stanoví, že vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (prorůstání kořenů, zábor místa, znečištění opadáváním) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Takže, když soused nesouhlasí s výsadbou, tak raději ustupte o něco dále, protože jinak se na to soused bude soustředit a určitě alespoň jednu podmínku z výše uvedeného výčtu jednoho dne porušíte. Určitě to bude stín, kořeny a když nebudete stříhat, tak i prorůstání rostliny za hranici vašeho pozemku. Klidné sousedské vztahy ovlivňují kvalitu vašeho bydlení, proto by jejich udržení mělo mít vždy nejvyšší prioritu.
