Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.
Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.
Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.
Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.
Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.
Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.
V naší poradně s názvem JAK VYPADÁ KOUSNUTÍ OD PAVOUKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Synek Michal.
Dobrý den, chci se zeptat je možné, že by mě mohl kousnout pavouk ??? V noci při spánku mě něco dvakrát kouslo do ruky. Relativně jsem reagoval poprvé tak ze mě něco bodlo do ruky a mírně probralo. Na což jsem cukl rukou. Po nějaké době to bylo znovu kdy jsem už v procitnutí něco rozmačkal neboť mě znovu něco kouslo do prstu téže ruky. Na horní straně ruky kde bylo první kousnutí to začalo svědet. A nateklo a cca 4-5 dnů bylo nateklé. Prst byl o něco horší. Tam se mi udělala malá ranka která chvílemi i krvácela. Ale relativně bolelo to méně než první kousnutí. Na ruce mí zůstal dva vpichy vedle sebe s rozpětím cca 3,8mm od sebe. A na prstu také, ale díky tomu že to byla "otevřena" ranka, která se léčila cca týden není to už tak zřejmě vidět. Celou dobu uvažuji vlastně co mě to potkalo ??? Tak se chci zeptat zda fakt to mohl být u nás na Severní Moravě pavouk .... ???? Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Nejspíše to byl pavouk. Na téhle fotografii https://goo.gl/images/ReWZ4H je vidět kousnutí od pavouka a vypadá úplně stejně jako to vaše.
Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď a zadeček, vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky. Pavouci společně s dalšími řády patří do třídy pavoukovců. Třída pavoukovců pak společně s třídami hmyzu, stonožek, korýšů a mnoha dalšími patří k nejbohatšímu ze všech živočišných kmenů – členovcům.
Oteplování klimatu zapříčinilo kromě nestálosti počasí i přiliv množství živočišných a rostlinných druhů, jinak typických pro daleko vzdálenější a především jižněji položené oblasti naší planety. Tím nejméně vítaným živočišným druhem jsou pavouci, kteří vyvolávají panickou hrůzu u každého druhého Středoevropana.
Noční můra v podobě jedovatého teplomilného členovce se tak stala realitou i pro jinak relativně chladnou Českou republiku. Nejvíce pak pro její nejteplejší část, tedy Jižní Moravu, která svým podnebím asi nejvíce připomíná středomořské oblasti.
V České republice jsou téměř všichni pavouci jedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Výjimkou není tedy ani zápřednice jedovatá. Většina pavouků má však tak malé rozměry, respektive krátké chelicery, že nedokážou propíchnout lidskou kůži. Jsou samozřejmě druhy, které to dovedou, ale jejich kousnutí může být nanejvýš bolestivé. Mohou to být například běžnější druhy pavouků, jako například pokoutníci, cedivky, některé šestiočky a podobně. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský nebo vodouch stříbřitý. Zápřednice jedovatá je poměrně velký pavouk, který má navíc velmi dlouhé chelicery, které poměrně snadno kůži prokousnou. Kvůli délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější.
Migrace do našich končin přinesla již několik nových druhů pavoukovců, mezi nimiž je asi nejnápadnější křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), který děsí především svým exotickým vzhledem, který je již na první pohled podezřelý – žlutočerné pruhy protkané tenkými bílými proužky a velikost maximálně 15 mm u samičky (je o mnoho větší než sameček i její zbarvení je oproti druhému pohlaví o mnoho výraznější). Tento pavouk byl ještě před půlstoletím ve střední Evropě velkou raritou, s postupným oteplováním se však později přesunul do oblastí u Severního moře. Na našem území se poprvé objevil na konci devadesátých let a jeho populace je dobře pozorovatelná od roku 1991, kdy se postupně z jižní Moravy dostal i do zbytku republiky. Tento pavouk sice používá relativně silný jed k usmrcení své kořisti, avšak lidem by ublížit neměl, jelikož jeho kusadla neproniknou lidskou kůží
Jedná se o pavouka z čeledi slíďákovití. Slíďák tatarský je společně s některými sklípkany považován za největšího pavouka evropského kontinentu. Jeho samičky dorůstají do úctyhodné délky 3,5 cm (s nohama až 7 cm). Jeho kousnutí není nebezpečnější než bodnutí včelou.
Samci slíďáka tatarského dosahují dospělosti až po roce a půl, nápadně větší samice dokonce o rok později. Obě pohlaví dospívají koncem léta, kdy dochází ke kopulaci. Samci většinou krátce poté hynou. Samice skladuje přes zimu sperma ve svých zásobních váčcích a na jaře klade kulovitý kokon obalený pavučinou, který stejně jako jiní slíďáci nosí připředený ke svým snovacím bradavkám na zadečku. Samice se může dožít až 7 let, čímž se řadí mezi nejdéle žijící araneomorfní pavouky vůbec.
Po vylíhnutí a opuštění kokonu se mláďata na krátkou dobu nechají vozit na matčině hřbetě. Po osamostatnění je můžeme za slunných dnů spatřit volně pobíhat po povrchu holé půdy, kde slídí po kořisti. Tato životní fáze však netrvá dlouho.
Starší jedinci slíďáka tatarského totiž přes den vedou skrytý život v norách a na lov se vydávají v noci. Tehdy lze spatřit tvory pobíhající na povrchu půdy a skokem lovící noční motýly a jiné členovce, posedávající na vegetaci. Po lovu pavouci opět zalézají do svých doupat. Ta jsou tvořena svislou norou vypředenou pavučinou. Obvyklá hloubka nor dospělých samic je 10 až 20 cm, lze ale nalézt i nory hlubší. Nejlépe se slíďákům hloubí v písčitém substrátu, v kompaktní půdě si vytvářejí nory spíše upravením puklin.
Přední část hlavohrudi s klepítky a makadly je pokryta zářivě žlutooranžovými chlupy, navrchu je pavouk hnědočerný a posetý šedivými skvrnami. Má poměrně krátké nohy, které jsou uzpůsobeny k životu pod zemí. Na nohách se střídají černé a bílé pruhy.
V naší poradně s názvem JAK VYPADÁ KOUSNUTÍ OD PAVOUKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kamča.
Nejspíše to byl pavouk. Na téhle fotografii https://goo.gl/images/ReWZ4H je vidět kousnutí od pavouka a vypadá úplně stejně jako to vaše.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Miloslav Bičak.
Včera mě něco kouslo do stehna, když jsem sednul na židli při štípání dřeva. Do rána to zčervenalo a je to ztuhlé a svědí to. Velikost je jako dlaň. Vosa to nebyla. Počkám co se z toho udělá. Jestli to byl pavouk, mělo by to za 2 dny zmizet. Nejsem alergický na nic. Měl někdo podobné příznaky? Děkuji za odpověď. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Jedná se o pavouka z čeledi křižákovití. Nápadně zbarvené samičky připomínají svým zbarvením vosu a číhají ve svých sítích na kořist. Jejich zadeček je nepravidelně žluto-černo-bíle příčně pruhovaný, obdobně pruhované jsou i končetiny. Hlavohruď je porostlá hustými stříbřitými chloupky. Samička není žádný drobeček, může dorůst až velikosti dvou centimetrů a do své sítě loví kromě jiného hmyzu především kobylky, které nejsou v trávě schopny na bezpečnou vzdálenost pavučinu při svém skoku zaregistrovat. Sameček je podstatně menší, v průměru dorůstá jen půl centimetru a je nenápadně zbarvený. Rozdíl velikostí obou pohlaví tohoto druhu pavouka je dokonce největší v rámci celé naší arachnofauny.
Páření je pro samečka velmi nebezpečné a téměř vždy končí jeho smrtí. Před vlastní kopulací můžeme oba pavouky vidět na jedné pavučině, a to do doby, než samička svolí k páření. Kopulace proběhne rychle a někdy už během ní samička samečka chytne, usmrtí a vysaje. Od srpna do září pak samice upřede tři až pět kokonů, které připevní na vegetaci a naklade do nich vajíčka. Jeden kokon obsahuje až čtyři sta vajíček a samička je hlídá. Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které zde zůstávají celou zimu, po přezimování se z nich vyvinou malí křižáci. Samice v zimě uhyne. Koncem jara se malí pavouci začnou pomocí pavučinového vlákna, které vypouští ze svých snovacích žláz, rozptylovat do okolí.
Křižáka pruhovaného můžeme nejčastěji potkat na slunných místech v porostech trav nebo na zamokřených loukách. Jeho síť je tak charakteristická, že ji velice snadno poznáme. Typicky kolová síť je totiž vybavena klikatým svislým pruhem husté pavučiny probíhající přes její střed (stabilimentem). Mladí pavouci staví pavučinu bez nebo s méně zřetelným stabilimentem. Účelem tohoto pruhu je, že odráží ultrafialové světlo, které může sloužit jako lákadlo pro létající hmyz nebo jako mechanické zpevnění sítě.
Pokud se cítí pavouk ohrožen, může se po pavučinovém vlákně spustit pod síť, kde nehybně vyčká, než nebezpečí pomine. Aby pavouk v nebezpečí snadněji unikl, není pavučina upředena přesně svisle, ale se zemí svírá zhruba 45° úhel.
Křižák pruhovaný je podobně jako další křižáci jedovatý, ale jeho chelicery jsou i přes jeho velikost malé a neschopné prokousnout lidskou kůži. Jeho jedu se tedy nemusíme bát. O složení jedu zatím nic nevíme, ale pro člověka nebude příliš nebezpečný. Dokáže však velmi účinně paralyzovat a usmrtit hmyz.
V naší poradně s názvem DOTĚRNÝ HMYZ MOCHNIČKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hynek Pukl.
Nevím co mi rozpíchalo obě ruce. Doktorka říká že je to od Mochničky.Je to hmyz, nebo druh komára? poraďte mi prosím.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Mochnička je rostlina, která se používá v bylinném lékařství pro zklidnění menstruace. Žádné reakce s pokožkou nebyly nikdy prokázány. Na rozdíl od toho mUchnička je opravdu nepříjemný hmyz. Štípnutí od muchničky může být velmi bolestivé a svědivé, a to mnohem víc než od komára. V místě po kousnutí muchničkou může krev z ranky ještě chvíli vytékat a svědivost a otok můžou být zřetelné ještě několik dní po kousnutí. Více se o muchničce můžete dočíst zde: https://www.ceskenapady.cz/…
Jedná se o pavouka z čeledi třesavkovití. Délka těla třesavky je 3,5 až 5 mm. Hlavohruď je kulovitá, světle hnědě zbarvená s nepravidelným tmavším proužkem ve středu a několika skvrnami na kraji. Zadeček je válcovitě protáhlý, v zadní části mírně uťatý. Zbarvení je obvykle světle šedohnědé. Nohy jsou velmi dlouhé a tenké, na první pohled tak třesavka připomíná sekáče.
Tento druh pavouka je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. V České republice se vyskytuje na celém území.
Třesavka sekáčovitá se vyskytuje v sutích, na skalách, v lomech a často také v budovách, zejména ve venkovských staveních, sklepech a kůlnách. Ve městech je často vytlačena třesavkou velkou. Tyto třesavky si staví řídké sítě pod kameny, ve skalních štěrbinách nebo na tmavých místech v budovách. V nebezpečí se dokážou na síti rozkmitat tak, že často zmatou predátory. Živí se různými členovci a často i ostatními pavouky. V přírodě dochází k páření zejména v letních měsících (ve vytápěných budovách po celý rok). Samice na sobě nosí kokon, což je v podstatě několik vajíček slepených do kuličky a řídce omotaných několika vlákny. S dospělci se můžeme setkat téměř po celý rok.
Švábi jsou všežravci, tudíž jedí jak rostliny, tak maso. Jejich kousnutí může způsobit podráždění nebo otoky spojené s infekcí rány. Není naštěstí moc pravděpodobné, že by švábi kousali živé lidi, snad až na výjimku v případech extrémního výskytu, kdy je potravy nedostatek. V naprosté většině případů by švábi člověka nekousli, když by v blízkosti byly jiné zdroje potravy. Při přemnožení, popřípadě úbytku potravy, shánějí i neobvyklé zdroje potravy. V naprosté většině případů je dříve, než stav výskytu přesáhne kritickou hranici, přivolána odborná pomoc a použity profesionální přípravky k jejich vyhubení.
Nejzávažnější případy švábího kousnutí byly zaznamenány na lodích. Bylo zdokumentováno, že došlo k přemnožení populace na palubě a osobám na plavidle pak švábi okousávali kůži a nehty. Někteří námořníci spali dokonce v rukavicích, aby je švábi nekousali.
Nejpravděpodobnějším druhem švába, který by zaútočil na člověka, je šváb americký a šváb australský. Rus domácí také dokáže ve výjimečných případech pokousat člověka.
Pokud se domníváte, že jste objevili doma šváby nebo známky jejich výskytu, kontaktujte co nejdříve specialisty na hubení švábů.
Přítomnost blech v bytě je velmi problematická a jejich likvidace není ani jednoduchá, ani rychlá. Na vině je životní cyklus blech. Rozšířené jsou celosvětově a je jich více než 2 000 druhů. V Česku jich žije ale jen asi 90 druhů. Většina druhů blech žije skoro po celý život na svém hostiteli. Tyto blechy sice nepříliš rády hostitele mění, ale jsou toho schopny. Není tedy pravda, že na člověka nejdou. Další druhy blech prožijí většinu života mimo hostitele a chodí se jen napít jeho krve. Těmto druhům je pak úplně jedno, jestli se napijí ze psa, kočky, nebo člověka.
I když je fakt, že se blechám daří lépe ve zvířecím kožichu než na lidské kůži, tomu, aby nás kously, se většinou neubráníme. Zvlášť pokud jsme zanedbali blechy na psovi nebo kočce. Na nich se totiž blechy živí i množí a kladou vajíčka. Ta jsou veliká asi jen půl milimetru a ze zvířecí srsti jich velká část postupně opadá na podlahu nebo do zvířecích pelechů.
Blechy jsou drobný bezkřídlý hmyz velký cca 3,5 mm řádu Aphaniptera, který se živí krví teplomilných živočichů, tedy i člověka. Zvířata, která jsou blechami napadená, jich mohou mít na sobě až tisíce. Přestože se blechy živí výhradně krví, mohou být několik týdnů bez potravy mimo tělo hostitele. Jejich zploštělé tělo pokryté trny, které směřují dozadu, jim umožňuje výborný pohyb v srsti zvířat. Hostitele opouštějí tehdy, když se chystají naklást vajíčka do různých úkrytů – prasklin v podlaze, skulin a podobně. Vajíčka kladou i dále do srsti hostitele, kde se však neudrží a dostávají se dále do okolí. Obyčejně za dva týdny se z vajíček líhnou larvy (cca 0,5 cm). Jsou to bílí tvorové bez nohou, takže připomínají červi. Živí se organickým odpadem a krví v zaschlém trusu dospělých blech. Při normálních podmínkách trvá stadium larvy 2 až 4 týdny, výjimečně může trvat i několik měsíců. Následně se larva zapřede do hedvábného zámotku, který se pokryje prachem, takže najít jej není nic snadného. Stadium kukly trvá také přibližně 2 až 4 týdny.
Po kousnutí blecha vylučuje látku, která zabraňuje srážlivosti krve, proto také kousnutí od blechy svědí. Blecha je velmi obtížný parazit, ale kromě toho může přenášet i řadu nemocí, některé z nich jsou velmi závažné, například mor, endemický tyfus a lymskou boreliózu. Dále bývá blecha takzvaným mezičlánkem (přenašečem) tasemnice.
Není dobré proto výskyt blech – i když nám to může připadat jakkoliv banální – podcenit. Chytit blechu je téměř nadlidský úkon, dokáže skočit až na vzdálenost 30 cm a do výšky 20 cm, což je vzhledem k její velikosti úctyhodné. Když už se vám podaří blechu chytit (me
Blecha lidská navzdory svému názvu žije a saje nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na ostatních domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Člověk bývá blechami napaden pouze výjimečně, a to především v návaznosti na kontakt se zablešeným zvířetem. Lidská medicína pulicosis (latinský medicínský termín pro zablešení člověka) nepovažuje díky téměř neexistujícímu výskytu blech u lidí za velký problém. Lékařské repetitorium nemá ve svém obsáhlém rejstříku heslo pulicosis vůbec uvedeno. Nepříjemné je snad jen bleší kousnutí. Na kůži poštípaného člověka se objeví typický svědivý či pálivý zarudlý pupenec, který však za několik hodin samovolně mizí. Citlivější lidé mohou na bleší poštípání zareagovat bouřlivější alergickou reakcí kůže, podobně jako při kousnutí kterýmkoliv jiným bodavěsavým hmyzem. Nedisciplinovaní pacienti si další problém přivodí nadměrným škrábáním a následným infekčním zánětem kůže svědivého místa. Zde by měly pomoci časté koupele.
Štěnice patří mezi ploštice. A skutečně jsou ploché natolik, že jsou schopné se ukrýt i v těch nejmenších škvírkách postele, za obrazy nebo v elektrických zásuvkách. Ve dne spí, v noci pijí krev teplokrevným živočichům.
Štěnice si může přivézt kdokoliv odkudkoliv. Domů vám je může zavléct i návštěva. To, že se pohybujete pouze v čistém prostředí a v civilizovaném světě, nehraje roli. Existuje domněnka, že se štěnice po zeměkouli, respektive po rovnoběžkách pohybují v jakýchsi vlnách, které mohou trvat i několik desetiletí. Ve střední Evropě byli tito parazité rozšířeni mezi oběma válkami, nyní se objevují znovu, takže na tom možná něco bude. Stačí, abyste si například z dovolené či služební cesty přivezli v kufru jednu jedinou samičku. Ta dokáže naklást až pět vajíček denně, ze kterých se zhruba po týdnu vylíhnou larvy dospívající asi měsíc až dva. A máte na problém zaděláno. S čistotou příbytku to nemá nic společného, štěnice totiž zajímá výhradně lidská krev, respektive krev teplokrevných živočichů, která je pro ně jediným zdrojem potravy. Štěnice navíc s oblibou migrují, takže neušetří žádnou místnost v bytě. Většinou je nutno počítat i s tím, že se vydají také k sousedům. Proto je velmi obtížné se jich skutečně spolehlivě zbavit a vyžaduje to součinnost všech zúčastněných stran.
Ve dne štěnici nepotkáme, je to noční hmyz. Zato ona si vás v posteli najde spolehlivě. Štěnice se orientují chemotakticky – nejenže cítí vaši tělesnou teplotu, jsou schopny se v prostoru orientovat i podle vydechovaného oxidu uhličitého. Týdny i měsíce se můžete domnívat, že vám zarudlá svědivá místa po těle způsobují komáři. Vzhledem k nočnímu životu štěnic a téměř bezbolestnému bodnutí není důvod, abyste je během spánku nachytali při činu. Nepříjemné je, že bodnutí od štěnice může výrazně svědit, což člověka nutí ke škrábání postiženého místa. Potom není problém, aby se do otevřených ran dostala infekce, a z banálního bodnutí se stane problém. Je popsána řada případů, kdy bodnutí od štěnic lékaři léčili jako ekzém. Už proto, že málokdo má u nás osobní zkušenost s tím, jak bodnutí od štěnice vlastně vypadá. U citlivějších jedinců může bodnutí štěnice vyvolat i otoky či alergii. Jedinou výhodou tohoto parazita je, že by neměl přenášet žádné nemoci. U nás sice parazitují štěnice například i na ptácích, netopýrech nebo holubech, ale zatím skutečně nebylo prokázáno, že bychom se od štěnic měli obávat přenosu chorob. Štěnice se vyznačují i typickým zápachem, ale ten je cítit, jen když je štěnic hodně pohromadě. Objevit můžete i vajíčka, zbytečky kůží po svlékání nebo trus, a to většinou
Pouze 5 % blech žije na těle domácího mazlíčka a až 95 % blech se nachází v okolí vašeho zvířete, v koberci, pelíšku, na gauči, nebo dokonce v posteli. Zatímco dospělá blecha se na svém hostiteli udrží až 7 dní, vajíčka a larvy z kůže a srsti rychle odpadávají. Z nich se potom v domácnosti mohou vyvíjet další a další blechy. Blecha se za příznivých podmínek vyvíjí v dospělé jedince velmi rychle. A tak se během jednoho měsíce u vás doma může vylíhnout až 1 000 nových blech.
Blechy napadají nejčastěji psy a kočky. Často se živí krví i jiných domácích či volně žijících zvířat. A také lidskou. Běžně si náš mazlíček přinese blechu od jiného chlupatého kamaráda. Ale stejně si ji může donést i ze zablešeného prostředí, kde se s jiným zvířetem vůbec nesetkal. Blechy jsou aktivní po celý rok. A pokud nemají příznivé podmínky pro vylíhnutí, mohou čekat v neaktivním stadiu kdekoliv ve vnějším prostředí až 6 měsíců.
Blecha obtěžuje bolestivým kousáním a její sliny často způsobují alergické reakce. Největším nebezpečím pro nás i naše mazlíčky jsou však nemoci, které blechy přenášejí. Tasemnice, lymská borelióza, encefalitida i další závažné nemoci může blecha přenést na zvíře i člověka. Proti blechám je tedy nutné účinné chránit vaše mazlíčky i domácnost po celý rok!
Štípanec od blechy je červený flek široký cca 1 cm, silně svědivý až pálivý. Povětšinou se na kůži nachází vícero kousnutí. Zde můžete vidět, jak vypadá kousnutí od blechy.
Šest až osm týdnů po dospělostním svlékání (svleku) začíná období páření. Nejdříve se však musí obě bulby na koncích makadel samečka naplnit spermatem. To se děje v okamžiku, kdy sklípkan na vhodném místě utká takzvanou semennou síť. Nejprve pokryje dno hustou pavučinou, která slouží samici sklípkana jako podložka. Další síť umístí zhruba 2–4 cm nad semennou síť vodorovně se dnem. Poté leží na zádech a z genitální oblasti zadečku vypouští kapky spermatu na spodní stranu horní pavučiny. Posléze přiloží sternum na kapky spermatu a pumpováním nasává sperma do bulbů. Nakonec přetrhne nepotřebnou semennou síť a z větší části ji pozře, v tu dobu je připraven k oplodnění samice a následuje namlouvání a páření. Po skončení kopulace, která trvá od 30 vteřin do 30 minut, se samice buď probere ze strnulosti a je velice agresivní, nebo zůstane ležet a samec stihne utéct. Ke kanibalismu dochází nejčastěji, když samec zestárne. Po 5.–6. svléknutí ztrácí samec schopnost vysílat k samici signály. Potom buď skončí jako potrava samice, nebo zahyne. Po posledním dospělostním svlékání se samec sklípkana dožívá maximálně 1 roku.
Několik týdnů po páření se většinou samice zahrabe, nebo zapřede do úkrytu či substrátu, kde začne vytvářet kokon. Kokon vytvoří zhruba za 4–8 týdnů, ale může to trvat i měsíc nebo rok. Doba je závislá na podmínkách, ve kterých sklípkana chováte, ale také na druhu či rodu. Počet vajíček v kokonu je závislý na stáří samice a taky na druhu sklípkana. Může jich být 20 nebo i klidně 1 000 kusů. Zemní sklípkani mají v kokonu více vajíček než sklípkani stromoví. Samice některých druhů nosí kokon v podobě nepravidelné koule neustále při sobě, některé druhy a rody kokon zapředou do pavučiny, kterou zapřádají terárium. Některé samice mohou zničit svůj kokon, v tomto případě je bezpečnější jej od ní odebrat.
V kokonu probíhají postupné změny. Z vajíček se postupně líhnou nymfy (pralarvy), z nichž se posléze vyvinou larvy. Tyto larvy již mají podobu pavouka a jsou schopné lovit. Při větším počtů sklípkaních mláďat je vhodné je nechat pohromadě a pak je po určitém čase oddělit a zredukovat chov na určitý počet sklípkanů. Mláďata jsou zbarvená jinak než dospělí a také obývají odlišné prostředí (zdržují se na nízkých rostlinách v blízkosti vody).
