Calocephalus neboli krásnohlávek či drátovec je malý, hustě spletitý, stálezelený keř s jehlicovitými listy směřujícími dolů. Krásnohlávek má větve velmi blízko u sebe. Má stříbřitou barvu. Snese mořskou vodu a slaný vzduch. Calocephalus v Česku pěstujeme jako pokojovou rostlinu, přenosnou rostlinu anebo jako zahradní jednoletku, protože je citlivý na mráz. Dobrou zprávou ale je, že pohledově atraktivní zůstává krásnohlávek i dávno po tom, co uschne nebo umrzne, takže se z něj venku můžeme těšit prakticky celou zimu. Kromě nádob a závěsných košů je vhodný do obrub a na skalku.
V naší poradně s názvem KRÁSNOHLÁVEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Astrid Krupková.
Dobrý den
prosím o radu. Ráda bych si sama namnožila rostlinku jménem krásnohlávek a nevím, jak se množí. Budu moc ráda, když mi někdo poradí. Za radu předem děkuji a přeji pěkně prožité svátky vánoční.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Krásnohlávek se množí setím a řízky. Řízkování je běžnější a proto vám ho vysvětlím. S řízkováním se začíná během ledna, kdy byste měla nastříhat větvičky. Řez provedete na horní části větvičky s nejméně dvěma internodiemi, které je třeba vložit do substrátu o teplotě 20° C, aby mohlo začít zakořenění. Poté, co kořenový systém dokončí formování, by měly být řízky přesazeny do květináče. O čtrnáct dní později nechte teplotu klesnout na 16–18° C. V další fázi proveďte zakrácení vrcholků, aby se zahájilo boční větvení. Od února do května procházejí rostliny takzvanou fází produkce za studena při teplotě 10–15° C.
Běžnou praxí je zakořenění řízků přímo do květináče nebo zavěšených košů. Tímto způsobem, pokud zasadíte několik řízků dohromady, získáte okamžitý efekt větších a hojnějších, luxusních květináčů.
Krásnohlávek nebo také drátovec ve své domovině, tedy v Austrálii, dorůstá až do jednometrové výšky i šířky. V našich podmínkách se vzrůst tohoto keříku obvykle pohybuje okolo 30 cm. Celá rostlina je stříbřité barvy, čímž je charakteristická a jednoduše ji tak můžete poznat. Čárkovité listy jsou drobné, eliptické, přisedlé, stonek plstnatý. Krásnohlávek vykvétá drobnými žlutými květy v červenci až září. Plodem je nažka. Calocephalus je oblíbený zejména pro své krásně stříbřité, drátovité listy. Jeho větvičky se suší a používají do suchých vazeb. Malé rostliny seženete v ceně od 40 do 60 Kč, velké pak kolem 180 Kč.
Ve svém příspěvku CALOCEPHALUS BROWNII ALIAS KRÁSNOHLÁVEK NEBO TAKÉ DRÁTOVEC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jindřich.
Článek obsahuje přesně ty informace o krásnohlávku, které mi po prostudování jiných zdrojů chyběly (střih, množení...), neboť se náš krásně rozrostlý keřík, v sezóně letněný a momentálně zazimovaný, chystáme na jaře trošku ostříhat a z řízků "naklonovat". Za článek proto velmi děkuji.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Krásnohlávek se řadí mezi stálezelené trvalky, ale v našich podmínkách se pěstuje buď jako pokojová rostlina, přenosná rostlina, nebo jako zahradní jednoletá rostlina, protože není mrazuvzdorný. I když vám krásnohlávek na záhonku zmrzne, zůstává pohledově atraktivní, takže se z něj můžete těšit prakticky celou zimu. Kromě nádob a závěsných košů je vhodný do obrub a na skalku. Na konci května již může zdobit váš balkon, terasu či záhon. Calocephalus má rád velmi mírnou zálivku a světlé slunečné stanoviště. Dobře snáší i větrná stanoviště. Vyžaduje dokonale propustnou půdu, takže jej pěstujte nejlépe v písčité půdě. Přihnojujte během vegetace každých 14 dní hnojivem určeným pro balkonové rostliny.
Nejde o variantu druhu Calocephalus, ale o jiné, synonymní označení krásnohlávku používané v některých evropských zemích, jak je zřejmé ze slova silbedraht: silber = stříbrný; draht = drát.
Druhové jméno získala rostlina po skotském botanikovi Robertu Brownovi, který tento rod v roce 1817 poprvé popsal. Krásnohlávek (drátovec) patří do čeledi hvězdnicovitých Asteraceae, do níž kromě hvězdnic řadíme například aksamitník, bělotrn či artyčok. Latinský název krásnohlávku byl odborníky upraven na Leucophyta brownii, ale na trhu jej stále ještě najdete pod původním názvem Calocephalus brownii.
Calocephalus brownii umístěte do stínu či polostínu. Nesmí se nikdy nechat zcela vyschnout, naopak se musí udržovat v mírném, ale skutečně mírném vlhku. Calocephalus brownii musíte jednou za 14 dní hnojit, nesmí na zimu zůstat venku. Pokud Calocephalus brownii roste, tak žije, pokud však svěsí konce, tak vám umřel. Mnoho lidí ani nepozná, že krásnohlávek již nežije, protože tato rostlina zůstává stále v pevném tvaru.
Calocephalus lacteus je vytrvalá bylina patřící rovněž do čeledi hvězdicovitých. Dorůstá do výšky 5–7 centimetrů prostřednictvím oddenků, které se rozrůstají do šířky, čímž vytváří husté rohože vhodné jako pokrytí půdy. Šedé listí této rostlinky zajímavě ozvláštní váš záhonek a bíložluté kulovité květy na sebe upozorní od pozdního jara do začátku podzimu. Tento druh lze pěstovat kdekoliv a v jakékoliv půdě, od písčité až po jílovitou. Lépe roste na sluníčku či v polostínu. Dává přednost vlhké půdě, ale vydrží i období sucha. Ve volné přírodě dorůstá do výšky 10–30 cm a může být 1 až 1,5 m široký.
Calocephalus citreus patří rovněž do čeledi hvězdicovitých. Jde o keř dvacet až padesát centimetrů vysoký a třicet až šedesát centimetrů široký. Má stříbrošedé listy a malé žluté květy, které kvetou od jara do léta. Na rozdíl od Calocephalu bownii jde o rostlinu vytrvalou, která dobře roste v hlinitopísčité půdě, v polostínu a za mírné zálivky, vydrží i období sucha. Po odkvětu by se měla zastřihnout ve spodní části rostliny.
Zde se můžete podívat na tento atraktivní druh, který se s oblibou suší a používá v aranžování květin: Calocephalus citreus foto.
Rostlinu můžete množit stonkovými řízky, a to na jaře nebo začátkem léta. Řeznou ránu posypte stimulátorem růstu a zapíchněte do vzdušné zeminy. Přikryjte řízek fólií, abyste udrželi zvýšenou vlhkost. Sázejte do lehké, výživné půdy.
Calocephalus brownii 'silver bush' je zajímavá rostlina původem z daleké Austrálie, která se s oblibou používá jako živá podzimní dekorace. Rostlina se poslední dobou hojně pěstuje také u nás, především na balkónech a terasách. Je nenáročná na zálivku a oblíbená pro své zajímavé listy připomínající stříbrné drátky. Pro pěstování je vhodná písčitá půda a slunečné stanoviště. Pokud chceme použít Calocephalus brownii 'silver bush' jako součást podzimní dekorace, můžeme dát vyniknout přirozené kráse jeho stříbrných listů (třeba ve spojení s lampionky mochyně židovské třešně, fialovým či bílým vřesem a mahonií cestmínolistou), anebo dát přednost nabarvené variantě. Nabarvený Calocephalus brownii 'silver bush' se těší velké oblibě především v německy mluvících zemích.
Calocephalus brownii potřebuje zálivku pouze mírnou, pozor na přemokření. U této rostliny nesmí zaschnout zemina a je vhodné mírné podlévání a stříkání rostliny.
Smrk stříbrný zakrslý je špatné označení, správně se tento strom nazývá smrk pichlavý (Picea pungens). Zakrslý smrk pichlavý je obvykle keřovitého růstu, dosahuje výšky 1–1,2 m. Jedná se o neobyčejně přizpůsobivou dřevinu, jež není náročná na půdu (snáší suché i vlhké půdy) a jíž nevadí ani znečištěné ovzduší nebo vyšší nadmořské výšky. Vyžaduje pouze plné slunce. Nejen pro své husté větvičky se smrk pichlavý řadí k oblíbeným „doplňkům‟ menších i velkých zahrad a parků. Tento smrk je dokonce nejrozšířenějším smrkem v evropských parcích a zahradách. Smrk pichlavý vynikne ve skupinové výsadbě i jako solitéra. Ročně povyroste o cca 20 cm. Velmi cenné jsou jeho kultivary.
Smrk pichlavý je odrůda vyšlechtěná v roce 1937. Původní druh pochází ze západní části Severní Ameriky. Roste ve výškách 2000–3300 m nad mořem obvykle roztroušeně na březích horských řek nebo na bažinatých stanovištích.
Jak již bylo řečeno, zakrslý pichlavý smrk je většinou keřovitého vzrůstu, avšak silnější rostliny mají tendenci tvořit hlavní výhon (terminál), v důsledku čehož mají starší stromy nepravidelně kuželovitou korunu. Větve smrku se hustě větví, jsou vodorovné až mírně vystoupavé a tvoří poměrně výrazná patra. Jehlice jsou tuhé, dlouhé, čtyřhranné, ostře špičaté a bodavé a měří 15–20 mm. Mají modrostříbrnou barvu. Smrk většinou neplodí. Strom dosahuje ve 20. roku výšky 1–1,2 m a šířky 1,5–1,8 m. Rostliny s terminálním výhonem dorůstají v tomto věku do výšky 2–2,5 m a šířky 1,5–2 m. Pakliže chcete rostlinu nízkou (keřovitou), musíte u starších rostlin pravidelně odstraňovat nové terminály.
Smrk pichlavý nevyžaduje zvláštní druh půdy, postačí půda běžná, vlhčí. Potřebuje pouze dostatek slunečního světla, nikoli však úpal, který vysušuje. Smrk je zcela mrazuvzdorný a velmi tolerantní k prašnému a suchému prostředí.
Jedná se o vděčnou a žádanou odrůdu, jež se hodí do barevných skupin jehličnanů. Uplatnění najde i v mobilních nádobách.
Čištění octem je velmi levné a snadné. Do zhruba jednoho litru horké vody přidáte velkou lžíci octa. Do této směsi pak přibližně na čtvrt hodiny vložíte stříbrný předmět, který chcete vyčistit. Po uplynutí dané doby jej otřete a je hotovo.
Černání stříbra je jedním z efektů technologického vývoje. Ačkoliv se nám to může zdát absurdní, tak ještě přibližně před dvěma sty lety se vyskytovalo minimálně, a proto i pravidelné čištění nebylo nijak obvyklé. Sirovodík, který se nachází v ovzduší, je právě důvodem, proč musíme stříbro jednou za čas čistit. Technologický vývoj má prostě své známé i méně známé negativní účinky.
Doma stříbro můžeme čistit mnoha způsoby, asi nejlepší z nich je zároveň jedním z nejjednodušších. Před čištěním si musíme připravit mýdlo, alobal, skleněnou nebo umělohmotnou (železná se nehodí) nádobu o takové velikosti, aby se tam vešel celý stříbrný předmět, který budeme čistit, voda (nejlepší je destilovaná, ale stačí i z vodovodu) a sůl v množství přibližně pěti lžiček na jeden litr vody (pokud máme doma jedlou sodu nebo prášek do pečiva, tak je na čištění můžeme také použít). Nádobu vyložíme alobalem a vlijeme vařící vodu, do které podle množství nasypeme sůl v uvedeném poměru a rozmícháme. Stříbro omyjeme mýdlem, abychom se zbavili případných nečistot a hlavně mastnoty, pod tekoucí vodou opláchneme a vložíme do slaného roztoku. Tam v závislosti na stadiu zčernání stříbra začne docházet k chemické reakci a stříbro se samo začne čistit. U málo zčernalých předmětů to může být velmi rychlý proces. Pokud máme stříbra více, tak stejný roztok můžeme použít několikrát, jen s každým dalším čištěním se rychlost a síla čištění budou zmenšovat. Pokud už roztok nefunguje vůbec, tak vytvoříme nový – s tím, že je nutné vyměnit i alobal. Když je stříbro čisté, tak ho ještě opláchneme pod tekoucí vodou, abychom ho zbavili slaného nánosu. Tato domácí metoda je považovaná za nejlepší jednak z důvodu minimální náročnosti, jednak proto, že stříbro takto nepoškodíme různými drobnými škrábanci. Občas se může stát, že stříbro máme tak zčernalé, že tato metoda nefunguje. V tom případě buď využijeme služeb specialisty, nebo si koupíme prostředek na čištění stříbra, ale při čištění rozhodně nedrhneme, protože u silného nánosu bychom s jistotou předmět poškodili.
Mezi další metody, které můžeme použít doma, ale nejsou tak úspěšné, patří namáčení stříbra do coly nebo na čtvrt hodiny do vody s octem (přibližně jedna lžíce na jeden litr). Asi nejznámější – ale zároveň asi i nejhorší (no možná kromě dření na sucho) – je čištění stříbra zubní pastou. Negativa tohoto čištění jsou docela samozřejmé. Ať třeme šperk pastou, jak chceme, tak je velmi těžké, ne-li téměř nemožné, se dostat do všech zákoutí čištěného předmětu, a navíc třením stříbro obrušujeme a škrábeme, takže vlastně dotyčný předmět ničíme.
