KRKAVEC SE DOZIVA je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Krkavec se vyskytuje na severní polokouli (v Evropě, Asii, Severní Americe a v části severozápadní Afriky). Obývá lesnaté oblasti vrchovin a hornatin, ale nevyhýbá se ani nížinám. Nejedná se o tažný druh, krkavec se i mimo hnízdní sezonu pohybuje poblíž hnízda, které se nachází vysoko na stromě nebo na skále. Žije v trvalých párech. V zimě se často stahuje blíže k lidským obydlím kvůli potravě (zbytky, odpadky). Jedná se o největšího ptáka z našich pěvců. Krkavec je celý kovově černý, má velký a vysoký zobák a na hrdle mu často odstává peří. Ocas je klínový.
Krkavec velký
Krkavce velkého (latinský název Corvus corax) můžete zahlédnout na většině území České republiky bez ohledu na nadmořskou výšku. Vyskytuje se v lesích i v otevřené krajině. Krkavec byl dříve vázán na vyšší polohy, ale v posledních letech osidluje stále častěji i nížiny. Z ekologického hlediska se jedná o velmi přizpůsobivý druh, který ovšem vyžaduje přítomnost pastvin, luk, polí a jiných otevřených ploch, kde hledá potravu. Nevyhýbá se ani blízkosti lidských sídel a oblastem s intenzivní zemědělskou výrobou. Často a ve velkých hejnech vyhledává též skládky komunálního odpadu. Krkavec velký je převážně stálý pták, jenž se v mimohnízdním období potuluje v menších hejnech po okolí hnízdiště. Tyto potulky nemají vyhraněný směr, jsou ovlivňovány potravní nabídkou a podnikají je převážně mladí ptáci. Staří ptáci se pohybují i v zimním období v blízkém okolí hnízdiště.
Krkavec velký odpovídá svému označení: je skutečně největším krkavcovitým ptákem u nás. Dosahuje velikosti od 56 do 78 cm (s rozpětím křídel až 130 cm) a váží do 2 kg.
Obě pohlaví mají opeření celé černé a kovově lesklé (modrofialově na zádech a zeleně na hlavě a spodině ocasu). Nápadný je silný a poměrně dlouhý černý zobák s výrazně zahnutou horní čelistí. Téměř polovinu zobáku svrchu kryjí dlouhé a husté nosní štětiny. Peří na hrdle bývá prodloužené a často odstává. Krkavec má velmi dlouhý stupňovitý (klínový) ocas. Mladí ptáci jsou do druhého roku života černohnědí bez lesku. Krkavci jsou výborní letci, často se vyskytují v páru a krouží ve značné výšce. V letu se také nejčastěji ozývají hlubokým a opakujícím se korrk koork nebo kruk kruk. V toku pak vydávají různé škytavé zvuky a zvučné klong klong.
Krkavec velký je monogamní osamoceně hnízdící druh, jenž vytváří celoživotní svazky. Jeho tok (na začátku jara) doprovází vzdušná akrobacie a zmíněné hrdelní zvuky. Páry spolu zůstávají celý rok a každoročně obsazují stejné teritorium, na jehož ploše mohou mít několik hnízd. Některá používají mnoho let po sobě, jiná střídají. Až polovinu populace mohou v průběhu sezóny tvořit nehnízdící ptáci. Krkavci nocují na skalách, stromech nebo stožárech elektrického vedení, hnízdící páry nocují v okolí hnízd. Hnízdo bývá mohutné a nachází se zejména na skalách, vysokých stromech v lesích a na jejich okrajích, na solitérních (osamocených) stromech, rovněž na stožárech vysokého napětí a na komunikačních věžích. U nás najdeme hnízda krkavce velkého nejčastěji na buku, jedli, dubu a na skalních útesech ve výšce 11–30 m. Na stavbě hnízda se podílejí oba ptáci, tedy samec i samice. Samice do něj poté (někdy
V naší poradně s názvem KRKAVEC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Monika Pryclová.
Je krkavec barvoslepý? A proč si vytrhává peří, je to stres? Děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Myslím že není barvoslepý, ale nevím jistě. A peří si vytrhává ze stresu, buď může mít nějakou nemoc, a nebo mu chybí, pokud je chován u člověka, tak kontakt s ním.
Mnoho lidí si plete krkavce s havranem, ovšem rozdíl je zcela jasný, a to i laikům. Krkavec má černý zobák, jenž je na vrchní straně u kořene opeřený, kdežto havran má zobák šedohnědý a neopeřený.
Při rozlišování může napovědět i velikost ptáka: krkavec velký je výrazně větší než vrána a havran. Jak již bylo řečeno, rozpětí jeho křídel je 120–130 cm, má výrazný zobák a mohutný trup. Zatímco ti největší havrani a vrány váží asi 600–700 g, krkavec může dosáhnout hmotnosti až 2 kg. Krkavec má černou barvu peří, zobáku i nohou a na hrdle mu charakteristicky odstává kovově lesklé peří. Ocas je klínový (podle toho lze krkavce i v letu odlišit od vrány či havrana).
Havran polní (latinský název Corvus frugilegus) je podobně velký jako vrána a na první pohled ho od ní neodlišíte. Pozorné oko však snadno najde spoustu výrazných rozdílů. V první řadě se jedná o barvu: havraní peří má namodralou barvu a leskne se. Dalším rozpoznávacím znakem je zobák: vrána má zobák černý, havran spíše do šeda a olysalý. Havrana rozeznáte spolehlivě od vrány také podle kalhotek: tak se nazývá odstávající opeření na končetinách, které mají pouze havrani (ne vrány ani krkavci). Konečně havran se liší i způsobem chování: vrány vydrží na zemi spíše kratší dobu, kdežto havrani po zemi běhají delší dobu a rádi.
Havrani k nám přilétají na zimu, většinou v obrovských hejnech. Někteří havrani u nás žijí i v létě, ale ti pak na zimu odlétají do teplých krajin západní Evropy.
V rámci druhu vrána obecná (latinský název Corvus coronese) se rozlišují dva poddruhy, a sice vrána šedá (šedivka) a vrána černá, které obývají různá místa. Jak naznačuje jejich pojmenování, vrána černá je spíš černá, vrána šedá spíše šedivá. V místech, kde se oba poddruhy kříží, mají vrány různě barevné peří. Vrána černá má černá křídla, její peří však není tak lesklé jako havraní. Vrána šedá má černá pouze křídla, ocas a hlavu, zbytek těla je šedivý. Oba poddruhy mají asi metrové rozpětí křídel. Můžete je vidět téměř kdekoliv: žijí v lesích a na polích, ale i na smetištích. Vrány u nás zůstávají celý rok.
Ve svém příspěvku KRKAVEC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr.
Dobry den mam prozbu kde sehnat nebo spise koupit mlade krkavce koukal jsem ale zadneho chovatele jsem nenasel muzete mi prosim poradit kde se da sehnat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ivo Tásler.
Krkavec je chráněný živočich a jeho držení natož obchodování s ním je v rozporu se |Zákonem o o ochraně přírody a krajiny.
Kaštanovník jedlý, lidově jedlý kaštan, je opadavý listnatý strom z čeledi bukovité. Strom kaštanovníku dorůstá do výšky 20–25 m a má širokou vejčitou korunu. Tloušťka jeho kmene někdy přesahuje až 2 m. Dožívá se věku 1 000 let, někdy i víc. Borka je v mládí hladká, olivově hnědá, postupem času se mění v hnědošedou rozpukanou. Listy jsou na větvičce uspořádané střídavě, list na vrcholu větvičky je největší. Mají tvar podlouhlé elipsy. Každý postranní nerv na listu je zakončený ostnem. Svrchu jsou listy tmavě zelené a zespodu světle zelené. Květy se objevují v květnu a červnu. Je to rostlina jednodomá, převážně cizosprašná, lépe plodí, pokud je v okolí dva a více stromů. Plody jsou po 2–3 v pichlavém obalu, který puká čtyřmi švy. Semena (kaštany neboli maróny) jsou lesklá, tmavě hnědá a dozrávají v září. Jsou jedlá, jí se po upečení nebo uvaření, obsahují hodně škrobu, cukru a bílkovin.
Nejvíce se jedlé kaštany pěstují v jižní Evropě a v Přední Asii. V Česku se kaštanovníku nejlépe daří na teplých svazích ve vinařských oblastech. Jeho dřevo je těžké, pevné, tvrdé, pružné a houževnaté. Nevýhodou kaštanovníku je, že patří mezi silné alergeny. Neměl by být proto vysazován v blízkosti obydlí a úřadů, spíše v sadech, hájích a lesích. Děti by si pod kvetoucím kaštanovníkem neměly hrát. Hlavní sklizeň jedlých kaštanů probíhá v říjnu. Sběr plodů kaštanovníku se provádí ručně. Nejmenší plody poslouží jako surovina pro mletí kaštanové mouky. Velké a střední plody se dále zpracovávají, případně jsou po tepelné úpravě konzumovány. Pro odstranění parazitů uvnitř plodů se kaštany máčí v 50°C vodě a následně ochladí. Tímto procesem se také prodlužuje jejich trvanlivost. Dnes se tedy nemusí skladovat pouze sušené plody. Jedlé kaštany jsou známá pochoutka po celé Evropě. Obvykle se tepelně upravují naříznutím na špičce do kříže a krátkým opečením na horké plotně, a to zejména v předvánočním čase, kdy je sezona pečených kaštanů. Kaštany se mohou i rozemlít a vzniklá mouka slouží k přípravě pečených zákusků. Jedlé kaštany mají vyšší energetickou (kalorickou) hodnotu než brambory. V jižní Evropě kaštany lidé pojídají se zeleninou, s masem nebo máslem a sýrem. Světové kuchyně znají například kaštanovou kaši ke zvěřině, kaštanové pyré se šlehačkou, kaštanový pudink, kaštany v čokoládě, glazované kaštany a jiné. V našich zeměpisných šířkách se konzumují pečené kaštany nejčastěji právě v předvánočním čase.
Jedlý kaštan (Castanea sativa) pochází z oblasti Malé Asie a již v 5. století před naším letopočtem byl dopraven do Řecka a následně i do I
Toto období začíná zpravidla v druhé polovině srpna.
Jen od jara do plného léta žijí ve včelstvu tři včelí kasty (jedna matka, několik stovek trubců a třicet až padesát tisíc dělnic). Dělnice vykonávají veškeré činnosti nezbytné k přežití, jako je sběr nektaru a pylu, přinášení vody, stavba plástů, péče o plod, čištění a obrana. Matka zajišťuje kladení vajíček, soudržnost včelstva a dělbu práce v něm. Trubci oplodňují mladé matky, což je jejich jediný úkol. V období vrcholícího léta, kdy se začne projevovat nedostatek snůšky, začnou dělnice trubce z úlů vyhánět. Včelstvo je na podzim a zimě výhradně samičí.
Včely se již v období vrcholícího léta připravují na chladné roční období. V podletí se vytváří hranice mezi letními a zimními včelami. Líhnoucí se dělnice jsou dlouhověké, zachovávají společenství přes zimu a jsou prvními aktivními včelami na jaře. Proto začíná z biologického hlediska nový včelařský rok.
Délka života včely medonosné závisí především na tom, zda se narodila jako letní, nebo zimní včela, což se projevuje péčí o plod. Letní včela se dožívá jen tří až šesti týdnů, pracuje a stará se o plod. Úkolem zimní včely je najíst se dosyta a vydržet přes zimu. Zimní včely se dožívají zpravidla pěti až šesti měsíců, mohou se dožít i devíti měsíců. K přežití zimních včel je potřeba dostatečná zásoba. Aby včelstvo úspěšně přezimovalo, musí mít na počátku zimy nejméně deset tisíc jedinců.
Péče v podletí podporuje přirozené děje ve včelstvu. Začíná po posledním medobraní a jde vůbec o nejdůležitější včelařské úkony – na nich totiž záleží, jestli včely přezimují jako dobře opatřené a silné včelstvo. Tato péče zahrnuje důkladnou prohlídku včelstva, přípravu zimního sediska, doplnění zásob na zimu a opatření proti varroáze. Ten, kdo poprvé posuzuje stav včelstva, by měl vědět, že se v každém včelstvu nalézají různé plásty. Plásty dělíme na zásobní (obsahují med nebo pyl), plodové (je zde plod) a souše (prázdné plásty). V pozdním létě plodiště tvoří většinou dva nástavky. Včelstvo by mělo mít v každém plodišti čtyři až pět plodových plástů, dohromady tedy obsednuto nejméně osm plástů. Pak si můžeme být jisti, že máme výkonnou matku a včelstvo je dost silné. V případě, že tomu tak není, můžeme včelstva zrušit nebo spojit.
Staré tmavohnědé plásty musíme vyřadit a nechat roztavit, protože jsou méně kvalitní. Tento zákrok je i prevencí proti zavíječi voskovému, což je motýl, který proniká do úlů a do úložných prostor plástů a jehož housenky ničí včelí dílo. Napadené plásty můžeme ošetřit sirnými knoty.
Doplnění zásob na zimu: včely během léta snášejí pyl a nektar. Pyl se uk
Matka je v prvopočátku obyčejné oplozené vajíčko, jako jakékoli jiné, z kterého se později líhnou dělnice. Avšak díky stravě, kterou matka od dělnic při svém vývoji dostává, a také speciální buňce, ve které vyrůstá, dostanou její pohlavní orgány vše potřebné k tomu, aby se plně dovyvinuly. Tím pádem se stává včelou, která má umožněno pářit se s trubci a klást vajíčka. Té speciální stravě, kterou je včelí matka krmena, se říká „mateří kašička“. Zvláštní buňce, ve které vyrůstá, se říká „matečník“. Matku od ostatních včel poznáte podle vzhledu. Její hlava a hruď jsou přibližně stejně velké, zatímco zadeček je o značný kus protáhlý a na svém konci „zašpičatělý“. To je právě proto, že v něm jsou tisíce takzvaných semen (samčích a samičích spermií), které v průběhu svého života matka podle svého uvážení spojuje či nespojuje. Oplozené či neoplozené vajíčko matka umísťuje do buněk v plástvích, kde se později dokonalým vývojem „vajíčko – larva – kukla – dospělý jedinec“ vyvine nová včela. Jestliže matka použije neoplozené vajíčko, tak se z něj později vyvine trubec. Jestliže vajíčka oplodí spermiemi, tak vznikne dělnice.
Dělnici nebylo dáno vyrůstat v buňce takové velikosti a s takovou stravou, aby se jí dovyvinuly pohlavní orgány, a tak má pohlavní orgány zakrnělé. Má například orgán s názvem „hltanová žláza“, který u mladých včel slouží na výrobu mateří kašičky a u včel starších na přeměnu nektaru v med. Dále mají dělnice také orgán s názvem „voskotvorná žláza“, ta je na zadečku a za příhodných podmínek produkuje malé voskové šupiny – vosk. Dělnice oproti matkám mají i takzvané vonné Nossonovy žlázy, určené pro výrobu speciálního feromonu jedinečného pro celé včelstvo. Dělnice mají speciální tvar zadního páru nohou uzpůsobený pro sběr pylu, mají mohutnější kusadla a podobně. Posláním dělnic ve včelstvu je krmení a péče o matku, výchova a krmení potomstva, udržování čistoty, přinášení potravy, výroba plástů, ve kterých jsou včely vychovávány a do kterých jsou později ukládány zásoby, zajištění hygieny a zdravotní péče a jiné. Každá dělnice si v průběhu života vyzkouší skoro všechny úkoly. Po vyvinutí v dospělého jedince se stává čističkou (uklízečkou), poté krmičkou, kojičkou, stavařkou, strážkyní a nakonec vylétá z úlu – stává se létavkou. V té době je jí zpravidla přidělena již jen jedna činnost, kterou dělá až do konce svého života. Tou je nošení potravy (pylu a medu), nošení vody, nošení propolisu a podobně. Vývoj dělnice od vajíčka do dospělého jedince trvá 21 dní, poté pracuje přibližně 40 dní v úle. Pak vylétá z úlu a podle toho, jaká činnost jí je přidělena, se dožívá ještě 7–21 dn
Pomalu rostoucí, často vícekmenný, až 20 m vysoký keř. Borka tenká, odlupující se v tenkých šupinách, zprvu načervenalá, později hnědošedá. Jehlice čárkovité, 20 až 35 mm dlouhé a asi 2 mm široké, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zúžené v kratičký řapík, opadávající ve stáří 4 až 10 let. Květy jednotlivé, vyrůstají v úžlabí jehlic, samčí kulovité, 3 až 4 mm v průměru, žluté, samičí jen 1 až 2 mm velké, zelené, podobné listovým pupenům. Semena obklopena červeným dužnatým míškem o průměru 8 až 10 mm. Tis kvete v březnu až dubnu a dožívá se stáří okolo 300 let, jen zřídka více.
Tis červený roste jako podrost v listnatých lesích, na půdách humózních, čerstvě vlhkých, zásaditých (zejména vápnitých), stanoviště stinné (špatně snáší náhlé změny intenzity světla).
Vyjma míšku obalujícího semena a dřeva je celá rostlina prudce jedovatá. Obsahuje směs přibližně 10 jedovatých pseudoalkaloidů souhrnně pojmenovaných jako taxin, jehož obsah v jehlicích se pohybuje od 0,6 % do 2 % (nejvíce jej obsahují v lednu, nejméně v květnu). V mladých výhoncích, kůře a semenech je dále přítomen alkaloid milosin, trocha efedrinu, glykosid taxatin a taxakatin, rhodaxanthin, lykopin, seaxanthin, sacharóza, rafinóza, kyselina gallová, hořčiny, bisflavonoidy (skiadopitysin, kyaflavon), steroly a jiné látky.
Otravy tisem se projevují zvracením, bolestí žaludku, průjmem, křečemi, slabým pulzem, v těžších případech i bezvědomím, po němž může následovat smrt. Vzhledem k tomu, že se taxin velmi rychle vstřebává z trávicího ústrojí, může smrt přijít doslova během několika minut po požití rostliny. V případě otravy je nezbytně nutné okamžitě přivolat lékařskou pomoc.
Tis je jedovatý i pro řadu zvířat, například pro koně, mezka, skot, ovce, prasata, drůbež a jiné, naopak pro hmyz a většinu divokých ptáků je tis zřejmě zcela neškodný (někteří ptáci pojídají míšky a šíří semena trusem).
Dříve byl tis používán proti vzteklině, střevním parazitům, proti hadímu uštknutí a zejména jako prostředek vyvolávající potrat. V současnosti jsou však tisové drogy považovány za zastaralé a značně nebezpečné. Z jehlic tisu se vyrábí cytostatikum taxol, které se užívá například při karcinomu vaječníku, prsu či plic.
Tisové dřevo je tvrdé, pružné a trvanlivé, takže bylo v minulosti užíváno k výrobě luků, kuší, nožů a hřebenů. Napuštěné černou barvou bylo pod názvem německý eben užíváno při výrobě nábytku, kořenovými dýhami se vykládaly truhlářské výrobky, používalo se na výrobu příborů, některých dechových hudebních nástrojů, píp a podobně. Protože v současnosti již není tis ani zdaleka tak běžný, jako býval v&nb
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Opadavý keř, až přes 10 m vysoký, často s více kmeny. Borka zprvu hladká, tmavošedá, později tmavošedá a brázditá. Pupeny stopkaté, červenohnědé, lepkavé. Listy střídavé, řapíkaté, okrouhlé, v mládí lepkavé, na vrcholu tupé nebo vykrojené, na bázi klínovité, na okraji zubaté. Květy se rozvíjí před rašením listů, jsou jednodomé, samčí uspořádány v jehnědách po 2 až 5. Jehnědy jsou až 12 cm dlouhé, štíhlé, převislé, samčí květy převážně 4četné, se 4 tyčinkami. Samičí květy rostou jen asi v 5 mm dlouhých jehnědách, které jsou červené, stopkaté, v době zralosti dřevnatějící a vytvářející typické, asi 15 mm velké šištice vytrvávající na stromě obvykle až do jara dalšího roku. Plodem jsou ploché, úzce křídlaté nažky. Keř kvete v únoru až dubnu.
Olše lepkavá začíná plodit ve věku asi 12 let a dožívá se až 100 let. Je to jedna z mála našich dřevin, které na promáčených půdách vytvářejí vzdušné (chůdovité) kořeny. V kořenových hlízkách olše žijí v symbióze plísně, které jsou schopny vázat vzdušný dusík a obohacovat jeho sloučeninami půdu.
Roste v lužních lesích, bažinách, březích, prameništích, na půdách vlhkých až bahnitých, zaplavovaných, hlubokých, humózních, hlinitých, jílovitých, nevápnitých.
Využití má i v léčitelství, kde se sbírá list (Folium alni), občas i kůra (Cortex alni), obojí brzy zjara. Suší se ve stínu, při umělém sušení za teplot do 40 °C. Droga obsahuje třísloviny, atrachinony, fytosteroly, flavonoidy a látky triterpenové a fenolové. Olše působí fytoncidně (antibakteriálně) a svíravě, užívá se při nachlazení, zánětu horních cest dýchacích nebo mandlí (ve formě kloktadla), při průjmech, střevních zánětech, zevně na špatně se hojící rány, spáleniny nebo bércové vředy. Tinktura z kůry působí proti stafylokokům, proti Escherichia coli, Bacillus subtilis i proti některým prvokům. Spaní na olšovém listí mívá příznivé účinky při revmatismu, stejně jako koupele končetin v odvaru z olistěných olšových větévek. Rozmačkané čerstvé listy hojí vředy a popraskané bradavky kojících žen. Listy i kůra se podávají nejčastěji ve formě vařeného odvaru.
Olše se vysazuje podél břehů, které zpevňuje. Hodí se i k osázení průmyslových oblastí, neboť snáší dosti znečištěné ovzduší. Bývá často pěstována v parcích v několika okrasných kultivarech s listy žlutými, skvrnitými, dřípenými. Olšové, za sucha načervenalé dřevo je měkké, lehké, ne příliš pružné a velmi odolné vodě.
V naší poradně s názvem MY MADAGASCAR TUBIFLORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Ráda bych věděla, jak o tento druh pečovat a jestli kvete. Má někdo zkušenosti? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Madagascar tubiflira neboli kalanchoe vytváří malý shluk květů, uspořádaný na stopkách. Ke kvetení nedochází pravidelně a někdy nemusí kvést vůbec. V případě, že se rozhodne kvést, tak se tak stane na začátku teplého ročního období. Kakanchoe mají malé šedavé květy podobné levanduli. Po odkvětu, hlavní rostlina umírá a přichází čas ke znovuzrození přes malé rostlinky, které s umřelou rostlinou můžou klesnout k zemi a růst všude tam, kde přistanou. To je důvod, proč je nejlepší, aby se kalanoche pěstovala v samostatných květináčích.
Kalanoche potřebuje teplotu 16° až 24° C. Potřebuje minimálně čtyři hodiny slunečního svitu denně. Dá se pěstovat i venku, ale je třeba ji uklidit před prvními mrazy, a to postupně, protože náhlé změně teploty můžou rostlině způsobit stress. Kalanchoe poroste na přímém slunci, nebo v jasném světle ve stínu. Zalévá se pouze tehdy, když je půda suchá. K zálivce se používá voda o pokojové teplotě. V zimním období je zapotřebí, aby se půda nechala vyschnout mezi jednotlivými zálivkami. Kalanchoe potřebuje zeminu pro kaktusy. Pokud používáte standardní zeminu pro pokojové rostliny, tak přidejte písek nebo perlit pro lepší propustnost. Kalanchoe se přesazuje brzy na jaře, ale pouze tehdy, když rostlina přeroste svůj květináč. Nový květináč vyberte o něco větší než byl ten původní. Přesazování je možné každý měsíc, mezi březnem a zářím. Následně se pak použije tekuté hnojivo naředěné na polovinu, než je doporučováno. Kalanchoe nemá ráda vysokou vzdušnou vlhkost. Průměrná vlhkost v místnosti moderních bytů je ideální pro tuto rostlinu. K rozmnožování je třeba vybrat některé z rostlinek z okrajů listů. Množení se provádí v mělkém hrnci, do kterého se nasype hlína pro kaktusy. Hrnec nemusí být hluboký, protože kořeny zde neporostou moc dlouho. Malé rostlinky se rozmístí na povrch půdy, hrnec se zakryje průhlednou igelitovou fólií a umístí se na slunném místě. Půda se při množení udržuje vlhká, ale ne přemokřená. Když jsou rostliny dostatečně vysoké a lehce se dotýkají plastu, tak se odstraní plastový obal a přesadí se do většího květináče.
Šest až osm týdnů po dospělostním svlékání (svleku) začíná období páření. Nejdříve se však musí obě bulby na koncích makadel samečka naplnit spermatem. To se děje v okamžiku, kdy sklípkan na vhodném místě utká takzvanou semennou síť. Nejprve pokryje dno hustou pavučinou, která slouží samici sklípkana jako podložka. Další síť umístí zhruba 2–4 cm nad semennou síť vodorovně se dnem. Poté leží na zádech a z genitální oblasti zadečku vypouští kapky spermatu na spodní stranu horní pavučiny. Posléze přiloží sternum na kapky spermatu a pumpováním nasává sperma do bulbů. Nakonec přetrhne nepotřebnou semennou síť a z větší části ji pozře, v tu dobu je připraven k oplodnění samice a následuje namlouvání a páření. Po skončení kopulace, která trvá od 30 vteřin do 30 minut, se samice buď probere ze strnulosti a je velice agresivní, nebo zůstane ležet a samec stihne utéct. Ke kanibalismu dochází nejčastěji, když samec zestárne. Po 5.–6. svléknutí ztrácí samec schopnost vysílat k samici signály. Potom buď skončí jako potrava samice, nebo zahyne. Po posledním dospělostním svlékání se samec sklípkana dožívá maximálně 1 roku.
Několik týdnů po páření se většinou samice zahrabe, nebo zapřede do úkrytu či substrátu, kde začne vytvářet kokon. Kokon vytvoří zhruba za 4–8 týdnů, ale může to trvat i měsíc nebo rok. Doba je závislá na podmínkách, ve kterých sklípkana chováte, ale také na druhu či rodu. Počet vajíček v kokonu je závislý na stáří samice a taky na druhu sklípkana. Může jich být 20 nebo i klidně 1 000 kusů. Zemní sklípkani mají v kokonu více vajíček než sklípkani stromoví. Samice některých druhů nosí kokon v podobě nepravidelné koule neustále při sobě, některé druhy a rody kokon zapředou do pavučiny, kterou zapřádají terárium. Některé samice mohou zničit svůj kokon, v tomto případě je bezpečnější jej od ní odebrat.
V kokonu probíhají postupné změny. Z vajíček se postupně líhnou nymfy (pralarvy), z nichž se posléze vyvinou larvy. Tyto larvy již mají podobu pavouka a jsou schopné lovit. Při větším počtů sklípkaních mláďat je vhodné je nechat pohromadě a pak je po určitém čase oddělit a zredukovat chov na určitý počet sklípkanů. Mláďata jsou zbarvená jinak než dospělí a také obývají odlišné prostředí (zdržují se na nízkých rostlinách v blízkosti vody).
Ve svém příspěvku BLECHY V BYTĚ BEZ ZVÍŘETE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sandra.
Už 5 let se nemůžu zbavit blech v bytě. Jsou malinké 1,5 až 2 milimetry a černé - asi lidské. Občas je zahlédnu, lezou mi do šatů, rychle po sobě dvakrát kousnou někdy i hladově tři krát, špatné je, že letou často do intimních oblasti a svědí to a pak to bolí. Nemám zvíře, takže od něj to být nemůže. Kde jsem k nim přišla - nevím. Žiji sama a tak žerou jenom mně. Úplně mi změnily život, nikde nechodím - abych je někomu nechtíc nezavlekla. Nepomohly postřiky proti blechám a ani postřiky deratizačních firem, opakovaně. Pořád peru, denně převlékám postel, vysávám a vytírám 1x týdně dlážku savem. Abych aspoň něco zlikvidovala a mezi nimi vydržela a nějak přežila. Všechen nábytek jsem vyhodila, nemám koberce, záclony skříně - jenom kovové regály, kovou postel, židli, stůl a věci v pytlích. Co vyperu a vysuším v sušičce, hned balím do sáčků po jenom kuse a zauzluji. Jsem na všechno sama. Prosím, poraďte mi něco, co konečně na blechy zabere. Už jsem strašně z toho vyčerpaná a řešení nikde. Závidím psům, že mají proti bleší obojky a tablety na požití které je zabíjejí a mají šanci se tak blechám ubránit. Na člověka nic není. Prakticky je nechráněn, je pořád potravou pro blechy a šance se jich zbavit - nulová. Výrobci, zdá se - vůbec nepočítají s tím, že člověk je taky tvor s krví a když jej blechy napadnou a zamoří mu byt - nemá se jak chránit a jak s nimi bojovat. Chemie nezabírá a nic nepomáhá - jak se jich zbavit. A zvíře, aby na sebe lapalo blechy a mně se ulevilo - si dovolit nemůžu. Děkuji vám za jakoukoliv radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Sandra.
Ten přípravek není dlouhodobě dostupný, který mi tady byl doporučen - to je Frontline Pet Care Difuzér proti hmyzu a roztočům. Na internetě Heuréka hlásí, že už nikde není k sehnání. Vypadá to, že to co je účinné tak bylo odstraněno z možnosti koupit si to volně, takhle by se neprodalo toů neúčinnéú drahé chemnické svinstvo, které nabízejí různé jiné firmy a stříkají s tím i specializované firma na hubení blech - deratizéři. Když jsem se jich na půl roku zbavila, tak se vedle mně nastěhoval mladá holka se takovým chlupatým malým ratlíkem - psem, ten mi pravidelně chodil přes rohožku několikrát denně jak ho venčila a navíc na boku - směr k jejím dveřím bytu ochcával - značkoval. Domluva s ní nulová. Navíc §prolézal kde jakým roštím před barákem a drbal se furt. Takže zablešený. Samozřejmě že mi ty blechy skákaly pak do bytu jak lozil přes mou rohožku a vyklepával navíc vajíčka o měl v srsti. Znovu se mi v bytě blechy od něj namnožily a jasně něco žrát musely - takže žraly mně. Nepomohlo ani denně vytírat byt dezinfekcí, a před mými dveřmi rohožku, byla jsem zablešená komplet - nepomohlo ani 2 x sprchování denně a brání si čistých věcí. Ty svině na mně naskákaly stejně a lezly mi pod šaty a žraly. Zalezou nejvíce do vlasů a do ochlupení kdekoliv na těle. Jsou odolné už na jakékoliv chemikálie, prakticky se už pouze snažím přežít pouze, omezit jejich počet v bytě, aby mně nedostaly do blázince.Jsme tři byty na poschodí, novinkou je, že i rodina vedle mně si pořídila psa. Jsem už naprosto zoufalá. Oční lékař mi řekl, že mám šedý zákal- to bylo před rokem, měla bych jít na operaci - nejdřív jedno oko a za 104 dní druhé - celkem 4 týdny mít oči v klidu aby se ranky zahojily po operaci, nesmí se ani mnout oko, žádný dotek - a běžně mně kousnou denně blechy do oka, skočí z vlasů nebo hrudi a kousnou, takže to zabolí, ranka svědí a já si mnu oko. Zhoršil se mu už zrak hodně, tu operaci potřebuji co nejdřív, nevyhubitelné agresivní blechy ale zařídily, že na ni jít nemůžu.Pokud mne dokoušou do očí po operativním zásahu - tak byla operace zbytečná a ještě můžu dostat od nakažené blechy infekci do rány. Nemám rodinu kam bych na ten měsíc šla, abych se dostala od těch agresivních parazitů pryč.A na operaci jít mohla. Jsem v neřešitelné situaci. Ty svině mně nakonec umoří. A řešení jak je pozabíjet a zbavit se jich - žádné. Paneláky jsou jeden velký psinec, páničkové na své mazlíčky mají šanci navěšet nebo do nich dostat antiparazitální chemické přípravky a tak je ochránit před blechami, Na napadeného člověk blechami - nic takového není. Nemůže spolykat protibleší tablety nebo si na sebe navěšet na kůži chemii.Takte funguji jako potrava pro blechy a blechy - nevyhubitelní vetřelci totálně ovládly můj život - připadám
si jak v hororu. Michale, nezávidím vám ani nikomu, kdo nemá zvíře a dostal se do stejné situace jako já. Stačí, aby k vám někdo se zablešeným mazlíčkem přišel na návštěvu a nechá vám tam dárek - kterého se už nezbavíte... a nepomůže ani přest
Wikipedie uvádí, že krtek je české jméno pro 13 rodů malých savců, hmyzožravců z čeledi krtkovitých (Talpidae). Jejich nejznámějším zástupcem je krtek obecný žijící i na území ČR. Toto zvířátko inspirovalo výtvarníka Zdeňka Milera k vytvoření animované postavičky Krtečka (respektive Krtka). Krtci žijí v podzemních chodbách, které si vyhrabávají velkými tlapami. Krtek se živí bezobratlými, které vyhledává pomocí sluchu a čichu. Především žere žížaly, které loví ve svých chodbách.
Dle Wikipedie je krtek obecný (Talpa europaea, Linné, 1758) menší černý hmyzožravec, vyskytující se na polích, loukách, v parcích a zahradách. Žije několik decimetrů pod zemí. Buduje chodby, které jsou jednak obytné a jednak okružní, na kterých loví potravu. Přitom tvoří na povrchu typické hliněné hromádky zvané krtinec či krtina.
Krtek obecný má válcovité tělo, okolo 12 cm dlouhé. Samice jsou obvykle menší. Oči má malé a skryté za chlupy, zrak má proto špatný, naopak sluch a čich má vyvinutý. Uši jsou jen malými výstupky v kůži. Srst je obvykle tmavě hnědá, ale protože díky životu pod zemí nejsou ani jiné barvy znevýhodněny, vyskytuje se celá řada odstínů. Krtek má přední tlapky dobře uzpůsobené k hrabání; jsou svalnaté, vyvrácené a s velkými drápky. Na předních tlapkách má 10 „prstů“. Zadní nohy jsou menší, ocas jen 2 až 4 cm dlouhý. Krtek se dožívá se 2 až 5 let. Živí se převážně bezobratlými živočichy, které vyhledává pomocí sluchu a čichu a vyhrabává je ostrým čumáčkem. Mezi jeho potravu patří například hmyz a jeho larvy, ještěrky, ale dokonce i žáby a myši. Žížaly ochromuje kousnutím do nervového centra a skladuje je jako zásoby na horší časy. Denně dokáže spotřebovat téměř tolik potravy, jako sám váží.
Samice mívá na jaře (obvykle v březnu až dubnu) po čtyřiceti dnech březosti 3–7 mláďat. Ta se rodí slepá, neosrstěná a velká asi jako fazole; prohlédnou za 3 týdny. Zpočátku pijí mateřské mléko, po 3 týdnech sama loví. Pohlavně dospívají již v druhé polovině prvního roku života a poprvé se rozmnožují obvykle hned následující jaro.
V naší poradně s názvem CHOROBA PERENOSPORA VÍNA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiřina Nejezchlebová.
Prosím o radu,jestli mohu provádět postřik modrou skalicí,když svítí slunce a jakou koncentrací roztoku skalice.Děkuji předem za radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník .
Modrá skalice se používá na postřik proti plísním a má stejné účinky jako Kuprikol nebo Champion. Modrá skalice se aplikuje v kombinaci s jedlou sodou nebo hašeným vápnem, tvoří se takzvaná jícha. Postřik je lepší aplikovat v podvečerních nebo ranních hodinách. Za plného slunce hrozí popálení listů. Zde jsou dva návody, jak postřik připravit:
Burgundská jícha 1%
100 g modré skalice se rozpustí v pěti litrech vody. V druhé nádobě se rozpustí 140 g krystalické sody také v pěti litrech vody. Oba roztoky se těsně před použitím smísí tak, že se roztok skalice přilévá do roztoku se sodou, ne naopak. Pak se směs neboli burgunská jícha hned aplikuje na list postřikem.
Bordeauaxská jícha 1%
100 g modré skalice se rozpustí v pěti litrech vody a v jiné nádobě se rozpustí 150 g hašeného vápna také v pěti litrech vody. Po vychladnutí se oba roztoky smísí přiléváním skalice do vápna. Po tomto smísení je potřeba změřit pH vzniklého roztoku lakmusovým papírkem. PH musí být mírně zásadité kolem hodnoty 8. Zásaditost se zvýší přidáním vápna. Správně připravená jícha je modrá a po usazení je čirá. Musí se spotřebovat do 24 hodin. Při přípravě i při aplikaci se používají nekovové nádoby. Postřik se nesmí dostat na švestky, které spálí.
Sova pálená je středně velká sova s dlouhýma nohama. Délka těla je 33–39 cm, rozpětí křídel má 80–95 cm, váží 200–400 g. Má šedou a jemně černou barvu. Břicho je většinou žlutohnědé s tmavými tečkami. Obličej má lemován srdcovým závojem. Oči jsou tmavohnědé. Sova pálená má velice měkké, jemné, lesklé a nadýchané peří, které jí umožňuje zcela neslyšný let. Ten je naprosto tichý, houpavý, ale velice elegantní. Často mívá při letu svěšené nohy s černohnědými drápy.
Výskyt
Původně si sova pálená budovala hnízda ve skalách a dutinách stromů. Dnes už si staví své příbytky na půdách, stodolách, hradech, věžích, ale také blízko sídlišť lidí. Je věrná svému hnízdu, kam se pravidelně vrací. V ČR se stav populace odhaduje na 400–700 párů. Dožívá se věku 15–22 let. Nejstarší známý jedinec se dožil 17 let.
Rozmnožování
Žije v trvalých párech, ale byla zjištěna i polygamie. Během měsíce března až srpna snese 4–7 vajec. Snáší dvakrát do roka. Na vejcích sedí samice sama a samec ji krmí. Mláďata se začínají líhnout po 30–34 dnech postupně v intervalech, jak byla vejce snášena. Samice mláďata zahřívá 11 dní a poté je krmí společně se samcem. Přijímat přinesenou potravu jsou schopna ve 3 týdnech. Počet přeživších mláďat záleží na četnosti potravy. V 60 dnech začínají létat. Pohlavně dospělí jsou při dovršení 1 roku.
Potrava
Sova pálená je noční lovec, který přes den odpočívá a v noci se vydává za potravou. Tou jsou především hraboši, myši a rejsci. Ve výjimečných případech uloví hmyz nebo nějakého ptáka. Sova loví v noci díky dobrému nočnímu vidění a hlavně díky dokonale vyvinutému sluchu. Zbytky potravy vyvrhuje dvakrát denně, jednou v noci a podruhé ráno nebo přes den.
V naší poradně s názvem GEKONČÍK TURECKÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Blanka.
Máme mládě gekona tureckého. Utekl nám z terária, ale za týden se vrátil - odchytli jsme ho u terária. Nevím však jestli jsme ho nějak nezmáčkli. Je pomalý, pohybuje se zpomaleně. V teráriu má červíky, gelové vitamíny, hmyz, ale zdá se mi, že to nejí. Je chladný.Měla jsem ho v ruce a hýbne hlavou, nohou, olízne se, ale nic víc. Zdá se mi, že je to den ode dne horší. Velikostně s ocáskem může být dlouhý jako malíček. Dle mého je velmi hubený. Mám mu svítit i v noci? Možná zimuje, nevím, zda může i teď v červenci. Přes den má v teráriu asi 24C, v noci zhasínáme a teplota dost klesá. Nechci, aby mi umřel, prosím, poraďte mi, co by mohlo být příčinou a co dělat, jaký máte názor. Děkuji moooooc
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Všechny druhy gekonů, bez ohledu na druh, potřebují doplňkové topení ve svých výbězích. Teplo může být zajištěno tepelnou žárovkou nad teráriem nebo topnou rohoží pod polovinou terária. Topné kameny se nedoporučují, protože se mohou velmi zahřát a plazi se z nich často nepohnou, než se spálí.
Terária gekonů by měly mít k dispozici celou teplotní škálu s teplou a studenou zónou. Ideální teplotní rozsah pro gekona tureckého je v teplé zóně 32°C a v chladné zóně 21°C po celý den.
Teploty v teráriu musí být denně sledovány pomocí teplotních pistolí „namířit a vystřelit“, které jsou k dispozici ve většině obchodů se zvířaty, nebo pomocí tradičních teploměrů, které se nalepí na vnitřní stěny terária.
Také vlhkost musí být sledována pomocí měřidel zvaných vlhkoměry. V ideálním případě by měla být vlhkost udržována mezi 50-70 procenty, aby bylo zajištěno, že ještěrky jsou hydratované a správně svlékají kůži. Každodenní mlžení terária pomáhá udržovat přiměřenou vlhkost.
Většina druhů gekonů jsou ve volné přírodě noční tvorové, aktivní v noci, takže nejsou vystaveni velkému množství slunečního záření. V důsledku toho se někteří chovatelé plazů a veterináři domnívají, že gekoni nevyžadují UV světlo. Poskytování UV záření gekonům je však kontroverzní a někteří veterináři se domnívají, že se gekonům daří lépe a je méně pravděpodobné, že se u nich vyvinou běžná kosterní onemocnění, jako je metabolické onemocnění kostí, když jsou vystaveni denně na několik hodin UV záření z celospektrální UV žárovky, zejména pokud jsou umístěny zcela uvnitř.
Zatímco gekoni ve volné přírodě mohou žít na písku nebo půdě, tyto substráty se obecně nedoporučují ve výběhu gekonů, protože zvíře je může neúmyslně pozřít a vyvinout gastrointestinální impakce nebo obstrukce. Lepší je papírová podestýlka, jako jsou pelety z recyklovaného papíru, které se obvykle používají pro morčata a králíky, nebo drcený novinový papír, protože jsou při konzumaci stravitelné.
Pro přirozenější vzhled lze jako podestýlku použít kusy koberce pro plazy, prodávané v obchodech se zvířaty. Koberec pro plazy se však musí často měnit, protože se rychle zašpiní jídlem a výkaly.
Rovněž velikost terária je pro gekona důležitá. Terárium by mělo mít objem 38 až 70 litrů. Větší terária se nedoporučují z důvodu ztížené možnosti udržet správnou teplotu a vlhkost.
Pokoutník tmavý (Eratigena atrica) má délku těla 10–16 milimetrů. Svým vzhledem a délkou noh se jeho velikost v očích laiků zvětšuje. Hlavohruď je hnědošedá se dvěma laločnatými tmavými skvrnami. Zadeček je hnědošedý se světlejší vlnkovanou až šipkovitou kresbou. Nohy jsou výrazně dlouhé (zvláště u samců) a stejně jako celé tělo hustě ochlupené.
Pokoutník tmavý je evropský druh. V České republice jde o hojný druh po celém území. Běžně se dožívá čtyř, vzácně až sedmi let. Přes svou nápadnou velikost se tento druh často stává kořistí jiných, na pohled menších pavoučích druhů.
Pokoutník tmavý patří mezi nejběžnější domácí pavouky, najdeme ho zejména ve starých domech, sklepích, stájích a v okolí domů. Ve volné přírodě žije například v sutích, na okrajích jeskyní, ve skalách a také v lomech. Staví si husté plachetkovité sítě, nejčastěji na tmavých místech a v rozích. Aktivní je v noci. V přírodě se s dospělci setkáme od května do července, v budovách a vytápěných místech i celoročně. Přestože má většina lidí z tohoto pavouka vzhledem k jeho vzezření a velikosti strach, jedná se o neškodného a užitečného tvora.
V naší poradně s názvem ČERNÁNÍ JEŠTĚ ZELENÉ SLUPKY OŘEŠÁKU ČERNÁNÍ SLUPKY NA JEŠTĚ NEDOZRÁLÝCH OŘEŠÍCH VLAŠSKÝCH OŘECHŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Malinová.
pod černající slupkou jsou malí červíci,co je toho příčinou?Jaká je ochrana?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Tyto problémy způsobuje malá pestrobarevná muška Rhagoletis completa. Tady je vidět jak vypadá: https://www.google.cz/image…
Typickým znakem je žlutá skvrna těsně pod oblastí, kde vyrůstají křídla a tmavý trojúhelníkový pás na špičce křídel. Tím se dají rozpoznat od jiných mušek, které se běžně vyskytují v sadech.
Tyto mouchy mají jednu generaci ročně a přezimují jako kukly v půdě. Na povrch vystupují jako dospělé mouchy od konce června do začátku září. Nejvyšší vrchol je obvykle v polovině srpna. Samice klade vajíčka ve skupinách asi po 15 kusech pod povrch ořechového lusku poblíž stonku. Do pěti dnů se z vajec vylíhnou bílé červy. Starší červy jsou žluté s černými ústními částmi. Než dospějí krmí se 3 až 5 týdnů a potom vypadnou na zem a zahrabou se několik centimetrů do půdy, kde se z nich stanou kukly. Většina z nich se pak objeví jako dospělé mouchy v létě, ale některé zůstávají v půdě po dobu 2 let nebo déle.
Napadení v sezóně (pozdní červenec až polovina srpna) vede k děravění a černání plodů nebo může vyvolat růst plísní. Pozdní zamoření způsobuje jen malé škody na jádrech, ale někdy mohou poškodit i skořápky.
Ochrana je složitá. Existují různé jedy, které zabíjejí mušky i červy. Musí být několikrát nastříkány na celý strom. Jsou ale velmi jedovaté pro životní prostředí (pro ptáky, včely a podzemní vody). Aplikace na vzrostlé stromy je opravdu složitá a hrozí poškození zdraví člověka při aplikaci. Proto se v zahrádkách tento postup likvidace vůbec nedoporučuje. Co se dá dělat, je rozvěsit po stromě žluté lepové destičky, na které se tyto mouchy nalepí. Sice nezajistí úplnou ochranu, ale sníží počet samic, které by jinak nanesly nová vajíčka do plodů. Tady je vidět cena za žluté lepové desky: https://www.zbozi.cz/hledan…
V ČR roste roztroušeně až vzácně, nejvíce v pahorkatinách až podhorských oblastech. Celkově roste v Evropě od Britských ostrovů až po Karpaty a pobaltské země, na severu po jih Skandinávie, na jihu převážně jen v horách (v Alpách do nadmořských výšek až 1 400 m), vyskytuje se hlavně v oblastech teplého oceánského proudění s mírnými zimami. Dále roste na severu Afriky, na Kavkaze a v Malé Asii.
Jde o pomalu rostoucí, často vícekmenný, až 20 m vysoký keř nebo strom. Borka je tenká, odlupující se v tenkých šupinách, zprvu načervenalá, později hnědošedá. Jehlice čárkovité, 20 až 35 mm dlouhé a asi 2 mm široké, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zúžené v kratičký řapík, opadávající ve stáří 4 až 10 let. Květy jednotlivé, vyrůstají v úžlabí jehlic, samčí kulovité, 3 až 4 mm v průměru, žluté, samičí jen 1 až 2 mm velké, zelené, podobné listovým pupenům. Semena obklopena červeným dužnatým míškem o průměru 8 až 10 mm. Kvete v březnu až dubnu. Tis se dožívá stáří okolo 300 let, jen zřídka více.
Rostlina je dvoudomá, má samčí a samičí jedince, přičemž samičí rostlina plodí červené bobule.
Z našich jehličnanů má nejtmavší zabarvení. Asi 2 mm široké a 20–3 mm dlouhé špičaté a měkké jehlice mají leskle tmavozelenou svrchní stranu, spodní strana je světlejší a matná. Jsou dvouřadé, na stromě vytrvávají 5–8 let, postrádají pryskyřičné kanálky. Kůra je zpočátku červenohnědá a hladká, posléze se mění na červenohnědou až šedočernou a odlupuje se v plátech.
V naší poradně s názvem VLAŠSKÉ OŘECHY CHOROBY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Litvák.
V letošní sklizni vlašských ořechů jsem zjistil u spousta plodů "jakoby vyžrané" díry ve skořápce, zjištěno min. na 50 % úrody. Tento jev jsem zaznamenal poprvé. Můžete mi poradit o co se jedná a jak tomu předcházet?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Obaleč jablečný (Cydia pomonella) dělá tyto díry do ořechů. Je to škůdce, který přezimuje jako larva v kůře stromu v hedváných chomáčcích. Vývoj začíná brzy na jaře a dospělí se objevují v době kvetení. Dospělí jsou aktivní pouze za soumraku a za úsvitu a kladou vajíčka na listy, případně na plody. Larvy vystupují z vajíček a hledají ořechy, aby se začaly krmit. Chemické postřiky se obvykle používají k likvidaci vajec a mladých larev předtím, než vstoupí do plodu. Larvy mohou vlést do středu vyvíjejících se ořechů, aby se krmili jádrem. Když dospívají, vytlačují ze vstupní díry své výkaly. Po třech až čtyřech týdnech larvy opustí ořech a hledají na stromě chráněné místo, aby se obalily kokony. Larvy ve svém kokonu mohou přezimovat, nebo se mohou objevit ve dvou až třech týdnech jako nová generace dospělých. Tito dospělí jsou aktivní v červenci a srpnu. V teplých oblastech může být i třetí generace.
Ochrana je postřikem celého stromu. To je při vzrostlém ořechu velmi komplikované, protože se používají kontaktní jedy, které jsou jedovaté pro všechno živé. Nejméně toxický je postřik neemovým olejem (olej ze stromu nimba). Existuje ale jedna nechemická vychytávka, která omezí populaci těchto potvor. Je to papírová vlnitá lepenka, která se omotá kolem kmene a větví. Larvy do ní velmi rády nalezou, aby se zakuklily. Pravidelným vyměňováním a likvidací lepenky zamezíte vývoji nových generací.
Papoušek kakadu palmový dorůstá délky 60 až 68 cm. Jeho hmotnost se pohybuje kolem 900 g. Dožívá se zhruba 55–60 let. Barva těchto papoušků je černá až černošedá. Na hlavě má kakadu velmi výraznou chocholku. Samec se od samice výrazně liší velikostí, samec je samozřejmě větší, samičku poznáme podle výrazně menší horní a dolní čelisti zobáku. Zbarvení mají oba stejné. Kakadu nemá skoro žádné prachové peří, proto musíme dávat pozor a chránit ho před mrazivým počasím. Typické jsou pro kakadu červené líce, které vypovídají o jeho zdravotním stavu. Pokud je barva tmavě červená, svědčí to o dobré kondici papouška, ale pokud je barva růžová, signalizuje to, že není něco v pořádku. Může to být i vlivem špatné stravy.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Je to zimní dýně. Je to jednoleté ovoce zastupující několik druhů tykví v rámci rodu Cucurbita. Pozdně rostoucí, méně symetrické odrůdy lichého tvaru, drsné nebo bradavičnaté, malé až střední velikosti, ale s dlouhověkostí a tvrdou kůrou, se obvykle nazývají zimní tykve. Od letní tykve se liší tím, že se sklízejí a konzumují ve zralém stadiu, kdy jejich semena uvnitř plně dozrála a jejich slupka ztvrdla do tuhé kůry. V této fázi lze většinu odrůd této zeleniny skladovat pro použití během zimy. Zimní dýně se obvykle před konzumací vaří a slupka nebo kůra se obvykle nejí, jako je tomu u letní dýně.
Přímo ta vaše zelená dýně je karnevalová dýně. Je to kříženec sladké knedlíkové dýně a žaludové dýně. Je to atraktivní americká odrůda s kombinací oranžových, žlutých a zelených (v závislosti na zralosti) pruhů a skvrn na krémově zbarvené slupce. Stejně jako máslová dýně má karnevalová dýně ořechovou a sladkou chuť. Stačí ji jen lehce dochutit solí, pepřem a trochou másla, ale chutná je i posypaná trochou hnědého cukru nebo pokapáním javorovým sirupem před vařením, které lze provádět v troubě nebo v pomalém hrnci. Pečená dýně zabere méně času, ale pomalý hrnec je vhodný, pokud potřebujete troubu na jiná jídla.
Dýni můžete podávat tak, jak je, nebo vydlabejte dužinu a rozmačkejte na kaši. Karnevalová dýně je jednoduchou přílohou k pečenému krůtímu nebo kuřecímu masu, stejně jako k hovězí pečínce nebo vepřovému karé.
Sklízí se teprve až před silnými mrazy. Zralá je tehdy, když se slupka zbarví a stane se matně suchou. Nebudete moci vytvořit důlek, když do ní zatlačíte prstem. Nechte na dýni 6 cm stonku a odřezávejte ho opatrně, aby nedošlo k poškození, které by mohlo zkrátit dobu skladování. Vytvrzujte 7-10 dní na slunci, aby kůra ztvrdla a zvýšila se kvalita pro zimní skladování. Před uložením na chladném tmavém místě s teplotou okolo 10 °C a 50-65% vlhkostí z kůry otřete veškeré nečistoty. Tady se můžete podívat na další obrázky podobných výpěstků: https://www.google.cz/image….
Bobkový list pochází z Malé Asie, Íránu a Sýrie. Pěstuje se ve všech subtropických oblastech, kde často i zplaňuje. Vavřín je subtropický dvoudomý keř nebo menší strom, dorůstající výšky 2 až 8 m, který se dožívá věku více než 300 let. Na pěstování je vavřín velice nenáročný, pěstujeme jej v běžném substrátu na pokojové rostliny, přihnojujeme od konce února do konce září jednou za dva týdny běžnými hnojivy na pokojové rostliny.
Ve svém příspěvku KOLAUDACE BYTU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Míra.
Pokud budete budovat a vytvářet prostor k podnájmu, tak nejen že budete potřebovat kolaudaci nově vybudovaného bytu, ale neobejdete se ani bez ohlášení Stavebnímu úřadu a zpracování projektové dokumentace. Dle níže uvedených odstavců se můžete dozvědět, jakým způsobem máte úřad kontaktovat.
- stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžaduje rekonstrukce spočívající ve stavebních pracích, jimiž se nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se vzhled stavby ani způsob užívání stavby, nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí (tzv. EIA) a jejichž provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby;
- ohlášení stavebnímu úřadu je potřeba, pokud provedení rekonstrukce povede ke změně způsobu užívání (byť části) stavby, aniž by zároveň došlo k zásahům do nosných konstrukcí stavby, změně vzhledu stavby nebo ke vzniku povinnosti zajistit posouzení vlivů na životní prostředí;
- žádost o stavební povolení je pak nevyhnutelná, pokud se rekonstrukcí zasahuje do nosných konstrukcí stavby, mění se vzhled stavby, vyžaduje se posouzení vlivů na životní prostředí nebo provedení rekonstrukce může negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby.
U vás má rekonstrukce změnit způsob užívání (části) stavby, a proto si zřejmě vystačíte s ohlášením rekonstrukce příslušnému stavebnímu úřadu. Zákonná lhůta stavebního úřadu k povolení ohlášené rekonstrukce činí 40 dnů ode dne doručení ohlášení stavebnímu úřadu. Pokud se úřad v uvedené 40-ti denní lhůtě k ohlášené rekonstrukci nevyjádří, uplatní se fikce vydání souhlasu s provedením rekonstrukce uplynutím lhůty. Přitom je nutno počítat s výdaji na pořízení projektové dokumentace, která tvoří povinnou součást ohlášení.
Kdyby rozsah plánované rekonstrukce splnil první z uvedených podmínek, tak Stavební úřad nemusíte informovat vůbec a není potřeba ani kolaudace.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel David.
Habr obecný je listnatý strom, který na podzim opadává a na jaře znova obrůstá. Listy má vejčitého tvaru, na krajích pilovité, jako mladé jsou hebce chlupaté. Jeho kůra je hladká, šedá se světlými pruhy. Kvete během dubna a května současně, když mu vyráží listy. Květy jsou různě dlouhé jehnědy. Plodem habru obecného je oříšek, který dozrává na podzim a během zimy opadne. Habr začíná plodit teprve ve věku 20 až 40 let. Dožívá se věku kolem 150 let.
