Krkavec se vyskytuje na severní polokouli (v Evropě, Asii, Severní Americe a v části severozápadní Afriky). Obývá lesnaté oblasti vrchovin a hornatin, ale nevyhýbá se ani nížinám. Nejedná se o tažný druh, krkavec se i mimo hnízdní sezonu pohybuje poblíž hnízda, které se nachází vysoko na stromě nebo na skále. Žije v trvalých párech. V zimě se často stahuje blíže k lidským obydlím kvůli potravě (zbytky, odpadky). Jedná se o největšího ptáka z našich pěvců. Krkavec je celý kovově černý, má velký a vysoký zobák a na hrdle mu často odstává peří. Ocas je klínový.
Krkavec velký
Krkavce velkého (latinský název Corvus corax) můžete zahlédnout na většině území České republiky bez ohledu na nadmořskou výšku. Vyskytuje se v lesích i v otevřené krajině. Krkavec byl dříve vázán na vyšší polohy, ale v posledních letech osidluje stále častěji i nížiny. Z ekologického hlediska se jedná o velmi přizpůsobivý druh, který ovšem vyžaduje přítomnost pastvin, luk, polí a jiných otevřených ploch, kde hledá potravu. Nevyhýbá se ani blízkosti lidských sídel a oblastem s intenzivní zemědělskou výrobou. Často a ve velkých hejnech vyhledává též skládky komunálního odpadu. Krkavec velký je převážně stálý pták, jenž se v mimohnízdním období potuluje v menších hejnech po okolí hnízdiště. Tyto potulky nemají vyhraněný směr, jsou ovlivňovány potravní nabídkou a podnikají je převážně mladí ptáci. Staří ptáci se pohybují i v zimním období v blízkém okolí hnízdiště.
Krkavec velký odpovídá svému označení: je skutečně největším krkavcovitým ptákem u nás. Dosahuje velikosti od 56 do 78 cm (s rozpětím křídel až 130 cm) a váží do 2 kg.
Obě pohlaví mají opeření celé černé a kovově lesklé (modrofialově na zádech a zeleně na hlavě a spodině ocasu). Nápadný je silný a poměrně dlouhý černý zobák s výrazně zahnutou horní čelistí. Téměř polovinu zobáku svrchu kryjí dlouhé a husté nosní štětiny. Peří na hrdle bývá prodloužené a často odstává. Krkavec má velmi dlouhý stupňovitý (klínový) ocas. Mladí ptáci jsou do druhého roku života černohnědí bez lesku. Krkavci jsou výborní letci, často se vyskytují v páru a krouží ve značné výšce. V letu se také nejčastěji ozývají hlubokým a opakujícím se korrk koork nebo kruk kruk. V toku pak vydávají různé škytavé zvuky a zvučné klong klong.
Krkavec velký je monogamní osamoceně hnízdící druh, jenž vytváří celoživotní svazky. Jeho tok (na začátku jara) doprovází vzdušná akrobacie a zmíněné hrdelní zvuky. Páry spolu zůstávají celý rok a každoročně obsazují stejné teritorium, na jehož ploše mohou mít několik hnízd. Některá používají mnoho let po sobě, jiná střídají. Až polovinu populace mohou v průběhu sezóny tvořit nehnízdící ptáci. Krkavci nocují na skalách, stromech nebo stožárech elektrického vedení, hnízdící páry nocují v okolí hnízd. Hnízdo bývá mohutné a nachází se zejména na skalách, vysokých stromech v lesích a na jejich okrajích, na solitérních (osamocených) stromech, rovněž na stožárech vysokého napětí a na komunikačních věžích. U nás najdeme hnízda krkavce velkého nejčastěji na buku, jedli, dubu a na skalních útesech ve výšce 11–30 m. Na stavbě hnízda se podílejí oba ptáci, tedy samec i samice.
V naší poradně s názvem KRKAVEC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Monika Pryclová.
Je krkavec barvoslepý? A proč si vytrhává peří, je to stres? Děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Myslím že není barvoslepý, ale nevím jistě. A peří si vytrhává ze stresu, buď může mít nějakou nemoc, a nebo mu chybí, pokud je chován u člověka, tak kontakt s ním.
Mnoho lidí si plete krkavce s havranem, ovšem rozdíl je zcela jasný, a to i laikům. Krkavec má černý zobák, jenž je na vrchní straně u kořene opeřený, kdežto havran má zobák šedohnědý a neopeřený.
Při rozlišování může napovědět i velikost ptáka: krkavec velký je výrazně větší než vrána a havran. Jak již bylo řečeno, rozpětí jeho křídel je 120–130 cm, má výrazný zobák a mohutný trup. Zatímco ti největší havrani a vrány váží asi 600–700 g, krkavec může dosáhnout hmotnosti až 2 kg. Krkavec má černou barvu peří, zobáku i nohou a na hrdle mu charakteristicky odstává kovově lesklé peří. Ocas je klínový (podle toho lze krkavce i v letu odlišit od vrány či havrana).
Havran polní (latinský název Corvus frugilegus) je podobně velký jako vrána a na první pohled ho od ní neodlišíte. Pozorné oko však snadno najde spoustu výrazných rozdílů. V první řadě se jedná o barvu: havraní peří má namodralou barvu a leskne se. Dalším rozpoznávacím znakem je zobák: vrána má zobák černý, havran spíše do šeda a olysalý. Havrana rozeznáte spolehlivě od vrány také podle kalhotek: tak se nazývá odstávající opeření na končetinách, které mají pouze havrani (ne vrány ani krkavci). Konečně havran se liší i způsobem chování: vrány vydrží na zemi spíše kratší dobu, kdežto havrani po zemi běhají delší dobu a rádi.
Havrani k nám přilétají na zimu, většinou v obrovských hejnech. Někteří havrani u nás žijí i v létě, ale ti pak na zimu odlétají do teplých krajin západní Evropy.
V rámci druhu vrána obecná (latinský název Corvus coronese) se rozlišují dva poddruhy, a sice vrána šedá (šedivka) a vrána černá, které obývají různá místa. Jak naznačuje jejich pojmenování, vrána černá je spíš černá, vrána šedá spíše šedivá. V místech, kde se oba poddruhy kříží, mají vrány různě barevné peří. Vrána černá má černá křídla, její peří však není tak lesklé jako havraní. Vrána šedá má černá pouze křídla, ocas a hlavu, zbytek těla je šedivý. Oba poddruhy mají asi metrové rozpětí křídel. Můžete je vidět téměř kdekoliv: žijí v lesích a na polích, ale i na smetištích. Vrány u nás zůstávají celý rok.
Ve svém příspěvku KRKAVEC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr.
Dobry den mam prozbu kde sehnat nebo spise koupit mlade krkavce koukal jsem ale zadneho chovatele jsem nenasel muzete mi prosim poradit kde se da sehnat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ivo Tásler.
Krkavec je chráněný živočich a jeho držení natož obchodování s ním je v rozporu se |Zákonem o o ochraně přírody a krajiny.
Pavouk v bytě se obvykle dožívá 1 až 3 let, výjimečně i déle u větších druhů, zejména samic. Délka života pavouka v bytě závisí na teplotě, dostupnosti potravy a klidném prostředí.
Byt poskytuje pavoukům stabilní podmínky bez mrazu a často i dostatek hmyzu, což jejich život výrazně prodlužuje oproti přírodě. Přesto nejde o jednoho pavouka „pořád dokola“, ale často o střídání několika generací na stejném místě.
Kolik let může pavouk maximálně žít?
V českých podmínkách se pavouci mohou maximálně dožít 3 až 4 let, a to pouze u několika větších druhů a téměř výhradně u samic. Většina pavouků žije výrazně kratší dobu.
Samečci obvykle hynou krátce po rozmnožení a jejich životnost se často pohybuje jen v řádu měsíců. Dlouhověkost pavouků je tedy spíše výjimkou než pravidlem.
Je pravda, že pavouk v koutě žije celé roky?
Ne, ve většině případů to není pravda. Pokud se pavouk objevuje dlouhodobě na stejném místě, nejde o stejného jedince, ale o ideální lokalitu pro více generací pavouků.
Lidé si často pletou místo výskytu s konkrétním pavoukem. Jakmile jeden pavouk uhyne, jeho místo velmi rychle obsadí jiný, což vytváří dojem dlouhověkosti.
Jak dlouho žije pavouk v přírodě?
Pavouk žijící v přírodě se obvykle dožívá několika měsíců až jednoho roku. Venkovní podmínky jsou výrazně náročnější než život v interiéru.
Většina venkovních pavouků nepřežije zimu v dospělém stadiu. Přezimují obvykle jen vajíčka nebo mladé nymfy, ze kterých se další rok vyvine nová generace.
Jak poznám, že pavouk umírá stářím?
Pavouk na konci života bývá méně aktivní, hůře se pohybuje a často opouští svůj úkryt. Může se objevit na zemi nebo na otevřeném místě.
Typickým znakem je také zanedbaná pavučina a nezájem o potravu. Tyto projevy jsou přirozenou součástí stáří, nikoli nemocí.
Jak dlouho vydrží pavouk bez potravy?
Dospělý pavouk dokáže bez potravy přežít několik týdnů až měsíců, v závislosti na druhu a teplotě prostředí. Pavouci mají velmi úsporný metabolismus.
V chladnějším prostředí a bez stresu mohou hladovět výrazně déle, než si lidé myslí. Nedostatek potravy ale postupně zkracuje jejich celkovou délku života.
Proč samice pavouků žijí déle než samci?
Samice pavouků žijí déle, protože jejich biologickou úlohou je přežít kladení vajíček a často i jejich ochranu. To vyžaduje delší život.
Samci mají jediný úkol – rozmnožení. Po dosažení dospělosti často hynou velmi rychle, někdy dokonce během nebo krátce po páření.
Může pavouk v bytě přežít zimu?
Ano, pavouk v bytě může zimu přežít bez problémů, protože není vystaven mrazu.
Blýskavku (Photinia) je nejlepší stříhat na jaře a případně znovu během léta. Pravidelné stříhání blýskavky podporuje růst nových výhonů a tvorbu typických červených listů.
Hlavní řez se obvykle provádí v březnu nebo dubnu, kdy rostlina začíná růst. Druhý lehký řez je možné provést v květnu nebo červnu, případně ještě jednou v červenci. Po srpnu se už stříhání Photinia nedoporučuje, protože nové výhony by nestihly vyzrát před zimou. Pokud chcete hustý živý plot, je důležité provádět pravidelný jarní řez.
Jak množit blýskavku
Nejjednodušší způsob množení Photinia je pomocí řízků. Množení blýskavky řízky umožňuje získat nové rostliny z mladých výhonů.
Řízky se odebírají z mladých zdravých výhonů, které mají délku přibližně 10 až 15 centimetrů. Spodní listy se odstraní a řízek se zapíchne do lehkého substrátu. Pokud je substrát stále mírně vlhký, začnou se během několika týdnů vytvářet kořeny. Tato metoda množení Photinia je poměrně spolehlivá a používá ji mnoho zahradníků.
Jak rychle roste blýskavka
Blýskavka patří mezi poměrně rychle rostoucí keře. Photinia Red Robin může za rok vyrůst přibližně o 30 až 60 centimetrů.
Rychlost růstu závisí především na stanovišti a kvalitě půdy. Na slunném místě s dostatkem živin roste rostlina mnohem rychleji než ve stínu. Pokud je živý plot pravidelně stříhán, vytváří více postranních větví a působí hustším dojmem. Správná péče o živý plot z Photinia tedy výrazně ovlivňuje jeho vzhled.
Proč blýskavka nemá červené listy
Červené listy se objevují hlavně na mladých výhonech. Pokud rostlina nevytváří nové výhony, mohou být listy převážně zelené.
Nejčastější příčinou bývá nedostatek řezu nebo nedostatek slunečního světla. Když se provede jarní řez blýskavky, rostlina obvykle začne vytvářet nové výhony s červenými listy. Důležitou roli hraje také kvalita půdy a hnojení. Pokud má Photinia Red Robin dostatek živin a světla, červené listy se objevují pravidelně.
Jak zahustit živý plot Photinia
Hustotu živého plotu lze výrazně zvýšit pravidelným zkracováním vrcholových výhonů. Stříhání živého plotu Photinia podporuje tvorbu nových větví.
Když se vrchol výhonu zkrátí, rostlina začne vytvářet několik postranních větví. Ty postupně zaplní prázdná místa v živém plotu. Pokud chcete opravdu hustý plot, je dobré provádět tvarovací řez alespoň jednou nebo dvakrát ročně. Důležitý je také dostatek světla a živin v půdě.
Jak daleko od sebe sázet blýskavku
Při zakládání živého plotu se blýskavka obvykle vysazuje ve vzdálenosti přibližně 60 až 80 centimetrů.
Přesný rozestup závisí na velikosti sazenic a na tom, jak rychle chcete vytvořit souvislý živý plot.
Kaštanovník jedlý, lidově jedlý kaštan, je opadavý listnatý strom z čeledi bukovité. Strom kaštanovníku dorůstá do výšky 20–25 m a má širokou vejčitou korunu. Tloušťka jeho kmene někdy přesahuje až 2 m. Dožívá se věku 1 000 let, někdy i víc. Borka je v mládí hladká, olivově hnědá, postupem času se mění v hnědošedou rozpukanou. Listy jsou na větvičce uspořádané střídavě, list na vrcholu větvičky je největší. Mají tvar podlouhlé elipsy. Každý postranní nerv na listu je zakončený ostnem. Svrchu jsou listy tmavě zelené a zespodu světle zelené. Květy se objevují v květnu a červnu. Je to rostlina jednodomá, převážně cizosprašná, lépe plodí, pokud je v okolí dva a více stromů. Plody jsou po 2–3 v pichlavém obalu, který puká čtyřmi švy. Semena (kaštany neboli maróny) jsou lesklá, tmavě hnědá a dozrávají v září. Jsou jedlá, jí se po upečení nebo uvaření, obsahují hodně škrobu, cukru a bílkovin.
Nejvíce se jedlé kaštany pěstují v jižní Evropě a v Přední Asii. V Česku se kaštanovníku nejlépe daří na teplých svazích ve vinařských oblastech. Jeho dřevo je těžké, pevné, tvrdé, pružné a houževnaté. Nevýhodou kaštanovníku je, že patří mezi silné alergeny. Neměl by být proto vysazován v blízkosti obydlí a úřadů, spíše v sadech, hájích a lesích. Děti by si pod kvetoucím kaštanovníkem neměly hrát. Hlavní sklizeň jedlých kaštanů probíhá v říjnu. Sběr plodů kaštanovníku se provádí ručně. Nejmenší plody poslouží jako surovina pro mletí kaštanové mouky. Velké a střední plody se dále zpracovávají, případně jsou po tepelné úpravě konzumovány. Pro odstranění parazitů uvnitř plodů se kaštany máčí v 50°C vodě a následně ochladí. Tímto procesem se také prodlužuje jejich trvanlivost. Dnes se tedy nemusí skladovat pouze sušené plody. Jedlé kaštany jsou známá pochoutka po celé Evropě. Obvykle se tepelně upravují naříznutím na špičce do kříže a krátkým opečením na horké plotně, a to zejména v předvánočním čase, kdy je sezona pečených kaštanů. Kaštany se mohou i rozemlít a vzniklá mouka slouží k přípravě pečených zákusků. Jedlé kaštany mají vyšší energetickou (kalorickou) hodnotu než brambory. V jižní Evropě kaštany lidé pojídají se zeleninou, s masem nebo máslem a sýrem. Světové kuchyně znají například kaštanovou kaši ke zvěřině, kaštanové pyré se šlehačkou, kaštanový pudink, kaštany v čokoládě, glazované kaštany a jiné. V našich zeměpisných šířkách se konzumují pečené kaštany nejčastěji právě v předvánočním čase.
Jedlý kaštan (Castanea sativa) pochází z oblasti Malé Asie a již v 5.
Toto období začíná zpravidla v druhé polovině srpna.
Jen od jara do plného léta žijí ve včelstvu tři včelí kasty (jedna matka, několik stovek trubců a třicet až padesát tisíc dělnic). Dělnice vykonávají veškeré činnosti nezbytné k přežití, jako je sběr nektaru a pylu, přinášení vody, stavba plástů, péče o plod, čištění a obrana. Matka zajišťuje kladení vajíček, soudržnost včelstva a dělbu práce v něm. Trubci oplodňují mladé matky, což je jejich jediný úkol. V období vrcholícího léta, kdy se začne projevovat nedostatek snůšky, začnou dělnice trubce z úlů vyhánět. Včelstvo je na podzim a zimě výhradně samičí.
Včely se již v období vrcholícího léta připravují na chladné roční období. V podletí se vytváří hranice mezi letními a zimními včelami. Líhnoucí se dělnice jsou dlouhověké, zachovávají společenství přes zimu a jsou prvními aktivními včelami na jaře. Proto začíná z biologického hlediska nový včelařský rok.
Délka života včely medonosné závisí především na tom, zda se narodila jako letní, nebo zimní včela, což se projevuje péčí o plod. Letní včela se dožívá jen tří až šesti týdnů, pracuje a stará se o plod. Úkolem zimní včely je najíst se dosyta a vydržet přes zimu. Zimní včely se dožívají zpravidla pěti až šesti měsíců, mohou se dožít i devíti měsíců. K přežití zimních včel je potřeba dostatečná zásoba. Aby včelstvo úspěšně přezimovalo, musí mít na počátku zimy nejméně deset tisíc jedinců.
Péče v podletí podporuje přirozené děje ve včelstvu. Začíná po posledním medobraní a jde vůbec o nejdůležitější včelařské úkony – na nich totiž záleží, jestli včely přezimují jako dobře opatřené a silné včelstvo. Tato péče zahrnuje důkladnou prohlídku včelstva, přípravu zimního sediska, doplnění zásob na zimu a opatření proti varroáze. Ten, kdo poprvé posuzuje stav včelstva, by měl vědět, že se v každém včelstvu nalézají různé plásty. Plásty dělíme na zásobní (obsahují med nebo pyl), plodové (je zde plod) a souše (prázdné plásty). V pozdním létě plodiště tvoří většinou dva nástavky. Včelstvo by mělo mít v každém plodišti čtyři až pět plodových plástů, dohromady tedy obsednuto nejméně osm plástů. Pak si můžeme být jisti, že máme výkonnou matku a včelstvo je dost silné. V případě, že tomu tak není, můžeme včelstva zrušit nebo spojit.
Staré tmavohnědé plásty musíme vyřadit a nechat roztavit, protože jsou méně kvalitní. Tento zákrok je i prevencí proti zavíječi voskovému, což je motýl, který proniká do úlů a do úložných prostor plástů a jehož housenky ničí včelí dílo. Napadené plásty můžeme ošetřit sirnými knoty.
Doplnění zásob na zimu: včely během léta snášejí pyl a nektar.
Matka je v prvopočátku obyčejné oplozené vajíčko, jako jakékoli jiné, z kterého se později líhnou dělnice. Avšak díky stravě, kterou matka od dělnic při svém vývoji dostává, a také speciální buňce, ve které vyrůstá, dostanou její pohlavní orgány vše potřebné k tomu, aby se plně dovyvinuly. Tím pádem se stává včelou, která má umožněno pářit se s trubci a klást vajíčka. Té speciální stravě, kterou je včelí matka krmena, se říká „mateří kašička“. Zvláštní buňce, ve které vyrůstá, se říká „matečník“. Matku od ostatních včel poznáte podle vzhledu. Její hlava a hruď jsou přibližně stejně velké, zatímco zadeček je o značný kus protáhlý a na svém konci „zašpičatělý“. To je právě proto, že v něm jsou tisíce takzvaných semen (samčích a samičích spermií), které v průběhu svého života matka podle svého uvážení spojuje či nespojuje. Oplozené či neoplozené vajíčko matka umísťuje do buněk v plástvích, kde se později dokonalým vývojem „vajíčko – larva – kukla – dospělý jedinec“ vyvine nová včela. Jestliže matka použije neoplozené vajíčko, tak se z něj později vyvine trubec. Jestliže vajíčka oplodí spermiemi, tak vznikne dělnice.
Dělnici nebylo dáno vyrůstat v buňce takové velikosti a s takovou stravou, aby se jí dovyvinuly pohlavní orgány, a tak má pohlavní orgány zakrnělé. Má například orgán s názvem „hltanová žláza“, který u mladých včel slouží na výrobu mateří kašičky a u včel starších na přeměnu nektaru v med. Dále mají dělnice také orgán s názvem „voskotvorná žláza“, ta je na zadečku a za příhodných podmínek produkuje malé voskové šupiny – vosk. Dělnice oproti matkám mají i takzvané vonné Nossonovy žlázy, určené pro výrobu speciálního feromonu jedinečného pro celé včelstvo. Dělnice mají speciální tvar zadního páru nohou uzpůsobený pro sběr pylu, mají mohutnější kusadla a podobně. Posláním dělnic ve včelstvu je krmení a péče o matku, výchova a krmení potomstva, udržování čistoty, přinášení potravy, výroba plástů, ve kterých jsou včely vychovávány a do kterých jsou později ukládány zásoby, zajištění hygieny a zdravotní péče a jiné. Každá dělnice si v průběhu života vyzkouší skoro všechny úkoly. Po vyvinutí v dospělého jedince se stává čističkou (uklízečkou), poté krmičkou, kojičkou, stavařkou, strážkyní a nakonec vylétá z úlu – stává se létavkou. V té době je jí zpravidla přidělena již jen jedna činnost, kterou dělá až do konce svého života. Tou je nošení potravy (pylu a medu), nošení vody, nošení propolisu a podobně. Vývoj dělnice od vajíčka do dospělého jedince trvá 21 dní, poté pracuje přibližně 40 dní v úle.
Pomalu rostoucí, často vícekmenný, až 20 m vysoký keř. Borka tenká, odlupující se v tenkých šupinách, zprvu načervenalá, později hnědošedá. Jehlice čárkovité, 20 až 35 mm dlouhé a asi 2 mm široké, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zúžené v kratičký řapík, opadávající ve stáří 4 až 10 let. Květy jednotlivé, vyrůstají v úžlabí jehlic, samčí kulovité, 3 až 4 mm v průměru, žluté, samičí jen 1 až 2 mm velké, zelené, podobné listovým pupenům. Semena obklopena červeným dužnatým míškem o průměru 8 až 10 mm. Tis kvete v březnu až dubnu a dožívá se stáří okolo 300 let, jen zřídka více.
Tis červený roste jako podrost v listnatých lesích, na půdách humózních, čerstvě vlhkých, zásaditých (zejména vápnitých), stanoviště stinné (špatně snáší náhlé změny intenzity světla).
Vyjma míšku obalujícího semena a dřeva je celá rostlina prudce jedovatá. Obsahuje směs přibližně 10 jedovatých pseudoalkaloidů souhrnně pojmenovaných jako taxin, jehož obsah v jehlicích se pohybuje od 0,6 % do 2 % (nejvíce jej obsahují v lednu, nejméně v květnu). V mladých výhoncích, kůře a semenech je dále přítomen alkaloid milosin, trocha efedrinu, glykosid taxatin a taxakatin, rhodaxanthin, lykopin, seaxanthin, sacharóza, rafinóza, kyselina gallová, hořčiny, bisflavonoidy (skiadopitysin, kyaflavon), steroly a jiné látky.
Otravy tisem se projevují zvracením, bolestí žaludku, průjmem, křečemi, slabým pulzem, v těžších případech i bezvědomím, po němž může následovat smrt. Vzhledem k tomu, že se taxin velmi rychle vstřebává z trávicího ústrojí, může smrt přijít doslova během několika minut po požití rostliny. V případě otravy je nezbytně nutné okamžitě přivolat lékařskou pomoc.
Tis je jedovatý i pro řadu zvířat, například pro koně, mezka, skot, ovce, prasata, drůbež a jiné, naopak pro hmyz a většinu divokých ptáků je tis zřejmě zcela neškodný (někteří ptáci pojídají míšky a šíří semena trusem).
Dříve byl tis používán proti vzteklině, střevním parazitům, proti hadímu uštknutí a zejména jako prostředek vyvolávající potrat. V současnosti jsou však tisové drogy považovány za zastaralé a značně nebezpečné. Z jehlic tisu se vyrábí cytostatikum taxol, které se užívá například při karcinomu vaječníku, prsu či plic.
Tisové dřevo je tvrdé, pružné a trvanlivé, takže bylo v minulosti užíváno k výrobě luků, kuší, nožů a hřebenů. Napuštěné černou barvou bylo pod názvem německý eben užíváno při výrobě nábytku, kořenovými dýhami se vykládaly truhlářské výrobky, používalo se na výrobu příborů, některých dechových hudebních nástrojů, píp a podobně.
Opadavý keř, až přes 10 m vysoký, často s více kmeny. Borka zprvu hladká, tmavošedá, později tmavošedá a brázditá. Pupeny stopkaté, červenohnědé, lepkavé. Listy střídavé, řapíkaté, okrouhlé, v mládí lepkavé, na vrcholu tupé nebo vykrojené, na bázi klínovité, na okraji zubaté. Květy se rozvíjí před rašením listů, jsou jednodomé, samčí uspořádány v jehnědách po 2 až 5. Jehnědy jsou až 12 cm dlouhé, štíhlé, převislé, samčí květy převážně 4četné, se 4 tyčinkami. Samičí květy rostou jen asi v 5 mm dlouhých jehnědách, které jsou červené, stopkaté, v době zralosti dřevnatějící a vytvářející typické, asi 15 mm velké šištice vytrvávající na stromě obvykle až do jara dalšího roku. Plodem jsou ploché, úzce křídlaté nažky. Keř kvete v únoru až dubnu.
Olše lepkavá začíná plodit ve věku asi 12 let a dožívá se až 100 let. Je to jedna z mála našich dřevin, které na promáčených půdách vytvářejí vzdušné (chůdovité) kořeny. V kořenových hlízkách olše žijí v symbióze plísně, které jsou schopny vázat vzdušný dusík a obohacovat jeho sloučeninami půdu.
Roste v lužních lesích, bažinách, březích, prameništích, na půdách vlhkých až bahnitých, zaplavovaných, hlubokých, humózních, hlinitých, jílovitých, nevápnitých.
Využití má i v léčitelství, kde se sbírá list (Folium alni), občas i kůra (Cortex alni), obojí brzy zjara. Suší se ve stínu, při umělém sušení za teplot do 40 °C. Droga obsahuje třísloviny, atrachinony, fytosteroly, flavonoidy a látky triterpenové a fenolové. Olše působí fytoncidně (antibakteriálně) a svíravě, užívá se při nachlazení, zánětu horních cest dýchacích nebo mandlí (ve formě kloktadla), při průjmech, střevních zánětech, zevně na špatně se hojící rány, spáleniny nebo bércové vředy. Tinktura z kůry působí proti stafylokokům, proti Escherichia coli, Bacillus subtilis i proti některým prvokům. Spaní na olšovém listí mívá příznivé účinky při revmatismu, stejně jako koupele končetin v odvaru z olistěných olšových větévek. Rozmačkané čerstvé listy hojí vředy a popraskané bradavky kojících žen. Listy i kůra se podávají nejčastěji ve formě vařeného odvaru.
Olše se vysazuje podél břehů, které zpevňuje. Hodí se i k osázení průmyslových oblastí, neboť snáší dosti znečištěné ovzduší. Bývá často pěstována v parcích v několika okrasných kultivarech s listy žlutými, skvrnitými, dřípenými. Olšové, za sucha načervenalé dřevo je měkké, lehké, ne příliš pružné a velmi odolné vodě.
Šest až osm týdnů po dospělostním svlékání (svleku) začíná období páření. Nejdříve se však musí obě bulby na koncích makadel samečka naplnit spermatem. To se děje v okamžiku, kdy sklípkan na vhodném místě utká takzvanou semennou síť. Nejprve pokryje dno hustou pavučinou, která slouží samici sklípkana jako podložka. Další síť umístí zhruba 2–4 cm nad semennou síť vodorovně se dnem. Poté leží na zádech a z genitální oblasti zadečku vypouští kapky spermatu na spodní stranu horní pavučiny. Posléze přiloží sternum na kapky spermatu a pumpováním nasává sperma do bulbů. Nakonec přetrhne nepotřebnou semennou síť a z větší části ji pozře, v tu dobu je připraven k oplodnění samice a následuje namlouvání a páření. Po skončení kopulace, která trvá od 30 vteřin do 30 minut, se samice buď probere ze strnulosti a je velice agresivní, nebo zůstane ležet a samec stihne utéct. Ke kanibalismu dochází nejčastěji, když samec zestárne. Po 5.–6. svléknutí ztrácí samec schopnost vysílat k samici signály. Potom buď skončí jako potrava samice, nebo zahyne. Po posledním dospělostním svlékání se samec sklípkana dožívá maximálně 1 roku.
Několik týdnů po páření se většinou samice zahrabe, nebo zapřede do úkrytu či substrátu, kde začne vytvářet kokon. Kokon vytvoří zhruba za 4–8 týdnů, ale může to trvat i měsíc nebo rok. Doba je závislá na podmínkách, ve kterých sklípkana chováte, ale také na druhu či rodu. Počet vajíček v kokonu je závislý na stáří samice a taky na druhu sklípkana. Může jich být 20 nebo i klidně 1 000 kusů. Zemní sklípkani mají v kokonu více vajíček než sklípkani stromoví. Samice některých druhů nosí kokon v podobě nepravidelné koule neustále při sobě, některé druhy a rody kokon zapředou do pavučiny, kterou zapřádají terárium. Některé samice mohou zničit svůj kokon, v tomto případě je bezpečnější jej od ní odebrat.
V kokonu probíhají postupné změny. Z vajíček se postupně líhnou nymfy (pralarvy), z nichž se posléze vyvinou larvy. Tyto larvy již mají podobu pavouka a jsou schopné lovit. Při větším počtů sklípkaních mláďat je vhodné je nechat pohromadě a pak je po určitém čase oddělit a zredukovat chov na určitý počet sklípkanů. Mláďata jsou zbarvená jinak než dospělí a také obývají odlišné prostředí (zdržují se na nízkých rostlinách v blízkosti vody).
Pokoutník tmavý (Eratigena atrica) patří mezi největší pavouky, se kterými se lze v České republice běžně setkat. Délka jeho těla se pohybuje mezi 10 až 16 mm, přičemž dlouhé nohy jeho velikost opticky ještě zvětšují.
Hlavohruď je hnědošedá se dvěma tmavšími laločnatými skvrnami. Zadeček je šedohnědý se světlejší vlnkovanou kresbou. Celé tělo i nohy jsou hustě ochlupené, což je jeden z důvodů, proč vzbuzuje respekt a strach.
běžný druh po celém území ČR
často se dožívá 4 let, výjimečně až 7 let
aktivní především v noci
Pokoutník tmavý obývá především starší domy, sklepy, stáje a tmavá zákoutí. Ve volné přírodě žije v sutích, skalách a lomech. Staví si husté plachetkovité sítě, obvykle v rozích nebo u země.
Přestože dokáže člověka kousnout, jeho jed není nebezpečný. Kousnutí se obvykle projeví jako lehké píchnutí bez závažných následků.
Wikipedie uvádí, že krtek je české jméno pro 13 rodů malých savců, hmyzožravců z čeledi krtkovitých (Talpidae). Jejich nejznámějším zástupcem je krtek obecný žijící i na území ČR. Toto zvířátko inspirovalo výtvarníka Zdeňka Milera k vytvoření animované postavičky Krtečka (respektive Krtka). Krtci žijí v podzemních chodbách, které si vyhrabávají velkými tlapami. Krtek se živí bezobratlými, které vyhledává pomocí sluchu a čichu. Především žere žížaly, které loví ve svých chodbách.
Dle Wikipedie je krtek obecný (Talpa europaea, Linné, 1758) menší černý hmyzožravec, vyskytující se na polích, loukách, v parcích a zahradách. Žije několik decimetrů pod zemí. Buduje chodby, které jsou jednak obytné a jednak okružní, na kterých loví potravu. Přitom tvoří na povrchu typické hliněné hromádky zvané krtinec či krtina.
Krtek obecný má válcovité tělo, okolo 12 cm dlouhé. Samice jsou obvykle menší. Oči má malé a skryté za chlupy, zrak má proto špatný, naopak sluch a čich má vyvinutý. Uši jsou jen malými výstupky v kůži. Srst je obvykle tmavě hnědá, ale protože díky životu pod zemí nejsou ani jiné barvy znevýhodněny, vyskytuje se celá řada odstínů. Krtek má přední tlapky dobře uzpůsobené k hrabání; jsou svalnaté, vyvrácené a s velkými drápky. Na předních tlapkách má 10 „prstů“. Zadní nohy jsou menší, ocas jen 2 až 4 cm dlouhý. Krtek se dožívá se 2 až 5 let. Živí se převážně bezobratlými živočichy, které vyhledává pomocí sluchu a čichu a vyhrabává je ostrým čumáčkem. Mezi jeho potravu patří například hmyz a jeho larvy, ještěrky, ale dokonce i žáby a myši. Žížaly ochromuje kousnutím do nervového centra a skladuje je jako zásoby na horší časy. Denně dokáže spotřebovat téměř tolik potravy, jako sám váží.
Samice mívá na jaře (obvykle v březnu až dubnu) po čtyřiceti dnech březosti 3–7 mláďat. Ta se rodí slepá, neosrstěná a velká asi jako fazole; prohlédnou za 3 týdny. Zpočátku pijí mateřské mléko, po 3 týdnech sama loví. Pohlavně dospívají již v druhé polovině prvního roku života a poprvé se rozmnožují obvykle hned následující jaro.
Sova pálená je středně velká sova s dlouhýma nohama. Délka těla je 33–39 cm, rozpětí křídel má 80–95 cm, váží 200–400 g. Má šedou a jemně černou barvu. Břicho je většinou žlutohnědé s tmavými tečkami. Obličej má lemován srdcovým závojem. Oči jsou tmavohnědé. Sova pálená má velice měkké, jemné, lesklé a nadýchané peří, které jí umožňuje zcela neslyšný let. Ten je naprosto tichý, houpavý, ale velice elegantní. Často mívá při letu svěšené nohy s černohnědými drápy.
Výskyt
Původně si sova pálená budovala hnízda ve skalách a dutinách stromů. Dnes už si staví své příbytky na půdách, stodolách, hradech, věžích, ale také blízko sídlišť lidí. Je věrná svému hnízdu, kam se pravidelně vrací. V ČR se stav populace odhaduje na 400–700 párů. Dožívá se věku 15–22 let. Nejstarší známý jedinec se dožil 17 let.
Rozmnožování
Žije v trvalých párech, ale byla zjištěna i polygamie. Během měsíce března až srpna snese 4–7 vajec. Snáší dvakrát do roka. Na vejcích sedí samice sama a samec ji krmí. Mláďata se začínají líhnout po 30–34 dnech postupně v intervalech, jak byla vejce snášena. Samice mláďata zahřívá 11 dní a poté je krmí společně se samcem. Přijímat přinesenou potravu jsou schopna ve 3 týdnech. Počet přeživších mláďat záleží na četnosti potravy. V 60 dnech začínají létat. Pohlavně dospělí jsou při dovršení 1 roku.
Potrava
Sova pálená je noční lovec, který přes den odpočívá a v noci se vydává za potravou. Tou jsou především hraboši, myši a rejsci. Ve výjimečných případech uloví hmyz nebo nějakého ptáka. Sova loví v noci díky dobrému nočnímu vidění a hlavně díky dokonale vyvinutému sluchu. Zbytky potravy vyvrhuje dvakrát denně, jednou v noci a podruhé ráno nebo přes den.
Délka života pavouků se výrazně liší podle druhu, pohlaví a podmínek, ve kterých žijí. Většina běžných pavouků, se kterými se setkáte v domácnosti nebo na zahradě, se dožívá přibližně několika měsíců až jednoho roku. To je realita, která často odporuje lidskému dojmu, že pavouk „žije pořád“.
V praxi se velmi často setkávám s tím, že lidé tvrdí, že mají v koutě „toho samého pavouka už roky“. Ve skutečnosti se však téměř vždy jedná o postupné střídání několika generací, které využívají stejné vhodné místo.
Obecně platí:
Menší druhy pavouků žijí kratší dobu, často jen jednu sezónu.
Větší pavouci mají potenciál žít déle, někdy i několik let.
Samice se obvykle dožívají výrazně vyššího věku než samci.
Rozdíly jsou natolik výrazné, že bez znalosti konkrétního druhu nelze délku života pavouka určit přesně.
V ČR roste roztroušeně až vzácně, nejvíce v pahorkatinách až podhorských oblastech. Celkově roste v Evropě od Britských ostrovů až po Karpaty a pobaltské země, na severu po jih Skandinávie, na jihu převážně jen v horách (v Alpách do nadmořských výšek až 1 400 m), vyskytuje se hlavně v oblastech teplého oceánského proudění s mírnými zimami. Dále roste na severu Afriky, na Kavkaze a v Malé Asii.
Jde o pomalu rostoucí, často vícekmenný, až 20 m vysoký keř nebo strom. Borka je tenká, odlupující se v tenkých šupinách, zprvu načervenalá, později hnědošedá. Jehlice čárkovité, 20 až 35 mm dlouhé a asi 2 mm široké, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zúžené v kratičký řapík, opadávající ve stáří 4 až 10 let. Květy jednotlivé, vyrůstají v úžlabí jehlic, samčí kulovité, 3 až 4 mm v průměru, žluté, samičí jen 1 až 2 mm velké, zelené, podobné listovým pupenům. Semena obklopena červeným dužnatým míškem o průměru 8 až 10 mm. Kvete v březnu až dubnu. Tis se dožívá stáří okolo 300 let, jen zřídka více.
Rostlina je dvoudomá, má samčí a samičí jedince, přičemž samičí rostlina plodí červené bobule.
Z našich jehličnanů má nejtmavší zabarvení. Asi 2 mm široké a 20–3 mm dlouhé špičaté a měkké jehlice mají leskle tmavozelenou svrchní stranu, spodní strana je světlejší a matná. Jsou dvouřadé, na stromě vytrvávají 5–8 let, postrádají pryskyřičné kanálky. Kůra je zpočátku červenohnědá a hladká, posléze se mění na červenohnědou až šedočernou a odlupuje se v plátech.
Papoušek kakadu palmový dorůstá délky 60 až 68 cm. Jeho hmotnost se pohybuje kolem 900 g. Dožívá se zhruba 55–60 let. Barva těchto papoušků je černá až černošedá. Na hlavě má kakadu velmi výraznou chocholku. Samec se od samice výrazně liší velikostí, samec je samozřejmě větší, samičku poznáme podle výrazně menší horní a dolní čelisti zobáku. Zbarvení mají oba stejné. Kakadu nemá skoro žádné prachové peří, proto musíme dávat pozor a chránit ho před mrazivým počasím. Typické jsou pro kakadu červené líce, které vypovídají o jeho zdravotním stavu. Pokud je barva tmavě červená, svědčí to o dobré kondici papouška, ale pokud je barva růžová, signalizuje to, že není něco v pořádku. Může to být i vlivem špatné stravy.
