KULAJDA OD POLREICHA je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Kulajda je hustá voňavá polévka, která dokáže výborně zasytit, takže si ji můžete dát klidně jako vydatnou večeři, a ne jen jako polévku před hlavním jídlem. Základem polévky jsou houby. Použít můžete téměř jakékoliv, velice dobré jsou třeba lišky nebo praváky či křemenáče. Polévka v kombinaci se zakysanou smetanou je gastronomickým zážitkem.
Historie kulajdy
Kulajda je typická jihočeská polévka, která se skládá z vody, smetany, koření, hub, vajíčka, kopru a brambor. Charakteristická je svou vysokou hustotou, bílou barvou a příznačnou chutí. Základní surovinou polévky jsou houby, které jí propůjčují typickou vůni. Pro přípravu kulajdy neexistuje jednotný, univerzální recept. Vyskytuje se mnoho variant, které se liší kořením a dalšími ingrediencemi přidávanými do polévky. Občas se kulajda pro svoji sytost podává jako samostatný hlavní chod místo předkrmu.
V naší poradně s názvem KULAJDA - KLUCI V AKCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslav.
Omlouvám se, ale s kulajdou to nemá nic společného, ale jiný mail jsem nenašel: prosím proč se brambory servírují se slupkami? Kdysi se loupaly. Má to vztah k mykotoxinům apod. Já poprvé v životě viděl servírovat brambory se slupkami v SSSR v r 1984, to jsem se ale domníval, že jsou chudí (bylo to v "kolektivnoj kvartire"), čili 2-3 rodiny v paneláku 3+1. Proč prosím se servírují neoloupané? Mně to při pokus to sníst trochu vázne vkrku.
MB
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Brambory se slupkou jsou z výživového hlediska lepší, než loupané. Proč? Protože slupka obsahuje velké množství vlákniny.
Polovina vlákniny z celé brambory je právě ve slupce. Vláknina pomáhá předcházet zácpě a může snížit riziko rakoviny tlustého střeva, srdečních chorob a cukrovky 2. typu. Vláknina také pomáhá udržovat zdravou váhu. Konzumace potravin s vlákninou pomáhá předcházet náhlému poklesu krevního cukru, který může způsobit hlad a vést k bezduchému mlsání.
Brambory se běžně servírují se slupkou, když jsou pečené. Je to obvyklé jídlo české kuchyně bez ohledu na sociální vrstvu. Pečenou bramboru ve slupce dostanete i v drahé restauraci na Staroměstském náměstí v Praze jako přílohu za úctyhodných 100 Kč.
Ingredience: 100 g sušených hub (je-li sezóna, použijte čerstvé houby), 1 l vývaru, 50 g másla, 70 g hladké mouky, 150 g brambor, 4 slepičí vejce, 50 g kopru, 2 polévkové lžíce octa, 300 ml mléka, 100 ml smetany, sůl a pepř
Postup: Začneme přípravou světlé jíšky z másla a hladké mouky. Do kastrůlku vhodíme máslo, rozehřejeme, přidáme mouku a zamícháme. Za stálého míchání zalijeme hovězím vývarem, osolíme, přidáme pepř, přivedeme k varu a rozmixujeme tyčovým mixérem do hladkého krému. Do základu kulajdy dáme houby a na kostky nakrájené brambory. Vaříme velice zvolna 40 minut. Přilijeme mléko, smetanu (dobré je použít zakysanou smetanu, postačí nám ale i smetana ke šlehání) a dochutíme. Mezitímco se nám kulajda vaří, připravíme si zastřené vejce, snahou je, aby bílek ztuhl a žloutek zůstal tekutý. V hrnci přivedeme vodu k varu a zmírníme oheň. Nalijeme do vody trochu octa. Kyselé prostředí pomůže, aby se vaječný bílek zcelil a držel pohromadě u žloutku. Voda se nesmí v žádném případě osolit, jinak by se vařila moc prudce. Pomocí vařečky mírně vodu rozpohybujeme a z co nejmenší výšky vyklopíme rozklepnuté vejce z misky do vody. Zastřené vejce po 2 až 3 minutách vaření stáhneme z ohně, necháme dojít a vyndáme. Polévku dochutíme, v poslední chvíli přidáme kopr. Kulajdu servírujeme tak, že do talíře položíme vždy jedno zatřené vejce a zalijeme kulajdou.
Tradiční domácí kulajda patří do skupiny klasických českých jídel. Receptů, názvů a modifikací je celá řada. Taková kulajda se zakysanou smetanou, se žampiony, nebo z čerstvých hub potěší vaše chuťové pohárky. No, a jak kulajdu dělají Kluci v akci, se můžete dočíst níže. Jsou zde uvedeny dvě varianty: jedna s použitím instantní jíšky a druhá z klasické domácí jíšky.
Ingredience
800 ml vody, 300 g brambor, 30 g sušených hub, 200 ml smetany ke šlehání, 1 snítka čerstvého kopru nebo 2 lžíce sterilovaného, 5–7 lžic instantní jíšky, 50 g másla na zjemnění, 4 vejce, kmín, sůl, bílý pepř, ocet
Recept
Nejdříve kluci namočí sušené houby minimálně na 1 hodinu, nejlepší je to podle nich přes noc. Dále kluci očistí brambory a nakrájí je na hrubé kostky, zalijí vodou, a přidají namočené houby včetně vody, ve které byly namočené, osolí, opepří, přidají kmín a vaří, dokud nejsou houby a brambory měkké, tedy cca 15–20 minut. Pak to kluci zalijí smetanou, zahustí instantní jíškou, ochutí octem, zjemní máslem a přidají pokrájený kopr. Do mírně osolené a octem okyselené vroucí vody vloží v naběračce rozklepnuté vejce a zavaří ho tak, aby žloutek zůstal měkký a obalený vařeným bílkem. Po 3 minutách varu vejce vyjmou a vloží je do studené vody, aby se zatáhla. Při podávání vkládali do každé porce polévky jedno zastřené vejce.
Recepty od Zdeňka Pohlreicha jsou srozumitelně napsané, včetně všech rad a tipů. Na rozdíl od jiných návodů jídel jsou popsány a nafoceny postupy u základních jídel. Použité potraviny v receptech jsou běžně dostupné v obchodech. Popisy jídel zvládnou i začátečníci, kteří neumí vařit. Recepty jsou ovšem přínosem také pro zkušené kuchaře.
Pečivo: na plátky nakrájené housky ze včera, olivový olej
Postup: Roztopte gril. Než teplota dosáhne potřebných vysokých hodnot (asi 250 stupňů), vložte steaky do misky, potřete je hořčicí a worcestrovou omáčkou, pokapejte limetkovou šťávou, osolte a opepřete (obě strany). Nechte je asi 20 minut marinovat. Zeleninu nakrájejte na kousky dle svých estetických požadavků (lilek nechte „vyslzet“ – posypte solí a asi po 15 minutách osušte). Kousky zeleniny promíchejte s olivovým olejem a trochou balzamikového octa, posypte nasekanými bylinkami, posolte a opepřete. Udělejte z alobalu misku, směs do ní vložte a uzavřete. Zeleninu v alobalu grilujte na přímém žáru asi 30 minut, steaky 12 minut (6 minut z každé strany pro střední propečení) a tousty (respektive nakrájené housky) asi 1 minutu. Steaky poté nechte 3 minuty „dojít“, tousty pokapejte olivovým olejem.
Kulajda podle Zdeňka Pohlreicha
Ingredience: 100 g sušených hub (je-li sezóna, použijte čerstvé houby), 1 l vývaru (Pohlreich používá hovězí), 50 g másla, 100 g hladké mouky, 150 g brambor, 4 slepičí vejce, 50 g kopru, 2 polévkové lžíce octa, 300 ml mléka, 100 ml smetany, sůl a pepř
Postup: Začnete přípravou světlé jíšky z másla a hladké mouky. Do kastrůlku vhodíte máslo, rozehřejete, přidáte mouku a zamícháte. Za stálého míchání zalijete hovězím vývarem, osolíte, přidáte pepř a přivedete k varu. Do základu kulajdy dáte houby (Pohlreich používá sušené houby, které namočil do vody) a na kostky nakrájené brambory. Vaříte velice zvolna 40 minut. Přilijete mléko, smetanu (dobré je použít zakysanou smetanu, může být i smetana ke šlehání) a dochutíte.
Ztracená vejce
Mezitímco se kulajda vaří, připravíte si zastřené vejce. Snahou šéfkuchařů je, aby bílek ztuhl a žloutek zůstal tekutý. Podle Pohlreicha jsou pro úspěch klíčové dvě věci: „supr“ čerstvé slepičí vejce a že voda, do níž vajíčko umístíme, se bude vařit pomalinku.
Ingredience: 300 g brambor, 40 g másla, 40 g hladké mouky, 4 vejce, 250 ml smetany, sterilovaný kopr, kmín, ocet, sůl, 1 l vody
Postup: Z másla a mouky usmažíme světlou jíšku, zředíme ji postupně vodou, rozšleháme a dobře provaříme. Asi za čtvrt hodiny přidáme brambory pokrájené na kostičky, sůl, kmín a za občasného zamíchání vaříme dále. Když brambory změknou, přilijeme smetanu, přidáme jemně rozsekaný kopr, ocet a sůl.
Ingredience: 1 l vody, 1/2 l mléka, 1 velká cibule, kelímek zakysané smetany, 3 lžíce hladké mouky, miska čerstvých hub nebo hrst sušených, namočených do vody či mléka, 5 brambor, několik snítek petrželky, 4 vejce, sůl, lžička octa
Postup: Do vroucí osolené vody vhodíme očištěné, pokrájené a opláchnuté houby. Po chvíli přidáme na kostky nakrájené brambory, nadrobno nasekanou cibuli a vaříme, až jsou brambory i houby měkké. Pak vlijeme mléko, polévku zahustíme moukou rozmíchanou v trošce vody, vaříme asi 10 minut a přimícháme smetanu. Znovu uvedeme do varu, přidáme nasekanou petrželku a stáhneme z ohně. Doplníme rozšlehanými vejci. Vejce rozšleháme a zavaříme do hotové polévky. Můžeme dochutit lžičkou octa.
Postup: Houby očistíme a nakrájíme je na větší kousky. Oloupané syrové brambory nakrájíme na kostičky a společně s houbami povaříme v osolené vodě, do které jsme přidali koření (kmín, nové koření, pepř, bobkový list). Když jsou brambory měkké, přidáme smetanu s rozkvedlanou moukou, promícháme a krátce povaříme. Podle chuti kulajdu osolíme, okyselíme octem a přidáme nasekaný kopr. Rozklepneme čerstvá vejce a zlehka je upustíme do polévky. Tři minutky mírným varem povaříme a dalších 5 minut necháme vejce dojít mimo tepelný zdroj. Žloutky vajec musí být poloměkké a polévka navoněná houbami a koprem. Použijete-li vejce domácí, barva žloutku bude nepřekonatelná.
Ingredience: 2 hrsti sušených hub, 1 cibule, 1,5 l vody, 5 brambor, sůl, 1 smetana ke šlehání, 1 zakysaná smetana, 2 lžíce hladké mouky, kmín, 1 vejce, kopr na ochucení
Postup: Sušené houby namočte přes noc do vody, druhý den je dolijte 1 litrem vody, osolte, přidejte kmín a vařte do změknutí. Poté přidejte na kostičky nakrájené brambory a vařte do změknutí. Ve smetaně ke šlehání rozšlehejte mouku, vlijte ji do polévky a povařte. Poté přidejte zakysanou smetanu, prohřejte a ochuťte koprem. Nakonec rozklepněte do kulajdy vejce a velmi rychle rozmíchejte, tak aby se vejce srazila.
Pokud nemáme tu možnost, případně nechceme použít instantní jíšku, připravíme si vlastní ze 100 g másla a 50 g hladké mouky: máslo rozpustíme, zasypeme za stálého míchání moukou a zalijeme studenou vodou. Poté přidáme pokrájené brambory, houby a pokračujeme dále dle výše uvedeného receptu.
A jaké jsou vaše zaručeně nejlepší recepty na kulajdu? Podělte se o ně!
Takhle se zavařují houby na Moravě. Houby zavařované na přírodní způsob bez nálevu. Zdá se to divné, ale můžu jen doporučit, houby jsou skoro jako čerstvé, zůstává v nich chuť a částečně i tvar.
Houby na zavařování použijeme jen zdravé, nakrájíme na libovolné kousky. Lišky a václavky a všechny houby, které mají pod kloboukem žebrování umyjte vodou na sítku. Hřiby a ostatní houby jim podobné vodou nemyjte, ale očistěte nasucho.
Houby poměrně surovým způsobem, bez milosti, natlačte do sklenic a při tom se snažte, abyste z nich neudělali kaši. Houby při zavařování trochu zmenší svůj objem, tak abychom ve sklenicích nakonec něco měli.
A teď přijde hlavní překvapení tohoto receptu: do sklenic už nedáme nic, opravdu vůbec nic, jen je dobře zavřeme a sterilizujeme 90 min ve vodě horké 90 °C. Vyndáme a za 24 hodin znovu sterilizujeme 60 min zase při 90 °C. Po první sterilizaci zmenší svůj objem, ale po té druhé už ne. Houby zavařené touto moravskou vychytávkou vydrží až dva roky, možná i déle. Platí ale pravidlo, že při každém otevření sklenice nejprve přičichněte k obsahu. Pokud neucítíte nepříjemný zápach, tak je vše bezpečné. V opačném případě se to nepovedlo a celý obsah sklenice vyhoďte.
Zavařené houby se pak dají použít jako ty čerstvé, například do omáčky, polévky, pod maso, smaženice, kulajda, atp.
Ochranná pásma týkající se ochrany dopravy jsou stanovena v jednotlivých zákonech vydávaných většinou Ministerstvem dopravy.
Ochranné pásmo drah železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových je vymezeno svislou plochou vedenou takto:
u celostátní a regionální dráhy – 60 m od osy krajní koleje, nejméně však 30 m od hranice obvodu dráhy;
u celostátních drah vybudovaných pro rychlost vyšší než 160 km/h – 100 m od osy krajní koleje, nejméně však 30 m od hranice obvodu dráhy;
u vlečky – 30 m od osy krajní koleje;
u speciální dráhy – 30 m od hranic obvodu dráhy;
u tunelů speciální dráhy – 35 m od osy krajní koleje;
u lanové dráhy – 10 m od nosného lana, dopravního lana nebo osy krajní koleje;
u dráhy tramvajové a trolejbusové 30 m od osy krajní koleje nebo krajního trolejového drátu.
Pro dráhy vedené na pozemních komunikacích a vlečku v zavřeném prostoru provozovny nebo v obvodu přístavu se ochranné pásmo nezřizuje. V ochranném pásmu dráhy lze veškeré stavby zřizovat pouze se souhlasem drážního správního úřadu a za podmínek jím stanovených.
Vymezení ochranných pásem u silnic, dálnic a místních komunikací stanovuje prováděcí vyhláška k zákonu o pozemních komunikacích (silniční zákon) jako území ohraničené svislými plochami vedenými po obou stranách komunikace ve vzdálenosti:
100 m od osy vozovky přilehlého jízdního pásu dálnice a silnice budované jako rychlostní komunikace;
50 m od osy vozovky silnice I. třídy;
25 m od osy vozovky silnice II. třídy a místní komunikace, pokud je budována jako rychlostní komunikace;
20 m od vozovky silnice III. třídy;
15 m od osy vozovky místní komunikace I. a II. třídy.
V silničních ochranných pásmech je zakázáno provádět jakoukoliv stavební činnost, která vyžaduje ohlášení stavebnímu úřadu nebo povolení stavby s výjimkou některých staveb (například úpravy odtokových poměrů, stavby sloužící obraně státu a podobně). O případné výjimky se žádá při územním řízení.
Ochranná pásma zajišťující bezpečnost leteckého provozu jsou stanovována rozhodnutím Státní letecké inspekce v rámci územního řízení pro stavbu pozemního leteckého zařízení. Jinak je třeba žádat o souhlas Státní letecké inspekce i v případě staveb mimo ochranná pásma, pokud jde o:
stavby či zařízení vysoké 100 m a více nad terénem;
stavby a zařízení vysoké 30 m a více umístěné na přirozených nebo umělých vyvýšeninách, které vyčnívají 100 m a výše nad okolní krajinu zařízení, které mohou rušit funkci leteckých palubních přístrojů a pozemních leteckých zabezpečovacích zařízení.
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířil
Bobkovišeň je hustý keř dorůstající až do 4 m. Na svých dřevitých větvích nese velké vejčité listy, které jsou lesklé a mají tmavě zelenou barvu. Rostlina listy na podzim neshazuje a nese je po celý rok. Na dobrém stanovišti roste tak hustě, že dokáže zakrýt nevzhledný kout zahrady či nabídnout přes plot soukromí. Na přelomu jara a léta vykvétá svícovitými hroznovitými květy bílé barvy.
Bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus), někdy nazývaná i střemcha vavřínolistá, pochází ze Středozemí, kde tvoří mohutné, až šestimetrové keře. U nás se aklimatizovala dobře, ale dorůstá nanejvýš do výšky dvou metrů. Tento keř každého okouzlí svými až 15 cm dlouhými tmavozelenými oválnými kožovitými listy.
Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení nastupují lákavé plody – bobule, které jsou pochoutkou pro ptactvo, zpočátku mají červenou barvu, později černají. Pro člověka jsou nejedlé a konzumace semen z nezralých plodů může způsobit zažívací obtíže. Starší informace o jedovatosti zralých plodů nebyly správné.
Druhy
Etna je mezi bobkovišněmi tou nejelegantnější královnou. Její tuhé, kožovité listy jsou nápadně bronzové, když raší, a jejich barva přechází do teplého odstínu sytě smaragdově zelené. Mají zvláštní tvar – list je od řapíku vejčitý, ale k vrcholu se rozšiřuje a končí téměř naplocho. Tento konec je navíc zvlněný, takže celý keř působí velmi plasticky. Daleko lépe snáší zimní oslunění než jiné druhy, a tak zůstává sytě zelený. Pokud se objeví složená květenství, jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení se tvoří lesklé černé plody (nejedlé), avšak tato odrůda kvete málo.
Caucasica má podlouhlé, sytě až tmavě zelené lesklé kožovité listy. Větve rostou vzpřímeně, zatímco listy se horizontálně sklánějí. Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy bílé, vonící po šeříku, často se objevují i na podzim. Černé plody vypadají lákavě, jsou však nejedlé a pochoutkou jsou jedině pro ptactvo. V našich podmínkách se pokládá za jednu z nejvzrůstnějších a nejvhodnějších rostlin pro živé ploty, neboť dorůstá až 4 m.
Otto Luyken je jeden z nejotužilejších a nejoblíbenějších keřů. Jako snad jediný zatím přežil -29 °C bez jediného spáleného listu. Lesklé listy jsou podlouhlé, špičaté a kožovité, mají tmavě zelenou barvu. Větve i listy rostou vzpřímeně, přestože se keř rozrůstá hlavně do šířky. Je tak ideální k použití jako půdopokryvný do stinných míst nebo jako podrost pod stromy. Složená květenství jsou vzpřímená, plná drobných bílých květů, které voní po šeříku a často se na keři obje
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.
Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.
Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.
Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.
V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).
Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů či
