Kuřátka (rod Ramaria) jsou velmi dekorativní houby, které vás zaujmou na první pohled. Existuje několik druhů, mějte se tedy na pozoru a neolizujte si prsty po jejich utržení, ač nevypadají, mohou být i jedovaté. Kuřátka jsou houby s větvenými keříčkovitými plodnicemi a někdy masitým dužnatým třeněm. Rostou saprofytně na zemi nebo na tlejícím dřevě, případně tvoří mykorhizu.
Recept
Kuřátka patří mezi atraktivní houby, které najdete ve většině lesů, hlavně pak mezi buky a smrky. Žlutá chutná houba svým tvarem často připomíná mořské korály. Drobné keříky, které dorůstají až do 20 cm, jsou zakončeny hustými větévkami. Zatímco kuřátka květáková mají větévky oblé, kuřátkazlatá jsou zakončena třásněmi a žlutá tupou špičkou. Barvou připomínají žloutky nebo síru, časem tmavnou do okrové barvy. Při nakrojení mají kuřátka mramorově bílou dužinu.
Kuřátka patří mezi letní houby. Jejich sezóna vrcholí v červenci a doznívá na začátku září. Pokud se rozhodnete kuřátka sbírat, vyrýpněte celý třeň. Ten je masitější a jemnější než konce větévek, které mohou chutnat hořce a obsahovat těžce stravitelné látky. Pozor na záměnu s jedovatými houbami, například s mírně jedovatými kuřátky sličnými. Pokud si nejste jistí, doporučuje se kuřátka pořídit u pěstitele.
Kuřátka skladujte na suchém místě, nejlépe rozložená na pečicím plechu vyloženém papírem. Kuřátka jsou tuhá, proto je nutné je před požitím důkladně tepelně upravit. Hodí se do klasické smaženice, směsí a houbových polévek. Dobře se vyjímají v houbových zavařeninách, oživí i guláš a smetanové omáčky.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Zřejmě půjde o kuřátka přímá (Ramaria stricta). Ověřit si to můžete rychlým testem – dužina po otlačení znatelně červená až vínově rudne. Voní po anýzu a mají hořkou chuť. Z tohoto důvodu se také řadí mezi houby nejedlé. Jejich obrázky můžete vidět zde: https://www.google.cz/image…
Kuřátka popelavá (Clavulina cinerea) je na první pohled nevábná houba. Má válcovité větvičky, kouřově šedé, někdy s fialovým nádechem. Jejich dužnina je tuhá a bělošedá. Chuť je nevýrazná, někdy nahořklá, bez vůně. Kuřátka popelavá jsou jedlá, ale mají nevalnou chuť. Z kulinářského hlediska jsou právem opomíjená. Obrázky kuřátek popelavých můžete vidět zde: https://www.google.cz/image…
Kuřátka květáková, latinským názvem Ramaria botrytis, mají plodnice poměrně mohutné, až 150 mm vysoké a až 200 mm široké. Z robustního bělavého třeně, až 40 mm dlouhého a až 60 mm tlustého, vybíhají různě silné a nadále se rozčleňující větvičky, na jejichž konci jsou jemné korálovité narůžovělé výrůstky zakončené tupě nebo několika zoubky. Větvičky jsou zprvu bělavé, později okrově žluté od výtrusného prachu. Dužnina je špinavě bílá, mramorovaná, ve vrcholcích větviček narůžovělá, neměnná. Vůně je jemně ovocná, chuť mírná, ve vrcholcích větviček někdy nahořklá. Výtrusný prach světle okrový. Výtrusy mají velikost 11-17 x 4-6 µm. Tento druh roste nehojně v listnatých lesích. Upřednostňuje vápenaté půdy. Vyskytuje se v období srpna až listopadu.
Z kuřátek jsou kuřátka květáková (Ramaria botrytis) údajně nejchutnější, jsou však relativně vzácná a měli bychom je spíš chránit a ne konzumovat. Pomineme-li záměnu s kuřátky načervenalými (Ramaria rubripermanens), lze je snadno určit podle velkých bělorůžových plodnic.
Možná záměna s těmito druhy:
kuřátka načervenalá (Ramaria rubripermanens) - velmi podobná, rostou častěji v jehličnatých lesích, rozlišit oba druhy dokáže bezpečně jen odborník; jsou mírně nahořklá;
kuřátka lososová (Ramaria subbotrytis) - jsou jedovatá;
kuřátka bledá (Ramaria pallida) - rovněž jedovatá odrůda.
Ve svém příspěvku HOUBA KUŘÁTKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Jeřábková.
Hezký den, mám muže houbaře a včera mi donesl kuřátka, našla jsem si kuřátkový gulášek a mohu říci je vynikající.Moc děkuji za rp. určitě se bude vařit nastálo. Zdravím tímto Světluši Vinšovou.Dekuji Eva, také zdravotní sestra
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Kuřátka žlutá patří do skupiny nelupenatých, doba výskytu je od července do října. Plodnice kuřátek žlutých jsou vysoké 70-150 mm, rozvětvené v sírově až citronově žluté větvičky, nahoře s okrovým nádechem. Zpravidla mají 2-3 krátké špičky nebo jsou tupé. Třeň je bělavý až nažloutlý, po poranění přechází do hnědočervené barvy. Kuřátka žlutá rostou jednotlivě a nepříliš hojně. Vyskytují se především v listnatých lesích, zejména v bučinách, méně často i pod smrky a borovicemi. Podobná jsou kuřátkazlatá, která však mají větší plodnice s citronově až oranžově žlutými, ve stáří okrovými větvičkami, v mládí s jasně žlutými špičkami a většími výtrusy.
Jde o jedlý druh vhodný do směsí a polévek, žluté větvičky se skvěle vyjímají v houbách zavařených na kyselo.
Jedovatá kuřátka sličná poznáte podle přechodu tří barev, a to od bílé po žlutou. Kuřátka sličná dorůstají do výšky 17 centimetrů a do šířky 12 centimetrů, obvykle ale plodnice měří okolo 8 nebo 10 centimetrů v průměru. Třeň směrem nahoru tmavne z bílé do žluté barvy s růžovým nádechem. Z něj vyrůstají drobné větvičky připomínající mořské korály. Mají žlutavou či okrovou barvu a tupé zakončení se dvěma nebo třemi zoubky. V mládí se dají poznat podle tří barev: třeň u země je bílý, větvičky lososové a jejich špičky žluté. Starší plodnice se ale určují těžko, proto je možné si jednotlivé druhy kuřátek mezi sebou splést. Kuřátka sličná najdete výhradně v listnatých lesích, vyhovuje jim vápenitá půda a okolí buků. Při procházce lesem je spatříte od léta do podzimu.
Pozor při sběru tohoto druhu hub. Na rozdíl od kuřátek žlutých patří kuřátka sličná k jedovatým houbám a po záměně a požití by vám způsobila silné zažívací obtíže.
V naší poradně s názvem CO JE TO ZA ŠKŮDCE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Blanka Kokešová.
Poraďte mi, prosím, co je to za škůdce, který mi letos žere narcisky. Lítá, pomalu, částečně je chlupatý s bílými skvrnkami. Dovede kompletně zničit květ narcisky. Škodí i jiných plodinách a jak se likviduje?
Přikládám foto
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Milá zlatá, to co jste vyfotila je zlatohlávek huňatý (Tropinota hirta), který je od roku 1992 chráněný zákonem. Jeho výskyt je sledován těmito vědci:
J. Horák pracuje ve VÚKOZ v.v.i., Průhonice,
K. Chobot v AOPK ČR Praha karel.chobot@nature.cz,
T. Jirmus působí na Fakultě životního prostředí ČZU.
Kontaktujte některého z těchto pánů a laskavě jim sdělte přesnou lokalitu výskytu. Napomůžete tak třeba ke zrušení jeho diskutabilní ochrany.
Brouk je užitečný, ale samozřejmě někdy může škodit. Nejen že se živí pylem rostlin a tím je efektivně opyluje, ale i nezřídka se rád zakousne do okvětních lístků. Hlavní období výskytu brouka je od druhé poloviny května do poloviny září. Vzhledem ke klimaticky příznivým zimám se zlatohlávek může objevovat již v březnu a poslední jedinci přežívají až do listopadu.
Užitečné jsou i larvy zlatohlávka.
Larvy mají rohlíčkovitě prohnuté tělo dlouhé 3 až 4 cm s více záhyby a živí se odumřelými rostlinnými zbytky (opadané listí, kompost, uhnilý hnůj, půdní substráty). Na rozdíl od ponrav chroustů však nepoškozují podzemní části rostlin. Vývoj larev trvá přibližně tři měsíce, koncem léta se zakuklí a ještě na podzim se z nich vylíhnou brouci, kteří však do příštího jara zůstávají v půdě. Mají jednu generaci za rok.
Jak ochránit květy, když je zlatohlávků příliš?
Brouci jsou aktivní především za teplého a slunečného počasí, kdy nalétávají na kvetoucí porosty. Pokud vám neúměrně poškozují pěstované rostliny, jejich likvidace by se měla omezit na sběr brouků v době jejich intenzivního náletu, a to především v dopoledních hodinách. Na porostech se zlatohlávci vyskytují často zároveň se včelami a jinými opylovači, proto je použití insekticidu velmi špatnou volbou. Navíc se stále jedná o chráněný, i když již početnější, druh brouka. Posbírané brouky byste proto neměla likvidovat, ale přenést na vzdálenější kvetoucí louku.
Tady se můžete podívat, jak tohoto černého brouka s býlými skvrnami na zádech vyfotili ostatní: https://www.google.cz/image…
Některé druhy, jak již bylo popsáno, jsou jedovaté, například Ramaria formosa, což jsou kuřátka sličná, nebo kuřátka lososová (Ramaria subbotrytis). Také kuřátka bledá (Ramaria pallida) jsou jedovatou odrůdou.
Kuřátkovité houby se zejména málo zkušeným houbařům jako jedlé houby nedoporučují, neboť se mezi nimi vyskytují některé jedovaté druhy (viz výše), které lze od jedlých druhů jen těžko rozlišit.
Ve svém příspěvku DRACÉNA JAK SE O NI STARAT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie.
Prosím o radu,mám několik let 2 dračeny na tenkém kmínku, vysoké asi 160 cm,musím je stabilně vázat k pomoc.hůlce,jelikož stonek je slabý,můžu zkrátit délku stonku a vršek s listy dát do vody,nebo vůbec neřazat?Děkuji za odpověd
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zlata Bartošová.
Dobrý den,koupila jsem si v Obi Dracenu a Juku.Mám je asi jeden rok.Draceně začaly hnědnout konce listů.Pomalu uschly a upadly.Dracena měla celkem 3 kmínky.Jeden 1,5m a dva kratší.Na kratších nezbyl žádný list a kmínky jsou duté.
Juka má také opadané listy z větší části.Ostatní jsou ztvrdlé, trochu zkroucené a pomalu hnědnou.Obě mám v jedné místnosti,ale dál od sebe.Jak jim mohu pomoci?Děkuji za odpověď.E-mail zlatenabartosova@seznam.cz
Zlatá smuteční vrba je kultivar vrby známý svými půvabnými, svěšenými větvemi a zlatožlutými větvičkami a kůrou. Má lesklé zelené listy, které na podzim zezlátnou a vytvářejí tak výrazný kontrast se žlutými větvemi. Smuteční tvar stromu v kombinaci s jeho zářivou zimní barvou z něj činí oblíbenou okrasnou volbu, zejména v blízkosti vodních prvků nebo ve vlhkých oblastech. Zde se můžete podívat jak vypadá smuteční vrba.
Ramaria aurea mají větší plodnice s citronově až oranžově žlutými větvičkami ve stáří, dorůstají do výšky i šířky 60-120 mm. Solidní báze bývá bělavá, částečně ponořená v zemi, odspodu se rozvětvuje na více hrubých nebo tenčích odnoží, které se nakonec rozdělují na tenké nepravidelné větvičky, v mládí medově žluté nebo chromově žluté a ve stáří bledě žlutookrové. Větvičky jsou na koncích tenké, zahrocené, často s 2 až 3 zoubky, někdy bývají i zaoblené. Dužina je měkká, špinavě krémová, chuť a vůni má příjemnou. Výtrusný prach je žlutookrový.
Jsou kuřátka tuhá. Plodnice mají většinou střední velikost, jsou až 140 mm vysoké a 100 mm široké, obvykle však menší, keříčkovité, krémové, žlutohnědé, někdy narůžovělé. Základní větvičky vyrůstají z třeně 10-20 mm dlouhého a 5-15 mm tlustého, větví se až v osmi úrovních. Konečky větviček jsou zbarveny stejně jako zbytek plodnice nebo bývají mírně světlejší. Dužnina je bělavá, poměrně tuhá, po otlačení červenající a přecházející až do vínově hnědé barvy. Vůně je mírně anýzová, chuť hořká. Výtrusný prach je nažloutlý. Výtrusy mají velkost 7-10 x 3,5-5,5 µm, jsou eliptické, jemně bradavčité. Kuřátka tuhá rostou jednotlivě nebo v malých skupinách přímo na tlejícím dřevě listnatých i jehličnatých stromů nebo na dřevných zbytcích (štěpka) - plodnice vyrůstající zdánlivě z půdy rostou ze dřeva skrytého pod lesním opadem, a to v období od července do října.
Pozor, je možná záměna za podobně zbarvené druhy kuřátek, která nerostou z tlejícího dřeva. Jedná se o nejedlou houbu.
Potřebujeme jakoukoliv přízi, háček, nůžky, jehlu, PES kuličky (na vycpání kuřátka).
Postup:
1. uháčkujeme 6 krátkých sloupků do stahovacího očka.
2. do každého druhého krátkého sloupku předchozí řady uháčkujeme 2 krátké sloupky.
3. do každého třetího krátkého sloupku uháčkujeme 2 krátké sloupky.
4. do každého čtvrtého krátkého sloupku uháčkujeme 2 krátké sloupky.
5.–8. do každého krátkého sloupku uháčkujeme 1 krátký sloupek.
Vycpeme a sešijeme.
V polovině slepičky háčkujeme hřebínek: 3 řetízková oka, do stejného krátkého sloupku 2 dlouhé sloupky, 2 řetízková oka – píchneme zpět do místa, kde jsme dělali 2 dlouhé sloupky. Opakujeme ještě 2x.
Zobáček: 4 řetízková oka, zpět háčkujeme do druhého řetízkového oka od háčku: 1 pevné oko, 1 krátký sloupek, 1 polodlouhý sloupek a připevníme pevným okem zpět do kuřátka.
Ingredience: ½ lžičky drceného jalovce, 1 cibule, 1 špetka drceného nového koření, 1 lžička celého kmínu, 1 lžička vegety, 1 špetka soli, 1 lžička čerstvé majoránky, 1 bobkový list, 1 špetka mletého černého pepře, 1 špetka mleté červené papriky, 100 g uzené slaniny, 300 ml leča, 500 g brambor, 750 g hub kuřátek
Postup: Slaninu pokrájejte. Cibuli oloupejte a nakrájejte nadrobno. Houby kuřátka očistěte a pokrájejte. Na rozehřátém tuku opražte cibuli a slaninu. Přidejte houby a restujte, dokud se nevypaří všechna voda. Ochuťte solí, mletou paprikou, pepřem, novým kořením, kmínem, vegetou, bobkovým listem a jalovcem. Nakonec přidejte lečo. Zalijte vodou a duste pod pokličkou přibližně 30 minut. Podle potřeby podlévejte vodou. Do guláše přidejte na kostičky nakrájené oloupané brambory. Jakmile budou brambory měkké, guláš zahustěte moukou a nakonec přidejte majoránku. Podávejte s chlebem.
Kovolitectví je asi nejnáročnější řemeslo využívané v sochařství. Základem výroby sošky je forma, ať už dlabaná, hliněná, nebo z formovací hmoty. Tyto sochy je možné vyrobit ze stříbra, bronzu, zlata, mědi nebo hliníku. Odlité formy je většinou třeba ještě dále opracovat broušením a rytím. Některé materiály je třeba ještě před umístěním na zahradu opatřit povrchovým nátěrem a ten udržovat. Podoba sošek bývá různorodá (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Chemické vlastnosti kyseliny: chlorovodík je štiplavý jedovatý plyn. V laboratoři se připravuje reakcí kyseliny sírové s chloridem sodným (kuchyňskou solí), průmyslově se vyrábí buď reakcí chloru s vodíkem, nebo chlorací uhlovodíků. Vodný roztok chlorovodíku se nazývá kyselina chlorovodíková.
Přestože se dá běžně koupit, nedoporučuje se s ní pracovat bez ochranného oděvu, rukavic a zejména brýlí. Je nutné ji uložit mimo dosah dětí a v této pozici ji zabezpečit proti převrhnutí nebo spadnutí. Její výpary také způsobují velmi rychlou korozi kovových předmětů v okolí. Vodný roztok leptá a při zasažení je třeba poraněné místo důkladně několik minut oplachovat tekoucí vodou (případně ještě zneutralizovat uhličitanem sodným – jedlou sodou nebo mýdlem), při zasažení očí je nutné provést velmi důkladný výplach, nejlépe za pomocí druhé osoby, a to tak, že druhá osoba drží té první rozevřená oční víčka (člověk sám má tendence se výplachu bránit a zpravidla jej neprovede dostatečně). Následně je nezbytně nutné co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Poleptání očí koncentrovanou kyselinou většinou končí slepotou. Při požití je nutné vypít větší množství vody a nevyvolávat zvracení, žaludek je zvyklý na nízké pH a zvracení by způsobilo jen další poleptání jícnu. Opět musí následovat vyhledání lékařské pomoci. Poleptání kyselinou se v celém svém rozsahu může projevit až po několika dnech, a proto nesmí být nikdy podceňováno.
Průmyslově využívaná koncentrovaná kyselina chlorovodíková je 37% vodný roztok chlorovodíku. V této koncentraci má nejmenší pH, je tedy nejúčinnější a nejnebezpečnější. Kyselina chlorovodíková je po kyselině sírové nejpoužívanější kyselou látkou v průmyslu.
Koncentrovaná v kombinaci s kyselinou dusičnou v poměru 3 : 1 tvoří lučavku královskou, kterou lze užít k rozpouštění zlata.
Kyselina chlorovodíková je aktivátor žaludečního enzymu pepsinu, denaturuje zkonzumované bílkoviny a zabíjí bakterie v potravě. Je vylučována trávicím traktem všech savců, často se vyskytuje i u jiných tvorů. Vnitřní stěna žaludku je na velmi nízké pH stavěna, pokud však dojde k poruše slizového krytu, vznikne žaludeční vřed. Ve dvanáctníku je neutralizována. Přesto se pití kyseliny chlorovodíkové, zvláště na lačno, nedoporučuje ani při nízkých koncentracích.
Kyselinu chlorovodíkovou lze využít jako technickou kyselinu, tedy jako čistidlo spojů při letování klempířských a podobných výrobků, lze ji použít i pro odstraňování vodního kamene, k neutralizaci alkalických odpadů a podobně.
Při práci s kyselinou sodnou je třeba zabránit kontaktu s pokožkou, očima a sliznicemi. Po zasažení chlorovodíkem se mohou projevit následující rizika a potíže: podráždění nosu, dýchacích cest, vznik trhlinek na dýchacích cestách, silné kašlání, krvácení z nosu a bolest na hrudi; dráždění plic, dušnost, tvorba tekutiny v plicích (edém) i nebezpečí udušení; popálení očí a kůže s nevratným poškozením. Opakované expozice mohou nenávratně poškodit plíce a zuby a vyvolat vyrážky.
Poleva: 220 g čokolády na vaření, 70 g ztuženého tuku (Iva), 5 lžic mléka nebo smetany
Postup: Troubu předehřejeme na 160 stupňů. Oddělíme žloutky a bílky a bílky vyšleháme se špetkou soli do tuhého sněhu. Pak vyšleháme žloutky s cukrem do pěny a pomalu přidáváme mouku, kakao a olej. Pokud máte strach, že korpus nevyběhne, přidejte ½ lžičky prášku do pečiva. Těsto se může zdát velmi tuhé, v tom případě přidejte 1–2 lžíce mléka. Nakonec opatrně ručně vmícháme bílky a těsto vylejeme na vymazaný a vysypaný plech. Pečeme, dokud se těsto nelepí na špejli a jakoby se odhrne od okraje plechu. Pečení bude trvat asi 25 minut, mezitím si nachystáme náplň. Cukr ušleháme s povoleným máslem, přidáme tvarohy a došleháme. Klidně můžete všechny ingredience smíchat a pak až vyšlehat, ani tak se hrudky neudělají. Velmi důležité ale je mít všechny ingredience o stejné, tedy pokojové teplotě. Náplň rovnoměrně navršíme na vychladlý korpus a nachystáme si čokoládovou polevu. Na vodní lázni nebo teflonové pánvičce rozehřejeme čokoládu s tukem. S úspěchem lze použít také tyčinku Kaštany (na celý plech budete potřebovat 4 ks) a místo ztuženého tuku třeba 30 dkg másla a 40 dkg Hery (případně 70 dkg směsného tuku, jako je například Zlatá Haná). Až se vše rozpustí, polijeme dezert čokoládou a opatrně ji rozetřeme do všech stran. Dezert vychladíme, nakrájíme a podáváme.
Zlatá tečka na závěr, zdobení, na které se určitě těšíte od samotného začátku, máte-li odvahu, můžete přizvat na pomoc děti. Teď už záleží jen na vaší fantazii. Můžete na střeše nakreslit tašky, kolem střechy, oken a dveří udělat rampouchy. Stromy a sněhuláka pokrýt jakoby vrstvou sněhu a poté vše zaprášit moučkovým cukrem, by chaloupka i její okolí působily jako čerstvě zapadané sněhem. Nebo můžete využít zmiňovaných plátků mandlí, se kterými si dáte práci a vyskládáte je na střechu, stejně tak můžete použít lentilky nebo cokoliv. Nezdobte jen chaloupku, ale i jen okolí. Chcete-li, aby to vypadalo, jako že se z chaloupky kouří, vložte do komínu kousek vaty.
Pokud se vám celé dílo dařilo tvořit podle postupu, je pořád celá chaloupka – až na pomocné pásky – jedlá, takže až se budete chtít s vánoční atmosférou rozloučit, může se celá rodina do chaloupky s chutí pustit, určitě i to bude pro děti zajímavý zážitek.
Možná uvažujete o tom, že zůstane chaloupka jen okrasným prvkem, pak můžete zvážit, zda chaloupku nechcete osvětlit svíčkou, tu můžete vložit buď přímo do chaloupky, nebo vedle chaloupky, ale to opravdu jen tehdy, nechcete-li chaloupku ochutnávat. Ještě jedna věc, na kterou v tomto případě musíte zapomenout: chcete-li umísťovat svíčku do chaloupky, nedávejte vatu do komína, nemuselo by to dobře dopadnout, v lepším případě by zůstalo jen u nepříjemného zápachu.
Tak a je hotovo, doufám, že vás článek na výrobu chaloupky z perníku dostatečně navnadil a naladil, že se už na celý výrobní proces těšíte, že se svým dílem budete maximálně spokojená a že vám bude dělat radost nejen po celý adventní čas.
Suroviny: 3,5 kg vepřové hlavy, 0,5 kg vepřového výřezu, 0,5 kg vepřového boku, 1 l vepřové krve, 1,5 kg žemle, 0,3 litru vývaru z vařeného masa, sádlo. Na 1 kilogram prejtu potřebujeme cca 25 g soli, špetku majoránky a pepře, špetku nového koření a drceného kmínu, vodu, máslo, 3 ks cibule, 300 g kyselého zelí, 1,5 dl mléka, 10 ks brambor.
Technologický postup: Opláchnutou a očištěnou vepřovou hlavu, bok a vepřový výřez uvaříme v mírně osolené vodě doměkka, výřez dáme vařit o něco později. Vařené maso necháme částečně vychladnout a pak hlavu a bůček vykostíme. Maso pokrájíme na malé kousky, žemle na kostičky, přelijeme krví a promícháme, krev necháme do žemle dostatečně vsáknout. K rozsekanému masu přidáme kostičky žemle, drobně nasekanou a osmaženou cibulku, přilijeme tučný vývar, osolíme, okořeníme a dobře promícháme. Směs dáme do pekáče vymaštěného sádlem a zvolna pečeme v předehřáté troubě při 120 °C asi 1,5 hodiny, ke konci teplotu zvýšíme, aby se nám vytvořila křupavá zlatá kůrčička. Připravíme si brambory, které uvaříme doměkka. Svaříme si mléko a vyšleháme bramborovou kaši. Na másle osmahneme dozlatova cibulku. Podáváme bramborovou kaši doplněnou smaženou cibulkou, jitrnicový prejt a studené kyselé zelí.
Suroviny: 1 ks vepřového kolene, 0,5 kg vepřového bůčku, 250 g vepřových jater, 0,5 kg žemle, 250 ml masového vývaru, 10 g třeného česneku, majoránka, mletý pepř, mleté nové koření, sůl
Technologický postup: Vařené maso z kolene nakrájíme nahrubo společně s bůčkem a vepřovými játry a umeleme na masovém strojku. Žemle nakrájíme na kostky, zalijeme ochuceným vývarem z masa a necháme prosáknout. K masu přidáme vymačkané žemle, ochutíme utřeným česnekem, majoránkou, mletým pepřem, mletým novým kořením a solí. Dobře promícháme, vložíme do pekáče vymazaného sádlem a pečeme při 120 °C asi 1,5 hodiny, ke konci teplotu zvýšíme, aby se nám vytvořila křupavá zlatá kůrčička. Podáváme s kysaným zelím a chlebem nebo brambory.
