KURKUMA V RECEPTECH, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Kurkuma je druh zázvoru a jako takovou ji můžeme snadno vypěstovat i doma. Kurkumu v našich podmínkách seženete i v poměrně malých zahradnictvích. Milovníky pokojových rostlin dokážou rychle okouzlit její velké narůžovělé květy, podobající se některým druhům bromélií. Cena bývá také příznivá, okolo 150 až 250 Kč za vzrostlou sazeničku. Kořen je velmi známým kořením nepostradatelným v asijské kuchyni.
Pěstování doma
Kurkuma vyžaduje světlé teplé stanoviště s vyšší vzdušnou vlhkostí. Upřednostňuje písčitohlinitou zeminu s drenážní vrstvou na dně květináče. Střídá vegetační období s obdobím klidu. V době růstu a květu vyžaduje bohaté zavlažování a každé dva týdny přihnojit. Vzdušnou vlhkost jí zajistíme častým rosením. Vykvétá od července do října, květy vydrží na rostlině až 3 měsíce. K nasazení na květ však potřebuje teploty kolem 25 až 30 °C. Po odkvětu, tedy zhruba v listopadu, se hlíza zatáhne a rostlina ztratí listy podobně jako hvězdník. Rostlinu poté přemístíme do chladné místnosti, nejlépe o teplotě kolem 7 °C. Občas ji zavlažíme, aby hlíza nevyschla. Koncem března až začátkem dubna hlízu zasadíme do nového substrátu a zaléváme. Kurkuma se rozmnožuje dělením kořenů. V listopadu, kdy se rostlina zatáhne zpět do kořenů, ji můžete vyjmout ze zeminy a kořeny rozdělit. Část využijte a část zasaďte do čerstvé zeminy a přesuňte do chladných prostor s teplotou okolo 7 °C, kde s mírnou zálivkou dopřejte kurkumě odpočinek až do dubna. S takovou péčí můžete pěstovat svou vlastní kurkumu nekonečně dlouho. Na nemoci ani parazity náchylná není.
V běžném prostředí našich parapetů se tomuto exotickému druhu zázvoru dařit nebude. Miluje totiž vysokou vzdušnou vlhkost, ale umístíte-li poblíž pokojovou fontánku, samotný květináč postavíte na kamínky nebo keramzit a alespoň 3x týdně celou rostlinu porosíte, pěstování vám zaručeně půjde jedna radost. Hnojte od jara do odkvětu každých 14 dní standardním tekutým hnojivem. I když se jedná o trvalou rostlinu, v našich podmínkách se pěstuje v nádobách a spíše jako pokojová rostlina, která se na podzim zatahuje. Zimu u nás přečká nejlépe ve skleníku nebo v zimní zahradě, ideálně při teplotě do 10 °C.
Nejčastěji se s kurkumou setkáváme v podobě lila fialových květů. Může mít však i květy bílé. Domů si ji pořizujeme častěji spíše jako řezanou než hrnkovou rostlinu. Není vhodná pro pěstování v panelových bytech ani jinde, kde jí nemůžeme dopřát v průběhu zimy odpočinek a stálou nízkou teplotu (v bezmrazém prostředí).
Kurkuma obsahuje antioxidanty, které mají významné schopnosti v boji s rakovinou. Běžně napomáhá trávení díky zvyšování produkce trávicích šťáv. Preventivně působí proti mozkové mrtvici, zevně slouží k výrobě obkladů na artrotické klouby a má celkově velmi výrazné protizánětlivé a antibiotikální účinky.
Curcuma longa (kurkuma dlouhá) je půvabná exotická rostlina, jejíž původ sahá do Indie, odkud se k nám pravděpodobně někdy v 15. století dostala pod názvem indický šafrán. Jedná se o zázvorovitou rostlinu, která má přímo neuvěřitelné léčebné účinky, respektive prášek z ní získávaný rozemletím válcovitého kořene.
U nás se s ní setkáváme jako s pokojovou rostlinou s fascinujícími květy. Jakožto řezaná květina bývá využívána do svatebních kytic anebo do exotických vazeb. Rostlina má dlouhé, protáhlé, vejčité listy a dosahuje při dobrých růstových podmínkách výšky od 0,5 do 1 metru.
Za léčivou část se považuje její kořen, tedy oddenky, které se sklízejí, čistí, suší a melou nebo drtí. A právě v této formě se s ní setkáváme nejčastěji – s kurkumou rozemletou na prášek se specifickou chutí, vůní i barvou. Koření bývá součástí nejrůznějších dochucovadel, omáček k masům, dresinků, hořčic, kari a pro svou specifickou sytě žlutou barvu získalo označení žlutý zázvor. Kurkuma obsahuje výrazně žluté barvivo kurkumin, které je velmi účinné, a protože je pro lidský organismus nejen neškodné, ale co víc, dokonce prospěšné, barví se s pomocí kurkumy i potraviny, například máslo, sýry anebo cukrovinky či likéry. Dříve se kurkuminu hojně využívalo i při barvení v malířství.
Rostlina je původem z jižní Asie, jejím největším producentem je Indie. Kurkumovník je vytrvalá bylina se zdužnatělými kořenovými oddenky, podobnými známým oddenkům zázvoru nebo našich kosatců. Z hlízovitého oddenku vyrážejí dlouze řapíkaté listy a až 1,5 metru vysoký stonek. Mezi listy vyrůstá hustý klas bledě žlutých kvítků. Plodem jsou mnohosemenné tobolky, které se ve zralosti samy rozevírají. Oddenky kurkumy se několik hodin vaří, poté se suší a následně pomelou na sytě žlutý prášek. Aktivní složka kurkumin má zemitou, nahořklou, pepřovitou a hořčici podobnou chuť.
Kurkuma je zatím u nás málo známá rostlina, vysoká 90 až 120 cm. Pěstuje se jako pokojová rostlina. Kořen kurkumy sadíme na světlé stanoviště s hlinitopísčitým substrátem v pokoji, nebo v létě do nevytápěného skleníku, či přímo ven. Jedná se o tropickou rostlinu, proto jí dopřejte dostatek tepla. Nejlépe se rostlině daří při teplotě 25 °C, vyžaduje světlé stanoviště. Nedostatek světla totiž snižuje intenzitu zabarvení listů. Květy se objevují od července a při správné péči vydrží kvést do října. Po odkvětu je však třeba rostlinu přemístit na chladné stanoviště, tedy do teploty kolem 7 °C. Od jara do léta vydatně zaléváme, po odkvětu zálivku omezíme a zaléváme pouze mírně, aby cibule zcela nevyschla. Rostlina vyžaduje časté rosení listů. Květináč s rostlinou umístěte do misky s vlhkými oblázky, zajistíte tak kurkumě nepřímou vzdušnou vlhkost. Hnojíme od jara do odkvětu každých 14 dní standardním tekutým hnojivem. Prach z listů stíráme vlhkým hadříkem nebo rostlinu osprchujeme jemným proudem vody. Při správném uchovávání v zimě rostlina vydrží kvést v období vegetace řadu let.
Curcuma alismatifolia (kurkuma růžová) je tropická bylina pocházející z jihovýchodní Asie. Patří mezi zázvorovité rostliny. Při optimálních podmínkách dorůstá až do výšky 1 metru. Má oválné listy na dlouhých stoncích. Světle fialové květy o délce až 20 cm připomínají ocún nebo lotos a vydrží na rostlině dlouhou dobu. Barevná variace je jak fialová, tak růžová. K dostání je v síti hypermarketů a v zahradnických centrech.
Koriandr se využívá nejen v léčitelství, ale i v gastronomii jako koření, v podstatě představuje jednu z mála kulturních plodin, které lze v kuchyni zužitkovat úplně celé. Kromě semen koriandru se totiž používají i koriandrové listy a kořen. Rostlina sice jako celek páchne, ale listy koriandru mají chuť anýzu, kořen je pak intenzivnější a semínka koriandru mají nasládlou až ostře kořenitou palčivou chuť připomínající pomerančovou kůru a skořici. Pokrmům dodají příjemnou vůni a lehce nasládlou chuť, proto koriandr velmi často tvoří součást směsí kari koření.
Koriandr je velmi oblíbený v indické kuchyni, a to jak v mletém stavu, tak i celý nebo drcený. Často bývá i součástí arabské kuchyně. Nejčastěji ho najdete v marockých specialitách z jehněčího nebo kuřecího masa. V Evropě se pak koriandr nejčastěji používá při pečení chleba nebo pečiva, často v kombinaci s kmínem. Aroma koriandru se využívá i při výrobě klobás nebo při pečení masa a ryb. V české kuchyni je například oblíbená kombinace koriandru a hub, najdeme jej tedy i v receptech na houbovou omáčku, polévku. Používá se i k nakládání hub a jiné zeleniny (červená řepa a okurky), přidává se do chleba, který tak činí stravitelnější, je klasickou přísadou do perníku, uzenářských výrobků, při přípravě jehněčího, vepřového a hovězího masa či ryb. Využití nachází rovněž ve výrobě alkoholických nápojů včetně vín.
V léčitelství se využívají listy a plody koriandru. Tato bylina obsahuje silice, třísloviny, linalon, mastné oleje, kumariny (proto ho nesmí užívat lidé s poruchami srážlivosti krve), vitamin C, geraniol, geranylacetát, gamma-terpinen. Linalon, obsažený v koriandru, omezuje růst bakterií a hub, tedy původců mnohých onemocnění u člověka. Hlavní využití koriandru spočívá v jeho vlivu na trávicí trubici, látky v něm obsažené ulevují při nadýmání a pocitu plného žaludku, mírní žaludeční nevolnost a křeče, povzbuzují chuť k jídlu. Při nemocech dýchacích cest podporuje vykašlávání. Má také příznivé účinky na nervovou soustavu.
Na vnitřní použití je tedy čaj z koriandru, často spolu s kmínem, který by vám měl pomoci při bolestech břicha a pocitu plnosti či nadýmání. Zevně se koriandr používá ve formě obkladů k ošetřování vředů nebo jako mazání při onemocněních kloubů. V takzvaném karmelitském lihu pak při revmatismu a bolestech v kloubech. Inhalace výparů z vařícího se drceného koriandru užíváme při chronické rýmě, spojené s chronickým katarem horních cest dýchacích. Dle potřeby se inhaluje jednou až dvakrát denně po 5 až 10 minutách.
Recepty od Zdeňka Pohlreicha jsou srozumitelně napsané, včetně všech rad a tipů. Na rozdíl od jiných návodů jídel jsou popsány a nafoceny postupy u základních jídel. Použité potraviny v receptech jsou běžně dostupné v obchodech. Popisy jídel zvládnou i začátečníci, kteří neumí vařit. Recepty jsou ovšem přínosem také pro zkušené kuchaře.
Pečivo: na plátky nakrájené housky ze včera, olivový olej
Postup: Roztopte gril. Než teplota dosáhne potřebných vysokých hodnot (asi 250 stupňů), vložte steaky do misky, potřete je hořčicí a worcestrovou omáčkou, pokapejte limetkovou šťávou, osolte a opepřete (obě strany). Nechte je asi 20 minut marinovat. Zeleninu nakrájejte na kousky dle svých estetických požadavků (lilek nechte „vyslzet“ – posypte solí a asi po 15 minutách osušte). Kousky zeleniny promíchejte s olivovým olejem a trochou balzamikového octa, posypte nasekanými bylinkami, posolte a opepřete. Udělejte z alobalu misku, směs do ní vložte a uzavřete. Zeleninu v alobalu grilujte na přímém žáru asi 30 minut, steaky 12 minut (6 minut z každé strany pro střední propečení) a tousty (respektive nakrájené housky) asi 1 minutu. Steaky poté nechte 3 minuty „dojít“, tousty pokapejte olivovým olejem.
Kulajda podle Zdeňka Pohlreicha
Ingredience: 100 g sušených hub (je-li sezóna, použijte čerstvé houby), 1 l vývaru (Pohlreich používá hovězí), 50 g másla, 100 g hladké mouky, 150 g brambor, 4 slepičí vejce, 50 g kopru, 2 polévkové lžíce octa, 300 ml mléka, 100 ml smetany, sůl a pepř
Postup: Začnete přípravou světlé jíšky z másla a hladké mouky. Do kastrůlku vhodíte máslo, rozehřejete, přidáte mouku a zamícháte. Za stálého míchání zalijete hovězím vývarem, osolíte, přidáte pepř a přivedete k varu. Do základu kulajdy dáte houby (Pohlreich používá sušené houby, které namočil do vody) a na kostky nakrájené brambory. Vaříte velice zvolna 40 minut. Přilijete mléko, smetanu (dobré je použít zakysanou smetanu, může být i smetana ke šlehání) a dochutíte.
Ztracená vejce
Mezitímco se kulajda vaří, připravíte si zastřené vejce. Snahou šéfkuchařů je, aby bílek ztuhl a žloutek zůstal tekutý. Podle Pohlreicha jsou pro úspěch klíčové dvě věci: „supr“ čerstvé slepičí vejce a že voda, do níž vajíčko umístíme, se bude vařit pomalinku.
Amonium má odborný název hydrogenuhličitan amonný, v receptech se setkáte spíše s výrazem cukrářské droždí. Amonium je buď ve formě bílého prášku, nebo bezbarvých krystalů, ale vždy jde o stejnou látku se stejnými účinky, se zápachem po čpavku. Svými schopnostmi a vlastnostmi ho můžete přirovnat ke kypřicímu prášku či jedlé sodě, i cukrářské droždí kypří těsto, a to tím způsobem, že se při dosažení vyšších teplot, ve vašem případě při pečení, mění v plyn a vytváří v pečivu póry. Možná vás napadá, že když se mu říká droždí, je potřeba vypracované těsto nechat nějaký čas kynout, v tomto případě to tak není, při použití amonia se těsto zpracovává hned, chcete-li ho uchovávat, je potřeba, aby všechny použité ingredience byly dostatečně vychlazené a i samotné těsto musí být poté uchováváno v chladu. Hydrogenuhličitan amonný se nepoužívá jen v potravinářském, ale i ve farmaceutickém průmyslu a můžete ho zakoupit buď v prodejně s potravinami, nebo v drogérii. Aktuální nejlevnější cenu můžete vidět zde: amonium cena.
Ingredience: 800 g vepřového bůčku s kostí, 200 g tvrdého sýra, 30 g soli, 1 g mletého pepře, 20 g petrželové nati nebo pažitky, 1 vejce, 100 ml mléka
Na obalení: 100 g hladké mouky, 2 vejce, 100 ml mléka, 100 g strouhanky, 200 g tuku
Postup: Bůček opláchneme ve studené vodě, osušíme (aby neklouzal pod nožem) a zbavíme kostí, chrupavek a kůže. Poté jej nakrájíme na kousky a pomeleme strojkem na maso (bůček krájíme proto, aby se snadněji mlel). Zbytek masa vytlačíme kouskem rohlíku, ale jen opravdu malým, strouhanka se do holandského řízku nepřidává. Kdybychom používali kupované mleté maso, musí být pouze vepřové a čerstvé. Do mletého masa přidáme jemně nastrouhaný sýr, sůl, mletý pepř a jemně pokrájenou zelenou petrželku. Přidáme vejce rozšlehané v mléce. Hmotu dobře propracujeme a dáme na chvíli do lednice odležet (v některých receptech na holandský řízek se v této fázi nepřidává vejce, ale lžíce hladké mouky; mléko je někdy nahrazováno vodou). Z prochladlé směsi na holandský řízek tvarujeme oválné, asi 7 mm silné placičky. Musí být stejně vysoké ve středu i při krajích. Obalíme je v hladké mouce, opatrně v rozšlehaném vejci a pak ve strouhance. Placičky musíme držet v prstech, vidlička by je roztrhala. Pak obalené holandské řízky usmažíme ve vyšší vrstvě tuku (oleje, sádla, tuku na smažení). Obracíme plochou obracečkou, nepícháme do řízku vidličkou, aby z něj nevytekla šťáva. Smažíme po jedné straně prudce, pak opatrně otočíme a smažíme volněji. Na závěr ještě jednou otočíme. Díky trojobalu se holandský řízek při smažení smrskne jen minimálně (na rozdíl od karbanátků). Je ustáleným zvykem podávat holandský řízek s bramborovou kaší. Nejlepší je její „hedvábná“ varianta. Výtečnou přílohou k holandskému řízku je ale rovněž v sezoně dýní kaše z dýně hokaido. Holandský řízek dobře chutná i s vařenými nebo šťouchanými bramborami. Protože se jedná o pokrm smažený, nejsou k němu moc vhodné smažené přílohy. Kyselá okurka, nakládaná řepa nebo okurkový salát se k tomuto pokrmu přímo nabízejí. Holandský řízek je dobrý i studený – s chlebem, okurkou, cibulkou a hořčicí. Do holandského řízku nedáváme žádné jiné koření.
Recept na takzvané Merguez pochází z maghrebské kuchyně. To znamená Tunisko, Alžírsko a Maroko. Merguez se vyrábí z jehněčího masa. Jelikož je hmota silně kořeněná, chutná velmi pikantně a podle vašich preferencí může být i velmi pálivá. V receptu je použitá hotová harissa. Složení Harissy je chilli, česnek, paprika, sůl (9 %), rajčatový prášek, koriandr a římský kmín. V závěru je krátký návod, jak si Harissu můžete vyrobit sami.
Ingredience
Na 1 kg Merguez:
1kg jehněčí plec / jehněčí žebírka s minimálně 20% tuku (100g). Zde je velmi důležitý obsah tuku, jinak bude vaše klobása příliš suchá. Pokud vaše maso nemá dostatek tuku, můžete přidat i tuk navíc. Nejlepší je nechat si poradit od svého řezníka.
Koření na kg masa:
18 gramů soli;
25 g harissa pasty (pozor, mnohdy je pasta jemná a pikantní, v některých receptech se používá až 50 g harissa. Jemná nevadí, ale pikantní je pak klobása opravdu pekelná. Nejlepší je tedy začít s míň a ochutnat);
7 g česneku (asi 2 stroužky);
4 gramy papriky;
2 gramy černého pepře;
0,5 g nového koření;
0,5 g kmínu;
0,5 gramu koriandru.
Potřebujete toto vybavení:
Mlýnek na maso;
Plnička uzenin / nástavec na mlýnek na maso / ruční plnicí trychtýř;
Ovčí střeva.
Postup
Maso nakrájejte na kousky velikosti mlýnku.
K masu přidejte sůl a koření a vše promíchejte.
Maso dejte do mrazáku zmrazit. Zvenku by měl být poměrně pevný. Podle množství masa cca 30 min - 90 min.
Česnek nasekáme a zpracujeme na pastu. K tomu přidejte trochu soli a česnek pevně přitlačte nožem na desku. Poté znovu odřízněte a znovu stiskněte. Tím se česnek změní na jemnou pastu.
Maso umelte přes nejmenší děrovaný kotouč ve vašem mlýnku na maso.
Nyní přidejte česnek a harissa pastu a hmotu prohněťte, aby vznikla pěkná, pevná hmota. Mělo by se lepit na ruce i na misku.
Směs naplníme do ovčích střívek. Dbejte na to, aby se do střev dostalo co nejméně vzduchu.
Klobásy nyní zakruťte. Můžete se rozhodnout, jak velký by měl být váš Merguez. Obvykle je dlouhý asi 20 - 30 cm. Je důležité, abyste je otočili vždy opačným směrem. Tedy 1x dopředu a 1x dozadu.
Vaše párky Merguez jsou hotové! Ať už je budete připravovat na grilu nebo na pánvi, vychutnejte si je.
Merguez byste měli použít během 1 až 2 dnů. Pokud je uvaříte, můžete je uchovat v lednici asi 10 dní. Případně ho můžete zamrazit, vydrží tak déle.
Zavařené maso vydrží určitě rok, ale obvykle se dřív sní. Konzervované maso se dá použít jako studená pochoutka, ale je výborné i na vaření do rýže a těstovin. Způsobů pro využití je jistě mnoho. Dodržení dvojího zavaření, jak je uvedeno v mnoha receptech, je zárukou bezpečnosti a trvanlivosti.
Základní doporučení:
Konzervované maso nemá být z příliš mladých zvířat, protože obsahuje mnoho vody a po sterilaci změkne a rozpadne se.
Maso musí být před konzervací vždy dokonalé vychladlé.
Při konzervaci masa dbáme na čistotu a dodržení všech hygienických zásad.
Masa konzervujeme syrová nebo je můžeme částečně tepelně upravit pečením, dušením nebo uzením; hotová jídla solíme a kořeníme jen nepatrně, chuť se konzervováním zvýrazní; omáčky a podobné pokrmy nezahušťujeme.
Maso zavařujeme v plechovkách nebo ve sklenicích, které uzavíráme víčky Omnia s červenou těsnicí hmotou.
Maso nakrájíme na menší kousky, natlačíme je do sklenic až po okraj, na povrch nasypeme lžičku soli a uzavřeme; okraj sklenice vždy pečlivě otřeme (nejlépe utěrkou namočenou v lihu), na mastném povrchu víčka špatně chytají.
Sterilujeme při plném varu a sklenice musí být úplně ponořeny; maso a masné výrobky sterilujeme 1–1,5 hodiny; pro delší trvanlivost sterilaci ještě po 24 hodinách opakujeme.
Bublanina je na první pohled docela podobná francouzskému dezertu clafoutis. Na rozdíl od bublaniny je těsto tužší, jakoby sražené, a chutná po vejcích. Clafoutis pochází z oblasti Limousin ve střední Francii, a pokud recept používá jiné ovoce než višně, měl by se správně jmenovat flaugnarde. Název bublanina popisuje proces pečení, kdy těsto bublá a naskočí. V receptech se používá také hladká mouka. V Podkrkonoší se tak občas říká žemlovce s višněmi/třešněmi. Modifikací receptů na bublaninu je celá řada. Osvědčily se zvláště recepty pomocí hrnkové metody. Jsou velmi rychlé a výtečné. Výborná je varianta hrníčkové bublaniny s ovocem a drobenkou. Klasická bublanina se po upečení a zchladnutí dochucuje cukrem moučkou.
Ryngle mají jemnou vůni a zajímavou chuť. Uzrálé plody špatně snášejí transport, je tedy třeba je podtrhnout nebo sklízet na počátku zralosti. Zralé ovoce je vhodné k přímé konzumaci nebo ke zpracování, nezralé pak ke kompotování. Ryngle můžete stejně jako jiné ovoce přidávat do různých buchet nebo koláčů, výborný je například džem či kompot z rynglí. V následujících receptech si sami můžete vybrat, jak nejlépe toto ovoce zkonzumovat.
Ingredience: hrušky, 1 lžička kyseliny citronové, voda
Ingredience na nálev: 1 l vody, 350 g cukru, 4 hřebíčky
Postup: Připravíme si mísu s vodou, do které jsme rozpustili lžičku kyseliny citronové. Do mísy budeme vkládat oloupané hrušky, aby na vzduchu nehnědly. V některých (hlavně starších) receptech je do vody doporučován ocet. Sice udělá tutéž službu – zabrání hnědnutí, ale kompot pak bude mít mírně octovou příchuť.
Hrušky oloupeme škrabkou, rozčtvrtíme a vykrojíme z nich jádřince. Čtvrtky hrušek vkládáme do kyselé vody.
Svaříme si cukerný sirup, na litr vody 350 gramů cukru, 4 hřebíčky. Vložíme okapané hrušky a povaříme cca 5 minut, tak aby hrušky byly na skus, záleží na měkkosti plodů. Sebereme pěnu a hřebíčky. Přelijeme do mísy a dáme vychladit do lednice. Podáváme po vychlazení.
