Tělo lišky obecné je štíhlé s dlouhým huňatým ocasem a špičatýma ušima. Je podobná menšímu psovi. Délka těla dosahuje až 90 cm. Ocas je dlouhý zhruba půl metru a vyniká zejména v zimě. Celková délka těla je tedy asi 140 cm. V kohoutku je liška vysoká 30–40 cm. Její hmotnost se pohybuje v rozmezí 8–13 kg. Liška má rezavou barvu srsti na většině těla. Dolní část obličeje, konec ocasu a břicho má žlutobílé. Černá barva se vyskytuje jen na nohách a konečcích uší. Liška obecná existuje samozřejmě i v jiných barvách, jako je stříbrná a černá, ale to opravdu jen málokdy. V tlamičce skrývá 42 zubů. Lišku obecnou si je možné splést se šakalem obecným, ale rozeznáme je podle délky nohou, které má šakal delší než liška.
Chování
Liška se dokáže pohybovat jako pes, to znamená rychlostí 40 km/h. Svůj revír si značkuje trusem s pachem žláz.
Liščí nory
Liščí nora je obydlí, které slouží lišce jako úkryt a k ochraně mláďat. Vyhrabává si ji nejčastěji ve svahu kopce, strouhách, propadlinách a také v opuštěných lidských stavbách. Do nory se skrývá za špatného počasí, jinak se zdržuje převážně venku v hustých křovinách. Lišky nory používají i několik desetiletí, ale pokud se zde vyskytne svrab neboli prašivina, okamžitě ji opouštějí, pravděpodobně aby zabránili jejímu šíření. Nora se skládá z několika chodeb a na konci je komůrka, která může být 0,5–2,5 m pod zemí. Chodba může měřit až 17 m, ale nejčastěji se vyskytují o délce 5–7 m.
Rozmnožování
Liška obecná se rozmnožuje v období jara. Tak zvané kaňkování, to je liščí říje, probíhá během ledna až března. Lišky se projevují typickým voláním, protáhlým chraptivým štěkotem a lišáci je hledají podle charakteristického pachu krve, kterou lišky zanechávají na cestě. Páření probíhá uvnitř nory. Než se narodí liščata, trvá to 52–53 dní. Rodí se jich průměrně 4 na vrh, někdy i více. Liščátka jsou 12–15 dní slepá, porostlá šedou srstí, která je chrání před predátory. Mezitím se lišák stará o potravu pro lišku a ta zase zaopatřuje mláďata mlékem, a když jim zpevní chrup, což je tak ve 4. měsíci, tak i masitou potravou. V tomto období také nejvíce škodí na domácí drůbeži a mladé zvěři. V květnu už liščata skotačí před norou, hrají si na slunci a zdokonalují se v loveckých hrách. Pokud liška zjistí nebo usoudí, že byla nora odhalena člověkem, přenese liščata do jiné nory. V zimním období už nepoznáte mladé lišky od rodičů.
Octomilka obecná (Drosophila melanogaster), někdy také nazývaná jako banánová, vinná, octová či ovocná muška, patří do třídy hmyzu, řádu dvoukřídlí a čeledi octomilkovití. Octomilka obecná má jasně červené oči a je dlouhá 2 až 3 mm. Vyskytuje se na kvasícím ovoci, marmeládách, ovocných šťávách. Beznohé larvy jsou dlouhé cca 7 mm a žijí v hnijící dužnině ovoce.
Rod octomilka čítá přibližně 1 500 druhů. Mezi nejznámější u nás patří octomilka obecná. Latinské označení Drosophila pochází z řečtiny a v překladu znamená milující vodu. Tento drobný hmyz z řádu dvoukřídlých asi nejvíce upoutá svýma velkýma červenýma očima. Častokrát mívají na křídlech výrazný vzor a žilky. Ježatá hlavička je spojena s hrudí za pomoci ochlupené stopky. Mají velmi vyvinutý čich. Octomilky dosahují velikosti jen několika málo milimetrů, běžně jsou velké 2–4 mm. Zbarvení hlavohrudi se u různých druhů pohybuje od světle žluté přes červenou až do hnědého či černého odstínu a na její podobu se můžete podívat zde.
Místem jejich nejčastějšího výskytu je ovoce, kůra, květy nebo i houby, listí či půda. Tento nepříjemný hmyz jsme svým způsobem domestikovali, přežívá totiž nejčastěji v blízkosti člověka.
Nejčastěji se octomilky živí přezrálým až hnijícím ovocem. Často je také vidíme na sladkých marmeládách či ovocných džusech. Život octomilky je asi čtyřicetidenní. Octomilky mají totiž neuvěřitelně silnou schopnost rychlé reprodukce (během měsíce vyprodukují několik generací).
Sameček je zhruba o polovinu délky menší než samička a dosahuje velikosti 1 mm. Nejprve začínají námluvy zásnubním tancem kolem samičky. Přitom mává zhruba 30krát za sekundu křídly, aby upoutal její pozornost. Octomilky slyší jen zvuky, které přijdou zepředu k její tváři. Samička octomilky obecné je schopná denně naklást až 30 vajíček. Snáší jich tolik najednou proto, že je klade do výživné, ale méně často se vyskytující potravy. Za život jich naklade cca 300. Jejich vývoj začíná vajíčkem, které samička naklade do hnijícího ovoce. Z larvy se později stává bílá kukla, jež časem zhnědne. Z té se vylíhne malá muška.
Larvy jsou všežravé, živí se dužninou hnijícího ovoce, mikroorganismy a kvasinkami. Jsou bez nohou a měří přibližně 7 mm. Z vajíčka se dospělec stane za 8–10 dní. Délka vývoje ovšem závisí mimo jiné na konkrétním druhu, prostředí, ve kterém se vyskytuje, a na počtu nakladených vajíček. Larvy octomilky obecné se z vajíčka vylíhnou během jednoho dne. Po čtyřech dnech se dvakrát svlečou a rovnou se zakuklí, což trvá zhruba další 4 dny.
Octomilka se stává potravou pro další druhy dravého hmyzu, mravence, žáby, některé ryby či mláďata ještěrů.
Ve svém příspěvku ŽÁDOST O CHOV VEVEREK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ladislav Macho.
Dobrý den,
chtěl bych chovat veverky obecné mám slíbenou zatím jednu samičku a samečka, proto vás žádám o povolení k chovu veverek.
Dále se chci ještě vás zeptat co všechno a jaké potvrzení ještě potřebuji k chovu.
Předem vám moc děkuji s pozdravem Macho Ladislav..
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý večer, chci se zeptat,ohledně povolení k chovu veverky.
Kde se to prosím vyřizuje? A co k tomu vše potřebují ! Děkuji za informaci.
Tykev obecná, latinsky Cucurbita pepo, patří do rodu tykvovitých. Také je označována jako tykev turek či dýně obecná. Původem náleží do Střední Ameriky. Pochází z oblasti dnešního Texasu a Mexika. Bylo prokázáno, že se pěstovala již v době 5000 let před naším letopočtem. Pro nás Evropany patří mezi plodiny, které nám přineslo objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem.
Má výjimečnou chuť a svoji kalorickou hodnotou se blíží bramborám. Její květy jsou žluté. Obsahuje až 90 % vody. Plodem je nám všem známá dýně, která může mít různý tvar a zabarvení. Obsahuje celou řadu užitečných látek.
Obvykle se jedná o keříčkovitou rostlinu. Další možnou rozšířenou variantou této rostliny je popínavá, plazivá lodyha se zakrnělými větvenými úponky. Stonek dýně bývá velmi dlouhý. Dosahuje délky až několika metrů. Na svém příčném průřezu je hranatý, obvykle ve tvaru ostroúhlého pětiúhelníku. Květenství tykve má typickou pampeliškově žlutou barvu. Tykev obecná patří mezi jednodomé rostliny, které mají samčí i samičí květy pohromadě. Listy mají tmavě zelené zbarvení a mohou být i absolutně nedělené. Jsou dlouze řapíkaté, trojúhelníkovité, dlanitolaločné s nevýraznými až hluboce zaříznutými laloky, s okraji různou měrou zubatými, nejčastěji jsou 15–40 cm široké, stejně jako stonky drsně chlupaté, úponky 2–6klané. Kalich je zvonkovitý, kolem 10 cm dlouhý, víceméně vzpřímený, samčí květy s delšími (až 20cm) stopkami. Stopka vyrůstá navrchu plodu tykve a je široká podle celkové velikosti dýně. Na konci pak bývá mírně rozšířená a lze ji snadno oddělit od plodu.
Plody tykve obecné mají nejrůznější tvary a velikost. Většinou ale známe díky Halloweenu ty, které jsou nažloutlé až oranžové, a typickým tvarem dýně pro tento svátek je koule s vyniklými vnějšími žebry. Může nám ale celkem běžně vyrůst do tvaru hrušky, disku, nebo dokonce klobouku, zvonku či houby. Některé dýně mohou být zcela zelené nebo bílé. Zdá se, že variabilita této rostliny nezná mezí, jelikož mnohé tykve nejsou jen jednobarevné, ale mohou být žíhané, skvrnité nebo pruhované (a to i příčně). Také oplodí tykve mívá nejrůznější tvary, většinou je hladké nebo rýhované. Setkat se ale můžeme i se slupkou, která je bradavičnatá a může mít na sobě ještě slabou, jakoby voskovou slupku. Oloupeme-li vrchní, asi centimetr tlustou vrstvu tykve, která je celkem tuhá, objeví se bílá, nažloutlá až krémová nebo naoranžovělá dužnina. Ta má vláknitou konzistenci a může mít nasládlou, ale i nahořklou příchuť. Někdy je plod částečně nebo i úplně dutý.
Tato kulturní plodina se v naší republice pěstuje spíše v malém množství. Lidé ji pěstují na zahrádkách nebo polích. Sama není takřka schopná růst ve volné přírodě, a pokud již výjimečně zplaní, tak jen krátkodobě a nemívá plody. Zplaňuje především na rumištích, kompostech nebo skládkách.
Na internetu naleznete velkou spoustu receptů k nejrůznějším úpravám plodu této rostliny. Připravit si můžete dýňové džemy, šťávy nebo kompoty. Oblíbený je i dýňový koláč.
Liška obecná je jedlá, ceněná a chuťově výtečná, se specifickým aroma. Díky obsahu chuťových látek rozpustných v tucích se liška obecná vyjímá ve smetanových omáčkách či v kyselých pochutinách, taktéž se nakládá do octa. Je vhodná k drcení na kořenicí houbový prášek. Je možné ji zamrazovat. Plodnice má pevnou konzistenci, kterou si zachovává i při tepelné úpravě, je však poněkud těžce stravitelná.
Lišky v sýrové smetaně
Ingredience: miska čerstvých lišek, olivový olej, zeleninový vývar, jarní naťová cibulka, máslo, sýr s modrou plísní, smetana na vaření, sůl a mletý bílý pepř
Postup: Houby obdělejte na troše oleje, podlijte osoleným vývarem, přiklopené čtvrthodinku poduste a odstavte. Na lžíci másla zpěňte jemně pokrájenou bílou část cibulky, přidejte nastrouhaný sýr, přilijte smetanu, přiveďte k varu, míchejte a rozvařte dohladka. Přidejte houby, pokrájenou nať cibulky, dle chuti přisolte a okořeňte, krátce promíchejte a servírujte. Příloha: vařené brambory nebo dušená rýže.
Bazalkové nudle s liškami
Ingredience: 10 dkg čerstvé houby lišky obecné, 1/2 balení širokých nudlí, 1 čtvrtka sýra Gran Moravia, 15–20 kusů čerstvé bazalky, dle chuti olivový olej, sůl, celý kmín, máslo
Postup: Začneme tím, že si dáme vařit široké nudle dle návodu na balení. Mezitím si dobře opláchneme a od případných nečistot očistíme čerstvé lišky. Do pánve si dáme rozpustit trochu másla, do kterého nasypeme špetku celého kmínu a necháme provonět. Přidáme oprané a okapané houby a zlehka orestujeme. Podusíme ve vlastní šťávě, dokud nejsou měkké. Trvá to cca 5 minut. Do vyšší nádoby (nejlépe vysoká sklenice, do které se nám vejde pracovní část tyčového mixéru) vložíme 15–20 lístků čerstvé oprané bazalky, přilijeme olivový olej a nastrouhaný sýr Gran Moravia. Mixujeme poté společně ponorným mixérem zcela do hladka. Scedíme uvařené široké nudle, které přendáme po scezení do střední mísy a přidáme bazalkovou pesto omáčku zelené barvy. Poctivě promícháme, dokud se omáčka nenalepí na nudle. Nudle přendáme do hlubokého talíře a bohatě je posypeme na másle podušenými liškami.
Postup: Lišky očistíme, větší nakrájíme na poloviny, opláchneme pod tekoucí vodou a necháme okapat. Rozpálíme tuk, přidáme prolisovaný stroužek česneku, krátce podusíme, přidáme houby a dusíme tak dlouho, až jsou měkké a šťáva vydušená. Osolíme, opepříme, promícháme s nasekanou petrželovou natí a podáváme jako přílohu k masu nebo samotné pouze s pečivem.
Polévka z lišek
Ingredience: 250 g lišky obecné, 2 kostky zeleninového bujonu, svazek
Liška jedlá má žlutou až oranžovou barvu. Klobouk je žloutkově žluté barvy. V mládí je podvinutý, později se oplošťuje, jeho střed se prohlubuje a okraje se zprohýbají. Klobouk je tenký, holý a matný, jeho šířka činí 2–7 cm. Má lištovitý podklad. Lišty jsou nízké s vidličnatými anastomózami a příčnými spojkami, sbíhají daleko na třeň. Třeň je vysoký 3–6 cm, široký 1–2,5 cm, válcovitého tvaru se zúžením vespod. Je zbarven stejně nebo o něco světleji než klobouk. Dužnina lišky obecné je bělavá, mírně nažloutlá. Voní po koření, zvláště mladé houby pak vykazují příjemnou meruňkovou vůni. Chutná mírně štiplavě jako po pepři. Liška obecná obsahuje vitamín C, je bohatá na draslík a je nejbohatším zdrojem vitamínu D. Také obsahuje insekticidní látky, což souvisí s její odolností proti červivění.
Blecha obecná neboli lidská (Pulex irritans) byla v Česku i v Evropě v období mezi 14.–19. stoletím nejrozšířenějším a nejtypičtějším lidským parazitem. Nyní je více rozšířeným druhem blecha psí či blecha kočičí, které ale také mohou napadat člověka. Blecha na člověku je významným ektoparazitickým přenašečem nemocí.
Blecha obecná je bezkřídlý hmyz hnědé až černé barvy (přesné zbarvení závisí na složení potravy), ze stran je zploštělá a tvořená články, které se směrem ke koncové části těla zvětšují a překrývají. Články jsou sklerotizované a porostlé brvami, které také směřují k zádi, čímž je usnadněn pohyb srstí hostitele. Záď je složena z 10 článků, z nichž 3 poslední slouží k rozmnožování. Blecha má tři páry nohou, dva páry (zadní a střední) jsou skákavé. Blechy dokážou vyvinout dostatečnou sílu pro velmi dlouhé skoky, což je způsobeno dobře vyvinutými stehny a kyčlemi a zároveň speciálními strukturami uvnitř nohy (resilin). Jsou velké od 2 do 8 mm a umí skočit do vzdálenosti asi 35 cm při výšce skoku 20 cm. Na jejich chodidlech se nacházejí 2 drápy, které slouží k přidržování se na hostiteli. Oči blechy jsou málo vyvinuté a reagují spíše jen na intenzitu světelných podnětů. Na hlavě se dále nachází kyjovitá tykadla a bodavě-sací ústní ústrojí. To je tvořeno bodcem, který je vybaven žlábkem, a za pomoci maxill jím blecha saje krev. Dále můžeme na hlavě najít pysková a čelistní makadla, která mají bodec ochraňovat. Blecha dokáže vypít až 15x větší množství krve, než je její velikost. Od jiných druhů blech se blecha obecná odlišuje absencí ktenidií (ctenidium) na hlavě a chybějícím hřebenem na hlavě a předhrudí.
Juku zná většina z nás spíše jako nenáročnou exotickou pokojovou rostlinu. Některé druhy však snesou i mráz a lze je pěstovat celoročně venku na zahradě. Vytvářejí husté růžice přízemních listů, které jsou zajímavé svou namodralou barvou či veselým panašováním. Kromě juk se zelenými listy si můžete do zahrady vysadit i kultivary s listy různě zbarvenými, například žlutě pruhovanými.
Zde jsou uvedeny některé druhy, které lze u nás celoročně pěstovat mimo interiéry:
Yucca gloriosa – patří mezi oblíbené stromové juky. Je mrazuvzdorná asi do -20 °C, dorůstá do pětimetrové výšky a po odkvětu se rozvětvuje. Kvete velkým bílým květenstvím, ostatně jako všechny juky. Foto Yucca gloriosa.
Yucca glauca – nejmrazuvzdornější stromová juka, odolává totiž teplotám až -37 °C (ovšem jen za velmi suchých podmínek). Roste obvykle do výšky 2 metrů. Foto Yucca glauca.
Yucca filamentosa – nejznámější a nejodolnější mrazuvzdorná juka, která nevytváří kmen a po odkvětu odumírá. Vytváří hodně odnoží a pěstuje se na našich zahradách jako trvalka. Latnaté květenství měří 100–200 cm. Foto Yucca filamentosa.
Yucca baccata – známá též jako Banánová juka, vytváří kmen až 1,5 metru vysoký. Snáší mráz až do -29 °C. Má jedlé plody. Foto Yucca baccata.
Yucca brevifolia – je nejznámější stromová juka, nazývaná též Joshua tree. Vyrůstá až do výšky 15 metrů. Odolná je do -15 °C, takže je v našich klimatických podmínkách nutná velmi dobrá zimní ochrana. Foto Yucca brevifolia.
Yucca flaccida – velmi dekorativní druh, má měkké, převislé listy, u nás hojně pěstovaný v zahradách a parcích, je spolehlivě mrazuodolný, neinvazivní, množí se dceřinými růžicemi po odkvětu. Foto Yucca flaccida.
popis: žlutobíle až béžově zbarvený roztoč o velikosti 0,15 mm, samičky přezimují ukryté v prasklinách kůry, rozvíjející se populace poškozují rašící očka a mladé letorosty, nejčastěji se vyskytují 3–4 generace, šíří se více za střídavého počasí a za průměrných teplot
příznaky: čepele mladých listů jsou skvrnité, kadeřavé, zasychají postižené listy i květenství, růst letorostů se zpomaluje, silně postižené keře postupně metlovatí, slábnou a hynou
ochrana: prostředky biologické a biotechnické ochrany: introdukce dravého roztoče Typhlodromus pyri, zásah selektivním akaricidem, postřik sirnými přípravky
popis: žlutobíle až světle růžově zbarvený roztoč, samičky přezimují za šupinami pupenů, na jaře opouštějí úkryt a sají na mladých letorostech, po rozvinutí listů sají téměř výhradně na spodní straně listů
příznaky: napadeny bývají jen ojedinělé listy, silné napadení vyvolá zmenšení a svinování čepelí listů, na spodní straně puchýřů je typický plsťovitý porost bělavé, později béžové až hnědé barvy
ochrana: použít akaricidní postřik v kombinaci s organosilikonovým smáčedlem, například postřikový přípravek k ochraně rostlin proti fytofágním roztočům OMITE 570E W. Lze ho zakoupit v balení od 100 ml do 5 l, postřik se opakuje po 14 a 28 dnech
popis: nejčastěji škodí sviluška ovocná a chmelová, k přemnožení dochází za teplého a suchého počasí; škodlivé výskyty souvisí s intenzivní chemickou ochranou (zničení přirozených predátorů) a intenzivním hnojením
ochrana: použít akaricidní postřik v kombinaci s organosilikonovým smáčedlem, například postřikový přípravek k ochraně rostlin proti fytofágním roztočům OMITE 570E W. Lze ho zakoupit v balení od 100 ml do 5 l, postřik se opakuje po 14 a 28 dnech
fotografie tohoto škůdce najdete mimo jiné tady: sviluška foto.
Obaleč mramorový (Lobesia botrana)
popis: housenky obaleče jednopásého jsou až 10 mm dlouhé, hnědočervené s hnědočernou hlavou. Housenky obaleče mramorovaného jsou zelenohnědé se světlejší, žlutozelenou hlavou. Motýli mají délku těla asi 5–6 mm, rozpětí křídel 10–12 mm, zbarvení pestře mramorované (obaleč mramorovaný), respektiva žluté s širokým černým pruhem napříč křídel (obaleč jednopásý). Housenka je velmi pohyblivá; 1. generace vyžírají kvítky, starší sežírají květenství, housenky 2. a 3. generace vyžírají bobule. Dospívají po 3 týdnech, přezi
Vinnou révu napadají nejčastěji. Vedle včasného zásahu vhodnými fungicidy je důležitá především prevence, která začíná u výsadby keřů na vhodné stanoviště, pokračuje vyváženým hnojením a prosvětlováním keřů. Houbové choroby se rozvíjejí při určitých klimatických podmínkách. Příznivými podmínkami jsou hlavně teploty kolem 25 °C a vlhko. Mezi nejčastější houbové choroby révy vinné patří padlí révy, plíseň šedá, plíseň révová a další, jako je červená skvrnitost révy či červená spála révy vinné. Bobule jsou na tyto choroby nejvíce náchylné v srpnu, kdy je potřeba nezanedbat často už poslední ošetření vinice proti těmto houbovým chorobám.
Plíseň révová (Peronospora)
jedna z nejvýznamnějších chorob vinné révy
příznaky: olejovité, žlutozelené, oválné skvrny na povrchu a bělavý spodek listu, hnědnou a zasychají květenství, postižená místa odumírají, silně napadené listy opadávají
ochrana: spočívá zejména v použití měďnatých přípravků, jako jsou Champion, Cuproxat, a dále Folpan a Melody Combi. Pro zahrádkáře jsou vhodné zejména Champion a Cuproxat. Při malé znalosti příznaků choroby se první ošetření provádí před květem a druhé po odkvětu. Organické fungicidy mají dobrou, ale kratší účinnost. Měďnaté fungicidy jsou vhodné především v druhé polovině léta. Pokud jimi ošetřujete révu pěstovanou u zdi, dávejte pozor na to, že postřik by mohl obarvit omítku namodro. Zásadní ochranou, na kterou nejsou třeba žádné přípravky, je důkladně na podzim shrabat všechno listí a bezpečně jej zlikvidovat, nebo spálit. Dobrou prevencí je pěstovat révu na vhodných, slunných místech, kde se pokud možno nevyskytují silné a časté letní rosy, a udržovat keře prosvětlené, vzdušné. Vyšlechtěny byly i odrůdy k této nemoci rezistentní, například vinná réva Krystal
příznaky: choroba napadá všechny zelené části keře, napadené listy i bobule vypadají, jako by byly posypané moukou, napadené bobule praskají a objevuje se takzvaná semenná průtrž, při níž se vylije obsah bobule ven a veškerá úroda může přijít vniveč. Na letorostech vznikají různě utvářené skvrny, které při vyzrávání dřeva tmavnou, až černají
ochrana: lze použít přípravky Discus a Kumulus, pro zahrádkáře je nejvhodnější Discus, který je běžně k dostání včetně návodu na ředění vodou. Preventivní postřiky se aplikují již na mladé výhonky do výšky 20 cm. Postřik lze zopakovat před kvetením a poté při nasazování plodů. Sirné fungicidy jsou proti padlí révovému velmi účinné, ale neměly by se aplikovat dva měsíce před sklizní. Prevencí je vhodné stanoviště pro p
Liška obecná je v podstatě nenáročný tvor. Je to prostě všežravec. Sežere od mnoha druhů rostlin až po maso opravdu vše. Složení potravy záleží na podmínkách, kde se momentálně nachází. Třeba myší sežere až 20 denně. Co nesežere, zahrabává si na svá místa, zhruba 10 cm hluboko, a když potřebuje, tak se pro to vrátí. Složení potravy můžeme rozdělit asi takto:
Myši, hraboši, veverky, pískomilové a jiní hlodavci tvoří většinu jídelníčku. K dispozici je mají ve dne i v noci.
Ptáci i vodní ptactvo.
Králíci patří také mezi její hlavní kořist.
Žížaly, housenky, brouci jsou bohaté na proteiny, a proto jsou také velice důležité v jídelníčku lišky.
Žáby, ještěrky a ryby.
Zajíci, kachny divoké, koroptve polní – loví převážně jejich mláďata nebo oslabené dospělé kusy.
Srnčí zvěř – ve vysokém sněhu uloví i dospělého jedince, ale převážně se soustředí na srnčata.
Slepice, kachny domácí, husy domácí – loví je hlavně v období liščat, kdy mají zvýšenou spotřebu potravy.
Třešně, švestky, maliny, borůvky – nesmí být kyselé.
Mršiny – hledá podél silnic, i když obětí se může stát ona sama.
Odpad – zbytky v okolí domů, ale i žrádlo pro kočky.
Nástrojem komunikace jsou pachové žlázy při kořeni ocasu.
Nemoci lišky jsou hlavně prašivina, vzteklina a tasemnice liščí. Vzteklina se v civilizovaných zemích očkuje. Prašivinu a vzteklinu mohou chytit i domácí mazlíčci nebo hospodářská zvířata.
V mnoha literárních dílech vystupuje jako vychytralé zvíře.
Pokud se vám zdá o lišce, v mnoha snářích to souvisí s úspěchem nebo sexualitou.
Pokusy o její umělé pěstování byly sice úspěšné, avšak ekonomicky nevýhodné. Liška obecná je tržní houbou, to znamená, že je možné s ní v Česku obchodovat. Ročně se lišky obecné celosvětově prodá asi 150–200 tisíc tun v celkové hodnotě 1,5 miliardy dolarů. Tato produkce pochází výhradně ze sběru ve volné přírodě.
Liška obecná se vyskytuje v severnějších částech Evropy, v Severní Americe včetně Mexika, v Asii včetně Himálaje a v Africe včetně Zambie. Lišku obecnou lze v České republice najít zejména v jehličnatých lesích v borůvčí, mechu a trávě. Žije v symbióze s většinou stromů, zejména pak se smrky a borovicemi. Roste od června do října, obzvlášť v srpnu a září. Plodnice lišky obecné bývají uspořádané do kruhů, společně s podhoubím jsou situované na kružnici, v jejímž středu stojí hostitelský strom.
Pokud se někdo rozhodne zakoupit si a chovat veverku obecnou, je nutné si vyřídit příslušná povolení na krajském úřadě Odboru životního prostředí a výjimku ze zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. je veverka obecná ohroženým druhem. Z rozhodnutí úřadu vám může plynout povinnost označit veverku čipem nebo jiným značením. Pokud si veverku koupíte domů již z povoleného chovu a vy ho ještě nemáte, musíte o povolení také požádat, protože vám jinak hrozí pokuta za porušení zákona.
Opadavý, 2 až 8 m vysoký keř. Větve v mládí červenohnědě žláznatě chlupaté, později lysé, borka hnědošedá, hladká. Listy řapíkaté, střídavé, vejčité, na konci špičaté, na bázi srdčité, na okraji dvojitě pilovité až mírně laločnaté, na horní straně řídce chlupaté a na spodní straně zejména na žilkách pýřité, řapík žláznatě chlupatý, 1 až 2 cm dlouhý. Květy jednopohlavné, samčí uspořádány v 3 až 7 cm dlouhých, úzkých jehnědách, jednotlivé květy vyrůstají v úžlabí žlutohnědých, pýřitých listenů. Samičí květenství nenápadná, umístěná v hnědém, přisedlém, pupenovitém obalu, z něhož vyčnívají pouze červené až červenofialové blizny. Oříšky vyrůstají po 1 až 5, jsou vejcovitě kulovité, zpočátku žlutozelené, později hnědé, obalené ve zvonkovitém, žláznatě chlupatém obalu tvořeném srostlými listenci. Keř kvete v únoru až dubnu.
Líska obecná roste v lesích a na jejich okrajích, v houštinách, křovinách, na březích, na půdách hlinitých, výživných, humózních, kyprých, čerstvě vlhkých. Stanoviště má ráda polostinné.
V léčitelství se sbírá zejména list, méně často i kůra z mladších větví. List se sbírá v červnu a červenci, kůra těsně před rašením listů, tedy přibližně ve druhé polovině března. Listy se suší co možná nejrychleji, za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Listy obsahují silici, třísloviny, flavonoidy, glykosidy, sacharidy, myrcitrin, kvercitrin a další látky, v kůře jsou přítomny třísloviny, flobafeny a pryskyřice. Obě drogy zklidňují střevní peristaltiku (například při zánětech střev), působí protiprůjmově, močopudně, svíravě a zastavují krvácení, zevně se ve formě koupelí užívají při ekzémech a hemoroidech.
Pro vnitřní použití se líska připravuje obvykle ve formě nálevu (2 lžičky drogy na šálek vody), pro zevní pak ve formě odvaru. Droga působí velmi mírně, takže nejsou známy žádné kontraindikace ani nežádoucí účinky.
Plody – lískové oříšky – jsou velmi dobře známou pochutinou, obsahují až 60 % tuků, okolo 19 % bílkovin, 5 % cukrů a další látky. Lískový olej, získávaný lisováním, se užívá zejména v parfumerii a malířství.
Lískové dřevo se používá v řezbářství, truhlářství a košíkářství, dříve se z mladých lískových větví zhotovovaly lyžařské hole. Z dřevěného uhlí lísky se vyrábí střelný prach a kreslicí uhly.
Pěstuje se v několika kultivarech lišících se vzrůstem (například převislá nebo s pokroucenými větvemi) nebo barvou listů (například žluté, hnědočervené, skvrnité a jiné). Vyhovují ji půdy hlinité, výživné, humózní, kypré, čerstvě vlhké, stanoviště polostinné. Množí se semeny (oříšky), zahradní kultivary se množí hřížením, roubováním nebo řízkováním.
Myrta obecná představuje jeden ze 100 druhů této rostliny, která je, věřte – nevěřte, pozůstatkem třetihorní květeny! Volně v přírodě roste v celém Středomoří, najdeme ji také na Azorech a Madeiře. Dorůstá zde výšky 1 až 3 metrů. Pro svůj celkový atraktivní vzhled – kombinace drobných tuhých sytě zelených lístků a malých bílých nebo narůžovělých kvítků – a využití jako dekorace při svatbách, je hojně pěstována jako okrasný keř i v našich klimatických podmínkách.
