Tibetská houba, často označovaná také jako kefírová houba nebo kefírová zrna, je živá kultura, která vyžaduje pravidelnou péči. Jakmile ale přijde dovolená, nemoc nebo prostě pauza ve výrobě kefíru, vyvstává otázka, jak tibetskou houbu uchovat, aniž by se zničila.
Správné uchování tibetské houby závisí především na tom, jak dlouhou pauzu plánujete. Neexistuje jedna univerzální metoda, která by fungovala vždy a pro všechny situace.
FAQ – Často kladené otázky
Jak uchovat tibetskou houbu, když jedu na dovolenou?
Záleží především na délce dovolené a na tom, zda se jedná o dny nebo týdny.
Při krátké dovolené do jednoho týdne je nejbezpečnější uložit tibetskou houbu do lednice v malém množství mléka. Nízká teplota zpomalí fermentaci a kultura zůstane aktivní. Při delší dovolené je vhodnější hibernace v mléce nebo dlouhodobé metody, aby se houba zbytečně nevyčerpala.
Jak dlouho vydrží tibetská houba bez mléka?
Tibetská houba bez mléka vydrží jen velmi krátkou dobu a není to vhodný způsob uchování.
Bez přístupu k živinám houba rychle slábne. Při pokojové teplotě může být vážně poškozena už během jednoho dne. Pokud potřebujete houbu uchovat, vždy musí být buď v mléce, usušená, nebo zmražená. Dlouhodobé skladování bez mléka houbu zničí.
Je rozdíl mezi tibetskou houbou a kefírovou houbou?
Ne, tibetská houba a kefírová houba jsou totéž, liší se pouze názvem.
Oba názvy označují stejnou symbiotickou kulturu bakterií a kvasinek, známou také jako kefírová zrna. Rozdílné pojmenování vychází z tradice a regionu, nikoli z biologických rozdílů. Z hlediska uchování, péče i výroby kefíru se s nimi zachází naprosto stejně.
Jak poznám, že je tibetská houba ještě v pořádku?
Zdravá tibetská houba má pevnou strukturu, světlou barvu a jemně kyselou vůni.
Houba by měla připomínat květák, být bělavá až krémová a neměla by zapáchat. Varovným signálem je hnilobný zápach, slizký povrch nebo změna barvy. Pokud se tyto příznaky objeví, je potřeba zhodnotit, zda má ještě smysl kulturu zachraňovat.
Proč tibetská houba zapáchá?
Zápach je nejčastějším signálem, že s houbou není něco v pořádku.
Mírně kyselá kefírová vůně je normální. Ostrý, zatuchlý nebo hnilobný zápach ale značí špatné podmínky, přehřátí nebo dlouhé hladovění. V takovém případě je nutné houbu opláchnout, dát do čerstvého mléka a sledovat, zda se stav zlepší.
Lze tibetskou houbu usušit a znovu oživit?
Ano, sušení je osvědčený způsob dlouhodobého uchování tibetské houby.
Správně usušená houba vydrží měsíce až roky. Při reaktivaci je nutné počítat s tím, že první kefíry budou slabé a aktivita se bude vracet postupně. Pokud se po několika dnech neobjeví žádné známky fermentace, kultura už nemusí být životaschopná.
Je mražení tibetské houby bezpečné?
Mražení je bezpečné, ale slouží spíše jako záloha než běžná metoda.
Zmražená tibetská houba se po rozmrazení probouzí pomalu a návrat do plné kondice může trvat týdny. Výhodou je dlouhá doba uchování. Nevýhodou je vyšší riziko, že se část mikroorganismů neobnoví. Proto se mražení hodí hlavně jako pojistka.
Tělo lišky obecné je štíhlé s dlouhým huňatým ocasem a špičatýma ušima. Je podobná menšímu psovi. Délka těla dosahuje až 90 cm. Ocas je dlouhý zhruba půl metru a vyniká zejména v zimě. Celková délka těla je tedy asi 140 cm. V kohoutku je liška vysoká 30–40 cm. Její hmotnost se pohybuje v rozmezí 8–13 kg. Liška má rezavou barvu srsti na většině těla. Dolní část obličeje, konec ocasu a břicho má žlutobílé. Černá barva se vyskytuje jen na nohách a konečcích uší. Liška obecná existuje samozřejmě i v jiných barvách, jako je stříbrná a černá, ale to opravdu jen málokdy. V tlamičce skrývá 42 zubů. Lišku obecnou si je možné splést se šakalem obecným, ale rozeznáme je podle délky nohou, které má šakal delší než liška.
Chování
Liška se dokáže pohybovat jako pes, to znamená rychlostí 40 km/h. Svůj revír si značkuje trusem s pachem žláz.
Liščí nory
Liščí nora je obydlí, které slouží lišce jako úkryt a k ochraně mláďat. Vyhrabává si ji nejčastěji ve svahu kopce, strouhách, propadlinách a také v opuštěných lidských stavbách. Do nory se skrývá za špatného počasí, jinak se zdržuje převážně venku v hustých křovinách. Lišky nory používají i několik desetiletí, ale pokud se zde vyskytne svrab neboli prašivina, okamžitě ji opouštějí, pravděpodobně aby zabránili jejímu šíření. Nora se skládá z několika chodeb a na konci je komůrka, která může být 0,5–2,5 m pod zemí. Chodba může měřit až 17 m, ale nejčastěji se vyskytují o délce 5–7 m.
Rozmnožování
Liška obecná se rozmnožuje v období jara. Tak zvané kaňkování, to je liščí říje, probíhá během ledna až března. Lišky se projevují typickým voláním, protáhlým chraptivým štěkotem a lišáci je hledají podle charakteristického pachu krve, kterou lišky zanechávají na cestě. Páření probíhá uvnitř nory. Než se narodí liščata, trvá to 52–53 dní. Rodí se jich průměrně 4 na vrh, někdy i více. Liščátka jsou 12–15 dní slepá, porostlá šedou srstí, která je chrání před predátory. Mezitím se lišák stará o potravu pro lišku a ta zase zaopatřuje mláďata mlékem, a když jim zpevní chrup, což je tak ve 4. měsíci, tak i masitou potravou. V tomto období také nejvíce škodí na domácí drůbeži a mladé zvěři. V květnu už liščata skotačí před norou, hrají si na slunci a zdokonalují se v loveckých hrách. Pokud liška zjistí nebo usoudí, že byla nora odhalena člověkem, přenese liščata do jiné nory. V zimním období už nepoznáte mladé lišky od rodičů.
T-bone steak: T-bone steak získal svůj název podle hřbetní kosti ve tvaru písmene T, která protíná dva svaly – pravou svíčkovou a nízký roštěnec. Jedná se tedy v podstatě o dva steaky vysoké kvality v jednom. Měl by vážit nejméně 400 gramů a jeho chuť dobře vynikne grilováním. Jeho variantou je steak porterhouse, který má stejný tvar, ale větší část masa je ze svíčkové, protože se krájí z místa blíže oháňce.
Příprava: Obecně pro všechny steaky platí, že méně je více. T-bone steak dochuťte pepřem, solí a olivovým olejem – vše pečlivě vmasírujte do masa. Pokud si rádi s masem pochutnáte i na jiných chutích, připravte si chutney, omáčku nebo vyzkoušejte balsamico.
Filet mignon steak: Filet mignon steak (v překladu malý) se připravuje z malého kousku masa v koncové části svíčkové. V restauraci se také můžete setkat s názvy tenderloin, tournedos nebo jednoduše filet či medailonky. Svíčková je díky svému umístění pod páteří téměř nepoužívaným svalem, tudíž je maso obzvlášť křehké, libové a zároveň také nejdražší ze všech částí hovězího. Chuť tohoto dílu není příliš výrazná. Ze svíčkové připravíte kromě steaku také skvělé carpaccio, rostbeef nebo tatarský biftek. Maso na tatarák ideálně naškrábejte ostrým nožem, rozdíl oproti mletí je znát.
Příprava: Nejvhodnější úpravou je propečení rare nebo medium rare. Pro zachování kulatého tvaru lze ovázat provázkem.
Rib eye steak a prime rib: Plátek masa oválného tvaru pochází z vysokého roštěnce, tedy přední části hovězího hřbetu. Zde je maso méně svalnaté a díky tomu i křehčí než z nízkého roštěnce. Charakteristické je bohaté mramorování včetně takzvaného tukového oka. Právě vysoký obsah tuku zajišťuje tomuto plátku masa vynikající chuť. Rib eye steak se prodává bez kosti. Maso z vysokého roštěnce s kostí, tedy žebrem, je označováno jako cote de boeuf a celý roštěnec nerozdělený na jednotlivé steaky se nazývá prime rib. Nejjemněji je maso mramorované mezi 9. a 12. žebrem, a naopak bohatě mramorované je maso od 6. do 8. žebra, kde se nachazí i rib eye steak.
Příprava rib eye: Chuť kvalitního masa je výborná sama o sobě, proto stačí dochutit rib eye steak jen solí, pepřem a olivovým olejem – pomocí opatrného vmasírování. Tato část masa se skvěle hodí na pánev i gril, který mu navíc dodá nezaměnitelnou kouřovou chuť.
Připrava prime rib: Obrovský prime rib se snad ani jinam než na gril nevejde. I při jeho úpravě znamená méně více. K soli a pepři ale můžete ještě přidat plnotučnou hořčici. Pomazané maso nechte klidně přes noc odpočívat. Na žhavém grilu se maso peče něco přes hodinu, dokud jeho vnitřní teplota nedosáhne 59 °C.
V naší poradně s názvem NUTRIE NA MASO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel Klímek.
Našel jsem spoustu receptů na maso z nutrií, ale kde to maso koupím, jsem nenašel. Jsem okresu Nový Jičín. Můžete poradit? Děkuji.
Karel Klímek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Maso z nutrie jde koupit na farmách přímo od chovatelů. Obvyklá cena je 140 Kč za kilo masa. Seznam farem můžete vidět tady: https://www.goofle.cz/searc…
Hovězí kýta bez kosti – jak s ní pracovat a co z ní vařit
Hovězí kýta bez kosti je oblíbená především pro snadnou manipulaci a široké využití. Nejčastěji se používá na pečení, dušení, plátky na omáčkách nebo na rolády. Díky absenci kosti se maso rovnoměrněji propéká a lépe se porcuje.
Je však nutné počítat s tím, že jde o libové maso. Pokud se připravuje příliš rychle nebo bez dostatečného podlití, může vyschnout. Pomalá tepelná úprava je u hovězí kýty bez kosti téměř vždy jistota.
Části hovězí zadní kýty
Hovězí kýta patří v dělení hovězího masa mezi takzvané hovězí zadní, která je v 1. jakostní kategorii – tedy patří mezi dražší kousky. Hovězí kýta se skládá:
z ořechu,
vrchního a spodního šálu,
zadní kýty,
válečku,
květové špičky.
Jak je vidět, zadní kýta se skládá z několika částí, které se liší jemností i vhodným způsobem úpravy. Správná volba konkrétní části je klíčová pro výsledek receptu.
Hovězí kýtu je možné v dnešních podmínkách zakoupit již rozbouranou na jednotlivé šály nebo jejich části. V některých řeznictvích je možné zakoupit i kýtu v celku s kostí, ta se dá rožnit, ale je to velmi náročná úprava. Spíše si ji doma rozbouráte na jednotlivé šály nebo kusy.
Květová špička (rump steak)
Jde o nejlepší část zadního hovězího. Tohle velice jemné maso najdete v horní části kýty, upravit jej lze téměř jakkoli. Hodí se k pomalejší úpravě v celku (pečení), vynikající je také na minutky jako rump steak. Maso lehce potřete olivovým olejem, který můžete v závěru zjemnit lžičkou másla. Po grilování nebo smažení před konzumací maso nechte několik minut odpočinout na pánvi nebo grilu.
Hovězí zadní ořech (tip roast, tip steak, ball tip)
Je to libová část z přední části zadní kýty (předkýtí). Jde o pevnější část s výraznou masovou chutí. Skládá se ze tří částí svaloviny, které se od sebe oddělují. Vynikající je pečínka (peče se v celku), pokud je maso perfektně vyzrálé a odleželé, hodí se i na steak. Také se hodí na plátky na houbách, na cibuli, řízky nebo rychlé minutky.
Vrchní šál (top round steak)
Hovězí vrchní šál je libový kus z vnitřní části zadní kýty, má obvykle jemné tukové mramorování. Maso má jemnější svalové vlákno než maso ze spodního šálu, proto je i měkčí a křehčí. Vhodný je především pro pomalejší úpravy – dušení, pečení nebo gulášové recepty. Vyžaduje delší čas, ale odmění se plnou chutí. Vhodný je také ke grilování.
Spodní šál (bottom round steak)
Je to nejnamáhanější část zadní kýty, nemůže být tedy nejkřehčí a nejměkčí. Ovšem dobře zralý spodní šál se hodí i pro minutkovou úpravu.
Ve svém příspěvku SUŠIČKY OVOCE DISKUZE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helenka.
Jako pokud chcete sušit třeba maso, vyplatí se investovat do kvalitnější sušičky. Mohu říct, že jsem měla kulatou plastovou a maso jsem pak vyhazovala. Pak jsem si pořídila yden sušičku a maso je z ní opravdu výborné, protože má právě nastavitelný program a tudíž i termostat.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Tereza Nosková.
Ahoj Helenko, kromě ovoce bych ráda sušila právě i maso. Myslíte, že byste mi dokázala poradit, nějakou dobrou sušičku, se kterou by to šlo? Přemýšlela jsem o G21 Paradiso big, je velká, výkonná a prý by to měla umožňovat. Navíc se jí poměrně daří v testech spotřebičů, třeba tady - https://vas-pomocnik.cz/sus… Ale nedovedu posoudit, jestli to pořadí odpovídá tomu, jak by to mělo být a jestli je opravdu nejlepší. Navíc u větší sušičky (a já nechci nějakou maličkou krabičku) už to není zrovna malá investice a nechtěla bych někomu naletět. Předem díky za odpověď :)
Liška jedlá má žlutou až oranžovou barvu. Klobouk je žloutkově žluté barvy. V mládí je podvinutý, později se oplošťuje, jeho střed se prohlubuje a okraje se zprohýbají. Klobouk je tenký, holý a matný, jeho šířka činí 2–7 cm. Má lištovitý podklad. Lišty jsou nízké s vidličnatými anastomózami a příčnými spojkami, sbíhají daleko na třeň. Třeň je vysoký 3–6 cm, široký 1–2,5 cm, válcovitého tvaru se zúžením vespod. Je zbarven stejně nebo o něco světleji než klobouk. Dužnina lišky obecné je bělavá, mírně nažloutlá. Voní po koření, zvláště mladé houby pak vykazují příjemnou meruňkovou vůni. Chutná mírně štiplavě jako po pepři. Liška obecná obsahuje vitamín C, je bohatá na draslík a je nejbohatším zdrojem vitamínu D. Také obsahuje insekticidní látky, což souvisí s její odolností proti červivění.
V naší poradně s názvem ZAVAŘOVÁN UZENÉHO MASA DO SKLENIC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bořivoj Wagner.
Co znamená-cituji-uzené maso vkládáme do sklenic a zaléváme šťávou až po okraj;zaléváme jakou šťávou kde ji vezmem.Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Správně má být vodou. Uzené maso se při zavařování zalévá čistou vodou. Pouze pokud je uzené maso málo slané, tak může být trochu přisolená. Je to proto, že během zavařování jakékoliv koření výrazně změní chuť masa. Zavřené uzené maso je lepší ochutit až při spotřebě, například nastrouhaným křenem s jablkem.
Hlíva olivová se od lišky odlišuje výrazně. Má zespoda klobouku vysoké, hustě uspořádané lupeny. Roste v trsech a v Česku se vyskytuje pouze vzácně. Je jedovatá.
V naší poradně s názvem RYCHLOSŮL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel VIT.
mam DNU je to spatny praganda na moji DNU?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Praganda se používá k nasolování masa a při běžném používání v kuchyni se s ní nesetkáte. Ptáte-li se, jestli maso nasolené pragandou je špatné pro vaši dnu, tak v tomto ohledu vůbec nezáleží, čím je maso upraveno. Je to stále maso a při jeho trávení bude vznikat kyselina močová. Máte-li chuť na uzené, tak si dát můžete, i když máte dnu, ale jen jednu malou porci. Každé takové hodování je třeba řádně zapít čistou neochucenou vodou. Voda zaměstná ledviny a ty pak mohou lépe odvádět kyselinu močovou ven z těla.
Neofusicoccum parvum je druh houby, který patří do rodu Neofusicoccum a čeledi Botryosphaeriaceae. Nemá uveden žádný poddruh. Tento rostlinný parazit, je zodpovědný za suchou skvrnitost listů bobkovišně [1]. I další patogeny z říše hub a bekterií mohou způsobit podobné příznaky. Například houba Wilsonomyces carpophila, dříve nazývaná Stigmina carpophila nebo jednoduše Coryneum (rodu Coryneum) je rostlinná patogenní houba způsobující suchou skvrnitost listů bobkovišně.
Houby nenapadají jen listy, dochází také k poškození výhonů, zejména u broskvoní. Na výhonech se pak také objevují hnědé, červeně lemované skvrny kulatého až protáhlého tvaru, ze kterých vystupuje míza. Pokud jsou tenké výhonky pokryty skvrnami, odumírají. Na silnějších výhonech se v důsledku obranných reakcí keře tvoří rakovinné hálky.
Patogen je zatím znám pouze ve své bezpohlavní formě. Přezimuje na kůře, na výhoncích napadených rostlin a v ovocných mumiích s výhonovým myceliem a konidiemi, které jsou velmi odolné vůči dehydrataci a nízkým teplotám.
Ve vlhkém, chladném, deštivém jarním počasí se explozivně množí. V oblastech s nízkými srážkami proto dochází k malému zamoření. Ohroženy jsou zejména oblasti s častou a intenzivní tvorbou mlh, která vede k tvorbě rosy. Konidie se šíří dešťovými kapkami. Houba vstupuje do tkáně přímo přes epidermis nebo přes průduchy. Vzhledem k tomu, že spory nově vytvořené v místech infekce jsou při dešti smyty, jsou často nejvíce postiženy nejspodnější listy.
Olistění vyrostlé od července se téměř nikdy nenakazí, protože se stalo příliš odolným a teploty v tomto ročním období již nejsou pro houbu ideální. To ale nebrání infekci mladých výhonků v této době, která pokračuje až do podzimu. Houba proniká hlavně přes připevňovací body spadaného listí.
Za vlhkého počasí jsou možné pozdní infekce ihned po opadnutí listů. Preferovanými vstupními body jsou ještě nezazátkované připojovací body listů, které se nacházejí přímo pod pupeny vytvořenými pro příští rok. Odtud houba proniká do výhonku a ničí očka a okolní tkáň kůry.
Masivní výskyt suché skvrnitosti vede k předčasnému opadání listů, odumírání, výtoku mízy a k neúrodě.
V naší poradně s názvem MARINÁDA NA UZENÍ DRŮBEŽE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ministr Ladislav.
Jak připravit marinádu na uzení drůbeže?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Osvědčený recept na uzení drůbeže je tento:
1 celé kuře
3 litry vody (nebo dostatečně na to, abyste úplně ponořili celé kuře)
3/4 šálku soli
1 šálek cukru
1 lžíce pepře
1 polévková lžíce kajenského pepře
Přiveďte k varu vodu v hrnci dostatečně velkém, aby pojmul jak marinádu, tak i kuře. V horké vodě rozpusťte cukr a sůl a nechte vychladnout. Pak přidejte zbylé ingredience a nakonec i kuře a vše dejte do chladničky na 10 hodin. V této době si připravte dřevo na uzení. Nejlepší je dřevo z vlašského ořechu, které rozemelte ve štěpkovači a na dvě hodiny namočte do vody.
Jak dlouho udit: uzení kuřecího masa probíhá v udírně při teplotě do 75°C přibližně 4 hodiny. Doba uzení záleží na velikosti kuřete. Po celou dobu uzení musí být drůbeží maso neustále mazáno marinádou na potírání. Uzené kuřecí maso se podává s rýží.
Jelení maso na guláš marinovat nemusíte, ale výrazně tím zvýšíte měkkost a hloubku chuti. Nejlepší výsledky jsem dosáhl po 24 hodinách ve víně s jalovcem.
Bez marinování bude jelení guláš pevnější a chuť čistší, ale méně komplexní. Marinování pomáhá narušit povrchové struktury masa a zvýraznit aroma. U farmového masa stačí 12 hodin, u zvěřiny z honitby doporučuji minimálně 24 hodin. Pokud marinovat nechcete, počítejte s delším dušením a větším množstvím tuku.
Jak dlouho dusit jelení guláš, aby byl opravdu měkký?
Ideální doba dušení jeleního guláše je 2,5 až 3 hodiny při velmi mírném varu. Kratší čas často nestačí na rozpad kolagenu.
Při jedné hodině zůstává jelení maso tuhé, i když je prohřáté. Při dvou hodinách je měkkost přijatelná, ale až kolem třetí hodiny dosáhnete plné vláčnosti. Důležité je nevařit prudce – silný var vysušuje maso. Pokud si nejste jistí, zkuste test vidličkou: maso se má oddělit bez odporu, ale nesmí se rozpadat.
Proč je můj jelení guláš tuhý i po dlouhém vaření?
Nejčastější příčinou tuhého jeleního guláše je příliš vysoká teplota nebo nedostatek času. Další faktor může být stáří kusu.
Při prudkém varu se maso stáhne a ztratí šťávu. Pokud byl kus starší, obsahuje více vaziva a potřebuje delší dušení. Řešení je jednoduché: přidejte trochu vývaru, snižte teplotu a pokračujte dalších 30–60 minut. Trpělivost je klíčová. Někdy pomůže i malá dávka kyseliny, například lžíce vína.
Jak odstranit silný pach zvěřiny?
Silný pach zvěřiny zmírní delší marinování ve víně a použití jalovce. Pomáhá i kvalitní tuk.
Pach je výraznější u masa z volné přírody. Pokud je aroma příliš intenzivní, použijte 24hodinovou marinádu a přidejte lehce rozdrcený jalovec. Vyhněte se přehnanému kořenění, které chuť jen přebije. Někdy pomůže i malé množství brusinkového džemu na závěr, které chuť zaoblí bez ztráty charakteru.
Kolik cibule patří do jeleního guláše?
Ideální je poměr téměř 1:1 mezi masem a cibulí. Na 1 kg masa počítejte kolem 800 g cibule.
Cibule funguje jako přirozené zahušťovadlo. Pokud jí dáte málo, omáčka bude řídká a budete sahat po mouce. Dlouhé pomalé restování cibule minimálně 20 minut je zásadní. Barva má být tmavě zlatá, ne spálená. Správně připravená cibule je základ celého guláše.
Je lepší jelení guláš na sádle nebo na oleji?
Sádlo dává jelenímu guláši hlubší chuť a lepší základ než běžný olej. Rozdíl je znatelný.
Olej je neutrální a méně podporuje karamelizaci. Sádlo stabilně snáší vyšší teplotu a dodává jemný masový tón. Máslo se přepaluje příliš rychle.
Uzené maso je masný výrobek. Vyrábí se uzením v udírnách. Výroba tohoto masa je jednoduchá. Maso se musí nejprve nasolit buď klasickou solí, sanytrem, nebo dusitanovou směsí, přičemž možnosti nasolení jsou tři: nakládání do láku, suché nasolení a solení injekční stříkačkou. V českých podmínkách se nejčastěji užívá nakládání do láku. Kromě soli (rychlosoli) se do masa vetře či mezi jednotlivé vrstvy vloží různé další ingredience, jako například česnek, cibule, jalovcové bobule, pepř, cukr a podobně. V láku se maso nechá odležet určitou dobu, která je odvislá na použitém způsobu solení. Po tuto dobu je třeba maso průběžně kontrolovat. Takto připravené maso se vkládá do udírny, kde se vyudí.
Způsob průmyslového uzení je odlišný. To má za účel výrobky pouze vybarvit, ochutit a aromatizovat. Na maso se aplikuje takzvaný tekutý udírenský kouř, doba skutečného uzení je pak příliš krátká. Výhoda tohoto uzení spočívá v tom, že takto upravené maso neobsahuje karcinogeny, které při běžném uzení v kouři vznikají. Nevýhodou je odlišná chuť. Po zrušení závazných norem na výrobu potravin počátkem 90. let 20. století začali někteří výrobci za účelem zlevnění masa či většího zisku do uzeného masa injekčně vpravovat vodu s polyfosfáty, což jsou zvýrazňovače chuti spolu s dalšími éčky. Některá uzená masa obsahují pouze 70 % masné části. Dalším způsobem šizení uzeného masa je jeho nastavování práškem ze sušené krve. Proto je dnes průmyslově vyráběné uzené maso velmi rozdílné kvality.
Uzené maso je úplně stejně tučné jako neuzené maso, záleží na tom, co je to za maso. Kuřecí šunka bude mít tuku minimum, naopak anglická slanina, turistické salámy nebo uzená krkovička klidně víc než 50 %. Uzené maso je nezdravé spíš svým vysokým obsahem soli a také možnou přítomností karcinogenních látek, které vznikají špatným vyuzením.
100 g vařeného uzeného masa má energetickou hodnotu 1 004,88 kJ (123,99 kcal) a obsahuje zhruba 15 g bílkovin a 20 g tuku.
Uzené maso často obsahuje velké množství tuku (podle druhu zvířete, ze kterého maso pochází, a podle použité části) a o něco méně bílkovin. Velké množství přidávané soli může být příčinou vysokého krevního tlaku (rizikové pro vznik infarktu myokardu) či zadržování vody v organismu. Solicí směsi často obsahují i další látky, které jsou podezřelé z negativního vlivu na lidské zdraví. Hovoří se o žaludečních vředech, rakovině tlustého střeva a jiných civilizačních chorobách. Při úpravě uzením vzniká množství dalších zdraví škodlivých látek (maso se několik hodin udí zavěšené v kouři). Pokud je to proto možné, uzenému masu se zcela vyhněte. Uzené maso je nevhodné zejména pro děti, starší lidi, pacienty s šetřící dietou nebo pro osoby s ledvinovými obtížemi. Nehodí se ani při redukční dietě. Pokud si uzené maso nedokážete odepřít, vybírejte alespoň méně tučné druhy a s jeho konzumací to nepřehánějte.
O krůtím mase se všeobecně tvrdí, že má devět druhů a zároveň i mnoho chutí. Běžný spotřebitel zná z obchodů většinou jen dva druhy krůtího masa a tím jsou prsa a stehýnka. Znalci však objevili i další lahůdky, jako je například opomíjený krůtí krk. V dřívějších dobách dávaly hospodyňky krůtí krk pouze do polévky či ho obíraly do rizota. Dnes se kupuje krk na vaření, ale i na pečení. Ano i na pečení, protože zákazníci, velcí labužníci, dobře vědí, že když se krůtí krk upeče, je to opravdová delikatesa. Upečenému šťavnatému masu s červenou křupavou kůžičkou totiž odolá jen málokdo.
K vůbec nejchutnějším masům krůty nepatří ani prsíčka ani krk, ale dvě malé kuličky nejjemnějšího masa, které se nacházejí u krůty pod páteří. Je to jen hrstka svalů, která se běžně v obchodech neprodává. Připravují se z nich vynikající, citlivě okořeněné medailonky, které jsou vyhledávanou pochoutkou kulinářských restaurací. Další znamenitou lahůdkou, určenou pro venkovní grilování je krocan nebo krůta vcelku.
Krůtí maso můžeme vařit, smažit, dusit i péct. Pečeme-li ale krůtu v celku, musíme dát pozor, aby pečeně nebyla příliš vysušená nebo naopak syrová u kosti. Na rozdíl od kuřecího je mladé krůtí i krocaní maso nejen jemné, ale hlavně vyzrálejší. Krůty jdou na jatka v 15. až 16. týdnu věku (váha 8,5–9,5 kg), krocani ve 21. až 22. týdnu (váha až 21 kg).
V obchodech se také můžeme setkat s takzvaným křehčeným masem. Křehčená krůtí prsa jsou injektována roztokem na přírodní bázi. Maso se při tepelném opracování okamžitě zatáhne a tak zůstane uvnitř šťavnaté (vhodné pro rožnění).
Krůtí maso můžeme koupit jak v celku, tak naporcované například na horní a dolní stehna či prsa, všechny varianty pak v čerstvém nebo zamrazeném stavu. Téměř 1/3 celé hmotnosti krůty tvoří prsa, která mají maso křehké, vzdáleně připomínající telecí. Zato maso ze stehen se chutí mírně blíží masu z divoké zvěře. Maso z křídel chutná něco mezi telecím a kuřecím, samotné letky s velkým podílem kůže jsou oproti jiné drůbeži dobře svalnaté a chutnají podobně jako maso kuřecí. Dlouhé maso z krku a boků zase obsahuje více tuku a hodí se do polévek. Ovšem nejtučnější částí krůty je samotný biskup, dobře upečený připomíná husí pečínku. Dalším lákadlem je maso malého bederního svalu vhodné na minutkovou přípravu, například šťavnatých medailonků. A nakonec droby, tedy játra a žaludek, ty přinášejí další chuťové variace v kuchyni upravené krůty.
Krůta má cca 70 % bílého masa a 30 % tmavého masa. Jednotlivé druhy masa se od sebe liší nutriční hodnotou. Bílé maso obsahuje méně tuků a je méně kalorické.
Ve svém příspěvku SKOPOVÉ MASO CENA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vladimíra Ducarová.
Nějaká prodejna v Ostravě která prodává skopové maso děkuji za info Ducarová.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Otakar-p.
Zkuste to sehnat buď přímo z chovu nebo v nějakém blízkovýchodním krámku. arabský nebo ázerbájdžánský obchůdek by to měl mít, jídla z jehněčího (https://hotel-lipno.cz/cs/12-nejpopularnejsich-azerbajdzanskych-jidel/) jsou tam velmi populární.
Ne, ne každé maso je nutné vždy odblanovat, záleží na způsobu přípravy.
Blánu je nutné odstranit hlavně u masa na guláš, pečení nebo rychlé restování, kde by se při tepelné úpravě stáhla a maso znehodnotila. Naopak u dlouhého tažení na vývar nebo u mletého masa může blána zůstat. Důležité je rozhodovat se podle receptu, ne podle jednoho univerzálního pravidla.
Jak poznám, že to, co vidím na mase, je opravdu blána a ne tuk?
Blánu poznáte podle toho, že je tvrdá, kluzká a nepružná.
Na rozdíl od tuku se blána nedá snadno promáčknout a při tahu neuhýbá. Tuk je měkký, poddajný a snadno se oddělí. Pokud si nejste jistí pohledem, pomůže hmat. Prstem poznáte rozdíl spolehlivěji než očima, což je pro začátečníky klíčové.
Co se stane, když maso neodblaním a uvařím ho celé?
Pokud blána zůstane, maso se při vaření stáhne a ztvrdne.
Blána se teplem smrští a sevře svalovinu. Maso se zkroutí, špatně se krájí a bývá gumové. Omáčka po něm klouže a chuť se s masem nepropojí. Často pak vznikne mylný dojem, že maso bylo špatné kvality, přestože šlo jen o neodstraněnou blánu.
Je lepší odblanovat maso před nebo po nakrájení?
Většinou je lepší odblanovat maso vcelku.
Na větším kuse se blána lépe hledá a nůž se vede jistěji. U malých kostek se blána hůř chytá a často zůstane částečně na mase. Odblanění vcelku je přehlednější a šetrnější k masu, zejména pro méně zkušené kuchaře.
Jaký nůž je na odblanění masa nejlepší?
Nejdůležitější je, aby byl nůž ostrý a dobře ovladatelný.
Není nutné mít speciální řeznický nůž. Stačí menší kuchařský nebo filetovací nůž s tenkou čepelí. Tupý nůž vede k trhání blány a zbytečné ztrátě masa. Odblanění je o přesnosti, ne o síle.
Blána se mi při odblanění trhá. Dělám něco špatně?
Ano, nejčastěji je problém v úhlu nože nebo v tlaku.
Nůž by měl jet téměř vodorovně pod blánou, nikoli shora dolů. Blánu je potřeba lehce tahat nahoru a nůž jen vést. Pokud se trhá, zpomalte. Odblanění není závod a trpělivost se vždy vyplatí.
Mohu blánu odstranit až po uvaření masa?
Ve většině případů už je pozdě.
Po uvaření je blána stažená a pevně přichycená k masu. Dá se sice někdy odříznout, ale struktura masa už bývá narušená. Odblanění patří před tepelnou úpravu, jinak se výsledek zbytečně zhorší.
Jak zachránit maso, které je po uvaření tuhé kvůli bláně?
Maso lze někdy částečně zachránit delším, pomalým vařením.
U dušených jídel pomůže snížit teplotu a prodloužit čas. Blána sice nezmizí, ale svalovina může změknout.
V naší poradně s názvem JELENÍ GULÁŠ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylva..
Může se občas jíst jeleni guláš na warfarin.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Při léčbě Warfarinem je důležité hlídat příjem vitamínu K na stejné úrovni každý den. Jelení maso, stejně jako maso ostatních zvířat, obsahuje jen málo vitamínu K a proto není třeba jeho konzumaci nijak hlídat. 200 gramů syrového masa z jelena obsahuje 2,2 mikrogramů vitamínu K. Když si dáte jelení guláš s houskovým knedlíkem nebo s rýží, tak ho můžete jíst podle libosti neomezeně. Rýže totiž neobsahuje žádný vitamín K a pšeničná mouka v knedlíkách má jen zanedbatelné množství vitamínu K. Pšeničná mouka a rýže a výrobky z nich jsou nejlepší přílohy pro pacienty užívající Warfarin. Brambory jsou na tom o něco hůře. Jedna středně velká brambora obsahuje 4 mikrogramy vitamínu K. Přeji dobrou chuť.
Čevabčiči se rozpadá, pokud maso není dostatečně promíchané nebo obsahuje málo soli, která aktivuje bílkoviny a vytvoří vazbu.
Nejčastější problém je krátké míchání. Směs sice vypadá hotová, ale není. Pokud chcete, aby čevabčiči drželo tvar, musíte míchat minimálně 3–5 minut, dokud není hmota lepivá. Další častá chyba je nízké množství soli, protože bez ní nevznikne potřebná struktura. Pokud se vám rozpadá, vraťte se zpět k základu – sůl, voda a důkladné mechanické zpracování.
Je v čevabčiči vejce nebo ne?
Správné čevabčiči podle normy vejce neobsahuje, protože by změnilo strukturu a výsledná konzistence by nebyla správná.
Vejce sice pomáhá držet směs pohromadě, ale vytváří jiný typ vazby než maso samotné. Výsledkem je textura podobná karbanátku, ne pravému čevabčiči. Pokud chcete autentické čevabčiči, vejce vynechte úplně. Správná struktura vzniká pouze díky soli a míchání masa, nikoliv přidáním pojiv.
Kolik soli dát do čevabčiči?
Do čevabčiči patří 18–20 g soli na 1 kg masa, což je více než u běžných domácích receptů, ale je to technologicky nutné.
Sůl zde nefunguje jen jako dochucovadlo, ale hlavně jako aktivátor bílkovin. Pokud jí dáte méně, čevabčiči nebude držet a rozpadne se. Pokud jí dáte příliš, bude chuť nepříjemná. Ideální je držet se přesného rozmezí a vážit. Odhad nefunguje, protože rozdíl několika gramů je v tomto případě zásadní.
Kolik česneku patří do čevabčiči?
Správné množství česneku je přibližně 8–12 g na 1 kg masa, aby chuť zůstala vyvážená a nepřebila maso.
Častou chybou je přidání velkého množství česneku, což vede k nepřirozené chuti. Čevabčiči má být jednoduché a česnek má pouze doplňovat. Pokud chcete chuť jako ze školní jídelny, držte se spíše spodní hranice. Více česneku znamená výraznější chuť, ale také odklon od původního charakteru jídla.
Proč chutná čevabčiči jinak než ze školy?
Čevabčiči chutná jinak, protože doma lidé mění poměry, přidávají koření a nedodržují technologii přípravy.
Ve školních jídelnách se drží přesné normy – méně koření, více soli a důsledné míchání. Doma se často improvizuje, což vede k jiné chuti. Pokud chcete dosáhnout stejného výsledku, musíte dodržet nejen suroviny, ale i postup. Klíčová je jednoduchost a přesnost, nikoliv kreativita.
Lze čevabčiči péct v troubě?
Čevabčiči lze péct v troubě, ale výsledek bude jiný než při smažení, hlavně v chuti a textuře.
Při pečení se nevytvoří tak výrazná kůrka jako na pánvi a maso může být sušší. Pokud chcete zachovat šťavnatost čevabčiči, je lepší smažení. Trouba je vhodná spíše jako kompromis pro větší množství.
Skopové maso je nejchutnější z 2 až 3letých dobře krmených beranů, skopců (vykastrovaný beran), ovcí. Maso je jasně červené barvy, tuk (lůj) je bílý a má tuhou konzistenci.
Skopové maso je více blanité a šlachovité než masa ostatních jatečních zvířat, a tak potřebuje delší dobu zrání.
Skopové maso má vysokou biologickou hodnotu, obsahuje až 30x více železa než maso ostatních druhů. Jeho chuť ovlivňuje prostředí chovu zvířete, výživa a druh plemene. Pokud bylo jehně drženo na volné pastvě a má tři až dvanáct měsíců, je jeho maso velmi libové a hezky růžové. S přibývajícím věkem pak barva masa tmavne. Prodává se maso beranů, ovcí, jehňat. Podle věku zvířete je skopové maso cihlově červené až tmavočervené, jemně vláknité. U starších zvířat je maso méně kvalitní (tuhé, tučné).
Maso z krmných beranů a ovcí – z vykastrovaných samčích a samičích kusů, které se porážejí až ve druhém roce stáří – má tmavou barvu a je prostoupené žlutým tukem (lojem). Maso z vykastrovaných samčích kusů starších dvou let je hrubě vláknité, žlutě žilkované tukem (lojem) a většinou mírně páchne po rybím tuku.
Skopové maso obsahuje lůj, který po vychladnutí tuhne a je velmi nechutný, proto pokrmy podáváme dostatečně horké a vždy na předehřátém talíři nebo v timbálech.
Možnosti kuchyňské úpravy jsou široké, vyžadují však zručnost a znalost způsobů různých řezů. Pro kuchyňskou úpravu skopového masa používáme pouze maso řádně vyzrálé, neboť jen u takového masa je zaručena jeho šťavnatost, křehkost, chuť a vůně. Při úpravě masa je třeba důkladně odstraňovat případný tuk a jednotlivé části pečlivě odblanit a zbavit šlach.
Jehněčí maso se dělí do dvou jakostních tříd. Do první jakostní třídy patří kýta, hřbet a výběrová kolínka. Do druhé jakostní třída spadá plecko, hrudí a krk.
Hovězí maso je významným zdrojem látek a živin pro krvetvorbu, patří k biologicky nejplnohodnotnějším druhům mas. Hovězí maso má oproti vepřovému vyšší obsah železa, zinku, selenu, kyseliny listové a vitamínu B12. Je přirozeným zdrojem CLA, tedy konjugované kyseliny linolové, která napomáhá k vytvoření optimální rovnováhy mezi svalovou a tukovou hmotou v lidském těle.
Nejkvalitnější maso pochází z 3–6letých volů, vykastrovaných a zvlášť krmených rok před porážkou. Tuk je rovnoměrně prorostlý, maso je tudíž křehké a šťavnaté.
Dobré maso je také z mladých jalovic, prvoletek a mladých býků. Nejméně kvalitní je maso ze starších kusů.
V dnešní době se na trhu dá zakoupit maso ze zvířete, které bylo prvotně chováno pro jednostrannou produkci mléka. Typickým příkladem jsou v tomto případě staré, vyřazené krávy (toto maso může být v obchodě krásně naaranžováno, ale zklamání, které vás čeká při jeho přípravě a konzumaci, raději ponechte jiným). Je pravdou, že dříve jsme jako spotřebitelé neměli možnost zjistit, co kupujeme. Dnes však máme možnost z povinně zveřejňovaných údajů zjistit datum narození a porážky zvířete, pohlaví a plemennou skladbu konkrétního jedince. Kupujte proto přednostně maso mladých býků (cca 14–24 měsíců) či jalovic (14–20 měsíců), v tuzemsku vykrmených a poražených (tuzemské zvíře poznáte tak, že před vlastním číslem je písmenný kód CZ).
Vyzrálé hovězí maso
Kvalitní hovězí maso potřebuje před kuchyňskou úpravou vyzrát. Jde o celý komplex procesů v mase, které zaručí jeho křehkost a chutnost. Doba zrání je u různých mas různě dlouhá, hovězí maso by mělo dle odborných doporučení zrát cca 10 dní. Vyzrálé maso je 2–3x křehčí než maso nevyzrálé, a proto lze jen doporučit zakoupení kvalitního hovězího masa cca 1 týden před jeho kulinářským využitím. Koupené maso doma pouze mechanicky dočistíme, zabalíme do potravinářské fólie a v lednici ho můžeme nechat dalších 5–10 dnů dozrát bez obav, že se zkazí.
Dřevomorka domácí (Serpula lacrymans) je dřevokazná houba, nejnebezpečnější škůdce na zabudovaném dřevě, která k nám byla pravděpodobně zavlečena lodním nákladem dřeva z Asie. Žije především v přízemích a sklepích, na záklopech a trámových prvcích. Napadá zejména starší dřevo jehličnanů. Vhodnými podmínkami pro její vznik a rozvoj je přítomnost dřeva vystaveného delší dobu vlhkosti už na hranici asi 20 % (běžná přirozená vlhkost dřeva by měla být v rozmezí max. 14–18 %), kde je současně přítmí, malý nebo žádný pohyb vzduchu, teplota nepřesahující 30°C. Jako jediná dřevokazná houba přežívá dřevomorka i za nižší vlhkosti dřeva, ostatní houby při poklesu vlhkosti dřeva na méně než asi 20 % hynou. Nebezpečnost dřevomorky však spočívá především v její schopnosti prorůstat i přilehlé zdivo speciálními provazci, tzv. rizomorfami. Těmi si tato odolná houba přivádí ke dřevu potřebnou vlhkost i ze vzdálenosti mnoha metrů. Rizomorfy prorůstají podél izolací, elektrického vedení, ale také poruchami zdiva, řídkým betonem, pod omítkami i zdmi a také podložím. Takto dřevomorka využívá v okolí například poškozených odpadů, míst zavlhčených zatékáním – obecně nejrozmanitějších zdrojů vlhkosti. Dřevomorka v místech, kde je přítmí a malý pohyb vzduchu bez větších výkyvů teplot, vytváří povrchové vatovité povlaky (mycelium) šedobílé barvy, při vhodných podmínkách vystavuje nepravidelné rozlité plodnice okrové až červenohnědé barvy s bílými okraji. Tyto plodnice chrlí do vzduchu velké množství výtrusů – sporů. Okolní prostředí je tak silně exponováno potenciální nákazou veškerého dřeva novými ložisky dřevomorky. Dosud nezasažené dřevo je napadáno rovněž postupným prorůstáním rizomorfů okolím původního ložiska nákazy. Najdeme-li dřevomorku ve stadiu plodnic, lze předpokládat, že její výskyt není omezen jen na samotné dřevo a nejblíže přilehlá místa, ale s vysokou pravděpodobností jde o rozsáhlé prorůstání okolním prostředím a dřevomorka má v této fázi už propojení na zdroje vlhkosti, což znamená, že samotná vlhkost dřeva už nezávisí na vlhkosti okolí a dřevomorka je schopna žít vlastním životem i po odeznění původních příčin jejího vzniku. Napadené dřevo podléhá zkáze v několika postupných etapách. První fází rozeznatelnou zběžným ohledáním je charakteristické čokoládově hnědé zbarvení dřeva. Ačkoli již před touto fázi je dřevo aktivně napadeno, nelze bez laboratorních zkoušek běžně rozeznat probíhající proces až do jeho zabarvení, pouze podle vyšší vlhkosti dřeva lze usuzovat na vznikající potíže. Před fází zabarvení se nachází okamžik, kdy dřevo přes počínající proces prorůstání škůdcem má stále svou mechanickou pevnost a její hodnoty nejsou sníženy pod hranici funkční pevnosti.
Tibetská houba, kefírová houba a kefírová zrna: je v tom rozdíl?
Ještě než se pustíme do samotných metod uchování, je důležité si ujasnit pojmy. V praxi se používá několik názvů, které ale označují totéž.
Tibetská houba
Kefírová houba
Kefírová zrna
Všechny tyto názvy popisují stejnou symbiotickou kulturu bakterií a kvasinek, která slouží k výrobě mléčného kefíru. Rozdílné názvy jsou dány spíše tradicí a zvyklostmi, nikoli biologickým rozdílem.
Z pohledu uchovávání se s nimi zachází naprosto stejně. Pokud tedy hledáte informace o tom, jak uchovat kefírovou houbu, platí přesně totéž, co pro tibetskou houbu.
