Zajímáte se o téma LIŠKA OBECNÁ V ZIMĚ? Tak právě pro vás je určen tento článek. Liška obecná (Vulpes vulpes) je jednou z nejchytřejších a nejmazanějších divoce žijících psovitých šelem u nás. Kdo by ji neznal. Určitě znáte nějakou pohádku nebo bajku, kde vystupuje liška jako opravdu chytrá a mazaná bytost. Spousta z nás ji v lese ale ještě nepotkala, je totiž velice opatrná a dělá ze sebe neviditelnou.
Liškaobecná Vulpes vulpes
Popis
Tělo lišky obecné je štíhlé s dlouhým huňatým ocasem a špičatýma ušima. Je podobná menšímu psovi. Délka těla dosahuje až 90 cm. Ocas je dlouhý zhruba půl metru a vyniká zejména v zimě. Celková délka těla je tedy asi 140 cm. V kohoutku je liška vysoká 30–40 cm. Její hmotnost se pohybuje v rozmezí 8–13 kg. Liška má rezavou barvu srsti na většině těla. Dolní část obličeje, konec ocasu a břicho má žlutobílé. Černá barva se vyskytuje jen na nohách a konečcích uší. Liškaobecná existuje samozřejmě i v jiných barvách, jako je stříbrná a černá, ale to opravdu jen málokdy. V tlamičce skrývá 42 zubů. Lišku obecnou si je možné splést se šakalem obecným, ale rozeznáme je podle délky nohou, které má šakal delší než liška.
Chování
Liška se dokáže pohybovat jako pes, to znamená rychlostí 40 km/h. Svůj revír si značkuje trusem s pachem žláz.
Liščí nory
Liščí nora je obydlí, které slouží lišce jako úkryt a k ochraně mláďat. Vyhrabává si ji nejčastěji ve svahu kopce, strouhách, propadlinách a také v opuštěných lidských stavbách. Do nory se skrývá za špatného počasí, jinak se zdržuje převážně venku v hustých křovinách. Lišky nory používají i několik desetiletí, ale pokud se zde vyskytne svrab neboli prašivina, okamžitě ji opouštějí, pravděpodobně aby zabránili jejímu šíření. Nora se skládá z několika chodeb a na konci je komůrka, která může být 0,5–2,5 m pod zemí. Chodba může měřit až 17 m, ale nejčastěji se vyskytují o délce 5–7 m.
Rozmnožování
Liškaobecná se rozmnožuje v období jara. Tak zvané kaňkování, to je liščí říje, probíhá během ledna až března. Lišky se projevují typickým voláním, protáhlým chraptivým štěkotem a lišáci je hledají podle charakteristického pachu krve, kterou lišky zanechávají na cestě. Páření probíhá uvnitř nory. Než se narodí liščata, trvá to 52–53 dní. Rodí se jich průměrně 4 na vrh, někdy i více. Liščátka jsou 12–15 dní slepá, porostlá šedou srstí, která je chrání před predátory. Mezitím se lišák stará o potravu pro lišku a ta zase zaopatřuje mláďata mlékem, a když jim zpevní chrup, což je tak ve 4. měsíci, tak i masitou potravou. V tomto období také nejvíce škodí na domácí drůbeži a mladé zvěři. V květnu už liščata skotačí před norou, hrají si na slunci a zdokonalují se v loveckých hrách. Pokud liška zjistí nebo usoudí, že byla nora odhalena člověkem, přenese liščata do jiné nory. V zimním období už nepoznáte mladé lišky od rodičů.
Liška jedlá má žlutou až oranžovou barvu. Klobouk je žloutkově žluté barvy. V mládí je podvinutý, později se oplošťuje, jeho střed se prohlubuje a okraje se zprohýbají. Klobouk je tenký, holý a matný, jeho šířka činí 2–7 cm. Má lištovitý podklad. Lišty jsou nízké s vidličnatými anastomózami a příčnými spojkami, sbíhají daleko na třeň. Třeň je vysoký 3–6 cm, široký 1–2,5 cm, válcovitého tvaru se zúžením vespod. Je zbarven stejně nebo o něco světleji než klobouk. Dužnina lišky obecné je bělavá, mírně nažloutlá. Voní po koření, zvláště mladé houby pak vykazují příjemnou meruňkovou vůni. Chutná mírně štiplavě jako po pepři. Liškaobecná obsahuje vitamín C, je bohatá na draslík a je nejbohatším zdrojem vitamínu D. Také obsahuje insekticidní látky, což souvisí s její odolností proti červivění.
Liškaobecná je jedlá, ceněná a chuťově výtečná, se specifickým aroma. Díky obsahu chuťových látek rozpustných v tucích se liškaobecná vyjímá ve smetanových omáčkách či v kyselých pochutinách, taktéž se nakládá do octa. Je vhodná k drcení na kořenicí houbový prášek. Je možné ji zamrazovat. Plodnice má pevnou konzistenci, kterou si zachovává i při tepelné úpravě, je však poněkud těžce stravitelná.
Lišky v sýrové smetaně
Ingredience: miska čerstvých lišek, olivový olej, zeleninový vývar, jarní naťová cibulka, máslo, sýr s modrou plísní, smetana na vaření, sůl a mletý bílý pepř
Postup: Houby obdělejte na troše oleje, podlijte osoleným vývarem, přiklopené čtvrthodinku poduste a odstavte. Na lžíci másla zpěňte jemně pokrájenou bílou část cibulky, přidejte nastrouhaný sýr, přilijte smetanu, přiveďte k varu, míchejte a rozvařte dohladka. Přidejte houby, pokrájenou nať cibulky, dle chuti přisolte a okořeňte, krátce promíchejte a servírujte. Příloha: vařené brambory nebo dušená rýže.
Bazalkové nudle s liškami
Ingredience: 10 dkg čerstvé houby lišky obecné, 1/2 balení širokých nudlí, 1 čtvrtka sýra Gran Moravia, 15–20 kusů čerstvé bazalky, dle chuti olivový olej, sůl, celý kmín, máslo
Postup: Začneme tím, že si dáme vařit široké nudle dle návodu na balení. Mezitím si dobře opláchneme a od případných nečistot očistíme čerstvé lišky. Do pánve si dáme rozpustit trochu másla, do kterého nasypeme špetku celého kmínu a necháme provonět. Přidáme oprané a okapané houby a zlehka orestujeme. Podusíme ve vlastní šťávě, dokud nejsou měkké. Trvá to cca 5 minut. Do vyšší nádoby (nejlépe vysoká sklenice, do které se nám vejde pracovní část tyčového mixéru) vložíme 15–20 lístků čerstvé oprané bazalky, přilijeme olivový olej a nastrouhaný sýr Gran Moravia. Mixujeme poté společně ponorným mixérem zcela do hladka. Scedíme uvařené široké nudle, které přendáme po scezení do střední mísy a přidáme bazalkovou pesto omáčku zelené barvy. Poctivě promícháme, dokud se omáčka nenalepí na nudle. Nudle přendáme do hlubokého talíře a bohatě je posypeme na másle podušenými liškami.
Postup: Lišky očistíme, větší nakrájíme na poloviny, opláchneme pod tekoucí vodou a necháme okapat. Rozpálíme tuk, přidáme prolisovaný stroužek česneku, krátce podusíme, přidáme houby a dusíme tak dlouho, až jsou měkké a šťáva vydušená. Osolíme, opepříme, promícháme s nasekanou petrželovou natí a podáváme jako přílohu k masu nebo samotné pouze s pečivem.
Polévka z lišek
Ingredience: 250 g lišky obecné, 2 kostky zeleninového bujonu, svazek
V naší poradně s názvem STŘÍHÁNÍ MALIN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Mila.
Jak teď poznám o jaké maliny se jedná. Chci je ostříhat
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Jak poznat o jaký typ maliny jde kvůli stříhání? Jak před stříháním malin poznat, jestli plodí v létě a nebo až na podzim? Když v zimě rostlina maliníku spí, tak na ní můžete poznat, o jaký typ se jedná, prozkoumáním jejich výhonů.
Malina, která plodí brzy v létě a potřebuje k tomu dvouleté dřevo, tak má dva druhy výhonů odlišených barvou a strukturou kůry. Jedny výhony mají hladkou a hnědou kůru a druhé mají kůru šedou až světle hnědou, hrubou a kůra se u nich také loupe.
Maliny, které plodí až na podzim na letošním dřevu mají všechny výhony stejné šedé s hrubou olupující se kůrou. Jak můžete maliny v zimě ostříhat?
Malinám plodícím v létě uřízněte hned u země VŠECHNY šedé výhony s olupující se kůrou a skovejte si je na podpal letních táboráků. Prostříhejte slabé a neperspektivní výhony s hnědou hladkou kůrou tak, aby vám zůstal vždy nejsilnější výhon s dostatečným prostorem pro skvělé pronikání světla a dobré proudění vzduchu. S ohledem na to začněte odstraňovat všechny tenké, zakrnělé, zkroucené výhony a pokračujte v prostříhávání, dokud se nepořádek nevyčistí. Pokud máte málo místa, můžete výhony zkrátit o 1/3. Pak připevněte výhony k rámu nebo mříži. Použijte biologicky odbouratelný provázek, jako je juta, a přivažte s ním každý výhon volně, ale pevně k rámu / mříži / drátu. Přivázání zabrání jejich ohýbání pod tíhou plodiny. Také to velmi usnadňuje prořezávání v dalších letech – přivázané výhony jsou ty, které příští zimu odstraníte.
U malin, které plodí až na podzim a mají v zimě všechny výhony stejné (šedé a hrubé), tak seřízněte všechny až u země.
Hlíva olivová se od lišky odlišuje výrazně. Má zespoda klobouku vysoké, hustě uspořádané lupeny. Roste v trsech a v Česku se vyskytuje pouze vzácně. Je jedovatá.
V naší poradně s názvem KAMÉLIE HNĚDNUTÍ LISTŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra Marešová.
Prosím o radu,když mi u jedné kamélie jakoby seschli listy?nevím si rady!a to ji mám v zimní zahrade s teplotou 15-16 stupnů a nepřelévám ji.děkuji za radu.
Marešová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Krásné kamélie, dělají takovou radost během léta svými květy. Jenže co s nimi v zimě? Kamélie snese mrazy, ale nepřežije teploty nižší než -12 °C. Zároveň nemá ráda výkyvy zimních teplot. V našich podmínkách je proto lepší kamélii pěstovat v květináči a na zimu je uklidit do studené světlé místnosti s teplotou od 5 do 15 °C a relativní vlhkostí vzduchu 60%. Kamélie v květináčích se musí umístit do bezmrazých zimovišť, protože pokud ne, hrozí velké nebezpečí, že půda v květináči promrzne a hezké rostlinky mrazivé období nepřežijí. Přesto byste s jejich přesunem do interiéru měli počkat co nejdéle. Kamélie by měly zůstat venku, dokud teploty neklesnou po delší dobu pod bod mrazu, nebo dokud teploty neklesnou pod -5 °C. Poté se rostliny musí přesunout do světlých zimovišť. To může být klidně jen na leden a únor.
Při přezimování kamélií dbejte na následující podmínky a příští rok se budete moci opět kochat svými asijskými kráskami:
- Teplota pro přezimování: 5 – 15 °C;
- Vzdušná vlhkost: okolo 60% - to je velmi důležité dodržet;
- Jakmile půda na povrchu vyschne, zalévejte vodou bez vápníku, aby půda nikdy úplně nevyschla;
- Postříkejte rostliny vlažnou vodou bez vápníku nebo zapněte zvlhčovač pro zvýšení vlhkosti;
- Dokud nenasadí na květ, není nutné kamélie přihnojovat;
Velice důležité je dávat pozor na překročení teplot nad 15 °C. V zimě je třeba se tomu za každou cenu vyvarovat! Kamélie potřebují chladný odpočinek nejméně šest týdnů v roce. To je zásadní pro jejich kvalitu květu a pro budoucí zdravý růst. Vytápěné místnosti proto v žádném případě nejsou vhodné jako zimní stanoviště. Vlivem teplého a především suchého vzduchu z umělého topení totiž choulostivé rostliny rychle odhodí svá poupata a drasticky zkrátí fázi květu. Ideálním místem je proto nevytápěná zimní zahrada, venkovní skleník nebo parapet nevytápěného schodiště. Jakmile se už rozhodnete pro zimoviště, neměli byste ho měnit, protože kamélie během přezimování nesnáší náhlé změny prostředí. V polovině března mohou být kamélie opět vystěhovány ven. Noční teploty by v době vystěhování měly být alespoň +5 °C.
Nejlepší je kamélie přezimovat ve skleníku. Ideálním prostředím pro vaše kamélie v zimě je světlý a chladný skleník nebo zimní zahrada. Pokud tyto dispozice nemáte, tak můžete kamélie umístit i do tmavého studeného sklepa nebo do garáže. Pokud své kamélie necháte přezimovat ve tmě, například ve sklepě, je třeba rostliny po chladné tmě nejprve pomalu přivykat na světlejší a teplejší prostředí. Spící rostlinky můžete v březnu nejprve nastěhovat do chladné světlejší chodby a začít je pomalu více zalévat.
Octomilka obecná (Drosophila melanogaster), někdy také nazývaná jako banánová, vinná, octová či ovocná muška, patří do třídy hmyzu, řádu dvoukřídlí a čeledi octomilkovití. Octomilka obecná má jasně červené oči a je dlouhá 2 až 3 mm. Vyskytuje se na kvasícím ovoci, marmeládách, ovocných šťávách. Beznohé larvy jsou dlouhé cca 7 mm a žijí v hnijící dužnině ovoce.
Rod octomilka čítá přibližně 1 500 druhů. Mezi nejznámější u nás patří octomilka obecná. Latinské označení Drosophila pochází z řečtiny a v překladu znamená milující vodu. Tento drobný hmyz z řádu dvoukřídlých asi nejvíce upoutá svýma velkýma červenýma očima. Častokrát mívají na křídlech výrazný vzor a žilky. Ježatá hlavička je spojena s hrudí za pomoci ochlupené stopky. Mají velmi vyvinutý čich. Octomilky dosahují velikosti jen několika málo milimetrů, běžně jsou velké 2–4 mm. Zbarvení hlavohrudi se u různých druhů pohybuje od světle žluté přes červenou až do hnědého či černého odstínu a na její podobu se můžete podívat zde.
Místem jejich nejčastějšího výskytu je ovoce, kůra, květy nebo i houby, listí či půda. Tento nepříjemný hmyz jsme svým způsobem domestikovali, přežívá totiž nejčastěji v blízkosti člověka.
Nejčastěji se octomilky živí přezrálým až hnijícím ovocem. Často je také vidíme na sladkých marmeládách či ovocných džusech. Život octomilky je asi čtyřicetidenní. Octomilky mají totiž neuvěřitelně silnou schopnost rychlé reprodukce (během měsíce vyprodukují několik generací).
Sameček je zhruba o polovinu délky menší než samička a dosahuje velikosti 1 mm. Nejprve začínají námluvy zásnubním tancem kolem samičky. Přitom mává zhruba 30krát za sekundu křídly, aby upoutal její pozornost. Octomilky slyší jen zvuky, které přijdou zepředu k její tváři. Samička octomilky obecné je schopná denně naklást až 30 vajíček. Snáší jich tolik najednou proto, že je klade do výživné, ale méně často se vyskytující potravy. Za život jich naklade cca 300. Jejich vývoj začíná vajíčkem, které samička naklade do hnijícího ovoce. Z larvy se později stává bílá kukla, jež časem zhnědne. Z té se vylíhne malá muška.
Larvy jsou všežravé, živí se dužninou hnijícího ovoce, mikroorganismy a kvasinkami. Jsou bez nohou a měří přibližně 7 mm. Z vajíčka se dospělec stane za 8–10 dní. Délka vývoje ovšem závisí mimo jiné na konkrétním druhu, prostředí, ve kterém se vyskytuje, a na počtu nakladených vajíček. Larvy octomilky obecné se z vajíčka vylíhnou během jednoho dne. Po čtyřech dnech se dvakrát svlečou a rovnou se zakuklí, což trvá zhruba další 4 dny.
Octomilka se stává potravou pro další druhy dravého hmyzu, mravence, žáby, některé ryby či mláďata ještěrů.
V naší poradně s názvem BALKÓNOVÉ ROSTLINY NA SEVER A DO STÍNU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
prosím jak se množí ze semen bramboříky
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Výsadba semen bramboříku je poměrně snadná, ale trvá to docela dlouho a nedodržují se u toho obvyklá pravidla, na která můžete být zvyklá při klíčení semen. Semena bramboříku dozrávají v červeneci, kdy je také nejlepší doba k jejich výsadbě. Semena můžete sklízet sama ze svých rostlin a nebo si v obchodě koupit zralá semena. Můžete si také koupit sušená semena, ale jejich klíčivost nebude tak dobrá. To můžete obejít namočením sušených semen ve vodě s několika kapkami Jaru na nádobí po dobu 24 hodin před výsadbou. Výsadba semen bramboříku vyžaduje dobře vyzrálý kompost smíchaný s pískem. Do každého květináče s průměrem cca 13 cm zasaďte asi 20 semen a přikryjte je jemnou vrstvou kompostu nebo písku a udržujte mírně vlhké. V přírodě semena bramboříku klíčí na podzim a v zimě, což znamená, že se jim líbí chladno a tmavo. Umístěte květináče na chladné místo, nejlépe okolo 15 °C a zakryjte je něčím, co úplně zablokuje světlo. Po výsadbě semen bramboříku může trvat i několik měsíců, než dojde k vyklíčení. Jakmile semena vzejdou, sejměte kryt a květináče položte pod růstová světla, která koupíte v zahradnictví. Udržujte rostliny stále v chladu - brambořík roste v zimě. Pokud vaše růstová světla vytváří teplo, tak je nutné chladit rostliny ventilátorem. Postupně, jak se rostliny zvětšují, je můžete přesadit do samostatných květináčů. Až přijde léto, přestanou kvést, ale pokud se vám podaří udržet je v chladu po celou dobu i v létě, porostou i v létě a narostou rychleji. To znamená, že v prvním roce pravděpodobně neuvidíte žádné květy.
Tykev obecná, latinsky Cucurbita pepo, patří do rodu tykvovitých. Také je označována jako tykev turek či dýně obecná. Původem náleží do Střední Ameriky. Pochází z oblasti dnešního Texasu a Mexika. Bylo prokázáno, že se pěstovala již v době 5000 let před naším letopočtem. Pro nás Evropany patří mezi plodiny, které nám přineslo objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem.
Má výjimečnou chuť a svoji kalorickou hodnotou se blíží bramborám. Její květy jsou žluté. Obsahuje až 90 % vody. Plodem je nám všem známá dýně, která může mít různý tvar a zabarvení. Obsahuje celou řadu užitečných látek.
Obvykle se jedná o keříčkovitou rostlinu. Další možnou rozšířenou variantou této rostliny je popínavá, plazivá lodyha se zakrnělými větvenými úponky. Stonek dýně bývá velmi dlouhý. Dosahuje délky až několika metrů. Na svém příčném průřezu je hranatý, obvykle ve tvaru ostroúhlého pětiúhelníku. Květenství tykve má typickou pampeliškově žlutou barvu. Tykev obecná patří mezi jednodomé rostliny, které mají samčí i samičí květy pohromadě. Listy mají tmavě zelené zbarvení a mohou být i absolutně nedělené. Jsou dlouze řapíkaté, trojúhelníkovité, dlanitolaločné s nevýraznými až hluboce zaříznutými laloky, s okraji různou měrou zubatými, nejčastěji jsou 15–40 cm široké, stejně jako stonky drsně chlupaté, úponky 2–6klané. Kalich je zvonkovitý, kolem 10 cm dlouhý, víceméně vzpřímený, samčí květy s delšími (až 20cm) stopkami. Stopka vyrůstá navrchu plodu tykve a je široká podle celkové velikosti dýně. Na konci pak bývá mírně rozšířená a lze ji snadno oddělit od plodu.
Plody tykve obecné mají nejrůznější tvary a velikost. Většinou ale známe díky Halloweenu ty, které jsou nažloutlé až oranžové, a typickým tvarem dýně pro tento svátek je koule s vyniklými vnějšími žebry. Může nám ale celkem běžně vyrůst do tvaru hrušky, disku, nebo dokonce klobouku, zvonku či houby. Některé dýně mohou být zcela zelené nebo bílé. Zdá se, že variabilita této rostliny nezná mezí, jelikož mnohé tykve nejsou jen jednobarevné, ale mohou být žíhané, skvrnité nebo pruhované (a to i příčně). Také oplodí tykve mívá nejrůznější tvary, většinou je hladké nebo rýhované. Setkat se ale můžeme i se slupkou, která je bradavičnatá a může mít na sobě ještě slabou, jakoby voskovou slupku. Oloupeme-li vrchní, asi centimetr tlustou vrstvu tykve, která je celkem tuhá, objeví se bílá, nažloutlá až krémová nebo naoranžovělá dužnina. Ta má vláknitou konzistenci a může mít nasládlou, ale i nahořklou příchuť. Někdy je plod částečně nebo i úplně dutý.
Tato kulturní plodina se v naší republice pěstuje spíše v malém množství. Lidé ji pěstují na zahrádkách nebo polích. Sama není takřka schopná růst ve volné přírodě, a pokud již výjimečně zplaní, tak jen krátkodobě a nemívá plody. Zplaňuje především na rumištích, kompostech nebo skládkách.
Na internetu naleznete velkou spoustu receptů k nejrůznějším úpravám plodu této rostliny. Připravit si můžete dýňové džemy, šťávy nebo kompoty. Oblíbený je i dýňový koláč.
V naší poradně s názvem RHIPSALIS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Teika.
prosim,nevim si rady s timto kaktusem,porad mi opadavaji ty tycinky z toho kaktusu aniz bych se ho dotkla.Prosim poradte mi nekdo co stim.Diky Tezka Helena
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Nejspíše mu je horko. Teplotu rostliny snížíte rosením.
Tato rostlina nepotřebuje složitou péči. K jejich umístění potřebují teplé a hodně světlé místo, ale bez přímého slunce. Kromě vlhkého prostředí mu můžete pomoci tím, že ho v největších vedrech postříkáte vodou. Rostliny by měly být chráněny před průvanem a náhlými změnami teploty. Ideální teplota pro něj je mezi 18-20ºC, a v zimě by neměla klesnout pod 10ºC.
Rhipsalis Cassutha oceňuje bohatou, čerstvou, kyselou a dobře odvodněnou půdu. Toho lze dosáhnout smícháním stejných dílů písku, zahradní zeminy a vřesové zeminy. Ohledně zavlažování se doporučuje pravidelně zalévat, až když je substrát plně vyschlý, nejlépe dešťovou vodou. Pokud nemůžete dešťovou vodu zachycovat, je vhodné vodu z kohoutku upravit, aby změkčila. Je velmi důležité, aby půda začala vysychat před další zálivkou. Když rostlina v zimě odpočívá, je třeba snížit intenzitu a frekvenci zavlažování.
Juka je vzrostlá rostlina, která vypadá jako nepravá palma. Zelené, slizké, výjimečné lineární listy se sbíhají do vločky na vrcholku stonku. Juka vyžaduje sluneční světlo a přiměřenou zálivku. Po proschnutí zaniká. V létě se doporučuje vynést ji na otevřený vzduch, v zimě je nezbytné uchovávat ji raději na chladnějších místech. Juka dobře roste při teplotě 13 až 21 °C. Od jara do podzimu udržujeme půdu permanentně vlhkou. Je však lepší, když půda přeschne, než když ji přelijeme. V zimě zeminu zavlažujeme pouze čas od času a v závislosti na teplotě. Rostliny milují zvýšenou vlhkost, ale snášejí i suchý vzduch. Na jaře a v létě jednou za 2 až 4 týdny rostlinu přihnojujeme minerálními hnojivy. Rostlina musí být v blízkosti svěžího vzduchu, proto je v létě vhodnější ji vynést na balkón nebo do zahrady. Pro kvalitní půdní podklad se používá směs zeminy z listové hlíny, dřevité hlíny, humusu, rašeliny, písku (v poměru 1 : 1 : 1 : 1: 1). Rozmnožování probíhá stonkovými odnožemi, výhonky.
Teplota: Přiměřená, v zimě chladnější 16 až 18 °C. Nejnižší 8 °C. V zimě je potřeba místnost dobře provětrávat, ale chráníme rostlinu před průvanem.
Osvětlení: Světlé, slunečné místo. V létě umístění v zahradě a na balkóně. V zimě najít stanoviště světlé, blízko okna. Tyto rostliny postrádají v zimě světlo.
Zalévání: Bohatě zalévat od jara do podzimu, voda ale nesmí být v misce pod květináčem. Jestli držíme rostlinu v zimě v chladnější místnosti, zaléváme omezeně. Juka nesnáší přelití, zahnívaly by kořeny a objevila by se hniloba i na stonku.
Rozmnožování: Na jaře zakořeňují vrcholová stébla a také kousky stvolů dlouhých asi 10 cm. Seříznutím dceřiných růžic ze stvolu také získáme novou rostlinu. Odříznuté růžice na místě řezu ošetříme sírou a dáme do vlhkého písku, po zakořenění zasázíme do květináče se zeminou, do které přidáme kousky dřevěného uhlí. Seříznutí růžic provádíme vždy na jaře.
Juka – foto
Zde je několik fotografií, na nichž je možné vidět juku.
Ve svém příspěvku ŽÁDOST O CHOV VEVEREK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ladislav Macho.
Dobrý den,
chtěl bych chovat veverky obecné mám slíbenou zatím jednu samičku a samečka, proto vás žádám o povolení k chovu veverek.
Dále se chci ještě vás zeptat co všechno a jaké potvrzení ještě potřebuji k chovu.
Předem vám moc děkuji s pozdravem Macho Ladislav..
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý večer, chci se zeptat,ohledně povolení k chovu veverky.
Kde se to prosím vyřizuje? A co k tomu vše potřebují ! Děkuji za informaci.
Liškaobecná se vyskytuje v severnějších částech Evropy, v Severní Americe včetně Mexika, v Asii včetně Himálaje a v Africe včetně Zambie. Lišku obecnou lze v České republice najít zejména v jehličnatých lesích v borůvčí, mechu a trávě. Žije v symbióze s většinou stromů, zejména pak se smrky a borovicemi. Roste od června do října, obzvlášť v srpnu a září. Plodnice lišky obecné bývají uspořádané do kruhů, společně s podhoubím jsou situované na kružnici, v jejímž středu stojí hostitelský strom.
V naší poradně s názvem PĚSTOVÁNÍ KAMÉLIÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel JAROŠOVÁ.
Dobrý den.Chtěla bych se zeptat jestli by kamélii vadilo podlahové topení.A musí mít hodně světla,nebo by mohla být v chodbě,kde moc světla není?Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Ani podlahové topení a ani málo světla není pro kamélie to pravé. V létě je dobré ji pěstovat venku nebo na terase a v zimě ji ideálně dát na okenní parapet v místnosti s teplotou okolo 15°C. Každé nedodržení těchto podmínek povede k tomu, že kamélie buď nepokvete nebo nebude vůbec prosperovat.
Liškaobecná je v podstatě nenáročný tvor. Je to prostě všežravec. Sežere od mnoha druhů rostlin až po maso opravdu vše. Složení potravy záleží na podmínkách, kde se momentálně nachází. Třeba myší sežere až 20 denně. Co nesežere, zahrabává si na svá místa, zhruba 10 cm hluboko, a když potřebuje, tak se pro to vrátí. Složení potravy můžeme rozdělit asi takto:
Myši, hraboši, veverky, pískomilové a jiní hlodavci tvoří většinu jídelníčku. K dispozici je mají ve dne i v noci.
Ptáci i vodní ptactvo.
Králíci patří také mezi její hlavní kořist.
Žížaly, housenky, brouci jsou bohaté na proteiny, a proto jsou také velice důležité v jídelníčku lišky.
Žáby, ještěrky a ryby.
Zajíci, kachny divoké, koroptve polní – loví převážně jejich mláďata nebo oslabené dospělé kusy.
Srnčí zvěř – ve vysokém sněhu uloví i dospělého jedince, ale převážně se soustředí na srnčata.
Slepice, kachny domácí, husy domácí – loví je hlavně v období liščat, kdy mají zvýšenou spotřebu potravy.
Třešně, švestky, maliny, borůvky – nesmí být kyselé.
Mršiny – hledá podél silnic, i když obětí se může stát ona sama.
Odpad – zbytky v okolí domů, ale i žrádlo pro kočky.
Ve svém příspěvku BUXUS ZIMOSTRÁZ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Rosta.
Vážení poradte, už dvakrát jsem sedil buxus do nádob 0,90cm po 5.kusech a vždy mi uschnul.Vadí jim slunko nebo malo vláhy ,nebo jsou zasazeny jen v rašelině a při zálivce rychle voda odteče a trpi suchem. další dotaz nasadil jsem si na zahradu větvičky buxusu a v tomto parném létě se mi zdá žejich spálilo slunce ,jsou ještě zelená musím je odstranit nebo je necht ještě jestli se spamatují
Děkuji za odpověd Rosta
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Matěj.
Pěstovat buksus v rašelině je nesmysl. Rašelina je moc kyselá a to buksus nemá rád. Je potřeba použít hlínu drnovku s pískem a trochou vápence. Na dno nádoby je potřeba dát drenáž z keramzitu do výšky 10% z výšky nádoby. Nádobu je potřeba opatřit miskou na přebytečnou vodu. Buksus v nadobách je potřeba zalévat i v zimě, když nemrzne.
No a s tím buksusem na zahrádce to nevím, protože nepíšeš jestli a jak hodně měl vyvynuté kořeny a taky do jaké zeminy si ho dal. Nezakořeněné větvičky napíchané do země těžko prežijí, obzvláště ta horka, která teď u nás máme. Sazeničky je třeba pořádně předpěstovat, aby vytvořily hutný kořenový bal, a až pak je vysadit na stanoviště s pravidelnou zálivkou.
Nástrojem komunikace jsou pachové žlázy při kořeni ocasu.
Nemoci lišky jsou hlavně prašivina, vzteklina a tasemnice liščí. Vzteklina se v civilizovaných zemích očkuje. Prašivinu a vzteklinu mohou chytit i domácí mazlíčci nebo hospodářská zvířata.
V mnoha literárních dílech vystupuje jako vychytralé zvíře.
Pokud se vám zdá o lišce, v mnoha snářích to souvisí s úspěchem nebo sexualitou.
Ve svém příspěvku RECEPT UTOPENCI SE ZELÍM A KŘENEM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Inka.
V severních Čechách v hospůdce U vodopádu v zimě podávávali utopence s cibulí, zelím a křenem. Bylo to ohromné s chlebem a 2 dcl svařáku. Má někdo na podobné utopence recept?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ivana.
Dobrý den, naložila jsem špekáčky, asi po týdnu jsme ochutnali a přidali cibuli.
Teď jsou naložené asi čtyři týdny a obsah se trochu zakalil a objevily se bublinky.
Máte s tím někdo zkušenost? Děkuji za odpověď.
Pokusy o její umělé pěstování byly sice úspěšné, avšak ekonomicky nevýhodné. Liškaobecná je tržní houbou, to znamená, že je možné s ní v Česku obchodovat. Ročně se lišky obecné celosvětově prodá asi 150–200 tisíc tun v celkové hodnotě 1,5 miliardy dolarů. Tato produkce pochází výhradně ze sběru ve volné přírodě.
V naší poradně s názvem ANTURIE PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena.
Dobrý den,mám dotaz.Před 3 lety jsem dostala anturii,která od té doby stále kvete.Starý květ odejde a hned raší nové.Potřebovala by přesadit,mám ale strach,abych rostlině neublížila.V květinářství mi řekli,přesadit po odkvětu.Má někdo prosím zkušenost s přesazováním?Děkuji za radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Anturie nepotřebuje moc často přesazovat. Stačí jednou za pět let přesadit do o 3 cm většího květináče s velkým otvorem na odtok vody a se substrátem založeným na rašelině s trochou písku. Přesazování se provádí na jaře, bez ohledu na stav květů. Když budete při přesazování opatrná, tak anturie bude kvést stále dál i po přesazení. Květinu po přesazení osprchujte a oroste vodní mlhou každý den 1 měsíc. Pak zahajte přihnojování každé dva týdny hnojivem s vysokým obsahem fosforu, které ale zřeďte dvojnásobným množstvím vody, než je uvedeno na obalu. Hnojí se od jara do podzimu. Substrát udržujte stále vlhký, ale rostlinu nenechte stát ve vodě. Úplně ideální je široká miska naplněná štěrkem a na štěrku postavený květináč s antůrií. Rostlina má ráda rozptýlené světlo. V zimě ocení, když ji umístíte někam k lampě nebo na ní namíříte halogenovou bodovku, abyste jí prodloužili denní světlo.
Blecha obecná neboli lidská (Pulex irritans) byla v Česku i v Evropě v období mezi 14.–19. stoletím nejrozšířenějším a nejtypičtějším lidským parazitem. Nyní je více rozšířeným druhem blecha psí či blecha kočičí, které ale také mohou napadat člověka. Blecha na člověku je významným ektoparazitickým přenašečem nemocí.
Blecha obecná je bezkřídlý hmyz hnědé až černé barvy (přesné zbarvení závisí na složení potravy), ze stran je zploštělá a tvořená články, které se směrem ke koncové části těla zvětšují a překrývají. Články jsou sklerotizované a porostlé brvami, které také směřují k zádi, čímž je usnadněn pohyb srstí hostitele. Záď je složena z 10 článků, z nichž 3 poslední slouží k rozmnožování. Blecha má tři páry nohou, dva páry (zadní a střední) jsou skákavé. Blechy dokážou vyvinout dostatečnou sílu pro velmi dlouhé skoky, což je způsobeno dobře vyvinutými stehny a kyčlemi a zároveň speciálními strukturami uvnitř nohy (resilin). Jsou velké od 2 do 8 mm a umí skočit do vzdálenosti asi 35 cm při výšce skoku 20 cm. Na jejich chodidlech se nacházejí 2 drápy, které slouží k přidržování se na hostiteli. Oči blechy jsou málo vyvinuté a reagují spíše jen na intenzitu světelných podnětů. Na hlavě se dále nachází kyjovitá tykadla a bodavě-sací ústní ústrojí. To je tvořeno bodcem, který je vybaven žlábkem, a za pomoci maxill jím blecha saje krev. Dále můžeme na hlavě najít pysková a čelistní makadla, která mají bodec ochraňovat. Blecha dokáže vypít až 15x větší množství krve, než je její velikost. Od jiných druhů blech se blecha obecná odlišuje absencí ktenidií (ctenidium) na hlavě a chybějícím hřebenem na hlavě a předhrudí.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Podivec pestrý (croton) je neopadavý keřík, jehož ozdobou je unikátní pestré zbarvení a kresba listů. Rovněž tvar listů je velmi rozmanitý, jsou přímé, kopinaté, oválné, lopatkové, tvarem podobné kytaře. Okraje listů bývají hladké, stočené do spirály. Na pěstování je tato krásná rostlina však náročná. Potřebuje především vysokou vlhkost vzduchu. Každý den je potřeba ji rosit, otírat jí listy a občas přichystat takzvaný „lázeňský den“.
Kroton nesnáší průvan, proto se nedá pěstovat na zahradě nebo na balkóně. Místo je zapotřebí vybrat velmi světlé, ale ne slunečné. Na jaře a v létě se rostlina přihnojuje každý týden minerálními hnojivy, v zimě a na podzim méně často. Množí se v létě odnožemi a řízky, nejlépe řízky stonkovými. Řízek se usuší a potom se umístí do vody. Pozor, šťáva rostliny je jedovatá.
Aby se rostlina lépe zakořenila, je nutné se řídit těmito pravidly:
řízky ošetřit heteroauxinem,
udržovat stále zvýšenou vlhkost,
řízek přikrýt sklenicí nebo polyetylenovou fólií,
jednou za čas provětrávat,
bezpodmínečně nutný je dolní ohřev.
Při velké suchosti vzduchu rostlinu napadá sviluška, pilous a také hniloba a červec. Jedná se o teplomilnou rostlinu, která v zimě potřebuje teplotu 16 °až 18 °C, minimum je 15 °C.
Podivec pestrý je rovněž světlomilná rostlina, a chcete-li dosáhnout různorodého zbarvení listů, musí mít hodně slunce. Již od jara si musí na svit slunce postupně zvykat. V létě je dobré před poledním žárem mírné přistiňování. V zimě je také nutné světlé stanoviště. Při nedostatku osvětlení se totiž ztrácí zbarvení listů. Ideální místo je tedy na východním nebo západním okně.
Zálivka by měla být od jara do podzimu bohatá, půda by neměla přeschnout. V zimě zálivku zmírníme. Je-li zemina suchá, začne kroton shazovat listy. Přílišná vlhkost však také není dobrá. Je potřeba kontrolovat, zda voda nezůstává stát v květináči či v misce. Vhodná je kvalitní drenáž. V zimě kroton velmi strádá v místnostech s ústředním topením. V suchém prostředí položte květináč do misky s vodou či na vlhký keramzit, ale pozor, neroste při teplotě kolem 17 °C a nižší.
Pro přesazování se jako zemina doporučuje: 1 díl drnovky, 1 díl listovky, 1 díl rašeliny, 1 část písku. Rostlinu přesazujte jednou za dva roky. Podivec nemá rád velké nádoby a květináče.
Kroton je toxický, obsahuje bezbarvý latex s diterpenovými estery a rovněž třísloviny a glykosidy, které jsou jedovaté pro všechny druhy zvířat i člověka. Příznakem otravy je pálení v ústech, nevolnost, zvracení, průjem. Při kontaktu šťávy s pokožkou je to podráždění a ekzémy (kontaktní dermatitida).
V naší poradně s názvem VINO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bretislav.
prosim o dalsi radu.posilam foto.je to na hroznovem vine.co s tim.mooooc dekuji za radu.
Tomek Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na obrázku je na dřevě vidět puklice švestková. Ovšem už jen jejich mrtvé schránky, takže teď není co likvidovat, protože larvy se vylíhly již na jaře. Proti puklicím lze bojovat prostředky běžně používanými k zimnímu či předjarnímu postřiku, ovšem pokud je tento škůdce na révě více rozšířený, což bývá málokdy. Dobré je v zimě si révu preventivně prohlédnout a posoudit rozšíření puklice. Doporučují se i lepové pásy.
Co se týká provedení zimního či předjarního postřiku obecně, je dobré ho provést kvůli možnému výskytu roztočů, jako je hálčivec révový, případně svilušky. Například se k tomuto účelu hodí Sulka či jiný prostředek na bázi síry nebo na olejové bázi.
Z kapradin je to například parožnatka, srpovice, křídelnice, sleziník či ledviník. Tyto rostliny všeobecně nemají rády horké letní slunce a je pro ně nezbytná vysoká vzdušná vlhkost. Kapradiny vyžadují také vydatnou zálivku. Zemina musí být dobře propustná, ale nikdy nedopusťte, aby vyschla.
Parožnatka (Platycerium)
Tato neobvykle vypadající kapradina (viz odkaz níže) vytváří dvojí olistění. Jednak jsou to výrazné dekorativní listy, kterým se říká fertilní (plodivé), ty mají tvar jeleních parohů a na svém rubu nesou výtrusy. Druhé listy jsou ploché, sterilní a přidržují kapradinu na opoře.
Parožnatka vyžaduje rozptýlené světlo, vyhovuje jí normální pokojová teplota, ale potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost. V době vegetace má tato kapradina ráda, když ji mezi dvěma zálivkami necháte „téměř“ vyschnout a pak ji vydatně zalijete (nejlépe ponořením do mísy s vodou). Během léta jí dvakrát nebo třikrát do vody v míse přidejte standardní tekuté hnojivo. V zimě parožnatku takto namáčejte jen krátce a nehnojte.
Křídelnice je malá kapradina s dělenými listy, které mohou mít až devět dlouze čárkovitých úkrojků. Existuje mnoho zajímavých variet, některé s vlnitými nebo zkadeřenými úkrojky, jiné s bílými proužky (viz odkaz na fotogalerii níže). Rostlina vytváří trsy z oddenku vedoucího těsně pod povrchem zeminy.
Křídelnice vyžaduje polostín a normální pokojovou teplotu, která však nesmí v zimě klesnout pod 12 stupňů Celsia. Jako kapradina vyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost. Květináč tedy nejlépe postavte do misky s vlhkými oblázky a křídelnici často roste. Zalévejte ji hojně a ve vegetačním období přihnojujte jednou měsíčně. Při nižší teplotě zálivku mírně omezte.
Jestli nevíte, jak tato kapradina vypadá, podívejte se na uvedené fotografie: Křídelnice foto.
Sleziník (Asplenium)
Sleziník patří mezi nenáročné pokojové rostliny. Jeho zářivé, nedělené listy tvoří růžici. Struktura listů působí dojmem kůže, jejich barva pak připomíná barvu čerstvého zeleného jablíčka (viz níže odkaz na fotografie této rostliny). Sleziník může dosahovat výšky až jednoho metru, ale běžná délka činí 35 až 50 cm. Nové, nerozvinuté listy jsou dost křehké, neměli byste se jich tedy během několika dnů vůbec dotýkat.
Po celý rok pěstujte sleziník v polostínu, tedy na rozptýleném světle, v žádném případě jej nevystavujte slunečním paprskům. Dobře roste při normální pokojové teplotě, v zimě však teplota nemá klesnout pod 15 stupňů, aby listy zůstaly zdravé. Vydatně zalévejte a v době vegetace dvakrát měsíčně přihnojujte standardním tekutým hnojivem. V zimě zálivku omezte. Abyste předešli hnědnutí špiček a&nb
V naší poradně s názvem ROZMNOŽOVÁNÍ KANADSKÝCH NEBO ZAHRADNÍCH BORŮVEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dužíkova eliška.
Jak se rozmnožují kanadské borůvky
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pro rozmnožování kanadských borůvek budete potřebovat řízky, které získáte z jednoletých větví, které mají průměr nejméně 0,6 cm. Větve musí být zdravé a odříznutí je potřeba provést brzy na jaře pomocí ostrého nože nebo nůžek na stříhání. Řízky by měly obsahovat zdravé listové pupeny.
Odstraňte všechny květní pupeny, ale listové pupeny nechte neporušené. Odříznutou větev rozdělte na řízky o délce kolem 12 cm. Nejlepší je použít řízky, které obsahují pouze listové pupeny, nikoliv ty, které obsahují stopy po odstranění květových pupenů, takže nařežte řízky odpovídajícím způsobem.
Odřízněte kůru 2,5 cm od spodu každého řízku. Seříznuté řízky můžete skladovat až tři měsíce, pokud je to nutné, v plastových sáčcích obsahujících sphagnový mech. Uzavřete sáčky a uchovávejte na chladném místě při teplotě mezi 1 až 5 stupni Celsia s vlhkostí mezi 80 až 90 procenty. Je-li to ale možné, zpracujte řízky hned, aniž byste je ukládali. Čím déle je ukládáte, tím méně šancí, že budou kořenit.
Vytvořte si obdélníkové rozmnožovací lože dostatečně velké, aby se do něho vešly všechny řízky 5 cm od sebe. Umístěte rozmnožovací lože do skleníku na plné slunce.
Smíchejte jeden díl rašeliny a jeden díl hrubého betonového písku a vytvořte kořenové médium. Alternativně můžete smíchat polovinu rašeliny a polovinu vermikulitu nebo perlitu nebo jednu třetinu perlitu, písku a vermikulitu. Naplňte rozmnožovací lože kořenovým médiem.
Přidejte řízky, které svisle zapíchněte do kořenového média s oloupanými částmi dolů. Šedesát procent řízku by mělo být pod povrchem a jedním nebo dvěma listovými pupeny nad ním. Zatlačte médium kolem každého řízku.
Ve skleníku udržujte teplotu kolem 20 stupňů Celsia. Zalévejte jednou týdně a udržujte vlhké kořenové médium. Zvyšte zalévání, když se začnou vyvíjet nové listy.
V polovině června zvyšte skleníkové větrání, kdy už by se měly vyvinout kořeny. Aplikujte týdenně rozpustné nebo pomalu uvolňující se hnojivo, například NPK 15-30-4 nebo NPK 13-36-13. Aplikujte také síran amonný, fosforečnan amonný, močovinu nebo jinou formu dusíku. Dodržujte pokyny uvedené na etiketě hnojiva a dusíkatých přípravků. V zimě nechte řízky ještě v rozmnožovacích lůžkách. Borůvky budou připraveny k přesazení do vaší zahrady příští rok na jaře.
Zima je za dveřmi, a tak je nejvyšší čas připravit krmítko pro drobné pěvce, kteří u nás zůstávají přes zimu. Podle ornitologů můžete na krmítku v ČR v zimě pozorovat až 30 druhů ptáků. Pozorování a přikrmování ptáků se věnuje stále více lidí, ale bohužel ne každý ví, co mají ptáci v zimě nejraději a co v žádném případě do krmítka nepatří.
U zimního přikrmování ptáků je důležité, aby mělo krmítko dostatečně velkou stříšku chránící ji před deštěm a sněhem, aby připravená potrava nevlhla a neplesnivěla. Krmítko se musí pravidelně čistit od zbytků potravy. Občas je dobré jej vydezinfikovat například octem pomocí rozprašovače. Po oschnutí dezinfekce se do něj může dát ptačí potrava.
Pozor! Ptáci jsou v zimě sice hladoví, ale rozhodně nedokážou spořádat všechno, co vám doma zbyde. Když už se tedy rozhodnete je krmit, dávejte jim jen to, co jim svědčí. Například sůl je pro ně ve větším množství jed – v lepším případě je čekají zažívací obtíže, v horším rovnou smrt.
Většina našich ptáků má nejraději semena slunečnice a jádra ořechů. V obchodech prodávané směsi pro zimní přikrmování ptáků obsahují různé druhy semen, ale část z nich zůstává v krmítkách nevyužita. Proto je lepší použít pouze semena slunečnice a občas přidat například trochu máku, len, proso, řepku, pšenici, loupaný oves nebo zbytky vyloupaných ořechů.
Kosi, kvíčaly a brkoslavové mají nejraději jablka nebo sušené plody jeřabin. Ty je dobré rozvěsit na větve stromů v okolí krmítka. Strakapoudi, brhlíci a sýkory mají velmi rádi lůj nebo lojové koule. Tam, kde jsou nejčastějšími hosty krmítka vrabci polní a vrabci domácí, můžete nasypat strouhanku z bílého pečiva. Nesmí však být solené, sůl totiž drobným ptákům škodí, a proto je nutné před strouháním rohlíků sůl důkladně odrolit. V žádném případě do krmítka nepatří chléb a zbytky jídel z kuchyně.
Nejčastějšími návštěvníky krmítek jsou sýkory koňadra a modřinka, zvonek zelený, vrabec domácí, vrabec polní a kos černý. Ojediněle se na krmítkách a v jejich okolí objevují i čížci lesní, stehlíci, sýkora uhelníček, sýkora babka, brhlík lesní, pěnkava jikavec, pěnkava obecná, hýl obecný, dlask tlustozobý, drozd kvíčala, drozd cvrčala, červenka, střízlík a strakapoud velký. Za nejvzácnější a nejkrásnější skvost krmítek ochránci ptáků považují brkoslava severního nebo čečetku zimní.
Nezvanými hosty krmítek se občas stávají zdivočelí holubi domácí, hrdličky zahradní, straka nebo havrani a kavky. Drobné ptáky občas vyplaší zvědavá poštolka, případně je prožene krahujec, ale i tito ptáci patří do naší zimní přírody.
Na trhu naleznete mnoho druhů krmítek od jednoduchých až po ta sofistikovaná, jako je automatické krmítko pro ptactvo. Záleží jen na vás, jaké krmítko si vyberete.
Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?
Diefenbachie skvrnitá
Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.
Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkla