Nejjednodušším možným způsobem rozmnožování buxusu je pomocí jeho větviček, tedy řízkováním. Pro řízkování je nejvhodnější podzim. Spodní část odstřihnuté větvičky ze starší rostlinky zbavte lístků a ošetřete stimulátorem pro snadnější zakořenění. Jednotlivé řízky vkládejte do substrátu určeného k řízkování rostlin, tedy nejlépe do směsi z rašeliny, písku a perlitu, a to asi 3 cm od sebe. Substrát je vhodné ještě na povrchu posypat pískem. Řízky vyžadují teplotu kolem 15 stupňů a dostatek světla, truhlík či květináč proto umístěte na nevytápěnou verandu nebo na zem skleníku. Pak už stačí jen zalévat a čekat, až rostlinky samy zapustí kořeny.
Jde o oblíbenou popínavou rostlinu s trubkovitými květy bílé barvy se žlutým jícnem květu. Rostlina dorůstá do výšky 25–200 cm. Lze ji udržet i ve tvaru keříku, jestliže ji ihned po odkvětu seříznete. Kvete od května do října. Pěstujte ji jako pokojovou rostlinu, s možností letnění venku.
Pěstování dipladenie suaveolens bývá úspěšné, pokud dodržíte dvě hlavní zásady: pěstujte ji jako přenosnou rostlinu (dipladenie není mrazuvzdorná) a zajistěte jí vysokou vzdušnou vlhkost (v suchém prostředí nepokvete a listy budou opadávat nebo se kroutit).
Pokud dipladenii zajistíte pevnou oporu, můžete ji pěstovat jako pnoucí liánu, při dobré péči mohou mít výhony délku až tři metry. Další možný způsob pěstování je ve formě keře. V tomto případě je potřeba dipladenii brzy na jaře poměrně hluboko seříznout. Při řezu si dejte pozor na vytékající bílý latex – je jedovatý.
Přes léto můžete dipladenii hnojit speciálními přípravky pro balkónové rostliny a umístěte ji na plné slunce.
Dipladenie má dužnaté kořeny, které slouží jako dobrá zásobárna vody, proto rostlina zvládne i krátkodobé opomenutí zálivky.
Rostlina se poměrně snadno množí stonkovými řízky (použijte vždy ještě nezdřevnatělé výhony).
Při nákupu si dipladenii dobře prohlédněte, neměla by jevit známky plísňového onemocnění, listy by měly být bez škůdců, zdravé, lesklé. Na dipladenii byste měli najít množství poupat a jen málo odkvetlých květů. Po přinesení domů květinu ihned přesaďte z plastového květináče do hliněného nebo do samozavlažovací nádoby.
Základem moderních hybridů se stala odrůda Mandevilla sanderi, která byla objevena v roce 1840 severně od brazilského Ria de Janeira, a proto vznikl i tento název Dipladenia hybrida rio. Oblíbená popínavá rostlina s trubkovitými květy v barvě bílé, růžové nebo purpurové dorůstá do výšky 25–200 cm. Rostlinu lze udržet i ve tvaru keříku, pokud ji ihned po odkvětu seříznete. Kvete od května do října. Pěstujeme ji jako pokojovou rostlinu, s možností letnění venku.
Pěstování dipladenie hybrida rio bývá úspěšné, pokud dodržujeme zejména dvě zásady – pěstujeme ji jako přenosnou rostlinu a zajistíme vysokou vzdušnou vlhkost v okolí rostliny. V suchém prostředí dipladenie nepokvete a listy jí budou opadávat nebo se kroutit.
Dipladenii můžeme pěstovat jako pnoucí liánu, musíme ale rostlině zajistit pevnou oporu, při dobré péči můžou mít výhony délku až tři metry. Další způsob pěstování je ve formě keře. V tomto případě musíme dipladenii brzy na jaře poměrně hluboko seříznout. Při řezu dejte pozor na jedovatý latex.
Přes léto dipladenii můžeme hnojit hnojivy pro balkónové rostliny a umístíme ji na plné slunce.
Dipladenie má dužnaté kořeny, které slouží jako dobrá zásobárna vody, proto rostlina zvládne i krátkodobé opomenutí zálivky.
Rostlina se poměrně snadno množí stonkovými řízky (použijte však vždy ještě nezdřevnatělé výhony).
Při nákupu si dipladenii dobře prohlédněte, neměla by jevit známky plísňového onemocnění, listy by měly být bez škůdců, zdravé, lesklé. Na dipladenii byste měli najít množství poupat a jen málo odkvetlých květů. Po přinesení domů květinu ihned přesaďte z plastového květináče do hliněného nebo do samozavlažovací nádoby.
Dipladenia se odborně nazývá Mandevilla splendens, ale velmi často slýcháváme spíše její synonymum Dipladenia, případně Sundevilla. Český název pro tuto rostlinu je chilský jasmín nebo brazilský jasmín.
Mandevilla upoutá pěstitele na první pohled – prodává se obvykle vyvazovaná k opoře a se svými velkými, sytě zelenými lesklými listy vypadá velmi svěže. Vejčité listy rostou na stonku vždy po dvou.
Naštěstí už není problém koupit rozkvetlé rostliny také v našich zahradnických centrech, často najdete v nabídce nejen druh Mandevilla splendens, ale i Mandevilla sanderi nebo Mandevilla amoena. Pokud budete mít štěstí, můžete si vybrat květy i v jiných barvách. Působivé jsou odstíny růžové a červené, občas však bývá k mání i mandevila se žlutými či bílými květy – Mandevilla amoena.
Trubkovité zvonky květů mají průměr od pěti do deseti centimetrů, objevují se od léta do podzimu a nesou bílou, růžovou nebo purpurovou barvu. Jícen květu je obvykle žlutý. Velmi pohledné jsou i lesklé tuhé listy dosahující až dvaceti centimetrů v průměru.
Mandevila je bujně rostoucí liána (popínavá rostlina) a dokáže za léto vyrůst do třímetrové výše. To znamená, že potřebuje pravidelný přísun živin a přiměřený prostor pro kořenový systém. Před umístěním na stanoviště ji můžete přesadit do nádoby o něco větší, než v jaké jste ji koupili. Na dno dejte dobrou drenáž a zeminu buď pro balkonové rostliny, nebo směs ze tří dílů rašeliny a jednoho dílu pařeništní zeminy.
Pravidelné přihnojování mandevile svědčí, vybuduje si pak mohutný kořenový bal a silné, bohatě kvetoucí nadzemní výhony. Vhodná jsou tekutá hnojiva s vyšším obsahem fosforu či plná tekutá hnojiva pro balkónové rostliny. Jakmile se i při této péči zastaví růst nebo rostlina málo kvete, potřebuje přesadit.
Mandevila dobře snáší polostín – má ho raději než celodenní plné slunce, které jí poškozuje a deformuje listy. Vítr není pro pnoucí rostliny nikdy moc dobrým návštěvníkem, dokáže je vmžiku polámat nebo potrhat květy a listy, najděte proto rostlině chráněnou polohu.
Vysoké teploty snáší mandevila celkem bez problémů, stejně tak i sucho (ovšem ne dlouhodobé) – většinou reaguje jen zpomalením růstu a menší násadou květů. Po návratu k normálním podmínkám (teploty kolem dvaceti stupňů a pravidelná zálivka) pokračuje rostlina v růstu i kvetení.
Pro mandevilu představují ideální nádobu k pěstování velké a hlubší samozavlažovací květináče. Nezáleží na jejich tvaru (zda kulaté, či hranaté), důležité je, aby měly kořeny stále možnost čerpat závlahu a živiny, pak mandevila roste přímo před očima. Nezapomeňte do nádoby zapustit oporu, pokud chcete mandevilu pěstovat jako pnoucí. Jinak může růst mírně zaštipovaná jako převislá (je náchylnější na vítr) v závěsné nádobě nebo jako prostý keřík, budete-li pravidelně během vegetace zaštipovat délku výhonů.
Ve své domovině roste mandevila jako vytrvalá rostlina, u nás je možné ji přezimovat v bezmrazých místech. V našich podmínkách ji lze úspěšně pěstovat také jako pokojovou rostlinu – máte-li možnost ji častěji rosit na list a vytvořit jí prostředí s vyšší vzdušnou vlhkostí. Jakmile klesnou venkovní noční teploty k deseti stupňům, je čas přestěhovat mandevilu domů. Nemusíte hned do obýváku, ideální by byl skleník s teplotou kolem sedmi stupňů, postačí však i chladnější chodba nebo nevytápěný pokoj. Rostlinu můžete zaštípnout (sestřihnout) tak, aby se vám dobře stěhovala a nezabírala tolik místa. Omezte jí postupně zálivku, aby si mohla projít obdobím vegetačního klidu. Pokud bude svěšovat listy, pak je to ta pravá doba na zalití. Nenechte ale dlouho stát nádobu ve vodě, kořeny jsou v chladu náchylné k zahnívání.
Opad listů neznamená katastrofu – na jaře, než začnete novou sezonu, musíte mandevilu stejně radikálně sestřihnout. Nebojte se, snáší řez velice dobře, pouze dávejte pozor na latex, který při řezu roní, je jedovatý!
Z vyzrálých vrcholových či stonkových řízků, které nesmí být dřevnaté, si můžete mandevilu namnožit sami. Při hlubokém jarním řezu získáte určitě dost materiálu na pokus, který není vůbec složitý. Po řezu upravte délku řízku asi na osm centimetrů (může být i o málo kratší či delší) a ve vlažné vodě nechte vyplavit prýštící latex. Řeznou ránu k zakořenění pak smočte ve stimulátoru a řízky zapíchejte do čistého perlitu (agroperlitu), případně do směsi z jednoho dílu rašeliny a jednoho dílu písku. Spodní teplo a vyšší vzdušná vlhkost je žádoucí, proto si napíchané řízky raději přikryjte sklem nebo fólií (občas je vyvětrejte) a udržujte přiměřenou vlhkost substrátu.
O mandevile by se dalo říct, že je zdravá jako řípa. Netrpí houbovými ani plísňovými chorobami, virózy se jí vyhýbají, je opravdu mimořádně odolná. V našich podmínkách ji mohou sužovat pouze škůdci – a ty musíte pohlídat vy. Problematické jsou molice, dají se však usměrnit například postřikem Mospilanu v silnější koncentraci a v několikrát opakovaných třídenních intervalech. Puklice a červci se mohou vlivem suchého vzduchu objevit hlavně při pěstování v bytě. Zasáhnete-li v počátcích, kdy se škůdce objeví, máte šanci se ho zbavit. Jakmile se přemnoží, nezbude, než rostlinu radikálně ostříhat, vyměnit zeminu a ještě použít postřik na zbytek zelených částí. Poté ještě sledovat, zda se tato opatření neminula účinkem.
V prvním roce uvazujte vyrašené letorosty během růstu k opoře provázkem, aby se nepoškodily větrem nebo prudkými dešti. Vylamujte u nich zálistky a při velkém suchu révu zalévejte. Nezapomeňte ani na ochranu proti okusu před domácím zvířectvem, případně zajíci, mají-li přístup na váš pozemek. Odstraňujte i takzvané rosné kořínky, které se objevují těsně pod zemí, kde rostou z naštěpované části.
Sýček obecný (Athene noctua) je malá čilá sova i za dne. Váží zhruba 150–250 g, délka těla je 23–25 cm, rozpětí křídel má 50–56 cm. Je veliký skoro jako holub, tělo má robustní s krátkým ocasem a silnýma nohama s ostrými drápy. Zbarvení sýčka obecného je tmavě hnědé se světlými skvrnami. Nohy a spodní část ocasu jsou bílé. Má veliké, výrazně žluté oči a zobák. Obě pohlaví jsou zbarvená stejně. Zde můžete zhlédnout fotografie sýčka obecného.
Výskyt
Celý život žije v jednom revíru, kde si staví svá hnízda. Nalezneme ho především v otevřených krajinách, hlavně na polích a loukách, na okraji listnatých lesů a v současnosti už i docela hodně na vesnicích či v městech s hojným stromovým porostem.
Rozmnožování
Sýček obecný žije po celý život v páru. Hnízdí ve zříceninách, studnách, v polních kůlnách, málo používaných budovách nebo v dutinách v zemi. V období rozmnožování je značně hlučný. Vejce klade koncem dubna až začátkem května, bývá jich 4–5 kusů. Oproti jiným sovám samička usedá na vejce až po snesení posledního vajíčka a sedí na vejcích 28 dní. Sameček jí při tom dodává potravu, kterou nosí hlavně v noci. Mláďata pobývají v hnízdě zhruba 30 dní a poté jej opouštějí. Rodičovský revír opouštějí zhruba po 60 dnech.
Potrava
Potravou sýčka obecného je převážně hmyz, žáby, hadi, ještěrky, myši a drobní ptáci. Mláďata krmí hlavně žížalami. Ve dne loví hlavně hmyz a v noci většinou myši a skřivany. Potravu polyká bez roztrhání. Ničeho se nebojí, tak si dovolí i na krysu nebo lasičku.
V diskuzi MANDEVILLA ŽLUTÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeňka Dermová.
Dobrý den, vše je mi jasné ale kde koupit???
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Irena.
Dobrý den,
bohužel žlutou ani jinou barvu nemám ale ráda bych měla. Proto se na vás obracím s prosbou o prodej 2 výpěstků /dvou sazeniček Mandevile/. V případě,že máte na prodej moc mě potěšíte. Děkuji za zprávu Irena.
Hortenzie lze rozmnožovat semeny, což je ale málo obvyklý způsob rozmnožování, který se používá většinou jen při množení čistých druhů a při šlechtění. Většinu hortenzií je možné množit dělením trsů, takzvaným hřížením. Ale hlavním způsobem množení je řízkování, a to bylinnými nebo kořenovými řízky v období od března až do května. Do směsi z písku a rašeliny v poměru 1 : 1 zasaďte řízky z nekvetoucích mladých kořenových výhonků a zajistěte jim teplotu kolem 15–18 °C. V písku nebo množárenském substrátu zakoření přibližně za 15–20 dnů. Po zakořenění řízky nechejte v pařeništi, studeném skleníku nebo v květináči na chráněném místě až do dalšího roku, aby v zimě nenamrzly.
V diskuzi SHÁNÍM. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Honza.
Dobrý den,marně sháním již několik let Mandevilla suaveolens (M.laxa),voní po jasmínu.Poradí někdo,kde ji koupit,nebo kontakt na pěstitele?Děkuji za tip,Honza.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Nejlepší čas na rozmnožování odběrem kořenových řízků je v zimě. Ostrým nožem odřízněte z kořenů bobkovišně 15-20 cm dlouhou kořenovou část nejbližšího konce ke keři. Poté šikmo seřízněte protější. Řez navlhčete a spodní konec zakryjte sírou.
Naplňte nádobu zeminou, udělejte do ní díru a do první spodní vrstvy nasypte písek. Zasaďte řízek do substrátu a dobře přitlačte. Až do jarní sezóny nechte nádoby s kořenovými řízky na místě chráněném před mrazem, větrem a vlhkostí, ale s dostatečným osluněním. Aby byla půda stále vlhká, je nutné ji pravidelně zalévat. Jakmile keř začne růst, můžete postupovat jako u stonkových řízků.
Tato rostlina kvete fialovomodrými květy od července do září. Dorůstá výšky 70 až 80 cm, má zelené listy. Umisťuje se na plné slunce nebo do polostínu.
Phlox paniculata ’Amethyst’ vysazujte především do trvalkových záhonů, snad nejlépe působí v malých předzahrádkách roubených chalup, kde nádherně oživí tmavé dřevo stavení. Je to nenáročná rostlina, ale dobře se jí daří na kyselých vlhčích půdách s dostatkem živin a vyšší vzdušnou vlhkostí. Květy lze také použít k řezu, v záhonech lákají svou vůní motýly.
Množí se semenem, nejjednodušší a také nejčastěji používaný způsob rozmnožování je dělení trsů v jarním nebo podzimním období.
Při výsadbě v suchých půdách někdy trpí padlím, proti kterému raději preventivně zasahujeme chemickou ochranou, nejpozději je nutné zasáhnout při zjištění prvních příznaků padlí.
Tato rostlina kvete červenooranžovými květy od července do srpna. Dorůstá do výšky 80 až 90 cm, má zelené listy. Vyhovuje jí plné slunce nebo polostín.
Phlox paniculata ’Brigadier’ se nejčastěji vysazuje do trvalkových záhonů, snad nejlépe působí v malých předzahrádkách roubených chalup, kde nádherně oživí tmavé dřevo stavení. Je to nenáročná rostlina, ale dobře se jí daří na kyselých vlhčích půdách s dostatkem živin a vyšší vzdušnou vlhkostí. Květy lze také použít k řezu, v záhonech lákají motýly svou vůní.
Množí se semenem, nejjednodušší a také nejčastěji používaný způsob rozmnožování je dělení trsů v jarním nebo podzimním období.
Při výsadbě v suchých půdách někdy trpí padlím, proti kterému raději preventivně zasahujeme chemickou ochranou, nejpozději je nutné zasáhnout při zjištění prvních příznaků padlí.
Množit vějířovku lze dvěma způsoby – řízkováním anebo výsevem semen. Vhodnějším způsobem je řízkování, které není tak časově náročné jako výsev semen a následná péče o ně.
S výsevem semen můžete začít už v lednu. V květnu po zmrzlých je přemístěte ven na okna nebo balkon.
Řízkování vějířovky je velmi hojně používaným způsobem jejich rozmnožování. Postačí, když z matečné rostliny, která musí být zdravá a silná, uříznete (můžete i ulomit) řízek dlouhý okolo 10–12 centimetrů. Řezná rána nemusí být přesná, na spodní části nového řízku mohou zůstat také listy. Takto připravený řízek namočte do stimulátoru, poté jej můžete zapíchnout do květináče nebo speciálních množárenských záhonů. Vhodným pěstebním substrátem je směs zeminy, kompostu a písku v poměru 2 : 1 : 1/2. Pěstební teplota by se měla pohybovat okolo 25 °C.
Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.
Krmivo
Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.
Rozmnožování
Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.
Tato rostlina kvete světle fialovými květy od července do srpna. Dorůstá do výšky 100 cm, má zelené listy. Umisťuje se na plné slunce nebo do polostínu.
Vyšší trvalka vhodná do smíšených trvalkových záhonů. Stanoviště by mělo být slunečné, vzdušné. Půda musí být stále vlhká, hlubší, výživná. Zajímavý kultivar se světle fialovými květy.
Phlox paniculata ’Sternenhimmel’ by se měla vysazovat především do vysokých trvalkových záhonů, snad nejlépe působí v malých předzahrádkách roubených chalup, kde nádherně oživí tmavé dřevo stavení. Je to nenáročná rostlina, ale dobře se jí daří na kyselých vlhčích půdách s dostatkem živin a vyšší vzdušnou vlhkostí. Je proto přímo předurčena k pěstování v podhorských oblastech.
Množí se semenem, nejjednodušší a také nejčastěji používaný způsob rozmnožování je dělení trsů v jarním nebo podzimním období.
Při výsadbě v suchých půdách někdy trpí padlím, proti kterému raději preventivně zasahujeme chemickou ochranou, nejpozději je nutné zasáhnout při zjištění prvních příznaků padlí.
Zakořeněné řízky vysazujte, když je půda prohřátá cca na 10 °C, což bývá cca v třetí dekádě dubna. Do té doby nechte sazenice uložené ve studeném a stinném sklepě, nejlépe ve vlhkém písku. Jamky pro výsadbu vyryjte teprve v den vysazení, aby zbytečně nevysychaly. Jamku připravte zhruba na hloubku délky sazenice, to je asi 30 cm. Sazenici vždy dávejte do jamky šikmo, naroubovanou částí k opoře. Pokud jste sazenici v místě srůstu podnože a roubu zavoskovali, může tato část vyčnívat nad zeminu (cca 5 cm). Není-li tomu tak, je třeba kvůli vysychání oček navršit hlínu i na roub. Jamku i se sazenicí nejprve zasypte do poloviny dobrou zeminou (může být smíchaná nejen s kompostem, ale i s trochou písku) a poté zalijte asi 3 až 5 litry vody. Až se voda zcela vsákne do půdy, zahrňte zbytek jamky. Rašení začíná obvykle po třech týdnech, záleží na klimaticko-půdních podmínkách. Když chcete zkontrolovat, jestli očko vyrašilo, odkrývejte vždy zeminu velmi opatrně, abyste rašící očko nevylomili.
Řízky před zakořeněním nejprve celé namočte nejméně na 24 hodin do vody. V případě výskytu plísně můžete řízky omýt v 5% roztoku Sava, ale většinou stačí, když je jen omyjete ve vodě. Obvykle se zakořeňují tříočkové řízky, ale měl by vám zakořenit i jednočkový řízek. Horní řez na řízku není nutné obnovovat, pouze ten spodní řez by se měl udělat bezprostředně po spodním nodem (místem na stonku, kde vyrůstají listy nebo větve květenství – kolénko), navíc se doporučuje provést ho opravdu ostrým nožem, aby byl řez ideálně hladký. U tříočkových řízků se většinou vyslepuje spodní očko. Jednoočkové řízky se připraví tak, že se horní řez udělá opět 2 až 3 cm nad očkem a spodní část řízků se nechá co nejdelší, aby měl řízek co největší délku réví a tím co nejvíce zásobních látek potřebných pro své zakořenění. Řízky nejlépe koření v místech okolo nodu, nejhůře v polovině vzdálenosti mezi nody. K dobrému zakořenění řízků se doporučuje použít stimulátor. Namočte řízky čerstvě obnoveným spodním řezem například do gelového stimulátoru Clonex (ten obsahuje jako účinnou látku kyselinu 3-indolylmáselnou).
Tato rostlina kvete modrofialovými až modrými květy od července do září. Dorůstá do výšky 100 cm, má zelené listy. Vyhovuje jí plné slunce nebo polostín.
Jde o vyšší trvalku, vhodnou do smíšených trvalkových záhonů. Stanoviště by mělo být slunečné, vzdušné. Půda musí být stále vlhká, hlubší, výživná. Rostlina je ceněna pro pozdější a především dlouhou dobou kvetení – od července až do září. Zajímavý kultivar s téměř čistě modrými květy.
Phlox paniculata ’Blue Paradise’ se vyplatí vysazovat především do vysokých trvalkových záhonů, snad nejlépe působí v malých předzahrádkách roubených chalup, kde nádherně oživí tmavé dřevo stavení. Je to nenáročná rostlina, ale dobře se jí daří na kyselých vlhčích půdách s dostatkem živin a vyšší vzdušnou vlhkostí. Je proto předurčena k pěstování v podhorských oblastech.
Množí se semenem, nejjednodušší a také nejčastěji používaný způsob rozmnožování je dělení trsů v jarním nebo podzimním období.
Při výsadbě v suchých půdách někdy trpí padlím, proti kterému raději preventivně zasahujeme chemickou ochranou, nejpozději je nutné zasáhnout při zjištění prvních příznaků padlí.
