Téma: 

muchnička bodnutí


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

MUCHNIČKA

Rod muchnička

Rod muchnička Simulium zahrnuje několik druhů, například Simulium erythrocephalum (muchnička nížinná) či Simulium arnatum (muchnička zdobená). V České republice bylo doposud zjištěno celkem 43 druhů muchniček.

Pro všechny druhy je společná heteronomní segmentace těla. Tělo je tvořeno 20 články (v embryonálním stadiu 21), které během vývoje vytvoří tři celky (tagmata) – hlavu, hruď a zadeček.

Detail odstavce: Rod muchnička
Zdroj: Muchnička
Zveřejněno: 16.2.2016


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: dotěrný hmyz mochnička

Mochnička je rostlina, která se používá v bylinném lékařství pro zklidnění menstruace. Žádné reakce s pokožkou nebyly nikdy prokázány. Na rozdíl od toho mUchnička je opravdu nepříjemný hmyz. Štípnutí od muchničky může být velmi bolestivé a svědivé, a to mnohem víc než od komára. V místě po kousnutí muchničkou může krev z ranky ještě chvíli vytékat a svědivost a otok můžou být zřetelné ještě několik dní po kousnutí. Více se o muchničce můžete dočíst zde: www.ceskenapady.cz/m…

Zdroj: diskuze Dotěrný hmyz mochnička
Odesláno: 7.8.2017 uživatelem Cempírek
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

MUCHNIČKA

Hmyz muchnička

Muchničky jsou zástupci dvoukřídlého hmyzu, mají tmavou barvy a mohou dorůstat až do délky 5 mm. Krev sají pouze samičky a jejich bodnutí může vyvolat alergickou reakci. V některých případech může dojít i k otravě krve slinami. Při rozškrábání hrozí infekce, místní záněty a špatné hojení rány. Muchničky útočí ve dne, bodnutí je bolestivé, silně svědí a vzácností nejsou silné alergické reakce.

Muchničky mají poměrně velkou hruď. Larvy se vyvíjejí ve vodě. V některých letech, například po povodních, mají ideální podmínky k vývoji a také toho patřičně využijí. Po vylíhnutí jsou jich potom desetitisíce a začínají napadat savce.

Štípnutí muchničkou může být velmi bolestivé a svědivé – víc než od komára. Krev z ranky může vytékat ještě chvíli po kousnutí muchničkou a svědivost a otok mohou být patrné ještě několik dní po kousnutí.

Larvy muchniček jsou velmi citlivé na čistotu vody, ve které se vyvíjejí – čím čistější vodní zdroj, tím lépe. Svým vývojem jsou vázány na prudce tekoucí vody. Samičky lepí svá vajíčka pod vodní hladinou na kameny i rostliny, kde se larvy po vylíhnutí drží přísavnou destičkou a jemnými vlákny.

V některých částech světa jsou muchničky přenašeči závažných chorob. V Africe nebo Latinské Americe může být muchnička přenašečem vlasovce Onchocerca volvulus, který způsobuje u některých lidí „říční slepotu“ (trvalé oslepnutí). Jsou dokonce popsány případy, kdy zvířata uhynula po útoku muchniček v důsledku alergické reakce na stovky štípanců a následné udušení.

Detail odstavce: Hmyz muchnička
Zdroj: Muchnička
Zveřejněno: 16.2.2016

MUCHNIČKA

Muchnička zdobená

Jedná se o velmi malý druh s širokými křídly. Vývoj těchto muchniček je vázán pouze na tekoucí vodu. Z vajíček se vylíhnou larvy za 1 až 3 týdny, přičemž celý vývoj probíhá pod vodou až do společného rojení dospělců. Samičky napadají savce zpravidla na jaře nebo počátkem léta, při sání krve pak dochází vlivem jejich slinných žláz k toxickým účinkům a následnému vzniku silné reakce. To může v masivním výskytu způsobovat cirkulární poruchy, edémy sliznic nebo poruchy dýchacích orgánů.

Muchnička zdobená je nejhorší druh, protože je velmi agresivní.

Detail odstavce: Muchnička zdobená
Zdroj: Muchnička
Zveřejněno: 16.2.2016

PŘESAZOVÁNÍ ALOE VERA

Léčitelka

Aloe vera je vaším stálým pomocníkem, můžete ji použít při poranění, popálení, ale i bodnutí či kousnutí hmyzem, proto není vůbec špatné, mít v domácnosti rostlin hned několik. Je pak velmi jednoduché jít a uříznout list a přiložit ho k poraněné oblasti.

Detail odstavce: Léčitelka
Zdroj: Přesazování aloe vera
Zveřejněno: 2.10.2013

MUCHNIČKA

Bodnutí od muchničky

Muchničky mají podobně jako komáři rády okolí řek, ale vyskytují se i na místech, kde se komáři neobjevují.

Jak je vlastně možné, že se rány od muchniček tak snadno zanítí? Důvodem je fakt, že ranky úporně svědí, a proto si je člověk má tendenci neustále škrábat, čímž hrozí, že si do nich zavleče infekci. Odtud už je k infekčnímu zánětu jen kousek.

Kousnutí přitom často nezačne bolet hned, ale klidně druhý až třetí den. Pokud vám rána otéká, je možné si vzít lék na alergii, protože i tak se dají otoky a svědění zmírnit.

Nejlepší ochranou proti muchničkám jsou účinné repelenty, které je dokážou odpudit. Krom toho samozřejmě pomáhají dlouhé rukávy či nohavice (tvrdí se, že pro muchničky jsou lákavější tmavě oblečení lidé). Pokud vás muchnička bodne a rána nateče, chlaďte ji, přikládejte cibuli nebo mažte mastí proti svědění, někteří lidé si pochvalují i šťávu z netřesku, který roste na skalkách. Přikládá se přímo čerstvá rostlina. Naopak se příliš nedoporučuje octový obklad, protože sliny muchniček rovněž obsahují kyseliny a ocet tak může otok ještě zhoršit.

Především se snažte zabránit tomu, abyste si vy nebo vaše děti ranku rozškrábali. Zanícené místo může mít v průměru i pět centimetrů. U dětí, alergiků či jinak oslabených jedinců je zapotřebí navštívit po kousnutí lékaře. Někdy je totiž nutné podávat i antibiotika, aby zánět ustoupil.

V některých lokalitách ve světě muchničky přenášejí závažné choroby, například parazita vlasovce, který může způsobit trvalé oslepnutí. V Česku ani v okolních zemích však nic takového nehrozí.

Štípnutí muchničky se nesmí škrábat, neboť tak hrozí druhotná infekce. Bolest může začít až za 2 až 3 dny. Otoky a svědění můžete mírnit ochlazením, mastí pro svědění, šťávou z netřesku, léky na alergii. Určitě byste se měli vyvarovat podávání octových obkladů.

Detail odstavce: Bodnutí od muchničky
Zdroj: Muchnička
Zveřejněno: 16.2.2016

JAK CHOVAT VČELY

Správné zacházení se včelami

Každý začátečník by měl vždy nosit ochranný oděv, rukavice a včelařský klobouk se závojem. Pozor, intenzivní pachy, pot, silně vonící kosmetické prostředky dráždí včely k útoku. Neměli byste rovněž nosit lesklé předměty (hodinky, prsteny, řetízky). Před započetím práce včely uklidněte kouřem z kuřáku, při práci se vyvarujte prudkým pohybům. Při práci se včelstvem si občas opláchněte ruce v čisté vodě. Navzdory všem bezpečnostním opatřením se zcela jistě nevyhnete občasnému bodnutí. Jestliže žihadlo okamžitě odstraníte, zmenšíte tím účinek jedu (k tomu stačí nehty). Místo vpichu následně ochlaďte. Slabý otok kolem místa vpichu je úplně normální. Velké otoky, změna barvy kůže, nevolnost, poruchy oběhového systému, nebo dokonce dušnost jsou příznaky alergické reakce. Při výskytu alergické reakce či při bodnutí do dutiny ústní nebo hltanu musí být postižený okamžitě dopraven k lékaři.

Detail odstavce: Správné zacházení se včelami
Zdroj: Jak chovat včely
Zveřejněno: 29.10.2015

VČELA

Včelí žihadlo

Včelí žihadlo obsahuje jed, který působí bolestivě. Pro včelu je použití žihadla téměř vždy smrtelné, proto jej použije jen v nezbytném případě. Žihadlo po vbodnutí zůstává živým orgánem, který dále pracuje. Každé žihadlo se skládá z několika bodel, která asi ještě minutu zavrtávají žihadlo stále hlouběji do rány, které pomocí vratizoubků stále pevněji drží v pokožce. Přitom se jed z jedového váčku postupně přečerpává do rány. Čím déle je žihadlo v ráně, tím větší jsou následky. Proto je velmi důležité žihadlo z rány rychle odstranit. Pokud žihadlo zůstane v ráně, ihned je odstraňte vyškrábnutím nehtem, obráceným nožem, pinzetou. Včelí jed, který se dostane při vpichu žihadla do těla, způsobí popraskání buněčných membrán, stimuluje syntézu prostaglandinů a vyvolá v místě vpichu zánětlivý proces. Všechny složky včelího jedu se synergizují, tedy vzájemně působí tak, že celkový účinek jedu je vyšší, než by odpovídalo izolovanému účinku jednotlivých složek. Následky bodnutí jsou především lokální slabá až intenzivní bolest, pocit napětí v místě a okolí bodnutí, otok, zarudnutí a svědění.

Když dostanete žihadlo, tak ho co nejdříve odstraňte, na ránu přiložte rozříznutou cibuli nebo potřete octem a místo, kde vznikl otok, chlaďte vodou nebo ledem (zmírníte otok), pokud je vám nevolno nebo jste alergičtí, vyhledejte lékaře.

Detail odstavce: Včelí žihadlo
Zdroj: Včela
Zveřejněno: 2.11.2015

MUCHNIČKA

Repelent na muchničky

Ochrana proti muchničkám spočívá v používání repelentů, v oblastech výskytu tohoto hmyzu je pak důležité nosit dlouhé rukávy a nohavice, barva oblečení by měla být světlejší.

Dobré je použít na ranku dezinfekci, abyste předešli hnisavému zánětu. Dříve se na kousnutí muchničkami i umíralo, například v oblasti Dunaje, když byla kalamita, mohlo hejno muchniček člověka ohrozit na životě.

Jak jsme již zmínili, v teplých oblastech muchničky přenášejí řadu nemocí a často jsou i jedovaté, naše druhy naštěstí pouze obtěžují bolestivým bodáním. Pokud se ocitneme v hejnu hladových samiček, nepomůže obvykle ani repelent, pouze ta nejhustší moskytiéra a oděv z hustě tkané, silné látky.


Detail odstavce: Repelent na muchničky
Zdroj: Muchnička
Zveřejněno: 16.2.2016

BAZALKA A JEJÍ VYUŽITÍ

Posvátná bazalka

Bazalka posvátná –Tulsi – pochází z Indie, je to víceletá rostlina,která dorůstá až do výšky 1 m. Je vysoce uznávaná jako lék se širokým účinkem pro léčbu srdce, plic, krve, jater, ledvin, dýchacího ústrojí, zažívacího traktu, nervového systému, metabolismu, je účinná na snižování krevního cukru, účinky toxických jedů, malárii, alergii, na bodnutí hmyzem, na neplodnost, zbavuje nás stresu, používá se při léčbě rakoviny a po chemoterapii a při celkovém posílení organismu. Obyčejně se připravuje ve formě čaje nebo je možné přidávat do pokrmu pravidelně jeden až dva lístky.

Tulsi má však prvořadý význam náboženský, který je zmiňován již ve starých textech: Tulsi má ráda lidi a jejich pozitivní vibrace, čistotu fyzickou a myšlenkovou, odhání démony, duchovně posiluje rodiny, kde je pěstována a přináší do rodin lásku.

Detail odstavce: Posvátná bazalka
Zdroj: Bazalka a její využití
Zveřejněno: 12.7.2015

BLECHY V BYTĚ

Rozdíl mezi štěnicí a blechou

Štěnice patří mezi ploštice. A skutečně jsou ploché natolik, že jsou schopné se ukrýt i v těch nejmenších škvírkách postele, za obrazy nebo v elektrických zásuvkách. Ve dne spí, v noci pijí krev teplokrevným živočichům.

Štěnice si může přivézt kdokoliv odkudkoliv. Domů vám je může zavléct i návštěva. To, že se pohybujete pouze v čistém prostředí a v civilizovaném světě, nehraje roli. Existuje domněnka, že se štěnice po zeměkouli, respektive po rovnoběžkách pohybují v jakýchsi vlnách, které mohou trvat i několik desetiletí. Ve střední Evropě byli tito parazité rozšířeni mezi oběma válkami, nyní se objevují znovu, takže na tom možná něco bude. Stačí, abyste si například z dovolené či služební cesty přivezli v kufru jednu jedinou samičku. Ta dokáže naklást až pět vajíček denně, ze kterých se zhruba po týdnu vylíhnou larvy dospívající asi měsíc až dva. A máte na problém zaděláno. S čistotou příbytku to nemá nic společného, štěnice totiž zajímá výhradně lidská krev, respektive krev teplokrevných živočichů, která je pro ně jediným zdrojem potravy. Štěnice navíc s oblibou migrují, takže neušetří žádnou místnost v bytě. Většinou je nutno počítat i s tím, že se vydají také k sousedům. Proto je velmi obtížné se jich skutečně spolehlivě zbavit a vyžaduje to součinnost všech zúčastněných stran.

Ve dne štěnici nepotkáme, je to noční hmyz. Zato ona si vás v posteli najde spolehlivě. Štěnice se orientují chemotakticky – nejenže cítí vaši tělesnou teplotu, jsou schopny se v prostoru orientovat i podle vydechovaného oxidu uhličitého. Týdny i měsíce se můžete domnívat, že vám zarudlá svědivá místa po těle způsobují komáři. Vzhledem k nočnímu životu štěnic a téměř bezbolestnému bodnutí není důvod, abyste je během spánku nachytali při činu. Nepříjemné je, že bodnutí od štěnice může výrazně svědit, což člověka nutí ke škrábání postiženého místa. Potom není problém, aby se do otevřených ran dostala infekce, a z banálního bodnutí se stane problém. Je popsána řada případů, kdy bodnutí od štěnic lékaři léčili jako ekzém. Už proto, že málokdo má u nás osobní zkušenost s tím, jak bodnutí od štěnice vlastně vypadá. U citlivějších jedinců může bodnutí štěnice vyvolat i otoky či alergii. Jedinou výhodou tohoto parazita je, že by neměl přenášet žádné nemoci. U nás sice parazitují štěnice například i na ptácích, netopýrech nebo holubech, ale zatím skutečně nebylo prokázáno, že bychom se od štěnic měli obávat přenosu chorob. Štěnice se vyznačují i typickým zápachem, ale ten je cítit, jen když je štěnic hodně pohromadě. Objevit můžete i vajíčka, zbytečky kůží po svlékání nebo trus, a to většinou v místech, kde je čalounění přichyceno sponkovačkou. Ale teprve když objevíte živou štěnici, máte jistotu.

Blechy nezapáchají a jsou snáze odhalitelné.

Kousnutí od štěnice vypadá jako červené kolečko s tmavší tečkou uprostřed. Štípnutí může být jen jedno, častější jsou ale kousnutí v řadě nebo skupině. Kousnutí štěnice se nejčastěji nachází na pažích, zádech nebo krku. U některých lidí se objeví zarudlé a svědící otoky.

Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe.

Detail odstavce: Rozdíl mezi štěnicí a blechou
Zdroj: Blechy v bytě
Zveřejněno: 11.12.2016

FLEGMÓNA CELLULITIS

Flegmóna po bodnutí hmyzem

Hmyz může zanést do kůže infekci, což se projeví změnou zabarvení v okolí vpichu, pokožka postupně mění barvu, může až zfialovět. Otok i bolestivost se stupňují, od místa vpichu se na kůži mohou táhnout zarudlé pruhy, a pokud jsou v blízkosti mízní uzliny, mohou zduřet a začít bolet. V tomto případě s návštěvou lékaře neotálejte, může se jednat právě o flegmónu.

Mezi hlavní příznaky flegmóny patří zarudnutí kůže v postiženém místě a jeho otok. Postižená část těla je citlivá na dotek a bolí. K těmto příznakům se posléze přidává horečka. Mohou se vyskytnout i zduřené přidružené lymfatické uzliny. Vlastní průběh onemocnění bývá velmi rychlý. Flegmóna se vyskytne v několika hodinách od proniknutí bakterií postiženým místem. Je doprovázena typickými příznaky zánětu – zčervenání kůže, její bolestivost a teplota vyšší, než je teplota okolní nepostižené tkáně. S postupující nemocí se hnis hromadí v hlubších vrstvách kůže a zduří okolní lymfatické uzliny. Pokud nedojde k zaléčení, postupuje zánět do okolní tkáně a zasahuje krevní i lymfatické cévy a nervy. Následnými komplikacemi flegmóny mohou být i žilní trombóza, sepse, nebo zánět kloubů a svalů.

Léčba

První fáze flegmóny je obvykle léčena pouze znehybněním postižené části těla a přikládáním studených obkladů. Pokud došlo ke zhnisání postiženého místa, proplachuje se několikrát denně teplou vodou. V závažnějších případech jsou předepisována antibiotika. V nejhorším případě může flegmóna postoupit takovým způsobem, že je nutné chirurgické ošetření nekrotické tkáně, či dokonce amputace končetiny. Z těchto důvodů se samoléčba flegmóny nedoporučuje, a když, tak pouze ve velmi lehkých případech.

Detail odstavce: Flegmóna po bodnutí hmyzem
Zdroj: Flegmóna cellulitis
Zveřejněno: 21.12.2017

BAZALKA A JEJÍ VYUŽITÍ

Léčivé účinky bazalky

Bazalka obsahuje silice, v nichž je obsažen především estragon, flavonoidy a deriváty kyseliny kávové. Díky tomuto složení zvyšuje žaludeční činnost, je vhodná při léčbě močového systému, omezuje nadýmání, podporuje chuť k jídlu. Navíc působí protizánětlivě a urychluje hojení ran. Obklady z bazalky se mohou přikládat na opruzeniny, po bodnutí hmyzem nebo na rány, které se nechtějí hojit. Využívá se rovněž při bolestech kloubů a revmatu.

K léčení sbíráme kvetoucí nať bazalky, která obsahuje zejména vonné silice a z minerálních látek hodně železa. Při sběru ostříháme jen vrchní část byliny a necháme spodní část s většími listy, ze které rostlina opět obrazí. K použití bazalky jako koření trháme čerstvé lístky dle potřeby, ale vždy jen tolik, abychom bylinku neomezili v růstu.

Bazalka se „ordinuje“ při větrech, chronických zánětech žaludku, při zácpě, při zánětech močového měchýře i jako kloktadlo. Čaj z bazalky uvolňuje křeče, posiluje žaludek, povzbuzuje chuť k jídlu a zmenšuje nadýmání.

Osvědčuje se rovněž jako osvěžující přísada do koupele. Pro své blahodárné účinky se tato aromatická bylinka využívá také v kosmetice – bazalková napařovací lázeň na obličej dokonale zklidní vaši podrážděnou pokožku. Nejlepší je tuto proceduru podstupovat před spaním.

Odvar bazalky je vhodný také jako vlasová voda. Dokonale vyživuje pokožku a zabraňuje vypadávání vlasů. Díky vysokému obsahu éterických olejů je bazalka významná i pro aromaterapii.

Díky své silné vůni odpuzuje bazalka hmyz, lze ji tedy s úspěchem použít i jako přírodní repelent bez chemikálií. V zahradě je prospěšné, budeme-li bazalku pěstovat mezi rajčaty, neboť odpuzuje také škodlivý hmyz.

A aby toho nebylo málo, říká se, že bazalka podporuje také činnost pohlavních orgánů, takže ji můžeme řadit i mezi přírodní afrodiziaka.

Detail odstavce: Léčivé účinky bazalky
Zdroj: Bazalka a její využití
Zveřejněno: 12.7.2015

PAVOUCI

Slíďák tatarský – Lycosa singoriensis

Jedná se o pavouka z čeledi slíďákovití. Slíďák tatarský je společně s některými sklípkany považován za největšího pavouka evropského kontinentu. Jeho samičky dorůstají do úctyhodné délky 3,5 cm (s nohama až 7 cm). Jeho kousnutí není nebezpečnější než bodnutí včelou.

Samci slíďáka tatarského dosahují dospělosti až po roce a půl, nápadně větší samice dokonce o rok později. Obě pohlaví dospívají koncem léta, kdy dochází ke kopulaci. Samci většinou krátce poté hynou. Samice skladuje přes zimu sperma ve svých zásobních váčcích a na jaře klade kulovitý kokon obalený pavučinou, který stejně jako jiní slíďáci nosí připředený ke svým snovacím bradavkám na zadečku. Samice se může dožít až 7 let, čímž se řadí mezi nejdéle žijící araneomorfní pavouky vůbec.

Po vylíhnutí a opuštění kokonu se mláďata na krátkou dobu nechají vozit na matčině hřbetě. Po osamostatnění je můžeme za slunných dnů spatřit volně pobíhat po povrchu holé půdy, kde slídí po kořisti. Tato životní fáze však netrvá dlouho.

Starší jedinci slíďáka tatarského totiž přes den vedou skrytý život v norách a na lov se vydávají v noci. Tehdy lze spatřit tvory pobíhající na povrchu půdy a skokem lovící noční motýly a jiné členovce, posedávající na vegetaci. Po lovu pavouci opět zalézají do svých doupat. Ta jsou tvořena svislou norou vypředenou pavučinou. Obvyklá hloubka nor dospělých samic je 10 až 20 cm, lze ale nalézt i nory hlubší. Nejlépe se slíďákům hloubí v písčitém substrátu, v kompaktní půdě si vytvářejí nory spíše upravením puklin.

Přední část hlavohrudi s klepítky a makadly je pokryta zářivě žlutooranžovými chlupy, navrchu je pavouk hnědočerný a posetý šedivými skvrnami. Má poměrně krátké nohy, které jsou uzpůsobeny k životu pod zemí. Na nohách se střídají černé a bílé pruhy.

Detail odstavce: Slíďák tatarský – Lycosa singoriensis
Zdroj: Pavouci
Zveřejněno: 21.11.2015

VČELA

Co je to včela

Včely mají hnědé hubené tělíčko se žlutými až oranžovými vodorovnými pruhy, které je téměř všude ochmýřené. Hlava včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra. Po boku temene hlavy má včela dvě složené oči a na vrcholu temena tři jednoduché oči, které jsou rozmístěny do tvaru trojúhelníka, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Ve srovnání s lidským okem včely hůře rozlišují barvy. Například špatně rozeznávají červenou barvu. Na rozdíl od člověka však včela vidí ultrafialové barvy, čehož náležitě využívá při hledání květin. K vidění používá pouze složené oči, jednoduché oči využívá pouze na světelné dráždění. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temene tenká brázdička, která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, díky kterým včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13 článků. Nejdelší je základní článek tykadla (násadec), kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla (bičíky). U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11 článků. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Dalším orgánem, který lze u včely nalézt, je sosák. Ten včela využívá k nasátí nektaru či medovice. Nektar následně smíchá s enzymy a v zavíčkovaných plástech podobných těm, kde se líhnou nové generace, z nich vzniká med. Včely se též mohou chlubit kusadly. Největší kusadla má královna. V jejich těsné blízkosti je žláza, pomocí které královna vylučuje mateří látku. Stejnou žlázou dělnice vylučují látku na změkčení vosku. Trubci ji nemají. Včely používají kusadla jako párový uchopovací či hnětací orgán.

Hruď má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu (křídel a nohou). Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stadiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stadiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a byl využit na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď, středohruď, zadohruď a přesunutý kroužek. Včela má 3 páry nohou, které včele slouží k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu a čištění tykadel. Nesou též chemické a mechanické receptory. Známé je hlavně ústrojí na třetím páru nohou, zvané košíčky, do nichž včela sbírá pyl. Články nohou se nazývají: kyčel, příkyčlí, stehno, holeň, pata a články (poslední nese drápky a polštářky). Včela má na každém boku hrudní části jeden pár blanitých křídel, která jsou na povrchu pokrytá množstvím drobných chloupků. Přední křídla jsou větší než zadní. Podle délky dvou určitých žilek na křídle včely vypočítávají včelaři takzvaný loketní index, podle kterého poznají, o jaké geografické plemeno včely se jedná. Včela má křídla neustále napjatá, pohyb křídel je tak rychlý, že není možné sledovat jednotlivé kmity. Letící včela spojí zadní křídlo s předními háčky ve sponě. Vytvoří tak souvislou trojúhelníkovou plochu. Po skončení letu a návratu křídel do normální polohy v klidu se háčky posunutím předního křídla přes zadní samy vypnou. Pohyb křídel nahoru a dolů ve tvaru osmičky zajišťují hrudní svaly. Včela dokáže letět dopředu, stát za letu na místě (když zpracovává pyl do rousků) a také dokáže stát na podložce a pohybem křídel účinně větrat úl.

V zadečku včely, který je pohyblivě spojen s hrudní částí, jsou uloženy zažívací orgány, medový váček, jedová žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Žihadlo na konci zadečku je duté, napojené na jedový váček. Na konci má háček, který znemožňuje po bodnutí jeho vytažení z rány. Včela si tak po bodnutí vytrhne žihadlo i s jedovým váčkem a následně umírá. Po vytržení žihadla dochází ještě po nějakou dobu k vypouštění jedu do rány, což zvyšuje účinek bodnutí. Pokud má člověk žihadlo v ráně, v žádném případě ho nesmí vytahovat tak, že by ho uchopil za jedový váček, neboť by si tím vymáčkl zbytek jedu ve váčku do rány. Žihadlo je nutno vyškrábnout. Včela medonosná vylučuje vosk v podobě šupinek žlázami na spodní straně posledních čtyř článků zadečku. Z tohoto vosku v hnízdě dělnice budují plástve.

Detail odstavce: Co je to včela
Zdroj: Včela
Zveřejněno: 2.11.2015

ČMELÁK

Čmelák

Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.

Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.

Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.

Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.

Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.

Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.

Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měsíce vylíhnou malé dělnice. Buňku během této doby zahřívá a vylíhlé larvy krmí směsí pylu a nektaru. V této fázi života kolonie je její osud zcela závislý na královně. Pokud ta z rozličných důvodů zahyne (a to se stává často) či hnízdo opustí, larvy či kukly zahynou též. Když samička o hnízdo přijde, není již schopna založit nové. Podaří-li se jí však vychovat první generaci dělnic, existuje ještě naděje, že se kolonie rozvine. Dělnice postupně přejímají činnost samičky, která přestává opouštět hnízdo za účelem shánění potravy a věnuje se čistě kladení vajíček a péči o další generace. Jak kolonie roste, líhnou se stále větší dělnice, které již získaly dostatek potravy. Jakmile samička nazná, že je kolonie dost silná, začne klást oplozená vajíčka, z nichž se líhnou praví pohlavní jedinci – trubci a samičky. Mladé samičky se z počátku podílejí na činnosti v hnízdě, později jej opouštějí a po oplození se ještě jistý čas pasou na květech, než vyhledají místo, kde přezimují. Stará matka, dělnice i trubci koncem léta či počátkem podzimu hynou. Novou kolonii na jaře zakládá mladá matka a celý cyklus se opakuje.

Detail odstavce: Čmelák
Zdroj: Čmelák
Zveřejněno: 5.6.2016

SVRAB U LIDÍ

Domácí léčba svrabu

Léčba hřebíčkem

Hřebíček je ve většině domácností běžně dostupný jako surovina vhodná k dochucování pokrmů. Hřebíček pochází z jihovýchodní Asie. Plody hřebíčku obsahují esenciální olej, který má antibakteriální a insekticidní účinky. V řadě asijských ale i západních léčitelství se využívá k léčbě různých zánětů, problémů se zuby, je vhodný k léčbě revma a i díky svému výraznému aroma se hodí i jako repelent. Babské rady ho také doporučují naředit s olejem (rostlinným, ořechovým) a použít k likvidaci roztočů, tedy i zákožky svrabové. Pokud se ho člověk rozhodne využít, musí mít vždy na paměti, že je třeba ho naředit, jinak by mohl způsobit více škody než užitku a rozhodně by se s jeho pomocí neměly pokoušet odstranit svrab těhotné ženy.

Léčba rozmarýnem

Stejně jako hřebíček i rozmarýn je obvykle v řadě domácností využíván v kuchyni k dochucení pokrmů. A stejně tak má i on léčivé účinky, Funguje proti nadýmání i proti zánětům. Podle babských rad se s ním dá vyléčit i svrab. Výhodou rozmarýnového oleje jsou jeho nepopiratelné antibakteriální účinky. Rozmarýnový olej by měl při léčbě svrabu nejen zlikvidovat roztoče, ale zahojit i vzniklé pupeny a puchýře, zklidnit kožní vyrážku a zabránit rozšíření bakteriální infekce, která by mohla kůží poškozenou škrábáním proniknout do organismu. K léčbě svrabu se doporučuje omývání rozmarýnovým čajem, jeho nevýhodou ale je, že dokáže zabít jen dospělé roztoče, jejich larvám nijak neuškodí. Zároveň léčba rozmarýnem není vhodná pro lidi s vysokým krevním tlakem, s vředy i s onemocněním trávicí soustavy a v neposlední řadě by se takovéto léčbě měly vyhnout i těhotné ženy.

Léčba aloe verou

I aloe vera není v domácnostech neznámou rostlinou, řada rodin ji pěstuje i pro její léčitelské účinky, které jsou zmiňované v medicínských záznamech starověké Indie, Egypta, Řecka i Římu. Výtažky z listů této rostliny obsahují nejen minerály, ale i polysacharidy a kyselinu salicylovou a enzymy, tyto látky mají pozitivní účinky na hojení ran. Různé gely a masti z této rostliny se využívají na zklidnění ran po bodnutí, na léčbu akné ale i na zklidnění spálené kůže. Podle babských rad jsou látky obsažené v aloe vera vhodné i k léčbě svrabu. Například formou gelu, který se prodává v lékárnách i v prodejnách zaměřených na zdravou výživu. Pěstitelé pak mohou využít přímo nařezané listy této rostliny. Aloe vera je vhodnou alternativou léčby tohoto onemocnění, ale rozhodně by ho neměly využívat lidé alergičtí na látky v obsažené v této rostlině.

Léčba octem

Dříve babskými radami byla doporučovaná i léčba octem, čas ale ukázal, že tato léčba nefunguje. Sice dokáže zabít roztoče vyskytující se u povrchu kůže, ale nezahubí jejich larvy a ani zákožky zavrtané hlouběji do kůže.

Detail odstavce: Domácí léčba svrabu
Zdroj: Svrab u lidí
Zveřejněno: 20.3.2018

ČMELÁK

Péče o čmeláky

Usazení se zdařilo, samičku občas vídáme přilétat do úlu obtěžkanou pylem, takže lze úl považovat za obsazený. Nyní nezbývá než věřit, že se samičce nepřihodí nic neblahého a že zdárně vychová 1. generaci dělnic.

Během prvního týdne po usazení úl neotvírejte a nesnažte se v substrátu nalézt hnízdo. Pokud jste nuceni doplňovat krmivo do napajedla, počínejte si s nejvyšší opatrností. Je-li střecha příliš těsně přisedlá k jeho stěnám a musíte použít sílu k jejímu sejmutí, pravděpodobně samičku vyrušíte, takže o sobě dá vědět hlasitým bzučením. Pokud se vyleká příliš, úl opustí. Jestliže je příznivé počasí a samička nalezne dost potravy v přírodě, raději krmivo nedoplňujte a neriskujte osiření hnízda.

Druhý či třetí týden už lze do úlu nahlédnout bez obav a pokusit se nalézt hnízdo. Počínejte si však s krajní opatrností, protože je to stavba velmi křehká, kterou navíc samička v některých případech obětavě brání. Pokud budete chtít i později pozorovat vývoj kolonie, bude zapotřebí zakoupit včelařské pomůcky – přinejmenším klobouk či kuklu a rukavice. Čmeláci totiž hnízdo proti vetřelcům brání mnohem usilovněji než domestikované včely, takže je nutno se připravit na několik nepříjemných bodnutí. To je zapříčiněno i tím, že hnízdo je často kompaktní voskovou koulí, do které nelze nahlédnout jinak než jejím narušením shora, což čmeláci pochopitelně „nesou nelibě“. Hlavně v pozdějších fázích vývoje společenstva lze otevíráním hnízda napáchat značné škody, protože buňky s larvami sdílejí stěny s povrchovou stěnou hnízda a při narušení se z ní „vysypou“. Takové larvy čmeláci do buněk znovu nevracejí, ale odnášejí je pryč z úlu.

K utišení dělnic bránících kolonii nepoužívejte včelařský kuřák. Vykuřování je pro čmeláky zhoubné. Zpočátku postačí svrchní kontrola stavu hnízda. Pokud vše proběhne zcela optimálně (což se stává spíše výjimečně), představuje péče o čmeláky pouze doplňování krmiva v období dlouhotrvajícího nepříznivého počasí (dešťů či sucha), popřípadě odvětrávání úlu v parném létě.

Čmeláci jsou daleko více schopni násadu zahřívat než ochlazovat. Proto úl nikdy neumisťujte na přímé slunce. Optimální je stín či polostín. Pokud stoupne teplota v úlu nad 30 °C, čmeláci začínají usilovně větrat. Stoupne-li nad 45 °C, larvy i kukly uhynou. Že v úle příliš stoupla teplota, poznáte snadno: jedna či více dělnic sedí přichycených k letáku a křídly vhánějí do vletového otvoru vzduch. Mnoho dalších činí totéž uvnitř úlu. Přichyceny k substrátu či stěnám se snaží máváním křídel zvýšit cirkulaci vzduchu v úle. V takových případech stačí vyjmout vnitřní víko, nahradit je rámečkem se sítí proti hmyzu a střechu podložit například špejlemi, aby do úlu mohl vzduch. V extrémně parném létě je zapotřebí větrat i úly umístěné ve stínu. Jednou za čas je vhodné vyčistit napajedlo a odstranit silně znečištěné části hnízdního substrátu.

Detail odstavce: Péče o čmeláky
Zdroj: Čmelák
Zveřejněno: 5.6.2016

VČELÍ PRODUKTY

Včelí jed

Jedná se o produkt živočišného původu. Včelí jed je čirá, bezbarvá tekutina s charakteristickou dráždivou aromatickou vůní a hořkokyselou chutí. Jed vzniká v těle samic včely medonosné jako sekret jedové žlázy, což je trubicovitá, 10 až 25 mm dlouhá, vidlicovitě zakončená žláza, která začíná produkovat jed ihned, jakmile se včela vylíhne. Žláza ústí do jedového váčku, ve kterém se jed shromažďuje. Existuje několik faktorů, které ovlivňují množství a kvalitu včelího jedu. K nejvýznamnějším patří stáří včely (16.–18. den života je dělnice fyziologicky nejzdatnější, stává se strážkyní a střeží česno, otvor do úlu, proti nepřátelům), dále bílkoviny v potravě (nedostatek bílkovin vede k malé produkci jedu a naopak) a druh včely (útočné bodavé včely versus mírné neútočné včely). Jako další faktory působí také klimatické podmínky a roční období.

Jedová žláza i jedový váček jsou součástí komplexu označovaného jako žihadlový aparát. Samotné žihadlo je chitinový mechanismus se 2 bodly opatřenými 7–12 vratizoubky, které zapříčiňují, že se žihadlo lehce zachytí v lidské kůži nebo jiném měkkém materiálu. Obě bodla se po vpichu do kůže střídavě pohybují a tak pronikají hlouběji do rány a dál do ní vstřikují jed. Často dochází u včely k vytržení celého žihadlového aparátu i s jedovou žlázou, jedovým váčkem a 10. nervovým gangliem, které aparát inervuje, což vede k tomu, že pokud se žihadlo z rány ihned nevytáhne, jed je i nadále pumpován do rány.

Včelí jed je čirá tekutina aromatické vůně, hořkokyselé chuti a skládá se z proteinů, enzymů, aminokyselin, cukrů, bionaminů, lipidů, těkavých látek i minerálních látek (měď, sodík, hořčík, vápník, fosfor, síra).

Včelí jed je pro lidský organismus toxický, zejména neurotoxický, protože brání šíření nervových impulzů. Při bodnutí včelou bychom měli rozlišovat místní toxoalergickou reakci zdravých osob a celkovou anafylaktickou a alergickou reakci přecitlivělých jedinců. Při místní toxoalergické reakci se v místě vpichu objeví zarudnutí, svědění a otok. Reakce anafylaktické a alergické jsou však mnohem vážnější a mohou vést až k úmrtí. K účinkům včelího jedu řadíme účinky baktericidní, hemolytické, hemorrhagické, místně znecitlivující, protizánětlivé a účinky snižující krevní tlak.

Mezi nejčastější formy uplatnění včelího jedu patří aplikace přirozeného žihadla, podkožní injekce, inhalace, tablety, elektroforéza nebo masti.

Ke zdravotním problémům, při kterých může být včelí jed indikován, řadíme: revmatické onemocnění svalů, revmatické onemocnění kloubů, ischias, zánět kloubů, otoky při podvrtnutí kotníku bérce, zranění šlach, vysoký krevní tlak a choroby s ním spojené, krevní sraženiny, kornatění tepen, pokles hladiny cholesterolu v krvi, astma, bolesti v krku, záněty horních cest dýchacích, kožní onemocnění, špatně se hojící rány, epilepsie, psychické nemoci, záněty nervů, neuralgické bolesti, Gravesova choroba (onemocnění s hyperfunkcí štítné žlázy), zánět oční duhovky, rohovky a spojivky. V současnosti se zkoumají možné účinky včelího jedu při léčbě AIDS. Pokud se rozhodneme pro léčbu včelím jedem, zejména pokud jde o aplikaci žihadel, měla by se léčba uskutečnit pod dohledem lékaře.

Užívání včelího jedu by se měli vyvarovat zejména alergici, pacienti s těžkou srdeční vadou, diabetici, pacienti s tuberkulózou plic, pohlavními nebo gynekologickými poruchami.

Nákup včelího jedu se dá provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Včelí jed se nedá koupit přímo u včelaře.

Detail odstavce: Včelí jed
Zdroj: Včelí produkty
Zveřejněno: 4.11.2015

JEDOVATÝ PAVOUK V ČR

Jedovatí pavouci v Česku

Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď a zadeček, vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky. Pavouci společně s dalšími řády patří do třídy pavoukovců. Třída pavoukovců pak společně s třídami hmyzu, stonožek, korýšů a mnoha dalšími patří k nejbohatšímu ze všech živočišných kmenů – členovcům.

Oteplování klimatu zapříčinilo kromě nestálosti počasí i přiliv množství živočišných a rostlinných druhů, jinak typických pro daleko vzdálenější a především jižněji položené oblasti naší planety. Tím nejméně vítaným živočišným druhem jsou pavouci, kteří vyvolávají panickou hrůzu u každého druhého Středoevropana.

Noční můra v podobě jedovatého teplomilného členovce se tak stala realitou i pro jinak relativně chladnou Českou republiku. Nejvíce pak pro její nejteplejší část, tedy Jižní Moravu, která svým podnebím asi nejvíce připomíná středomořské oblasti.

V České republice jsou téměř všichni pavouci jedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Výjimkou není tedy ani zápřednice jedovatá. Většina pavouků má však tak malé rozměry, respektive krátké chelicery, že nedokážou propíchnout lidskou kůži. Jsou samozřejmě druhy, které to dovedou, ale jejich kousnutí může být nanejvýš bolestivé. Mohou to být například běžnější druhy pavouků, jako například pokoutníci, cedivky, některé šestiočky a podobně. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský nebo vodouch stříbřitý. Zápřednice jedovatá je poměrně velký pavouk, který má navíc velmi dlouhé chelicery, které poměrně snadno kůži prokousnou. Kvůli délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější.

Migrace do našich končin přinesla již několik nových druhů pavoukovců, mezi nimiž je asi nejnápadnější křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), který děsí především svým exotickým vzhledem, který je již na první pohled podezřelý – žlutočerné pruhy protkané tenkými bílými proužky a velikost maximálně 15 mm u samičky (je o mnoho větší než sameček i její zbarvení je oproti druhému pohlaví o mnoho výraznější). Tento pavouk byl ještě před půlstoletím ve střední Evropě velkou raritou, s postupným oteplováním se však později přesunul do oblastí u Severního moře. Na našem území se poprvé objevil na konci devadesátých let a jeho populace je dobře pozorovatelná od roku 1991, kdy se postupně z jižní Moravy dostal i do zbytku republiky. Tento pavouk sice používá relativně silný jed k usmrcení své kořisti, avšak lidem by ublížit neměl, jelikož jeho kusadla neproniknou lidskou kůží natolik, aby byl jed účinný, natož nebezpečný. Je pravdou, že právě křižák pruhovaný je často považován za nebezpečného právě pro své křiklavé zabarvení, ale to je tak jediné, co je na něm pro běžného člověka zajímavé.

Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) patří mezi nejjedovatější pavouky v ČR, která se podobně jako křižák pruhovaný vlivem globálního oteplování usídlila v teplejších partiích ČR, kam se přestěhovala z jihu Francie. Oproti ostatním tuzemským druhům vyniká zejména svým zbarvením, které je lehce průhledné ve žlutém až nazelenalém odstínu, což samo o sobě dává jasnou zprávu, že zde není něco v pořádku. A skutečně není. Zápřednice je totiž jeden z nejjedovatějších a zároveň největších (1,5–4 cm) volně žijících pavouků Evropy. Svým kousnutím způsobí člověku naštěstí „jen“ bolesti. Tento argument je sice uklidňující, ovšem jen málokoho nechá chladným, že se během letního vyhřívání na rozkvetlé louce pohybuje v okolí tvor, který dokáže způsobit velmi bolestivé kousnutí, lokální ochrnutí končetin, výraznou nevolnost, malátnost a nepříjemné pocity úzkosti. Ač jsou následky kousnutí velmi individuální, oběť čeká zhruba 24 velmi nepříjemných hodin, během nichž účinky jedu pomalu odeznívají. V ČR dnes žije na deset druhů tohoto tvora, které se dělí zejména podle typu svých teritorií. Zápřednice jedovatá v současné době bohužel patří k takzvanému expanzivnímu druhu, což rozhodně neznamená, že by se její populace zmenšovala. Nalezneme ji nejčastěji v lučním porostu, kde si buduje kokony na stéblech sušších travin, které nejvíce připomínají její středomořskou domovinu. Ač jsou prognózy útoku tohoto pavouka více než nepříjemné, není podmínkou, že setkání s ním znamená automaticky inzultaci. S nejagresivnější reakcí se setkáte jako vždy u samiček, které aktivně brání svá vajíčka – zámotky. Někdo přirovnává účinky pavoučího jedu k bodnutí vosy, ale funguje zde i psychická stránka věci. Asi nejvíce ohroženou skupinou obyvatelstva jsou jako vždy alergici, u nichž nelze s předstihem odhadnout reakci organismu na neznámou jedovatou látku. Pavouci rodu Cheiracanthium jsou největšími strašáky Evropy, jedinou výhodou je, že jejich jedovatý zástupce dosahuje v porovnání s ostatními druhy největších rozměrů, takže je dobře patrný už na první pohled a včas tak své okolí upozorní na fakt, že si na něj musí dávat pozor!

Detail odstavce: Jedovatí pavouci v Česku
Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR
Zveřejněno: 31.8.2017