Vzorů, druhů a technik háčkování je celá řada a každý vzor má i jinou techniku háčkování.
Tuniské háčkování: Tuniské háčkování, rovněž nazývané afghánské či úpletové, se obvykle používá na těžší kusy, protože výsledná látka je pevnější než klasicky háčkovaná. Potřebujete dostatečně dlouhý háček se zarážkou na konci. Zejména delší háčky se skládají z násady a pružného provázku.
Filetové háčkování: Filetové háčkování se od ostatních druhů odlišuje svými vzory, které jsou založené na čtvercích. Základ vzoru tak tvoří síť. Vyplněné čtverečky se nazývají bloky, otevřené okénka. Existují i propracovanější oka – proužky a lacetky. Obrácené lacetky vytvářejí kosočtvercové tvary. Síťky mohou být různě velké. Až se naučíte pracovat se schématem, zjistíte, že si můžete za pomoci čtverečkového papíru snadno tvořit své vlastní krásné vzory. Při tvoření základního řetízku pamatujte, že potřebujete při střední velikosti sítě 3 řetízková oka na každý blok či okénko ve schématu plus 3 řetízková oka na obrácení.
Irské háčkování: Irské háčkování stejně jako filetové vzniklo ve snaze kopírovat šitou krajku. Má se za to, že tímto způsobem poprvé háčkovaly řeholnice, ty to pak naučily ženy v Irsku. Říká se mu tedy i „klášterní krajka“ nebo „krajka pro chudé“. Hlavním znakem je vzor z plastických motivů, většinou lístečků a kvítků, spojený otevřenou podkladovou sítí. Podklad se zhotovuje háčkováním řetízkových ok, která se spojí s uháčkovanými motivy. Někdy je podkladem hotová strojově vyrobená síť, na niž se motivy přišívají. Nejlepší jsou výrobky vytvořené výhradně háčkováním s podkladovou síťkou, která obsahuje i některá ozdobná oka, jako jsou pikotky a uzlíky.
Vlásenkové háčkování: Na vlásenkové háčkování, rovněž nazývané vlásenková krajka, potřebujete nastavitelný nástroj (vlásenku) a klasický háček. Vlásenky (vidlice, stávky) jsou tvořeny dvěma ocelovými pruty, které se vkládají do polohovatelného plastového nástavce. Používá se o něco menší háček než normálně a příze se protahuje smyčkami, které vytvoříme kolem zubů.
Postup: Vlásenkové háčkování začněte základním okem, které přeneste na pravou stranu vlásenky. Základní oko nechte otevřené. Dejte přízi za vlásenku a tu pak otočte ve směru hodinových ručiček. Vpíchněte háček zespodu do základního oka a protáhněte, takže na háčku budou dvě smyčky. Oviňte přízi a protáhněte dvěma smyčkami. Takto pokračujte, dokud vlásenku nezaplníte smyčkami, pak je na spodní straně vlásenky stáhněte a přidávejte další, dokud nedosáhnete požadované délky. Středovou část můžete rozšířit tím, že před otočením vlásenky uháčkujete více než jedno oko. Tyto díly pak lze spojit různými háčkovanými
V naší poradně s názvem ZLUTY KER se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina Musilova.
Dobry den.
Chtela bych Vas poprosit o pomoc.Pred peti lety jsem si ze seminka vypestovala tento ker.Mela to byt Planouci pochoden.Je mi jasne,ze ta to neni.Ted kerik poprve vykvetl.Mam z neho radost,ale nevim jak se jmenuje a jak o nej pecovat a do jake vysky vyroste.
Pokud vite o jaky ker se jedna,budu moc rada za odpoved.
Moc dekuji.Musilova Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
To se vám podařilo vypěstovat štědřenec. Štědřence jsou nevelké stromy a keře dorůstající výšky až 7 metrů a jsou celkem tři známí zástupci: alpský, odvislý a Watererův. Navzájem si jsou velmi podobní, ale vyžadují odlišné pěstební podmínky. Štědřence mají zelenou kůru a vzpřímené nebo převislé větve, na kterých vyrůstají trojčetné listy, dlouze řapíkaté, bez palistů, s téměř přisedlými oválnými lístky, a na zimu opadávají. Květy jsou zlatožluté, motýlovité, uspořádané v bohatých převislých hroznech a proto se jim často říká zlatý déšť (stejně jako naší známé zlatici). Kalich květu je zvonkovitý, slabě dvoupyský, s horním pyskem zakončeným dvěma zuby a dolním trojzubím. Pavéza (největší okvětní list) je okrouhlá až široce vejčitá, na vrcholu vykrojená. Plody štědřence - lusky jsou podlouhlé, zploštělé, dlouze stopkaté, na švech ztlustlé až úzce křídlaté a mezi semeny jsou slabě zaškrcované. Obsahují několik ledvinovitých semen, která jsou velmi jedovatá pro všechny živočichy! K otravě dítěte stačí spolknout dvě semena nebo sníst pět květů z této rostliny, takže pozornost je na místě.
Pěstování štědřence musí naplňovat podmínky jeho domoviny, kterou je oblast jižní Evropy. Nejlépe se jim daří na plném slunci, ale přežijí i v polostínu. U zeminy je to trochu potíž, protože je nutné přesně vědět, o kterého zástupce štědřence jde. Štědřenec odvislý potřebuje zásaditou zeminu, je vápnomilný a štědřenec alpský naopak vyžaduje kyselou půdu (rašelina). Štědřence při tvarování nesnášejí hlubší řez, ze starého dřeva neobrazí a zemřou. Množí se výsevem semen, která je třeba před výsevem krátce spařit. Dále je možné štědřence množit letním očkováním na štědřenec odvislý nebo roubováním. Štědřenec Watererův lze množit dřevitými řízky, které se řežou již v první polovině října. Množení je možné i letními řízky. Na podnože štědřence odvislého nebo i alpského lze roubovat i jiné dřeviny, například hlodáš, jehlici nebo čilimník - dosáhne se pak úchvatných chimér s nekonečnou variací barevnosti květů.
Pro inspiraci k tomu, co lze se štědřenci dokázat v zahradní architektuře, můžete shlédnout následující fotografie: https://www.google.com/sear…
Pleteme-li od průramku všechny díly společně, odpadá dodatečné sešívání a spojení dílů je úhlednější. Pulovry pak můžeme doplést na kruhové jehlici stále dokola (pak místo rubové řady upleteme každou sudou řadu bez ujímání), vesty a kabátky doplétáme rovněž na kruhové jehlici, ale v řadách tam a zpět (čili v lícových k rubovým).
Pleteme žerzejem (líc hladce – rub obrace). V místech ujímání označíme 2 oka (to je krajová oka spojených dílů). V lícových řadách splétáme první označené oko s předcházejícím okem hladce a druhé označené oko s následujícím okem přetažením (to je druhé označené oko sejmeme hladce s přízí vzadu, upleteme další oko za ním a sejmuté přes upletené přetáhneme). Rubové řady pleteme bez ujímání. Dopleteme do potřebné výše a lem kolem výstřihu pak připlétáme pružným vzorem 2 : 2 (to je 2 hladce – 2 obrace) tak, aby hladká oka lemu navazovala na pěšinku raglánového ujímání.
V naší poradně s názvem TUJE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana Maršíková.
zajímá mě, zda je dobré vyhrabávat spadené listy tuje od kořenů.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Spadané jehličí kolem rostlin funguje jako mulč a zároveň se vytváří kompost pro vznik živin. Takže je vhodné nechat jehličí kam spadne. Z estetického hlediska se to ale někdy nehodí a proto se použije obarvený mulč.
Smrk ztepilý (Picea abies) je stálezelený jehličnatý strom s šupinovitou borkou a s větvemi vyrůstajícími v přeslenech. Jako každá dřevina s velkým areálem rozšíření vyniká i smrk velkou morfologickou proměnlivostí. Strom dorůstá do výšky až 50 m. Pupeny jsou úzce kuželovité, nepryskyřičnaté, s přitisklými šupinami. Jehlice vyrůstají ve šroubovici, jsou 1–2 cm dlouhé, tuhé, tmavozelené, na průřezu čtyřhranné, na spodní i svrchní straně s jemným proužkem.
Smrk kvete od dubna do června. Samčí a samičí květy se rodí v oddělených chomáčcích na téže rostlině. Samčí květní šištice jsou stopkaté, červené, při otevření žlutavé, samičí jsou přisedlé, červené.
Plodem je hnědá válcovitá šiška, která měří až 15 cm a visí z větve.
Za domov smrku se považuje severní a střední Evropa. V Japonsku a na severu Ruska dosahuje až k severní lesní hranici, v Alpách roste ve výškách do 2000 m nad mořem a tvoří horní hranici lesa. Smrk se vyskytuje i v Severní Americe, v Austrálii se pak pěstuje jako okrasný strom.
Smrk roste v kyselých půdách, středně až silně vlhkých. V horských polohách tvoří charakteristické rozlehlé klimaxové lesy. Smrkové porosty (smrčiny) se objevují i v polohách s vysokou hladinou spodní vody (podmáčené smrčiny). Od 19. století je smrk vysazován do kulturních lesů jako hlavní dřevina.
Mezi faktory, jež mají vliv na věk stromu, patří i výživa. Na místech podobných přirozenému prostředí, kde se v půdě nachází dostatek humusu, se jehličnanům i jejich semenům daří velmi dobře. Obtížnější to mají zahrádkáři, kteří k pěstování využívají půdu navezenou. Ideálním hnojivem a podpůrným produktem je rohovina (organika) nebo agrabiomin (organominerální).
V průběhu růstu smrku se můžete setkat s fyziologickými poruchami, například s hnědnutím jehličí. Jestliže prosychá uvnitř stromu, nepanikařte, jedná se totiž o přirozený jev související s životností (jehličí vydrží 3–5 let). Pokud ale jehličí osychá i zvnějšku, může být problém v nedostatečné zálivce či ve psí moči. Některé jehličnany se zbarvují do rezavé barvy zcela přirozeně: připravují se tak na podzimní a zimní období.
Smrk představuje nejcennější surovinu papírenského průmyslu. Kromě toho se z jeho pryskyřice získává bednářská smůla, kalafuna a terpentýn. Mladé výhonky lze použít k výrobě čaje, který má díky většímu množství pryskyřice příznivé účinky na průdušky (zejména je-li přislazen medem).
V naší poradně s názvem JEDLE KOREJSKÁ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Libor Plecháč.
Prosím o radu,zda se dá nějak ošetřit korejská jedle o stáří pěti let.Již vloni ji začalo reznout
na několika místech jehličí a postupně se rozšiřovalo a začalo opadávat.Prakticky zůstaly
jen letorosty a ty letos obrazily.A zase začalo jehličí být rezavé a opadávat a zůstaly jen
malé letorosty bez nakažení.Navíc tento problém mám i u jedle starší (10 let) i když zatím
ne v tak velké míře.Ostatní jedle co mám jsou v pořádku.Předem děkuji za radu.LP.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Mohla by to být nákaza houbou Dothistroma septosporum. Zkuste hned aplikovat Kuprikol 0,5% ve dvou postřikových dávkách po deseti dnech. Příští rok proveďte preventivní postřik v polovině července. Tyto problémy se často objevují v místech s omezeným prouděním vzduchu a nebo při častém stříkání vody na rostlinu. Jsou-li tyto nedostatky i u vás, zkuste je napravit.
Jedle korejská je velice ceněná odrůda jedle, která je už jako mladá rostlina obdařená úžasnými, vzpřímeně rostoucími modravými šiškami. Jedle korejská vyžaduje polohu na plném slunci nebo polostín. Dorůstá do výšky 8 metrů. Koruna je široce kuželovitá, hustě větvená, ve stáří na vrcholu tupá. Borka je v mládí hladká, světle šedá s purpurovým nádechem, s výraznými pryskyřičnými puchýřky, později hluboce rozbrázděná, uvnitř červenohnědá. Letorosty jsou mělce rýhované, našedlé až žlutavé, později načervenalé, zprvu jemně chlupaté, později olysalé. Pupeny jsou kulaté, kryté hnědými šupinami, silně pryskyřičnaté. Jehličí je husté, na vrchu kryje větvičku, vespod je rozestálé. Jehlice jsou 10 až 20 mm dlouhé, 2–2,5 mm široké, směrem k vrcholu se rozšiřují, na konci vykrojené, vzácně zaoblené nebo špičaté. Na vrchní straně je jehličí lesklé, tmavě zelené s výraznou rýhou, vespod s velmi nápadnými křídově bílými pruhy, které mohou splývat v souvislou plochu. Samčí šištice vyrůstají na konci větviček, jsou tmavě nachové. Šišky jsou krátce stopkaté, válcovité, 4–7 cm dlouhé, 2,5–2,8 cm široké, před dozráním mají fialově purpurovou barvu. Semenné šupiny jsou 15–20 mm široké, ledvinovité, podpůrné šupiny jsou delší, vyčnívají ze šišky, jsou zpět ohnuté. Semena jsou včetně křídla 10–12 mm dlouhá, tmavě fialově purpurová. Strom roste v jižní části Korejského poloostrova ve výškách 1 000–1 850 m. n. m. Do Evropy byl poprvé dovezen v roce 1908, do ČR až v roce 1934, kde byl první známý exemplář v Průhonicích. Ve své domovině roste tento strom v horských oblastech s chladným vlhkým klimatem, na mělkých kamenitých půdách chudých na humus, na rulovém a žulovém podloží.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Ingredience: husa o velikosti 3,5–4,5 kg, 4 lžíce kmínu, sůl
Technologický postup: Z husy oškubejte přebytečné brka, případné jemné peří opalte zapalovačem. Z opeřence vyndejte droby. Okrájejte přebytečný tuk, odstraňte křídla před prvním záhybem. Maso opláchněte a papírovou utěrkou osušte. Osolte, i zevnitř, a vydatně okmínujte (opět vhoďte pár kmínů i dovnitř těla). Husu dejte na pekáč a podlijte vodou. Celou husu zakryjte alobalem nebo přiklopte vrškem pekáče. Nastavte teplotu na 70–80 °C, vložte husu do trouby a běžte klidně spát. Pozor na moderní trouby, většinou mají bezpečnostní pojistku a trouba se po několika hodinách sama vypne. Po dvanácti hodinách odstraňte alobal (víko), husu velkou jehlicí propíchejte, lehce polijte výpekem a zvyšte teplotu na 180 °C. Husu nechte v troubě zezlátnout, trvá to zhruba hodinu. Poté naběračkou odeberte vyškvařený tuk, drůbež naporcujte a podávejte lehce přelité zbylým výpekem. Kůrka je krásně křupavá a maso tak měkké, že samo odpadává od kosti. Rozhodně není vysušené.
V naší poradně s názvem TÚJE A JEJICH NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Roman Mudroch.
Dobrý den, mohl bych se na vás obrátit s vysvětlením co se mi objevilo na tújích? Děkuji za odpověď a posílám foto... S pozdravem Mudroch Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Nejspíše to bude plíseň. Ta může vzniknout v hustém porostu, kudy špatně proudí vzduch a nebo ze zálivky nasměrované na jehličí. Napadené větve ustřihněte a zálivku provádějte jen ke kořenům.
Postup: Kuře omyjte, osušte a rozkrojte ho na polovinu. Smíchejte dohromady olej, sůl, pepř a koření a touto směsí kuře potřete. Pak kuře položte na talíř Crisp kůží směrem nahoru. Kuřecí půlky pečte 22–24 minut pomocí funkce Crisp. Chcete-li zjistit, zda je už kuře propečené, zasuňte do nejsilnější části masa jehlici. Kuře je hotové, když z něj volně vytéká šťáva.
Ve svém příspěvku JEDLE KOREJSKÁ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Libor Plecháč.
Prosím o radu,zda se dá nějak ošetřit korejská jedle o stáří pěti let.Již vloni ji začalo reznout
na několika místech jehličí a postupně se rozšiřovalo a začalo opadávat.Prakticky zůstaly
jen letorosty a ty letos obrazily.A zase začalo jehličí být rezavé a opadávat a zůstaly jen
malé letorosty bez nakažení.Navíc tento problém mám i u jedle starší (10 let) i když zatím
ne v tak velké míře.Ostatní jedle co mám jsou v pořádku.Předem děkuji za radu.LP.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Věra Kolářová.
z uveřejněných článků o jedlích jsem se stále nedověděla, zda se jedná o nemoc jedle, proč na větvích se šiškami opadává jehličí a schnou.
Vřesovcům obvykle vyhovuje slunečné stanoviště nebo polostín. Vřesoviště se může nacházet ve svahu, ale i na rovině. Vřesovce vysazujte do předem připraveného záhonu, a to buď na jaře (od března do května), nebo na podzim (od října do listopadu). Základní podmínkou je, aby rostliny stihly do léta nebo zimy zakořenit a byly tak odolnější proti suchu a mrazu. Vysazujte je nejlépe kvetoucí, abyste mohli daný kultivar ve vřesovišti správně barevně umístit a sladit s jinými rostlinami. Vzdálenost mezi rostlinami při výsadbě by měla odpovídat jejich výšce. To znamená, že to může být v případě nižších druhů dvacet centimetrů, u vyšších druhů od třiceti do padesáti centimetrů. Před výsadbou vložte kořenový bal do odstáté vody, rostlina se snadněji ujme. Ideální zemina (s kyselostí menší než pH 5) by měla pro téměř všechny druhy vřesovců obsahovat písek a rašelinu, také by měla být dostatečně humózní a jen mírně vlhká. Nejlépe je zakoupit speciální substrát v zahradnictví nebo si jej můžete namíchat sami. Pokud půda obsahuje vápník, vyměňte ji, případně do ní vmíchejte rašelinu, jehličí a dubové listí. Výjimkou je vřesovec pleťový, který snese i mírně alkalickou půdu. Po výsadbě namulčujte okolí rostlin drcenou kůrou nebo dubovým listím.
Kořeny těchto rostlin nemají příliš v lásce okopávání, takže se doporučuje důkladně odstranit veškerý plevel již při zakládání vřesoviště. Velmi důležité je zalévat vysazené rostliny během hlavního vegetačního období, a to minimálně do doby, než vzniknou souvislé porosty. Je nutná pravidelná zálivka. Stálou vlhkost pomůže udržet mulčovací vrstva, nejlépe drcená borka, která zároveň omezí prorůstání plevele. Nezapomínejte ani na přihnojování speciálními hnojivy (bez obsahu vápníku!), které jsou určeny pro tyto rostliny. Ale nepřežeňte to, nadbytek živin totiž zvyšuje riziko napadení chorobami a škůdci. Během silnějších mrazů vyžadují čerstvě vysazené druhy vřesovců zimní přikrývku (nejlépe smrkovým chvojím či listím). Brzy na jaře ji však nezapomeňte odstranit. Pokud chcete mít na své zahrádce opravdu nádherný barevný koberec, nezapomeňte rostliny každoročně řezat. Staré rostliny nevypadají pěkně a málo kvetou. Jedině řez vám zajistí kompaktní, hustý tvar a bohaté kvetení. Vřes obecný je nejlepší řezat pozdě na podzim (po odkvětu) nebo na jaře (to však neplatí pro zakrslé kultivary). Vřesovce se naopak musí zase řezat ihned po odkvětu, a to tak, že se jednotlivé špičky zkracují střídavě o třetinu, čtvrtinu a osminu z výšky rostliny.
Vřesovce se množí buď vrcholovými řízky přibližně 7 cm dlouhými, a to nejlépe v letním období (v červenci a srpnu), nebo dělením větších trsů (na jaře).
Ve svém příspěvku JEDLE KOREJSKÁ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Libor Plecháč.
Prosím o radu,zda se dá nějak ošetřit korejská jedle o stáří pěti let.Již vloni ji začalo reznout
na několika místech jehličí a postupně se rozšiřovalo a začalo opadávat.Prakticky zůstaly
jen letorosty a ty letos obrazily.A zase začalo jehličí být rezavé a opadávat a zůstaly jen
malé letorosty bez nakažení.Navíc tento problém mám i u jedle starší (10 let) i když zatím
ne v tak velké míře.Ostatní jedle co mám jsou v pořádku.Předem děkuji za radu.LP.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Věra Kolářová.
Již druhým rokem se mi na jinak krásně rostoucí korejské jedličce na horních dvou patrech větviček vytvořilo nepřeberné množství šišek, jedna vedle druhé, prakticky celou větvičku pokrývaly. Na těchto větvích uschlo a opadalo jehličí a zůstaly jen holé větve s nasedajícími šiškami. Je to nemoc ? Takto mi odešel téměř celý vršek stromu. A co proti tomu dělat ? Větve, kde nejsou šišky, rostou dobře..Děkuji.
Při použití této metody, můžete extrahovat esenciální oleje z rostlin, které když promnete mezi prsty tak voní. Skvělé jsou například okvětní lístky růže, rozmarýn, jehličí, máta, grapefruit, levandule nebo pačuli. Neočekávejte, že získáte velké množství oleje. V rostlinách ho je opravdu jen malinko a proto budete potřebovat na pár kapek několik kilo rostlinného materiálu. Podívejte se, co budete k domácí výrobě potřebovat.
Bude potřeba:
velký hrnec s pokličkou
destilovaná voda
dostatečné množství čerstvého rostlinného materiálu, aby zaplnil hrnec do poloviny - alespoň 3 až 4 kilogramy, nasekané rostlinné hmoty
čas
Recept na výrobu
Umístěte rostlinný materiál do velkého hrnce a zalijte ho destilovanou vodou. Voda by neměla naplnit více než ¾ objemu celého hrnce, zelená hmota pak ½ hrnce. Hrnec zakryjte obrácenou pokličkou. Když je poklička na hrnci obráceně - vypouknutím dolů, tak to umožní, aby všechna pára, která se tvoří a kondenzuje na pokličce mohla padat zpět do hrnce. Pokud nemáte pokličku, můžete použít nějakou desku. Hrnec postavte na plotnu a zapněte ji na nejvyšší stupeň dokud nebude voda horká. Jakmile je voda teplá, stáhněte výkon plotny dolů na nízkou úroveň a duste při 60°C po dobu 3-4 hodin.
Až bude rostlinný materiál rozvařený a usazený dole, tak to vypněte a nechte vychladnout. Když to trochu vychladne, tak celý hrnec umístěte do chladničky. Pokud je váš hrnec moc velký a do ledničky se nevejde, můžete přelít tekutinu do jiné menší nádoby. V lednici to nechte přes noc.
Na druhý den to vytáhněte z chladničky. Měli byste vidět tenkou vrstvu oleje, která se vytvoří na hladině a bude tuhá po ochlazení. To je éterický olej - vaše domácí silice! Opatrně ho odeberte z vody. Pracujte rychle než to začne rychle tát!
Nasbíraný ztuhlý olej dejte do lahvičky. Asi se vám nepodaří vyjmout jen olej bez vody, takže v lahvičce může být malé množství vody na dně. Když lahvičku jemně zahřejete, tak se voda vypaří a zůstane jen esenciální olej. Nezahřívejte olej příliš dlouho, jinak může ztratit svou účinnost.
Svojí vlastní domácí vonnou silici můžete skladovat v uzavřené barevné skleněné nádobě v temnu a chladu.
V naší poradně s názvem SEKVOJ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lea Kafková.
Dobrý den,
potřebovala bych poradit. Asi před 10 lety jsme si koupili sekvoj, kterou jsme zasadili do zahrady na slunné místo. Celou dobu dobře prospíval, až letos v létě začal začalo jehličí od kmene mohutně rezavět a to až do výšky asi 5m od země. Máme strom moc rádi, je to velká okrasa zahrady a neradi bychom o něho přišli.
Děkuji za radu
Lea kafková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Sekvoje jsou náchylné k onemocnění zvané rakovina sekvojí nebo rakovina seiridium. Příčinou jsou houbové patogeny druhu Seiridium. Zde je vidět, jak vypadá rakovina sekvojí: https://www.google.cz/searc…
Tato nemoc způsobuje zachvácéní větví, na kterých všechny listy hnědnou, zatímco okolní větve udržují svůj zelený vzhled. V místech odumírající tkáně se může na kůře objevit výron slizu. Menší stromy mohou v důsledku této nemoci zemřít. Nákaza se šíří větrem a vodou, vývoj onemocnění je povzbuzen v deštivém počasí. Chcete-li překonat rakovinu sekvojí, tak odřízněte a zničte nemocné větve. Vždy sterilizujte své zahradnické nůžky mezi každým řezem, aby se zabránilo šíření nemoci. Neexistuje žádný lék na tuto nemoc, takže rostliny, které trpí extrémní infekcí by měly být odstraněny a zničeny.
Hořčík patří mezi významné biogenní prvky jak pro rostliny, tak i pro živočichy. V rostlinách zasahuje do celé řady metabolických procesů a nejvíce je spojen s fotosyntézou. Velmi důležitá je jeho funkce v chlorofylu, kde je chelátově vázán v porfyrinovém jádře, ale také se podílí na utváření gran a světlosběrných pigmentů v chloroplastech. Dále se účastní syntézy bílkovin a je aktivátorem celé řady enzymatických reakcí. Jeho nedostatek způsobuje řadu poruch a komplikací. Při deficitu hořčíku jsou nejdříve ochuzeny jiné metabolické procesy rostliny a teprve poté samotný chlorofyl, kde je vázáno přibližně 20 % hořčíku z celé rostliny, proto samotným projevům chlorózy hořčíku předchází hluboký metabolický rozvrat, který je často doprovázen nekrózami pletiv a následnou defoliací. Extrémním důsledkem nedostatku hořčíku v lesních ekosystémech je dokonce odumření stromů.
Obecně je množství hořčíku v cévnatých rostlinách úměrné rychlosti jeho absorpce. Pokud je absorpce nízká pro krytí požadavku hořčíku z hlediska výživy, tak se začne projevovat jeho nedostatek. Často je výsledkem jeho ztrát v důsledku vyluhování nebo neúměrných ztrát biomasy v lesních ekosystémech. Rychlost absorpce hořčíku, která je příliš nízká k udržování fyziologicky optimální úrovně hořčíku v rostlinné buňce, však může být způsobena řadou faktorů. Za základní příčinu nedostatku hořčíku v lesních ekosystémech se považuje nízká koncentrace hořčíku v půdě, způsobená nízkým obsahem hořčíku v matečné hornině nebo jako následek dlouhého či intenzivního vyluhování. Nedostatečnou zásobu přístupného hořčíku v půdě nelze stanovit jako jedinou příčinu žloutnutí, protože výskyt žloutnutí jehličí smrku ztepilého není vždy vázán pouze na půdy s extrémně nízkým obsahem výměnného hořčíku, popřípadě jiných bází. Na stanovištích ovlivněných žloutnutím mohou být v blízkém sousedství často nalezeny zdravé i chřadnoucí stromy, a to ve stejných klimatických i půdních podmínkách. Příčin tohoto jevu může být celá řada, a proto se hořčíkový deficit dělí na primární a sekundární.
Ve svém příspěvku NEMOCI TÚJÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lenka.
Prosim o radu.Na větvích túje se každoročnĕ vytváří slizký povlak hnědé barvy.Letos na všech větvích.Po postřiku zaschne,ale vytvoří se po nějaké ďobě znovu. Děkuji za radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Antonin.
mam řadu tují přes 20 let, od jedne strany jedna po druhe uhyne/každy rok jedna a ty co mají tenší kmen vedle ty jsou ok/
to jehličí usichá a pak zrezaví,celkem 5kusu
Děkuji
Chcete-li pěstovat zeleninu bez umělých chemických látek, pak nemáte jinou možnost než použít přírodní hnojiva a přídavné látky jako kompost, hnůj, mulč či kamenný prach. Přírodní hnojiva pro vás navíc budou tou nejlevnější volbou.
Kompost
Kompost je vrstvený odpad trávy, listí, pilin, dřevěných štěpků, který se nejčastěji ukládá mezi betonové bloky nebo vyskládané neošetřené dřevo. Kompost je základem zahradničení.
Hnůj
Hnůj se obvykle používá od hospodářských zvířat a je výborným zdrojem dusíku, což je jedna ze tří hlavních složek hnojiv prodávaných v obchodech, a dalších důležitých půdních živin.
Mulčování
Mulčování je základním prvkem zahradničení, má několik předností a jednou z nich je, že udržuje půdu vlhkou, zmírňuje půdní prostředí, zabraňuje růstu plevele, snižuje hnilobu u ovoce. Mulčování může být prováděno různými přírodními materiály, jako je například tráva, sláma, listí stromů, jehličí nebo kůra, přičemž lze kombinovat několik druhů přírodních odpadů.
Kamenný prach
Zdravá půda by měla obsahovat dostatek fosforu. Dobrým přírodním zdrojem fosforu jsou například vápenné dolomity či další skalní prach obsahující například čedič. Tento skalní prach může být dodáván do kompostu nebo rovnou do zahradní zeminy. Abyste dosáhli nejlepší půdní směsi, použijte skalní prach s velmi malou velikostí částic.
Ve svém příspěvku CHOROBY TÚJÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Šilhová.
Mám nízké rozvětvené túje (asi 15 let staré) a nyní jsem zjistila, že uvnitř jsou větve obalené rosolovitou hnědou hmotou. Jde snadno odstranit, ale větve pod touto hmotou jsou narušené, zduřelé . Ne povrchu tújí nejsou patrné žádné známky poškození. Může mi někdo poradit o jakou chorobu se jedná a jak tyto napadené túje ošetřit. Mám napadané všechny túje - jsou rozmístěné po celém pozemku a vzdálené od sebe. Foto nemám. Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milan Šín.
Mám na túji na větvích - kmenech ne na jehličí hnědý rosol.
Co je to a jak ho odstranit ?
Děkuji za radu Milan
Tomuto druhu borovice se daří dobře i na severních otevřených větrných svazích. Je světlomilná, jen zpočátku růstu uvítá přistínění. Potřebuje přiměřeně vlhké stanoviště, příliš přemokřená místa nesnáší. Prospívá na všech propustných i chudších kyselých až alkalických půdách. Roste velmi pomalu, vysazujte proto raději přímo větší sazenice. Je vhodná i do menších zahrad, díky svému vzhledu se vysazuje jednak jako solitér, jednak do menších rozvolněných skupin. Vhodným doplňkem k ní jsou různé poléhavé a plazivé jalovce, skalníky, ale i rododendrony, azalky, tavolníky a podobně. Jako mladá si drží užší pyramidální tvar, s postupujícím věkem se koruna stává otevřenější a větve se sklánějí. Jehličí má husté, měkké a sytě zelené. Plod je velmi výživný a zdravý, může nahradit piniové ořechy.
V naší poradně s názvem CHOROBY A ŠKŮDCI VINNÉ RÉVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Honza.
Dobrý den, na odrůdě Prim jsem objevil problém. Dokázal by někdo poradit, co to je a popř. co s tím? Děkuji. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Takto vypadá sluneční úžeh plodů vinné révy. Příčina je vysoká teplota v kombinaci s nevhodně načasovaným nebo rychlým odlistěním a vystavením hroznů přímému slunku. Sluneční úžeh révy vzniká jako poškození infračerveným zářením. V podstatě lze mluvit o poškození hroznů vysokými teplotami. Tepelné záření, které může způsobit sluneční úžeh, se odvíjí od kombinace teploty, slunečního záření a proudění větrů. V bobulích, exponovaných ke slunečnímu záření, může být teplota vyšší až o 10°C, než je aktuální teplota vzduchu. Při teplotách okolo 35°C, může být teplota bobulí kolem 45°C, což může být destruktivní nejenom pro slupku, dužninu bobule, ale také pro enzymatický systém. Zcela destruktivně proto může být ovlivněná tvorba látek obsažených v bobulích a tím také kvalita hroznů. Vliv tepelného záření na bobule se zesiluje, zejména za bezvětří nebo minimálního proudění vzduchu.
Určitě znáte z vlastní zkušenosti velmi intenzivní, sálavé teplo, které je možné pozorovat při vysokých teplotách, při intenzivním slunečním záření a za bezvětří ve vinici. Právě toto teplo má destruktivní vliv na bobule.
Proudění větru může snižovat riziko vzniku slunečního úžehu. Proudění větru má ochlazující vliv a teplota bobulí se může výrazně snižovat. Může být na stejné úrovni, jako je aktuální teplota vzduchu nebo i nižší.
Poškození na hroznech se objeví většinou do 24 hodin a po 5–10 dnech působení těchto extrémních podmínek může dokonce dojít až k odumření třapiny. Jakmile překročí teplota vzduchu 35 °C, lze předpokládat, že úplná exponovanost hroznů je výrazně škodlivá.
Napadení bobulí je typické propadáním slupky bobule, která se zbarvuje do hnědé až fialové barvy. Při silnějším napadení dochází k scvrkávání bobulí. Postupně může dále docházet k zasychání bobulí. Takto extrémně poškozené bobule již nejsou vhodné ke zpracování na víno. Jelikož jsou často poškozené pouze části exponovaných hroznů, bylo by velice obtížné a časově náročné hrozny třídit ve vinici. Je proto třeba hrozny co nejšetrněji vylisovat a minimalizovat jakýkoliv delší kontakt poškozených hroznů s moštem. Mohlo by docházet k extrakci hořkých látek do moštu a vína.
Na poškození jsou náchylnější větší bobule. Poměr mezi slupkou bobulí a objemem bobule je poměrně malý a vrstva kutikuly je většinou tenká. Nejcitlivější jsou právě stolní odrůdy, kam patří i odrůda Prim, a dále moštové odrůdy s větší bobulí.
S blížícím se termínem zaměkání je proto také třeba změnit strategii odlistění. Odlistění zóny hroznů, prováděné v tuto dobu, by mělo být pouze jednostranné. Při směru řad sever-jih by se mělo odlistění provádět pouze z východní strany listové stěny. Při jiném směru řad, vždy z takové strany, kde svítí ranní slunce. Bobule jsou také odolnější ke slunečnímu úžehu, pokud bylo odlistění provedené brzy po odkvětu révy vinné.
Jestliže je některá vinice výrazněji odlistěná a zároveň hrozí poškození vysokými teplotami a sluncem, je možné aktuálně provést postřik kaolinem v 5% koncentra
Pinus cembra „sibirica“ je velmi oblíbená v okrasných výsadbách, její oříšky se sbírají na Sibiři jako potravina, snadno se loupou. Strom dorůstá do kuželovitého tvaru, ve volné přírodě může dosáhnout výšky 33 m. Má pěkné tmavozelené jehličí, až 15 cm dlouhé. Šišky mohou dosáhnout délky až 12 cm. Také tento jehličnan je zcela mrazuvzdorný, snáší teploty až -60 °C. Potřebuje vlhkou půdu, bohatou na živiny. Mladé větve jsou žluté nebo hnědožluté, tlusté a hustě světle žlutě ochlupené, zimní pupeny mají červenohnědou barvu a kuželovitý tvar. Jehlice vyrůstají ve svazcích po pěti, jsou mírně zakřivené.
V naší poradně s názvem PĚSTOVÁNÍ ORCHIDEJÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lenka bezáková.
Prosím,proč "gumovatí"olistění,děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Gumové nebo spíše vrásčité a kožovité listy se obvykle vyskytují na orchideích Phalaenopsis a Paphiopedilum a může to mít dva důvody: nedostatečná zálivka nebo tepelný stres.
Nedostatek vláhy je pravděpodobně nejčastější viník. Buď rostlina není zalita dostatečně, nebo její kořeny prohnily (obvykle z nadbytečného zavlažování) a systém není schopen získat vodu, protože kořeny prostě nemůžou přivést vodu do rostliny. Pokud má vaše rostlina vzdušné kořeny, podívejte se na jejich stav. Jsou stříbrné a pomačkané? Pokud ano, váš problém může být v nedostatečném zalévání spíše než v přelévání. Pokud najdete kořeny duté a slizké, pak máte případ kořenové hniloby.
Nadměrné zalévání způsobuje hnilobu kořenů a je nejčastější příčinou ztráty orchidejí u nových pěstitelů. Zkontrolujte svůj způsob zálivky. Hnilobu z kořenů odstraníte pomocí skořice, se kterou poprášíte vitální kořeny a řezné rány. Použijte zakořeňovací stimulátor a dejte pozor, aby byla rostlina ve stínu a zvyšte vlhkost vzduchu nejlépe vložením rostliny do igelitového pytle. Jakmile je list vrásčitý, zřídka se vrátí do lesklého tvrdého stavu, ve kterém byl před tím, ale může se poněkud zlepšit jeho stav.
Druhou příčinou gumových listů je často přehřátí. Dotkněte se listu a pokud máte pocit tepla, pak je to váš problém. Sluneční svit může být pro rostlinu příliš silný a nebo letní teploty přes 30 stupňů nedělají rostlině také dobře. Zvyšování vlhkosti a cirkulace vzduchu můžou být užitečné při prevenci tepelného stresu.
Extrémní chlad může také způsobit gumové listy, ale listy jsou často kašovité od mrazu a obvykle mají tmavou barvu.
Čarověník je chomáčovitá nebo metlovitá znetvořenina na stromech a keřích, která je tvořena hustěji nahloučenými větvičkami, často odlišného zabarvení, tvaru a uspořádání olistění (jehlic). Díky hustější koruně (zvýšená vlhkost, horší přístup slunce a větru) a případně i typické primární nákaze jsou v některých případech náchylnější k různým onemocněním a je třeba je v případě viditelných problémů (nejčastěji schnoucí jehličí) chemicky či jinak ošetřovat. Většinou ale zvláštní péči nevyžadují. Nejčastější pěstitelskou chybou je pro daný druh nevyhovující pH faktor půdy, který brání asimilaci živin. V různých regionech byl tradičně čarověníkům přičítán magický charakter, přinášely tu štěstí, tu smůlu, věřilo se, že vznikají po zásahu stromu bleskem, což v ojedinělých případech může být i pravda.
V naší poradně s názvem GEKONČÍK TURECKÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Blanka.
Máme mládě gekona tureckého. Utekl nám z terária, ale za týden se vrátil - odchytli jsme ho u terária. Nevím však jestli jsme ho nějak nezmáčkli. Je pomalý, pohybuje se zpomaleně. V teráriu má červíky, gelové vitamíny, hmyz, ale zdá se mi, že to nejí. Je chladný.Měla jsem ho v ruce a hýbne hlavou, nohou, olízne se, ale nic víc. Zdá se mi, že je to den ode dne horší. Velikostně s ocáskem může být dlouhý jako malíček. Dle mého je velmi hubený. Mám mu svítit i v noci? Možná zimuje, nevím, zda může i teď v červenci. Přes den má v teráriu asi 24C, v noci zhasínáme a teplota dost klesá. Nechci, aby mi umřel, prosím, poraďte mi, co by mohlo být příčinou a co dělat, jaký máte názor. Děkuji moooooc
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Všechny druhy gekonů, bez ohledu na druh, potřebují doplňkové topení ve svých výbězích. Teplo může být zajištěno tepelnou žárovkou nad teráriem nebo topnou rohoží pod polovinou terária. Topné kameny se nedoporučují, protože se mohou velmi zahřát a plazi se z nich často nepohnou, než se spálí.
Terária gekonů by měly mít k dispozici celou teplotní škálu s teplou a studenou zónou. Ideální teplotní rozsah pro gekona tureckého je v teplé zóně 32°C a v chladné zóně 21°C po celý den.
Teploty v teráriu musí být denně sledovány pomocí teplotních pistolí „namířit a vystřelit“, které jsou k dispozici ve většině obchodů se zvířaty, nebo pomocí tradičních teploměrů, které se nalepí na vnitřní stěny terária.
Také vlhkost musí být sledována pomocí měřidel zvaných vlhkoměry. V ideálním případě by měla být vlhkost udržována mezi 50-70 procenty, aby bylo zajištěno, že ještěrky jsou hydratované a správně svlékají kůži. Každodenní mlžení terária pomáhá udržovat přiměřenou vlhkost.
Většina druhů gekonů jsou ve volné přírodě noční tvorové, aktivní v noci, takže nejsou vystaveni velkému množství slunečního záření. V důsledku toho se někteří chovatelé plazů a veterináři domnívají, že gekoni nevyžadují UV světlo. Poskytování UV záření gekonům je však kontroverzní a někteří veterináři se domnívají, že se gekonům daří lépe a je méně pravděpodobné, že se u nich vyvinou běžná kosterní onemocnění, jako je metabolické onemocnění kostí, když jsou vystaveni denně na několik hodin UV záření z celospektrální UV žárovky, zejména pokud jsou umístěny zcela uvnitř.
Zatímco gekoni ve volné přírodě mohou žít na písku nebo půdě, tyto substráty se obecně nedoporučují ve výběhu gekonů, protože zvíře je může neúmyslně pozřít a vyvinout gastrointestinální impakce nebo obstrukce. Lepší je papírová podestýlka, jako jsou pelety z recyklovaného papíru, které se obvykle používají pro morčata a králíky, nebo drcený novinový papír, protože jsou při konzumaci stravitelné.
Pro přirozenější vzhled lze jako podestýlku použít kusy koberce pro plazy, prodávané v obchodech se zvířaty. Koberec pro plazy se však musí často měnit, protože se rychle zašpiní jídlem a výkaly.
Rovněž velikost terária je pro gekona důležitá. Terárium by mělo mít objem 38 až 70 litrů. Větší terária se nedoporučují z důvodu ztížené možnosti udržet správnou teplotu a vlhkost.
Tis se objevuje jako podrost v listnatých lesích, na půdách humózních, čerstvě vlhkých, zásaditých (zejména vápnitých) a na stinných stanovištích (špatně snáší rychlé změny intenzity světla).
Velmi často se pěstuje v parcích, a to v několika kultivarech, které se liší tvarem (sloupovitý či široký vzrůst, převislé větve a podobně), délkou jehlic či barvou míšek. Je možné jej tvarovat a vzhledem k tomu, že roste velmi pomalu, udržuje si daný tvar po mnoho let. Vyhovuje mu stinné umístění a dobře snáší i městské znečištěné ovzduší. Půda by měla být čerstvě vlhká, zásaditá a humózní. Množí se semeny nebo koncem léta stonkovými řízky, což je u okrasných forem jediný možný způsob množení.
Protože velice dobře regeneruje i na starém dřevě (hluboký zmlazovací řez), je vhodný pro stříhané živé ploty, pěstované v zástinu.
Tato domácí, ve volné přírodě vzácná dřevina roste od nížin až do nižších horských poloh. Dokáže růst na silně zastíněných místech i na plném slunci, jen má-li tam alespoň trochu vlhkou půdu. Na živiny je nenáročná, upřednostňuje vápenaté půdy, ale nevyžaduje je. Výborně snáší znečištěné ovzduší.
V současnosti je tis oblíbeným keřem pro výsadbu v parcích i zahradách. Z našich jehličnanů má nejtmavší zbarvení, a tak dobře vyniká mezi jinými. Zvlášť pěkně tisy vypadají v podzimním období, kdy se kolem semen vytváří dužnatý červený obal – míšek (epimatium).
Výhodou tisu je i velká tolerance k zastínění. Z evropských dřevin snáší stín nejlépe. S oblibou se využívá pro stříhané živé ploty. Další výhodou je výborná regenerace i na starém dřevě (dobře snáší hluboký zmlazovací řez). Díky pomalým přírůstkům se z tisů úspěšně tvarují takzvané živé sochy (topiary). Tis se hodí také k výsadbě jako solitér či do skupinových výsadeb. Specializovaní prodejci nabízejí bohatý sortiment kultivarů. Zatímco některé se místo do výšky rozrůstají spíše do šířky; jiné vynikají světlejším zbarvením jehličí (ty je vhodné vysazovat na místa s dostatkem slunce) či velmi útlou siluetou.
Tis červený nejlépe roste v živných, dobře propustných půdách. Především mladé rostliny pravidelně zaléváme, aby nedošlo k přísušku. Pozor však na zamokření. Volíme stanoviště na slunci až v mírném polostínu. Během vegetace používáme pomalu rozpustná hnojiva pro okrasné dřeviny. Tisy velice dobře snáší řez. Brzy na jaře provádíme zmlazení rostlin, během vegetace pak zastřihujeme nové výhony. Je schopen obrážet i ze starého dřeva. Plně mrazuvzdorný do -27 °C.
V naší poradně s názvem SMIL ITALSKÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ema.
Dobrý den, Smil italský pěstuji asi tři roky, je bezvadný čerstvý i sušený do mnoha jídel, nahrazuje kupované Maggi. Keřík je už dost velký, máte někdo zkušenost se stříháním-úpravou keře? Radili mi na jaře ho úplně setřihnout, že znovu obrazí.Prosím, poraďte. děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Helichrysum italicum je skutečně úžasná rostlina. Když je umístěna na místě, kde může přijímat sluneční svit alespoň 6 hodin denně, tak bujně roste a může dorůst až 60 cm na výšku a šířka keře může dosáhnout až 90 cm. Nezřídka může tato rostlina přerůst původní očekávání a je třeba ji trochu prostříhat. Střih proveďte před sezónou podle libosti. Rostlina obrazí s novými výhony.
Jediný druh, u kterého na území České republiky připadá v úvahu záměna s tisem červeným, je v našich parcích často vysazovaný příbuzný tis prostřední Taxus media. Tis prostřední je křížencem tisu červeného s tisem japonským. Jako rozlišovací znak nejlépe poslouží právě výše zmíněná kůra. Zatímco kůra tisu červeného postupně přechází na červenohnědou až šedočernou a odlupuje se v plátech, kůra tisu prostředního s postupem času tmavne a rýhovitě praská. Staré větve pak mají kůru více či méně černou (i u nich se však projevuje v různé míře rodičovský vliv tisu červeného). Druhy se ještě liší několika drobnostmi, například jiným zakončením jehlic, celkově je však tis prostřední jinak dost podobný svému rodičovskému druhu.
Fastigiata má přísně sloupovitý vzrůst a roste velmi pomalu, čímž se hodí i do menších zahrad. Až do úplné dospělosti bývá velmi subtilní a zřídkakdy přesáhne 1 m na šířku. Výška je velmi variabilní v závislosti na půdních podmínkách. Jehlice jsou tučné a temně zelené, raší zářivě zelené. Větvičky mají oranžovohnědou barvu. Většinou se jedná o samičí klony, které nesou jasně červené plody, které jsou jedovaté stejně jako celý keř.
Hicksii je odrůda tisu prostředního, což je výsledek úspěšného křížení odrůd Taxus baccata Fastigiata a Taxus cuspidata. Tvoří velice pěkný, široce sloupovitý, bohatý a kompaktní keř, který roste pomalu a hustě – v 15 letech dosahuje kolem 3 metrů do výšky a 1 metr do šířky, takže je vhodný i do malých zahrad. Větve rostou přísně vzhůru a jsou posety neopadavými, lesklými, sytě zelenými jehlicemi, které pokrývají celou rostlinu. Nevyholují spodní větve jako běžné tisy. Tvoří sytě červené nejedlé plody.
Semperaurea je atraktivní odrůda tisu červeného výrazně žluté barvy. Neopadavé jehlice tohoto tisu jsou až 2 cm dlouhé, ploché, vrchní strana na horních (osluněných) větvičkách keře je výrazně žlutá v sezóně až oranžově zlatavá v zimě, spodní a vnitřní jehličí je pak sytěji až tmavě zelené. Roste převážně vzpřímeně, vcelku hustě do široce vystoupavého keře o výšce 2–3 m a šířce kolem 2 m.
Summergold je jehličnan z čeledi tisovité a rodu tis, který dorůstá 2 metrů výšky a 3 metrů šířky. Je rozložitě až plazivě rostoucí. Na jaře jsou jeho nové jehlice žluté, později ztmavnou. Plody tvoří na podzim, jsou to červené dužnaté míšky. Je jedovatý. Vyhovují mu běžné, propustné půdy, střední vlhkostní režim a stanoviště slunné až polostinné. Hodí se do předzahrádek, na tvarování, do skupinových výsadeb.
Fastigiata Aurea má přísně sloupovitý vzrůst a roste velmi pomalu, čímž se hodí i do menších zahrad. Až do úplné dospělosti bývá velmi subtilní a zřídka
Hortenzie 'White' je velkolistá hortenzie s kulatými květy bílé barvy. Jedná se o odrůdu, která kvete na loňských i nových větvích. Odstříháváním odkvetlých hlav podpoříte tvorbu dalších květů. Opadavé listy jsou pevné, až kožovité, sytě zelené. Rostlina roste pomalu a zůstává kompaktní.
V bytě kvete na jaře, na zahradě květy přicházejí v létě. Ve své domovině dosahuje výšky až 2,5 m, u nás okolo 70 cm.
Bíle kvetoucí velkolistá hortenzie není vybíravá co do kyselosti nebo zásaditosti půdy, bude vždy prostě bílá. Také tato odrůda se pěstuje ve vlhké, ale dobře odvodněné živné zemi. Půdu musíte udržovat vlhkou, a to hlavně první rok po výsadbě. Po zakořenění už nebývá rostlina tak choulostivá na občasné vysušení. Nejlépe jí vyhovuje polostín nebo rozptýlené sluneční světlo. Přímé slunce zvládne pouze při dostatečné a pravidelné zálivce, přesto se doporučuje vysazovat do polostínu či stínu a na místa, kam v zimě nebude svítit slunce. Od května je vhodné rostlinu letnit na stinném místě chráněném před větrem. S příchodem prvních mrazíků schovejte hortenzii do sklepa, nebo ji nechte na zahradě, ale v tom případě ji musíte na zimu dobře připravit. Odkvetlé výhony se zkrátí a svážou do jednoho svazku. Zemina nad kořeny se přikryje vrstvou jehličí nebo slámy a rostlina se zakryje chvojím. Mulčování musí být důkladné, aby půda neztrácela vláhu. Hortenzie jsou mrazuvzdorné cca do -23 °C.
Přesazujeme každoročně na jaře, protože se za celý rok zalévání v substrátu nashromáždilo velké množství vápníku z vody.
