Téma: 

nakladaní utopencu


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

UTOPENCI

Jak použít Deko na utopence

Deko usnadňuje nakládání utopenců.

Ingredience nálev: 100 g Deka, 1,5 l vody, ½ l octa, 6 kuliček nového koření, 3 bobkové listy, 10 kuliček černého pepře, sůl

Ingredience utopenci: 20 ks špekáčků, 0,5 kg cibule, 1 lžíce moučkového cukru

Technologický postup: Svaříme vodu s octem a solí, vsypeme celý (nikdy nedělit na několik nálevů!) obsah 100g balíčku Deka, povaříme asi 4 minuty a necháme chladnout. Špekáčky oloupeme, nakrojíme napůl, ale nedokrojíme (můžeme nechat i vcelku) a do hrnce či sklenice je vkládáme do vrstev rozevřeným řezem dolů, střídavě s cibulí nakrájenou na kolečka. Prosypeme cukrem, pokud jsme zvolili umělé sladidlo, necháme ho rozpustit ve vařícím nálevu, přidáme další koření a zalijeme téměř chladným nálevem. Necháme zrát v chladnu a temnu 10 dní.

Detail odstavce: Jak použít Deko na utopence
Zdroj: Utopenci
Zveřejněno: 25.4.2016

BOBKOVÝ LIST V KVĚTINÁČI

Jak sušit bobkový list

Až keř povyroste, tvarujeme jej a při tom sklízíme lístky, které sušíme. Při sušení se nesmí listy zapařit a zhnědnout - jinak zcela ztrácejí své typické aroma. Listy ostříháme bez řapíků a rozložíme je v temné a vzdušné místnosti až do seschnutí listů. Tyto uskladníme v plátěném sáčku v temnu a suchu.

Bobkový list = sušené listy vavřínu se specifickým aroma. Používá se k nakládání a úpravě zvěřiny i jiných mas, rajské či svíčkové omáčky. Bobkový list je tradičním kořením české kuchyně. Rovněž se používá při nakládání zeleniny, hub nebo konzervaci masa a k marinovaným rybám.

Detail odstavce: Jak sušit bobkový list
Zdroj: Bobkový list v květináči
Zveřejněno: 19.6.2017

DOMÁCÍ ŠUNKA - RECEPTY

Domácí šunka a rychlosůl

Rychlosoli se přidávají do uzenin. Rychlosůl je označení pro dusitanovou směs, která se používá k nakládání masa určeného k dalšímu zpracování (na výrobu salámů, klobás, konzerv a tak dále). Rychlosůl stabilizuje chuťové vlastnosti a vůni výrobků a je zodpovědná za růžové zbarvení uzenin. Rychlosůl je dusitan draselný s dusičnanem sodným v poměru 2 : 5.

Detail odstavce: Domácí šunka a rychlosůl
Zdroj: Domácí šunka - recepty
Zveřejněno: 20.10.2014

MARINÁDA NA UZENÍ DRŮBEŽE

Jak udit kachnu

Uzení je v tomto případě trochu odlišné od obvyklých postupů, liší se hlavně v nakládání. Drůbež nakládáme pouze do láku, ať už celou anebo porcovanou na části. Krůty, kachny a ostatní drůbež se doporučuje vykostit, připravit na jednotlivé porce a pak teprve udit. Hotové maso se při krájení nedrobí a nerozpadá a je připravené přímo na talíř. Celá drůbež anebo porce se udí zásadně s kůží, potrhaná nebo chybějící kůže není vzhledná, i chuťově není drůbež stažená z kůže dobrá. Povrchová vrstva se příliš vysuší a ztvrdne.

Nakládání do láku se provádí pouze směsí soli a dusičnanu draselného. Poměry jsou stejné jako při uzení masa, vážíme i s kostmi a považujeme je za maso pro výpočet množství soli. Nedává se cukr a česnek. Pro naložení je lepší drůbež pouze chlazená, mražené je sušší.

Kachnu rozdělíme na porce, důkladně nasolíme a necháme 1 až 3 dny proležet. Před uzením oklepeme sůl a udíme podle velikosti porcí doměkka 6 až 8 hodin na 75 °C.

Detail odstavce: Jak udit kachnu
Zdroj: Marináda na uzení drůbeže
Zveřejněno: 15.5.2017

LIKÉR ZE SMRKOVÝCH VÝHONKŮ

Smrkové výhonky ve slivovici

Výluhem smrkových výhonků v alkoholu získáme další účinný lék – tinkturu. Tradiční lidovou cestou je nakládání smrkových výhonků do silnější slivovice. Taková tinktura se pak používá především k ošetření bolavých revmatických kloubů, které prokrvuje, prohřívá a ulevuje od bolesti. Pro vnitřní užití si raději opatříme tinkturu připravenou profesionální cestou a dodržujeme předepsané dávkování.

Domácí výroba: do slivovice vložíme hrst smrkových výhonů, přidáme plátek citronu a necháme měsíc louhovat. Poté přecedíme a přidáme 10 lžic medu, vše důkladně promícháme a můžeme podávat.

Detail odstavce: Smrkové výhonky ve slivovici
Zdroj: Likér ze smrkových výhonků
Zveřejněno: 24.8.2017

KAKADU PALMOVÝ

Přirozený výskyt kakadu palmového

Kakadu žije na poloostrově Kap York v severní Austrálii, Nové Guinei a přilehlých ostrovech. Jeho populace klesá, už je jich jen několik stovek až tisíců exemplářů, proto byl zařazen do mezinárodní úmluvy CITES o zákazu odchytu a volném nakládání s jedinci chovanými v zajetí. Nejradši má pralesy, kde žije ve skupinkách po 2, někdy i třech kusech. Staví si hnízda v kmenech dutých stromů, občas až ve výšce 10 m. Nosí si tam kousky dřevin, které rozmělňuje na drť. Hnízdit začíná v srpnu. Létá podobně jako naše sovy, takže téměř není slyšet. Kakadu palmový nekřičí jako spousta jiných papoušků, ale melodicky si hvízdá.

Detail odstavce: Přirozený výskyt kakadu palmového
Zdroj: Kakadu palmový
Zveřejněno: 30.11.2014

KOŘENÍ FENYKL

Co je to fenykl

Fenykl obecný pravý je dvouletá bylinka s nitkovitými listy podobnými kopru. Pochází z eurasijského kontinentu, u nás se pěstuje odedávna, a dokonce někdy i zplaňuje jako vytrvalá bylina. Široká, plochá semena, podobná mrkvovým, se využívají jako jemné, ale výrazně aromatické nasládlé koření hlavně do pečiva, do pudinků a k nakládání zeleniny. Nálev z nich je výborným prostředkem podporujícím zdravé trávení a je vhodný i pro děti a těhotné ženy. Šlechtěním planého fenyklu vznikla i další velmi zajímavá kulturní odrůda, která se pěstuje nikoli pro semena, ale pro nadzemní „hlízu“ delikátní chuti. Jde o takzvaný sladký či hlíznatý fenykl. Rostlinu můžete zužitkovat celou, zralé plody, listy, semena, nadzemní řapíkatou část i kořen.

Detail odstavce: Co je to fenykl
Zdroj: Koření fenykl
Zveřejněno: 26.9.2015

UTOPENCI

Utopenci v aspiku

Ingredience: 5 špekáčků, 0,2 l octa, 1 l vody, 4 cibule, 4 kyselé okurky, 1 lžíce soli, 2 lžíce cukru, 1 lžíce vegety – podravky, 4 bobkové listy, 8 kuliček nové koření, 8 kuliček černého pepře, 2 sáčky želatiny

Technologický postup: Ocet, litr vody, sůl, cukr, celý pepř, bobkový list, nové koření a vegetu svaříme. Necháme povařit ještě asi 3 minuty, pak koření scedíme a do láku dáme na 3 minuty vařit oloupanou a na proužky nakrájenou cibuli. Špekáčky „svlékneme z kůže“ a nakrájíme na centimetrová kolečka (případně kostičky). Kyselé okurky nakrájíme na tenká kolečka. Špekáčky, okurku a cibuli zalijeme teplým nálevem a necháme 3 dny marinovat. Po uplynutí této doby si připravíme aspik. Slijeme nálev z utopenců, dolijeme vodou na požadované množství pro 2 sáčky želatiny, ohřejeme na 80 °C – nesmí se vařit! Obdélníkovou formu na pečení (žebro) vložíme do většího mikrotenového sáčku, upravíme podle formy a nalijeme sběračkou asi 2 cm nálevu. Necháme chvíli v chladu ztuhnout a pak střídavě dodáváme po vrstvách směs špekáčků s cibulí a zaléváme nálevem aspiku. Špekáčky mají tendenci vyplavávat nahoru, tak vždy chvíli počkáme a necháme maličko zatuhnout. Utopencový aspik můžeme připravit i tak, že špekáčky nakrájíme na kostičky a spolu s cibulí a okurkami nasypeme do obalu na tlačenku, zalijeme aspikem, zavážeme a necháme ztuhnout.

Detail odstavce: Utopenci v aspiku
Zdroj: Utopenci
Zveřejněno: 25.4.2016

MARINÁDA NA UZENÍ DRŮBEŽE

Druhy solení vhodné na nakládání

Suché solení – používá se, pokud chceme udit velký kus masa. Sůl, cukr, sanytr se v poměru 100 : 10 : 1 vetře do masa. Je možné přidat i koření. Maso se zavěsí do sklepa, kde se nechá i dva měsíce, než začneme udit. Pokud máme menší kousky masa, můžeme je vložit do kamenné nádoby. Takto naložené maso otáčíme každé dva dny, aby se sůl i koření dostaly do všech částí masa, a to přibližně po dobu jednoho měsíce. Pokud jsou kousky masa menší než jeden kilogram, postačí dva týdny. Šťávu z masa, která se vytváří, odstraníme. Při tomto způsobu nakládání se musí maso před uzením důkladně umýt a jeden den nechat uležet ve vodě (vodu měníme). Poté je potřeba maso osušit. Během skladování kontrolujeme barvu i vůni masa.

Mokré solení – maso se naskládá do kameninové, plastové nebo smaltové nádoby a jednotlivé vrstvy masa se polévají solným lákem. Na jeden litr láku je třeba 1 litr vody, 100 g soli, 10 g cukru, 1 g sanytru. Na kilo masa potřebujeme cca 750 ml litru láku. Při přípravě láku rozpustíme doporučené množství solicí směsi v pitné vodě a 20–30 minut povaříme. Je možné přidat i koření. Přecedíme přes plátno nebo husté sítko. Než směsí maso zalijeme, je třeba jej vychladit. Je důležité, aby bylo maso celé ponořené. Naložené by mělo být dva až tři týdny. Poté se maso opláchne v teplé vodě, zavěsí se na vzdušné místo a nechá se řádně oschnout.

Sanytr (ledek) je draselná sůl kyseliny dusičné, silné oxidační činidlo, v potravinářství uvedeno pod kódem E252.

Maso by mělo být skladováno při teplotách od 0 do 4 °C. Pokud maso nakládáme, měli bychom se vyhnout některým chybám, jako je špatně umyté nádobí, neúplné prosolení masa, předčasné, nebo naopak pozdní zalití lákem, nedodržení teploty, vyčnívající části masa z láku a podobně.

Detail odstavce: Druhy solení vhodné na nakládání
Zdroj: Marináda na uzení drůbeže
Zveřejněno: 15.5.2017

UCHOVÁNÍ ČESNEKU

Česnek v olivovém oleji

Ingredience: česnek, olivový olej nebo extra slunečnicový olej lisovaný za studena, sůl, skleničky

Postup: Česnek oloupeme a umeleme na strojku nebo jej rozdrtíme v lisu na česnek. Ve skleničkách promícháme olivový olej, lisovaný česnek, sůl (soli tolik, kolik máte rádi). Důležité je nedávat plné skleničky, obsah nabobtná a olej pak vytéká ven. Takto konzervovaný česnek uchováváme v chladu, například ve spíži, protože velmi snadno kvasí. Při dobrém skladování vydrží rok i déle, jen trochu změní barvu.

Pozor! Při nakládání česneku do oleje je nutné dodržet recepturu i způsob skladování! Česnek ponořený v oleji je krásné anaerobní místečko pro množení klostridií. Česnek v oleji kvasí! Tomu se dá zamezit nakládáním v octu a skladováním lahvičky v chladu. Když ale nedodržíte recept, nebo naložený česnek uchováváte v teple, můžete se snadno přiotrávit.

Tip: Česnek po sklizení očistíme a stonek seřízneme na 15 cm a dáme natí do vázy – takto vydrží přes zimu.

A jaký návod na uskladnění česneku máte vy? Podělte se o své recepty.

Detail odstavce: Česnek v olivovém oleji
Zdroj: Uchování česneku
Zveřejněno: 14.9.2017

ŘÍMSKÝ KMÍN

Využití římského kmínu

Římský kmín je v kuchyni velice oblíbený. Nejvíce jej uznává indická a mexická kuchyně, kde je přísadou snad všech pokrmů a přidává se i do směsi kari koření. Stejně tak je součástí směsi koření zvané garam masala (v ní je ještě koriandr, kardamom, černý pepř, hřebíček, skořice, muškátový květ a bobkový list). Často se přidává do zeleninových, rýžových a luštěninových pokrmů. Mohou se s ním ochucovat polévky a různá dušená jídla. Používá se i při nakládání zeleniny, uzenin a sýrů. Stejně jako kmín klasický je vhodný k přidání do kysaného zelí.

Nejlepší je používat celá semena. Pokud potřebujete přesto kmín nadrtit, doporučujeme provést to až těsně před vařením – silice totiž na vzduchu rychle vyprchávají. Chuť kmínu římského lze zvýraznit krátkým opražením na oleji a až potom jej rozdrtit. Klasický kmín je nenahraditelný při pečení nejen žitného, ale většiny druhů chleba i jiného pečiva. Každá hospodyňka jej pak zná jako přísadu pro vaření brambor. Koření se jím bylinkové sýry, saláty nebo pomazánky z tvarohu. Používá se při pečení a dušení masa. Je tak například nezbytnou součástí grilovaného vepřového kolene.

Detail odstavce: Využití římského kmínu
Zdroj: Římský kmín
Zveřejněno: 30.5.2017

ČERVENÁ ŘEPA - ZAVAŘOVÁNÍ

Zavařovaná a nakládaná červená řepa

Základním a víceméně jediným zásadním procedurálním rozdílem mezi zavařováním a nakládáním je, že v případě nakládání nedojde po vložení ingrediencí do sklenic (nádob na uchování) a jejich uzavření k dalšímu zahřívání těchto sklenic a jejich obsahu, zatímco u zavařování ano. Jinými slovy, když zavařujeme, tak poté, co vše dáme do sklenic, nebo jiných nádob a zavřeme je, tak tyto již naplněné sklenice ještě musíme po nějakou dobu zahřívat v horké vodě, na páře či v troubě.

Zavařování

Pro zavařování je ideální speciální hrnec na zavařování s mřížkou, na které sklenice v hrnci stojí. Postačí však i dostatečně velký běžný hrnec, na jehož dno umístíme látkovou utěrku, aby sklenice nestály přímo na dně a nepopraskaly. Sklenice vkládáme do vlažné vody a pamatujme na to, že se v hrnci nesmí dotýkat. Poté zvýšíme teplotu přibližně na 85 °C. Teplotu kontrolujeme na zavařovacím teploměru. Voda v hrnci nikdy nesmí vařit.

Po uplynutí potřebné doby (dle receptu) začneme sklenice opatrně vyndávat zavařovacími kleštěmi. Pokládáme na podložku, která nesmí být studená, aby sklenice nepraskaly. Šroubovací víčka nyní dotáhneme. Sklenice lze také pozvolna zchlazovat již v hrnci přiléváním studené vody, kterou ale nesmíme lít přímo na sklenice. Po vychladnutí obrátíme sklenice dnem vzhůru, abychom se ujistili, že vše těsní. Při pohledu na sklenici by víčka měla být vtažena mírně dovnitř.

Hotové zavařeniny uchováváme v suchu, chladu a temnu.

Červenou řepu je nutné před samotným zavařováním uvařit. Platí přitom, že maximální množství živin, minerálů a dalších prospěšných látek zachováme, jestliže ji uvaříme vcelku ve slupce. Vaříme ji doměkka. Podle velikosti bulvy to může trvat až hodinu. Teprve poté ji oloupeme a nakrájíme či nastrouháme. Krájet můžeme bulvu do libovolných tvarů – hranolky, plátky, kostky. Nejčastější a nejoblíbenější je však krájení na zhruba 1 centimetr velké kostky.

Nakládání

Nakládání je oproti zavařování rychlejší a o něco málo pracnější, je ovšem potřeba počítat s tím, že trvanlivost je výrazně kratší a že je potřeba uchovávat takto zpracovanou řepu v ideálním případě v lednici. Postup jako takový je prakticky totožný se zavařováním s tím rozdílem, že se po naplnění a uzavření sklenice už nebude nic sterilovat ve vodní lázni ani troubě.

Neoloupané bulvy červené řepy uvaříme doměkka, necháme vychladnout, oloupeme a nakrájíme na menší kousky. Nálev připravíme tak, že vložíme všechny ingredience do vody, tu přivedeme k varu a necháme vychladnout. Připravené sklenice naplníme řepou, zalijeme nálevem, řádně uzavřeme víčkem a vložíme do lednice.

Detail odstavce: Zavařovaná a nakládaná červená řepa
Zdroj: Červená řepa - zavařování
Zveřejněno: 11.12.2016

HRÁCH SETÝ

Hrách setý semena

Semena hrachu (lidově hrášky) jsou významným zdrojem bílkovin pro lidskou výživu i pro krmné směsi. Obsahují mnoho bílkovin a cukrů, jejichž obsah stoupá na úkor obsahu vody se stoupající zralostí. Z vitaminů jsou nejvýznamnější vitaminy A, C, B1, B2 a E, nezanedbatelné je také množství minerálů, pro příklad můžeme uvést fosfor, draslík, vápník nebo hořčík.

Semena sklizená za zelena se dají konzumovat bez jakékoli úpravy. U cukrových odrůd lze přímo konzumovat celé lusky. Pokud se zrna nechají dozrát, mohou se nakládat do slaného nálevu a takto upravená se dají později kulinářsky zpracovávat. Plně vyzrálá semena se suší nebo mrazí, takže jsou dobře skladovatelná a používají se dále jako základ mnoha polévek, omáček, salátů a jiných pokrmů.

Na našem trhu jsou pro pěstování na zahrádkách nejčastěji nabízena semena těchto odrůd:

  • Ambrosiana – středně raná odrůda cukrového hrachu, který postrádá pergamenovou vrstvičku uvnitř. Odrůda je vhodná ke konzumaci celých lusků za syrova nebo k jejich nakládání.
  • Alderman – pozdní, velmi vzrůstná (až 1,5 m vysoká) odrůda hrachu. Může se vysazovat k opoře, ale nevyžaduje to. Lusky jsou 12 cm dlouhé a mají světle zelenou barvu.
  • Gloriosa – velmi raná odrůda, která tak dobou sklizně může uniknout padlí. Lusk je asi 7 cm dlouhý, tmavě zelený. Je vhodná spíše pro průmyslové zpracování.
  • Oskar – charakterově se podobá předešlé, ale je vhodnější pro zahrádkáře. Rovněž se jedná o ranou odrůdu, její lusky jsou dlouhé.
  • Vladan – raná odrůda s lusky dlouhými 7 cm a s velkými zrny. Rostlina má tmavě zelenou barvu.

Detail odstavce: Hrách setý semena
Zdroj: Hrách setý
Zveřejněno: 9.6.2014

RECEPTY NA UZENÉ MASO

Nutriční hodnoty

Uzené maso je masný výrobek. Vyrábí se uzením v udírnách. Výroba tohoto masa je jednoduchá. Maso se musí nejprve nasolit buď klasickou solí, sanytrem, nebo dusitanovou směsí, přičemž možnosti nasolení jsou tři: nakládání do láku, suché nasolení a solení injekční stříkačkou. V českých podmínkách se nejčastěji užívá nakládání do láku. Kromě soli (rychlosoli) se do masa vetře či mezi jednotlivé vrstvy vloží různé další ingredience, jako například česnek, cibule, jalovcové bobule, pepř, cukr a podobně. V láku se maso nechá odležet určitou dobu, která je odvislá na použitém způsobu solení. Po tuto dobu je třeba maso průběžně kontrolovat. Takto připravené maso se vkládá do udírny, kde se vyudí.

Způsob průmyslového uzení je odlišný. To má za účel výrobky pouze vybarvit, ochutit a aromatizovat. Na maso se aplikuje takzvaný tekutý udírenský kouř, doba skutečného uzení je pak příliš krátká. Výhoda tohoto uzení spočívá v tom, že takto upravené maso neobsahuje karcinogeny, které při běžném uzení v kouři vznikají. Nevýhodou je odlišná chuť. Po zrušení závazných norem na výrobu potravin počátkem 90. let 20. století začali někteří výrobci za účelem zlevnění masa či většího zisku do uzeného masa injekčně vpravovat vodu s polyfosfáty, což jsou zvýrazňovače chuti spolu s dalšími éčky. Některá uzená masa obsahují pouze 70 % masné části. Dalším způsobem šizení uzeného masa je jeho nastavování práškem ze sušené krve. Proto je dnes průmyslově vyráběné uzené maso velmi rozdílné kvality.

Uzené maso je úplně stejně tučné jako neuzené maso, záleží na tom, co je to za maso. Kuřecí šunka bude mít tuku minimum, naopak anglická slanina, turistické salámy nebo uzená krkovička klidně víc než 50 %. Uzené maso je nezdravé spíš svým vysokým obsahem soli a také možnou přítomností karcinogenních látek, které vznikají špatným vyuzením.

100 g vařeného uzeného masa má energetickou hodnotu 1 004,88 kJ (123,99 kcal) a obsahuje zhruba 15 g bílkovin a 20 g tuku.

Uzené maso často obsahuje velké množství tuku (podle druhu zvířete, ze kterého maso pochází, a podle použité části) a o něco méně bílkovin. Velké množství přidávané soli může být příčinou vysokého krevního tlaku (rizikové pro vznik infarktu myokardu) či zadržování vody v organismu. Solicí směsi často obsahují i další látky, které jsou podezřelé z negativního vlivu na lidské zdraví. Hovoří se o žaludečních vředech, rakovině tlustého střeva a jiných civilizačních chorobách. Při úpravě uzením vzniká množství dalších zdraví škodlivých látek (maso se několik hodin udí zavěšené v kouři). Pokud je to proto možné, uzenému masu se zcela vyhněte. Uzené maso je nevhodné zejména pro děti, starší lidi, pacienty s šetřící dietou nebo pro osoby s ledvinovými obtížemi. Nehodí se ani při redukční dietě. Pokud si uzené maso nedokážete odepřít, vybírejte alespoň méně tučné druhy a s jeho konzumací to nepřehánějte.

Ceny uzeného masa můžete vidět zde.

Detail odstavce: Nutriční hodnoty
Zdroj: Recepty na uzené maso
Zveřejněno: 2.9.2016

KŘEN

Rostlina křen selský

U křenu selského (Armoracia rusticana) nejsou ani tak důležité listy nebo květy, jako spíš tlustý kořen v zemi. Při jeho naříznutí se začnou uvolňovat silice, které vyvolávají slzení, stejně jako při krájení cibule. Zároveň se postarají o uvolnění ucpaných dýchacích cest a čelních dutin. S tím je spojeno i léčebné užívání: křen rozpouští sliz a užívá se nastrouhaný s medem nebo cukrem jako prostředek proti kašli (třikrát denně jedna čajová lžička). Látky v křenu brzdí infekce. Křen se rovněž často používá v kuchyni. Aby nebyl příliš ostrý, je dobré jej spařit trochou horkého vývaru, poté ke křenu můžeme přidat strouhané sladké jablko nebo trochu mrkve. Přidáváme-li křen do konzervované červené řepy, krájíme ho očištěný na kolečka nebo jej hruběji nastrouháme, aby se mohl jíst spolu s řepou.

Křen selský je vytrvalá, 30 až 150 cm vysoká bylina. Lodyha je přímá, jemně rýhovaná, dutá, větvená. Přízemní listy jsou až 80 cm dlouhé, eliptické, zubaté, dlouze řapíkaté. Dolní lodyžní listy, které během vegetace odumírají, jsou peřenolaločné, krátce řapíkaté, horní lodyžní listy pak podlouhlé až kopinaté, zubaté nebo i celokrajné, přisedlé zúženou bází. Květenství se objevuje na konci větví a je složené z mnoha hroznů, květy jsou stopkaté, 4četné, špinavě bílé. Plodem je šešulka. Křen kvete v květnu až červenci.

Křen podáváme jemně nastrouhaný k vařenému nebo pečenému masu nebo z něj upravujeme křenové omáčky, zejména na tučná vepřová masa (ovar, uzené). Křen dobře opereme kartáčkem, pak ho tence oloupeme a jemně nastrouháme, ale vždy až těsně před podáním, aby stykem se vzdušným kyslíkem neztrácel vitamíny.

Používá se jako přísada k jídlům, zejména masitým. Fytoncidního působení křenu je také využíváno při nakládání okurek nebo červené řepy, k nimž se přidávají plátky křenu, díky kterému naložené směsi nepodléhají (nebo alespoň podléhají později) plesnivění.

Detail odstavce: Rostlina křen selský
Zdroj: Křen
Zveřejněno: 28.10.2016

KARDAMON

Kardamom versus koriandr

Koriandr setý roste planě v oblasti Středomoří a jako koření jej lidé pěstují a používají více než 3500 let. O jeho léčivých účincích se zmiňovala každá kultura.

Koriandr je příbuzný kmínu, anýzu a kopru a představuje jednu ze základních součástí indického koření.

Koriandr se lidově označuje jako čínská nebo indická petržel. Listy koriandru jsou známy také pod pojmem „Cilantro“.

V koriandru se nacházejí tuky, bílkoviny, třísloviny, pektin a cukry, dále velké množství vitamínů A, B1, B2 a C. Koriandr v podobě čaje pomáhá při nadýmání: uvolňuje křeče hladkého svalstva a podporuje tvorbu žaludečních šťáv. Čaj připravený ze semen koriandru také zlepšuje chuť k jídlu. Koriandr se přidává do některých mastí používaných při revmatismu. Je účinný při léčbě kožních vyrážek. Pomáhá při zánětech močového ústrojí. Díky své výrazné vůni se využívá i v aromaterapii. Jeho silice pak našla uplatnění při výrobě parfémů.

Nadměrné užití koriandrových semínek i natě údajně u mužů snižuje sexualitu a u žen zastavuje menstruaci.

Koriandr se řadí k malému množství plodin, které se v kuchyni zužitkovávají úplně celé. Kromě semen se využívají i koriandrové listy a kořen.

Koriandr je velmi oblíbený nejen v indické kuchyni, ale i v té evropské. V indické kuchyni představuje důležitou složku různých kari koření nebo garam masaly.

V Evropě se koriandr používá při pečení pečiva, kdy se často kombinuje s kmínem. Typické aroma koriandru se využívá i při výrobě klobás nebo při pečení masa a ryb. V české kuchyni je oblíbená kombinace koriandru a hub, proto se koriandr přidává do houbových omáček, polévek nebo nakládaných hub. Používá se rovněž při nakládání okurek nebo kysaného zelí. Hodí se také k jehněčímu, vepřovému či hovězímu masu.

Čerstvé listy koriandru bývají výtečnou součástí orientálních pokrmů z masa (především dušených), čatní, polévek, restované zeleniny. Abychom koriandr neznehodnotili a neztratili cenné látky, přidáváme jej až na konci tepelné úpravy nebo jím pokrm zdobíme.

Koriandr a kardamom jsou součástí kari koření a garam masaly. Každé koření má typickou chuť a vůni.

Detail odstavce: Kardamom versus koriandr
Zdroj: Kardamon
Zveřejněno: 13.9.2016

RYCHLOSŮL PRAGANDA

Co je to sůl Praganda

Praganda je registrovaný název českého výrobku. Jedná se o dusitanovou směs, která se používá v uzenářské výrobě. Praganda je také známá pod obecným označením uzenářská (řeznická) rychlosůl.

Výrobce uvádí, že je Praganda určena výhradně pro použití v masném průmyslu. Pragandu si ale kupují i lidé pro soukromé účely, a to pro domácí výrobu některých uzenářských specialit nebo pro nakládání (očkování) masa před uzením, rožněním nebo grilováním. Uzenářská rychlosůl, dusitan sodný, je ve složení potravin vyznačen kódem E250.

Dusitanová směs Praganda (takzvaná rychlosůl) se používá k nakládání a předúpravě masa určeného pro další zpracování do masných výrobků, konzerv a polokonzerv. Zajišťuje stabilitu vybarvení a chuťových vlastností masných výrobků.

Jedlá sůl je nejdůležitější pomocnou surovinou v masném průmyslu, kde je používána z chuťových a technologických důvodů. Z technologického hlediska je aplikace soli významná především pro svůj vliv na vaznost masa a tím na výtěžnost masné výroby a na konzistenci výrobku. Sůl má také konzervační účinek. Samotná sůl se ale používá jen u malé části výrobků, které jsou již tradičně šedé (například tlačenka, jitrnice, bílé klobásy). Většinou se přidává ve směsi s dusitanem sodným jako solicí dusitanová směs.

Dusitan se používá v případech, kdy je solené maso zpracováno v krátké době, nejvýše několik dnů po zasolení. Přispívá ke zvýšení údržnosti výrobku, podílí se na vytvoření chuti a vůně masných výrobků, chrání tuky přítomné v mase a masných výrobcích před oxidací a zajišťuje vznik typického růžového zbarvení nakládaných masných výrobků. Bez něj by maso při tepelném opracování získalo šedohnědé zbarvení, jako je tomu například při běžném vaření masa.

Rychlosůl se používá v masném průmyslu k přímému solení masa nebo jako součást používaných nakládacích láků. V případě přímého solení masa se kusy masa před naložením, kutrováním nebo masírováním posypou sypkou solicí dusitanovou směsí. V případě nasolení masa za použití láku se solicí dusitanová směs rozpouští spolu s dalšími ingrediencemi ve vodě a vzniklým lákem se předem nasolené maso, které bude dále skladováno (naloženo), zalije nebo se připravený lák přímo do masa vstříkne. Tento postup se standardně používá při výrobě šunek, uzených mas a specialit, které se pak zpracovávají vařením nebo uzením.

Praganda je tvořena minimálně 94 % chloridu sodného (NaCl), maximálně 0,3 % dusitanu sodného (NaNO2), cukrem a škrobovým sirupem.

V posledních letech se velmi rozšířilo používání jódované soli a jódované solicí dusitanové směsi v masné výrobě. Četné odborné studie prokazují, že použití jódované solicí směsi neovlivňuje negativně chuť, vůni a vzhled hotových masných výrobků. Vzhledem k množství masných výrobků konzumovaných českými spotřebiteli lze používáním solicí dusitanové směsi s jódem jednoduše a efektivně zajistit přísun tohoto významného prvku do lidského organismu.

V současné době se ale na Pragandu díváme i optikou zdravého stravování. Informace o Pragandě a podobných výrobcích jsou bez potíží k dohledání. V některých pramenech se uvádí, že dusitan sodný může být karcinogenní. Proto je věcí každého dospělého, jestli se rozhodne Pragandu do svých domácích uzenářských výrobků přidávat, anebo ne. Právě tak nákup a konzumace uzenin, u nichž je použití dusitanů vyznačeno kódem E250, je jen volbou každého.

Lékaři před dusitany varují. Vážou se na hemoglobin a zjednodušeně řečeno ve vyšších, trvale podávaných dávkách mohou způsobit otravu krve. Uzeniny by vůbec neměly konzumovat malé děti do tří let. Pokud by malé dítě jedlo denně salámy a párky, může příjem dusitanů způsobit chudokrevnost.

Detail odstavce: Co je to sůl Praganda
Zdroj: Rychlosůl Praganda
Zveřejněno: 13.12.2016

ŘÍMSKÝ KMÍN

Co je to římský kmín

Jedná se o koření ze semen rostliny Cuminum cyminum, česky šabrej kmínovitý. Patří do čeledi miříkovitých. Rostlina má prastarý původ – byla používána už ve starém Egyptě či Řecku. Jako perličku lze uvést informaci, že ve starém Římě koření užívali studenti, aby měli bledé tváře, a pak kvůli tomu, že vypadali vyčerpaně a nemocně se mohli „ulít“ z výuky. Římský kmín má svůj původ ve východním Středomoří, v severní Africe a Pákistánu.

Římský kmín pochází tedy z šabreje kmínovitého, který vyrůstá do výšky 25 cm. Malá semínka připomínají běžný kmín, ale mají světlejší barvu a jsou více hořká. Semínka bývají rovná a spíše šestihranná než hladká. Rostlina má bílé či růžové květy, které vyrůstají na začátku léta. Listy jsou tmavě zelené.

V současnosti se vyskytuje v celé oblasti Středozemního moře, kde je hodně rozšířen (dává se do uzenin italského typu). Můžeme na něj narazit i v bývalých zemích Sovětského svazu pod názvem zira. Je součástí jídla známého u nás jako pilaf. Je běžnou součástí i indické kuchyně (zde se kombinuje s koriandrem). Je v podstatě rozšířen po celém světě – v Indonésii se mu například říká djintan.

Tento druh bývá označován za velmi dobrý přírodní prostředek proti zažívacím problémům, jako je nadýmání či plynatost a jiné. Proto se stejně jako náš kmín přidává k masům, aby napomáhal lepšímu trávení. Také povzbuzuje chuť k jídlu a zlepšuje prokrvení. Pomáhá mírnit úporný kašel.

Má ostrou, hořkou a pronikavou chuť, která podtrhne chuť ostatních koření. Pokud to s ním ovšem přeženeme, tak přehluší chuť celého pokrmu. Ne nadarmo je součástí kari koření. Zde platí dvojnásob: dobrého pomálu. A konečně za třetí, má výrazně světlejší zabarvení než kmín klasický.

Římský kmín má v kuchyni mnoho využití. Často je součástí zeleninových, rýžových a luštěninových pokrmů. Dále se s ním mohou, ale opravdu přiměřeně, ochucovat polévky a dušená jídla. Římský kmín se používá při nakládání zeleniny, uzenin a sýrů. Užitečný je i jako součást kysaného zelí. Vůně římského kmínu se zvýrazní, pokud se koření nejdříve opraží a následně rozdrtí.

Detail odstavce: Co je to římský kmín
Zdroj: Římský kmín
Zveřejněno: 30.5.2017

RYCHLOSŮL PRAGANDA

Návod na použití

Cílem nakládání masa na uzení je hlavně konzervace a změkčení masa, ale též získání nových smyslových kvalit uzeného masa a uzenin. Na rychlost prosolení má vliv teplota, velikost nasolovaných kusů, druh prosolované tkáně, složení soli (směsi) na nakládání.

Vyšší teplota nasolení urychluje (teplota musí být do 5 °C, lépe 4 °C), ale hrozí větší riziko pokažení láku.

Větší kusy (šunky, rolády) se prosolují pomalu a zvláště u kosti je nebezpečí, že se bude maso kazit.

Vazivové (masové) tkáně se prosolují rychleji, naproti tomu u tukových částí (bůček, slanina) je pronikání soli pomalejší.

Starší postupy nakládání masa na uzení využívaly pouze kuchyňskou sůl (NaCl) a dlouhý čas nasolení (až 6 týdnů). Později se do soli přidával v malém množství takzvaný salnytr, což je dusičnan draselný nebo sodný (KNO3, NaNO3). Rychlost prosolení zvyšoval málo, ale barva masa po něm byla krásně červená. Později – a vlastně až do dneška – se používaly k nakládání masa na uzení takzvané rychlosoli, z nichž je nejznámější Praganda. Jejím použitím docílíme nejenom vybarvení masa, ale čas potřebný na naložení se zkracuje na 14 dnů. V Pragandě jsou totiž obsaženy kromě soli, dusičnanu draselného a cukru v malém množství i dusitanové soli (jedovaté). Tyto způsobují narušení svalových vláken a následné rychlé proležení a prosolení masa.

Složení soli: kompletní směs se skládá ze soli, dusičnanu a cukru (na 1 kg soli pouze 30 g dusičnanu (KNO3) a 30 g práškového cukru.

Krátkodobé solení na sucho

Používá se na solení masa do uzenářských výrobků (párky, klobásy, čabajky a salámy). Jeho účelem je též zachování vaznosti masa.

Maso vychlazené na 4 °C nakrájíme na kousky 2 x 2 cm anebo nameleme na strojku s otvory 15–20 mm. Na vepřové používáme 2,2–2,5 % solicí směsi na hmotnost masa a na hovězí a skopové dáváme 2,5–2,7 % na hmotnost masa. Tedy na 10 kg masa dáváme 220–250 g kompletní solicí směsi u vepřového a 250–270 g kompletní solicí směsi u hovězího a skopového. Vepřové, hovězí a skopové nakládáme každé zvlášť.

Po zamíchání odváženého množství soli maso napěchujeme do hrnce a uložíme na 1–3 dny do chladničky, po uležení má být na řezu růžové.

U salámů s výraznou mozaikou (kousky masa velikosti 0,5–5 cm) používáme též k nasolení těchto kousků uvedenou kompletní solicí směs. Množství solné směsi v uzeném mase do 2,5 % je ještě v přijatelných mezích, v rozmezí 2,5–3 % je již přesolené, jen málokdo má rád uzené, ve kterém přemíra soli přetluče jemnou uzenou chuť a koření. Doporučuje se pohybovat na dolní hranici koncentrace solicí směsi, což znamená od 2 do 2,5 %.

Mokrý způsob solení – do láku

Tímto způsobem nakládáme kolena, nožky, ocásky a žebírka. Lák, kterým se maso zalévá, má mít dle předpisu koncentraci 16 %. Na 10 l vody navážíme 1,6 kg soli, nebo kompletní solicí směs rozpustíme, vychladíme na 4 °C a naskládané kusy masa (každý druh zvlášť) zalijeme lákem. Doba se liší – při použití Pragandy 14 dní, při použití soli a dusičnanu 4–5 týdnů, při použití normální soli 5–6 týdnů.

Maso se překládá každý týden 1–2x, vrchní kousky se dají naspod a spodní navrch.

Smíšený způsob solení

Tento způsob solení se používá při nasolování masa na domácí uzené, bůček, slaninu (u slaniny se též používá solení na sucho), rolády a kýty, ať už v celku, nebo naporcované na jednotlivé šály (šrůtky). Jednotlivé kusy masa se zarajbují (to znamená, že se rukama rozetře solicí směs po celém povrchu masa). Přebytečná sůl se ze šrůtků setřese a tyto se naskládají do kameninového hrnce vystříknutého solí, a to velmi těsně k sobě. Poté se zatíží a dají do chladu cca 4 °C. Kdo má rád česnek, tak dá na 10 kg masa 20–30 dkg nakrájeného na kousky nebo rozetřeného.

Po 1–2 dnech se maso zalije lákem o koncentraci 8–11,5 %. Při celém procesu je potřeba dodržovat úzkostlivou hygienu a teplotu, neboť hrozí riziko zkažení láku, pečlivě maso překládejte (1–2x týdně). Používejte buď gumové vydezinfikované rukavice (jsou lepší), nebo pečlivě umyté a vydezinfikované rukou. Maso se překládá tak, že vrchní kousky se dají naspod a spodní navrch. Přičemž se na dno nejprve nalije lák a teprve potom se ukládá maso, zase se dolije lák a zase maso. Je to z toho důvodu, že při překládání musíte vlastně maso ukládat do láku. Pouze tak budete mít jistotu, že mezi masem nezůstane vzduch.

Při jakékoli změně vůně láku (zvrhnutí láku) se tento musí okamžitě vyměnit za nový. Zvláště musíte zabránit tomu, aby se nedostal ani kousek masa nad hladinu láku (zatížit) anebo aby nezůstaly bubliny vzduchu mezi masem při překládání.

Doba naložení se liší s použitou solicí směsí, například sůl s dusičnanem 4 týdny – bůček, masa, samotná sůl až 6 týdnů – slanina. Prosolení se pozná na řezu (u masa a bůčku), který má být růžově červený s perleťovým leskem v celé ploše (platí pro sůl s dusičnanem). Zůstalo-li ve středu šedé místo, musí se ještě počkat (platí u masa, slanina zůstává v podstatě pouze bílá). Toto se musí brát s rezervou u masa soleného pouze solí, tam k vybarvení nedochází v takové intenzitě. Existuje jeden osvědčený test, kterým zjistíte, že je maso proleželé. Vezmete do ruky šrůtek bůčku a palcem a ukazovákem ruky zatlačíte (proti sobě) vší silou do masa, pokud se vám podaří prsty dostat skrz maso k sobě, je správně proleželé na domácí uzené, domácí uzený bůček, anglickou. Berte na to zřetel, protože křehkost masa po vyuzení závisí z 90 % na naložení. Například vyuzený bůček musí být tak křehký, že se v podstatě dá namazat na chleba, tedy aspoň tučná část (proto se také preferuje uzené s kůží, protože nespadne v udírně z háčku). Nemůže se stát, aby při rozkousání nevařeného uzeného bůčku nebo masa zbyl v ústech žvanec vláken a mázder, která se nedají rozkousat.

Detail odstavce: Návod na použití
Zdroj: Rychlosůl Praganda
Zveřejněno: 13.12.2016

UZAVÍRATELNÉ NÁDOBY

Plechové uzavíratelné nádoby

V souvislosti s uzavíratelnými nádobami nesmíme zapomenout na nádoby plechové. I tyto nádoby se dají využít, a to nejen v různých odvětvích průmyslu. Můžeme v nich uchovávat materiály sypké pevné i kapalné, avšak pro většinu z nás se pomalu stávají minulostí (bývají nahrazovány lehčími a levnějšími plastovými nádobami a podobně). Plechové uzavíratelné nádoby se vyrábějí z plechu, nerezu, někdy se potahují smaltem... Jejich výhodou je, že pokud se o ně správně staráme, mají vysokou životnost, jsou nerozbitné a v případě opotřebení recyklovatelné, tudíž šetrné k životnímu prostředí. Uplatnění naleznou plechové uzavíratelné nádoby určitě při skladování a přepravě látek agresivních vůči plastu.

Plechovka

Plechovka je plechová uzavíratelná nádoba, jež může mít různý tvar i velikost. V dnešní době se nejčastěji používá k uchovávání hořlavin, barev, laků, lepidel a tmelů. Plechovka však dobře poslouží i při nakládání masa. Plechovka chrání obsažený materiál před světlem a vzduchem a zabraňuje jeho vysychání či znehodnocování.

Zde naleznete různé druhy plechovek a jejich ceny.

Plechový kanystr

I plechové kanystry pomalu, ale jistě mizí z našich domácností a garáží a jsou nahrazovány kanystry plastovými. V plechových kanystrech se skladují mimo jiné pohonné hmoty, hořlaviny a nebezpečné látky. Chceme-li používat plechové kanystry v potravinářství, musí být zevnitř opatřeny (natřeny) potravinářským lakem. Mezi negativa tohoto typu kanystrů patří skutečnost, že pokud jsou delší dobu prázdné, avšak ne úplně vyschlé, uvnitř zrezavějí, čímž se stávají takřka nepoužitelnými. Na trhu jsou obvykle nabízeny kanystry o objemu 5, 10 a 20 litrů.

Zde naleznete ceny kanystrů.

Plechový sud

Plechové sudy lze využít k uskladnění pevných, sypkých i kapalných látek, především se v nich však přepravují a uchovávají nebezpečné látky. Plechové sudy se vyrábějí v mnoha provedeních. Dají se stohovat, ale manipulace s nimi nebývá zrovna jednoduchá.

Zde naleznete ceny plechových sudů.

Bandaska

Ne každý z nás má v dnešní době bandasku mezi kuchyňským nádobím, ne každý ji považuje za potřebnou, ale určitě si vzpomenete, že bandaska nikdy nechyběla v kuchyních našich babiček (ať už plechová, či smaltovaná). Bandaska je válcovitá plechová nádoba s držadlem nebo uchem, která může mít různou velikost (od 250 mililitrů až po několik litrů), mívá zúžené hrdlo a bývá opatřena víčkem. Bandaska sloužila a vlastně i dnes může sloužit k přenášení mléka (například z „mlékomatů‟) či do ní můžeme sbírat různé lesní plody. V některých domácnostech funguje bandaska jako dekorativní prvek.

Zde naleznete různé typy a ceny bandasek.

Detail odstavce: Plechové uzavíratelné nádoby
Zdroj: Uzavíratelné nádoby
Zveřejněno: 4.11.2015

KŘEN

Křen a zdraví

Pro léčebné i potravinářské účely se sbírá kořen zpravidla dvouletých rostlin. A to na podzim (září až listopad) a někdy také na jaře (březen až květen). Kořeny se vyryjí rýčem, opatrně očistí, aby se neotloukly, a skladují v chladu a vlhku, nejlépe ve sklepě v písku.

Nejdůležitější a také nejnápadnější účinnou látkou křenu je thioglykosid. Při porušení pletiva (například strouháním) se působením enzymu myrozinázy tento glykosid štěpí na cukr a izothiokyanáty, které se obecně nazývají hořčičné silice. Izothiokyanáty mají výrazné fytoncidní účinky. Významný je i vitamín C, jehož obsah v křenu je přinejmenším stejně vysoký jako u pomerančů a dvakrát vyšší než u citronů.

V malých dávkách povzbuzuje křen chuť k jídlu a činnost trávicí soustavy, usnadňuje odkašlávání a má mírný močopudný účinek. Vyšší dávky mohou vyvolat překrvení a podráždění žaludeční sliznice. Křen působí preventivně proti bakteriálním, ale i některým chorobám způsobenými viry, houbami a prvoky. O fytoncidním účinku křene se můžeme přesvědčit při nakládání červené řepy, k níž přikládáme plátky křenu, nebo jablek nastrouhaných s křenem; v tomto složení podléhají méně plesnivění. Směs strouhaných jablek s křenem můžeme v uzavřených sklenicích dlouho skladovat. Obdobně dlouho lze uchovávat i šťávu vylisovanou z nastrouhaného křenu nebo směs strouhaného křenu s cukrem.

V minulosti se používal křen zejména zevně. Přikládal se na omrzliny a klouby postižené revmatismem a ještě v nedávné době se běžně používaly křenové placky (stejně se uplatňovaly i hořčičné placky). Přikládaly se zabalené na postižené místo, které se během krátké doby silně prokrvilo, a revmatické bolesti polevily.

Křen působí výrazně antibakteriálně, podporuje trávení (zvyšuje vylučování trávicích enzymů a normalizuje střevní mikroflóru), odhleňuje průdušky, působí močopudně a celkově povzbudivě, pro vysoký obsah vitamínu C je výborným prostředkem při rekonvalescenci. Při zevním použití zvyšuje prokrvení tkání, čímž urychluje hojení a regeneraci.

Vnitřně se podává nejčastěji čerstvý, nastrouhaný, pro zmírnění štiplavosti obvykle smíchaný s nastrouhanými jablky v poměru 1 : 1, a to v dávce 1 až 4 polévkové lžíce denně. Při průduškových chorobách se osvědčila inhalace křenu (1 polévková lžíce křenu se vaří ve vodě a páry z ní se inhalují přibližně 10 minut). K vypuzení žlučníkových kamenů se užívá macerát křenu v červeném víně (litrová láhev se naplní do 1/5 nastrouhaným křenem, zalije se červeným vínem, nechá se 10 dní luhovat a pak se užívají první 3 dny 3 čajové lžičky macerátu, později 3 polévkové lžíce, celkem se bere nejméně 30 dní). Zevně se pak křen užívá zejména při revmatismu nebo při ischiasu ve formě takzvané křenové placky (smíchá se 1 díl nastrouhaného křenu, 5 dílů mouky a 1 díl tuku, například sádla, placka se přiloží na postižené místo a nechá se působit 15 až 30 minut) a obdobně lze použít i čerstvé, pomačkané listy. U citlivých osob však může křen na pokožce vyvolat puchýřky, proto je nezbytné nejprve na malém kousku pokožky otestovat její reakci. Vnitřně by křen neměli konzumovat lidé s žaludečními či dvanácterníkovými vředy, na všechny pak křen působí negativně, je-li ve vyšších než doporučených dávkách (dráždí trávicí ústrojí a ledviny).

Detail odstavce: Křen a zdraví
Zdroj: Křen
Zveřejněno: 28.10.2016