V době všeobecného poklesu počtu včel v přírodě jsou čmeláci téměř poslední alternativou pro opylení květů a dobrou úrodu. Bez jejich přítomnosti přicházíme o úrodu.
Černý čmelák
Černí čmeláci nejsou samostatným druhem, ale spíše termínem používaným k popisu čmeláků s vysokou koncentrací melaninu, díky čemuž se zdají být převážně černí. Tito „melaničtí“ čmeláci mohou být různých druhů, včetně čmeláka červenoocasého (Bombus lapidarius), a lze je nalézt u různých druhů čmeláků. Zatímco některé druhy mohou být zcela černé, jiné mohou mít zbytky svého obvyklého zbarvení, jako je bílý ocas nebo žluté pruhy.
Melanismus
Čeláci černí vykazují melanismus, genetický rys, kdy produkují více černého pigmentu melaninu.
Černý čmelák není druh
Melanismus se může vyskytovat u mnoha různých druhů čmeláků, takže „černý čmelák“ není jediný identifikovatelný typ.
Záměna s tesařskými včelami
Čeláci černí mohou být zaměněni s tesařskými včelami, které mají také tmavé zbarvení. Tesařské včely mají lesklé, bezsrsté břicho, zatímco čmeláci mají chlupaté, chlupaté břicho. Tesařské včely také obvykle hnízdí ve dřevě, zatímco čmeláci hnízdí v již existujících štěrbinách.
Identifikace černých čmeláků
Čmelák červenoocasý: Běžný černý čmelák s červeným ocasem. Samci mohou mít také žluté pruhy na hrudníku a břiše.
Čmelák stromový: Může mít černý hrudník s bílým ocasem.
Jiné druhy: Melanismus se může vyskytovat i u jiných druhů čmeláků, což ztěžuje identifikaci pouze na základě barvy.
Vyhýbejte se bodnutí
Čmeláci jsou obvykle klidní, ale mohou bodnout, pokud se cítí ohroženi. Nejlepší je pozorovat je z dálky a nerušit jejich hnízda.
Ve svém příspěvku TECHNICKÝ VÝKRES NA ZHOTOVENÍ ČMELÍNA. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jindřich Hartl.
Dobrý den.
A nebo večer, záleží, kdy to čtete. Asi před rokem jsem v návalu humánní blbosti slíbil klukům (1. a 3. třída ZŠ), že jim postavím ČMELÍN. Bohužel na to nezapoměli a drze mně to každého půl roku připomínají. Protože už jsem všechny relevantní výmluvy vyčerpal (tedy skoro všechny - ještě mám tak na měsíc), rozhodl jsem se požádat, lépe řečeno poprosit někoho, kdo tomu rozumí - a to jsou všichni mimo mě - o pomoc. V této chvíli nebudu rozlišovat, kdo by mně chtěl pomoci. Náboženské vyznání, příklon k politické straně, sexuální orientace, barva pleti, masožravec, vegan, kluk nebo holka ani Intelligence Quotinent, mě nezajímá. Mě momentálně zajímá TECHNICKÝ VÝKRES + PRACOVNÍ POSTUP VÝROBY ČMELÍNA.
Děkuji všem, kteří projeví ochotu mně pomoci.
JH
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Dana.
Dobrý den, technický výkres nevlastním, ale dám vám tip. Na stránkách "zelená domácnost" si můžete čmelín objednat - včetně výplně a příslušenství. Mívají dva druhy, větší a menší. Mám oba, větší je lepší, ale je dražší. Přeji hodně zdaru při chovu čmeláků a dětem hodně radosti. Zdravím D. tříletá
Dokonalého trávníku bez vertikutátoru stěží dosáhneme. Práce s ním je jednoduchá, zejména je-li vertikutátor motorový. Vertikutaci provádíme alespoň jednou do roka, vždy na jaře. Optimální je provzdušnění dvakrát za sezonu. Trávník musí být posekaný, aby stroj mohl bez problémů pracovat. Po ošetření vertikutací je dobré trávník hodně zalít, popřípadě pohnojit.
Jde v podstatě o vertikální prořezání travního drnu do hloubky 3 cm, tímto úkonem se travní koberec provzdušňuje a zbavuje plsti, která omezuje cirkulaci vody a vzduchu a vytváří vhodné prostředí pro rozvoj různých chorob. Řez rovněž ničí dvouděložné plevele a podpoří odnožování trav, trávník se tak celkově zmladí.
Jak jsme již zmínili, ideální je trávník provzdušnit dvakrát ročně – na jaře a na podzim. U více namáhaných ploch lze vertikutaci provádět i častěji, vždy podle momentálního stavu ošetřované plochy. Ideální jarní dobou na provzdušnění je duben až polovina května, v případě brzkého jara můžeme začít už na konci března. Podzimní vertikutace se pak obvykle provádí od konce srpna až do závěru září, opět podle aktuálního počasí a stavu trávníku.
Při samotné vertikutaci je potřeba vždy brát v potaz aktuální stav travního koberce. Chybou by bylo pustit se do úprav přemokřené nebo namrzlé plochy. Vhodnou dobou je stav, kdy tráva začíná rašit. Pokud byste se pro vertikutaci rozhodli později, je potřeba trávník nejdříve pokosit na výšku 3 až 4 centimetrů. Samotná hloubka provzdušnění by měla být maximálně do 4 mm. Jinak hrozí, že byste trávníku spíš ublížili, než prospěli. Pokud máte před sebou velmi zanedbanou plochu plnou mechu a travní plsti, doporučuje se vertikutovat ještě jednou, a to do kříže. Teprve takto očištěný a ozdravený trávník by se měl pohnojit a případně dosít.
Při nastavení je klíčové zvolit správnou hloubku. Příliš hluboká vertikutace poškodí kořeny trávníku a napáchá více škody než užitku. Správně nastavený vertikutátor by měl zanechávat jen mělké stopy, žádné hluboké brázdy. I když po vertikutaci může trávník vypadat nepěkně, zdravý pažit se rychle zase vzpamatuje.
Při vertikutaci rozhodně nezatáčejte a nezkoušejte couvat. To může být problém na nerovném povrchu, proto pokud máte nerovný terén, volte raději modely s jednou nápravou a válcem v její ose.
Provzdušňovat můžete ručním, elektrickým nebo benzínovým vertikutátorem. Ruční vertikutátory se používají na zahradách do 200 m2, elektrické do 500 m2 a benzínové nad 500 m2.
Ruční kypřič trávníku Gardena combisystem má nože vyrobené ze speciálně kalené a pozinkované nerezové oceli. Při pohybu s kypřičem pronikají tyto nože do&n
Ve svém příspěvku KDE JE MOŽNÉ OBJEDNAT ČMELÁKY A ÚL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Václav panoš.
dobrý den,
vážení, mam velký zájem o objednání čmeláků a úl, prosím jestli by jste mi mohli poradit s objednáním, kolik je cena,kdy by jste mi tento nákup objednali a dodali.
jestli je možné i telofoní spojení, abych se mohl dále informovat.
moc vám děkuji za ochotu
s úctou
václav panoš
augustinova 2079
148 00 praha 4
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Čmeláci ve střední a severní Evropě žijí v jednoletých společenstvích. Hnízda si budují buď na povrchu v suchém listí, suché trávě nebo nahromaděném mechu, v kouskách materiálu držícího teplo v senících, v úžlabích trámů, nebo pod zemí. Milují opuštěné díry myší a dalších drobných savců. Občas můžeme narazit na čmeláčí hnízdo i ve stelivu prázdné ptačí budky nebo veverčím hnízdě, které už veverka nepoužívá.
Každý podzim vymřou všechny staré matky-královny, dělnice a samečci-trubci. Mladé čmeláčí matky jsou předtím trubci oplozeny a před příchodem zimy se zavrtají do země. Zahrabané v zemi nebo v hromadě listí přečkají zimu. Tu přečká jen asi 10–20 % na podzim vylíhlých mladých matek-královen. Na jaře mladé královny vylézají ze země (podle druhu březen–květen) a hledají útočiště pro založení rodu.
V této době létá královna nízko při zemi nebo při zdech domů a jiných stavebních konstrukcí a hledá vhodné chráněné místo s dostatkem izolačního materiálu, do kterého by mohla uložit první plodové buňky. Samička je v tuto chvíli na všechno sama. Musí najít vhodné místo ke hnízdění, postavit buňky, přinášet a shromažďovat potravu a odchovat první dělnice. Hnízdní materiál ve vybraném hnízdě si matka upraví pro svou potřebu, ale bohužel není schopna si takový materiál obstarat a nanosit do hnízda. Mnohá královna proto vhodný útulek pro hnízdo vůbec nenajde. Pokud najde špatné místo, které třeba promokne, hnízdo po pohromě opustí, a buď zahyne, nebo se pokusí vniknout do již založeného hnízda jiné královny, kde však jedna z nich bývá vyhnána nebo zabita. Totéž se stane, když plod matce zmrzne. Bohužel matka není schopna ve svém nebo cizím hnízdě znovu vytvořit opakované úvodní buňky k založení rodu, a proto je její prvotní výběr a dostatek hnízdních možností kriticky důležitý.
Když si královna vybere hnízdo, první den často vyletuje a seznamuje se s okolím. V dalších několika dnech vypocuje z těla vosk pro stavbu svého zásobovacího kalíšku a první plodové buňky. Přitom vylétá za potravou pro sebe jen několikrát denně na 10–40 minut. Do plodové buňky naklade 6–10 vajíček, která vlastním tělem trvale zahřívá na nutnou teplotu 29–30 °C. Přibližně za 4 dny se z vajíček vylíhnou larvičky, stále se zdržující v buňce, které matka krmí přinášeným a nashromážděným nektarem a pylem. Když larvičky dorostou, upředou si samostatné voskové kokony, v nichž dochází už bez krmení královnou k přeměně larev v čmeláky – zprvu pouze dělnice, a to velmi malé. K zrození dělnic od nakladení vajíček dochází podle okolností za 3–4 týdny. Dělnice hned několik dnů po narození
Ve svém příspěvku CHOROBY ČMELÁKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Iveta Sekerešová.
Dobrý den
Letos mám čmelín prvním rokem a chtěla jsem chov rozšířit na příští rok, jelikož se ukázalo, že se ve čmelíně od jara dařilo. V průběhu července jsem zaznamenala, že čmeláci vylétají méně a méně až přestali na konci července létat úplně. Chtěla jsem se tedy do úlu podívat a co jsem viděla mě překvapilo. Od vlezu celá polovina bavlny byla úplně tvrdá a zatuchlá, připadalo mě to jako plíseň. Celé jsem to ještě neprohrabala, tak nevím jak to je uvnitř mezi bavlnou. Mohl by mě prosím někdo poradit, abych neudělala raději nějakou chybu příští rok? A jak popřípadě vyčistit úl aby se to již neopakovalo.
Se srdečným pozdravem Iveta Sekerešová
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Máme připravený úlek, je polovina dubna, tedy období, kdy u nás mladé samičky čmeláků v největším počtu hledají místo k založení hnízda. Některou z těchto samiček je zapotřebí do úlu umístit.
Můžeme samičce úl „nastrčit“ do míst, kde jsme vypozorovali, že čmeláci na jaře místo k založení hnízda s oblibou hledají, a doufat, že jej sama nalezne a usadí se v něm. Takový způsob má kromě jiných tu nevýhodu, že je poměrně málo úspěšný. Pravděpodobnost usazení jen zřídkakdy překročí 10 %. Účinnějším způsobem je samičku v přírodě odchytit, do úlu ji vpustit a na krátkou dobu úl uzavřít. K tomu je zapotřebí síťka na hmyz a několika skleněných lékovek. Pokud síťku nevlastníte, lze ji snadno vyrobit z tyče, kusu drátu a staré záclony.
Zde je na místě důležité upozornění – chytejte pouze samičky hledající hnízdo. Poznáte je snadno, poměrně pomalu poletují nad zemí, prolézají všechny skuliny, obletují zdi, hromady organického materiálu a evidentně „něco hledají“. Z biologie vyplývá, že čmeláci, které můžete v tomto období zahlédnout, jsou výhradně mladé matky.
Je nepřípustné sbírat čmeláky z květů či kdekoli jinde nebo snad přemisťovat do úlů už založené kolonie. Mějte na paměti, že čmeláci jsou u nás zákonem chráněný druh. Hledající samičku je tedy zapotřebí co nejšetrněji odchytit a vpustit vletovým otvorem do úlu (někdy to chvíli trvá). Jakmile samička do úlu vleze, utěsněte vletový otvor kouskem hadříku a nechejte jej hodinu zavřený. Poté česno uvolněte a pozorujte, jak se samička při opouštění úlu (což většinou opět chvíli trvá) chová. Samičku z úlu nikdy žádným způsobem nevypuzujte. Pokud záhy uletí (což se též stává často), usazení se nezdařilo. Pokud delší dobu setrvá na letáku a potom se začne ve stále se zvětšujících půlkruzích, obrácena hlavou k česnu, vzdalovat, je slušná pravděpodobnost, že se do úlu vrátí (někdy za hodinu, jindy za den). Zjistíte to položením drobného předmětu, například kousku suchého stébla, do prostoru česna.
Pokud se usazení nezdaří, pokus opakujte, až se nějaká samička usadí. Mezi nenáročné druhy patří čmelák polní (Megabombus pacsuorum) a čmelák rokytový (Pyrobombus hypnorum) – oba svým vzhledem připomínají velkou samotářskou včelu, čmelák rokytový ovšem v terénních chovech poměrně „důrazně“ brání hnízdo. Mezi snáze usaditelné druhy patří také čmelák zahradní (Bombus hortorum), asi 3 cm velký čmelák s bílým zadečkem a třemi žlutými proužky na těle, či čmelák skalní (Pyrobombus lapidarius), stejně velký, černý čmelák s rudými chloupky na posledních článcích zadečku. Náročnější na usazení jsou ostatní druhy, například poměrně atraktivní čmelák zemní (Bombus terrestris) či hájový (B. lucorum), oba jsou podobní čmeláku zahradnímu, jen jim „schází“ žlutý proužek na spodní části hrudi. Zkušenosti různých chovatelů se však také v tomto ohledu liší.
V naší poradně s názvem ČMELÁK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Čmelín nemám, ale mám dotaz. Před 14 dny se u nás v Ostravě na zahradě objevil čmelák, který vypadá jak by byl celý posypaný pylem. Začali jsme mu říkat špindíra. Dnes se objevilo více těchto čmeláků. Nezdá se mi to normální. Fotka čmeláka mi nešla vložit . Děkuji za odpověď jedné zvědavé ženské.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
To, co vidíte na čmelákovi, zřejmě není pyl, ale piliny. Někde poblíž je kus suchého dřeva, ve kterém si čmeláci hloubí chodbičky, kde pak přezimují. Vykutaný materiál jim ulpívá na jejich tělech a díky tomu vypadají, jako by byli zaprášení.
Čmeláci trpí celou řadou chorob a mají ve volné přírodě poměrně mnoho parazitů a predátorů, což vede k častému a brzkému zániku společenstva. To z jejich chovu dělá činnost poměrně nevděčnou. Jakýmsi nepsaným kritériem chovatelské úspěšnosti je zde počet odchovaných mladých matek, které opustily úl. Mezi nejčastější nebezpečí, kterému je možné se bránit, patří mravenci.
Tento velmi „agilní“ druh hmyzu, řazený se čmeláky do stejného řádu, je dovede vypudit z hnízda za několik dní. Poměrně úspěšně se jim lze bránit podložením úlu skleněnou tabulkou, na jejíž spodní část nanesete vrstvu lepivého materiálu (například vyjetého oleje), kterou budete pravidelně obnovovat. Tak se lze poměrně účinně bránit i jiným nelétavým parazitům čmeláků, například kodulkám (vypadají jako velcí lesní mravenci).
Mnohem větším a možná vůbec největším problémem terénního chovu čmeláků je drobný motýl z čeledi zavíječů – Aphomia sociella – zavíječ čmeláčí. Podle některých odhadů je příčinou zániku až 90 % všech volně žijících kolonií. Samička v období od května do srpna vniká za šera do hnízda, které vyhledává podle pachu, nějaký čas setrvá v ústraní a až „načichne čmeláčinou“, prolézá hnízdem a klade vajíčka, z nichž se líhnou žluté, později až světle zelené, velmi žravé larvy, které jsou v extrémním případě schopny sežrat celé hnízdo včetně vosku. Stoprocentně účinná obrana neexistuje, nejčastěji se však používá petrolej, kterým je nutno každý večer asi hodinu před setměním lehce potřít okolí česna a letáku a veškeré štěrbiny, kterými by eventuálně mohly do hnízda proniknout larvy, například prostor pod střechou. Zavíječe to odpudí a čmelákům nezbyde, než si zvyknout. S použitím petroleje však nezačínejte dříve, než se vylíhnou první dělnice. Samička by hnízdo opustila. Budete-li pečliví, může se zadařit kolonie uchránit, i přesto však budou některé z nich napadeny. Často cynicky rozhodne právě ten jediný den, kdy jste zapomněli úly ošetřit nebo je po parném dni pozdě uzavřeli. Pokud ráno otevřete úl a na povrchu substrátu či stěnách úlu bude sedět asi 2 cm dlouhá šedobílá „můra“, je zle. Ti „odvážnější“ mohou všechny čmeláčí kukly – zámotky (které už čmeláci nekrmí a které larvy zavíječe napadají nejdříve) přemístit do termostatu a při 29 °C nechat vylíhnout, zbytek plástů pečlivě očistit jemným štětečkem a přemístit do čistého úlu s novým substrátem. I tak bude ztráta značná.
Od minula víme, že v tomto zimním období je réva v postdormanci. Rostliny si odpočaly a jsou fyziologicky připravené rašit, ale vnější podmínky, tedy chladné počasí, jim to nedovolí. V této fenofázi se obvykle provádí řez keřů .
Stříhání vinné révy - návod
A jak vlastně poznáme, že už můžeme začít?
Nejvhodnější je řezat v předjaří, po přejití největších mrazů. To už jsme se podívali, zda a případně do jaké míry očka pomrzla. Termín zahájení řezu záleží především na tom, jak je veliká výměra vinice, kterou je třeba ořezat. Majitelé několika desítek či dokonce stovek hektarů začínají řezat už v prosinci, protože jinak by to do jara nestihli. I ti však s počátkem řezu čekají do prvních mrazů, kdy jsou listy definitivně opadané a je do keřů pořádně vidět, aby bylo jasné, do jaké míry jsou výhony vyzrálé. Řez by měl být ukončen před začátkem slzení.
Jak poznáme, zda opravdu došlo k pomrznutí oček?
Při prvním pohledu se to přímo nepozná. Avšak při zkrácení výhonu jednoletého dřeva je na řezné ráně vidět, zda je výhon na průřezu zelený, tedy živý, nebo hnědý – zmrzlý. A zmrzlý je proto, že na podzim nedostatečně vyzrál, mohli bychom říci, že se „nepřipravil“ na zimu. To je ovšem jen hrubý odhad, protože ne všechny části révového keře jsou stejně citlivé na zimní mrazy. Nejcitlivější jsou právě ty nejdůležitější části – očka na jednoletém dřevě - pomrzají při teplotách okolo mínus 15 °C. O jejich vitalitě se snadno můžeme přesvědčit pomocí nože, když vedeme podélný řež skrz očko. To musí být na řezu také zelené, nikoli hnědé. Pochopitelně, že si vybereme očka na takovém výhonu, který po řezu nechat na keři nechceme. Řezy očkem je dobré vyzkoušet na různých keřích rozmístěných pravidelně po ploše vinice. Míra poškození oček mrazem může být různá v klimaticky odlišných částech vinice a také se významně liší podle jednotlivých odrůd. Tuto kontrolu životnosti oček je vhodné provést v době těsně před zahájením zimního řezu, viz následující obrázky:
Ještě přesněji míru pomrznutí určit nejde?
Ale ano. Na konci zimy, kdy je réva v postdormaci, lze odebrat réví a nechat je narašit v teple s bazální částí ponořenou ve vodě, podobně, jako to děláme v předvánoční době s barborkami – větvičkami třešní nebo višní. Jen pozor na jednu vlastnost révy, o které byla řeč minule – apikální dominanci. Mohla by totiž vyrašit jen horní očka a výsledek by byl zkreslený.
Co tedy navrhujete?
Odebrané jednoleté dřevo rozřezat na jednooké rouby a teprve pak je nechat vyrašit. Při tomto způsobu kontroly lze také ještě před řezem zhruba odhadn
Pěstuje se v mnoha kultivarech pro plody používané jako zelenina či jako surovina pro výrobu protlaků, kečupů, omáček. Původem je z Jižní a Střední Ameriky, do Evropy bylo dovezeno v 16. století nejdříve jako okrasná květina, plody obsahují vitamín C, B, provitamín A, nezralé plody obsahují jedovatý solanin.
Solanum lycopersicum je vysoké až 2 m, kvete žlutými květy v červenci až září, lodyhy jsou přímé nebo poléhavé, větvené. Listy střídavé, přetrhovaně lichozpeřené. Plodem je bobule. V nejteplejších oblastech se pěstuje na polích, výjimečně zplaňuje.
U nás se pěstuje jako jednoletka, protože nesnese mráz. Plody – rajská jablka – mají v závislosti na kultivaru různé tvary i barvy, jsou velmi chutné a výživově cenné. Podle odborníků by jich člověk měl ročně zkonzumovat 16 kilogramů. Rajčata jsou u nás nejpěstovanější plodovou zeleninou, rozlišujeme tyčková a keříčková.
Rajčata patří mezi nejoblíbenější a nejrozmanitější plodovou zeleninu. Pohledné rostliny můžete pěstovat ve skleníku, na záhoně i v nádobách. Rajčata mají od vyklíčení do sklizně poměrně dlouhou vegetační dobu. Semínka se proto vysévají již v březnu a sazenice je třeba opatrovat v teple až do doby, než pomine nebezpečí posledních mrazíků. Ty teplomilná rajčata nesnášejí. Ideální dobou pro předpěstování sazenic jsou dva měsíce. Ven je vhodné vysazovat rostliny vysoké kolem 20 cm (pěkně zelené a košaté, nikoli vytáhlé z nedostatku světla).
Půdu nakypřete do hloubky 25 cm, navrch nasypte přibližně 10 cm silnou vrstvu kompostu a zapravte ji do půdy. Kompost je rovněž dobré přidávat přímo do jam pro sazenice. Půdu kolem rostlin je velmi vhodné mulčovat. Úrodu podpoří přihnojování organickými hnojivy, jako jsou zkvašené slepičince nebo dobře uleželý hnůj. Dnes lze tyto produkty zakoupit i v sušené, granulované nebo tekuté formě, která se přidává do zálivky. Na trhu jsou i speciální hnojiva pro rajčata či plodovou zeleninu, žádoucí je zvýšený obsah draslíku. Přihnojit potřebují především rostliny pěstované v nádobách, a to v době květu a násady plodů. Pozor však na přehnojení dusíkem, které vede ke zvýšené tvorbě listů na úkor plodnosti.
Pro venkovní pěstování je třeba volit polní odrůdy. Rajčatům svědčí vyvýšené záhony, ve kterých se snadno prohřívá půda. Rostliny totiž mají rády kořeny v teple. Při prvních náznacích houbových onemocnění, které se projevují především za deštivého počasí, odstraňujte a likvidujte napadené části. Zasáhnout lze fungicidními postřiky proti plísním. Účinnou prevencí jsou i přípravky zvyšující odolnost vůči padlí na bázi rostlinných olejů. Ideální prevencí je pak pěstování rajčat pod stříškou či u jižní stěny domu, kde na&
Vzorů, druhů a technik háčkování je celá řada a každý vzor má i jinou techniku háčkování.
Tuniské háčkování: Tuniské háčkování, rovněž nazývané afghánské či úpletové, se obvykle používá na těžší kusy, protože výsledná látka je pevnější než klasicky háčkovaná. Potřebujete dostatečně dlouhý háček se zarážkou na konci. Zejména delší háčky se skládají z násady a pružného provázku.
Filetové háčkování: Filetové háčkování se od ostatních druhů odlišuje svými vzory, které jsou založené na čtvercích. Základ vzoru tak tvoří síť. Vyplněné čtverečky se nazývají bloky, otevřené okénka. Existují i propracovanější oka – proužky a lacetky. Obrácené lacetky vytvářejí kosočtvercové tvary. Síťky mohou být různě velké. Až se naučíte pracovat se schématem, zjistíte, že si můžete za pomoci čtverečkového papíru snadno tvořit své vlastní krásné vzory. Při tvoření základního řetízku pamatujte, že potřebujete při střední velikosti sítě 3 řetízková oka na každý blok či okénko ve schématu plus 3 řetízková oka na obrácení.
Irské háčkování: Irské háčkování stejně jako filetové vzniklo ve snaze kopírovat šitou krajku. Má se za to, že tímto způsobem poprvé háčkovaly řeholnice, ty to pak naučily ženy v Irsku. Říká se mu tedy i „klášterní krajka“ nebo „krajka pro chudé“. Hlavním znakem je vzor z plastických motivů, většinou lístečků a kvítků, spojený otevřenou podkladovou sítí. Podklad se zhotovuje háčkováním řetízkových ok, která se spojí s uháčkovanými motivy. Někdy je podkladem hotová strojově vyrobená síť, na niž se motivy přišívají. Nejlepší jsou výrobky vytvořené výhradně háčkováním s podkladovou síťkou, která obsahuje i některá ozdobná oka, jako jsou pikotky a uzlíky.
Vlásenkové háčkování: Na vlásenkové háčkování, rovněž nazývané vlásenková krajka, potřebujete nastavitelný nástroj (vlásenku) a klasický háček. Vlásenky (vidlice, stávky) jsou tvořeny dvěma ocelovými pruty, které se vkládají do polohovatelného plastového nástavce. Používá se o něco menší háček než normálně a příze se protahuje smyčkami, které vytvoříme kolem zubů.
Postup: Vlásenkové háčkování začněte základním okem, které přeneste na pravou stranu vlásenky. Základní oko nechte otevřené. Dejte přízi za vlásenku a tu pak otočte ve směru hodinových ručiček. Vpíchněte háček zespodu do základního oka a protáhněte, takže na háčku budou dvě smyčky. Oviňte přízi a protáhněte dvěma smyčkami. Takto pokračujte, dokud vlásenku nezaplníte smyčkami, pak je na spodní straně vlásenky stáhněte a přidávejte další, dokud nedosáhnete požadované délky. Středovou část můžete rozšířit tím, že před otočením vlásenky uháčkujete více než jedno oko. Tyto díly pak lze spojit různými háčkovanými
Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.
Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.
Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.
Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.
Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.
Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.
Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měs
Oleandry jsou poměrně nenáročné rostliny. Při pěstování vycházíme z podmínek, na jaké jsou rostliny zvyklé v přírodě, to znamená, že je pěstujeme na slunných místech s dostatkem vláhy v době vegetace. V domovině oleandrů často letní teplota vystoupí nad 30 °C, v zimě se pohybuje průměrně kolem 2–8 °C. Krátkodobě snesou i teploty klesající až k -10 °C. Mrazíky sice většinou poškodí mladé výhony, které potom odumírají, avšak rostliny spolehlivě obrážejí ze staršího dřeva nebo tvoří nové výhony od kořenů. Dlouhodobé mrazy ovšem nepřežijí. V našich podmínkách se pěstují oleandry ve větších nádobách s dobrou drenáží. Daří se jim v hlinitopísčité půdě s přídavkem rašeliny (nejlépe kompostová zemina, písek a rašelina v poměru 2 : 1 : 1).
Mladé rostliny (asi do věku 4 let) přesazujeme nejlépe každý rok, a to vždy do o něco většího květináče, starší rostliny pak jednou za 3–4 roky. U takových rostlin zkrátíme kořeny asi o třetinu a zasadíme je do původní nádoby s novým substrátem. Od jara do podzimu se rostlinám daří nejlépe venku na chráněném místě na zahradě nebo na terase, vhodné je pěstovat oleandry pod pergolou krytou průhlednou stříškou. Jejich květy jsou totiž náchylné na vlhkost a při dlouhotrvajících deštích hnědnou, plesniví a opadávají.
Na vláhu a výživu jsou oleandry náročné zvláště v době květu. Substrát bychom měli udržovat stále vlhký. Hnojit musíme pravidelně každý týden hnojivy pro okrasné kvetoucí dřeviny. Oleandry dáváme přezimovat na velmi světlé místo, třeba na zasklený balkon nebo chladnou chodbu, nejlépe při teplotě mezi 5–10 °C.
Oleandry kvetou na koncích nových výhonů. Proto staré přerostlé větve na podzim seřízneme asi o třetinu až polovinu. Během zimy vyrazí nové výhony, které začnou na jaře rychle dorůstat a v létě se na nich již dočkáme bohaté násady květů.
Jedná se o včely samotářky, které nakladou do vhodné dutiny nebo chodbičky svá vajíčka, kde každému vytvoří zvláštní komůrku. Do té přidají zásoby potravy (směs pylu a medu) a dutinu uzavřou vhodným materiálem – obvykle hlínou nebo kousky listů (záleží na druhu včely). Z vajíček se vylíhnou larvičky a ty se v komůrce živí připravenou potravou. Po nějaké době se zakuklí a nakonec se z nich vylíhne nová generace včelek. Někdy je v chodbičkách třeba deset kukel v řadě za sebou. Samičky se po vylétnutí spáří se samečky a celý cyklus se opakuje. Za svůj život postaví jedna samotářka maximálně několik desítek buněk a většinou uhyne dříve, než se z plodu vylíhnou další dospělé včely. Fascinující na tom všem je i to, že u nás žijí desítky druhů samotářek a každý druh má trochu jiný způsob života. Liší se vzhledem i velikostí. Najdeme mezi nimi malé trpaslíky, velké jen několik milimetrů, ale i samotářky téměř o velikosti čmeláků. Co však mají všechny společné, je to, že jsou užitečné a opravdu pro nás nejsou nebezpečné a není třeba se jich bát. Nejsou vůbec útočné. I při blízkém pozorování vždy volí jako nejlepší obranu ústup. Samičky samotářky žihadlo mají, ale využijí ho jen při bezprostředním ohrožení života.
Čmeláci se živí především nektarem z květů a díky svému dlouhému sosáku dosáhnou i k tyčince hluboko usazené mezi okvětními lístky, ke které se žádný jiný opylovač nedostane. Průměrná délka čmeláčího sosáku je 7,4 mm, je tedy o 1 mm delší než průměrný včelí sosák. Pyl si nabalují na sběrné košíčky – dlouhé tuhé chloupky na širokých zadních nohou. Za letu unesou na nohách množství pylu odpovídající až polovině vlastní váhy. Zajímavé jsou výsledky nedávného výzkumu, které ukázaly pozoruhodnou individualitu opylovací strategie čmeláků, a to nejen mezidruhově, ale i mezi příslušníky stejného druhu. Každý čmelák má vlastní styl ve výběru druhu rostlin a zvláště toho, které květy a v jakém pořadí navštíví a kolik květů mu stačí, než poletí dál. Tyto zdánlivě nedůležité rozdíly mohou výrazně ovlivnit výsledek opylení. Čmeláci vyrábějí med velmi řídký a v tak malém množství, že vystačí pouze pro jejich vlastní potřebu. Proto nemá smysl čmeláky chovat jako včely za účelem produkce medu, naopak – vzít jim i to málo, co mají, by vůči nim bylo kruté.
Potravu tvoří hmyzosnubné, medonosné rostliny, včetně těch velmi časných, a také vhodné keře a stromy. Královna a později dělnice nosí potomkům pyl bohatý na proteiny, který potřebují i pro sebe.
Následující seznam oblíbených čmeláčích rostlin rozhodně není úplný: ovocné stromy a keře, vrba jíva, ladoňka (zejména Scilla hispanica), zběhovec plazivý, hluchavky, rozmarýn, šalvěj, tymián, yzop, levandule, měrnice černá, šanta, meruzalky, plicník, brutnák, hadinec, dračík, hledík, vřesovec, česneky (i pažitka), orlíček, janovec metlatý, štírovník růžkatý, vikve, hrachor, úročník bolhoj, vlčí bob, zvonky, kostival, skalník, náprstník, kakosty, zimolez, máky, chrpa, štětka lesní, slunečnice ostrožka, topolovka, jirnice, svazenka, kyprej vrbice, hlaváč, máčka, rozchodníky, čimišník obecný, různé druhy zimolezů...
