Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířily po Evropě i jinde. Jednou z těch „starších“ je odrůda Müller Thurgau, která má dokonce původ ve dvou zemích. Běžně se uvádí, že pochází z Německa z Geisenheimu, avšak její autor, pan Müller, provedl prvotní křížení výchozích rodičů, ze kterých tato odrůda vznikla, ve Švýcarsku v kantonu Thurgau, kde působil, nežli se přestěhoval do Německa. A názvem kantonu pak poctil i svou novou odrůdu. Dalšími takovými „cizinci“ jsou např. Zweigeltrebe z Rakouska, Dornfelder či Hibernal z Německa, Auxerrois z Francie, Julski Biser z Bulharska, Arkadia z Ukrajiny a některé další, které však byly k nám již cíleně dovezeny, samozřejmě podle platných mezinárodních legislativních předpisů.
Aha, rozumím tomu dobře, že velmi staré odrůdy se k nám dostaly náhodně, třeba s postupujícími vojsky, ale třeba zmíněný Müller Thurgau už byl vyšlechtěn a byl zaznamenán jeho původ, no a ty posledně uvedené odrůdy se k nám dostaly, dá se říci, předpisovým způsobem a s řádnou dokumentací?
Ano, a protože některé z nich měli autoři legislativně ochráněné, museli jsme se vypořádat také s tímto faktem. Např. rakouská odrůda Zweigeltrebe byla po určitou dobu patentově chráněna a proto jsme museli počkat příslušný počet let, než patentová ochrana vyprší. V současné době se náš sortiment odrůd rozšířil o celou řádku našich nových odrůd a některé z nich jsou také obdobně chráněné.
A které odrůdy byste doporučila?
Já nerada doporučuji. Je to podobné, jako když se mne někdo zeptá, které víno je nejlepší. To jsou otázky, na které se nedá odpovědět objektivně. U odrůd se při jejich výběru musí přihlížet ke klimatickým a pěstitelským podmínkám v té dané lokalitě a především k tomu, co od své vinice očekáváme. Můžeme si vysadit pár keřů na zahradě pro radost, tam si zvolíme jistě odrůdy stolní, protože je chceme konzumovat jako ovoce. Nebo si chceme založit vlastní malou vinici a pokusit se vyrobit vlastní víno. V tom případě jistě začneme od toho snadnějšího a vysadíme si odrůdy bílé. Záleží i na tom, zda již nějaké zkušenosti s výrobou vín máme a vinici chceme rozšířit o odrůdy modré. Nebo se dokonce cítíme se být zkušenými pěstiteli a troufáme si na biovína? To je těžké, především po pěstitelské stránce. Protože houbovým chorobám je jedno, že vy chcete minimalizovat aplikaci ochranných postřiků; když nastanou pro ně vhodné podmínky, tak se začnou šířit. Pokud chceme používat minimum přípravků na ochranu rostlin nebo dokonce žádné, musíme vysadit takové odrůdy, které jsou vůči houbovým chorobám rezistentní nebo alespoň tolerantní.
Proto nebudu dělat žádná doporučení, ale zmíním se o některých odrůdách, které jsou zatím méně známé nebo méně pěstované. Také nechci uvádět žádné dlouhé popisy jejich jednotlivých částí; tyto informace lze kdekoli nalézt; spíše se zaměřím na různé zajímavosti o nich. A pochopitelně nemohu úplně vynechat jejich pěstební požadavky a také jejich využití.
Abych navázala na zmíněné členění odrůd podle původu a doby, kdy se u nás začaly pěstovat, jako první uvedu odrůdu s francouzským názvem Chardonnay, která je u nás povolená od roku 1987. Její historie pěstování u nás je velmi zvláštní. Je to odrůda, která je rozšířená po celém světě. Geneticky patří k odrůdám rodiny Burgundských. Protože je svými ampelografickými znaky velmi podobná Burgundskému bílému, byla považována za mutaci této odrůdy a obě tyto odrůdy se nerozlišovaly. Teprve na konci 19. stol. byly tyto odrůdy znakově odděleny a začaly se brát za samostatné. Někdy v sedmdesátých letech nastal její obchodní boom, stala se celosvětově velmi módní odrůdou a toto postavení na trhu vín si zachovává dodnes. I k nám se, v dobách před rokem 1989 trestuhodně pomalu, donesla její sláva. Což přimělo české šlechtitele, aby zjistili přesné ampelografické popisy znaků, kterými se obě odrůdy liší, a ejhle, co se zjistilo. Odrůda Chardonnay se u nás pěstuje pravděpodobně od dob Karla IV., avšak neví se o ní, protože spolehlivý rozlišovací znak je jen jeden: od odrůdy Burgundské (Rulandské) bílé se liší tvarem řapíkového výkrojku. Hlavním příčinou, že u nás tato odrůda nebyla známa, je fakt, že se pěstovala ve směsi právě s Burgundským bílým. A koho by zajímaly řapíkové výkrojky, zvláště když je réva tak variabilní! Náprava byla relativně snadná. Šlechtitelé si pečlivě prohlédli klony získané z původně směsných vinic tehdejšího Burgundského bílého. A protože každý klon je namnožený z jediné rostliny, a nové výsadby se provádějí z klonového materiálu, bylo roztřídění na Rulandské a Chardonnay jednoduché. Pak byla odrůda přihlášena k uznávacímu řízení a dnes i u nás je povolena odrůda Chardonnay.
Hrozen odrůdy Chardonnay:
Nejdůležitější rozlišovací znak odrůdy Chardonnay – řapíkový výkroj:
A hodí se drobným pěstitelům na zahrádky?
Vzhledem k tomu, že jde o typicky moštovou odrůdu s malou bobulí, tak je vhodná především pro toho, kdo si dělá vlastní víno. Je náročná na stanoviště i na půdu, má ráda sluníčko a půdy raději kamenitější. Bobulky jsou žluté, na dobře osvětlených částech hroznů při dobrém dozrání s nahnědlým líčkem. Intenzita růstu je značná, proto by se zahradě mohla uplatnit na některých netradičních tvarech, např. na oddělujících stěnách. Je potřeba dát pozor, aby keře měly dostatek místa, jinak často sprchávají. Ovšem ochraně před houbovými chorobami se nevyhneme.
Vína odrůdy Chardonnay jsou plná, harmonická, většinou s nějakým přívlastkem, protože hrozny dosahují vyšší cukernatosti. Když se ještě vrátím k tomu odlišení od odrůdy Rulandské bílé: pochopitelně se srovnávala vína obou odrůd a byly mezi nimi zjištěny rozdíly. Chardonnay mívá vína plnější, vína Rulandského bílého bývají uzavřenější, užší, ale svých odrůdových charakteristik dosahují také. Třeba někoho z našich čtenářů tato poslední věta povede k samostatnému zkoumání, jak to s rozdíly obou odrůd je, koupí si obě vína a bude je porovnávat. A tím bude sám sebe vychovávat v posuzování a hodnocení vín. Protože to se člověk naučí jen pilným ochutnáváním. Jen se nesmí zapomenout, že odrůdová vína jsou variabilní nejen podle místa původu hroznů, ale i podle ročníků.
Můžete se zmínit o některých odrůdách, které byly vyšlechtěny u nás?
Za pozoruhodnou považuji například odrůdu Aurelius. Už sám název je zajímavý; odrůda byla pojmenována po římském císaři jménem Marcus Aurelius Probus, který měl při římských expanzích po Evropě zásluhu o rozšiřování révy vinné směrem na sever, a jak svědčí historické nálezy, dostal se s touto činností až někam k dnešní Pálavě. Odrůda Aurelius je bílá moštová odrůda, která zpravidla dozrává od poloviny září, v méně vhodných ročnících začátkem října, můžeme ji tedy označit jako středně ranou odrůdu. Autorem křížení rodičovských odrůd Neuburské a Ryzlink rýnský byl šlechtitel Ing. Josef Veverka už v roce 1953. Po dvaceti letech šlechtitelské práce a po deseti letech trvání uznávacího řízení byla tato odrůda zapsána v roce 1983. Tuto odrůdu je možné pěstovat na Moravě i v Čechách, kde jsou klimatické podmínky horší a některým jiným odrůdám se tam nedaří, protože Aurelius poměrně dobře snáší zimní i jarní mrazy i poněkud méně tepla. Když si představíme obě rodičovské odrůdy, vidíme, že Aurelius, jako správný potomek, podědil od každého z rodičů něco: Po odrůdě Ryzlink rýnský právě onu dobrou mrazuodolnost, pevnou stopku, dobrou kvalitu moštu a vína. Požadavky na polohy a půdu má střední – na rozdíl od Ryzlinku. Po odrůdě Neuburské zdědila tato odrůda ranost (ve srovnání s Ryzlinkem rýnským), hustý hrozen, žluté bobule s výraznou tečkou po blizně. A jedno pozitivum – na rozdíl od odrůdy Neuburské u Aurelia obvykle nedochází ke sprchávání. Porovnání vlastností obou rodičů i nové odrůdy ukazuje, proč si šlechtitel vybral za rodiče právě tyto dvě výchozí odrůdy. Prostě chtěl něco mezi, co bude zároveň o něco lepší.
Protože Aurelius dosahuje dostatečné kvality moštů, vína jsou vyráběna často v kategoriích s vysokými přívlastky, jako např. výběry z bobulí. Vinaři často ponechávají v těchto vínech zbytek cukru z moštů, proto bývají příjemně nasládlá až sladká. Tato vína se vyznačují také výraznými ovocnými aromaty.
Hrozen odrůdy Aurelius:
Abych se nedržela pouze odrůd typicky moštových pro výrobu vín, ta, co o ní chci mluvit teď, je sice moštová, ale vůbec není problém vysadit si ji na zahrádce pro přímý konzum, protože má ke stolním odrůdám blízko. Je také českého původu, byla vyšlechtěna Ing. Václavem Křivánkem ve Šlechtitelské stanici v Polešovicích. Důvodem, proč vznikla, byly, jak lze předpokládat, vlastnosti dvou rodičovských odrůd, a to německé odrůdy s názvem Prachtraube a voňavé rané odrůdy Muškát Ottonel, které chtěl šlechtitel vylepšit. Prachtraube měl jeden keř vysazený někde u domu, líbila se mu na něm jeho vysoká plodnost. Muškát Ottonel je odrůda raná, voňavá, ale často sprchává a proto má malé výnosy. Výsledkem jeho usilovné práce byla odrůda uznaná v roce 1987 pod jménem Mopr - podle počátečních písmen rodičovských odrůd. V roce 1993 byl její název změněn na Muškát moravský. Název Mopr pak zůstal povoleným synonymem.
Hrozen odrůdy Muškát moravský:
Jistě tuto odrůdu znáte. Má středně hustý hrozen se žlutými bobulkami a typickým výrazným muškátovým aromatem. Je středně odolná vůči mrazu a houbovým chorobám. V dobách, kdy nebyl dostatek sazenic stolních odrůd, byla často nabízena pro zahrádkáře a další malé pěstitele. Jednou z jejích ceněných vlastností je její ranost, sklízí se už na začátku září. Také vína z ní vyrobená jsou jemně aromatická, svěží a lehká, protože vysokých cukernatostí, jakožto raná odrůda, nedosahuje. Muškát moravský mívá někdy méně kyselin, což je nutno vzít v potaz při stanovení termínu sklizně, protože vína s nízkým obsahem kyselin bývají nezajímavá. Často se prodává v listopadu jako Martinské víno, už proto, že tato raná odrůda rozhodně nevydrží v láhvi delší dobu.
Poslední odrůdou, o které se dnes chci zmínit, je také odrůda moštová, raná až velmi raná, jejíž bobule mají barvu růžovou, či spíše fialově-červenou. Hrozen je poměrně malý až střední, s tzv. křidélky. Můžete ji znát pod jménem Vrboska. Byla vyšlechtěna na Šlechtitelské stanici ve Znojmě, autorství je přiznáváno pěti šlechtitelům – to proto, že od křížení k uznání proběhla také celá řádka let, v níž se šlechtitelé vystřídali. Název je odvozen od jména obce, v jejímž katastru leží vinice znojemské šlechtitelské stanice.
Vznikla křížením odrůd Tramín červený a Čabaňská perla. Kdo tyto odrůdy zná, jistě dokáže odhadnout alespoň některé její vlastnosti. Hrozen nemůže být velký – obě rodičovské odrůdy mají hrozny spíše malé. Od odrůdy Čabaňská perla převzala ranost, červený nádech bobulí a nízký obsah kyselin. Zkrátka je to odrůda, která je tou nejvhodnější na výrobu a prodej burčáků. Pokud se jako burčák neprodá a výroba vína se dokončí, dává vína lehká a jemně aromatická. Rozhodně se nehodí k dlouhému ležení v lahvích. A jedno velké plus, kterým se shoduje s Muškátem moravským – také se hodí podávat jako ovoce, protože se velmi přibližuje stolním odrůdám.
Hrozen odrůdy Vrboska:
Odrůdám modrým se budeme věnovat v příštím díle. Hodně pohody ve vinici i u sklenky vína vám přejí Ludmila Svobodová a Hanka Synková.
Ve svém příspěvku DRUHY A ODRŮDY VINNÉ RÉVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela.
My máme doma odrůdu Izabela, hrozny jsou modré, a je vynikající, je odolná proti plísním,vydrží i silnější mrazy, má výraznou chut a je příjemně slaDKÁ, MÁ I BÍLOU VARIANTU, TÁ JE SNAD chuťově ještě lepší a navíc vždy krásně provoní celý dvůr. Pro mě je bílá varianta odrůdy Izabela nejlepší hroznové víno.Lepší jsem ještě opravdu nejedla. Ale chutě má každý jiné, já však na něj nedám dopustit a vždy se těším až přijedu na podzim k našim že se najím do "prasknutí" :)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Hynek.
Dobrý den,
Mohla byste mi prosím poradit, kde můžu bílou variantu sehnat? také bych velice rád pěstoval růžovou. Mám jenom modrou.
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdyChrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
Obecně lze říci, že ampelografické znaky obou odrůd jsou ve většině shodné, tedy kromě barvy slupek. U Chrupky bílé je slupka žlutozelená, sluněná strana má někdy nádech do hněda, Chrupka červená má barvu slupky ve škále od růžové po červenou. Obě Chrupky jsou citlivé na peronosporu a padlí. Co se týče odolnosti k plísni šedé, je na tom Chrupka červená o něco lépe. A také méně sprchává nežli Chrupka bílá. Jako většina stolních odrůd obě vyžadují dobře vyhnojené půdy a dobré polohy. Obě jsou to rané odrůdy, Chrupka bílá dosahuje zralosti obvykle v první polovině září, Chrupka červená asi o týden později.
Dlouhou dobu u nás žádné další odrůdy registrovány nebyly, protože po nich nebyla poptávka. Tedy u zahrádkářů samozřejmě zájem o stolní odrůdy byl, a velký, ale celospolečenský zájem byl v době socializmu o odrůdy moštové, a to s vysokou plodností, protože celé zemědělství bylo tehdy hodnoceno pouze na základě vysokých výnosů. Však si to ještě mnozí z nás pamatujeme. Další odrůdou, která začala spolu s Chrupkami vytvářet sortiment stolních odrůd, byla odrůda Julski biser.
Julski biser
Byla povolena v roce 1972, pochází z Bulharska a je křížencem odrůdy Bolgar (v sedmdesátých letech se k nám dovážel jako stolní odrůda; hrozny však většinou začaly hnít už cestou, tím byly neprodejné a zpracovávaly se na burčák, velice dobře prodejný). Druhou rodičovskou odrůdou v tomto křížení byl opět kříženec, a to mezi odrůdami Čabaňská perla a Čiljaki rosovyj. Můžeme tedy říci, že odrůda Julski biser je trojnásobným křížencem. Jeho hrozen je přibližně stejně velký jako u Chrupek, bobule jsou elipsovité, ve zralosti zlatavě žluté s chruplavou konzistencí. Julski biser je citlivý na peronosporu a padlí a také hůře snáší sušší polohy, proto je vhodné ho zavlažovat. Dozrává v první polovině září, doporučuje se redukce počtu hroznů, aby nedocházelo k přetěžování keřů.
A novější odrůdy u nás registrovány nejsou?
Samozřejmě, že ano. Například odrůda Pannonia Kincze byla v Maďarsku vyšlechtěna jako kříženec tamních odrůd Královna vinic a Cegled szépe a po registraci u nás v roce 1980 vhodně doplnila sortiment stolních odrůd. Vyznačuje se velkým, nepříliš hustým křídlatým hroznem s velkými, elipsovitými bobulemi, dužnina je šťavnatá s příjemnou, nevýraznou chutí. V době zralosti je slupka bobulí krásně žlutá. Je to odrůda náročná na teplo, pěstuje se na nejlépe osluněných polohách.
Pannonia Kincze:
V méně vhodných polohách ji lze pěstovat ve sklenících. Nemá ráda sucho, jako většina stolních odrůd, a je citlivá na peronosporu a padlí (zvláště pak, když je umístěna ve skleníku). Venku dozrává v polovině září, ve sklenících pochopitelně dříve.
Už se časově blížíme ke konci století: poslední, dnes již musíme říkat „zahraniční odrůdou“, je slovenská odrůda Diamant, u nás registrovaná od roku 1998. Byla vyšlechtěna na Komplexnom výzkumnom ústave vinohradníckom a vinárskom v Bratislavě, který byl v té době naším nejvýznamnějším institutem zaměřeným na vinařství. Autorka této odrůdy Ing. D. Pospíšilová, CSc., má na svém kontě několik dalších na Slovensku registrovaných odrůd, stolních i moštových. Odrůda Diamant má velký až velmi velký hrozen, jak ostatně stolní odrůdy mají mít, a taktéž velkou, oválnou bobuli. Zraje v polovině září, barva slupky je při vyzrávání žlutozelená, dužnina masitá. Vyžaduje velmi dobré, svažité pozemky s hlubší půdou a dostatkem vláhy, také je velmi vhodná do skleníků. Houbové choroby snáší středně dobře, ovšem bez chemické ochrany se neobejde, zvláště pak ve sklenících. Také u této odrůdy se doporučuje redukce hroznů.
Diamant:
A stolní odrůdy s červenými nebo modrými hrozny u nás registrované?
Ve Státní odrůdové knize jsou zapsané takové hned tři. První z nich je odrůda Olšava, pocházející od Ing. Křivánka ze Šlechtitelské stanice v Polešovicích.
To je vlastně ten autor moštové bílé odrůdy Muškát moravský, jak jsme si o tom říkali v záři, že?
Ano, inženýr Křivánek má na svém kontě více šlechtitelských úspěchů. Jeho Olšava je výsledkem křížení mezi maďarskou odrůdou Kossuth Lajos (u nás známá také pod názvem Košutův hrozen) a odrůdou Boskolena (synonymum Prachttraube – tuto odrůdu známe jako jednoho z rodičů odrůdy téhož autora pod názvem Muškát moravský). Byla registrována v roce 1988 jako dlouho očekávaná, první modrá stolní odrůda. Svůj název dostala podle říčky Olšavy, protékající Uherským Hradištěm, v jehož blízkosti Polešovice leží, do řeky Moravy. Hrozny této odrůdy jsou velké, přiměřeně husté, podle požadavků na stolní odrůdy (tedy spíše řídké). Bobule jsou také velké, kulaté a chruplavé. Barva slupky je při zralosti modročervená, jednotlivé bobulky vyzrávají postupně a na úplně zralý hrozen je nutné nějakou dobu čekat. Proto se doporučuje redukce hroznů tak, aby byl na každém letorostu ponechán jen jeden hrozen, zvláště tehdy, pěstujete-li Olšavu na pergole, kde velmi dobře lahodí oku. Často totiž máme sklon keře na pergolách přetěžovat.
Olšava:
Hrozny dozrávají v září, termín se odvíjí od míry oslunění na stanovišti. Někdy je vhodné i mírné odlistění v bezprostředním okolí hroznů. Z houbových chorob je nutné dát pozor především na padlí.
Druhou barevně zajímavou stolní odrůdou je od roku 1993 povolená odrůda Vitra. Pochází ze stejné šlechtitelské stanice a jako rodiče byly použity odrůdy Poběda a dříve zmíněný Kossuth Lajos. Tato odrůda je výsledkem šlechtění s ušlechtilým cílem: nabídnout odrůdu vhodnou především do skleníků. Hrozen je opět velký, trošku hustější, mohli bychom říci středně hustý, velká bobule má oválný tvar a červenofialovou barvu slupky, je chruplavá a příjemně chutná. Vyzrává, jako většina stolních odrůd, v září, ovšem ve skleníku se můžeme dočkat hroznů již v srpnu. A pokud bychom hýřili financemi a měli skleník vytápěný, pak i dříve. Této odrůdě se lépe daří v tzv. vododržnějších, tedy hlinitějších půdách. Je citlivá vůči peronospoře a padlí, takže je třeba pečlivě hlídat houbové choroby - zejména ve sklenících. I pro Olšavu platí při řezu, že méně je více, a případné větší množství hroznů je vhodné taktéž redukovat.
Vitra:
K pěstování révy ve sklenících mám ještě malou poznámku. Pokud budou hrozny blízko skla a pokud skleník nestíníme, mohou se hrozny spálit! Toto je dobré si uvědomit při budování konstrukce pro révu i při vyvazování letorostů.
Poslední odrůdou této skupiny je odrůda Pola, povolená v roce 2001, původem opět z Polešovic. Zajímavé je, že je ze stejného křížení jako odrůda Vitra. Má velký, středně rozvětvený atraktivní hrozen, velké, elipsovité bobule jsou ve zralosti červenomodré. Neutrální chuť dužniny může být při dobrém vyzrání až jemně aromatická. Pola dozrává zkraje září, citlivá je na peronosporu a padlí. Také tato odrůda může najít své uplatnění ve sklenících.
Pola:
Takže to máme všechny u nás pěstované stolní odrůdy?
Nikoli, doposud jsme věnovali pozornost jen státem zaregistrovaným odrůdám. Řada zahrádkářů Vám však vyjmenuje (pokud tedy ví, co pěstuje) tu „svou“ stolní odrůdu, která mezi povolenými není. Má poznámka ke znalosti pěstitelů o tom, jaké odrůdy pěstují, je malou narážkou na ty, co jmenovku zahodí při výsadbě, a teprve až keř poprvé zaplodí, začnou se ptát, o jakou odrůdu jde. O některých neregistrovaných odrůdách jsem se ostatně už zmínila, když jsem uváděla genetické zdroje u některých odrůd.
Samozřejmě i před rokem 1941, kdy byl proveden oficiální soupis a sestaven přehled v té době pěstovaných odrůd, byly u nás některé odrůdy dávno značně rozšířené. Připomeňme si jen Karla IV. a jím dovezené sazenice révy z Burgundska. O tom, co se v Čechách a na Moravě pěstuje, se snažily udělat si jasno vinařské spolky, např. Vinařský spolek okolí Mělníka, založený v roce 1874. Jednou z jeho bohulibých činností bylo mimo jiné evidovat všechny v té tobě pěstované odrůdy a seřadit synonyma k příslušným odrůdám. V té době byly u nás popsány například různé varianty odrůdy Chrupka. My jsme si řekli jen o Chrupce bílé a červené, ale je známa i Chrupka Jalabertova, kdysi třetí nejrozšířenější z Chrupek. Je považována za mutaci Chrupky bílé a má také podobné ampelografické a pěstitelské vlastnosti. Vzhled jejích hroznů však již neodpovídá dnešním požadavkům na stolní odrůdy, tak by se spíše uplatnila do burčáků. Je o něco odolnější k houbovým chorobám nežli Chrupka bílá a červená. Na Chrupku Jalabertovu můžete čas od času narazit na různých prodejních akcích. Řadě zahrádkářů by se jistě líbila Chrupka petrželová (nebo také petrželolistá), která občas sprchává a nepravidelně plodí, ale jsou pro kterou typické hluboce vykrajované, jakoby velmi stříhané listy, takže se bez ohledu na produkci hroznů dá použít jako okrasný prvek zahrady.
Podobně jako Chrupky byly u nás v minulosti rozšířené odrůdy zvané Madlenky, které jsou geneticky příbuzné s Chrupkami, například Madlenka raná nebo Madlenka královská. Obě byly vyšlechtěny ve Francii v druhé polovině 19. Století a ve své době byly značně rozšířené, i když také často sprchávají. Mohla bych zmínit další odrůdy, v minulosti považované za stolní, třeba Muškát Ferdinand Lesseps, Malinger, Královna vinic a jiné.
A ještě dvě poměrně rozšířené si zaslouží aspoň malou zmínku. Je to odrůda maďarského původu pod jménem Čabaňská perla, která byla svého času hojně rozšířena na Moravě, kde je často zralá ke sklizni již v polovině srpna, a taktéž se hodí na výrobu burčáků. A tou druhou opomenutou odrůdou, která zraje vzápětí po Čabaňské perle, je odrůda německo-alsaského původu a jmenuje se Siegerrebe, u nás se jí často říkalo jen Sieger. Kromě ranosti se také vyznačuje příjemným aromatem po odrůdě Tramín, což nutí pěstitele k tomu, aby ji sklízeli raději dříve, než úplně dozraje, protože velmi voní také vosám. Všechny tyto odrůdy jsou dnes překonané, ovšem zmínila jsem se o nich, protože jsou stále ještě sem a tam k vidění.
A když jsem dnes uvedla odrůdu Diamant, povězme si o dalších (podle drahokamů pojmenovaných) odrůdách slovenské šlechtitelky Ing. Doroty Pospíšilové, CSc. Je to například odrůda Opál, dost dobře snášející zimní mrazy, či odrůda Ametyst, která je růžovými až červenofialovými bobulemi věrná svému názvu.
Sem lze přiřadit i velmi plodnou odrůdu Dora, pojmenovanou křestním jménem své autorky. Tato odrůda je však velmi náročná na polohu a půdu a málokde bychom pro ni našli vhodné podmínky. Daří se jí spíše ve sklenících.
Existuje tedy celá škála stolních odrůd, třeba maďarská jemně aromatická odrůda Pomerančové, kalifornská, na polohu velmi náročná odrůda Perlette, či odrůda, jejíž hrozny mnohdy kupujeme celoročně v řetězcích, a když se podíváme na název na přepravce, zjistíme, že je to léta známá odrůda Thompson seedless. (Seedless je atraktivní pro ty, kdo preferují hrozny bez semínek.)
Dnes byla řeč mimo jiné o vzniku nových odrůd křížením. To je velmi zajímavé téma, takže o jeho zákonitostech budeme mluvit v příštím díle. Povídání o odrůdách, vzniklých mezidruhovým křížením, které jsou alespoň částečně odolné vůči houbovým chorobám, slibují Ludmila Svobodová a Hanka Synková.
V naší poradně s názvem DESINFEKCE KOŘENŮ OKUREK VE SKLENÍKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kašpar petr.
každoroční kroucení okurek a jakou dezinfekci kořenu okurky
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Ke kroucení listů okurek může dojít z mnoha příčin. Jedna z nich je napadení plísní. Nejlepší způsob ochrany před touto chorobou je změna odrůdy okurek, která je odolná vůči plísním. Jde o Liberty Hybrid, Saladin a County Fair 83, všechny odrůdy prošly mořením a byly vyšlechtěny pro odolnost proti plísním. Sehnat se dají na světových internetových obchodech.
Odpočiňme si na chvíli od škůdců a pojďme k příjemnějšímu tématu: minule jsme si povídali o bílých moštových odrůdách. Mohli bychom v tom pokračovat?
Ano, ampelografie (= věda zabývající se popisem odrůd) je nedílnou součástí vinohradnictví. Dnes bych se chtěla zmínit o některých odrůdách ze skupiny modrých moštových. Opět jsem vybrala takové, které jsou buď méně známé, anebo nové, ale vždy něčím zajímavé.
První z nich je odrůda zvaná Jakubské. Asi vás bude zajímat, proč se jmenuje Jakubské. Bobule této odrůdy obvykle začínají zaměkat okolo svátku sv. Jakuba, který je v kalendáři zařazen koncem července. Jde o starou francouzskou odrůdu z rodiny Pinot, u nás pojmenovanou Rulandské, dříve Burgundské. Tato modrá moštová odrůda pravděpodobně vznikla přirozenou mutací z odrůdy Pinot noir, kterou u nás známe jako Rulandské modré. Naši předkové ji krásně pojmenovávali Roučí modré. Ale zpět k odrůdě Jakubské – ta tehdy nebyla zapsána v Listině povolených odrůd. Stalo se tak až v roce 2011, i když se pěstovala dávno před tím místně jako okrajová odrůda, dříve označovaná jako Burgundské modré rané. Jak z tohoto názvu vyplývá, patří mezi nejranější odrůdy. Kromě toho, že brzy dozrává, se vyznačuje ještě dalšími významnými vlastnostmi – je poměrně mrazuodolná a nesprchává. Ač má krátkou vegetační dobu, dosahuje dobrých kvalit. Sklízí se začátkem září, a v dobrých polohách dokonce už koncem srpna.
Hrozny odrůdy Jakubské
Z její ranosti ovšem plyne jedna nepříjemnost – bývá napadána hmyzem, zejména vosami, a také si na ní rádi pochutnají ptáci. Ale to je problém všech raných odrůd. Vína z ní vyrobená bývají jemná, hladká, harmonická, často s ovocnými tóny. Jejím jediným současným nedostatkem je, že se s ní málokdy potkáme na trhu s víny. Spíše bývá na vinařských soutěžích a ochutnávkách.
Jinou odrůdou, kterou považuji za zajímavou, je odrůda Agni.
Jak se to správně čte? Agny?
Ano, je to české slovo, autorem vytvořené z některých písmen v názvu rodičovských odrůd, proto se to čte podle pravidel češtiny – Agny. Je to odrůda českého původu a vyšlechtěna byla na šlechtitelské stanici v Perné, kde začali s křížením v roce 1973, a povolena byla v roce 2001. Šlechtitelé v jednotlivých šlechtitelských stanicích se v poměrně dlouhém období před rokem 1989 specializovali na různé šlechtitelské cíle a právě v Perné se zaměřili na to, aby vyšlechtili něco, co tu ještě nebylo: modré moštové odrůdy, která by vynikaly výrazným aromatem. Proto jako rodičovské páry byly vybrány odrůdy André, což je také modrá moštová odrůda českého původu (kříženec odrůd Frankovka a Svatovavřinecké). Je to odrůda poměrně náročná na teplo, proto se jí daří na Moravě v nejlepších polohách, ovšem v Čechách nemá šanci. Za druhého rodiče byla vybrána odrůda Irsai Oliver – stará moštová odrůda s výraznou muškátovou vůní.
Kříží se modré a bílé?
Ano. V době, kdy se s křížením na modré aromatické odrůdy začínalo, nebyly v sortimentech ani v genobankách žádné modré „voňavky“. Ani dnes není velký výběr – jsou k dispozici modré odrůdy pouze s jedním typem vůně – kabernetové typy. Možná návštěvníci našeho webu ochutnali víno odrůdy Cabernet Sauvignon nebo jiný Cabernet. Pak budou vědět, o jakou chuť asi jde.
Výsledek před chvílí uvedeného křížení jistě dokážete odhadnout, protože kdyby se šlechtitelům nepodařilo dosáhnout svého cíle, tedy moštové modré aromatické odrůdy, tak by se do sortimentu nedostala. Odrůda Agni je tedy raná, dozrává už v září. Zároveň však dosahuje kvalitních sklizňových parametrů, dokonce se v dobrých (myšleno teplých) polohách můžeme setkat s tvorbou cibéb. Cibéby jsou bobulky, napadené „ušlechtilou“ formou plísně šedé. Tato plíseň nezpůsobuje hnilobu, avšak jejím působením se bobulky scvrkávají, dá se říci, do podoby hrozinek. Cibéby jsou velmi ceněné. Mohou se využívat na výrobu vín označovaných jako „výběry z cibéb“. Příkladem této kategorie vín jsou vína tokajská. Bohužel musím také dodat, že v méně příhodných podmínkách se plíseň šedá bude chovat tak, jak to obvykle známe, a místo tvorby cibéb se dočkáme toho, že hrozny začnou hnít.
Mohli bychom se vrátit k odrůdě Agni?
Ano, zpět k tématu. Ke kategoriím vín, jako například výše zmíněný „výběr z cibéb“ se dostaneme někdy příště. Odrůda Agni je vděčná za vodu, proto se jí daří lépe na půdách hlinitějších, nežli na půdách kamenitých či štěrkovitých. Hrozny této odrůdy jsou kuželovitého tvaru, někdy s křidélky (postranním vedlejším větvením třapiny neboli kostry hroznu). Bobule jsou malé, což je pro většinu modrých moštových odrůd typické. Vybarvené jsou přes modré odstíny až do černé. Už jsem uvedla cibéby – pro jejich tvorbu musí být v době napadení plísní šedou dostatečně vysoká hladina sacharidů v bobulích. Z toho plyne, že tato odrůda dosahuje vysoké cukernatosti a po odrůdě Irsai Oliver nemívá vysoký obsah kyselin. Také obsah tříslovin je nižší. Proto její vína působí lehce a zaujmou zvláštním aromatem, pro červená vína nepříliš obvyklým.
Další modrou moštovou odrůdou českého původu je Fratava. Pochází od šlechtitele Lubomíra Glose z Moravské Nové Vsi a vznikla křížením dvou u nás již dlouhou dobu pěstovaných odrůd: Frankovky a Svatovavřineckého. V odrůdové knize je zapsána od roku 2008. Sklízí se obvykle na začátku října, tedy dříve, nežli odrůda Frankovka, často v těsném závěsu po svém druhém rodiči, po odrůdě Svatovavřinecké. Fratava umí celkem dobře odolávat plísňovým chorobám, včetně té, která často řádí ve vlhkých podzimech – plísni šedé, jak jsme si již řekli. I mrazům Fratava do určité míry odolává, zvláště na sušších místech. Bohužel se zatím v sortimentech vykytuje jen sporadicky, což je škoda. Bobule jsou okrouhlého tvaru, obsahují dostatek barviva ve slupkách a ve vrstvách těsně pod nimi, proto vína této odrůdy se často vyznačují sytou barvou. Mám ji ve značné oblibě, protože nejenže úspěšně dozrává i v Čechách, ale lze z ní právě ve vinařské oblasti Čechy vyrobit velmi pěkná vína. Velmi si cením toho, že je v nich spíše méně kyselin a tříslovinných látek, často s ovocnými vůněmi. Bývají vyvážená a příjemně pitelná, zvláště jako vína mladá, ale v dobrých ročnících při delším zrání mohou být také plná a extraktivní. Je jednou z odrůd, které se hodí pro výrobu barikových vín.
Hrozny odrůdy Fratava
Bariková vína
Můžete nám vysvětlit, co jsou to bariková vína?
Barikování, správně výroba vín barrique, je speciální technologický postup, v jehož průběhu vína dosahují zvláštní chuti po dřevě. U nás se používá přibližně dvacet let a převzali jsme ho ze zahraničí. Jako první s tímto způsobem úpravy vín začali Francouzi, protože potřebovali řešit obchodní problém – nadbytek červených vín. Značná část Francie má takové klimatické a půdní podmínky, že se tam hodí pěstovat hlavně modré odrůdy. A když je trh nasycen, je potřeba hledat něco nového, co by zákazníky opět zaujalo. Tak se zrodila technologie barrique vín (v tomto ohledu jsem poněkud konzervativní a tak dávám přednost původnímu způsobu psaní před počešťováním). To, co se do té doby považovalo za nedostatek vín – příchuť po dřevě – bylo povzneseno na piedestal a stalo se cílem tohoto postupu výroby vín, většinou červených.
Barikové sudy
Podstatou tohoto technologického postupu je ukládání hotových vín na určitou dobu do malých dřevěných sudů z francouzského nebo amerického dubu. Tímto ležením se ze dřeva sudů, speciálně upravených vypalováním uvnitř, vyluhují třísloviny a další aromatické látky. Vína tím získávají zvláštní chuť, například po vanilce. Samozřejmě, že výsledek musí být diametrálně odlišný od toho, co se dříve považovalo na nedostatek. To, jak bude víno po ležení v barrique sudech chutnat, závisí nejen na hloubce vypálení, ale především na době, po jakou bude víno v těchto sudech ležet. A tady záleží hodně na schopnostech a zkušenostech sklepmistra. Sudy pro barrique vína lze použít pouze třikrát a pak se musí vyřadit – což se také může projevit na ceně vína.
Vzhledem k popisu vlastností Fratavy se dá předpokládat, že zaujme nejednoho milovníka vinného moku. Když jsem sondovala, jak moc už je v povědomí lidí, reakce byly různé. Většinou o ní zatím neslyšeli. Také byl vznesen dotaz, jak je to možné, že Fratava vznikla křížením stejných odrůd jako je André, tedy Frankovky a Svatovavřineckého.
Proč by nemohla mít stejný původ? Křížení je opylování, následuje výsev a pěstování ze semen, což je množení generativní a nikoli vegetativní. Každý takto nově vzniklý jedinec (semenáček) je přece jedinečný. Mohou se lišit řadou vlastností, např. vzrůstem, tvarem a velikostí hroznů, bobulí, velikostí sklizně, obsahem aromatických látek, dokonce i barvou slupky apod. Pro zajímavost: odrůda Zweigeltrebe pochází z recipročního křížení týchž odrůd, kdy matkou byla odrůda Svatovavřinecké a otcem odrůda Frankovka. A výsledné odrůdy André a Zweigeltrebe jsou diametrálně odlišné, přičemž to nespočívá v záměně mateřské a otcovské odrůdy. Problematiku šlechtění nastíníme v prosincovém příspěvku, kdy se budeme věnovat interspecifickým (mezidruhovým) odrůdám.
Máte pro nás ještě nějaké další modré moštové odrůdy, které byste nám představila?
V roce 2004 byla do Listiny povolených odrůd zapsána odrůda, už delší dobu rozšířená: německá odrůda jménem Dornfelder. Vinaři čekali na její legalizaci, aby z ní mohli samostatně vyrábět víno. Jde o odrůdu vyšlechtěnou v Německu ve Weinsbergu v oblasti Württemberg z jiných, také původem německých odrůd: Helfensteiner a Heroldrebe. Odrůda Dornfelder je v Německu značně rozšířena, jednu dobu byla druhou nejvíce pěstovanou modrou odrůdou. Kromě Německa si ji oblíbili také ve Švýcarsku a některých dalších evropských zemích, které nepovažujeme za typicky vinařské. Také u nás se stala dost oblíbenou, jak u výrobců vín, tak u drobných pěstitelů. Má poměrně velký, středně hustý hrozen a na moštovou odrůdu také velké bobule. Je poměrně plodná, často se u ní provádí redukce hroznů. Zraje na přelomu září a října. Ve slupkách a těsně pod nimi je dostatek antokyanových barviv. Proto vína z této odrůdy mají poměrně tmavou barvu. Redukce hroznů znatelně ovlivňuje kvalitu vín, která mohou být plná a chuťově výrazná, často s přítomností ovocných tónů ve vůni. Pozitivně na vína této odrůdy také působí ležení v lahvi. Z výše uvedených vlastností je jasné, že u zahrádkářů je Dornfelder oblíbený pro to, že je možné ho předkládat jako ovoce – především pro větší bobule. Výrobci vín si zase cení barevnosti, aromatických a chuťových vlastnosti vín. Také ho lze s úspěchem použít pro vína barrique, stejně jako předchozí odrůdu.
Hrozny odrůdy Dornfelder
Odrůda, kterou bych chtěla uzavřít tuto část ampelografie – tedy vína modrá moštová, je odrůda naší provenience s názvem Neronet. Počátek šlechtění této odrůdy spadá do poloviny 60. let a povolena byla v roce 1991. Neronet je vícenásobným křížencem; mateřskou odrůdou je kříženec odrůd Svatovavřinecké a Modrý Portugal. Jako otcovská odrůda byl použit Alibernet, který sám o sobě má složitější „rodokmen“ a byl vyšlechtěn v polovině dvacátého století v Oděse. Odrůdu Neronet vyšlechtil prof. Ing. Vilém Kraus, CSc., nestor vinařství v ČR, který odešel do vinařského ráje v roce 2013. Pan profesor použil do křížení odrůdu Alibernet, protože to byla barvířka. Nová barvířka byla do sortimentu potřebná, ale s neutrální vůní a chutí. Alibernet se však vyznačuje výrazným kabernetovým aromatem (charakter odrůdy Cabernet Sauvignon), který by při scelování vín (přidávání jedné odrůdy do druhé pro zvýraznění barvy vína) výrazně překryl původní vůně. Takže například po přidání Alibernetu např. do Modrého Portugalu by se sice zvýšila jeho barva, ale Modrý Portugal by voněl po Alibernetu.
Ve svém příspěvku ŘEZ VINNÉ RÉVY NA PODZIM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Šiši.
Dobrý den, jsem laik, mám vinnou révu 3 rokem a zanedbala jsem řez v prvém roce. Mohu tvarovat řezem i na podzim, nebo jen opravdu na jaře. Díky za radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Naďa.
Chtěla bych obnovit pěstování vinné révy na zahrádce v Praze, stolní odrůdy Picurka a Talisman a použít k tomu vysoké kovové tyče ze starého vedení. Je pro stolní odrůdy vhodný řez Vertiko?
Odrůdy vinné révy je možné třídit podle řady kritérií, nejčastěji se dělí podle místa vzniku do takzvaných geograficko-ekologických skupin a dále podle použití.
Třídění dle použití
Podle použití se odrůdy révy vinné dělí na moštové odrůdy, které jsou určeny především pro výrobu moštu a vína, na stolní odrůdy, které jsou určeny k přímé konzumaci, a na takzvané podnožové odrůdy. Moštové odrůdy se dále dělí na odrůdy určené pro výrobu bílých vín (jde o bílé a červené odrůdy) a na odrůdy určené k výrobě červených vín (jde o modré odrůdy).
Moštové odrůdy mívají spíše menší bobule a je u nich kladen důraz na vysoký obsah aromatických látek a pokud možno na odolnost vůči houbovým chorobám a cizopasníkům.
Stolní odrůdy mají obvykle velké hrozny a velké sladké bobule s pevnou dužninou. Není u nich kladen příliš velký důraz na vysoký obsah aromatických látek v bobulích a nejsou vhodné k výrobě vína.
Podnožové odrůdy se používají jako podnože pro sazenice běžných odrůd vinné révy, aby byla zajištěna větší odolnost sazenic proti cizopasníkům (zejména révokazu). U podnožových odrůd je proto kladen důraz na tuto odolnost, na přizpůsobení se konkrétním půdním podmínkám a na vhodné předpoklady pro štěpování. Kvalita a vlastnosti hroznů a bobulí jsou nepodstatné. Podnožové odrůdy bývají obvykle potomkem americké révy (Vitis labrusca) a často ani hrozny netvoří.[1]
Ve svém příspěvku DRUHY A ODRŮDY VINNÉ RÉVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Staněk.
Dobrý den, chtěl bych poradit s výběrem odrůdy vinné révy konzumní. Lokalitou pro její pěstování je obec Potštejn, podhůří Orlických hor, v nadmořské výšce cca 300 m nad mořem, jihovýchodní strana. Prosím poraďte jakou odrůdu zvolit.
děkuji za odpověď
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Minule jste nám slíbila, že se budeme věnovat odrůdám, které vznikly mezidruhovým křížením.
Nežli se jimi začneme zabývat, je potřebné alespoň stručně se zmínit o šlechtění, tedy o procesu, kterým nové odrůdy vznikají. Při popisu nově vzniklých odrůd jsem se v minulých dílech několikrát zmínila o jejich genetickém původu, tedy o odrůdách, jejímž křížením vznikly. Z příkladů, uvedených v září až listopadu, vyplývá obecný důvod, proč se šlechtí nové odrůdy: je to proto, že se hledají další odrůdy s vlastnostmi, které ty dosavadní nemají. Např. jsou výnosnější, nesprchávají, mají zvláštní aroma, odolávají mrazům nebo houbovým chorobám. Tomu, co jsem teď vyjmenovala, se říká šlechtitelský cíl. Šlechtitel má na začátku představu, co od své nové budoucí odrůdy chce. Cílem šlechtění v posledních dvaceti letech jsou odrůdy tolerantní nebo raději rovnou rezistentní vůči houbovým chorobám. Jejich vyšlechtěním a uplatněním se ve výsadbách a potažmo na trhu lze snížit nebo eliminovat zásahy chemickými prostředky a tak zlepšovat životní prostředí ve vinicích i v krajině obecně.
Pokud tedy má šlechtitel vymyšlený svůj cíl, musí najít vhodné rodiče. K tomu je potřebné znát vlastnosti nejen běžných odrůd, ale i řady odrůd běžně nevyužívaných, ano, i zahraničního původu. Aby tyto vlastnosti poznal, musí mít „genobanku odrůd“, tedy vysazený sortiment odrůd ve vinici. Po myšlenkovém výběru rodičů se přistupuje k vlastnímu křížení. Těsně před nástupem odrůdy do doby kvetení je nutné provést kastraci. To znamená odstranit z květenství mateřské odrůdy všechny tyčinky. Takto vykastrované květenství se musí zaizolovat před okolím, aby květy nebyly opyleny pylem odrůd poletujících ve vinici. Jakmile jsou blizny připravené k opylení, přenese se na ně štětečkem pyl, který byl odebrán z otcovské odrůdy. Pak se květenství zase zaizolují a čeká se konec vegetace, až hrozny dozrají. Pak se z nich získají semena, která se vysejí ve skleníku. Po vzejití se několikrát přepichují a poté se vysadí venku a čeká se, až se rostliny vyvinou do plodnosti. Během této doby se sledují jejich vlastnosti, především tedy ta, která je stanoveným cílem. Pokud je rostlina šlechtitelem uznána za „úspěšnou“, rozmnoží se tak, aby byl dostatek jejích oček, a pak ji šlechtitel přihlásí do státních odrůdových zkoušek.
Jak to tak dlouho trvá, než máme novou odrůdu?
Obnáší to dvacet až pětadvacet let mravenčí práce, kdy na počátku je několik tisíc semen, která zdaleka ne všechna vzejdou, další velké ztráty jsou v době dopěstování do plodnosti, a nakonec těžké rozhodování, zda vybraný jedinec opravdu splňuje to, co si šlechtitel na začátku předsevzal. Když ano, šlechtitel se rozhodne novou odrůdu přihlásit. Státní odrůdové zkoušky zahrnují výsadbu odrůdy na stanovišti ÚKZÚZ (Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského) v Oblekovicích u Znojma, kde se přihlášené odrůdy dopěstují do plodnosti, studují se, hodnotí se jejich vlastnosti a také se z nich každoročně vyrábějí a ochutnávají vína. Zkoušky trvají pět let a celý cyklus se dvakrát opakuje. Pokud je odrůda úspěšná, je zapsána do Knihy odrůd.
Většina nově povolovaných odrůd v současnosti jsou odrůdy interspecifické, které, aby měly odolnost nebo toleranci vůči houbovým chorobám, vznikaly křížením s jinými nežli běžnými evropskými odrůdami. Tyto odrůdy svým botanickým zařazením nejsou odrůdy druhu Vitis vinifera. Jde o mnohonásobné křížence odrůd jiných druhů, ovšem v rámci rodu Vitis, např. Vitis labrusca, V. rupestris, V. aestivalis, V. berlandieri či V. cinerea.
V naší poradně s názvem CHOROBY A ŠKŮDCI VINNÉ RÉVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Honza.
Dobrý den, na odrůdě Prim jsem objevil problém. Dokázal by někdo poradit, co to je a popř. co s tím? Děkuji. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Takto vypadá sluneční úžeh plodů vinné révy. Příčina je vysoká teplota v kombinaci s nevhodně načasovaným nebo rychlým odlistěním a vystavením hroznů přímému slunku. Sluneční úžeh révy vzniká jako poškození infračerveným zářením. V podstatě lze mluvit o poškození hroznů vysokými teplotami. Tepelné záření, které může způsobit sluneční úžeh, se odvíjí od kombinace teploty, slunečního záření a proudění větrů. V bobulích, exponovaných ke slunečnímu záření, může být teplota vyšší až o 10°C, než je aktuální teplota vzduchu. Při teplotách okolo 35°C, může být teplota bobulí kolem 45°C, což může být destruktivní nejenom pro slupku, dužninu bobule, ale také pro enzymatický systém. Zcela destruktivně proto může být ovlivněná tvorba látek obsažených v bobulích a tím také kvalita hroznů. Vliv tepelného záření na bobule se zesiluje, zejména za bezvětří nebo minimálního proudění vzduchu.
Určitě znáte z vlastní zkušenosti velmi intenzivní, sálavé teplo, které je možné pozorovat při vysokých teplotách, při intenzivním slunečním záření a za bezvětří ve vinici. Právě toto teplo má destruktivní vliv na bobule.
Proudění větru může snižovat riziko vzniku slunečního úžehu. Proudění větru má ochlazující vliv a teplota bobulí se může výrazně snižovat. Může být na stejné úrovni, jako je aktuální teplota vzduchu nebo i nižší.
Poškození na hroznech se objeví většinou do 24 hodin a po 5–10 dnech působení těchto extrémních podmínek může dokonce dojít až k odumření třapiny. Jakmile překročí teplota vzduchu 35 °C, lze předpokládat, že úplná exponovanost hroznů je výrazně škodlivá.
Napadení bobulí je typické propadáním slupky bobule, která se zbarvuje do hnědé až fialové barvy. Při silnějším napadení dochází k scvrkávání bobulí. Postupně může dále docházet k zasychání bobulí. Takto extrémně poškozené bobule již nejsou vhodné ke zpracování na víno. Jelikož jsou často poškozené pouze části exponovaných hroznů, bylo by velice obtížné a časově náročné hrozny třídit ve vinici. Je proto třeba hrozny co nejšetrněji vylisovat a minimalizovat jakýkoliv delší kontakt poškozených hroznů s moštem. Mohlo by docházet k extrakci hořkých látek do moštu a vína.
Na poškození jsou náchylnější větší bobule. Poměr mezi slupkou bobulí a objemem bobule je poměrně malý a vrstva kutikuly je většinou tenká. Nejcitlivější jsou právě stolní odrůdy, kam patří i odrůda Prim, a dále moštové odrůdy s větší bobulí.
S blížícím se termínem zaměkání je proto také třeba změnit strategii odlistění. Odlistění zóny hroznů, prováděné v tuto dobu, by mělo být pouze jednostranné. Při směru řad sever-jih by se mělo odlistění provádět pouze z východní strany listové stěny. Při jiném směru řad, vždy z takové strany, kde svítí ranní slunce. Bobule jsou také odolnější ke slunečnímu úžehu, pokud bylo odlistění provedené brzy po odkvětu révy vinné.
Jestliže je některá vinice výrazněji odlistěná a zároveň hrozí poškození vysokými teplotami a sluncem, je možné aktuálně provést postřik kaolinem v 5% koncentraci. Kromě zpevnění slupky bobule má kaolin další pozitivní vlastnosti, ve vztahu k růstu a vývoji révy vinné.
Možná vás překvapí, že jíme stále méně brambor. Zatímco v roce 1850 připadlo na jednoho člověka ročně 170 kg, dnes už je to jen 77 kg. Mohou za to určitě i brambory z velkovýroby, často poškozené a nevalné chuti. Kdo pěstuje vlastní, ví, že není brambor jako brambor! Jaká sadba je tedy ta nejvhodnější? A jak na pěstování?
Brambory z velkých lánů a vlastní brambůrky ze záhonu – obrovský rozdíl v chuti a kvalitě zná každý, kdo okusil. Brambory z velkovýroby se navíc prodávají v době, kdy už pro konzumaci nejsou vůbec vhodné, odrůdy určené pro letní a podzimní spotřebu jsou nabízeny i po Vánocích. Důvodem jsou přebytky. Jenže vodnaté brambory kuchaře ani strávníky nepotěší.
Vlastní brambory naštěstí nepěstujeme pro co nejvyšší produkci, ale proto, abychom si pochutnali.
Na záhoně získáme nejlepší brambory ekologickým pěstováním. Žádná minerální hnojiva, pouze chlévský hnůj a zelené hnojení. Vhodné jsou odrůdy méně citlivé na plíseň bramborovou, což je pro zdravé pěstování bez přemíry chemie důležité. Mandelinku bramborovou snadno vysbíráte ručně.
Kromě skvělé chuti budou vlastní brambory výrazně zdravější než ty z velkovýroby, které prošly postřiky proti plevelům před i po vzejití sadby, mořením, nejméně třemi postřiky proti plísni, následují postřiky proti mandelince a mšicím či chemická likvidace porostu před sklizní.
Rozhodnutí, jakou odrůdu brambor budete na své zahrádce pěstovat, již dnes není snadnou záležitostí. K ranosti, barvy dužniny, barvy slupky, rezistence vůči háďátku přibyl v posledních letech další podstatný parametr, a to varný typ. Navíc počet odrůd je stále větší.
Varný typ udává vlastnosti hlíz po uvaření a tím i konzumní použitelnost brambor.
Rozlišujeme tři základní varné typy:
Varný typ A: pevné lojovité brambory, které jsou nerozvářivé, příjemně vlhké, velmi slabě až slabě moučnaté, vhodné pro přípravu bramborového salátu i ke konzumu jako vařené.
Varný typ B: polopevné, polomoučné brambory s jemnou až hrubší strukturou, příjemně vlhké až sušší, vhodné jako příloha k jídlu.
Varný typ C: měkké, moučnaté brambory s jemnou až středně hrubou strukturou, středně vlhké až suché, vhodné k přípravě kaší a těst.
Varný typ D: není pro zahrádkáře významný – jde o odrůdy pro průmyslové zpracování.
Některé odrůdy jsou přechodem mezi uvedenými varnými typy. Například u označení AB, BA či BC vždy první písmeno značí převahu k varnému typu.
Pro zahrádkáře mají význam odrůdy velmi rané, rané, méně už polorané. Polopozdní až pozdní odrůdy, které se sklízejí až v polovině září, se na zahrádce nevyplatí. A pozor na to, že velmi rané odrůdy bychom měli zkonzumovat co nejdříve, nejdéle do Vánoc.
Odrůdy brambor se tedy rozdělují i podle toho, kolik potřebují dnů od výsadby do sklizně: velmi rané (90–100 dní), rané (100–110 dní), polorané (110–120 dní), polopozdní a pozdní (nad 120 dní).
Každý, kdo pěstuje brambory, byť na malém záhonku, si zaslouží kvalitní certifikovanou sadbu. Tu poznáte podle toho, že je označená návěskou (do 10 kg podnikovou, nad 10 kg úřední, tj. s hlavičkou ÚKZÚZ). Množství odrůd je skutečně téměř nepřeberné, vždyť například Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský měl v roce 2013 přihlášeno k uznávacímu řízení 180 odrůd sadbových brambor.
Brambory nemají zvláštní nároky na půdní podmínky, i jílovitohlinité půdy přinesou dobré výsledky. Nevhodné však jsou zamokřené pozemky a pěstování ve stínu pod stromy. Půdu je třeba na podzim hluboce zorat nebo zrýt, zjara řádně nakypřit – nejlépe rotačním kypřičem, aby byla jemná, bez hrudek. Brambory je třeba sázet do teplé půdy.
To, že byste si měli každý rok pořídit sadbu novou, uznanou není třeba nijak obhajovat. Brambory snadno onemocní virovými chorobami, které snižují výnos až o 50 %. Virózy se přenášejí sadbou a v porostu je rozšiřují především mšice, proto i poměrně pěkně vypadající sadba od známého není zárukou jejího dobrého zdravotního stavu, ten zaručuje jen sadba uznaná. Při nákupu sadby dbejte na to, aby hlízy byly ve velikosti kolem 4,5 cm, zdravé a vždy s označením názvu odrůdy a množitele. Sadba by měla mít velikost minimálně 25 x 25 mm a maximálně 60 x 60 mm. Brambory sázíme cca 30 cm od sebe. Při velké sadbě může být vzdálenost větší, při malé menší.
Vývoji rostlin pomůže opakované proorání či okopání. Kořenům tak zajistíme vzduch a zároveň se zničí plevele. Ani při okopávání však nesmí vznikat hroudy, půda nesmí být utužená, rozdroben musí být i nežádoucí půdní škraloup. Přihnojujeme hnojem v množství 3–4 kg na metr čtvereční, vyzrálého kompostu můžeme použít více. Pro zelené hnojení je vhodné použít například hořčici bílou, svazenku vratičolistou či lničku setou – sejeme je několik týdnů před podzimní orbou.
Dobrým předklíčením brambor na světle a použitím netkané textilie lze i v nadmořské výšce 520 m dosáhnout předčasné sklizně, tedy sklízet už za 66–69 dnů. Pro nejranější sklizně je vhodné vybírat odrůdy s rychlým nárůstem hlíz. V současné době tuto vlastnost splňují například odrůdy Everest, Flavia, Impala, Leoni, Magda, Solist a Vitesse.
Brambory v růstu potřebují denně v průměru 2–10 mm vody, což představuje cca 200–1 000 litrů vody za jeden den (podle plochy). V jiném přepočtu vychází, že jedna rostlina potřebuje 0,5–2,5 litru na jeden den. Zavlažování samozřejmě korigujte i s přírodním deštěm. V případě nedostatečného deště musíte vodu dodat jiným způsobem.
Po sklizni je třeba nechat brambory 2–3 týdny pod přístřeškem, kde se osuší a zhojí se poškozená místa. Chráníme je přitom před slunečním svitem. Aby nezezelenaly, přikryjeme je prodyšnou pytlovinou nebo kartonem. Nedostatečné „vydýchání“ brambor poznáme podle potní vrstvy – brambory jsou na povrchu vlhké. Před uložením do sklepa nebo jiné chladné a vlhké místnosti vyřadíme hlízy s hnilobou. Brambory se doporučuje skladovat při teplotách 2–6 °C, ve vrstvách do výše 1 metru. Brambory skladované při této teplotě však nelze konzumovat ihned. Škrob by se v nich totiž přeměnil na cukry a brambory by chutnaly nasládle. Necháme je proto 10–14 dnů v teplotě 12–15 °C.
V naší poradně s názvem ČESNEK SKLADOVÁNÍ - PLÍSEŇ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ingrid Míková.
Dobrý den, prosím Vás, máte někdo zkušenost s plísní při skladování česneku? Nakoupila jsem zásobu kvalitního českého česneku na zimu. Umístila jsem ho v kyticích do prázdného "petrželáku" a dala na otevřenou lodžii. Bohužel jsou teploty stále nad 0 C a na česneku se objevila plíseň (černé skvrnky rozseté po povrchu stonků a vrchní slupce hlaviček). Když se ochladí, mám pocit, že plíseň mizí. Stroužky jsou krásné, pevné a nepoškozené. Pokud sloupnu vrchní vrstvu, jsou hlavičky úplně výstavní. Potřebovala bych poradit, jestli mám česnek vyhodit nebo jestli stačí sloupnout vrchní slupku a použít. Vím, že u nahnilého ovoce nebo zeleniny je potřeba vyhodit. Moc děkuji za radu, Ingrid Míková.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Ta plíseň se vám dělá protože skladujete česnek v příliš vlhkém prostředí. Česneku úplně stačí, když ho uskladníte v otevřené papírové krabici v místnosti při teplotě 10 až 15 °C v temnu. Oloupejte z česneku oplesnivělé slupky a dejte ho do krabice. Když česnek necháte na teplotě pod 10°C tak vybudíte jeho klíčení a nevydrží vám.
Teoreticky jste nás připravila, a teď byste nám jako bonus mohla představit některé z těch rezistentních odrůd...
Tyto odrůdy bývají podle svého původu označovány jako interspecifické, tedy mezidruhové, ale můžeme se také setkat s označením německého původu, kde se jim říká PIWI odrůdy (pilzwiderstandsfähige Rebsorten). Při jejich křížení byly použity jiné druhy nežli Vitis vinifera. Zpočátku tyto takto vzniklé odrůdy nedosahovaly kvality běžně pěstovaných evropských odrůd, avšak v současné době jsou mezi nimi již některé, které evropských odrůdám mohou úspěšně konkurovat.
Jednou z nich je odrůda Hibernal. Tato bílá moštová odrůda je u nás ze všech PIWI odrůd rozšířená nejvíce. Pochází z Německa, z Výzkumného ústavu v Geisenheimu, a jeden z rodičů odrůdy Hibernal, mnohonásobný interspecifický kříženec Seibel 7053, má v rodokmenu řadu původních botanických druhů rodu Vitis. Právě ten je dárcem rezistence. Druhým rodičem je Ryzlink rýnský, po kterém má Hibernal některé své vlastnosti, například delší vegetační dobu, a proto se hodí do nejlepších pěstitelských podmínek. Poměrně dobře snáší mráz, je také dostatečně odolný vůči padlí i plísni šedé. K plísni révové je tolerantní, doporučuje se jeden postřik před květem. Hibernal je právě jedna z odrůd, které jsou v kvalitě vín srovnatelné s evropskými odrůdami. Protože je pozdní odrůdou, většinou dosahuje velmi dobré cukernatosti, a proto se z něj vyrábějí vína s vysokými přívlastky, která bývají jemně aromatická, s ovocnými vůněmi a větším obsahem kyselin, podobně jako je tomu u Ryzlinku rýnského. Na přehlídkách vín se kvalitou často neliší od evropských odrůd. Zde je fotografie odrůdy Hibernal:
Výsledkem šlechtitelské činnosti u nás je odrůda Malverina. Jejími rodiči jsou odrůdy Merlan a Rakiš. Oba rodiče mají ve svých předcích dárce rezistence, a to Villard Blanc u odrůdy Rakiš, a Seibel 13. 666 u Merlanu. Kdybychom se podívali podrobněji na jejich rodokmen, opět bychom došli ke kombinaci řady botanických druhů, přinášejících odolnost k houbovým chorobám. Dobře snáší mráz a také dvě z nejčastěji se vyskytujících houbových onemocnění – plíseň révy a padlí. Co se týká plísně šedé – její výskyt závisí na vododržnosti půd: na půdách s větší vlhkostí se tato choroba může vyskytovat, na sušších půdách jí hrozny vcelku odolávají. Má poměrně velké bobule, ve zralosti jsou žlutozelené s narůžovělým líčkem na straně přivrácené ke sluníčku. Víno této odrůdy se vyznačuje svěžími kyselinami s ovocným aroma typu zeleného jablka, hrušky či kdoule. V pěkných ročnících lze rozpoznat ve vůni i v chuti určitou kořenitost s nádechem do skořice. Zde je fotografie odrůdy Malverina:
V poslední době někteří vinaři vysazují německou PIWI odrůdu Johanniter, která vznikla ve Freiburgu křížením vícenásobného křížence Rulandského šedého, Chrupky bílé a rezistenci přinášejícího Seyve Villard 12.481; a to vše bylo ještě zkříženo s odrůdou Ryzlink rýnský. Z výčtu těchto odrůd můžeme ledacos odvodit: například to, že Johanniter má podobné nároky na polohu a půdu jako Ryzlink rýnský a požaduje dobré oslunění. Hrozen má středně hustý válcovitý se žlutými až zlatožlutými bobulemi s výraznou tečkou po blizně. Velmi dobře odolává mrazu, peronospoře, padlí i plísni šedé. V příznivých letech na něm lze najít cibéby. A tím je jasné, že už víme, že Johanniter je odrůda, která se sklízí později. Víno bývá kvalitní s výraznou kyselinou a typickými vůněmi ovoce a květin.
Velmi odlišnou od těchto uvedených odrůd je odrůda Solaris, která má ve svém rodokmenu odrůdy Merzling, který sám o sobě je složitým mezidruhovým křížencem, dále odrůdu Severnyj s původem z Asie a ještě odrůdu Muškát Ottonel. Solaris se u nás v poslední době stále více rozšiřuje, protože jde o odrůdu s velmi krátkou vegetační dobou. Sklízí se začátkem září, někdy už koncem srpna. Proto se hodí i do okrajových vinařských oblastí, na vrchol svahu, který bývá vzdušný, a nejlépe do písčitohlinitých či hlinitopísčitých půd. Hrozen je středně velký, protáhlý, hustý, se zelenožlutou až zlatožlutou kulatou bobulí. Výrazně odolává peronospoře a padlí, dobře odolává i plísni šedé. I když je odrůda Solaris bujného růstu, velmi dobře u ní vyzrává dřevo, a proto je značně odolná mrazům. Je zajímavé, že přes krátkou vegetační dobu dokáže vytvořit dostatek sacharidů. Víno bývá plné, s jemnými vůněmi ovoce a květin, s mírnějším obsahem kyselin. Když to shrneme, jde o rezistentní odrůdu, vhodnou do ekologických vinic, ranost dozrávání umožňuje její uplatnění v burčácích a zároveň lze její hrozny nabídnout jako ranou stolní odrůdu.
Ve svém příspěvku SKLADOVÁNÍ ČESNEKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarmila Balášová.
Slyšela jsem o možnosti uskladnění česneku tak,že se rozebere palice na stroužky,do sklenice se dá 1cm soli a stroužky česneku.Nikde jsem se nedozvěděla zda mají být stroužky oloupané nebo ne.Prosín o sdělení.
Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ufo.
Dobrý den, psali česnek neloupaný, ale nepsali o jak velikou nádobu se jedná a jaké množství česneku ...... také hledám možnost, jak uchovat koupený česnek co nejdéle a je to vážně problém .
Jak říkají zkušení pěstitelé, žádná nejlepší odrůda neexistuje. Každá odrůda je jiná, každá je něčím jedinečná. Vybrat si musíte nejprve mezi paličáky a nepaličáky – paličáky (například Brenecký paličák, Ropal, Znojemský) jsou takové odrůdyčesneku, které vytvářejí na vrcholu palici, tedy kulovité květenství s květy a pacibulkami. Nepaličáky (například Japo, Prim, Záhorský) nevybíhají do květního stvolu a nevytvářejí pacibulky a mívají bílé stroužky. Přestože je dle odborníků pěstování nepaličáků snazší (lépe se přizpůsobují místním podmínkám pro pěstování a lépe se i skladují), u nás se častěji pěstuje česnek paličák.
Odrůdyčesneku lze dále rozdělit dle doby výsadby. Podzimní odrůdy (například Alan, Záhorský, Bzenecký paličák, Ropal, Znojemský) se vysazují od září do poloviny října (někdy i v listopadu, ale zde není jistota, že spolehlivě zakoření před zamrznutím půdy) a jsou určeny ke sklizni začátkem léta. Mívají vyšší výnos, ale nepředstavují nejlepšíodrůdy na skladování. Jarní odrůdy (například Japo, Prim) se vysazují na jaře, až rozmrzne půda, ale obvykle není pozdě ani v květnu. Sklízí se už o prázdninách, pokud jste jej dali do země až koncem jara, tak samozřejmě později, v každém případě však jarní sadba mívá kratší vegetační dobu a tím i nižší výnosy. Pěstitelé proto raději dávají přednost podzimní výsadbě, i když některé jarní odrůdy lépe odolávají chorobám, zejména těm houbovým (o tom viz níže).
Mimo jiné lze rozlišovat i velkostroužkové odrůdy (Dukát, Havran, Jovan) a odrůdy s menšími stroužky (Slavin, Benátčan), které se mnohem lépe rozmnožují.
Zmínit můžeme i rozlišení česneku na modrý a bílý. Modrý česnek má vnější blanitý obal obepínající stroužky modrofialový a stroužky jsou fialově žilkované. Bílý česnek má vnější obal i stroužky bílé.
V posledních letech si velkopěstitelé nejvíce oblíbili odrůdu Bjetin, avšak ani tuto odrůdu nelze jednoznačně označit za nejlepší. Mezi drobnými pěstiteli je oblíbený Bzenecký paličák či Záhorský nepaličák.
Vinnou révu lze pěstovat i v takzvaných nevinařských oblastech, a to díky výběru správné odrůdy. Vybírat můžete mezi révou bílou, modrou či růžovou, dále se dělí na typy skleníkové a venkovní. Výběr ale tímto nekončí, v dnešní době si i běžní pěstitelé mohou vybrat mezi peckatými/semennými či bezsemennými odrůdami. Pokud máte děti, vybírejte raději mezi bezsemennými typy.
Pro malopěstitelské účely se nejlépe hodí takzvané stolní odrůdy, což je označení pro druhy révy vinné určené především k přímé spotřebě, nicméně i z těchto odrůd lze vyrábět lehká vína. Jako stolní můžete pěstovat i některé známé moštové odrůdy, například Müller Thurgau. Stolní odrůdy také mívají větší výnosy než odrůdy označované jako moštové.
S jakou odrůdou tedy začít a nezkazit si chuť do dalšího pěstování? Rozhodně s takovou, která je odolná, chutná a výnosná! Zkušení pěstitelé doporučují například odrůdy Nero (rodí vždy a spolehlivě), Niagara, Arkadia, podle nich tyto tři odrůdy nejen dokážou porůst váš dům či pergolu, ale ještě si na nich skvěle pochutnáte. Pro začátečníky navrhují rovněž odrůdu Krystal, která je velmi odolná proti chorobám i mrazu, je bujná, plodná, plody jsou relativně velké a mají vynikající chuť. Pro vyšší nadmořskou výšku (ale k jižní stěně domu) doporučují například bílou odrůdu Vostorg nebo modrou Kodrjanka. Obě jsou rané, odolné a poměrně mrazuvzdorné.
Základním vodítkem při výběru odrůdy vinné révy by pro vás měla být nadmořská výška a jí dané klimatické podmínky. Při nákupu si zkuste nechat poradit od odborníků, která odrůda je nejvhodnější přímo pro vaši zahradu, nebo zkuste vycházet z následujících řádků.
Ve svém příspěvku MNOŽENÍ BORŮVEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdenek stříž.
Dobrý den,
Začal jsem pěstovat borůvky a prosím o všechny možné info o množení (doba, ,postup a td.) mám dobré pozdní odrůdy a chtěl bych je sám namnožit , děkuji Stříž
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Mařatková Olga.
Dobrý den , nevím jestli jsem na správném místě a jestli mi někdo bude vůbec chtít odpovědět. Mám borůvku šestý rok Je asi120 cm vysoká a dost bohatá , ale už druhý rok mi květy něco okouše. Když jsem loni zjistila , že skoro polovina květů je pryč,ptala jsem se v zahradnictví a tam mi řekli ,že je to pravděpodobně sviluška ale ,že je to divné ,protože borůvka většinou škůdci netrpí . Dali mi postřik, který jsem aplikovala , ale stejně mi zbylo jen pár květů. Letos jsem hlídala pečlivě, až začnou poupátka a hned jsem opět aplikovala postřik .Jenže za tři dny jsem přišla a opět polovina květů pryč. Opět jsem našla několik pavoučků živých a veselých ! Prosím -neví někdo co s tím? Jaký postřik použít a jak se té potvory zbavit?Budu vděčná za každou radu ! Děkuji vám. Zdravím -Mařatková
Myslím, že každého drobného pěstitele budou nejvíce zajímat odrůdy stolní. Existují také rezistentní stolní odrůdy?
Ve státní knize odrůd je zapsaná jen jediná. Jmenuje se Arkadia a pochází z Výzkumného ústavu v Oděse, kde vznikla křížením odrůd Moldova a Cardinal, a pojmenovali ji tam Nasťa. Pro přehlednost ještě jednou: u nás je to Arkadia, v Oděse Nasťa. Moldova je interspecifický kříženec mezi odrůdami Guzal Kara a Seyve Villard 12.375; Cardinal je kříženec původem z Kalifornie. Odrůda Arkadia byla k nám introdukována /uvedena jako nová/ a pochopitelně prošla státními odrůdovými zkouškami. Má velmi velký hrozen, poměrně hustý, s velkými bobulemi. Na nich je velmi zajímavý tvar: jsou trochu protáhlé do špičky, tento tvar se ampelograficky nazývá vejčitý. Barva slupky je zelenožlutá, v pěkných ročnících až zcela žlutá. Bohužel je náročná na podmínky, daří se jí v teplých a chráněných polohách s dostatkem vláhy – tedy je vhodná pro hlinitopísčité nebo písčitohlinité půdy. Sklízí se začátkem září. Velmi dobře odolává peronospoře, o něco hůře odolává padlí. Odolnost k plísni šedé je střední, stejně jako odolnost k mrazům. Velmi se doporučuje provádět redukci hroznů a to už ve fenofázi zavěšování (velikost hrášku – viz leden), nejlépe je ponechat na jednom letorostu jen jeden hrozen. Arkadia krásně vypadá na pergole, avšak zde bych důrazně doporučila jen malé zatížení a důsledně provádět zelené práce, i když se to ve výšce bude zdát obtížné. Tady je fotografie odrůdy Arkadia:
Na trhu se sazenicemi stolních odrůd je možné se setkat s řadou dalších stolních odrůd, které se k nám dostaly z různých jiných zemí. Proto se o některých z nich zmíním. V dobách, kde se v Evropě objevili první mezidruhoví kříženci, se u nás tehdy rozšířila americká odrůda Isabella, která se u drobných pěstitelů udržela řadu desítek let. Předpokládá se, že je křížencem Vitis labrusca a Vitis vinifera. A právě druh Vitis labrusca této odrůdě předal typické chuťové vlastnosti – výrazné tóny jahod či malin, které se také tehdy označovaly jako „liščina“ („fox“). Naši předkové již velmi brzy po introdukci těchto typů kříženců došli k závěru, že takovéto přespříliš výrazné ovocné vůně a chuti do charakteru evropských vín nepatří, dokonce v některých zemích byly další výsadby těchto kříženců zakázány. Nicméně v současné době nastává u některých prodejců „vzkříšení“ slávy „labruskoidních“ vín a sem tam se na trhu můžete setkat s dovozy amerických vín s označením Labrusca. Můj skromný názor je ten, že tyto příchutě opravu do evropských vín nepatří. Z pěstitelského hlediska to však zajímavá odrůda je, protože není náročná na podmínky, a proto se hodí i do okrajových vinařských či nevinařských oblastí. Hrozen je středně velký a středně hustý, bobule jsou poměrně velké, šedomodré. Odrůda je velmi dobře odolná k peronospoře a plísni šedé, středně dobře odolává padlí a mrazům. Hodí se pro pěstování na pergolách a také vyžaduje dobré provedení zelených prací. Dozrává v druhé polovině září.
Na výstavách se můžeme setkat s několika odrůdami, pocházejícími z bývalého Sovětského Svazu, kde se mezidruhovým křížením výzkumníci zabývali už ve druhé polovině dvacátého století, avšak u nás se jejich sazenice prodávají až v posledních letech. Je to například odrůda Jaloveckij ustojčivij, z křížení mezidruhového křížence Seyve Villard 20.366 a odrůdy Královna vinic. Je to pozdní odrůda, dozrávající v říjnu, s velkým středně hustým hroznem a velkými oválnými bobulemi žlutozelené barvy. Jistě by našla uplatnění ve sklenících. Tato odrůda pochází z Oděsy. Občas se také prodává sadba odrůdy Krystal; ta zase pochází z Maďarska z Budapešti. Je to nenáročná odrůda s vysokou odolností k zimním mrazům, na jaře však někdy pomrzá. Hroznům i bobulím chybí velikost, typická pro stolní odrůdy, avšak dužnina bobulí je masitá, sladká a není v ní obsaženo příliš kyselin.
Abych nevynechala všechny barevné varianty: ano, existují i PIWI odrůdy s modrými bobulemi, například odrůda Kodrjanka, pocházející z Moldávie, která se vyznačuje středně velkým, rozvětveným hroznem a oválnými bobulemi s tmavě modrou barvou slupky. Tato odrůda také nemá velké nároky na pěstební podmínky. Jen se příliš nehodí do hlinitějších půd, na kterých často sprchává.
Tady svůj krátký přehled interspecifických odrůd skončím, protože jich existuje dlouhá řada, která se neustále prodlužuje. Každá země má svůj sortiment odrůd a na nejrůznějších výstavách můžete narazit na sazenice odrůd dovezených ze zahraničí, především na sazenice odrůd stolních. Koho to zajímá, tomu mohu doporučit studijní materiál: publikaci nazvanou Bio odrůdy révy vinné od autora Pavla Pavlouška, vydanou nakladatelstvím Grada v roce 2016.
Různé odrůdy mají různě dlouhé vegetační období, jehož délka se počítá od vyrašení až do sběru hroznů. Zkuste si tedy vybrat takovou odrůdu, která ve vašich podmínkách stihne dozrát, to zamená, že její vegetační doba nepřesáhne počet dní, ve kterých teplota neklesá pod 10 °C.
Velmi rané odrůdy – potřebují k dozrání 105 až 115 dnů: Irsay Oliver a Sieger
Středně rané odrůdy – dozrávají za 130 až 145 dnů: Müller Thurgau, Veltlínské červené rané, Panonia Kincse
Pozdní odrůdy – vyžadují 150 až 165 dnů: většina moštových odrůd
Velmi pozdní odrůdy – potřebují k dozrání 165 až 180 dnů: Ryzlink vlašský, Ryzlink rýnský, André, Frankovka
Shrneme-li to, tak na pokrytí pergoly vybírejte vždy ze stolních odrůd vinné révy, které mívají velké a sladké bobule a vyznačují se zejména odolností proti mrazu a houbovým onemocněním. Jejich hrozny jsou předně určeny ke konzumaci a k výrobě stolních vín. Právě pro tyto účely se dlouhá léta speciálně šlechtily. Jde o tyto v České republice povolené a registrované odrůdy:
Arkadia – odrůda původem z Ukrajiny, má velké žlutozelené bobule; mezi u nás registrovanými odrůdami je nejodolnější proti houbovým onemocněním
Diamant – slovenská odrůda vhodná do zahrádek, velké mrazy nesnáší příliš dobře, proto je pro ni vhodnější teplé stanoviště
Chrupka bílá a červená – velmi staré odrůdy s nejasným původem, pravděpodobně pocházejí z Egypta či Malé Asie; získávají se z nich lehká stolní vína
Julski biser – odrůda z Bulharska, která vyžaduje teplé stanoviště, má žlutozelené bobule
Olšava – moravská mrazuvzdorná odrůda, která nemá vysoké nároky na polohu, velké hrozny s červenofialovými bobulemi tak dobře dozrávají i v náročnějších podmínkách
Panonia Kinsce – odrůda pocházející z Maďarska, vhodná do skleníků, její hrozny vydrží uskladněné poměrně dlouhou dobu
Pola – moravská odrůda s výbornými hrozny, vhodná jak pro pěstování v okrajových vinařských oblastech, tak i pro fóliovníky a skleníky
Vitra – moravská odrůda vhodná pro pěstování ve sklenících a fóliovnících, velké bobule mají příjemnou chuť
Odrůdy slivoní švestek jsou bohužel citlivé na šarku. Šarka způsobuje opadávání ještě nezralých švestek, což znamená, že jsou kyselé. Toto onemocnění poznáme podle žlutých až zelených skvrnek na plodech a listech. Plody jsou hrbolaté, mají dolíčky, pod kterými je červená až hnědá dužina. Onemocnění přenáší hmyz a není možné ho nijak léčit, stromy je nejlepší vykácet a kompletně spálit. Nejdůležitější je prevence, respektive výběr vhodné odrůdy. Pro výsadbu se používají generativní neboli semenné podnože (tedy stromky vypěstované ze semen, protože se šarka nepřenáší semeny). Podnož je kmen s kořenovým systémem, na který je naroubována jiná odrůda slivoně. Vhodné je nahradit citlivé švestky pološvestkami nebo slívami. Pokud chcete pěstovat slivoně, doporučuje se vždy vyhledat odrůdy odolné vůči šarce.
Stromky vysazované ve školkách jsou tvořeny podnoží myrobalánu. Nevýhodou je však velký vzrůst. Dalším problémem je, že stromy na tomto základu vynáší plody později než klasické švestky. Proto se hodí do teplých a suchých oblastí republiky. Do nejteplejších oblastí Česka jsou vhodné například tyto odrůdy: Stanley, Čačanská lepotica, Čačanská najbolja.
Wangenheimova švestka, zelené renklody a durancie jsou jako semenáče vhodné pro těžší a vlhčí půdy. Stromy na těchto podnožích rostou mnohem méně než na podnožích myrobalánu.
Mezi podnože, které jsou vhodné i za způsobu vegetativního množení, tedy způsobu, kdy se strom dělí řízkováním a má stejný genetický materiál jako matečná rostlina, patří odrůdy jako St. Julien nebo MY–KL–A, které dobře rostou i ve vlhčích a těžších zeminách, mají vzrůst asi 60–70 % myrobalánu. Stromy mají dřívější plodnost než právě myrobalánové podnože.
Máte-li jen malou zahradu, kde je důležitý každý centimetr místa, vhodnou podnoží je WAxWA, jejíž růst je 50–60 % myrobalánu a vřetena plodí už druhým nebo nejpozději třetím rokem od vysazení.
Máte-li zahradu v mrazové kotlině, pak slivoně raději vůbec nevysazujte. Ideální je pěstovat stromy do nadmořské výšky 350 m n. m., odolné odrůdy do 450 m n. m., při dobré péči a vhodném lokálním klimatu mohou zvládnout i vyšší polohy. Dobré je mít samosprašnou odrůdu. Pokud není, musíme jim zajistit opylovače (jiná odrůda nedaleko stromu).
Švestky se sází na jaře nebo na podzim. Pokud máte dost času na přípravu půdy, ideálním řešením je na podzim půdu zrýt a prohnojit hnojem. Poté je vhodné půdu obohatit pomocí zeleného hnojení, což je ekologická a levná varianta přihnojování půdy. Zasadí se drobné rostliny jako měsíček lékařský nebo svazenka vratičolistá, vikvovité (lupina, bob, hrách, vikve a hrachor) a brukvovité (řepka, hořčice) rostliny, které se poté do půdy zaryjí. Jejich drobné kořínky půdu obohatí například o dusík. Podzim je dobou vhodnou pro zasazení malých stromků slivoní – vřeten. Vřetena jsou stromky o výšce kmenu od 30 do 60 cm. Ostatní výhony mají mít alespoň 20 cm. Pokud chcete zasadit více stromků, doporučuje se vzdálenost mezi jednotlivými vřeteny slivoní asi 1,5–1,8 m průměrně. Pokud máte podnož myrobalánu nebo St. Julienu, tedy podnože většího vzrůstu, sázejte ve vzdálenosti 4,5 x 2,5 m (vzdálenost mezi řadami x vzdálenost mezi stromky v řadě). Podnože méně vzrůstné, jako je například Wangenheimova odrůda, sázíme 4 x 2 m a slabě rostoucí, jako je Pixy, 4 x 1,5 m. Kombinujeme-li vzrůstné podnože s velmi vzrůstnými korunami, sázíme i 6 x 4 m od sebe. Místo štěpování musí zůstat nad zemí.
Stromy potřebují dostatečnou výživu, a pokud je sucho, tak i dostatečnou zálivku. Dostatek vláhy je důležitý zejména v období růstu plodů. Nejchutnější a obecně nejlepší plody slivoní rostou ve druhém až třetím roce od výsadby. Na podzim, když přijdou větší mrazíky, je třeba strom přihnojit lopatkou Cereritu. Do kruhu 1,5 m od kmene se položí nastýlka neboli mulč starého chlévského hnoje ve výšce cca 10 centimetrů. Kmene se ale hnůj nemá dotýkat. V době vegetace se na mulč přidává pokosená tráva. Princip mulče nahrazuje přirozený proces v přírodě, který funguje tak, že spadlé listy a větve zadržují vláhu v zemi a postupně se vrací do půdy a hnojí ji, čímž navrací stromu živiny a energii. Hnojení starších stromů není tak potřebné, protože slivoně mají hluboké kořeny a mohou tak čerpat živiny z větší hloubky. Tyto stromy tedy půdu nevyčerpávají, a tak může být půda ve švestkových sadech i velmi úrodná.
Stromy řežeme koncem března až v době květu, pokud krátíme mladé slivoně, tak na počátku jejich plodnosti. Jestliže jste stromky sázeli na podzim, proveďte první řez následující jaro, pokud na jaře, tak ještě v témže období. Zkracovat větve je možné v době vegetace, jako to platí u jiných peckovin, a to až do začátku září. První roky se provádí takzvaný výchovný řez. Mladé stromy se zkracují, mají-li příliš dlouhé výhony, a tímto řezem korunu zahušťujeme. Starší stromy řežeme, mají-li příliš dlouhé jednotlivé větve nebo roste-li určitá větev příliš v ostrém úhlu ke kmenu (při přetížení by se větev mohla odlomit a strom tak nenávratně poškodit. Ideální je roční přírůst větví asi půl metru, pak stačí strom řezem prosvětlovat. Pokud je menší, korunu bychom měli prořezávat hlouběji.
Chceme-li vypěstovat mnoho kvalitních plodů, měli bychom provádět probírku plodů. Slivoně nasazují dvakrát až desetkrát více plodů, než jsou schopny dovést k dozrání (zejména u původních druhů švestek). Probírka by měla proběhnout začátkem léta (červen), a to tím způsobem, že švestka, dotýkající se některé další by měla být odstraněna. Dokonce je uváděno, že plody by měly mít mezi sebou vzdálenost 6 až 9 palců. Nejlepší je přebytečné plody odstraňovat ručně. Námahu spojenou s probírkou vám vynahradí kvalita výsledného ovoce.
Švestky nejsou příliš dlouhověké. Jsou-li výnosy nízké nebo je-li slivoň napadena chorobou, je dobré strom skácet a nahradit novým.
Červivost plodů způsobuje pilatka švestková, plody jsou následně napadeny moniliovou hnilobou. Dalším nepřítelem je obaleč švestkový, mšice a puklice švestková. Stromy proti těmto škůdcům chráníme na jaře postřiky. V době opadu 95 % okvětních lístků se provádí večer postřik přípravkem Zolone 35EC, který je účinný proti pilatce švestkové a žluté.
Jednou z nich je odrůda Sevar, která je opět našeho původu. Vyšlechtěna byla na šlechtitelské stanici v Polešovicích u Uherského Hradiště. V tomto případě to měl šlechtitel snadné při výběru rodičů, jedním z nich je vícenásobný kříženec Seyve Villard 12.358, a druhým je u nás dlouho věrně pěstovaná odrůda Svatovavřinecké. Jde o odrůdu, kterou je možné pěstovat ve všech vinařských oblastech a dokonce i v místech, která leží mimo vinařské oblasti ve vhodných, dostatečně osluněných polohách. Nejlépe se mu daří v hlinitopísčitých či písčitohlinitých půdách. Středně velký rozvětvený a středně hustý hrozen tvoří malé kulaté bobule s modročernou barvou slupky. Červené barvivo do určité míry zbarvuje i dužninu, proto lze Sevar zařadit mezi barvířky. Tato odrůda dobře odolává peronospoře a padlí. Vzhledem k hustotě hroznu, kterou „podědil“ po odrůdě Svatovavřinecké, však může být občas napadána plísní šedou, tedy především bobule, poškozené například hmyzem. Mrazům odolává Sevar dobře. Sklon ke sprchávání je slabý, někdy střední, každopádně však menší než je tomu u Svatovavřineckého. Sklízí se brzy, rozhodně dříve nežli Svatovavřinecké, krátce po odrůdě Modrý Portugal. Víno se vyznačuje ovocnými vůněmi, a to i po drobném ovoci jako jsou maliny, ostružiny, jahody, rybíz či borůvky. A po odrůdě Svatovavřinecké si tento její kříženec zachoval také typický vyšší obsah kyselin, které se nevyskytují u červených vín jižní Evropy, ale pro kterou „fajnšmekři“ Svatovavřinecké milovali a milují. Tady je fotografie odrůdy Sevar:
Další modrou PIWI odrůdou našeho původu je odrůda Laurot. Vznikla křížením odrůdy Merlan, stejně jako odrůda Malverina, druhým rodičem je odrůda Fratava, o které jsme si povídali v říjnu. Odrůda Laurot je náročnější na stanoviště, vyžaduje jižní nebo jihozápadní svahy a půdy kamenité nebo štěrkovité. Z toho vyplývá, že má delší vegetační dobu a sklízí se obvykle v polovině října. Má středně velký rozvětvený hrozen, spíše řidší nežli hustý, bobule jsou malé, modročerné. Má zvýšenou odolnost ke všem houbovým chorobám, také poměrně odolává mrazům. Vína jsou plná, kvalitní, podle jednotlivých ročníků mohou obsahovat více kyselin, které se někdy ve vinařské technologii odbourávají. Aroma připomíná černý rybíz a čokoládu. Vína této odrůdy se hodí pro barikování. Tady je fotografie odrůdy Laurot:
Bezsemennost révy vinné patří mezi významné vlastnosti stolních odrůd a je v celosvětovém měřítku velkým cílem všech šlechtitelů. Mezi bezsemennými odrůdami najdeme takové, které mají zvýšenou odolnost k houbovým chorobám a zimním mrazům.
Mezi pěstitelsky zajímavé odrůdy bezsemenných patří Glenora, Remaily Seedless, Picurka, Perlette, Elma a Jupiter. Tyto bezsemenné stolní odrůdy jsou náročnější na teplo, proto je výběr stanoviště pro ně velice důležitý. Z tohoto důvodu je také nelze s úspěchem pěstovat na každé zahrádce ve volné půdě – pěstování ve sklenících je mnohem jistější a odrůdy pak dávají pravidelné sklizně a kvalitní hrozny.
Na zahrádkách se pěstují i klasické stolní odrůdy, například Kodrjanka, Muscat blue, Pervozvanyj, Viking, Viktoria, Elada. Z dalších klasických stolních odrůd se doporučují Dačnyj, Kubaň a Lilla.
To je ten škůdce, kvůli kterému musíme vyrábět sazenice štěpováním běžných odrůd na rezistentní podnože, že ano?
Přesně tak. Mšička révokaz, latinsky Viteus vitifoliae. Má ještě několik latinských synonym; to nejstarší a nejznámější je Phyloxera vastatrix. Dnes už víme, že toto pojmenování je chybné, avšak mezi vinaři je rozšířené, proto ho také uvádím. Mšička révokaz je druhem hmyzu, kterého si naši předkové dovezli do Evropy v roce 1855 a tím si zadělali na dlouhotrvající problém. Původním záměrem onoho dovozu nových odrůd z Ameriky byla snaha o rozšíření evropského, nebo lépe francouzského sortimentu, který v té době nebyl příliš kvalitní. Tyto dovezené odrůdy měly být používány pro šlechtění nových odrůd. Samozřejmě, že se tento dovezený materiál vysadil na více místech (už tehdy fungovala reklama a každý chtěl nové americké odrůdy mít). Po čase se ukázalo, že se ve vinicích objevují místa, kde sousedící keře odumírají. Po nějaké době se ukázalo, že „pachatelem“ – řečeno slovy detektivek – byla mšička révokaz.
Tento škůdce má složitější životní cyklus, který pro pochopení jeho působení na révu musím popsat podrobněji: Mšička révokaz se vyskytuje ve dvou formách, které na sebe navazují. Partenogenetické samičky (tedy ty, které nepotřebují samce k oplodnění) přezimují na kořenech, ale i na borce nad povrchem půdy. Na jaře se stěhují na listy amerických odrůd, kde sají, vytvářejí hálky, a v nich kladou vajíčka. Nové mladé samičky obdobně pokračují, takže napadené listy mohou být doslova poseté hálkami. Avšak pozor, listy evropských odrůd se jim asi nelíbí, nechutnají jim, nebo se jim prostě nehodí, protože tyto listové hálky tvoří jen na amerických odrůdách. Což ovšem neznamená, že evropským odrůdám se tento škůdce vyhne! Právě naopak. Ale budu pokračovat v jeho životním cyklu. Z listů se mšičky asi v polovině svého ročního cyklu stěhují do půdy, kde sají na mladých kořenech a později i na kořenech starších, a vytvářejí na nich nádorky. Tím na nich narušují cévní svazky tak, že keře odumírají. Samičky tedy na evropských odrůdách žijí jen na kořenech. Na listech se jejich hálky vůbec neobjevují, takže tento škůdce nebývá včas odhalen. Bohužel se to pozná, až když keře začnou houfně hynout! A to byla pohroma, která ve druhé polovině 19. století málem zlikvidovala vinařství v nejznámější vinařské zemi – ve Francii.
Po čase se ale přišlo na to, že na kořenech amerických odrůd se ty nádorky vytvářejí pouze na mladších částech kořenové soustavy a že tento škůdce žije s americkými odrůdami v jakési shodě a nelikviduje je. A francouzští vinaři brzy pochopili, že jedinou možností, jak zachránit staré evropské odrůdy (například odrůdy z rodiny Burgundských) je štěpování roubů těchto klasických odrůd na podnože z odrůd amerických. Dnes umíme tohoto škůdce likvidovat, například přípravky na bázi organofosfátů, ale takový postřik má smysl jen tam, kde se tento škůdce objeví také na listech a je tudíž rozpoznatelný, tedy v podnožových vinicích.
Tento složitý životní cyklus tohoto škůdce je příčinou toho, že byl kdysi vydán zákaz vysazovat tzv. „pravokořenné“ vinice. Dodnes nebyl zrušen. A nám nezbývá než používat k výsadbě jen sazenice štěpované na podnožové odrůdy, které jsou vůči tomuto škůdci rezistentní, nebo jsou alespoň tolerantní.
Hálky způsobené mšičkou révokazem na rubové straně listu „americké“ révy
