Téma: 

největší evropský pavouk


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

JEDOVATÝ PAVOUK V ČR

Pokoutník tmavý

Pokoutník tmavý (Eratigena atrica) má délku těla 10–16 milimetrů. Svým vzhledem a délkou noh se jeho velikost v očích laiků zvětšuje. Hlavohruď je hnědošedá se dvěma laločnatými tmavými skvrnami. Zadeček je hnědošedý se světlejší vlnkovanou až šipkovitou kresbou. Nohy jsou výrazně dlouhé (zvláště u samců) a stejně jako celé tělo hustě ochlupené.

Pokoutník tmavý je evropský druh. V České republice jde o hojný druh po celém území. Běžně se dožívá čtyř, vzácně až sedmi let. Přes svou nápadnou velikost se tento druh často stává kořistí jiných, na pohled menších pavoučích druhů.

Pokoutník tmavý patří mezi nejběžnější domácí pavouky, najdeme ho zejména ve starých domech, sklepích, stájích a v okolí domů. Ve volné přírodě žije například v sutích, na okrajích jeskyní, ve skalách a také v lomech. Staví si husté plachetkovité sítě, nejčastěji na tmavých místech a v rozích. Aktivní je v noci. V přírodě se s dospělci setkáme od května do července, v budovách a vytápěných místech i celoročně. Přestože má většina lidí z tohoto pavouka vzhledem k jeho vzezření a velikosti strach, jedná se o neškodného a užitečného tvora.

Detail odstavce: Pokoutník tmavý
Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR
Zveřejněno: 31.8.2017


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: pěstování keříčkových rajčat

Mini rajčátka se dají pěstovat na balkoně s jižní a jihozápadní orientací. Nádobu volte co největší, minimálně 10 litrů na rostlinu. Rajče potřebuje vodu, takže pod nádobu umístěte misku, ve které se bude zadržovat přebytek zálivkové vody. Substrát vyberte pro pěstování zeleniny. Hnojení provádějte 2 krát do měsíce hnojivem z trusu hospodářských zvířat nebo můžete použít Krystalon plod. Vyvarujte se zalévání na listy, vlhčete jen substrát.

Zdroj: diskuze Pěstování keříčkových rajčat
Odesláno: 27.4.2015 uživatelem Kamča
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

JEDOVATÝ PAVOUK V ČR

Jedovatý zelený pavouk křižák

Křižák zelený (Araniella cucurbitina) je pavouk z čeledi křižákovití. Samice dorůstá délky maximálně 7 mm, samec 5 mm. Hlavohruď je žlutohnědá, zadeček nápadně žlutozelený až zelený a na jeho hřbetní straně je možné ve většině případů vidět čtyři malé černé tečky. Pod snovacími bradavkami je malá, světle červená skvrna. U samce jsou po stranách hlavohrudi černé pruhy lemované světlým okrajem. Nohy i hlavohruď jsou červenohnědé. Napolo vzrostlý pavouk je před obdobím přezimování zbarven červeně.

Tento křižák žije na různých otevřených i lesních biotopech, zejména v listnatých lesích a na jejich okrajích (zvláště v doubravách), lesostepích, křovinách, ale i na loukách, v parcích, zahradách a podobně. Žije na větvích stromů a keřů (s oblibou na mladých dubech), kde si staví poměrně malé kolové sítě na listech a mezi větvemi. Číhá v blízkosti sítě na kořist. Samci žijí se samicí v síti nebo v její blízkosti několik dní. Žlutohnědé kokony připřádá samice obvykle na spodní stranu listu. S dospělci se setkáme od května do srpna.

Detail odstavce: Jedovatý zelený pavouk křižák
Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR
Zveřejněno: 31.8.2017


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: přenos svrabu z človeka na kočku

no a co domácí kočky při zasažení domácnosti svrabem? A podle mého názoru jsem ho chytla na pohotovosti největší brněnské nemocnice. To je vrchol, aby se člověk bál dostat infarkt, protože když ho zachrání, tak si odnese brouky v kůži. To je hnus. Takže k mé otázce, co mám proboha udělat ještě k tomu mazání celého těla, mražení a pečení matrací, žehlení všeho a vyvařování, co mám udělat s kočičkami? To je moc pěkná dovolená...

Zdroj: diskuze Přenos svrabu z človeka na kočku
Odesláno: 21.7.2018 uživatelem Anděla
Počet odpovědí: 0

PAVOUK AVICULARIA VERSICOLOR

Avicularia versicolor prodej a cena

Když kliknete na níže uvedený odkaz, najdete mnoho informací ohledně prodeje sklípkanů. Inzercí je nespočet a lze vybírat i podle fotografií. Chovatelé nabízejí rozličné ceny, nejčastěji se však pohybují od 100 do 200 korun za kus.

Detail odstavce: Avicularia versicolor prodej a cena
Zdroj: Pavouk avicularia versicolor
Zveřejněno: 3.8.2014


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: dracena

Dracena má ráda letnění. Snese plné slunce i polostín. Venku může zůstat do doby, než klesnou noční teploty pod 7 stupňů. Od června do září přihnojujte pomocí Krystalonu Květ. Rostlina se vám pak ukáže, jak vypadá ve své přirozené kráse. Při letnění jsou největší hrozbou půdní škůdci, kteří nalezou do substrátu a tam užírají kořeny a to i po přenesení zpět do bytu. Jako ochrana je nejlepší použít přípravek Actara a to na začátku letnění a těsně před jeho koncem. Actara se nastříká na rostlinu, vsákne se do ní a vydrží v ní dva až tři měsíce. Po celou tuto dobu je rostlina pro škůdce jedovatá, a když si kousnou, tak hned zahynou. Přeji hodně zdaru při letnění a mnoho radosti z krásných listů.

Zdroj: diskuze Dracéna jak se o ni starat
Odesláno: 29.5.2018 uživatelem Zahradník
Počet odpovědí: 4 Zobrazit odpovědi

JEDOVATÝ PAVOUK V ČR

Zápřednice Mildeova

Tento druh dorůstá velikosti okolo 10 mm. Zbarvení je žlutavé až šedohnědé, hlavohruď a nohy jsou někdy až nazelenalé. Zadeček je oválný s nevýraznou srdeční skvrnou. Nohy jsou poměrně dlouhé, šedohnědé.

V ČR poměrně běžný druh, zvláště ve větších městech v nižších polohách. V ČR objevena nedávno, šíří se dnes již téměř po celé ČR. Je to nejjedovatější pavouk v ČR.

Zápřednice Mildeova obývá skalnaté stepi a kamenité stráně, mnohem častěji se s ní však setkáme v okolí lidských sídel na zdech, v budovách a podobně. Ve dne se ukrývá ve svém pavučinovém zámotku pod kameny či ve štěrbinách. Aktivní je až za soumraku a v noci, kdy ji můžeme v letních měsících často spatřit na zdech domů. S dospělci se setkáme od května do prosince. Často zimují v budovách.

Detail odstavce: Zápřednice Mildeova
Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR
Zveřejněno: 31.8.2017


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: škůdci na spodní straně listů vina

Vaše fotografie ukázala, že se nejedná o révu vinnou, ale o rostlinu s latinským názvem Parthenocissus tricuspidata, česky Přísavník trojcípý, lidově řečeno "psí víno". Sice patří do čeledí Vitaceae, ale s révou vinnou má společného jen málo. To, co nacházíte na listech, jsou s největší pravděpodobností exudáty (výpotky), které se u tohoto druhu mohou objevovat často. Souvisí s dobrou výživou a s dostatečnou zálivkou. Takže se tím nemusíte znepokojovat. Pokud by šlo o nějaká vajíčka, nebyla by tak roztroušena po ploše listu, ale nacházela by se v kupkách. Navíc ani profesionální rostlinolékařové málokdy rozpoznají škůdce jen podle vajíček.
Myslím, že se Vaším nálezem nemusíte znepokojovat.
Ještě malou připomínku ke způsobu vedení. Tato rostlina se přísavkami přichytává na zdi či jiné opory. Pokud se tedy rozhodnete k tomuto způsobu vedení, je dobré na jaře (ještě v bezlistém stavu) všechny výhony značně zkrátit. To vyprovokuje vytváření přísavek.

Zdroj: diskuze Škůdci na spodní straně listů vina
Odesláno: 15.6.2016 uživatelem Zahradník
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

JEDOVATÝ PAVOUK V ČR

Pokoutník stepní

Pokoutník stepní (Eratigena agrestis) je velký druh pokoutníka, délka těla je proměnlivá, od 7 do 15 mm. Celkové zbarvení je světle hnědé až šedohnědé. Hlavohruď poměrně mohutná, hruškovitého tvaru, se dvěma nevýraznými tmavšími pruhy. Na sternu široký světlý pruh. Zadeček je oválný s výrazně dlouhými snovacími bradavkami a nevýraznou kresbou. Nohy dlouhé (zvláště u samců), světle hnědě zbarvené.

V ČR jde o hojný druh, zejména v nižších polohách. Tento pokoutník se vyskytuje na různých kamenitých xerotermních biotopech. Najdeme ho nejčastěji na skalnatých stepích, suchých stráních, písčinách a okrajích světlých lesů. Druhotně v pískovnách, lomech a vzácně také v budovách. Ukrývá se mezi kameny, kusy dřeva a vegetací. V okolí svého úkrytu si staví hustou plachtovitou síť, která je často pokrytá kusy detritu a zbytků potravy. Samotný pavouk je ukryt v pavučinové trubici obvykle pod kamenem. Páření probíhá v letních měsících, poté samice ve svém úkrytu chrání velký kulovitý kokon.

Detail odstavce: Pokoutník stepní
Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR
Zveřejněno: 31.8.2017


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Orchidej na orchideji-a co dál?

Dobrý den, na stonku po odkvětu mi vyrašila nejdříve menší odnož orchideje, poté mi z hlavní rostliny začal růst stonek nových květů. Avšak vyrostl jen do výše 11cm a konec. Žádné květy. Květina zůstala takto asi 4-5 měsíců a nedávno se šíleně rychle začala zvětšovat ta odnož nahoře a asi před 10 dny jsem si všiml, že vyhání stonek na květ. Říkám si, jestli to není počasím. V dnešních dnech je slunečno, rostlina je na okně, možná je to poslední záchvěv přírody.
Je to běžné?
Nebo:je to běžná anomálie?
Nový stonek je dlouhý už 6cm.
Co s tím, až(pokud)to vykvete? Udrží ten spodní stonek horní aplégr, jehož listy jsou v současnosti 3ks a největší má už 19cm? Je to v podstatě samostatná rostlina. Ale kdykoliv jsme podobné doma dali od hlavního stonku a pokusili ji pěstovat, tak zašla.
Na 99% jde o phalaenopsis ale nejsem odborník.

Budu rád za jakoukoliv informaci, recenzi,názor
A pokud by se někdo chtěl problémem zaobírat důkladněji, pokusím se poslat foto.

S díky Petr

Zdroj: diskuze Orchidej na orchideji-a co dál?
Odesláno: 10.11.2015 uživatelem Petr
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

JEDOVATÝ PAVOUK V ČR

Kokon zápřednice jedovaté

Zápřednice jedovatá je poměrně velký a nápadný pavouk, který svou velikostí budí pozornost. Samice dorůstají velikosti 10–15 mm a patří tak mezi největší druh zápřednic ve střední Evropě. Samci jsou o něco menší a dorůstají velikosti 7,5–12 mm. V obou případech se jedná o délku těla, bráno bez končetin.

Samičky jsou zbarvené méně výrazně, převládá u nich zelenavé zbarvení zadečku, které se ke konci života mění až v béžovohnědé. Samečkové mají zadeček žlutý s nápadným tmavým podélným pruhem. Velmi nápadně jsou však u obou pohlaví zbarvena klepítka a hlavohruď – jsou výrazně oranžové až červené. Pouze konec klepítek (chelicer) je černý. V přírodě se s dospělými pavouky můžeme setkat od začátku července do přelomu října a listopadu. S mláďaty se můžete setkat již od května.

Zápřednice jedovaté si dělají poměrně velký zámotek na řadě travin, nejčastěji na třtině křovištní (Calamagrostis epigejos), ale i na dalších druzích, jako je ovsík nebo lipnice.

Objevit tyto pavouky v přírodě vyžaduje určité znalosti. Většinu života tráví ve svých zámotcích a opouští je především samci, kteří se vydávají hledat samičky. Zápřednice zámotky využívají k odpočinku, k rozmnožování, ke kladení vajíček i jako místo, kde se starají o mláďata v prvních dnech jejich života.

Jak již bylo řečeno výše, jedná se o pavouka, který dokáže bolestivě kousnout. U zdravého člověka způsobuje lokální otok, nebo dočasné znecitlivění okolí vpichu. Samozřejmě u citlivějších osob může být reakce odlišná.

Detail odstavce: Kokon zápřednice jedovaté
Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR
Zveřejněno: 31.8.2017


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Re: Zluty ker

To se vám podařilo vypěstovat štědřenec. Štědřence jsou nevelké stromy a keře dorůstající výšky až 7 metrů a jsou celkem tři známí zástupci: alpský, odvislý a Watererův. Navzájem si jsou velmi podobní, ale vyžadují odlišné pěstební podmínky. Štědřence mají zelenou kůru a vzpřímené nebo převislé větve, na kterých vyrůstají trojčetné listy, dlouze řapíkaté, bez palistů, s téměř přisedlými oválnými lístky, a na zimu opadávají. Květy jsou zlatožluté, motýlovité, uspořádané v bohatých převislých hroznech a proto se jim často říká zlatý déšť (stejně jako naší známé zlatici). Kalich květu je zvonkovitý, slabě dvoupyský, s horním pyskem zakončeným dvěma zuby a dolním trojzubím. Pavéza (největší okvětní list) je okrouhlá až široce vejčitá, na vrcholu vykrojená. Plody štědřence - lusky jsou podlouhlé, zploštělé, dlouze stopkaté, na švech ztlustlé až úzce křídlaté a mezi semeny jsou slabě zaškrcované. Obsahují několik ledvinovitých semen, která jsou velmi jedovatá pro všechny živočichy! K otravě dítěte stačí spolknout dvě semena nebo sníst pět květů z této rostliny, takže pozornost je na místě.
Pěstování štědřence musí naplňovat podmínky jeho domoviny, kterou je oblast jižní Evropy. Nejlépe se jim daří na plném slunci, ale přežijí i v polostínu. U zeminy je to trochu potíž, protože je nutné přesně vědět, o kterého zástupce štědřence jde. Štědřenec odvislý potřebuje zásaditou zeminu, je vápnomilný a štědřenec alpský naopak vyžaduje kyselou půdu (rašelina). Štědřence při tvarování nesnášejí hlubší řez, ze starého dřeva neobrazí a zemřou. Množí se výsevem semen, která je třeba před výsevem krátce spařit. Dále je možné štědřence množit letním očkováním na štědřenec odvislý nebo roubováním. Štědřenec Watererův lze množit dřevitými řízky, které se řežou již v první polovině října. Množení je možné i letními řízky. Na podnože štědřence odvislého nebo i alpského lze roubovat i jiné dřeviny, například hlodáš, jehlici nebo čilimník - dosáhne se pak úchvatných chimér s nekonečnou variací barevnosti květů.
Pro inspiraci k tomu, co lze se štědřenci dokázat v zahradní architektuře, můžete shlédnout následující fotografie: www.google.com/searc…

Zdroj: diskuze Zluty ker
Odesláno: 9.5.2016 uživatelem Zahradník
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

PAVOUK AVICULARIA VERSICOLOR

Psalmopoeus irminia

Jde o krásně zbarvený stromový druh pocházející z Venezuely. Samice mívá 5–6 cm v těle (13 cm s končetinami), samec 4 cm v těle. Dospělé samice se od samců liší jen velikostí, ale i barvou. Samice a mláďata jsou černé s růžovými skvrnami na abdomenu. Nohy mají černé s růžovými skvrnami na chodidlech (nárt a zánártí). Dospělý samec je menší, hnědý a mnohem více chlupatý. Nemá barevné skvrny na zadečku. Samci mají na konci makadel bulby a na předních nohách tibiální háky. Psalmopoeus irminia si staví pavučinové hnízdo. Není toxický, ale je rychlý a skáče, může být agresivní. Nebrání se uvolňováním žahavých chloupků ze zadečku.

Jeho chov není náročný, vyžaduje 70–75% vlhkost a teplotu 25–28 °C. Živí se drobnými hlodavci a bezobratlými.

Zde se můžete podívat na fotografie tohoto druhu: Psalmopoeus irminia foto.

Detail odstavce: Psalmopoeus irminia
Zdroj: Pavouk avicularia versicolor
Zveřejněno: 3.8.2014


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: léčení prašiviny u králíků

Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).

Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.

Slintavka objevuje se u králíků tehdy, je-li na ně přenesena od nemocných krav nebo vepřů a projevuje se nakažlivým zánětem sliznice ústní neobyčejně rychle se rozšiřujícím. Nemocnému zvířeti neustále vytéká z tlamy lepkavá tekutina, která slepuje srst na krku, prsou a na předních nohách. Králík je při tom smutný, nežere, posedává v tmavých místech a nezakročí-li se včas, pak rychle hyne. Nemoc je celkem zdlouhavá, nepříjemná, léčení samo je dosti namáhavé a spočívá v desinfekci tlamy a srsti. Nejjednodušším prostředkem je narůžovělý roztok hypermanganový, chlorová voda, kterou si připravíme tím způsobem, že jednu lžíci chlorového vápna rozpustíme ve třičtvrtě litru vody. Roztokem tímto nasákneme malou hubku a tou vytíráme 5-6kráte denně až do vyléčení tlamu a slepená místa srsti.

Ušní svrab vyvolávají rychle se rozmnožující drobní roztoči, kteří napadají ušní boltce králíků. Nemocní králíci potřásají neustále hlavou a škrábou se v uších. Bližší prohlídkou boltců zjistíme, že nalézají se v nich četné strupy a sedliny krve, v nichž nachází se tisíce roztočů, jimiž se nemoc roznáší. Zastaralé a dlouho trvající onemocnění může přivoditi smrt králíka, naproti tomu choroba včas zjištěná může se během několika dnů vyléčiti. Vnitřek uší natírá se papírkem nebo štětcem namočeným v 10proc. kreolínové masti anebo v tabulovém oleji a to tak často a tak dlouho, až jsou boltce zdravé. Výborně působí též směs glycerinu a kyseliny karbolové. Strupy je nutno vždy spalovati, neboť jimi se nákaza šíří.

Sněť slezinná je nejnebezpečnější a nejprudší nakažlivou chorbou králičí, která se však na štěstí poměrně zřídka vyskytuje. Nemocní králíci nežerou, dostávají třesavku, vysokou horečku, zrychlený a krátký dech, křeče, po nichž následuje ochrnutí celého těla a smrt. Upozorňuji, že nemoc tato je přenosná také na člověka a proto doporučuji co největší opatrnost, aby se králíkář nenakazil. Nemocní králíci se vůbec neléčí, naopak všichni churaví králíci musí býti utraceni a spálení. Králíkárna má býti vždy spálena a nikdy nemá býti použita pro další chov.

Mimo nakažlivé nemoce, které jsem zhruba dosud popsal, je ještě dlouhá řada chorob více nebo méně nebezpečných, z nichž mnohé mohou způsobiti hojně škod chovatelům. K nejběžnějším nemocem patří zácpa, průjmy, křeče, ochrnutí, tubrkulosa, chřipková rýma, nemoc pohlavní, prašivina a favus.

Zácpa je nejběžnější chorobou či příznakem choroby, která se vyskytuje hlavně u králíků krmených převážně krmivem suchým a u králíků málo se pohybujících. Mívají velká břicha, nepokojně pobíhají a špatně žerou. Proti zácpě králíků se nejlépe osvědčuje krmení zelené a šťavnaté píce v létě, v zimě nevařené mrkve a řípy, kalomel, teplé mléko s přimíšeným sirným květem.

Průjmy vznikají nesprávným krmením a nevhodnou vadnou potravou. Výkaly mohou se státi až vodnatými, často k nim bývá přimíšena také krev, králící rychle vysilují a hynou. Průjem nemusí přirozeně pocházeti z chyb dietetických, nýbrž může býti toliko příznakem řady jiných chorob: jako tuberkulosy, kokcidiosy atd. Léčení spočívá předně na změně potravy, krmí se píce výhradně suchá, dobré seno, chléb, zrní, vařená rýže nebo oves. Výborným prostředkem je svatojánský chléb, černý žitný chleb, sušený celer a vrbová kůra, která se podává buď jako čerstvé vrbové větvičky, anebo jako vařená kůra ve vodě. Stejně dobře působí také tinktura opiová, nebo živočišné uhlí.

Křeče vyskytují se dosti často u králíků jako poruchy nervové, rheumatické, anebo jako příznaky jiných chorob. Králíci nemohou se pohybovati a válí se doslova z místa na místo. Doporučoval bych vtírati do těla nemocného zvířete nějaké lihové mazání a dáti jej bezpodmínečně do tepla. Stává se někdy, že králík za křečovitého svíjení se rychle nám před zraky hyne, třebaže ještě před půl hodinou byl vesel a zdráv. Při takovém křečovitém záchvatu končícím okamžitou smrtí jedná se buď o mrtvici, o otravu jedovatými rostlinami v potravě, aneb o otravu uměl. hnojivy.

Ochrnutí napadá nejčastěji velké odrůdy, na příklad: belgické obry, strakáče, ale i menší stříbřité králíky, kteří jsou chováni v tmavých a dusných kotcích. Příčinou ochrnutí je téměř vždycky choroba ledvin. Nemocný králík nejistě se pohybuje, potácí se a nakonec se po zemi pouze plazí. Doporučuji masírovati měkčím kartáčem vícekráte denně nemocného králíka kafrovým lihem a umístění jeho ve vzdušné a teplé králíkárně.

Chřipková rýma je běžným nakažlivým onemocněním podporovaným nachlazením. Nemocný králík frká, kýchá a při tom vytéká mu hojně hlenu z nosu. Hlen tento je nakažlivý a jím přenáší se choroba na zdravá zvířata. Churavý králík má se ihned odděliti, do teplé místnosti přenésti, vlažnou vodou má se nos vícekráte za den očistiti a zaprašovati balonkem práškovou kyselinou borovou.

Tuberkulosa začíná většinou katarem horních cest dýchacích a projevuje se kašlem suchým a krátkým, který bývá provázen výtokem z nozder a z tlamy králíka; králík ztrácí chuť k žrádlu, dýchá namáhavě a často dostává průjem, což svědčí o zachvácení. Onemocnění toto je absolutně nezhojitelné a králíky je nutno pozabíjeti, při čemž nesmí se zapomenouti na příslušnou desinfekci.

Nemoce pohlavních ústrojů vyskytují se nyní poměrně velice často, ačkoliv před pěti až šesti léty nebylo o nich téměř ničeho slyšeti. Onemocnění projevuje se zánětem, zvředovatěním pohlavního ústrojí a hisavým výtokem a je způsobováno choroboplodným zárodkem t. zv. Spirochaetou cuniculi, který je velmi blízkým pžíbuzným spirochaet, jež vyvolávají syfilis nebo-li příjici lidí. Nemoc napadá jak samce, tak samice, chorá zvířata špatně žerou, zvolna hubnou a slábnou, až konečně za jeden až dva roky hynou. Stává se často, že při této chorobě nelze prostým okem zjistiti žádných změn a nemoc lze prokázati teprve krevní zkouškou, jako u člověka. Doba, která uplyne mezi vniknutím zárodku do zdravého těla a mezi objevením se prvních příznaků choroby obnáší dva až čtyři měsíce. Léčení: v prvním stupni nemoce omezujeme se na desinfekci, která se provádí tím způsobem, že se pohlavní ústrojí důkladně vymyje 3% roztokem kyseliny borové a zvředovatělá místa se potřou jodovou tinkturou; pokročilejší choroba se léčí roztokem resorcínu a dávkami benzolu ostrušíkového dle živé váhy králíka vypočtenými. U velmi cenných kusů s úspěchem se v poslední době používá injekcí neosalvarsanových.

Prašivina počíná obyčejně na hlavě, rozšiřuje se na krk, hruď, přední nohy a může postihnouti celý povrch zvířete. Srst na místech postižených vypadává, tvoří se malé puchýřky hnisem vyplněné, které praskají a zasychají ve strupy anebo mokvají. Nemocné zvíře je vždy nutno odděliti, isolovati, králíkárnu je nutno vřelým louhem sodným vymýti a po uschnutí vybíliti hašeným vápnem. Při počátcích choroby potírají se strupy vaselinou, glycerinem, aby změkly a pak je pomocí mazlavého mýdla a teplé vody opatrně odstraňujeme. Poté potíráme zachvácená místa kartáčkem neb pírkem po 3 dny 2krát denně směsí stejných dílů petroleje a lněného oleje, za týden se králík vykoupe, v teple osuší a v případě potřeby se totéž léčení opakuje. Dobře se také osvědčilo seslabené vídeňské dehtové mazání, jehož hlavní součástí je dehet, líh a sirný květ.

Favus, čili moučnivka je rovněž kožní chorobou králíků, vyvolávanou plísní, zvanou Achorion Schoenleini. Na postiženém místě tvoří se v srsti zaokrouhlené, přesně omezené větší neb menší skvrny, v jejichž středu srst vypadává a později pokrývá se bělavým práškem (jako moukou), který pochází z výtrusů plísně. Nemoc zůstává obyčejně omezena na hlavy, na nohy, někdy ovšem zachvacuje celé tělo. Nákaza tato vyskytuje se nejčastěji u králíků ve stáří do 3 měsíců, jakmile dosáhnou stáří 5 měsíců, pak náhle sama zmizí. Někdy dosahuje však takového stupně, že zvířata hynou seslábnutím. Léčení spočívá v potírání chorých míst vatou, namočenou ve slabém roztoku sublimátu, kyseliny karbolové, kreolinu. Králíci obyčejně uzdraví se do týdne. Upozorňuji zase, že choroba tato je přenosná na člověka a proto je třeba velké opatrnosti. Nakažlivé nemoce králíků jsou velmi nebezpečné už proto, že nákaza se rychle přenáší na všechny kusy v králíkárně. Abychom tomu zabránili, musíme králíky občas prohlížeti a zpozorujeme-li u některého známku nemoci, pak musíme jej ihned bez odkladu léčiti. Správná diagnosa a vhodný způsob léčení je ovšem důležitý. Když zjistíme, že některý králík málo žere a sedí skrčený, máme jej hned z králíkárny odebrati, dáti do nějaké prázdné a od králíkárny více vzdálené bedny. Tam jej máme delší dobu pozorovati a léčiti, jakmile poznáme, jakou nemocí je postižen. Včasným odstraněním churavého králíka zabrání se často nakažení a vyhynutí celého chovu.

Všeobecně o léčení možno říci, že nejlépe je králíky těžce nemocné nebo nápadně již vyhublé neléčiti vůbec, lépe je takové kusy z chovu odstraniti, aby se předešlo ještě větší škodě. Pro králíkáře platí, že lépe je nemocem předejíti, nežli je namáhavě léčiti. Když jsou králíci pak krmeni vydatnou a zdravou potravou, zamezí se mnohým chorobám. Nutno dbáti, aby chovní králíci nepocházeli z chovů zamořených nějakou nemocí, nebo zdegenerovaných pokrevní plemenitbou. Koupení králíci buďtéž vždy dobře prohlédnuti a delší dobu pozorováni, jestli snad nejsou nemocní. Pouze úzkostlivou čistotou a opatrností podaří se nám králíky udržeti zdravé.

Zdroj: diskuze Léčení prašiviny u králíků
Odesláno: 19.12.2016 uživatelem anežka
Počet odpovědí: 0

PAVOUCI

Jedovatí pavouci v ČR

Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.

Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.

Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.

Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.

Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.

Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.

Detail odstavce: Jedovatí pavouci v ČR
Zdroj: Pavouci
Zveřejněno: 21.11.2015

JEDOVATÝ PAVOUK V ČR

Stepník moravský

Stepník moravský (Eresus moravicus) je jedovatý pavouk žijící na jižní Moravě. Přestože stepníci patří mezi nejnápadnější pavouky Evropy, stepník moravský byl objeven a vědecky popsán teprve v roce 2008.

Je patrně také nejvýrazněji zbarveným nejjedovatějším pavoukem na území Česka. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům slouží jako první potrava jejich matka. V populaci je vždy více samců než samic, a tak samci tvrdě soupeří o to stát se otci. Svým partnerkám po kopulaci zalepují pohlavní orgán, aby tak zamezili jejich promiskuitě.

Samice dosahuje velikosti 13 až 16 mm, samec 5 až 9 mm. Samci mají výstražné bílo-černo-červené zbarvení připomínající zbarvení slunéčka, které je chrání před predátory orientujícími se zrakem, jakými jsou například ptáci. Samice jsou celé černé, pouze na hlavě mají velkou, svítivě oranžovou skvrnu. Právě tato skvrna je jedním ze znaků odlišujících stepníka moravského od ostatních středoevropských druhů stepníků. Žijí velice skrytě v přibližně 10 cm hlubokých svislých norách vystlaných pavučinou, jejichž ústí je svrchu chráněno pavučinovou stříškou. Do té pavouci zapřádají kousky prsti, a tak noru dokonale maskují.

Otrava stepníkem moravským dosud nebyla zaznamenána. Není tedy potřeba mít z otravy tímto pavoukem strach, protože pravděpodobnost kousnutí je mizivá. Tento druh nebývá agresivní.

Stanovištěm stepníka moravského jsou zachovalé skalní nebo písčité stepi, pro které jsou charakteristické stepní trávy kavyly.

Stepník moravský si jako velice pozoruhodný a památný druh zasluhuje druhovou ochranu, která by měla být argumentem pro územní ochranu jeho lokalit. Stepník moravský je v České republice zařazen na červený seznam v kategorii kriticky ohrožený.

Detail odstavce: Stepník moravský
Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR
Zveřejněno: 31.8.2017

PAVOUK AVICULARIA VERSICOLOR

Co je to Avicularia versicolor

Avicularia versicolor neboli sklípkan barvoměnný patří asi k těm nejběžnějším sklípkanům chovaným v českých chovech, a to díky své poměrné nenáročnosti, klidné povaze a nádhernému zbarvení samic v dospělosti. Dokonce i samec, který má u většiny sklípkanů po dosažení dospělosti nezajímavou a tmavou barvum je u tohoto druhu mírně metalický.

Domovem tohoto sklípkana je Jižní Amerika, zvláště pak Ekvádor a Martinik. Jedná se o stromového sklípkana. Žije v pralesech, dorůstá velikosti (v těle) asi 6 cm a v rozpětí nohou až 12 cm. Zbarvení končetin a zadečku je zelenočerné s delšími červenofialovými chloupky. Hlavohruď je zbarvena zelenomodře. Na zadečku mají odrostlí jedinci typické zrcátko. Mláďata 1.–6. svleku mají zelenomodré zbarvení se vzorkem na zadečku. Zbarvení tohoto druhu je u obou pohlaví stejné, i v dospělosti. Dospělí samci se od samic liší pouze drobnějším vzrůstem, tibiálními háky na končetinách a bulby na koncích makadel. Někdy se rod Avicularia brání útokům rozstřikováním vlastních výkalů. Sklípkani netkají sítě, pavučinu používají například při rozmnožování, k vytvoření kokonu nebo při svlékání.

Avicularia versicolor foto

Na těchto fotografiích si můžete prohlédnout všechny možné podoby tohoto sklípkana: avicularia versicolor foto.

Detail odstavce: Co je to Avicularia versicolor
Zdroj: Pavouk avicularia versicolor
Zveřejněno: 3.8.2014

PAVOUCI

Křižák pruhovaný – Argiope bruennichi

Jedná se o pavouka z čeledi křižákovití. Nápadně zbarvené samičky připomínají svým zbarvením vosu a číhají ve svých sítích na kořist. Jejich zadeček je nepravidelně žluto-černo-bíle příčně pruhovaný, obdobně pruhované jsou i končetiny. Hlavohruď je porostlá hustými stříbřitými chloupky. Samička není žádný drobeček, může dorůst až velikosti dvou centimetrů a do své sítě loví kromě jiného hmyzu především kobylky, které nejsou v trávě schopny na bezpečnou vzdálenost pavučinu při svém skoku zaregistrovat. Sameček je podstatně menší, v průměru dorůstá jen půl centimetru a je nenápadně zbarvený. Rozdíl velikostí obou pohlaví tohoto druhu pavouka je dokonce největší v rámci celé naší arachnofauny.

Páření je pro samečka velmi nebezpečné a téměř vždy končí jeho smrtí. Před vlastní kopulací můžeme oba pavouky vidět na jedné pavučině, a to do doby, než samička svolí k páření. Kopulace proběhne rychle a někdy už během ní samička samečka chytne, usmrtí a vysaje. Od srpna do září pak samice upřede tři až pět kokonů, které připevní na vegetaci a naklade do nich vajíčka. Jeden kokon obsahuje až čtyři sta vajíček a samička je hlídá. Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které zde zůstávají celou zimu, po přezimování se z nich vyvinou malí křižáci. Samice v zimě uhyne. Koncem jara se malí pavouci začnou pomocí pavučinového vlákna, které vypouští ze svých snovacích žláz, rozptylovat do okolí.

Křižáka pruhovaného můžeme nejčastěji potkat na slunných místech v porostech trav nebo na zamokřených loukách. Jeho síť je tak charakteristická, že ji velice snadno poznáme. Typicky kolová síť je totiž vybavena klikatým svislým pruhem husté pavučiny probíhající přes její střed (stabilimentem). Mladí pavouci staví pavučinu bez nebo s méně zřetelným stabilimentem. Účelem tohoto pruhu je, že odráží ultrafialové světlo, které může sloužit jako lákadlo pro létající hmyz nebo jako mechanické zpevnění sítě.

Pokud se cítí pavouk ohrožen, může se po pavučinovém vlákně spustit pod síť, kde nehybně vyčká, než nebezpečí pomine. Aby pavouk v nebezpečí snadněji unikl, není pavučina upředena přesně svisle, ale se zemí svírá zhruba 45° úhel.

Křižák pruhovaný je podobně jako další křižáci jedovatý, ale jeho chelicery jsou i přes jeho velikost malé a neschopné prokousnout lidskou kůži. Jeho jedu se tedy nemusíme bát. O složení jedu zatím nic nevíme, ale pro člověka nebude příliš nebezpečný. Dokáže však velmi účinně paralyzovat a usmrtit hmyz.

Detail odstavce: Křižák pruhovaný – Argiope bruennichi
Zdroj: Pavouci
Zveřejněno: 21.11.2015

PAVOUK AVICULARIA VERSICOLOR

Avicularia metallica

V Jižní Americe, která je jeho domovinou, jde o poměrně hojný druh stromového sklípkana, obývajícího spodní pralesní patra, kde velmi hustě zapřádá nízké keříky a nadzemní kořenové systémy stromů. Dobře plave. Jeho obranou je klamavý výstražný postoj, kdy se otočí proti nepříteli zdviženým abdomenem (kterým imituje postavení hlavy) a následně velmi rychle uteče opačným směrem do úkrytu.

Optimální vlhkost v teráriu je 70–80 %, teplota 25–30 °C. Jako substrát se hodí rašelina, hrabanka a podobně. Pavoukovi je rovněž nutno nabídnout větve pro šplhání, výše umístěný úkryt a misku s vodou pro snazší udržení vlhkosti. Nádrž pravidelně roste (pozor však na možný vznik plísní!).

Na rozdíl od většiny ostatních sklípkanů dochází u tohoto druhu ke kanibalismu jen zcela výjimečně, pavouci se obvykle při vzájemném setkání nemají tendenci napadat, naopak se po vybubnování kódu určujícího jejich druhovou příslušnost většinou jen v klidu obejdou. Z tohoto důvodu je možné ve skutečně velkém teráriu pralesního typu a s dostatečným množstvím úkrytů chovat i několik dospělých jedinců (kteří spolu vyrostli) pohromadě. Obecně je ale nejvhodnější chov jednoho kusu v teráriu. Acularia metallica dospívá už okolo dvou let věku a samice se dožívají zhruba 15 let. Nepatří mezi toxicky významné druhy a lze je doporučit i začátečníkům. Dorůstají velikosti 6–7 cm, konzumují všechny bezobratlé živočichy úměrně ke své velikosti (cvrčky, šváby, sarančata).

Zde fotografie tohoto druhu: Avicularia metallica foto.

Detail odstavce: Avicularia metallica
Zdroj: Pavouk avicularia versicolor
Zveřejněno: 3.8.2014

PAVOUK AVICULARIA VERSICOLOR

Avicularia versicolor chov

Protože se jedná o typický stromový druh, je potřeba jedince umisťovat vždy do vyšších nádrží, které musí mít odpovídající velikost (doporučená pro jednoho dospělce je 20 x 20 x 30 cm). Aby si mohli postavit hnízdo, vkládáme mláďatům do nádrže umělohmotnou větvičku rostliny. Do větších terárií je dobré přidat větve, pokojové rostliny, kůru. Vodu k napití předkládejte v mělkých miskách. Vlhkost by měla být okolo 75 %, lze jí udržovat pomocí rozstřikovače. Mláďatům, která nemají přístup k misce s vodou, je nutné postříkat i stěnu nádrže. Požadovaná teplota u tohoto druhu je kolem 26 °C. Je známo, že rodu Avicularia prospívá chov zvířat ve skupinách, hlavně u mláďat. Ty pak bezproblémově přijímají potravu a rychleji rostou. Podmínkou skupinového chovu je však dostatek místa a potravy. Hnízdo si tito sklípkani staví ve větvích, v listech či pod kůrou. Toto prostředí pro ně představuje bezpečné místo pro spánek, svlékání a přijímání potravy. Hnízdo sklípkanům odstraňujte jen ve výjimečných případech. Například při odchytu, nebo když je pavučina znečištěna zbytky potravy. Potravu tvoří hlavně cvrčci. Mláďatům je předkládejte naporcované spolu s červy do hnízda či na substrát. Velkým a dospělým zvířatům vypusťte několik cvrčků do terária a pravidelně kontrolujte počet ulovených cvrčků. Pro nasycení samic před pářením či k samotnému nasycení používejte odrostlá myší holátka. Je to mírumilovný druh i v době páření. K pozření může dojít jen tehdy, pokud samice není dostatečně nakrmená. Dospělý páreček tedy můžete bez obav chovat v době páření i po něm společně. Oba si udělají hnízdo na jiné straně terária.

Detail odstavce: Avicularia versicolor chov
Zdroj: Pavouk avicularia versicolor
Zveřejněno: 3.8.2014

OKRASNÉ KEŘE

Okrasné keře kvetoucí na podzim

Keře kvetoucí na podzim rozzáří zahradu, která se připravuje na zimní odpočinek. Tyto keře nejsou náročné na pěstování, některé snáší i přímé slunce.

Zde můžete vidět některé keře kvetoucí na podzim.

Růže pokryvná

Růže pokryvná je vhodná k vytvoření rozlehlého, kompaktního, nepropustného, překrásně kvetoucího koberce. Má velmi husté olistění a bujnost jejího růstu potlačuje plevel. Většinou za dva až tři roky úplně zakryje půdu. Výška keře je 40 až 60 cm, květ je světle růžový a plodem je šípek. Květ vydrží až do prvních mrazů. Mezi její další přednosti patří vitalita a odolnost vůči chorobám a škůdcům. Pokryvná růže nepotřebuje takřka žádnou péči, odstraňujeme pouze odumřelé výhony. Snese všechny typy půd a vyžaduje slunce či lehké zastínění.

Ořechoplodec

Tento medonosný polokeř dosahuje výšky 1 m. Květy jsou uspořádány ve vrcholících a nacházejí se na letorostech. Nejčastěji mají sytě modrou barvu. Ořechoplodec kvete od července do října. Plodem je oříšek. V našich podmínkách keři vyhovuje vymrzání, proto vybíráme méně choulostivé druhy, například clandonský, ferndownský a sivý. Ořechoplodci svědčí půda bohatá na vápník a chráněné slunné místo. Na zimu zakrýváme kořeny.

Tibetský šeřík

Tibetský šeřík (někdy nazývaný motýlí keř) je vzdušný a rychle rostoucí keř. S věkem získává čím dál hezčí tvar s přepadavými postranními větvemi, které bývají obtěžkány květy v hroznu, jehož velikost je 40 až 50 cm. Vlastní kvítek má úzce trubkový tvar dlouhý 1 cm se čtyřmi okvětními lístky. Plodem je tobolka. Šeřík může dosahovat výšky až 3 m a šířky též 3 m. Listy jsou zelené. Není náročný na pěstování, potřebuje pouze vysadit na plné slunce do velmi živné, propustné, dobře odvodněné půdy, protože v mokru by mohl v zimě shnít. Je mrazuvzdorný, avšak v teplejších oblastech prospívá lépe. Do chladnějších regionů se vysazují již starší rostliny s vyzrálým dřevem. Pro hustý růst je dobré šeřík zjara zastřihnout na pevnou kostru, a to v době, kdy se začnou nalévat pupeny.

Vřes obecný

Jedná se o nízký stálezelený keřík se šupinovitými listy, který je vysoký do 50 cm. Hrozny drobných, jednoduchých nebo plných květů vydrží barevné (růžovočervené) několik letních a podzimních měsíců. Časně zjara nebo v jeho polovině tvarujeme keř zaštipováním. Zelené listy neopadávají. Vřes obecný vyžaduje nevápnitou, na humus bohatou půdu, nejlépe s rašelinou. Je mrazuvzdorný.

Brslen evropský

Brslen evropský je opadavý, 1 až 5 m vysoký keř. Listy má řapíkaté, jednoduché, podlouhle eliptické až kopinaté, na vrcholu zašpičatělé, na bázi klínovité, na okraji drobně pilovité a celé lysé, pouze na spodní straně na žilkách kratičce chlupaté. Květy jsou drobné, 4četné, korunní lístky úzce vejčité až čárkovité, na okraji často podvinuté a brvité, žluté až žlutozelené. Plodem je 4pouzdrá, růžová až karmínově červená tobolka. Brslen potřebuje půdu vlhkou, výživnou a spíše vápnitou. Jedná se o jedovatý keř.

Detail odstavce: Okrasné keře kvetoucí na podzim
Zdroj: Okrasné keře
Zveřejněno: 21.12.2015

JEDOVATÝ PAVOUK V ČR

Pokoutník domácí

Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) je jeden z 875 druhů pavouků, které doposud vědci objevili v České republice. Na světě jich ale žije přes 43 000 druhů. Jako ostatní pavouci i pokoutník má tělo členěné na hlavohruď a zadeček. Zajímavé je, že své srdce, tedy orgán, který se nazývá srdeční trubice, má v zadečku. Nohy pavouků jsou chlupaté a tvořené 7 články. Články jsou spojeny klouby, které se dokážou každý ohýbat jiným směrem. Zadečkové končetiny se u nich vyvinuly ve snovací bradavky. Díky nim mohou pavouci stavět své krásné, propracované sítě a hnízda. Oči mají ve dvou řadách po čtyřech. Pavouci nežijí dlouho, ale aspoň jednu zimu přečkají. U některých druhů přezimují vajíčka nebo odrostlá mláďata. Samičky pokoutníka se dožívají více let.

Hlavohruď je šedohnědá se dvěma nevýraznými tmavšími proužky. Zadeček je světle šedý se zřetelnou skobovitou kresbou. Délka těla samce pokoutníka domácího je od 6 do 9 mm. Samička je o něco větší, měří 9 až 11 mm. Zdají se nám ale mnohem větší kvůli osmi poměrně velkým nohám.

Pokoutník domácí žil dříve ve volné přírodě pod kameny, na skalách, v sutích, lomech a v doubravách. V současnosti ho však spíše najdeme v lidských sídlech. Žije i ve stájích, sklenících, sklepích a na stěnách budov. Spřádá nevelké plachetkovité a husté sítě za nábytkem a v koutech místností. Právě v rozích je pro pokoutníka nejsnazší si od stěny ke stěně vytvořit síť a svůj trychtýřovitý úkryt. Uvnitř tohoto hnízda tento noční predátor stráví většinu svého života. Na venkovních stanovištích si vybírá místa chráněná proti dešti, ale i uvnitř domů si dává vždy pozor, aby byl úkryt chráněný. Lapací síť vybíhá daleko do místnosti, aby měl větší šanci chytit svoji kořist. V zimním období vyhledává pokoutník tmavá místa a vyleze až na jaře po prvním oteplení. Hned na jaře a přes celé léto se může rozmnožovat.

Když kolem sebe pokoutník zaznamená zvuk nebo pohyb, zvedá přední nohy. Pravděpodobně proto, že jemné chloupky na nohách slouží jako sluchový orgán. Pokud pavoukovi do sítě vlétne nějaký hmyz, zaregistruje jím vyvolané vibrace, rychle k němu vyběhne a kousnutím do něho vpustí jed. Malou kořist si pokoutník rovnou odtáhne do trychtýřovitého úkrytu. Když se kořist brání, pavouk se stáhne do svého hnízda, kde vyčká, až jed zapůsobí. Někdy musí větší kořist i opakovaně jedovatě kousnout. Když kořist umře, nebo se aspoň uklidní, ve svém úkrytu ji vysaje. Nejčastěji si pochutnává na mouchách. Jeho jedu se člověk nemusí bát. Pokoutník sice dokáže prokousnout lidskou kůži, ale rána se projeví jako píchnutí špendlíkem.

Detail odstavce: Pokoutník domácí
Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR
Zveřejněno: 31.8.2017

PAVOUCI

Slíďák tatarský – Lycosa singoriensis

Jedná se o pavouka z čeledi slíďákovití. Slíďák tatarský je společně s některými sklípkany považován za největšího pavouka evropského kontinentu. Jeho samičky dorůstají do úctyhodné délky 3,5 cm (s nohama až 7 cm). Jeho kousnutí není nebezpečnější než bodnutí včelou.

Samci slíďáka tatarského dosahují dospělosti až po roce a půl, nápadně větší samice dokonce o rok později. Obě pohlaví dospívají koncem léta, kdy dochází ke kopulaci. Samci většinou krátce poté hynou. Samice skladuje přes zimu sperma ve svých zásobních váčcích a na jaře klade kulovitý kokon obalený pavučinou, který stejně jako jiní slíďáci nosí připředený ke svým snovacím bradavkám na zadečku. Samice se může dožít až 7 let, čímž se řadí mezi nejdéle žijící araneomorfní pavouky vůbec.

Po vylíhnutí a opuštění kokonu se mláďata na krátkou dobu nechají vozit na matčině hřbetě. Po osamostatnění je můžeme za slunných dnů spatřit volně pobíhat po povrchu holé půdy, kde slídí po kořisti. Tato životní fáze však netrvá dlouho.

Starší jedinci slíďáka tatarského totiž přes den vedou skrytý život v norách a na lov se vydávají v noci. Tehdy lze spatřit tvory pobíhající na povrchu půdy a skokem lovící noční motýly a jiné členovce, posedávající na vegetaci. Po lovu pavouci opět zalézají do svých doupat. Ta jsou tvořena svislou norou vypředenou pavučinou. Obvyklá hloubka nor dospělých samic je 10 až 20 cm, lze ale nalézt i nory hlubší. Nejlépe se slíďákům hloubí v písčitém substrátu, v kompaktní půdě si vytvářejí nory spíše upravením puklin.

Přední část hlavohrudi s klepítky a makadly je pokryta zářivě žlutooranžovými chlupy, navrchu je pavouk hnědočerný a posetý šedivými skvrnami. Má poměrně krátké nohy, které jsou uzpůsobeny k životu pod zemí. Na nohách se střídají černé a bílé pruhy.

Detail odstavce: Slíďák tatarský – Lycosa singoriensis
Zdroj: Pavouci
Zveřejněno: 21.11.2015

BRSLEN

Brslen evropský

Je to nenápadný keř, ale ten, kdo má zahradu v prudkém svahu, by měl opravdu uvažovat o jeho výsadbě. Brslen evropský totiž dokáže za krátkou dobu vytvořit hustý a téměř nepropustný kořenový systém, zabraňující sesuvům půdy. Rychle roste a dorůstá až do čtyř metrů, pokud ho nebudete udržovat sestřihem na požadované výšce. Hodí se výborně jako živý plot, a protože je hustý, skýtá dobrou ochranu proti větru.

Tento opadavý, 1 až 7 m vysoký keř, má mladé větve zelené až zelenohnědé, převážně oblé, starší větve okrouhle 4hranné, s korkovými lištami, šedohnědé, červenohnědé až téměř černé barvy. Listy jsou řapíkaté, jednoduché, podlouhle eliptické až podlouhle kopinaté, na vrcholu zašpičatělé, na bázi klínovité, na okraji drobně pilovité, lysé, pouze na spodní straně na žilkách kratičce chlupaté. Květy vyrůstají v úžlabních vidlanech, jsou drobné, 4četné, korunní lístky úzce vejčité až čárkovité, na okraji často podvinuté a brvité, žluté až žlutozelené, tyčinky 4, květní lůžko se širokým diskem. Plodem je 4pouzdrá, růžová až karmínově červená tobolka. Tato odrůda kvete v květnu až červenci a ve volné přírodě ji najdeme v lužních a listnatých lesích a jejich okrajích, dále porůstá skalnaté svahy, břehy, roste na půdách čerstvě vlhkých až vlhkých, výživných, spíše vápnitých.

Dříve se brsleny využívaly v lidovém léčitelství. Dřevo brslenů je žluté a lesklé, takže bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů zase používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen pak sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se prý připravovala mast na léčení vší.

Přesazování snáší dobře i starší brsleny, pokud však nemají příliš narušený kořenový bal. Důležitá je dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě.

Živé ploty z opadavých brslenů řežte v období vegetačního klidu. Stálezelené keře tvarujte a řežte těsně před jarním rašením.

Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, kterého je nejvíce přítomno v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjmem. Byly pozorovány zejména u dětí a u zvěře.

Pěstuje se především pro své ozdobné plody a pro podzimní zbarvení listů, v současnosti je k dostání v řadě kultivarů lišících se barvou plodů (červené, bílé, žluté), listů nebo vzrůstem (zakrslé, převislé). Je odolný vůči mrazu i suchu, vyžaduje ale světlé stanoviště. Dobře snáší sestřihování, takže se hodí i do živých plotů.

Semena brslenů sbírejte hned po uzrání, tedy asi počátkem října, a vysejte je do volné půdy nebo do pařeniště. Brsleny lze množit i vegetativně. Stálezelené (včetně jejich kultivarů) se řízkují během srpna do truhlíků a po zakořenění se dají přezimovat do hlubokého pařníku. Opadavé druhy brslenů se řízkují už v červnu na záhon, po zakořenění přezimují pod krytem z chvojí. Pravdou je, že cena brslenů není nijak vysoká, takže si sami můžete zvolit, co pro vás bude výhodnější, zda jejich množení, či koupě vzrostlejších kusů.

Detail odstavce: Brslen evropský
Zdroj: Brslen
Zveřejněno: 16.5.2016

LÉKY NA ZASTAVENÍ MENSTRUAČNÍHO KRVÁCENÍ

Prášky na zastavení krvácení

Zastavení krvácení při menstruaci patří do rukou gynekologa. Tuto metodu používaly dříve pouze sportovkyně nebo třeba modelky, pokud předváděly spodní prádlo či plavky. Vedle žen, které jsou takto pracovně vázány na nemenstruování v určitých dnech, se Norethisteron dnes stále častěji předepisuje i ženám, které si oddálení menstruace přejí z jiných důvodů, než je jen zaměstnání. Prášky na oddálení menstruace jsou na předpis. Ten vám vystaví gynekolog na požádání, pokud nemáte žádné závažné zdravotní problémy. Předepíše vám přesný počet pilulek, které dostanete. Počet pilulek je vždy dvojnásobný než počet dnů, o kolik chcete menstruaci oddálit. Obecně lze použít Norethisteron i Lybrel.

Norethisteron

Norethisteron na zastavení menstruace byste měli začít užívat minimálně tři dny před očekávaným začátkem menstruace. Bere se jedna pilulka po 12 hodinách, takže na den máte dvě. Je důležité je užívat v přibližně stejný čas. Norethisteron předepisují lékaři i při různých hormonálních problémech. Pokud se u ženy dostaví krvácení mimo menstruační cyklus nebo se menstruační cyklus neustále mění, předepisuje se právě Norethisteron. Stejně tak jej lze doporučit i v případě, že má žena takzvaně rozházené hormony a krvácí třeba měsíc v kuse. To se může stát například vlivem špatného výběru hormonální antikoncepce. A v takovémto případě ji zachrání opět užívání Norethisteronu.

Norethisteron by neměly užívat ženy, které jsou alergické na účinnou látku tohoto přípravku, což je norethisteron acetát. Rovněž by je neměly užívat kojící matky a ženy těhotné. Velká dávka hormonů by nemusela na dítě působit dobře.

Lybrel

Lybrel je antikoncepční pilulka, která se užívá nepřetržitě. Přičemž kontinuálním vlivem pohlavních hormonů se nemenstruuje. Stejného účinku dosáhnete i s běžně dostupnou monofázickou antikoncepční pilulkou, kterou budete brát kontinuálně. To znamená, že nebudete dělat 7denní pauzu mezi jednotlivými platy, tím pádem se vyhnete krvácení. Stejný efekt mají i některá nitroděložní tělíska. Lék Lybrel v ČR není registrován a o tom, kdy a jestli zde bude dostupný, rozhoduje evropský a posléze i státní ústav pro kontrolu léčiv. Předepisovat jej bude určitě gynekolog, a to až po důkladném preventivním vyšetření.

Detail odstavce: Prášky na zastavení krvácení
Zdroj: Léky na zastavení menstruačního krvácení
Zveřejněno: 19.12.2017

SLIMÁCI

Největší slimák

Slimák největší je často se vyskytující suchozemský plž žijící převážně v Evropě (včetně České republiky). Z Evropy se tento druh rozšířil i do Severní Ameriky a do Asie. Poznat ho můžeme jednoznačně podle nápadné velikosti (až 20 cm). Nápadný je dále svým zbarvením (šedá až béžová s černými skvrnami na zádech a bocích). Jeho tělo je velké a protáhlé. Na zádech slimáka najdeme štítek (to je pozůstatek po ulitě). Svým vzhledem je slimák největší velice specifický a téměř nezaměnitelný.

Slimák největší se živí výhradně rostlinnou potravou a houbami. Mezi jeho oblíbenou potravu patří zejména mladé rostliny, jejich listy, plody i kořeny. Často se živí lidskými potravinami, tedy vypěstovanými nebo uskladněnými plodinami. Z tohoto důvodu je slimák největší považován za škůdce a je lidmi huben. Nejaktivnější je v době po dešti a ráno a v noci. V okolí lidských obydlí, kde se slimáci největší nachází nejčastěji, najdeme tyto plže většinou na vlhkých stinných místech, jako jsou prostory pod kameny. Tento plž je ovšem pro přírodu i užitečný. Zemědělství prospívají slimáci zejména příležitostným požíráním menších plžů (plzáka španělského, který je velmi škodlivý).

Jedinců tohoto druhu se vyskytuje velké množství, z nažloutlých kulovitých vajíček snášených do půdy se mláďata líhnou cca po 40 dnech a jedinec může snést za jeden rok stovky vajíček. Slimák největší je hermafrodit.

Většina nahých plžů je nenáročných, to znamená, že jsou schopní úspěšně snášet široké spektrum nejrůznějších podmínek prostředí. Jediným nárokem zůstává podmínka dostatečné vlhkosti, protože jsou díky absenci schránky více náchylní k vyschnutí než plži s ulitou. Všichni plži si libují ve stinném a vlhkém prostředí a nejaktivnější jsou při teplotách 13 až 18 °C. Optimální je pro ně deštivé a vlhké počasí s krátkou dobou slunečního svitu. Při nevhodných podmínkách se stahují do hlubších vrstev. Aktivní jsou převážně v noci, přes den jen za vlhkého počasí. K přemnožení většinou dochází v dubnu až květnu, zejména pak za teplého podzimu, především na zastíněných lokalitách a na těžších půdách. Výskyt a způsobené škody jsou silně závislé na průběhu klimatických podmínek.

Detail odstavce: Největší slimák
Zdroj: Slimáci
Zveřejněno: 17.3.2016

KEŘE

Keře v lese

Keře slouží jako úkryt různým živočichům. Někteří živočichové využívají keře k lovu.

Růže šípková – Rosa canina

Tento listnatý opadavý keř dorůstá obvykle do výšky 3 m, barva listů je zelená, má nápadné růžové květy. Vyhovuje mu přímé slunce.

Větve šípkové růže jsou převážně trnité, trny obvykle hákovitě zahnuté, silné, s kapkovitě sbíhavou bází. Listy střídavé, řapíkaté, lichozpeřené. Květy stopkaté, růžové, vzácně bílé, čnělky řídce chlupaté až lysé, kvete v květnu až červenci. Šípky různých tvarů, obvykle 2 až 3 cm dlouhé, zprvu oranžové, později červené a měkké.

Brslen evropskýEuonymus europaeus

Jedná se o keř, který dorůstá až do výšky 5 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté. Má rád přímé slunce.

Listy jsou řapíkaté, jednoduché, podlouhle eliptické až podlouhle kopinaté, na vrcholu zašpičatělé, na bázi klínovité, na okraji drobně pilovité, lysé, pouze na spodní straně na žilkách kratičce chlupaté. Květy jsou drobné, 4četné, korunní lístky úzce vejčité až čárkovité, na okraji často podvinuté a brvité, žluté až žlutozelené. Plodem je 4pouzdrá, růžová až karmínově červená tobolka. Brslen se pěstuje na půdách vlhkých, výživných, spíše vápnitých. Jedná se o jedovatý keř.

Svída krvavá – Cornus sanguinea

Tento listnatý opadavý keř může dorůst až do výšky 4 m, barva listů je zelená, květy jsou nápadné bílé. Vyhovuje mu přímé slunce.

Borka svídy je rozdělena na malá políčka a nepříjemně páchne. Mladé větvičky bývají zelené, později se mění na leskle tmavočervené až červenohnědé, chlupaté. Listy jsou vstřícné, na spodní straně chlupaté, na podzim červené. Květy bývají uspořádány v okolících na koncích větévek, jsou bílé a rovněž páchnou. Svída kvete v květnu až červnu. Plodem jsou modročerné až černé a bělavě tečkované peckovice o průměru 6 až 8 mm, které jsou nechutně hořké.

Brusinka obecná – Vaccinium vitis

Jedná se o keř, který roste pouze do výšky 30 cm, je listnatý neopadavý, barva listů zelená, květy nápadné bílé s růžovým nádechem. Má rád přímé slunce.

Celoročně zelený keříček, dřevnatějící. Větve má vzpřímené nebo vystoupavé, oblé. Listy jsou krátce řapíkaté, kožovité, obvejčité, na spodní straně drobně tečkované. Květy bývají v koncových hroznech, koruna zvonkovitá, bílá, s růžovým nádechem. Brusinka kvete v květnu až červenci. Plody jsou červené, jedlé bobule.

Borůvka černá – Vaccinium myrtillus

Jedná se o keř dorůstající do výšky 50 cm, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné bílé. Vyhovuje mu přímé slunce.

Keříček s dřevnatějícími podzemními výběžky. Větve hranaté, zelené. Listy vejčité, jemně pilovité, na vrcholu zašpičatělé. Květy jednotlivé v úžlabí listů, koruna kolovitě baňkovitá, bílé, nazelenalé nebo narůžovělé. Kvete v dubnu až červnu. Bobule kulovité, ojíněné, modročerné, někdy bělavé, zelenobílé nebo červené.

Detail odstavce: Keře v lese
Zdroj: Keře
Zveřejněno: 26.11.2015

JEDOVATÝ PAVOUK V ČR

Jedovatí pavouci v Česku

Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď a zadeček, vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky. Pavouci společně s dalšími řády patří do třídy pavoukovců. Třída pavoukovců pak společně s třídami hmyzu, stonožek, korýšů a mnoha dalšími patří k nejbohatšímu ze všech živočišných kmenů – členovcům.

Oteplování klimatu zapříčinilo kromě nestálosti počasí i přiliv množství živočišných a rostlinných druhů, jinak typických pro daleko vzdálenější a především jižněji položené oblasti naší planety. Tím nejméně vítaným živočišným druhem jsou pavouci, kteří vyvolávají panickou hrůzu u každého druhého Středoevropana.

Noční můra v podobě jedovatého teplomilného členovce se tak stala realitou i pro jinak relativně chladnou Českou republiku. Nejvíce pak pro její nejteplejší část, tedy Jižní Moravu, která svým podnebím asi nejvíce připomíná středomořské oblasti.

V České republice jsou téměř všichni pavouci jedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Výjimkou není tedy ani zápřednice jedovatá. Většina pavouků má však tak malé rozměry, respektive krátké chelicery, že nedokážou propíchnout lidskou kůži. Jsou samozřejmě druhy, které to dovedou, ale jejich kousnutí může být nanejvýš bolestivé. Mohou to být například běžnější druhy pavouků, jako například pokoutníci, cedivky, některé šestiočky a podobně. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský nebo vodouch stříbřitý. Zápřednice jedovatá je poměrně velký pavouk, který má navíc velmi dlouhé chelicery, které poměrně snadno kůži prokousnou. Kvůli délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější.

Migrace do našich končin přinesla již několik nových druhů pavoukovců, mezi nimiž je asi nejnápadnější křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), který děsí především svým exotickým vzhledem, který je již na první pohled podezřelý – žlutočerné pruhy protkané tenkými bílými proužky a velikost maximálně 15 mm u samičky (je o mnoho větší než sameček i její zbarvení je oproti druhému pohlaví o mnoho výraznější). Tento pavouk byl ještě před půlstoletím ve střední Evropě velkou raritou, s postupným oteplováním se však později přesunul do oblastí u Severního moře. Na našem území se poprvé objevil na konci devadesátých let a jeho populace je dobře pozorovatelná od roku 1991, kdy se postupně z jižní Moravy dostal i do zbytku republiky. Tento pavouk sice používá relativně silný jed k usmrcení své kořisti, avšak lidem by ublížit neměl, jelikož jeho kusadla neproniknou lidskou kůží natolik, aby byl jed účinný, natož nebezpečný. Je pravdou, že právě křižák pruhovaný je často považován za nebezpečného právě pro své křiklavé zabarvení, ale to je tak jediné, co je na něm pro běžného člověka zajímavé.

Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) patří mezi nejjedovatější pavouky v ČR, která se podobně jako křižák pruhovaný vlivem globálního oteplování usídlila v teplejších partiích ČR, kam se přestěhovala z jihu Francie. Oproti ostatním tuzemským druhům vyniká zejména svým zbarvením, které je lehce průhledné ve žlutém až nazelenalém odstínu, což samo o sobě dává jasnou zprávu, že zde není něco v pořádku. A skutečně není. Zápřednice je totiž jeden z nejjedovatějších a zároveň největších (1,5–4 cm) volně žijících pavouků Evropy. Svým kousnutím způsobí člověku naštěstí „jen“ bolesti. Tento argument je sice uklidňující, ovšem jen málokoho nechá chladným, že se během letního vyhřívání na rozkvetlé louce pohybuje v okolí tvor, který dokáže způsobit velmi bolestivé kousnutí, lokální ochrnutí končetin, výraznou nevolnost, malátnost a nepříjemné pocity úzkosti. Ač jsou následky kousnutí velmi individuální, oběť čeká zhruba 24 velmi nepříjemných hodin, během nichž účinky jedu pomalu odeznívají. V ČR dnes žije na deset druhů tohoto tvora, které se dělí zejména podle typu svých teritorií. Zápřednice jedovatá v současné době bohužel patří k takzvanému expanzivnímu druhu, což rozhodně neznamená, že by se její populace zmenšovala. Nalezneme ji nejčastěji v lučním porostu, kde si buduje kokony na stéblech sušších travin, které nejvíce připomínají její středomořskou domovinu. Ač jsou prognózy útoku tohoto pavouka více než nepříjemné, není podmínkou, že setkání s ním znamená automaticky inzultaci. S nejagresivnější reakcí se setkáte jako vždy u samiček, které aktivně brání svá vajíčka – zámotky. Někdo přirovnává účinky pavoučího jedu k bodnutí vosy, ale funguje zde i psychická stránka věci. Asi nejvíce ohroženou skupinou obyvatelstva jsou jako vždy alergici, u nichž nelze s předstihem odhadnout reakci organismu na neznámou jedovatou látku. Pavouci rodu Cheiracanthium jsou největšími strašáky Evropy, jedinou výhodou je, že jejich jedovatý zástupce dosahuje v porovnání s ostatními druhy největších rozměrů, takže je dobře patrný už na první pohled a včas tak své okolí upozorní na fakt, že si na něj musí dávat pozor!

Detail odstavce: Jedovatí pavouci v Česku
Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR
Zveřejněno: 31.8.2017