NICHŽ, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Kvetoucí keře jsou rostliny se zdřevnatělým stonkem s absencí hlavního kmene. Jednotlivé větve kvetoucího keře se rozdělují nad zemí do více jednotlivých větví. Kvetoucí keře bývají nižší než stromy a vyšší než trávy a byliny.
Popis jednotlivých druhů
Azalka
Azalka je jarní kvetoucí keř. Je velmi podobná rododendronu, ale je menšího vzrůstu a má menší květinové trsy než rododendron. Květenství azalky je nápadné zářivými barvami, které se vyskytují v mnoha variantách a velikostech. Květy kontrastují s tmavě zelenou barvou listů keře.
Botanický název: Rhododendron
Doba kvetení: brzy na jaře
Velikost: 40 cm, v závislosti na kultivaru
Květy: bílé, žluté, oranžové a červené
Světlo: polostín
Pěstování: při zasazování je nutné přidat mulčovací substrát ke spodní části keře
Zde je několik fotografií, na kterých je možné vidět azalku.
Jírovec
Jírovec vytváří kouzlo v každé zahradě. Můžete si ho pořídit jako malý strom nebo keř. Není náročný na údržbu, má výrazné listy a nápadné květy.
Botanický název: Jírovec
Doba kvetení: jaro
Velikost: 3 m až 15 m a široký 9 m, v závislosti na kultivaru
Květy: červená, bílá, krémová, růžová nebo zelenožlutá
Světlo: plné slunce i polostín
Pěstování: tento keř je vhodný do větších zahrad, k rozmnožování slouží plody jírovce – kaštany, které se sází 1 až 2 cm hluboko do substrátu po dvou nebo po třech semenech.
Zde je několik fotografií, na nichž můžete vidět jírovec.
Kamélie
Kamélie miluje zimu, v tomto období většina zahradních rostlin odpočívá, ale kamélie se teprve zahřívá. Kamélie je evergreenem podzimního, zimního a brzkého jarního období. Je vhodná pro terénní úpravy okrasných zahrad, kdy vytváří krásné květy ve tvaru růží. Kamélie byly pěstovány několik let na Dálném východě, který je jejich rodným krajem. V současné době existuje více než 3 000 druhů těchto keřů.
Botanický název: Camellia
Doba kvetení: podzim, zima a brzy na jaře, v závislosti na odrůdě
Velikost: 0,8 m až 6 m
Květy: červená, růžová a bílá
Světlo: polostín
Pěstování: keř je nutné chránit před sluncem, studeným a silným větrem. Keř není vhodné vysazovat do úplného stínu, který sníží květenství rostliny.
Lýkovec je keř s intenzivní vůní květů, což je hlavní důvod, proč se vysazuje do okrasných zahrad. Květy vavřínu jsou jemné bílé, růžové a fialové květy a existuje mnoho odrůd keřů. Vavřín je univerzálním keřem, který se v okrasné zahradě používá jako půdopokryvný prvek.
Botanický název: Daphne
Doba kvetení: od jara do podzimu, v závislosti na odrůdě
Velikost: 0,5 m až 12 m
Květy: čtyřlaločnaté trubkovité květy v bílé, růžové nebo lila barvě
Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojové palmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Fíkus při pěstování v interiéru vyžaduje vyšší teplotu, velmi dobře
Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.
Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.
Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.
Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.
Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.
Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.
Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měs
Existují 3 základní parametry, podle nichž můžeme orbu dělit:
1) doba orby
letní neboli strnisková, která se provádí po včas sklizených plodinách, jako jsou ozimé směsky, rané brambory, a před setím meziplodin;
podzimní, která slouží pro jarní plodiny, okopaniny, zvyšuje zásoby půdní vláhy, je zpracovaná mrazem, ničí plevel;
zimní, která se provádí výjimečně, a to jen tehdy, když nemůžeme provést podzimní orbu, její nevýhodou je, že ochuzuje půdu o vláhu, zvyšuje zaplevelení, opožďuje termín setí (sázení), půda je po ní nerovnoměrně slehlá; výhodou jedině to, že ji lze použít na mělkých půdách a svažitých pozemcích;
2) hloubka orby
ovlivňuje všechny vlastnosti půdy a dělíme ji na:
mělkou – do 18 cm, vhodná pro štěrkovité půdy;
středně hlubokou – do 24 cm, vhodná ke všem plodinám;
hlubokou – 24–30 cm, vhodná k okopaninám na těžších půdách;
velmi hluboká – nad 30 cm, používá se na velmi utužených půdách, střídá se hloubka orby;
3) způsob orby
závisí na tvaru a velikosti pozemku, na jeho svažitosti, jak je mokrý, dále na termínu orby a použité technice – dle těchto parametrů se pak volí mezi těmito dvěma základními typy:
záhonová orba – používá se na pravidelné pozemky, kdy se pozemek rozdělí na záhony, na nichž se pak provádí orba, a to buď do skladu nebo do rozoru:
do skladu – orba začíná od středu a končí u krajů obdělávaného pozemku, spočívá v tom, že se uprostřed pozemku začne takzvaným rozpichem a další jízdy přikládají půdu směrem ke středu pozemku, takže vzniknou jakési „sklady“;
do rozoru – začíná se orat od okraje obdělávaného pozemku a postupuje se do středu, kde vzniká takzvaný rozor;
orba do roviny – provádí se takzvanými pracáky, tedy pluhy obracecími (pomocí hydrauliky), pojezd je člunkový; orbu začínáme z kraje pozemku a končíme opět u kraje, ale protějšího, tato orba má spoustu pozitiv:
Detektory kovů lze v zásadě rozdělit podle technologie, se kterou pracují, a to na pulsní a VLF (Very Low Frequency). Tyto kategorie se vzájemně liší dosahovanými výkony, komfortem práce a u některých pulsních detektorů i cenou. V něčem má navrch pulsní detektor a v dalším zase VLF. Rozhodně nelze paušálně říci, že je jedna z technologií lepší, každá se prostě hodí na něco jiného. Obecně platí, že VLF detektory jsou mezi hobby hledači oblíbenější nebo aspoň rozšířenější než detektory pulsní.
VLF detektory
VLF detektory můžeme rozdělit na pohybové a bezpohybové. Pro správnou funkci pohybového detektoru je potřebný – jak jeho označení napovídá – pohyb cívky nad cílem, zatímco u bezpohybového tomu tak není. Obecně platí, že bezpohybový detektor má o něco nižší hloubkový dosah oproti pohybovému, ale zase má přesnější separaci. Většinu pohybových detektorů je možné přepnout do bezpohybového režimu (pinpoint), ten však obvykle není schopen diskriminace. Proto je důležité nezaměňovat bezpohybový detektor s bezpohybovým režimem pohybového detektoru. Hodně VLF detektorů má problémy při hledání v silně mineralizovaných půdách sopečného původu. Bohužel tuto vlastnost nelze v rámci této kategorie detektorů paušalizovat, takže pokud se chystáte hledat v takových podmínkách, určitě se před koupí přístroje poraďte s prodejcem, zda je vámi zvolený typ detektoru pro tato místa vhodný.
Hned na úvod začneme tím, co každého hledače zajímá asi nejvíc, tedy hloubkový dosah detektoru. Tuto vlastnost ovlivňuje mnoho faktorů: typ půdy, tvar či velikost předmětu, jeho poloha v zemi, nastavení detektoru a podobně. Středně velkou minci je pohybový detektor schopen rozeznat zhruba do 30 cm. U větších předmětů dosahuje i větších hloubek, ale rozhodně tu neplatí přímá úměra. Například taková přilba je detekovatelná řekněme do 60 cm, ale ve 150 cm už neobjevíte ani zakopaný vlak, protože použitá technologie zde naráží na své limity. Je to samozřejmé. Tyto údaje platí pro klasické detektory, tedy ty s cívkou na konci tyče, u nichž hledání probíhá plynulým, kontinuálním pohybem z jedné strany na druhou.
Aby zde uvedené informace byly kompletní, je třeba se zmínit i o existenci speciálních VLF detektorů určených pro skutečně hloubkové hledání. Takové přístroje, vybavené cívkou se dvěma boxy, sice nedisponují diskriminací, zato jsou schopny detekovat velké předměty až do hloubky 3–5 m. Na malé cíle blízko povrchu naopak nereagují. Zajímavou alternativou tak mohou být dva klasické VLF detektory firmy Garrett (GTI 2500 a Master Hunter CX Plus), u nichž je možné takovou cívku použít a vlastně tak získat dva přístroje v jednom.
Klenotem chladných místností (ložnice, světlého schodiště) je bezesporu nádherně a hojně kvetoucí azalka. Tento dřevnatý keřík nebo stromek na kmínku se v obchodech objevuje s množstvím poupat již od listopadu.
Azalka dorůstá výšky 20 až 80 cm, v těchto rozměrech je i tak široká. Lze ji pěstovat i na kmínku, kdy dorůstá do výšky až 2 m. Květy jsou nálevkovité, velké, růžové, červené i vícebarevné. Rostlina se množí semeny nebo řízkováním. Azalka je náročná na stanoviště, které by mělo být světlé a chladné.
Nejvíce nás potěší svými hvězdicovými nebo zvonečkovými květy v barvách od něžné bílé či zářivě žluté přes škálu oranžových a růžových odstínů k vyzývavé fialové a červené. Květy mohou mít i dvě barvy, z nichž jedna tvoří základ a druhá kresbu. Dříve byly azalky samostatným druhem, nakonec je ale vědci zařadili podle shodných znaků k rodu rododendronů.
Rostlina s temně zelenými listy je opravdovým otužilcem, teploty okolo 12 až 15 °C jsou pro ni ideální. Za vysokých teplot špatně a krátce kvete a je napadána sviluškami.
Azalky se dělí na poloopadavé a neopadavé. K nejznámějším patří neopadavá nebo poloopadavá ‘Azalea japonica’. Ta dnešní je vlastně křížencem pravé ‘R. japonicum’ a ‘R. molle’. Dorůstá až do výšky dvou metrů, má listy dlouhé deset centimetrů a šesticentimetrové květy uspořádané v květenstvích po pěti až deseti. Květy se objevují na začátku května ještě před vyrašením listů, takže u opadavých kultivarů nic neoslabuje oslnivou krásu jejich barev.
Při venkovní výsadbě umisťujeme azalky na přistíněné místo, například pod nepříliš hustými korunami stromů, přes které částečně proniká slunce. Ideální místo je i takové, kam ráno nebo dopoledne sluneční svit dosáhne, ale nezasahují sem palčivé polední a brzké odpolední paprsky.
Místo tak nesmí být příliš tmavé, jinak se ochudíme o bohatost květů, ani příliš slunečné, jinak pro změnu květy rychle odkvétají. Existují však i kultivary, které pro bohaté květenství potřebují intenzivnější sluneční osvit. Suché stanoviště má za následek usychání listů i mladých výhonů a z azalky nám po čase zbude ubohoučké koště.
Zeminu udržujeme vlhkou, občas porosíme. V létě měsíčně hnojíme prostředky pro rododendrony. V tu dobu můžeme pokojovou azalku vynést ven na stinné místo.
Azalky jsou mělce kořenící rostliny, jejichž kořenový systém se rozprostírá do šířky. Podle toho je třeba zvolit i pěstební nádobu: raději mělkou a širší. Nechte si poradit u odborníků a kupte mrazuvzdorné květináče, v nichž rostliny spolehlivěji přezimují. Dobře prospívající azalky přečkají zimu bez úhony i v nádobách. V drsnějších oblastech můžete květin
V lehkém betonu je část štěrku nahrazena značně lehčím materiálem. Jedním z nejvhodnějších materiálů jsou upravené polystyrenové granule, díky nimž je beton velmi lehký a zároveň tepelně izolační. Má ideální vlastnosti výplňového vyrovnávacího materiálu.
Obecně platí, že čím lehčí hmotu použijeme, tím bude lépe izolovat, a naopak. Ovšem s pevností v tlaku to bude přesně naopak. Cílem při výrobě tepelně izolačního betonu je tedy vyrobit takovou hmotu, která bude co nejlehčí a zároveň bude co nejpevnější v tlaku. Takový beton nebude zatěžovat konstrukce staveb a přitom bude použitelný jako výplňová vrstva pod finální vrstvy podlahových skladeb. Navíc přináší vylehčení betonu polystyrenem i finanční úspory.
Obecně lze říct, že lehký beton je nezastupitelný všude tam, kde se nedá položit polystyrenová deska, nebo jakýkoliv jiný deskový tepelně izolační materiál z důvodů velkých nerovností podkladu.
Lehký beton se uplatní také všude tam, kde potřebujeme vyrovnat, přitom zateplit a nezatížit konstrukci stavby.
Lehký beton lze použít jak v novostavbách, tak i v rekonstrukcích. Je možné jej použít na:
podlahy – zde se lehký beton používá k vyrovnání často velmi nerovných ploch, kdy rozdíly ve výškách mohou být v centimetrech, ale také v řádech desítek centimetrů. V případě, že jsou po podlaze tažené rozvody vody, elektroinstalace, etážového topení, centrálního vysavače, hadice k přisávání vzduchu ke krbovým vložkám a podobně lze opět s výhodou použít pro zalití těchto rozvodů lehký beton. Odpadá tím pracné vyřezávání polystyrenových desek nebo desek z minerální vlny, přičemž navíc nemohou vzniknout teplotní mosty.
stropy – u rekonstrukcí a půdních vestaveb, kdy je zapotřebí obvykle u trámových stropů vyrovnat značné rozdíly ve výškách, nabízí lehký beton vyřešení několika problémů najednou. Nezatíží stropní konstrukci jako klasický beton, vyrovná veškeré nerovnosti, zateplí a částečně i odhluční. Stejnou funkci bude mít lehký beton při vyrovnávkách klenbové stropní konstrukce, kdy je potřeba vyrovnat výškové rozdíly paty s vrcholem klenby. U konstrukcí hurdiskových stropů najde lehký beton využití ve vyplnění prostoru od horní hrany hurdisek k vrcholu I profilů, do nichž jsou hurdisky vsazeny. Lehký beton můžeme rovněž aplikovat na stropy z ocelových trapézových plechů, na nichž potřebujeme vytvořit lehkou podlahovou konstrukci.
střechy – na ploché střeše vytvoříme tepelně izolační spádovou vrstvu z lehkého betonu nejnižších objemových hmotností. Pro zvýšení tepelného odporu, lze na tuto spádovou vrstvu pokládat klasické tepelně izolační materiály. Nejvhodnějšími skladbami se pak jeví zelené střechy, kdy hydroizolaci následně přitížíme, čímž zabráníme pronikání UV záření a podstatně zvýšíme životnost hydroizolace.
Pytlovaný lehčený beton je možné zakoupit například od Firmy Liapor Mix. Manipulace s Liapor Mix je podobná manipulaci s běžným betonem. K 1 pytli Liapor Mixu (40 l) se přidávají maximálně 3 litry vody. Směs pak stačí promíchat 2–3 minuty v běžné míchačce, případně i ručně. Pak stačí jen v požadované tloušťce nanést a urovnat stěrkou na maltu.
V dnešní době spousta lidí ladí svou svatbu do nějaké barvy a stylu. Výjimkou pak není ani dort či zákusky. Co se týče svatebních koláčků, tak ty se dělají jak tradičně, tak i v moderním pojetí.
Svatební cukroví lze rozdělit na dorty, cukroví (zákusky) a koláčky.
Svatební dorty
Svatební dort je dekorací stolu, ale také se k němu vážou tradice a pověry. Za zmínku určitě stojí krájení svatebního dortu, které patří k tradičním činnostem při svatebním veselí a bývá vyvrcholením svatební hostiny. Podle svatebních tradic a zvyklostí mají novomanželé rozkrojit svatební dort společně. Kdo první uchopí nůž, bude prý v manželství vůdčí osobností. Z dortu by měl ochutnat každý ze svatebních hostů, v opačném případě budou mít smůlu novomanželé i ten, kdo svatební dort neochutnal.
Svatební dorty jsou velmi různorodé. Mohou mít bezpočet tvarů – kulaté, hranaté, oválné. Často se vyrábějí dorty ve tvaru srdce, podkovy, panenky a panáčka, stále oblíbenější je dort v podobě svatebního altánu, ve kterém stojí ženich s nevěstou. Mohou být bílé nebo barevné, zdobené perličkami, marcipánem nebo čokoládou. Také velikosti dortu jsou různé. Můžete vybrat jedno velké srdce nebo podkovu zdobenou pouze jahodami nebo čtyřpatrový dort s marcipánovými kvítky a čokoládou a dalšími doplňky. U nás jsou oblíbené klasické piškotové, ořechové a v poslední době marcipánové dorty, v Americe spíše smetanové dorty. Ve Francii se setkáte zase s dorty postavenými z různých kousků.
Při výběru dortu záleží čistě na vaší představě, chuti a finančních možnostech. Zásadní věcí při výběru svatebního dortu je samozřejmě počet svatebních hostů i celkový styl svatby. Na malou rodinnou svatbu se nehodí několikapatrový dort, byl by vyhozenými penězi a plýtváním. Určitě postačí jen menší dort zajímavého tvaru či zdobení. Velikost svatby tedy určuje velikost dortu, styl svatby pak určuje jeho vzhled. Máte-li romantickou svatbu, bude hezky vypadat dort s něžným zdobením srdíček, perliček nebo marcipánových či živých květin. Také místo, kde máte hostinu, by mělo ovlivnit výběr dortu. Jiný zvolíte při svatební hostině na zámku a jiný při zahradní hostině s grilováním.
Vybrat si správný svatební dort je velice důležité. Svatební dort je dominantním prvkem celé hostiny. Aby byl váš velký den tím nejkrásnějším dnem, na který budete celý život vzpomínat, promyslete důkladně, i jaký svatební dort vyberete.
Svatební dorty prošly v nedávné historii poměrně výraznými změnami, a proto dnes v nabídce cukráren naleznete jak tradiční svatební dorty, u nichž je pro zdobení použito krémů, květů z marcipánového nebo mandlového těsta a jejichž tvar je nejčastěji k
Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď a zadeček, vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky. Pavouci společně s dalšími řády patří do třídy pavoukovců. Třída pavoukovců pak společně s třídami hmyzu, stonožek, korýšů a mnoha dalšími patří k nejbohatšímu ze všech živočišných kmenů – členovcům.
Oteplování klimatu zapříčinilo kromě nestálosti počasí i přiliv množství živočišných a rostlinných druhů, jinak typických pro daleko vzdálenější a především jižněji položené oblasti naší planety. Tím nejméně vítaným živočišným druhem jsou pavouci, kteří vyvolávají panickou hrůzu u každého druhého Středoevropana.
Noční můra v podobě jedovatého teplomilného členovce se tak stala realitou i pro jinak relativně chladnou Českou republiku. Nejvíce pak pro její nejteplejší část, tedy Jižní Moravu, která svým podnebím asi nejvíce připomíná středomořské oblasti.
V České republice jsou téměř všichni pavouci jedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Výjimkou není tedy ani zápřednice jedovatá. Většina pavouků má však tak malé rozměry, respektive krátké chelicery, že nedokážou propíchnout lidskou kůži. Jsou samozřejmě druhy, které to dovedou, ale jejich kousnutí může být nanejvýš bolestivé. Mohou to být například běžnější druhy pavouků, jako například pokoutníci, cedivky, některé šestiočky a podobně. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský nebo vodouch stříbřitý. Zápřednice jedovatá je poměrně velký pavouk, který má navíc velmi dlouhé chelicery, které poměrně snadno kůži prokousnou. Kvůli délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější.
Migrace do našich končin přinesla již několik nových druhů pavoukovců, mezi nimiž je asi nejnápadnější křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), který děsí především svým exotickým vzhledem, který je již na první pohled podezřelý – žlutočerné pruhy protkané tenkými bílými proužky a velikost maximálně 15 mm u samičky (je o mnoho větší než sameček i její zbarvení je oproti druhému pohlaví o mnoho výraznější). Tento pavouk byl ještě před půlstoletím ve střední Evropě velkou raritou, s postupným oteplováním se však později přesunul do oblastí u Severního moře. Na našem území se poprvé objevil na konci devadesátých let a jeho populace je dobře pozorovatelná od roku 1991, kdy se postupně z jižní Moravy dostal i do zbytku republiky. Tento pavouk sice používá relativně silný jed k usmrcení své kořisti, avšak lidem by ublížit neměl, jelikož jeho kusadla neproniknou lidskou kůží
Vzhledem k množství a kombinaci vitamínů a všech ostatních látek a stravitelnosti má květák vynikající účinky na celý trávicí systém od žaludku až po slepé střevo. Kvůli výborné stravitelnosti se doporučuje lidem s žaludečními chorobami, a protože reguluje průchodnost střev, má účinky při zácpě i průjmu a také při podráždění nebo zánětu tlustého i tenkého střeva. Velké množství vitamínu C významně posiluje imunitní systém, vápník pozitivně působí na pohybový aparát a další látky jsou prevencí proti vzniku cukrovky. Květák také urychluje vylučování přebytečné vody z tkání a různých dalších škodlivých látek z organismu, a tak se jeho konzumace doporučuje při léčbě ledvin a ledvinových kamenů, artritidy a otocích vyvolaných chorobami ledvin. Velké množství draslíku v kombinaci s nižším obsahem sodíku a zároveň malý obsah tuků v květáku mají pozitivní vliv na srdce a oběhovou krevní soustavu, květák se tak osvědčil u osob s hypertenzí nebo arteriosklerózou. Podobně jako ostatní druhy brukvovité zeleniny obsahuje fytochemické antikarcinogeny, tedy sirné glykosidy a sloučeniny indolu, které jsou účinnou prevencí rakoviny. Konzumace květáku je doporučována osobám, u nichž je zvýšené riziko onemocnění zhoubnými nádory, například genetický výskyt rakoviny v rodině nebo zvýšené působení karcinogenních látek. Osoby s diagnostikovanou a léčenou rakovinou by měly do jídelníčku každý den zařadit některou brukvovitou zeleninu – květák, brokolici, zelí, ředkev, protože všechny mají protinádorové účinky.
Květák se dále doporučuje při žaludečních a střevních problémech. Jeho konzumaci by však měly omezit osoby, u nichž jsou tato onemocnění chronická. Stejně tak by květák neměli konzumovat jedinci se žlučníkovými kameny, protože hlávky obsahují poměrně mnoho celulózy, která zvyšuje produkci plynů ve střevech, a mohlo by se tak narušit trávení. 100 g květáku obsahuje 24 miligramů kyseliny močové, a tak tato potravina není vhodná pro osoby trpící dnou.
Květák se většinou konzumuje tepelně upravený, mladé a jemné hlávky některých odrůd se mohou konzumovat i syrové. Nejčastější tepelnou úpravou květáku je vaření v horké vodě nebo v páře, zapečený květák nebo smažený květák, může se i dusit nebo péct. Velmi často se vaří i květáková polévka. Růžičky květákové hlávky jsou nezřídka součástí různých zeleninových směsí, a to i mražených. Mladý čerstvý syrový květák je možné přidávat do zeleninového salátu. Květák se poměrně často nakládá nebo zavařuje, může se i zamrazit.
Když se vám réva ujme, začne na jaře rašit a z hlavních oček vyběhnou silné výhony. Vedle nich se však probudí také „spící neviditelná“ očka, jejichž slabé výhony musíte vylomením odstranit. Takže by vám měly zůstat jen dva hlavní výhony. Zeminu opět přihrňte k sazenici, teprve v červnu kopečky země (růvky) postupně rozhrnujte a během července silnější ze dvou silných výhonů začněte vést podle opory, to znamená, přivažte ho ke kolíku nebo ke drátěnce. Ten druhý buď zcela odstraňte, nebo zkraťte cca na délku 15 cm. Tento zkrácený výhon vám vytvoří řadu oček, která pak můžete využít v případě, že by hlavní výhon v zimě vymrzl. Půdu kolem sazenic kypřete a odplevelujte. Plné hnojivo použijte poprvé začátkem léta, podruhé začátkem srpna. Na podzim kolem sazenice zryjte půdu a přidejte vyzrálý kompost nebo zetlelý hnůj. Před zimou k sazenici opět přihrňte okolní zeminu.
Péče ve 2. roce
Na jaře odhrňte půdu a kratší ze dvou výhonů zakraťte na 1 očko. Pokud je delší výhon vyzrálý a silný asi jako tužka, sestřihněte ho na 60–90 cm, podle toho, jak vysoký chcete mít budoucí kmen. Je-li však tento výhon slabý a málo vyzrálý, zkraťte ho na 2 očka, ostatní výhony odstraňte. Během roku vám budou přirůstat další výhony a takzvané fazochy (neplodné výrůstky, zálistky, které je potřeba odstraňovat stejně jako u rajčat). Během léta přihnojujte, ošetřujte proti houbovým chorobám, na podzim zaryjte hnůj nebo kompost a přidejte menší množství kombinovaného hnojiva. Do podzimu mohou výhony dorůst až do délky 1,5–2 m. Je tedy čas vytvořit vinné révě kvalitní oporu. Kmínek volně přivazujte k opoře, nejlépe páskami z PVC. Na zimu opět nahrňte zeminu a vytvořte růvek, který ochrání očka před mrazem.
Péče v dalších letech
Brzy zjara se provádí řez dle způsobu vedení révy. Řez by měl být hotov do poloviny března, pokud však trvá nebezpečí příchodu silnějších mrazů, révu zatím neřežte, mráz by snadno poškodil očka. Neořezaný keř snáší zimní mrazy lépe. Je třeba si uvědomit, že kvalitní plodné letorosty vyrůstají z loňského dřeva, a proto je nutné zabezpečit jeho obnovu řezem. U stolních odrůd obvykle platí, že nejlepší hrozny vyrůstají na výhonech vyrostlých z 5–7 očka, proto je u nich lepší delší řez na takzvané tažně. Řez má vliv na plodnost révy, provádějte ho tedy vždy svědomitě. Účelem řezu je, aby réva dala sice menší počet hroznů, ale o to větších a vyvinutějších. Řezem se také udržuje keř ve vhodném tvaru. U nás je asi nejčastěji používaný řez na hlavu, aby se vytvořilo kolínko, ze kterého se nechají vyrůst 2–3 hlavní výhony (tažně), z nichž se bude
Jak si vyrobit vlastní šatnu v domě ale i v panelákovém bytu
Vlastní výroba šatny je z hlediska financí ta nejméně nákladná. Není třeba platit nikomu žádnou práci, jen se nakoupí potřebný materiál. Vzhledem k tomu, že řada lidí u samostatné a vlastníma rukama stavěné šatny nevyžaduje stavbu z masivního dřeva, tak i náklady na materiál nejsou tak vysoké. Do stavby šatny by se ale rozhodně neměl pouštět někdo, kdo ještě nikdy nic takového nedělal a celkově neumí se dřevem zacházet. Je třeba si uvědomit, že šatna (tím myšlené šatní skříně a jiná uložiště) musí často udržet velkou váhu a nesmí se ani při neodborné manipulaci převrátit. Proto je třeba vhodné se obrátit na někoho, kdo má už s něčím takovým zkušenosti.
Nejprve je nutné pořádně vyměřit prostor určený pro stavbu šatny a pak nakoupit potřebný materiál. Jako první se začíná vždycky od základních hranolů, které se přišroubují ke stropu a k podlaze. K těmto hranolům se pak budou postupně upevňovat jednotlivé části šatny.
Poté obvykle následuje montování jednotlivých příček, jejichž rozmístění si majitel sám rozvrhl. Při montování příček je důležité si uvědomit, že na ně se ještě pak připevní obkladové desky, takže je vždy lepší příčky montovat tak, aby vám později zajistili snadný přístup k připevnění obkladových desek. Pokud se rozhodnete vytvořit šatním skříňkám různá dvířka, je vždy dobré, aby byla jednoduchá na přimontování, a koupit kvalitní panty, na nichž dvířka k poličkám přiděláte. Pro šatnu je také důležité stanovit si už na začátku, jak bude vypadat vchod do šatny (čím bude tvořený). V některých bytech či domech je šatna součástí třeba nějaké chodby, a proto není možné z ní udělat uzavřený prostor, pokud je ale šatna vytvořená v místě, kde se dá oddělit od zbytku místnosti, tak se asi nejčastěji využívá oddělení šatny buď pomocí závěsů, zde stačí na strop přidělat garnýže, nebo jiný závěsný systém a je po problému. Další častou a velmi využívanou možností jsou posuvné dveře. Jejich instalace je totiž také jednoduchá, stačí přidělat kolejnice, po nichž budou dveře jezdit. S těmito dveřmi je ale třeba počítat již od začátku, aby se pro ně vytvořil dostatek prostoru mezi příčkami.
Juka je vzrostlá rostlina, která vypadá jako nepravá palma. Zelené, slizké, výjimečné lineární listy se sbíhají do vločky na vrcholku stonku. Juka vyžaduje sluneční světlo a přiměřenou zálivku. Po proschnutí zaniká. V létě se doporučuje vynést ji na otevřený vzduch, v zimě je nezbytné uchovávat ji raději na chladnějších místech. Juka dobře roste při teplotě 13 až 21 °C. Od jara do podzimu udržujeme půdu permanentně vlhkou. Je však lepší, když půda přeschne, než když ji přelijeme. V zimě zeminu zavlažujeme pouze čas od času a v závislosti na teplotě. Rostliny milují zvýšenou vlhkost, ale snášejí i suchý vzduch. Na jaře a v létě jednou za 2 až 4 týdny rostlinu přihnojujeme minerálními hnojivy. Rostlina musí být v blízkosti svěžího vzduchu, proto je v létě vhodnější ji vynést na balkón nebo do zahrady. Pro kvalitní půdní podklad se používá směs zeminy z listové hlíny, dřevité hlíny, humusu, rašeliny, písku (v poměru 1 : 1 : 1 : 1: 1). Rozmnožování probíhá stonkovými odnožemi, výhonky.
Teplota: Přiměřená, v zimě chladnější 16 až 18 °C. Nejnižší 8 °C. V zimě je potřeba místnost dobře provětrávat, ale chráníme rostlinu před průvanem.
Osvětlení: Světlé, slunečné místo. V létě umístění v zahradě a na balkóně. V zimě najít stanoviště světlé, blízko okna. Tyto rostliny postrádají v zimě světlo.
Zalévání: Bohatě zalévat od jara do podzimu, voda ale nesmí být v misce pod květináčem. Jestli držíme rostlinu v zimě v chladnější místnosti, zaléváme omezeně. Juka nesnáší přelití, zahnívaly by kořeny a objevila by se hniloba i na stonku.
Rozmnožování: Na jaře zakořeňují vrcholová stébla a také kousky stvolů dlouhých asi 10 cm. Seříznutím dceřiných růžic ze stvolu také získáme novou rostlinu. Odříznuté růžice na místě řezu ošetříme sírou a dáme do vlhkého písku, po zakořenění zasázíme do květináče se zeminou, do které přidáme kousky dřevěného uhlí. Seříznutí růžic provádíme vždy na jaře.
Juka – foto
Zde je několik fotografií, na nichž je možné vidět juku.
Jedná se o produkt rostlinného původu. Pyl neboli pylová zrna jsou samčí pohlavní buňky vyšších kvetoucích rostlin vznikající v prašnících, které po dozrání prasknou a uvolní tak pylová zrna do okolí. Aby se pylová zrna dostala na bliznu květu stejného botanického druhu, je pyl rozšiřován větrem, vodou nebo živočichy, z nichž nejvýznamnějším je právě včela. Pro každou rostlinu je typické, že se její pylová zrna liší od pylu jiných rostlinných druhů, a to velikostí, tvarem, barvou a povrchovou strukturou. Pro včelu má pyl velký význam – je to výživa. Ačkoliv největší a nejdůležitější význam včely v přírodě spočívá v opylování rostlin, pyl je pro samotné včely zdrojem potravy bohaté na bílkoviny, minerály a vitamíny.
Při sběru pylu létá včela z květu na květ a sbírá pyl, který formuje do tvaru hrudek označovaných jako pylové rousky (4–10 mg), které odnáší do úlu na posledním páru nohou. Po příletu do úlu uloží létavky rousky pomocí chitinových trnů na druhém páru nohou do buňky a úlové včely pyl v buňce udusají hlavičkami. Ve chvíli, kdy včely naplní buňku ze 2/3, zalijí ji medem a v buňce proběhnou anaerobní konzervační procesy za vzniku organických kyselin, které s oxidem uhličitým zajistí dlouhou trvanlivost pylu až na jeden rok. Na průběhu biochemických procesů v buňce se podílí metabolismus a enzymy pylového zrna, výměšky včelích žláz a mikroorganismy (kvasinky, bakterie). Výše zmíněnými procesy se z květového pylu v podobě rousky stává pyl plástový, který tvoří základní výživu včelího plodu, je tmavší barvy, pastovité konzistence, příjemné vůně a nakyslé chuti.
Složení pylu se dá rozdělit podle obsahu výživných látek do tří skupin a to:
dobré pyly z vrby, ovocných stromů, kaštanů, břečťanu, hořčice, máku, jetele a řepky;
střední pyly z lísky, topolu, olše, javoru, chrpy a jiných květin;
špatné pyly z jehličnatých stromů.
Využívat se dají pylové rousky i plástový pyl v čerstvém nebo sušeném stavu. Můžeme je smíchat s medem, marmeládou, tvarohem, rozpustit v mléce nebo ovocných šťávách. Pyl působí při zánětech horních cest dýchacích, nachlazení, senné rýmě, má antimikrobiální účinky, užívá se při arterioskleróze, zvyšuje tvorbu hemoglobinu, působí na chudokrevnost, ovlivňuje mírnou formu vysokého krevního tlaku, působí při hyperplazii prostaty, zánětech močových cest, podporuje plodnost, ovlivňuje potenci, podporuje růst vlasů a nehtů, léčí ekzémy a vyrážky, zlepšuje zrak, působí pozitivně při onemocnění nervů, endokrinních chorobách, při rekonvalescenci po mozkové příhodě, při chorobách žaludku, dvanáctníku, jaterních potížích a chorobách, upravuje
