Rychlá odpověď: Choroby vinné révy poznáte podle skvrn na listech, bílého povlaku nebo hniloby hroznů. Nejčastější příčinou je vlhko a teplo, které podporuje plísně. Bez včasného zásahu může dojít ke zničení celé úrody.
Když se na révě objeví první skvrny, většina lidí čeká, jestli to „samo přejde“. Nepřejde. A právě tahle chyba stojí často celou úrodu hroznů.
V tomto článku zjistíte, jak choroby rychle poznat, co přesně znamenají konkrétní příznaky a hlavně – co udělat hned, aby se problém nezhoršil.
Škůdci
Hálčivec révový (Calepitrimerus vitis)
popis: žlutobíle až béžově zbarvený roztoč o velikosti 0,15 mm, samičky přezimují ukryté v prasklinách kůry, rozvíjející se populace poškozují rašící očka a mladé letorosty, nejčastěji se vyskytují 3–4 generace, šíří se více za střídavého počasí a za průměrných teplot
příznaky: čepele mladých listů jsou skvrnité, kadeřavé, zasychají postižené listy i květenství, růst letorostů se zpomaluje, silně postižené keře postupně metlovatí, slábnou a hynou
ochrana: prostředky biologické a biotechnické ochrany: introdukce dravého roztoče Typhlodromus pyri, zásah selektivním akaricidem, postřik sirnými přípravky
popis: žlutobíle až světle růžově zbarvený roztoč, samičky přezimují za šupinami pupenů, na jaře opouštějí úkryt a sají na mladých letorostech, po rozvinutí listů sají téměř výhradně na spodní straně listů
příznaky: napadeny bývají jen ojedinělé listy, silné napadení vyvolá zmenšení a svinování čepelí listů, na spodní straně puchýřů je typický plsťovitý porost bělavé, později béžové až hnědé barvy
ochrana: použít akaricidní postřik v kombinaci s organosilikonovým smáčedlem, například postřikový přípravek k ochraně rostlin proti fytofágním roztočům OMITE 570E W. Lze ho zakoupit v balení od 100 ml do 5 l, postřik se opakuje po 14 a 28 dnech
popis: nejčastěji škodí sviluška ovocná a chmelová, k přemnožení dochází za teplého a suchého počasí; škodlivé výskyty souvisí s intenzivní chemickou ochranou (zničení přirozených predátorů) a intenzivním hnojením
ochrana: použít akaricidní postřik v kombinaci s organosilikonovým smáčedlem, například postřikový přípravek k ochraně rostlin proti fytofágním roztočům OMITE 570E W. Lze ho zakoupit v balení od 100 ml do 5 l, postřik se opakuje po 14 a 28 dnech
fotografie tohoto škůdce najdete mimo jiné tady: sviluška foto.
Obalečmramorový (Lobesia botrana)
popis: housenky obaleče jednopásého jsou až 10 mm dlouhé, hnědočervené s hnědočernou hlavou. Housenky obaleče mramorovaného jsou zelenohnědé se světlejší, žlutozelenou hlavou. Motýli mají délku těla asi 5–6 mm, rozpětí křídel 10–12 mm, zbarvení pestře mramorované (obaleč mramorovaný), respektiva žluté s širokým černým pruhem napříč křídel (obaleč jednopásý). Housenka je velmi pohyblivá; 1. generace vyžírají kvítky, starší sežírají květenství, housenky 2. a 3. generace vyžírají bobule.
Ve svém příspěvku OBALEČ ZIMOSTRÁZOVÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef Klečka.
Dobrý den.Že jsou různé prosrředky k boji proti housenkám to jsem si pročetl.Zajímá mne však za jakých podmínek-teplot,vlhkosti,roční období a podobně motýlek klade vajíčka,jak dlouho mu trvá než se vylíhne housenka.Jaká teplota mu vyhovuje nebo škodí....Nebo je otužilý a klade i v mrazu,Nějaké vývojové stádium lze snad zachytit...Děkuji.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Ingredience: 180 g másla, 330 g pískového cukru, 4 vejce, 330 g polohrubé mouky, 125 ml mléka, tuk a hrubá mouka na přípravu formy, 1 lžíce kakaového prášku
Postup: Nepřilnavý vnitřní povrch bábovkové formy vymažte zhruba jednou lžící oleje a vysypte třemi až čtyřmi lžícemi hrubé mouky. Zbytek mouky, který se nenalepí na vymaštěné stěny, vysypte. Dejte si při vymazávání záležet zejména ve všech temnějších zákoutích a na středovém kolíku, právě tam se bábovka při vyklápění často zákeřně přilepí. Troubu předehřejte na 160 stupňů, horkovzdušnou pouze na 140. Máslo třete za pomoci vařečky, ručního šlehacího mixéru nebo třecího nástavce kuchyňského robotu tak dlouho, až přestane klást původní odpor a změkne, zhruba jednu až dvě minuty. Přidejte od oka stanovené dvě třetiny cukru a ještě 10 minut třete (ručně třete ještě déle). Máslo musí zřetelně zesvětlat a nenápadně nabýt na objemu. Oddělte žloutky od bílků. Žloutky jeden po druhém zašlehejte do máslové pěny, další vždy až poté, co předchozí beze stopy zmizí.
Mouku prosejte. Ve třech dávkách pak postupně, tentokrát už jen vařečkou, zapracujte vždy třetinu mouky a třetinu mléka. Chovejte se ke vznikajícímu těstu jemně, abyste se zbytečně nepřipravili o vzduchové bublinky, které jste do něj předtím pracně vetřeli. Nemíchejte těsto déle, než je nezbytně nutné ke vstřebání surovin. Z bílků a jedné malé špetky zbývajícího cukru ušlehejte ruční nebo elektrickou metličkou měkký a řídký sníh. Pak po lžících zašlehejte zbytek cukru a pokračujte dál ve šlehání, dokud nebude sníh lesklý a nezhoustne – při nadzvednutí metličky se na něm vytvoří špičky, které se jen pozvolna ohnou dolů. Teprve takto cukrem ztužený sníh opatrně vyklopte z misky k téměř hotovému těstu. Můžete ho šetrně vložit velkou lžící, zaboříte ji v polovině mísy skrz sníh a těsto až ke dnu, vše podeberete směrem k sobě a dolní část obsahu mísy vyzdvihnete nahoru. Pak mísu otočíte o devadesát stupňů proti směru hodinových ručiček a akci se stěrkou zopakujete. Pak znovu otočíte a znovu zaboříte, a znovu a znovu, až se těsto se sněhem rovnoměrně promíchá. Přestaňte co možná nejdříve.
Oddělte jednu třetinu těsta a prosejte na ni kakaový prášek. Vložte ho do těsta stejným způsobem jako sníh, až se těsto rovnoměrně obarví dohněda. Do bábovkové formy opatrně nalijte jednu třetinu světlého těsta. Při této akci budete muset formou otáčet (nejspíš svojí třetí rukou), aby se těsto rovnoměrně rozlilo dokola. Pokračujte první polovinou hnědého těsta, poté totéž zopakujte s druhou třetinou světlého, zbývající polovinou tmavého a na závěr se zbytkem světlého těsta.
Juku zná většina z nás spíše jako nenáročnou exotickou pokojovou rostlinu. Některé druhy však snesou i mráz a lze je pěstovat celoročně venku na zahradě. Vytvářejí husté růžice přízemních listů, které jsou zajímavé svou namodralou barvou či veselým panašováním. Kromě juk se zelenými listy si můžete do zahrady vysadit i kultivary s listy různě zbarvenými, například žlutě pruhovanými.
Zde jsou uvedeny některé druhy, které lze u nás celoročně pěstovat mimo interiéry:
Yucca gloriosa – patří mezi oblíbené stromové juky. Je mrazuvzdorná asi do -20 °C, dorůstá do pětimetrové výšky a po odkvětu se rozvětvuje. Kvete velkým bílým květenstvím, ostatně jako všechny juky. Foto Yucca gloriosa.
Yucca glauca – nejmrazuvzdornější stromová juka, odolává totiž teplotám až -37 °C (ovšem jen za velmi suchých podmínek). Roste obvykle do výšky 2 metrů. Foto Yucca glauca.
Yucca filamentosa – nejznámější a nejodolnější mrazuvzdorná juka, která nevytváří kmen a po odkvětu odumírá. Vytváří hodně odnoží a pěstuje se na našich zahradách jako trvalka. Latnaté květenství měří 100–200 cm. Foto Yucca filamentosa.
Yucca baccata – známá též jako Banánová juka, vytváří kmen až 1,5 metru vysoký. Snáší mráz až do -29 °C. Má jedlé plody. Foto Yucca baccata.
Yucca brevifolia – je nejznámější stromová juka, nazývaná též Joshua tree. Vyrůstá až do výšky 15 metrů. Odolná je do -15 °C, takže je v našich klimatických podmínkách nutná velmi dobrá zimní ochrana. Foto Yucca brevifolia.
Yucca flaccida – velmi dekorativní druh, má měkké, převislé listy, u nás hojně pěstovaný v zahradách a parcích, je spolehlivě mrazuodolný, neinvazivní, množí se dceřinými růžicemi po odkvětu. Foto Yucca flaccida.
Vinnou révu napadají nejčastěji. Vedle včasného zásahu vhodnými fungicidy je důležitá především prevence, která začíná u výsadby keřů na vhodné stanoviště, pokračuje vyváženým hnojením a prosvětlováním keřů. Houbové choroby se rozvíjejí při určitých klimatických podmínkách. Příznivými podmínkami jsou hlavně teploty kolem 25 °C a vlhko. Mezi nejčastější houbové choroby révy vinné patří padlí révy, plíseň šedá, plíseň révová a další, jako je červená skvrnitost révy či červená spála révy vinné. Bobule jsou na tyto choroby nejvíce náchylné v srpnu, kdy je potřeba nezanedbat často už poslední ošetření vinice proti těmto houbovým chorobám.
Plíseň révová (Peronospora)
jedna z nejvýznamnějších chorob vinné révy
příznaky: olejovité, žlutozelené, oválné skvrny na povrchu a bělavý spodek listu, hnědnou a zasychají květenství, postižená místa odumírají, silně napadené listy opadávají
ochrana: spočívá zejména v použití měďnatých přípravků, jako jsou Champion, Cuproxat, a dále Folpan a Melody Combi. Pro zahrádkáře jsou vhodné zejména Champion a Cuproxat. Při malé znalosti příznaků choroby se první ošetření provádí před květem a druhé po odkvětu. Organické fungicidy mají dobrou, ale kratší účinnost. Měďnaté fungicidy jsou vhodné především v druhé polovině léta. Pokud jimi ošetřujete révu pěstovanou u zdi, dávejte pozor na to, že postřik by mohl obarvit omítku namodro. Zásadní ochranou, na kterou nejsou třeba žádné přípravky, je důkladně na podzim shrabat všechno listí a bezpečně jej zlikvidovat, nebo spálit. Dobrou prevencí je pěstovat révu na vhodných, slunných místech, kde se pokud možno nevyskytují silné a časté letní rosy, a udržovat keře prosvětlené, vzdušné. Vyšlechtěny byly i odrůdy k této nemoci rezistentní, například vinná réva Krystal
příznaky: choroba napadá všechny zelené části keře, napadené listy i bobule vypadají, jako by byly posypané moukou, napadené bobule praskají a objevuje se takzvaná semenná průtrž, při níž se vylije obsah bobule ven a veškerá úroda může přijít vniveč. Na letorostech vznikají různě utvářené skvrny, které při vyzrávání dřeva tmavnou, až černají
ochrana: lze použít přípravky Discus a Kumulus, pro zahrádkáře je nejvhodnější Discus, který je běžně k dostání včetně návodu na ředění vodou. Preventivní postřiky se aplikují již na mladé výhonky do výšky 20 cm. Postřik lze zopakovat před kvetením a poté při nasazování plodů. Sirné fungicidy jsou proti padlí révovému velmi účinné, ale neměly by se aplikovat dva měsíce před sklizní.
Z marantovitých se vám bude líbit třeba maranta, kalatea, ktenante či stromanthe.
Maranta (Maranta)
Dekorativní listy této rostliny mají na svrchní straně výrazné červené žilkování, po rubu jsou temně purpurové. Zvláštní jsou tím, že se na noc svinují. Květy nejsou významné. I když se maranta dá pěstovat vyvázaná k mechovému kmínku nebo k malé treláži, obvykle je nízká a poléhavá.
Rostlinu pěstujte po většinu roku v polostínu, na zimu ji raději přesuňte na stanoviště s jasným rozptýleným světlem. Příliš jasné světlo má však za následek vadnutí listů a hnědnutí jejich okrajů. Této rostlině vyhovuje normální pokojová teplota, minimálně však 15 stupňů Celsia. Po celou vegetační sezonu marantu vydatně zalévejte a jednou za dva týdny ji přihnojujte standardním tekutým hnojivem. Mezi zálivkami nechte vždy zeminu trochu vyschnout, ale ne úplně. Maranta je rostlina tropických dešťových lesů, která miluje vzdušnou vlhkost. Pěstujete-li ji v teplém pokoji, postavte květináč do misky s navlhčenými oblázky a často roste. K rosení používejte pokud možno dešťovou vodu, která na listech nezanechává stopy. Marantu můžete množit na jaře dělením velkého trsu nebo v létě řízkováním. Použijte zeminu na půdní bázi.
Zde si můžete prohlédnout tuto velmi dekorativní pokojovou rostlinu: maranta foto.
Kalatea (Calathea)
Krásně skvrnité listy kalatey vyrůstají na dlouhých stopkách téměř vertikálně, díky čemuž vynikne kresba na jejich spodní straně. Kromě nádherné barvy listů vás jistě okouzlí i nápadné oranžové květy (viz odkaz na fotografie níže). Kalatea dorůstá obvykle do výšky 35 cm.
Vyžaduje polostín a celoroční teplotu mezi 15 až 25 stupni Celsia. Hojně kalateu zalévejte a v době vegetace přihnojujte dvakrát měsíčně tekutým standardním hnojivem. V zimě zálivku omezte. Vysoká vzdušná vlhkost je nezbytná i u této rostliny. Květináč postavte do misky s vlhkými oblázky a kalateu často roste, nejlépe dešťovou vodou.
Na těchto fotografiích můžete obdivovat krásu kalatey: kalatea foto.
Ktenante (Ctenanthe)
Ktenante je stejně jako všechny marantovité rostliny velmi náročná. Odměnou za péči vám však budou její krásně zbarvené listy, které rostou na vzpřímených stoncích a mají velmi zajímavé zbarvení (viz odkaz na fotografie níže). Ktenante dorůstá většinou do výšky 60 až 80 cm. Za dobrých podmínek i do výšky 1 metru.
Právě zelenolisté druhy ktenante jsou vhodné do tmavších zákoutí. Celoročně těmto rostlinám vyhovuje pokojová teplota. Přes zimu však snesou i nižší teploty (kolem 15 stupňů Celsia). Nemají však rády výraznější změny teplot během dne. Vyžadují vysokou vzdušnou vlhkost, nesnáší přímé slunce.
Z ostatních druhů, které vyžadují polostín, jsou asi nejznámější a nejoblíbenější žumen, klívie, fíkus, araukárie, kořenokvětka a zamiokulkas.
Žumen (Cissus)
Tato australská stálezelená popínavá rostlina je blízkou příbuznou révy. Má vejčité zubovité listy a svých opor se drží vidlicovitými úponky. Žumen se bohatě a rychle rozrůstá. Může se pnout po tyčích, po silném provazu zavěšeném od stropu, po zábradlí schodiště, zkrátka všude, kde chcete oživit trochu tmavší zákoutí sytou zelení. Žumen lze pěstovat i v závěsných nádobách, pak se výhony budou spouštět k zemi.
Žumen nesnáší přímé slunce, bujně roste při normální pokojové teplotě, v zimě je však nutné zajistit teplotu minimálně 12 stupňů Celsia. V době vegetace zalévejte mírně a jednou za dva týdny přihnojujte standardním tekutým hnojivem. V zimě zálivku omezte. Rostlině se dobře daří v suchém vzduchu, pěstujete-li ji však v teplém pokoji, bude potřebovat zvýšenou vlhkost.
Tuhé, řemenité listy klívie rostou ve dvou řadách ze ztluštělé báze (podobně jako pórek). Velmi časně zjara je možné vidět bledé květenství schované v záhybu listů, mírně odkloněné od středu, které pomalu roste na tlustém stvolu. Na jeho vrcholku se nachází asi dvacet jasně oranžových trubkovitých květů. Občas se vyskytují variety zbarvené žlutě nebo meruňkově (viz níže odkaz na fotogalerii).
Klívii pěstujte v polostínu, ale bude-li mít málo světla, nepokvete. V době vegetace jí vyhovuje normální pokojová teplota. Koncem podzimu klívii přemístěte na chladnější stanoviště, optimální teplota by se během letního odpočinku měla pohybovat okolo 10 stupňů Celsia. Tento odpočinek je nezbytný, má-li rostlina příštím rokem opět vykvést. Klívie dobře snáší suchý vzduch a nevyžaduje zvláštní zvlhčování. Od okamžiku, kdy se v záhybu listů objeví květenství, až do podzimu rostlinu vydatně zalévejte tak, aby zemina byla stále mírně vlhká. V tomto období také dvakrát měsíčně aplikujte standardní tekuté hnojivo. Na konci podzimu přestaňte zalévat i hnojit a zeminu ponechte zcela suchou až do časného jara, kdy začne klívie nakvétat. Pak zase pozvolna začněte s normální zálivkou. Klívie vytváří četné dužnaté kořeny, které se s jejím růstem začnou vynořovat na povrch zeminy. Pokvete nejlépe, bude-li mít tyto kořeny stlačené, a přesazovat byste ji měli, jen pokud je to nevyhnutelné. Při přesazování odstraňte odnože a zasaďte je odděleně, jestliže již mají viditelné kořeny.
Zde se můžete sami přesvědčit, jak krásná tato pokojová rostlina může být: klívie foto.
Na postřik slivoní je pozdě ve chvíli, kdy jsou larvy uvnitř plodů – tehdy už postřik nefunguje a červivost neovlivníte.
Jakmile se škůdci dostanou dovnitř, postřik slivoní ztrácí účinnost, protože se k nim nedostane. Typicky to poznáte tak, že vidíte první červivé švestky nebo opad plodů. V tu chvíli už jde jen o omezení škod, ne řešení. Proto je klíčové stříkat preventivně – před napadením, ne po něm.
Proč mám červivé švestky i po postřiku?
Červivé švestky po postřiku znamenají téměř vždy chybu v načasování nebo počtu zásahů, ne špatný přípravek.
Nejčastější důvody jsou: postřik byl pozdě, byl jen jeden nebo ho smyl déšť. Další častá chyba je, že zasáhnete pilatku, ale ne obaleče. Každý škůdce má jiný cyklus, a proto jarní postřik slivoní musí být vícestupňový. Pokud chcete výsledek, musíte upravit strategii, ne jen změnit chemii.
Kolikrát stříkat slivoně proti červům?
Optimální jsou 2 až 3 postřiky slivoní během jara, jinak červivost výrazně neklesne.
Jeden postřik nestačí, protože působí jen na část škůdců. Minimální základ je zásah před květem a po odkvětu. Třetí postřik je doplňkový podle situace. Klíčové je pochopit, že správné načasování má větší vliv než počet postřiků. Dva dobře načasované zásahy jsou lepší než tři náhodné.
Funguje postřik slivoní i bez chemie?
Postřik slivoní bez chemie funguje jen částečně a obvykle nesníží červivost na minimum.
Bio metody mohou pomoci, ale jejich účinnost je nižší. Musíte kombinovat více postupů: sběr napadených plodů, mechanickou ochranu a prevenci. Pokud čekáte nulovou červivost, budete zklamaní. Bio přístup dává smysl, ale vyžaduje víc práce a smíření s horším výsledkem.
Co když prší po postřiku slivoní?
Déšť po postřiku slivoní může snížit účinnost až na minimum, zejména pokud přijde brzy po aplikaci.
Pokud zaprší během několika hodin, postřik se smyje a nefunguje. V takovém případě je nutné zvážit opakování zásahu. Ideální je aplikovat postřik tak, aby měl alespoň 6–12 hodin bez deště. Proto vždy sledujte předpověď – počasí má na účinnost zásadní vliv.
Můžu kombinovat postřiky na slivoně?
Kombinování postřiků je možné, ale pouze u kompatibilních přípravků.
Nesprávná kombinace může snížit účinnost nebo poškodit strom. Pokud si nejste jistí, aplikujte postřiky odděleně. V praxi se často vyplatí držet jednoduchý systém než experimentovat. Kombinace má smysl, ale jen pokud víte, co děláte.
Jak poznám pilatku švestkovou?
Pilatka se projeví opadem malých plodů krátce po odkvětu – to je typický znak napadení.
Plody začnou hromadně opadávat a uvnitř najdete larvu. Na rozdíl od obaleče se problém objevuje velmi brzy.
Kromě lehce deformovaně vypadajícího ovoce a rynglí, které se mohou zdát, že dozrály o něco dříve. Jediný způsob, jak zjistit, zda plody byly napadeny obalečem švestkovým, je najít růžovou housenku (asi 10 milimetrů na délku) číhající uvnitř. Obrázky této choroby můžete vidět zde: obaleč švestkový.
Ochrana
Pokud se zdá, že obaleči jsou problémem, zvažte použití feromonových lapačů nebo pokropení stromu roztokem s hlísticemi. Jde o háďátka druhu Steinernema – drobní červi (hovoříme o opravdu malých mikroskopických červících) Tato háďátka napadají larvy obaleče švestkového, když se nacházejí ještě na kmeni stromu nebo v půdní základně stromu. Hlístice vstupují do larev přirozeným otvorem, například ústy, a živí se obsahem larev. Háďátka uvnitř larev produkují přirozenou bakterii, která je postupně zabíjí. Infikované larvy budou háďátky zcela rozloženy. Tyto dravé hlístice se také rozmnožují uvnitř larev obaleče a vypouštějí další hlístice do okolí. První ošetření je možné provést podle předpovědi počasí, kdy noční teplota již nebude klesat pod 13 °C.
Největší problém, který jsem viděl u sebe i u ostatních zahrádkářů, je jednoduchý: lidé dělají jeden postřik a čekají zázrak. Jenže realita je úplně jiná. Slivoň totiž nenapadá jeden škůdce, ale minimálně dva klíčoví – pilatka švestková a obaleč švestkový. A každý z nich přichází v jinou dobu.
Pilatka útočí velmi brzy – v době květu. Vajíčka klade přímo do květů a larvy pak ničí mladé plody. Pokud v tu chvíli nezasáhnete, máte problém už na začátku sezóny.
Obaleč naopak přichází později. Ten způsobuje typické „červivé švestky“, které znáte – larva uvnitř plodu. A tady už je často pozdě něco zachraňovat.
Klíčový problém: Jeden postřik nikdy nepokryje oba škůdce, protože mají odlišný životní cyklus.
Já jsem tohle vůbec netušil. První rok jsem prostě koupil univerzální postřik, aplikoval ho „někdy na jaře“ a čekal výsledek. Výsledek? Víc než 70 % švestek bylo červivých.
Další častá chyba je špatné načasování. Lidé sledují kalendář („duben, tak jdu stříkat“), místo aby sledovali strom. Jenže příroda nefunguje podle data, ale podle teploty a vývoje.
Typické chyby, které jsem udělal (a vidím je pořád):
Postřik příliš brzy – ještě před aktivitou škůdců
Postřik příliš pozdě – larvy už jsou v plodu
Jen jeden zásah místo dvou až tří
Nedostatečné pokrytí stromu
Další věc, která mě překvapila: déšť po postřiku. Jednou jsem stříkal odpoledne a večer přišla přeháňka. Výsledek byl prakticky nulový – účinná látka se smyla.
Tohle všechno dohromady vytváří situaci, kdy si člověk myslí, že „postřiky nefungují“, ale ve skutečnosti je problém v provedení.
Moje hlavní ponaučení: nestačí vědět čím stříkat – musíte vědět přesně kdy a proč.
Popis fotografie: Pupeny slivoně ve fázi těsně před květem (tzv. myší ouško), ideální moment pro první zásah proti pilatce.
Tento oblíbený opadavý keř dorůstá do výšky 0,5 až 3 m a kvete podle odrůdy od května do srpna v bílé, růžové nebo červené barvě. Růžově kvetou kultivary ´Purpurea´, ´Piccolo´, ´Eva Supreme´ (k nim viz níže). Vajgélie v době květu dobře vyniknou jako dominantní solitér uprostřed travnaté plochy, vhodné jsou i do živých plotů, dobře vypadají rovněž vysazené ve skupinách. Oválné listy jsou dlouhé 5 až 10 centimetrů a u některých odrůd mají i okrasný význam (odrůdy s dvoubarevnými listy, které jsou dekorativní i v době, kdy nekvetou). V současnosti se pěstuje mnoho kříženců souhrnně označovaných jako Weigela hybrida.
Pěstování
Vajgélie potřebuje přiměřeně výživnou půdu a plné slunce, případně jen slabé zastínění. Je vhodná i do nižších poloh, neboť se považuje za mrazuvzdornou. V tuhých zimách sice může namrznout, ale po řezu dobře regeneruje. Na jaře přihnojujte kompostem. Na vhodném stanovišti jsou vajgélie dlouhověké a vypadají nádherně i déle než padesát let. Doporučuje se kombinovat je s tavolníkem, pustorylem či trojpukem. Keř se rozmnožuje bylinnými řízky, dřevité špatně rostou. Každý rok proveďte řez starších větví, aby si keř zachoval mohutnost a krásně kvetl. Staré rostliny s neuspořádaným růstem seřízněte úplně, zdokonalíte tím jejich habitus, ale jednu sezonu nepokvetou.
Přesazení vajgélie
Pro přesazování keře vajgélie vyberte nové místo s dobře propustnou půdou a dostatkem slunečního světla. Vykopejte jámu dvakrát širší a hlubší než kořenový bal. Připravte nové místo přidáním kompostu a kypré půdy. Opatrně vyjměte vajgélii z původního místa a zachovejte kořenový bal neporušený. Umístěte ji do nové jámy a ujistěte se, že horní část kořenového balu je v úrovni okolní půdy. Zasypte zeminou, důkladně zalijte a zamulčujte, aby se udržela vlhkost.
Načasování
Nejlepší doba k přesazení vajgélie je buď brzy na jaře, než vyraší nové porosty, nebo brzy na podzim po letních vedrech.
Vyhněte se přesazení v nejteplejší části léta.
Vyberte správné místo
Vajgélie preferuje plné slunce před částečným stínem a dobře propustnou půdu.
Prohlédněte rostlinu
Před vykopáním zkontrolujte vajgélii, zda nemá poškozené nebo nemocné větve, a prořezejte je.
Příprava nové jámy
Vykopejte jámu, která je dvakrát tak široká a hluboká jako kořenový bal vykopané vajgélie.
Připravte půdu
Na dno jámy přidejte trochu dobře shnilého kompostu nebo jiné organické hmoty pro zlepšení odvodnění a úrodnosti půdy.
Vykopání vajgélie
Kolem vajgélie vykopejte brázdu a ujistěte se, že z kořenového balu získáte co nejvíce.
Kuna patří mezi lasicovité šelmy a žije téměř na celém území Evropy. Na území České republiky žijí dva druhy kuny, a to lesní a skalní. Rozeznat je můžeme především díky jejich náprsence. U kuny lesní je tato náprsenka zbarvena dožluta a nesahá až do oblasti předních končetin, zatímco u kuny skalní je náprsenka bílá a do oblasti končetin zasahuje. Kuna lesní má na tlapkách srst, což je dobře rozpoznatelné ve stopě.
Kuna lesní má latinský název Martes martes a lidově se jí říká také pelešnice, medovka nebo větevnice. Kuna skalní má latinský název Martes foina a lidově se nazývá skalnice.
Kuna lesní
Její váha se pohybuje mezi 0,8 až 1,6 kg. Vzhledově jsou samice od samců prakticky k nerozeznání, liší se však svou velikostí. Samci dosahují běžně velikosti mezi 48 a 53 centimetry délky. Samice jsou menší a jejich délka se pohybuje mezi 40 a 45 centimetry. Zhruba polovinu celkové délky tvoří dlouhý, bohatě ochlupený ocas. Z profilu vypadá kuna, jako by se hrbila. Barva těla je tmavě hnědá až téměř černá, přičemž mnohdy tmavě hnědě zbarvené tělo přechází do černohnědého ocasu a končetin. Na krku a horní části hrudníku má žlutě a někdy až oranžově zbarvenou náprsenku. Dobrým rozpoznávacím znakem je rovněž velikost ušních boltců, která je větší, než ta kterou můžeme pozorovat u ostatních zástupců tohoto druhu. Uši mají světlý lem. Pro lepší představu o vzhledu této šelmičky se můžete podívat na foto.
Jedná se o nočního tvora, kterého je možné běžně pozorovat jen za soumraku, kdy se vydává na lov, nebo naopak za úsvitu, kdy se z lovu vrací. Během dne je povětšinou neaktivní a tento čas tráví v dutinách stromů, hnízdech ptáků a veverek nebo ve vyhloubených doupatech. Tento druh kuny vyhledává především zalesněné oblasti, které mu poskytují dostatek kořisti. Do jeho jídelníčku patří hlavně veverky, menší ptáci, hlodavci a hmyz. Konzumuje však také vejce, různé ovoce, bobule či med. Kuna se bojí zvířat větších, než je ona sama. Pokud tedy kuna například zavítá do kurníku a zabije tam slepici, jedná v jakési sebeobraně a nepřišla tam cíleně lovit. Při lovu využívá především vynikajícího zraku a sluchu a také své neskutečné mrštnosti, která jí umožňuje skákat až 4 metry daleko. Sama je pak lovena velkými dravými ptáky, liškami nebo vlky. Kuny žijí během velké části roku samotářským způsobem života, a to na poměrně velkých teritoriích (až tisíc hektarů), která si značkují jednak trusem, ale také výměšky pachových, análních a břišních žláz.
Páření kuny lesní probíhá každoročně v období léta, a to konkrétně v červenci a srpnu. Během této doby je zvykem, že mezi sebou samci svádějí boje.
Avicularia versicolor neboli sklípkan barvoměnný patří asi k těm nejběžnějším sklípkanům chovaným v českých chovech, a to díky své poměrné nenáročnosti, klidné povaze a nádhernému zbarvení samic v dospělosti. Dokonce i samec, který má u většiny sklípkanů po dosažení dospělosti nezajímavou a tmavou barvum je u tohoto druhu mírně metalický.
Domovem tohoto sklípkana je Jižní Amerika, zvláště pak Ekvádor a Martinik. Jedná se o stromového sklípkana. Žije v pralesech, dorůstá velikosti (v těle) asi 6 cm a v rozpětí nohou až 12 cm. Zbarvení končetin a zadečku je zelenočerné s delšími červenofialovými chloupky. Hlavohruď je zbarvena zelenomodře. Na zadečku mají odrostlí jedinci typické zrcátko. Mláďata 1.–6. svleku mají zelenomodré zbarvení se vzorkem na zadečku. Zbarvení tohoto druhu je u obou pohlaví stejné, i v dospělosti. Dospělí samci se od samic liší pouze drobnějším vzrůstem, tibiálními háky na končetinách a bulby na koncích makadel. Někdy se rod Avicularia brání útokům rozstřikováním vlastních výkalů. Sklípkani netkají sítě, pavučinu používají například při rozmnožování, k vytvoření kokonu nebo při svlékání.
Avicularia versicolor foto
Na těchto fotografiích si můžete prohlédnout všechny možné podoby tohoto sklípkana: avicularia versicolor foto.
