OBCAS, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Nejprve musíme zdůraznit, že v žádném případě nelze květiny pěstovat v zastrčeném tmavém koutě či v místnosti bez denního osvětlení. Všechny rostliny musí mít k životu a správnému růstu dostatek světla, protože světlo dopadající na listy spouští fotosyntézu, která listům umožňuje vyrábět většinu potřebných organických látek. Za tmy se tento proces zastavuje a rostlina si žádnou „potravu“ nevytváří.
Ostatní stínomilné rostliny
Z ostatních druhů, které vyžadují polostín, jsou asi nejznámější a nejoblíbenější žumen, klívie, fíkus, araukárie, kořenokvětka a zamiokulkas.
Žumen (Cissus)
Tato australská stálezelená popínavá rostlina je blízkou příbuznou révy. Má vejčité zubovité listy a svých opor se drží vidlicovitými úponky. Žumen se bohatě a rychle rozrůstá. Může se pnout po tyčích, po silném provazu zavěšeném od stropu, po zábradlí schodiště, zkrátka všude, kde chcete oživit trochu tmavší zákoutí sytou zelení. Žumen lze pěstovat i v závěsných nádobách, pak se výhony budou spouštět k zemi.
Žumen nesnáší přímé slunce, bujně roste při normální pokojové teplotě, v zimě je však nutné zajistit teplotu minimálně 12 stupňů Celsia. V době vegetace zalévejte mírně a jednou za dva týdny přihnojujte standardním tekutým hnojivem. V zimě zálivku omezte. Rostlině se dobře daří v suchém vzduchu, pěstujete-li ji však v teplém pokoji, bude potřebovat zvýšenou vlhkost.
Tuhé, řemenité listy klívie rostou ve dvou řadách ze ztluštělé báze (podobně jako pórek). Velmi časně zjara je možné vidět bledé květenství schované v záhybu listů, mírně odkloněné od středu, které pomalu roste na tlustém stvolu. Na jeho vrcholku se nachází asi dvacet jasně oranžových trubkovitých květů. Občas se vyskytují variety zbarvené žlutě nebo meruňkově (viz níže odkaz na fotogalerii).
Klívii pěstujte v polostínu, ale bude-li mít málo světla, nepokvete. V době vegetace jí vyhovuje normální pokojová teplota. Koncem podzimu klívii přemístěte na chladnější stanoviště, optimální teplota by se během letního odpočinku měla pohybovat okolo 10 stupňů Celsia. Tento odpočinek je nezbytný, má-li rostlina příštím rokem opět vykvést. Klívie dobře snáší suchý vzduch a nevyžaduje zvláštní zvlhčování. Od okamžiku, kdy se v záhybu listů objeví květenství, až do podzimu rostlinu vydatně zalévejte tak, aby zemina byla stále mírně vlhká. V tomto období také dvakrát měsíčně aplikujte standardní tekuté hnojivo. Na konci podzimu přestaňte zalévat i hnojit a zeminu ponechte zcela suchou až do časného jara, kdy začne klívie nakvétat. Pak zase pozvolna začněte s normální zálivkou. Klívie vytváří četné dužnaté kořeny, které se s jejím růstem začnou vynořovat na povrch zeminy. Pokvete nejlépe, bude-li mít tyto kořeny stlačené, a přesazovat byste ji měli, jen pokud je to nevyhnutelné. Při přesazování odstraňte odnože a zasaďte je odděleně, jestliže již mají viditelné kořeny.
Zde se můžete sami přesvědčit, jak krásná tato pokojová rostlina může být: klívie foto.
Ve svém příspěvku PŘEZIMOVÁNÍ - DÍK ZA INFORMACE. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vlasta.
Děkuji za poskytnuté informace, teď se mi snad podaří brambořík přezimovat a příští rok mi udělá znovu plno radostí. Vlasta
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Bohumír.
Celou zimu mi kvete, 1 x za 2 roky přesadit,přes léto ven pod strom, občas zalít. V tuto dobu nebo zač. září na okno na sever, kde září plnými květy až do konč. jara. V létě doslova odpočívá, až vypadá špatně- zaleji, i déšť občas pomůže.
Zima je za dveřmi, a tak je nejvyšší čas připravit krmítko pro drobné pěvce, kteří u nás zůstávají přes zimu. Podle ornitologů můžete na krmítku v ČR v zimě pozorovat až 30 druhů ptáků. Pozorování a přikrmování ptáků se věnuje stále více lidí, ale bohužel ne každý ví, co mají ptáci v zimě nejraději a co v žádném případě do krmítka nepatří.
U zimního přikrmování ptáků je důležité, aby mělo krmítko dostatečně velkou stříšku chránící ji před deštěm a sněhem, aby připravená potrava nevlhla a neplesnivěla. Krmítko se musí pravidelně čistit od zbytků potravy. Občas je dobré jej vydezinfikovat například octem pomocí rozprašovače. Po oschnutí dezinfekce se do něj může dát ptačí potrava.
Pozor! Ptáci jsou v zimě sice hladoví, ale rozhodně nedokážou spořádat všechno, co vám doma zbyde. Když už se tedy rozhodnete je krmit, dávejte jim jen to, co jim svědčí. Například sůl je pro ně ve větším množství jed – v lepším případě je čekají zažívací obtíže, v horším rovnou smrt.
Většina našich ptáků má nejraději semena slunečnice a jádra ořechů. V obchodech prodávané směsi pro zimní přikrmování ptáků obsahují různé druhy semen, ale část z nich zůstává v krmítkách nevyužita. Proto je lepší použít pouze semena slunečnice a občas přidat například trochu máku, len, proso, řepku, pšenici, loupaný oves nebo zbytky vyloupaných ořechů.
Kosi, kvíčaly a brkoslavové mají nejraději jablka nebo sušené plody jeřabin. Ty je dobré rozvěsit na větve stromů v okolí krmítka. Strakapoudi, brhlíci a sýkory mají velmi rádi lůj nebo lojové koule. Tam, kde jsou nejčastějšími hosty krmítka vrabci polní a vrabci domácí, můžete nasypat strouhanku z bílého pečiva. Nesmí však být solené, sůl totiž drobným ptákům škodí, a proto je nutné před strouháním rohlíků sůl důkladně odrolit. V žádném případě do krmítka nepatří chléb a zbytky jídel z kuchyně.
Nejčastějšími návštěvníky krmítek jsou sýkory koňadra a modřinka, zvonek zelený, vrabec domácí, vrabec polní a kos černý. Ojediněle se na krmítkách a v jejich okolí objevují i čížci lesní, stehlíci, sýkora uhelníček, sýkora babka, brhlík lesní, pěnkava jikavec, pěnkava obecná, hýl obecný, dlask tlustozobý, drozd kvíčala, drozd cvrčala, červenka, střízlík a strakapoud velký. Za nejvzácnější a nejkrásnější skvost krmítek ochránci ptáků považují brkoslava severního nebo čečetku zimní.
Nezvanými hosty krmítek se občas stávají zdivočelí holubi domácí, hrdličky zahradní, straka nebo havrani a kavky. Drobné ptáky občas vyplaší zvědavá poštolka, případně je prožene krahujec, ale i tito ptáci patří do naší zimní přírody.
Na trhu naleznete mnoho druhů krmítek od jednoduchých až po ta sofistikovaná, jako je automatické krmítko pro ptactvo. Záleží jen na vás, jaké krmítko si vyberete.
V naší poradně s názvem JAK DALEKO OD PLOTU ZASADIT TÚJE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiri.
v r.2006 jsem koupil chatu se zahradou cca 550m2. rozhodl jsem se ze mezi sousedy,(kde jiz meli na hranici plot, resp. sloupky s lanem)vysadim tuje. zacal jsem vysazovat a soused nic nenamital ani neprotestoval. poridili jsme si maleho psika ktery mezi tujemi obcas k sousedum utikal. asi pred 2 lety jsem se proto rozhodl ze na ty jejich sloupky s lanem pripevnim 1m vysoky drateny plot. soused opet nic nerikal ani nenamital tak jsem plot dokoncil.
v posledni dobe sousedi namitaji ze se jim spatne pleje trava mezi plotem a tujemi ze jsem mel tuje vysadit 1.5m
od hranice pozemku. rikal jsem ze kdyby tenkrat rekli ze to mam vysadit dale od hranice tak bych to urcite udelal.
podotykam ze tuje jsou cca 2m+ vysoke a striham je i z jejich strany aby nepresahovaly pres ten plot. neni to vyhrocena situace ale sousedi se sem tam zminuji.
vidite zde nejake reseni? ja bych mel tato:
1.zrusit ten drateny plot
2. vyrubat cca 80tuji
3. udelat gesto a dat sousedum tu cast pozemku tedy posunout hranici smerem k memu
diky za info jiri
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Z vašeho textu je patrné, že jste muž činu a při pracích na svém vás moc nezajímá okolí. Tak tomu bylo při výsadbě tújí i při instalaci pletiva na cizí sloupky. V obou případech jste pouze očekával reakci, ale aktivně jste nikoho se svými záměry předem nekonfrontoval. To nyní vyústilo v situaci, kterou zažíváte. Sousedé jsou naštěstí tolerantní a jenom občas brblají, jak píšete. Nicméně vám dali jasně najevo, co je v souvislosti s vašimi tújemi trápí, a to je ztížená možnost pletí trávy. A pokud zmiňují vzdálenost od hranice pozemku, tak tím zároveň nepřímo říkají, že jim vadí i vysoký vzrůst tújí.
Co s tím dělat? Sednout si jako rozumní lidé a vyříkat si co vše sousedé vidí jako problémové a pak se aktivně na odstranění problému podílet. Pokud jde o ztíženou možnost pletí, tak navrhnout, že o tento kus povrchu se postaráte, aby tam nerostla žádná tráva, což docílíte herbicidem nebo vhodnou půdokryvnou ušlechtilou rostlinou. Pokud vadí výška tújí, tak provést jejich sestřih, aby byly uvedeny do výšky, která bude akceptovatelná pro vaše sousedy. Toto je mnohem levnější a příjemnější řešení, než kterýkoliv z vámi uváděných tří návrhů. Základem je komunikace a utužování dobrých sousedských vztahů. Pokud s tím máte problém, prodejte to a najděte si parcelu kdekoliv na samotě.
Začneme tím, že po vybalení kuře důkladně opláchneme vodou a obereme zbytky peří, které na kuřatech občas bývají. Očištěné kuře můžeme naporcovat, což nejen zkrátí dobu pečení, ale také nemusíme v průběhu pečení kuře otáčet. Bez ohledu na to, zda budeme kuře porcovat, nebo je budeme péct vcelku, nejdříve maso ze všech stran osolíme. Osolené kuře vložíme do pečicí nádoby a potřeme mletou sladkou paprikou rozmíchanou v troše vody. K potírání kuřete je nejlépe použít mašlovačku. Okořeněné a osolené kuře poklademe tenkými plátky másla, podlijeme vodou a dáme péct do vyhřáté trouby. Pokud kuře pečeme odkryté, je vhodné dát pekáč v troubě co nejníže, aby se nám nejvýše položené části kuřete nepřipalovaly. Pečení začínáme při teplotě 180 °C, při které kuře pečeme přibližně hodinu. V průběhu pečení kuře občas potřeme zbytkem papriky rozmíchané s vodou, střídavě výpekem z pekáče. Pokud se nám voda příliš vypeče, samozřejmě ji dolijeme. Po hodině pečení zkontrolujeme, zda se na kuřeti vytvořila zlatavá křupavá kůrčička. Pokud ano, pouze zavřeme troubu a při stejné teplotě dopékáme dalších dvacet minut. Pokud je však kůže kuřete měkká a bledá, zvýšíme teplotu na 220 °C a kuře za občasného pomazání pečeme ještě asi dvacet minut.
Pečené kuře můžeme podávat s vařenou rýží, ale také s vařenými či opečenými bramborami, bramborovou kaší, méně častá je varianta s nudlemi. V případě, že pečeme kuře vcelku, položíme je nejdříve prsní částí dolů a po 40 minutách pečení otočíme.
Lasičky dokážou to, co žádná technika ani chemie nezvládne – dostat se za kořistí až do jejích komůrek pod zemí a zlikvidovat ji zcela bez následků pro okolní životní prostředí. Kromě hlodavců si lasičky smlsnou i na slimácích, různém hmyzu a další drobné kořisti. Jsou hbité a rychlé a výborně šplhají. Lasičky neznají zimní spánek a i pod sněhem nám pomáhají likvidovat přemnožené hlodavce. Nemohou si vytvořit zásoby tuku a zimu prospat jako třeba ježek – jakmile by začaly tloustnout, neprotáhly by se úzkými chodbami za svou kořistí.
Lasice hranostaj
Specializuje se na hryzce, kteří jsou pro zahrádkáře skutečnou pohromou, protože ohlodávají kořeny mladých stromků, čímž je obvykle zahubí. Kromě hryzců loví i hraboše. Hlodavce pronásleduje až do jejich nor, kterými se díky štíhlému hbitému tělu snadno protáhne. Nebojí se ani vody, ostatně umí velmi dobře plavat. Denní úkryt lasičky nacházejí ve stodolách a kůlnách a také v hromadách dřeva. Pokud chceme na zahradě jejich bezplatné pomoci využít, je třeba jim úkryt, ve kterém přes den mohou načerpat sílu pro noční lov, poskytnout.
Délka hlavy a těla závisí na oblasti výskytu a je v rozmezí 20 až 40 cm. Ocas hranostaje může být dlouhý 8–12 cm. Přibližná hmotnost tohoto zvířete se pohybuje zhruba od 140 do 245 g. Velice zajímavé je zbarvení hranostaje. Letní srst je o poznání barevnější než ta zimní. Hřbet je kaštanově hnědý, břicho žlutobílé. Hruď je bílá, špička ocasu zůstává černá. Bílá zimní srst roste nejdříve na břiše, na krku a pod ocasem. Špička ocasu zůstává černá. V zimě mají hranostajové většinou jen bílou srst s černou špičkou ocasu.
Hranostaj nepotřebuje příliš hustý porost k úkrytu. Vyskytuje se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech (až do výšky 2 000 m n. m.) a bažinách. Velikost jeho teritoria závisí na poloze, biotopu a zejména množství vhodné kořisti. V Evropě se velikost teritoria jednoho zvířete pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tisíci metrů čtverečních, kdežto v některých částech Asie to může být až deset tisíc metrů čtverečních. Většina nejbližších příbuzných hranostaje jsou typická noční zvířata, ale hranostaj sám je velmi často aktivní i za dne. K odpočinku se uchyluje do doupěte, které mívá přibližně uprostřed svého teritoria. Doupě se může nacházet v dutém stromě, ve skalní rozsedlině nebo v noře opuštěné jiným zvířetem. Hranostaj se nejčastěji pohybuje krátkými skoky, je ale též výborný plavec a skvěle šplhá po stromech.
Hranostaj je vynikající lovec, který se živí téměř výhradně masem. Velmi mu chutnají i ptačí vejce včetně slepičích. Hr
Rostlinu zalévejte pravidelně. K zalévání se používá pouze měkká, odstátá voda, pokojové teploty. Nedostatek, ale také nadbytek vody rostlinám škodí. Půda musí dobře odvádět vlhkost, dbáme proto na vhodnou drenáž.
Zamioculcas od jara do podzimu zalévejte mírně, na misce nesmí být voda. V zimě zalévejte zřídka, půda do další zálivky musí proschnout. Rostlina snáší lépe vyschnutí než přemokření, které může způsobit zahnívání kořenů a vznik stonkové hniloby. A pokud jej občas zapomenete zalít, vůbec mu to nevadí. Orosování listů Zamioculcas nepotřebuje, ale občas z nich nezapomeňte setřít prach. V létě na venkovním stanovišti stačí omývání deštěm.
Gepard štíhlý (latinský název Acinonyx jubatus) je jediným druhem svého rodu. Tento druh čítá šest poddruhů (z toho 2 asijské). Gepard neumí řvát, pouze přede jako kočka. Jak již bylo řečeno, má polozatažitelné drápy, proto neleze po stromech. Jeho tělo je stavěné především na mimořádně rychlý běh. Mnozí lidé si pletou kresbu na srsti geparda s kresbou levharta nebo jaguára, ve skutečnosti je však značně rozdílná: gepard má na těle menší skvrny, které jsou vždy plné. Tělo má dlouhé 110 až 150 cm, jeho ocas měří 70 až 90 cm a jeho výška je 70 až 90 cm. Gepardi váží cca 40 kg.
Gepard žije spíše samotářsky, což znamená, že vytváří skupiny zahrnující 2–5 jedinců. Samice se vyhýbají sobě navzájem, ve skupině žijí jen tehdy, když mají mláďata. Obývají rozsáhlá teritoria, která se překrývají s teritorii dalších samic (většinou matek, dcer, sester). Teritorium samců je velké od 37 do 160 km2 a překrývá se s teritorii několika samic. Značkují si ho močí, na čemž se podílí celá skupina. Ze svého území se snaží vyhnat všechny vetřelce, při soubojích často dochází ke zranění nebo zabití. V místech, kde nežijí jiné velké šelmy, se gepardi občas sdružují i do větších smíšených skupin (až o 20 jedincích).
Pohlavní dospělost nastává u samců okolo 1. roku života, u samic o rok později. Pářit se začínají většinou až ve třech letech. Samice je březí 90 až 98 dní. Obvykle se rodí 1 až 3 mláďata, v některých případech jich může být až 5. Mláďata se nezřídka stávají kořistí jiných predátorů, proto je kočka často přenáší z místa na místo. Mláďata sají asi 4 měsíce a do 1,5 roku věku zůstávají s matkou. Pokud samice přijde o 2 ze 3 koťat, obvykle se přestane starat i o to poslední (kvůli velkému výdeji energie). Mláďata mají delší světlou hřívu.
Velkým problémem gepardů je příbuzenská plemenitba (rozmnožování). Gepardi v minulosti podlehli efektu hrdla láhve: náhle rapidně poklesl jejich stav a přeživším jedincům nezbylo než se množit s příbuznými. Tím došlo k výraznému poklesu oplozovací schopnosti spermií. Gepardí samci jich mají jen velmi malé množství (asi 10 % z počtu spermií u lva) a i z toho mála je až 75 % spermií defektních (jsou deformované, mají dva i více bičíků, nebo naopak žádný). Dnes jsou údajně všichni gepardi do značné míry vzájemně geneticky příbuzní.
Potravu geparda tvoří hlavně menší kopytníci (gazely, menší druhy antilop, mláďata zeber a pakoní), občas i perličky a zajíci. Gepard loví kořist štvaním. Když ji uloví, musí nejdříve dlouho odpočívat (výdej energie na tak rychlý běh je obrovský), teprve pak se na ni vrhne a sna
Svazenka vratičolistá pochází ze Severní Ameriky (Kalifornie), u nás je pěstována od konce 19. století a občas zplaňuje.
Patří do čeledi stružkovcovitých (Hydrophyllaceae). Žádný z druhů této čeledi není u nás původní. Rostlina je 20 až 80 cm vysoká, má hustý kořenový systém. Lodyha je přímá, pokud je větvená, pak jen v horní polovině, dole zůstává lysá, ale v horní části je žláznatě chlupatá. Listy jsou přisedlé až krátce řapíkaté, nepravidelně peřenosečné, u báze obvykle poloobjímavé, podél žilek a na okraji chlupaté. Květy jsou ve svinutých, 40–70květých dvouvijanech, mají modrofialovou až světle modrou nebo bělavou barvu, jsou pětičetné, kališní lístky chlupaté, zelené. Plodem je tobolka, která obsahuje 2 až 4 semena.
Svazenka vratičolistá je medonosná jednoletá rostlina, která má rychlý růst a vývoj. Vegetační doba je 50 až 60 dnů. Velmi dobře vzchází také za sušších podmínek. Mladé rostlinky většinou nepřežijí zimu (nezapleveluje půdu). Kvete od května do září.
Pěstuje se jako nektarodárná rostlina a krmná pícnina, občas i pro ozdobu na zahradách. Není náročná na půdu, stanoviště by mělo být slunné. Množí se semeny, která se vysévají přímo na venkovní stanoviště v dubnu, pokud chcete prodloužit dobu kvetení, vysévejte ji postupně od dubna až do června.
Dipladenia se odborně nazývá Mandevilla splendens, ale velmi často slýcháváme spíše její synonymum Dipladenia, případně Sundevilla. Český název pro tuto rostlinu je chilský jasmín nebo brazilský jasmín.
Mandevilla upoutá pěstitele na první pohled – prodává se obvykle vyvazovaná k opoře a se svými velkými, sytě zelenými lesklými listy vypadá velmi svěže. Vejčité listy rostou na stonku vždy po dvou.
Naštěstí už není problém koupit rozkvetlé rostliny také v našich zahradnických centrech, často najdete v nabídce nejen druh Mandevilla splendens, ale i Mandevilla sanderi nebo Mandevilla amoena. Pokud budete mít štěstí, můžete si vybrat květy i v jiných barvách. Působivé jsou odstíny růžové a červené, občas však bývá k mání i mandevila se žlutými či bílými květy – Mandevilla amoena.
Trubkovité zvonky květů mají průměr od pěti do deseti centimetrů, objevují se od léta do podzimu a nesou bílou, růžovou nebo purpurovou barvu. Jícen květu je obvykle žlutý. Velmi pohledné jsou i lesklé tuhé listy dosahující až dvaceti centimetrů v průměru.
Mandevila je bujně rostoucí liána (popínavá rostlina) a dokáže za léto vyrůst do třímetrové výše. To znamená, že potřebuje pravidelný přísun živin a přiměřený prostor pro kořenový systém. Před umístěním na stanoviště ji můžete přesadit do nádoby o něco větší, než v jaké jste ji koupili. Na dno dejte dobrou drenáž a zeminu buď pro balkonové rostliny, nebo směs ze tří dílů rašeliny a jednoho dílu pařeništní zeminy.
Pravidelné přihnojování mandevile svědčí, vybuduje si pak mohutný kořenový bal a silné, bohatě kvetoucí nadzemní výhony. Vhodná jsou tekutá hnojiva s vyšším obsahem fosforu či plná tekutá hnojiva pro balkónové rostliny. Jakmile se i při této péči zastaví růst nebo rostlina málo kvete, potřebuje přesadit.
Mandevila dobře snáší polostín – má ho raději než celodenní plné slunce, které jí poškozuje a deformuje listy. Vítr není pro pnoucí rostliny nikdy moc dobrým návštěvníkem, dokáže je vmžiku polámat nebo potrhat květy a listy, najděte proto rostlině chráněnou polohu.
Vysoké teploty snáší mandevila celkem bez problémů, stejně tak i sucho (ovšem ne dlouhodobé) – většinou reaguje jen zpomalením růstu a menší násadou květů. Po návratu k normálním podmínkám (teploty kolem dvaceti stupňů a pravidelná zálivka) pokračuje rostlina v růstu i kvetení.
Pro mandevilu představují ideální nádobu k pěstování velké a hlubší samozavlažovací květináče. Nezáleží na jejich tvaru (zda kulaté, či hranaté), důležité je, aby měly kořeny stále možnost čerpat závlahu a živiny, pak mandevila roste přímo před očima. Nezapomeňte do nádoby zapustit oporu, pokud chcete mandevilu pěstovat jako pnoucí. Jinak můž
Při vrtání do zdiva je nejdůležitější rozhodnout se, budete-li vrtat s příklepem nebo bez příklepu. Do betonu a kamene je potřeba vrtat s příklepem, absolutně nejvhodnější jsou k tomu proto vrtací kladiva. Do cihly se vrtá také s příklepem a je jedno, použijete-li kladivo nebo vrtačku. Problém s příklepem a tvrdostí materiálu pak nastává u porothermu, sádrokartonu, obkladaček a dlaždic, které jsou podobné cihle, ale tažené nebo dírkaté. Je nutné zdůraznit, že vrtačka je opravdu nevhodná pro vrtání betonu. Sice kroutí vrtákem velmi rychle, ale nemá tak silný a pro beton potřebný příklep jako vrtací kladivo. Navíc nepříjemně „mlátí“ s obsluhou. Vrtací kladivo, patent společnosti Bosch, oproti tomu využívá díky pístu uvnitř mechanismu takzvaného aktivního příklepu (vrtačka má pasivní příklep – tlak se generuje díky síle vrtajícího). Kladivo s velkým výkonem a mnohem silnějším úderem než vrtačka tluče do materiálu samo bez námahy toho, kdo ho drží. Kladivo je navíc vybaveno momentovou spojkou, která odpojí vrták od motoru v okamžiku, kdy se zasekne v materiálu.
Vrtáky do zdiva, které mají tvrdokovový břit, se liší kvalitou zpracování a typem stopky, kterou jsou uchyceny ve vrtačce či kladivu. Je tedy důležité zvolit správný vrták podle stavebního materiálu, do kterého budeme vrtat – armovaný beton, beton a kámen, cihlová zeď. Pro vrtačky s klasickým sklíčidlem mají vrtáky válcovou nebo ve výjimečných případech šestihrannou stopku. Do vrtacích kladiv se upínají rychloupínacími sklíčidly SDS-plus, do těžkých kladiv pak SDS-max, do strojů SDS-quick. Tyto vrtáky mají podélné drážky pro vedení a pojištění vrtáku.
Vrtáky do betonu a cihly mají napájenou tvrdokovovou špičku se střechovitě broušeným hrotem. Tento typ vrtáku vrtá tím, že hrotem drtí vrtané zdivo a otáčky jsou pak potřeba jen na odvádění drtě z otvoru. Problémem pro kvalitní vrtáky není ani občasné navrtání armovacích želez. Profesionálové pro vrtání armovaného betonu používají čtyřbřité vrtáky, které jsou sice pomalejší, ale minimalizují riziko zaseknutí v materiálu.
Pro vrtání bez příklepu stavebních hmot, jako je porotherm, sádrokarton nebo obkladačky se používají extrémně tvrdé „multiconstruction“ vrtáky. Vrták má také tvrdokovovou destičku, ale jiný tvar břitu než vrták do betonu. Není určen k příklepovému vrtání s velkým úderem, ale k postupnému odškrabávání materiálu. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se může přehřát a otupit, je proto dobré namáčet břity do nádobky s olejem. „Multiconstruction“ vrták provrtá cokoliv, ideální je také na rámy plastových oken, které se skládají z mnoha různě tvrdých materiálů.
Mnoho lidí si už ani neumí představit, že by žili jinde než v rodinném domě. Vyhovuje jim mít své soukromí, které neruší žádný hluk ze sousedních bytů. Spousta lidí také tvrdí, že právě šatna se zařizuje lépe v rodinném domě než v panelákovém bytě (což už dnes nemusí být pravda). Lidé se ale mohou do rodinných domů stěhovat dvěma způsoby. Buď si nechají rodinný dům přímo postavit podle jejich přání s tím, že zde se už v návrzích může počítat se šatnou, nebo se nastěhují do domu, který byl již dříve postaven, a oni se přizpůsobí rozložení jeho místností, nebo si místnosti upraví. V tom prvním případě kdy si člověk dům nechá postavit, už tedy může od začátku s šatnou počítat, to znamená, že pro ni může vymezit speciální místnost, nebo například počítat s větší ložnicí s tím, že u jedné stěny bude umístěná šatna. V případě, že se majitel rozhodne, že chce mít šatnu v oddělené místnosti, obvykle ale zároveň chce, aby vchod do této místnosti vedl z jeho ložnice. Bylo by velmi nepraktické mít například šatnu v přízemí, ale ložnici v patře. Oddělená šatna má tu výhodu, že opravdu poskytuje dostatek soukromí a zároveň k uskladnění mohou sloužit všechny čtyři stěny místnosti. I ve větších ložnicích, kde bude umístěná šatna přímo v místnosti, může ale šatna poskytovat dostatek soukromí, pokud se zvolí vhodné oddělení od zbytku ložnice, taková šatna ale obvykle poskytuje o něco méně úložného prostoru. V některých domech se dokonce s šatnami počítá do všech ložnic (včetně dětských pokojů, protože i děti mívají větší množství oblečení).
Šatna v samostatné místnosti
Šatna v samostatné místnosti může sloužit nejen jako „skladiště“ oblečení a módních doplňků, ale může být i klidnou oázou. Záleží na člověku, co vše si v takové šatně vytvoří. Pokud chce i v této místnosti ušetřit místo, může stěny obložit vestavěnými skříněmi, které bývají přehledné a mohou být i uzavíratelné, což je výhoda, protože pak se na oblečení nepráší. Uprostřed místnosti pak vznikne prostor, který může majiteli, nebo majitelce sloužit jako místo, kde si může sednout, zatímco bude rozjímat o tom, co si ten den má vzít na sebe. Vhodné je také alespoň jeden „němý sluha“, na nějž si budete odkládat oblečení, které jste měli ten den na sobě. Samozřejmě by tu neměl chybět také koš na prádlo, protože se jistě občas stane, že vytáhnete něco, co budete chtít raději přeprat. Také by taková místnost měla být vybavená žehličkou a žehlicím prknem, obzvlášť když součástí šatníků jsou šaty a košile, které občas potřebují „dožehlit“. V neposlední řadě zde musí být umístěné dostatečně velké a osvětlené zrcadlo. Důležité ale je, aby celá tato místnost byla dost
Ingredience: 800 g vepřové plece, 600 g mrkve, 1 cibule, 2 lžíce másla, sůl, kmín, mletý pepř, muškátový oříšek
Technologický postup: Z masa odřízneme všechny vnější šlachy, blány a velké kusy tuku. Nakrájíme ho nejprve přes vlákno na 3 cm silné plátky a plátky pak na 3–4cm kostky. Promícháme je se solí a necháme zatím odpočívat. Cibuli oloupeme a nakrájíme nahrubo, 2 mrkve oškrábeme a nožem z nich vytvoříme kostičky jako do polévky. V kastrolu rozehřejeme máslo a maso na něm zprudka opečeme. Postupujeme v dávkách, nesnažíme se maso opéct všechno najednou, protože by se spíš dusilo a nezezlátlo by. Opékáme poměrně zprudka, jde o zkaramelizovaný, zezlátlý povrch masa, o nic jiného. Postupně, jak se maso opéká, ho otáčíme ze všech stran. Jakmile zezlátne úplně, vyjmeme stranou do misky a pokračujeme další dávkou. Po opečení veškerého masa vhodíme do použitého kastrolu mrkev a dvě minuty restujeme, občas promícháme. Nakonec přihodíme cibuli a pokračujeme v opékání. Kvůli chuti a barvě jídla je potřeba vytvořit zlatavý zeleninový základ, takže cibule se musí orestovat do světle hnědé barvy. Když se dno kastrolu začne připékat a hrozit připálením, přilijeme trochu, asi 50 ml horké vody a pomocí vařečky necháme ode dna rozpustit všechny dosavadní přípečky. Voda se velmi rychle odpaří, ale oddálí připálení, takže můžeme cibuli a mrkev restovat dál, aniž by základ zhořkl. Toto opakujeme stále dokola asi 10 minut, až budeme spokojeni s barvou základu (měla by být sympaticky a živě hnědo-zlatá). Do kastrolu vrátíme maso, posypeme kmínem a zalijeme takovým množstvím horké vody, aby bylo ze dvou třetin ponořené. Zakryjeme poklicí a necháme hodinu velmi zvolna dusit, tedy žádné prudké a zběsilé bublání v kastrolu. Zatímco se maso dusí, oškrábeme zbytek mrkve a nakrájíme ji na dvoucentimetrové špalíčky. Nůž můžeme vést zešikma. Po hodině dušení přecedíme téměř měkké maso i se zeleninou přes velký cedník. Scezenou šťávu zachytíme a z cedníku vybereme stranou pouze maso. Zbytek mrkve a cibule, co uvízl v cedníku, vrátíme k přecezené šťávě a společně rozmixujeme tyčovým mixérem. Do rozmixovaného základu vrátíme maso, můžeme použít kastrol, ve kterém probíhalo předchozí dušení, a znovu postavíme na plotnu. Přidáme mrkev, kterou jsme v mezičase nakrájeli, dochutíme šťávu solí, případně trochou čerstvě mletého pepře a špetkou muškátového ořechu, který nastrouháme, zakryjeme opět poklicí a dusíme ještě 20–30 minut, aby finálně změklo maso i čerstvě přidaná mrkev. Občas jemně promícháme, ale velmi opatrně, ať nepotrháme vlákna téměř měkkého masa. Podáváme s bramborovou kaší, šťouchanými nebo vařenými bramborami, případně s bramborovými plackami.
Připravuje se ze žitné mouky a vody. Předpisů na přípravu je spousta, dělá se buď jen z žitné mouky a vlažné vody, nebo ze sušeného kvásku, který se koupí ve zdravé výživě. Chceme-li si ale připravit kvásek pro opakované užívání, oproti návodu na sáčku nepřidáváme ke kvásku droždí. Nejsnazší je požádat někoho, kdo s pečením chleba má zkušenosti, o skleničku kvásku. Pak už stačí kvásek udržovat při životě. Když se s ním sžijete - jako se členem rodiny, vyžaduje menší pozornost než hračka „tamagoči"☺ Občas (1-2x týdně) se musí krmit: přidáme 1-2 lžíce žitné mouky a 1-2 lžíce vlažné vody. Občas (1-2 x týdně, tedy nejlépe když jdeme péct chleba a když část kvásku spotřebujeme) jej po nakrmení necháme zrekreovat při pokojové teplotě. Jinak přežívá v chladu chladničky.
Potřebujete zdravé odřezky mladého stonku, minimálně 15 až 20 cm dlouhé. Je důležité, aby listy rostoucí na odebíraném stonku byly postříkány spejem Clonex Mist asi týden před odběrem.
Řízky seřízněte pod úhlem 45° blízko řapíku a během několika sekund je vložte do nádoby (sklenice) s mírně teplejší vodou než je venkovní teplota.
Jakmile budete připraveni, vezměte stonky pro množení a ponořte je do zakořeňovacího hormonu Clonex Rooting Gel. Pro urychlení procesu oškrábejte spodní část stonku, aby dřeň byla před ponořením do gelu obnažená. Pak řízky umístěte do vody.
Vyměňte vodu každé 2-4 dny v závislosti na tvrdosti vody a hygieně.
Buďte trpěliví!
Jakmile se objeví kořenové chloupky, v malých dávkách doplňujte vodu zeminou podle vašeho výběru, aby se řízky aklimatizovaly a nešokovaly se po výsadbě.
Zasaďte je do vyčištěné a dezinfikované nádoby s vybraným zahradnickým substrátem.
VELMI DŮLEŽITÉ! většina zahradnických substrátů obsahuje dostatek živin pro první týdny, proto alespoň měsíc rostliny nehnojte, pouze přidávejte vodu, denně ráno stříkejte listy vodou. Jakmile rostliny vykazují známky růstu, pomalu přidávejte živiny. Listy každých pár dní postříkejte sprejem Clonex Mist, abyste zajistili, že si rostliny nebudou konkurovat v tom, která z nich dostane více potravy a listy i kořeny budou za to šťastné. Nezapomeňte také listy občas postříkat vodou, aby se očistily a mohly znovu dýchat. Listy se ucpávají stejně jako kořeny, které potřebují občas propláchnout.
Tyto věci fungují velmi dobře ve správných podmínkách. Pokud budete postupovat podle těchto pokynů, můžete mít skvělé výsledky při množení vašich ostružin.
