Sádrokartony lze rozdělit na dva základní druhy, a to na sádrokartonovou desku (SDK) a sádrovláknitou desku (SVD).
Sádrokarton je lehký, pevný, dobře opracovatelný, nehořlavý, propouští vodní páru a vyniká dlouhou životností.
Výhody sádrokartonu jsou: tvarovatelnost, pevnost, snadné řezání, dlouhá životnost, dobré izolační vlastnosti, snadná manipulace a instalace.
Nevýhody sádrokartonu jsou: zvýšená prašnost při finálním přebroušení, větší spotřeba barvy při malování, sádrokarton se musí před malováním opatřit nátěrem penetrace, malá nosnost.
Sádrovláknitá deska
Sádrovláknité desky jsou tvořeny sádrou vyztuženou dřevěnými vlákny, což bývají velmi často vlákna rozmělněného novinového papíru.
Výhodou těchto desek je to, že stejně jako sádrokartonové desky neobsahují formaldehyd a jsou zdravotně nezávadné. Vyšší tuhost a vysoká tvrdost povrchu sádrovláknitých desek umožňuje jejich použití jako materiálu, který působí v konstrukci staticky (ztužuje dřevostavbu ve vodorovném směru). Sádrovláknité desky mají také lepší akustické parametry oproti sádrokartonovým deskám a mají vysokou únosnost zavěšených předmětů. Co se týče odolnost proti vlhkosti, sádrovláknité desky mají parametry na úrovni impregnovaného sádrokartonu GKBI.
Nevýhodou pak je obtížnější opracovatelnost těchto desek a vyšší cena. U sádrovláknitých desek se také používá jiná spárovací technika než u sádrokartonu.
Sádrovláknité desky poskytují projektantovi a uživateli domu na bázi dřeva mnoho dalších výhod. Desky jsou díky své homogenní sádrovláknité struktuře stabilní a vysoce zatížitelné a stejně tak odolné proti mechanickému zatížení. Pro statické vyztužení budov jsou dány stejné únosnosti jako u desek na bázi dřeva. K dispozici jsou jednoduché návrhové tabulky a příklady pro smykové namáhání stěnových panelů dle nové ČSN 73 1702. Desky poskytují vynikající zvukovou izolaci a jsou vhodné i pro prostory s měnící se vlhkostí vzduchu (například koupelny). S hodnotou lambda λR=0,32 W/mK se vyznačují dobrou tepelnou vodivostí. Součinitel difúzního odporu je μ=13, desky jsou difúzně otevřené. Sádrovláknité desky jsou vzduchotěsné, takže jsou ekonomicky vhodné i pro konstrukce nízkoenergetických a energeticky pasivních domů.
Sádrovláknitá deska má objemovou hmotnost 1 150 kg/m3. Nejčastější rozměr sádrovláknité desky je 12,5 x 1 250 x 2 000 mm.
Druhy sádrokartonových desek
Sádrokartonové desky jsou snadno opracovatelné a neobsahují formaldehyd, jsou tedy zdravotně nezávadné. V dřevostavbách jsou často využívány, protože zvyšují tepelnou akumulační schopnost domu a jsou schopné přijímat i vydávat vzdušnou vlhkost, čehož využívají jak difúzně otevřené, tak uzavřené konstrukční
Ve svém příspěvku DRACÉNA JAK SE O NI STARAT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie.
Prosím o radu,mám několik let 2 dračeny na tenkém kmínku, vysoké asi 160 cm,musím je stabilně vázat k pomoc.hůlce,jelikož stonek je slabý,můžu zkrátit délku stonku a vršek s listy dát do vody,nebo vůbec neřazat?Děkuji za odpověd
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zlata Bartošová.
Dobrý den,koupila jsem si v Obi Dracenu a Juku.Mám je asi jeden rok.Draceně začaly hnědnout konce listů.Pomalu uschly a upadly.Dracena měla celkem 3 kmínky.Jeden 1,5m a dva kratší.Na kratších nezbyl žádný list a kmínky jsou duté.
Juka má také opadané listy z větší části.Ostatní jsou ztvrdlé, trochu zkroucené a pomalu hnědnou.Obě mám v jedné místnosti,ale dál od sebe.Jak jim mohu pomoci?Děkuji za odpověď.E-mail zlatenabartosova@seznam.cz Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Glejové – prodávají se ve formě prášku a jsou rozpustné ve vodě, méně kvalitní, ale vzdušné.
Vápenné – vhodné zejména do vlhkého prostředí s nebezpečím vzniku plísní, například v případě nedokonale izolovaných staveb nebo rekreačních chalup; používají se pouze na nové omítky nebo na předchozí vápenné nátěry.
Hliníkové – s vysokou prodyšností a relativně nízkou cenou; tyto nátěry neodolávají vodě, nejsou odolné při otírání za sucha a lze je snadno odstranit před dalším malováním.
Disperzní – kvalitní barvy s vysokou krycí schopností, prodávají se jako odolné proti otěru za sucha, respektive za mokra, jsou omyvatelné, ale na úkor nižší prodyšnosti.
Latexové – jsou odolné, lesklé, omyvatelné, s nízkou prodyšností.
Bio barvy – vyrábějí se na bázi přírodní pryskyřice, používají se pro nátěry v interiéru, například na omítku, beton, zdivo, sádrokarton nebo i na tapety; jsou propustné pro páry, což umožňuje podkladu dobře dýchat, protože povrch se po namazání neuzavře.
Univerzální – obsahují ještě vyšší obsah pojiva než předchozí nátěrové hmoty a vyrábí se v lesklém nebo matném provedení, používají se na povrchovou úpravu prostor s trvalou vlhkostí.
Speciální – jsou určené zejména na určitý druh podkladu, například na sádrokarton; neznamená to však, že je lze použít jen na daný materiál.
Plnotónové a koncentráty – jsou vysoce koncentrovanými stínovacími barvami s obsahem velkého množství barevných pigmentů, používají se k dosažení odstínu bílých glejových, latexových a disperzních barev.
V naší poradně s názvem VRBA JÍVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel MVDr. Josef Holejšovský Ph..
Dobrý den, kde je prosím možné zakoupit, případně objednat, sazenice vrby jívy (kočičky). Děkuji předem za vaší odpověď.
S pozdravem
Josef Holejšovský
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Vrba jíva je běžně k dostání v zahradnictví a v hobby marketech (OBI, Hornbach, Bauhaus, Baumax). Zakoupit jde i na internetu. Nabídky internetových obchodů můžete vidět zde: https://www.heureka.cz/?h%5…
Společnost Knauf patří k předním výrobcům komponentů pro suchou stavbu. Jejich nabídka je opravdu široká.
Základem suché výstavby jsou sádrokartonové desky, které jsou určeny pro montáž příček, stropních podhledů suchých omítek a předsazených stěn na ocelové profily, popřípadě dřevěné latě. Stavební systémy založené na sádrokartonových deskách Knauf najdou široké uplatnění v interiérech, a to jak v novostavbách, tak při rekonstrukcích a opravách všech typů budov.
Výhodou stavebních systémů Knauf je lehká zpracovatelnost, nízká hmotnost (malé statické zatížení objektů), malá dopravní a energetická náročnost, rychlost a komplexnost montáže, minimální technologické prostoje, suchý proces (s praktickým vyloučením vody ze stavby), ověřený stavebnicový systém bez potřeby znalostí a zkušeností z oblastí klasických zednických postupů a v neposlední řadě i souběžná montáž rozvodů a široké možnosti povrchových úprav.
Se sádrokartony od společnosti Knauf se dobře pracuje. Velmi kvalitní jsou také jejich sádrovací hmoty pro konečnou úpravu spojů.
Do skupiny výrobků dodávaných pro takzvané systémy suché vnitřní výstavby patří sádrokartonové desky, sádrovláknité desky Rigidur, konstrukční profily, sádrové tmely a samozřejmě všechno další příslušenství.
Na kompletní sortiment společnosti Rigips se můžete podívat zde.
Výrobky společnosti Rigips jsou cenově dostupné a kvalitní. Společnost poskytuje i dobře propracované pracovní návody.
Kompost by měl být k dostání ve všech zahradnických centrech nebo obchodech, jako je OBI, Bauhaus a podobně. Také je možné zakoupit kompost přes internet, kde si vyhlédnete různé společnosti a srovnáte si ceny. Ideálním řešením je zjistit si nějaký obchod, se kterým už má zkušenost někdo z vašeho okolí.
Vysavač popela AS-18 je velice praktický pomocník k úklidu kotle a kotelny. Má dostatečný sací výkon. Je lehký a přitom výkonný. Vysavač je vybaven 18litrovou plechovou nádobou, motorem o výkonu 1 000 W a sací hadicí vyztuženou kovem. Nevýhodou je hlučnost a nepoddajná sací hadice. Cena vysavače se pohybuje kolem 490 korun.
Zelenou skalici můžete běžně koupit v hobby marketech, jako je OBI nebo Hornbach. Objednat si ji můžete i na internetu za mnohem příznivější ceny. Zde můžete vidět aktuální ceny zelené skalice: zelená skalice cena.
Jednoduchou pergolu zvládne šikovný laik postavit za několik dnů. Hotové pergoly lze také zakoupit v obchodních sítích Baumax, Bauhaus, OBI, na zahradních veletrzích a výstavách. Nebo si můžete pergolu nechat postavit odbornou firmou (případně si od ní nechat zhotovit jednotlivé díly a stavbu smontovat sami).
Když už víte, kam pergolu umístíte, jaký bude mít tvar, máte přichystaný všechen potřebný materiál, nařezané hranoly na požadovanou délku a vše natřené, můžete začít se samotnou stavbou.
Nejprve si upevněte a vyrovnejte kovové patky. Kovových patek je více druhů. Některé se šroubují přímo do hlíny, jiné se upevňují do připravených betonových základů. Na místech, kde budou sloupky stát, vyhlubte cca 50 cm hluboké základové jámy o šířce 25–35 cm a napěchujte do nich beton. V případě, že chcete použít sloupky dřevěné, nezapomeňte do betonu zapustit dvojici plochých želez, ke kterým trámky ukotvíte. Vždy nosné sloupy oddělte od základu hydroizolační vrstvou. Když máte patky usazené, vložte do nich stojny a prošroubujte je závitovými tyčemi nebo silnými vruty. Stojny v horní části spojte pomocí tesařského kování s obvodovými hranoly nebo čepováním. Následně stojnu a horní hranol zavětrujte kratšími hranoly seřezanými pod úhlem. Tímto se celá konstrukce zpevní. Nyní na horní obvodový rám dávejte krokve a připevňujte je tesařským kováním.
Nyní máte základní tvar vaší nové pergoly. Pergolu můžete dále opláštit nebo zastřešit, aby vás při odpočinku v ní neobtěžoval vítr nebo déšť.
Jelikož se jako ideální jeví zastřešené pergoly, je třeba v následujícím kroku přišroubovat střešní latě k příčníkům. Odstupy latí musí být pravidelné a jako ideální rozteč se jeví délka 60 centimetrů. Celá konstrukce se tak stane mnohem stabilnější. Při práci je ideální využít aku šroubovák. Jestliže se použijí kratší střešní latě, než je samotná pergola, je třeba je pořádně provázat stejně, jako když se staví zeď z cihel.
Zajímavým materiálem na střechu pergoly je například polykarbonát Makrolon. Zastřešení může být složeno ze dvou dílů, přičemž budete ještě potřebovat jeden profil ve tvaru H a krajové profily. Musíte mít také vruty. Makrolon lze sehnat v několika různých variacích. Pořídit se dá jak čirý, kouřový, tak i ve variantě opál. Pokud je terén pod pergolou nerovný, je možné tento nedostatek později upravit v odstupňování zábradlí. Kvůli bezpečnosti je potřebné rohy zábradlí zakulatit.
Pak zbývá opatřit konstrukci ještě pergolovými mřížemi. Na ně použijte běžné laťovky. Velikost polí mříže zvolte podle toho, jestli chcete jen vytvořit pohledovou stěnu, nebo necháte pergolu obrůst popínavými rostlinami. V prvním případě zvolte velikost polí 15–25 cm, v druhém případě větší, tedy 30–45 cm.
Důležitou součástí pergoly je podlaha. Nejčastěji se používá dlažba, daleko atraktivněji však působí podlaha dřevěná. V takovém případě ovšem nezapomeňte na štěrkovou drenáž, která bude odvádět vodu.
Před montáží sádrokartonových stropů je potřeba prověřit půdorysné rozmístění instalací a vzduchotechniky v dutině podhledu s ohledem na možnost kotvení podhledu. Dále zkontrolovat umístění vývodů elektroinstalace v ploše podhledu a elektroinstalačních skříněk v dutině podhledu a v obvodových stěnách. Zhotovit výškové vytyčení podhledu pomocí laseru nebo značkovací šňůry. Stanovit úroveň konstrukce, přičemž se musí zohlednit tloušťka opláštění. Musí se prověřit podmínky pro požární odolnost některých podhledů, nebo zda nebude odporovat výška uvažovaných svítidel s výškou dutiny v místě, kde se budou svítidla nacházet. Je nutné zkontrolovat i výšku a polohu zabudovaných konstrukcí v dutině podhledu a členění navazujících obvodových konstrukcí (výška nadpraží oken a dveří, nadsvětlíky, výustky vzduchotechniky a podobně). Vytyčit a označit polohu případných revizních dvířek nebo revizních vstupů. V neposlední řadě rozměřit místa na upevnění nosných závěsů podhledů s ohledem na povahu nosné konstrukce stropu a dovolené rozestupy závěsů a nosných profilů podhledu.
Na UD profily se před osazením aplikují samolepicí napojovací těsnění. Potom se připevní k následným vertikálním konstrukcím pomocí plastových natloukacích hmoždinek nebo jiných vhodných připevňovacích prostředků dle druhu obvodových konstrukcí. V případě, že je obvodovou konstrukcí sádrokartonová příčka, lze na ni připevnit UD profil rychlošrouby TN, ale pouze v místech, kde pod sádrokartonem probíhají uchytávací CW profily příčky. K příčkám opláštěným sádrokartonovými nebo sádrovláknitými deskami se dá připevnit UD profil pomocí šroubů do opláštění příčky, nezávisle na poloze CW profilů příčky. V případě potřeby dilatační či úplné nezávislosti podhledu od okolních svislých konstrukcí se UD profily na obvodové stěny podhledu nemontují. Závěsy do nosného stropu je třeba ukotvit vhodnými upevňovacími prostředky. Do betonových nosných stropů se používají ocelové hmoždinky. Na nosné kotvení podhledů k nosnému stropu nesmějí být použity plastové hmoždinky. Na kotvení podhledů do dřevěných trámů lze použít šrouby do svislých závěsů s plochou hlavou (FN).
Montážní CD profily (tedy profily, ke kterým se montují desky opláštění) jsou připevněny k nosnému stropu prostřednictvím přímých závěsů nebo stavebních třmenů. Spoj profil – závěs je upevněn dvojicí šroubů do plechu. Spoj závěs – nosný strop lze zhotovit buď jednou ocelovou hmoždinkou do betonového nosného stropu, nebo dvěma šrouby typu FN do dřevěných nosných prvků stropu.
Zavěšený podhled na křížovém roštu se montuje na nosné CD profily, to znamená, že profily tvořící horní vrstvu křížo
Na začátku montáže sádrokartonu je potřeba navrhnout a rozměřit budoucí příčky včetně umístění případných dveří. Vodováhou rozměřte kolmost stěn a narýsujte ji na stávající zeď. Konstrukci příčky tvoří sádrokartonové desky připevňované na nosný rošt z ocelových tenkostěnných pozinkovaných profilů nebo na rošt dřevěný, vyplněný deskami z minerálních vláken. Provázkem či pravítkem vyměřte stopu příčky na podlaze a pomocí olovnice a vodováhy přeneste linii na stěny a strop.
Abyste docílili optimální zvukové izolace, nalepte na ocelový U profil těsnicí pásku a podle vyznačené rysky na podlaze jej připevněte zatloukacími hmoždinkami (cca 80 cm od sebe). Profily poté přivrtejte pomocí natloukacích hmoždinek příslušné délky dle povahy zdiva. Hmoždinky se kotví do každého připraveného otvoru v profilu.
Nyní postavte CW profily do UW profilu v rozteči 62,5 cm a zafixujte je samořeznými šroubky (LB 3,5 x 9,5 mm) tak, jak je to popsáno v návodu na montáž sádrokartonu.
Po kontrole stability nosného roštu příčky můžete začít s osazováním sádrokartonových desek. Na nosnou konstrukci připevněte desky pomocí šroubů (přibližně po 25 cm). Sádrokartonové desky musí k sobě těsně doléhat. Nezapomeňte na potřebné výřezy pro zásuvky a vypínače a připravenými otvory v CW profilech protahejte kabely pro elektroinstalaci.
Sádrokartonovou desku můžete řezat buď pilkou s jemnými zuby, nebo v místě dělení naříznout ostrým nožem až do hloubky 2–3 mm. Po podložení hranolem ji jemně ohněte a deska se v naříznuté hraně zlomí. Hrany desek pak přebruste brusným papírem. Další možný postup je, že se k provádění rovných řezů nařízne povrch desky podél nějaké podložky (ocelová lišta) nožem a pak se opatrně odlomí. Kartonová vrstva na zadní straně se následně oddělí nožem. Hrany řezu lze uhladit hoblíkem na hrany. Řezání desek lze provádět také pilkou ocaskou nebo děrovkou. K dosažení rovných řezů používejte vodicí lištu.
Nyní můžete vyplnit příčku izolačním akustickým materiálem a opláštit druhou stranu příčky sádrokartonovými deskami stejně jako první stranu. V místě styku příčky se stropem nebo stěnami použijte papírovou nebo skelnou pásku.
Spáry mezi deskami, poškozená místa a hlavičky šroubů musíte důkladně zatmelit a po vytvrdnutí tmelicí sádrové hmoty přebrousit. Po vytvrdnutí tmelu přebruste spáry brusnou mřížkou a přetmelte finálním tmelem. Po následném vytvrzení znovu lehce přebruste. Přechod mezi příčkou a zdivem zatmelte akrylovým přetíratelným tmelem. V tuto chvíli, pokud jste postupovali podle návodu na montáž (ten dodává každý výrobce sádrokartonových desek), je vaše příčka hotova a můžete stěnu tapetovat, obkládat, natírat či malovat. Je zakázáno používat jakékoliv prvky obsahující vápno, vodní sklo a silikáty, nevhodné jsou také disperzní silikátové barvy.
Podle druhu pojiva lze stěrky rozdělit na dva základní druhy. Jedním z nich jsou epoxidové a polyuretanové stěrky (pojivem jsou polyuretanové a epoxidové pryskyřice), druhým pak stěrky cementové (pojivem je cement). Současný trh nabízí několik směsí a systémů od různých výrobců, díky nimž lze vytvářet co do vlastností i vzhledu různé povrchy.
Mluvíme-li o výše zmíněných stěrkách v koupelně, bavíme se o finálním povrchu. Dávejte si pozor a nezaměňujte je se stěrkami, které se používají například jako podkladní vyrovnávací vrstva podlahy nebo jako vrstva hydroizolační. Stěrkové, potažmo lité podlahy se vylívají v tenkých vrstvách (několik milimetrů) na připravený pevný, rovný a suchý, nejčastěji betonový nebo anhydritový podklad, kde se samy rozlijí do dokonalé roviny (jsou samonivelační). Na stěny (na omítky, sádrokarton, beton) se stěrka natahuje nebo natírá i v několika vrstvách. Následně se obvykle uhlazuje a nechává pořádně vyschnout. Vzhledem k náročnosti provedení je nutné realizaci svěřit odborné firmě s dostatečnými zkušenostmi. Správně provedené a navržené povrchy jsou nenáročné na údržbu a jsou velmi vhodné pro podlahy s podlahovým vytápěním. Každý z výrobců má svá doporučení pro úpravu podkladu, údržbu i případnou dilataci.
U všech druhů stěrek můžete vybírat ze široké škály barev. Podlaha nemusí být jen jednobarevná. Lze na ní vytvářet ornamenty, vzory, nápisy. Ačkoliv jde o povrch jednolitý, bezespárý mají i tyto materiály své meze a musí se tedy po určitých celcích dilatovat. Předejde se tak jejich prasknutí vlivem tepelné roztažnosti. V rámci běžné velikosti koupelny se dilatace většinou neprojeví. Počítejte ale s tím, že pokud bude podlaha pokračovat do dalších místností, budou se dilatační spáry objevovat například v místech dveří.
Životnost všech druhů stěrek odpovídá životnosti celé stavby. Stejně jako u všech materiálů je ale třeba počítat s přirozeným stárnutím a opotřebováním. Údržba je v případě epoxidových a polyuretanových povrchů (včetně cementových stěrek uzavřených laky) jednoduchá. Lze je čistit běžnými prostředky. V případě olejovaného nebo voskovaného povrchu se musí tato vrstva čas od času obnovovat. Takový povrch také není odolný vůči agresivním chemickým prostředkům.
Díky dobré tepelné vodivosti jsou stěrky primárně vhodným materiálem pro podlahové topení. Záleží však na složení a způsobu aplikace konkrétního výrobku. Vždy se proto o vhodnosti použití poraďte s dodavatelem. Díky své pružnosti by neměla mít s podlahovým vytápěním žádný problém stěrka polyuretanová. U ostatních obvykle stačí zvolit vhodnou tloušťku vrstvy, přidat speciální plastifikační přísady nebo si dát pozor,
Při vrtání do zdiva je nejdůležitější rozhodnout se, budete-li vrtat s příklepem nebo bez příklepu. Do betonu a kamene je potřeba vrtat s příklepem, absolutně nejvhodnější jsou k tomu proto vrtací kladiva. Do cihly se vrtá také s příklepem a je jedno, použijete-li kladivo nebo vrtačku. Problém s příklepem a tvrdostí materiálu pak nastává u porothermu, sádrokartonu, obkladaček a dlaždic, které jsou podobné cihle, ale tažené nebo dírkaté. Je nutné zdůraznit, že vrtačka je opravdu nevhodná pro vrtání betonu. Sice kroutí vrtákem velmi rychle, ale nemá tak silný a pro beton potřebný příklep jako vrtací kladivo. Navíc nepříjemně „mlátí“ s obsluhou. Vrtací kladivo, patent společnosti Bosch, oproti tomu využívá díky pístu uvnitř mechanismu takzvaného aktivního příklepu (vrtačka má pasivní příklep – tlak se generuje díky síle vrtajícího). Kladivo s velkým výkonem a mnohem silnějším úderem než vrtačka tluče do materiálu samo bez námahy toho, kdo ho drží. Kladivo je navíc vybaveno momentovou spojkou, která odpojí vrták od motoru v okamžiku, kdy se zasekne v materiálu.
Vrtáky do zdiva, které mají tvrdokovový břit, se liší kvalitou zpracování a typem stopky, kterou jsou uchyceny ve vrtačce či kladivu. Je tedy důležité zvolit správný vrták podle stavebního materiálu, do kterého budeme vrtat – armovaný beton, beton a kámen, cihlová zeď. Pro vrtačky s klasickým sklíčidlem mají vrtáky válcovou nebo ve výjimečných případech šestihrannou stopku. Do vrtacích kladiv se upínají rychloupínacími sklíčidly SDS-plus, do těžkých kladiv pak SDS-max, do strojů SDS-quick. Tyto vrtáky mají podélné drážky pro vedení a pojištění vrtáku.
Vrtáky do betonu a cihly mají napájenou tvrdokovovou špičku se střechovitě broušeným hrotem. Tento typ vrtáku vrtá tím, že hrotem drtí vrtané zdivo a otáčky jsou pak potřeba jen na odvádění drtě z otvoru. Problémem pro kvalitní vrtáky není ani občasné navrtání armovacích želez. Profesionálové pro vrtání armovaného betonu používají čtyřbřité vrtáky, které jsou sice pomalejší, ale minimalizují riziko zaseknutí v materiálu.
Pro vrtání bez příklepu stavebních hmot, jako je porotherm, sádrokarton nebo obkladačky se používají extrémně tvrdé „multiconstruction“ vrtáky. Vrták má také tvrdokovovou destičku, ale jiný tvar břitu než vrták do betonu. Není určen k příklepovému vrtání s velkým úderem, ale k postupnému odškrabávání materiálu. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se může přehřát a otupit, je proto dobré namáčet břity do nádobky s olejem. „Multiconstruction“ vrták provrtá cokoliv, ideální je také na rámy plastových oken, které se skládají z mnoha různě tvrdých materiálů.
Používá se na lepení keramických obkladů a mozaiky, lepení polystyrenových podhledů a ukončovacích lišt, včetně ozdobných dekorů, lepení na podklady, jako je cihelné zdivo, omítky, beton, dřevo, sádrokarton a především stará umakartová jádra panelových domů a ubytoven. Dosahuje excelentní přídržnosti oproti většině cementových lepidel.
Jeho výhody se nejvíce projeví v moderním suchém stavebnictví, tedy na sádrokartonových a sádrovláknitých deskách, dřevěných podkladech, jako jsou například OSB desky používané při stavbě montovaných domů. V našich krajích, kde se běžně lepí obklady na umakartová jádra panelových domů, je pak použití disperzních lepidel díky jejich vysoké pružnosti téměř nutností. Obkládaný povrch musí být samozřejmě dostatečně pevný a soudržný, ale oproti běžným cementovým lepidlům se podklad nepenetruje ani se nepoužívá kontaktní (adhezní) můstek na zdrsnění povrchu, a to ani na starých obkladech, malbách, nebo již zmiňovaném umakartu.
Vlastní práce s disperzními lepidly je velmi jednoduchá a také výrazně rychlejší než s běžným práškovým lepidlem. Další podstatnou výhodou je malá spotřeba materiálu, která se na běžných omítkách pohybuje kolem 2 kg na metr čtvereční. Na rovných a hladkých površích, jako jsou sádrokartonové desky, pak spotřebujete pouze cca 1,5 kg/m2. To je zhruba polovina spotřeby běžných cementových lepidel. Mezi oblíbené vlastnosti lepidel u profesionálních obkladačů patří pevné a stabilní uchycení obkladu ihned po jeho přiložení, takzvaný protiskluzný efekt. Tím se také odlišují nekvalitní disperzní lepidla od lepidel kvalitních, která dokážou udržet bez pohybu i poměrně těžké obklady. Při práci s takovým lepidlem již nemusíte podepírat čerstvě nalepené obklady latí nebo je vymezovat křížky. Lze tak dosáhnout vyšší produktivity práce a vyšší kvality prováděného díla.
