ODSTRANĚNÍ VODNÍHO KAMENEM KYSELINOU SOLNOU a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Kyselina solná se odborně nazývá kyselina chlorovodíková (latinsky pak acidum hydrogenchloridum), má nažloutlou barvu, protože obsahuje další příměsi (chlorid železitý). Jedná se asi o nejdéle známou kyselinu a lidmi nejvíce využívanou. Je to vodný roztok plynného chlorovodíku.
Kyselina solná do bazénu
Kyselinu solnou je možné využít i do bazénů, v nichž slouží ke snížení pH vody. Ke snížení pH vody z alkalického na kyselé lze použít obyčejnou 31% kyselinu chlorovodíkovou/solnou (HCl).
Pro snížení pH o hodnotu 1,0 v bazénu o objemu 40 m3 jsou třeba 2 litry kyseliny solné. Kyselinu nejprve nařeďte vodou v 15litrovém kbelíku – vždy po jednom litru kyseliny. Dodržujte bezpečnostní zásady práce s kyselinou a nalévejte zásadně kyselinu do vody! Naředěnou kyselinu následně za spuštěné filtrace nalijte do bazénu a nechte ji zhruba 12 hodin působit. Poté testerem zkontrolujte hodnotu pH, a budou-li naměřené hodnoty příliš vysoké, celý proces opakujte. Doporučená hodnota pH bývá 6,8–7,2.
Při práci s kyselinou může dojít k poleptání sliznic, kůže, zasažení očí a nadýchání se výparů. Vždy je potřeba pracovat v ochranných pomůckách (gumové rukavice, brýle).
Ve svém příspěvku NA KYSELINU SIROVOU POZOR. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dan.
Pokud se rozhodnete ke snizeni pH kyselinu sirovou a mate-li vodu s vysokým obsahem vápníku, pak je nutne zminit, ze tato kyselina se ve vode navaze na pritomne ionty vapniku a vzniknou spatne rozpustne sirany, ktere se vysráží jako "vodni kamen".
K reakci dochazi nejen v bazenu jako takovem, ale take v trubkach filtrace a dalsich technologickych zarizenich, kterymi voda prochazi. Ty se vzniklym kamenem mohou castecne zanest nebo uplne ucpat.
Pouziti H2SO4 je tak mozne predevsim tam, kde "neni co by se ucpalo", u vody mekke, pripadne u vody sice tvrde, ale jejiz tvrdost je zpusobena ionty horciku, nikoliv vapniku.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Ke snížení pH vody z alkalického na kyselé lze použít obyčejnou 31% kyselinu chlorovodíkovou neboli kyselinu solnou (HCl). Za jeden litr v obchodech zaplatíte kolem 30 Kč.
Ke snížení pH o hodnotu 1,0 v bazénu o objemu 20 m3 je dle zkušeností potřeba 1 litr kyseliny solné. Kyselinu se doporučuje nejprve naředit vodou v 10litrovém kbelíku. Naředěnou kyselinu následně za spuštěné filtrace nalijte do bazénu a nechte ji zhruba 12 hodin působit. Poté testerem zkontrolujte hodnotu pH, a budou-li naměřené hodnoty příliš vysoké, celý proces opakujte. Doporučená hodnota pH je 6,8–7,2.
S kyselinousolnou pracujte raději v ochranném oděvu, rukavicích a brýlích.
Využití kyseliny chlorovodíkové (solné) je především v průmyslu, ale v současnosti se doporučuje i ke snižování pH v bazénech. Koncentrovaná kyselina chlorovodíková je 37% vodný roztok chlorovodíku. V této koncentraci má nejmenší pH, a je tedy nejúčinnější (a nejnebezpečnější).
Ve svém příspěvku DOTAZ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martin.
Po zaléčení včelstva kyselinou mravenčí,jsem našel na podložce větší množství křidélek,
neví někdo proč?Jsem začínající včelař,děkuji za odpovědi
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Michal Vinš.
Dobrý den Martine,
toto co píšete je velmi zajímavé, v odborné literatuře o tomto moc informací není. Domnívám se, že jsou zde možná dvě vysvětlení: 1) Že došlo k otravě a to tím, že jste překročil možné dávkování nebo došlo k otravě z jiných zdrojů (například při snůšce). 2) U včel propuklo bakteriální onemocnění septikemie, tato bakterie způsobuje, že se tělo včel rozpadá. Proto jste mohl nalézt větší množství včelých křídel. Nejedná se onemocnění, které by mělo způsobit větší škody na včelstvu. Mrtvolky včel by se měly sbírat a pálit.
Chemické vlastnosti kyseliny: chlorovodík je štiplavý jedovatý plyn. V laboratoři se připravuje reakcí kyseliny sírové s chloridem sodným (kuchyňskou solí), průmyslově se vyrábí buď reakcí chloru s vodíkem, nebo chlorací uhlovodíků. Vodný roztok chlorovodíku se nazývá kyselina chlorovodíková.
Přestože se dá běžně koupit, nedoporučuje se s ní pracovat bez ochranného oděvu, rukavic a zejména brýlí. Je nutné ji uložit mimo dosah dětí a v této pozici ji zabezpečit proti převrhnutí nebo spadnutí. Její výpary také způsobují velmi rychlou korozi kovových předmětů v okolí. Vodný roztok leptá a při zasažení je třeba poraněné místo důkladně několik minut oplachovat tekoucí vodou (případně ještě zneutralizovat uhličitanem sodným – jedlou sodou nebo mýdlem), při zasažení očí je nutné provést velmi důkladný výplach, nejlépe za pomocí druhé osoby, a to tak, že druhá osoba drží té první rozevřená oční víčka (člověk sám má tendence se výplachu bránit a zpravidla jej neprovede dostatečně). Následně je nezbytně nutné co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Poleptání očí koncentrovanou kyselinou většinou končí slepotou. Při požití je nutné vypít větší množství vody a nevyvolávat zvracení, žaludek je zvyklý na nízké pH a zvracení by způsobilo jen další poleptání jícnu. Opět musí následovat vyhledání lékařské pomoci. Poleptání kyselinou se v celém svém rozsahu může projevit až po několika dnech, a proto nesmí být nikdy podceňováno.
Průmyslově využívaná koncentrovaná kyselina chlorovodíková je 37% vodný roztok chlorovodíku. V této koncentraci má nejmenší pH, je tedy nejúčinnější a nejnebezpečnější. Kyselina chlorovodíková je po kyselině sírové nejpoužívanější kyselou látkou v průmyslu.
Koncentrovaná v kombinaci s kyselinou dusičnou v poměru 3 : 1 tvoří lučavku královskou, kterou lze užít k rozpouštění zlata.
Kyselina chlorovodíková je aktivátor žaludečního enzymu pepsinu, denaturuje zkonzumované bílkoviny a zabíjí bakterie v potravě. Je vylučována trávicím traktem všech savců, často se vyskytuje i u jiných tvorů. Vnitřní stěna žaludku je na velmi nízké pH stavěna, pokud však dojde k poruše slizového krytu, vznikne žaludeční vřed. Ve dvanáctníku je neutralizována. Přesto se pití kyseliny chlorovodíkové, zvláště na lačno, nedoporučuje ani při nízkých koncentracích.
Kyselinu chlorovodíkovou lze využít jako technickou kyselinu, tedy jako čistidlo spojů při letování klempířských a podobných výrobků, lze ji použít i pro odstraňování vodního kamene, k neutralizaci alkalických odpadů a podobně.
Při práci s kyselinou sodnou je třeba zabránit kontaktu s pokožkou, očima a sliznicemi. Po zasažení chlorovodíkem se mohou projevit následující rizika a potíže: podráždění nosu, dýchacích cest, vznik trhlinek na dýchacích cestách, silné kašlání, krvácení z nosu a bolest na hrudi; dráždění plic, dušnost, tvorba tekutiny v plicích (edém) i nebezpečí udušení; popálení očí a kůže s nevratným poškozením. Opakované expozice mohou nenávratně poškodit plíce a zuby a vyvolat vyrážky.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Kyselinu solnou je možné využít k čištění toalet, jedná se o velmi účinný odstraňovač vodního kamene, který lze použít na všechny odolné povrchy – od toalety, umyvadla až po spáry mezi dlaždicemi, pozor však na chromové baterie a plastové předměty, ty by zničila.
Aplikuje se nanesením na hadřík nebo přímo nalitím, kyselina se musí nechat působit několik minut, a pak opláchnout čistou vodou a samozřejmě vytřít do sucha.
Při práci s kyselinou může dojít k poleptání sliznic, kůže, zasažení očí a nadýchání se výparů. Vždy je potřeba pracovat v ochranných pomůckách (gumové rukavice, brýle).
Ochranná pásma k ochraně vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti vodních zdrojů stanovují rozhodnutím vodohospodářské orgány státní správy. Zmocňuje je k tomu zákon o vodách. Podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví se zřizují v okolí zdrojů pitné vody pro hromadné zásobování obyvatelstva takzvaná pásma hygienické ochrany.
Pásmo hygienické ochrany 1. stupně se zřizuje v bezprostředním okolí vodního zdroje s ohledem na směr proudění vody, složení půdy a způsob využití pozemků kolem zdroje. Hranice tohoto pásma je zpravidla oplocena, aby se zabránilo přístupu nepovolaných osob a zvířat.
Pásmo hygienické ochrany 2. stupně se zřizuje kolem 1. stupně v případě nebezpečí, že by voda mohla být znečišťována ze vzdálenějších míst. Toto pásmo se stanovuje vždy při odběru vody z vodního toku nebo nádrže.
Pro zajištění nezávadnosti vody při odběru z vodních toků nebo nádrží se stanovuje ještě 3. pásmo hygienické ochrany, které zahrnuje celé povodí nad místem odběru vody:
Vodárenské nádrže a další nádrže určené výhradně pro zásobování pitnou vodou – celá plocha hladiny nádrže při maximálním vzdutí rozšířená o pruh o minimální šířce 50 m nad maximální kótu vzdutí podél celé nádrže a podle potřeby i v účelném rozsahu podél vybraných přítoků nádrže.
Ostatní nádrže s vodárenským využitím – na hladině nádrže minimálně 100 m od odběrného zařízení.
Vodní toky se vzdutím – na břehu odběru pruh v délce minimálně 200 m nad místem odběru proti proudu, po proudu k hraně vzdouvacího objektu, v šířce 15 m, ve vodním toku minimálně polovina jeho šířky v místě odběru.
Vodní toky bez vzdutí na břehu odběru pruh v délce minimálně 200 m nad místem odběru proti proudu, po proudu do vzdálenosti 50 m od místa odběru, v šířce 15 m, ve vodním toku minimálně jednu třetinu jeho šířky v místě odběru.
U zdrojů podzemní vody – minimálně 10 m od odběrného zařízení.
Spousta lidí používá k čištění pračky – a nejen pračky – také ocet. Stačí místo pracího prášku nalít do pračky hrnek octa, do bubnu vložit starý hadr a spustit program vyvářky. Stejným způsobem můžete použít kyselinu citronovou nebo prací sodu. Ocet je velmi účinný i na vodní kámen, jen ho používejte s rozmyslem, protože velké množství octa poškozuje gumové části pračky a místo čisté pračky byste mohli mít stroj nenávratně poškozený. Budete-li kombinovat kyselinu citronovou a ocet, budete mít pračku bez vodního kamene i bez plísně.
Filtr hrubých nečistot pračky byste měli čistit hned několikrát ročně, neboť zanesený filtr může dokonce ucpat odtokovou hadici. Návod, jak filtr vyčistit, a zejména jak se k němu dostat, najdete v manuálu k vašemu přístroji. Obecně jde jen o to, dostat se k filtru, vyjmout jej, a mechanicky jednoduše odejmout usazené nasbírané nečistoty.
V hadicích se také usazuje značné množství nečistot, proto je potřeba vše důkladně čistit.
Spoustu nečistot najdete zejména v prostoru určeném k dávkování prášku či aviváže a také na těsnicí gumě bubnu, kde se s oblibou špína usazuje. Její odstranění je jednoduché a zvládnete jej třeba jen s pomocí hadříku či houbičky a trochy čisticího prostředku.
Nejproblematičtější je čištění bubnu pračky, který bývá zanesený z vnější strany, k níž nemáme volný přístup. Na mechanické čištění s hadříkem proto můžeme zapomenout. K čištění bubnu od usazenin nebo vodního kamene pomohou speciální přípravky nebo i domácí suroviny. Předem byste si ale měli dobře prostudovat například jak vyčistit pračku octem. Nadměrné množství octa totiž poškozuje gumové části pračky, a mohli byste si tak spíše uškodit. Tři šálky octa a běžný prací program třikrát do roka postačí. Alternativou je například využití sody. Chcete-li vyčistit pračku sodou, stačí ji nasypat do přihrádky namísto prášku a opět spustit praní. Pomůže vám od usazenin i vodního kamene. Pokud ale potřebujete vyčistit pračku od plísně, často doprovázené i nepříjemným zápachem, vsaďte raději na specializované přípravky volně dostupné v drogeriích. A pro příště raději nechávejte pračku pootevřenou, a občas zvolte i vyšší teplotu praní. Jinak vás zápach a nečistoty pravděpodobně i po čištění znovu brzy navštíví.
Nečistoty, které zůstávají v pračce, následně způsobují plísně a zápach.
V obchodech jsou k dostání také přípravky na odstranění vápenných usazenin, které výrobce doporučuje použít v závislosti na tvrdosti vody až čtyřikrát ročně. Stačí je jen nasypat do nádobky na prací prostředek a pustit program s teplotou 60 °C.
Komplexnějším řešením v boji proti vodnímu kameni mohou být změkčovače vody na principu iontové výměny. Při průtoku vody úpravnou dochází k výměně iontů vápníku nebo jiných minerálů, které způsobují tvrdost vody, za ionty sodíku, který vodu změkčí. Tyto průtokové změkčovače zabraňují usazování vodního kamene v celém vodovodním řádu a tím zároveň i ve všech spotřebičích na vodu napojených, jako je myčka na nádobí nebo právě pračka. I když na pořízení těchto průtokových úpraven vody potřebujeme částku kolem dvaceti tisíc korun, z dlouhodobého hlediska se jedná o velmi výhodnou investici. Rozhodně si tím ochráníme všechny spotřebiče, k jejichž provozu potřebujeme vodu, a prodloužíme tak jejich životnost i o několik let. Ať už se rozhodnete pro kterýkoliv způsob ochrany vaší pračky před vodním kamenem, dělejte to pravidelně. Čištění pračky odborně v servisu totiž vyjde několikanásobně dráž.
Důkladné čistění byste měli každé pračce dopřát jednou za měsíc. Po každém praní odhrňte gumové těsnění a vytřete ho do sucha. Nechte dveře od pračky mírně pootevřené. V uzavřeném vlhkém prostoru se může tvořit plíseň. Ze stejného důvodu byste také neměli nechávat vyprané mokré pádlo v pračce příliš dlouho, ale vytáhnout je ihned po vyprání.
Dávkovací nádoba na prací prášek a aviváž v sobě zadržuje spoustu nečistot včetně vodního kamene. Nádobu byste měli důkladně vyčistit alespoň jednou měsíčně.
Těsnicí guma u dveří pračky bývá zanesena nečistotami a různými předměty, které během praní vypadnou z prádla. Těsnicí gumu proto otřete a vysušte po každém praní.
Zanesený buben pračky je mnohem větší problém než špinavá dávkovací nádoba. Rozhodně nečistěte pračku pomocí nadměrného množství octa, který způsobuje poškození gumových částí pračky (čerpadlo, těsnění a podobně). Přílišné dávkování octa by tedy mohlo vaši pračku nenávratně poškodit. Buben můžete vyčistit speciálními prostředky, které jsou určeny právě pro čištění praček.
Jak čistit filtr u vaší pračky se dozvíte v návodu, který jste obdrželi spolu se záručním listem. Čištění filtru doporučují výrobci alespoň dvakrát nebo třikrát ročně. Používáte-li pračku téměř denně, tak doporučujeme, abyste filtr čistili alespoň jednou za dva měsíce.
Pračka je zanesena především vodním kamenem. Změkčovače vody doopravdy pomáhají tomu, aby se vodní kámen na jednotlivých částech pračky neusazoval. Změkčovač vám tak prodlouží životnost pračky minimálně o několik let.
V obchodech je často snadno dostupný i odstraňovač vteřinového lepidla. Pokud s lepidlem pracujete pravidelně, tak si ho určitě pořiďte.
Odstranění lepidla ze dřeva
Pokud vám vteřinové lepidlo ukápne na dřevo a chcete se jej zbavit, zvolte jeden z následujících postupů:
Seškrábnutí nehty – pokuste se lepidlo seškrábnout nehty. Pokud je jeho vrstva slabá, mělo by se vám to podařit.
Aceton – tato metoda je vhodná zejména v případě, že je dřevo nalakované. Do acetonu namočte hadřík a potírejte jím lepidlo krouživým pohybem (jedná se o rozpouštědlo). Následně pak vezměte gumovou špachtli a lepidlo od kraje odloupněte. Na závěr dřevo omyjte mýdlovou vodou.
Zbroušení – pokud je nános velký a předchozí metody neúčinkují, nezbude vám nejspíše nic jiného, než k odstranění lepidla použít smirkový papír, kterým dřevo zbrousíte. Po zbroušení pak dřevo nalakujte.
Odstranění lepidla z látky
Při manipulaci s vteřinovým lepidlem se poměrně často stává, že vám troška ukápne na oblečení. V tom případě zkuste následující rady:
Voda – zasaženou látku namočte do vody a vymáchejte ji. Po chvíli by se měla větší část lepidla uvolnit.
Aceton – do acetonu namočte hadřík a potírejte jím lepidlo krouživým pohybem (jedná se o rozpouštědlo). Následně pak vezměte gumovou špachtli a lepidlo od kraje odloupněte. Na závěr dřevo omyjte mýdlovou vodou. Tato metoda není vhodná na všechny druhy látek.
Odstranění lepidla z plastu
Na odstranění vteřinového lepidla z plastu je nejlepší zvolit následující postup:
Hadřík namočte do čistého lihu a potírejte jím poškozené místo, dokud lepidlo nezměkne. Poté už by mělo jít poměrně dobře sloupnout. Zbytkové kousky očistěte hadříkem namočeným v saponátu.
Odstranění lepidla ze skla
Odstranění ze skla je o to jednodušší, je-li sklo hladké:
Použijte žiletku. Opatrně pomocí ní po částech odškrabujte lepidlo. Nakonec skleněnou plochu očistěte hadříkem namočeným ve vodě s mýdlem.
Kyselina mravenčí se ve včelařství využívá k tlumení varroázy. Zjednodušeně lze říci, že účinná koncentrace par kyseliny hubí roztoče, ale nepůsobí zhoubně na včely. Někteří kleštíci hynou okamžitě po aplikaci, jiní ve včelstvu ještě několik dnů až týdnů přežívají poškození a umírají později. Kyselina mravenčí je účinná i proti roztočům na zavíčkovaném plodu.
Příliš vysoká koncentrace par kyseliny mravenčí v úle (předávkování) ale může způsobit ztráty matek, poškození plodu, přestávku v plodování.
Účinnost ošetření kyselinou mravenčí podle různých zdrojů kolísá. Zevrubně lze říct, že jedna aplikace dlouhodobého odpařovače zahubí 60–80 % roztočů, dvě aplikace 90–98 % roztočů. Je-li v celoročním ošetřování včelstev počítáno ještě s dalším (jiným) léčením v bezplodém období (například amitrazem nebo kyselinou šťavelovou), není potřeba klást na účinnost odpařovačů takové nároky (snížení rizik z předávkování).
Kritický přirozený spad, určující počátek léčby, se v různých zdrojích značně liší od 2 do 10 roztočů, záleží také na části roku. Předpokladem je zabezpečení podložek proti ztrátám spadlých roztočů. Vložení aplikátoru s kyselinou mravenčí do úlu se doporučuje v podvečer nebo po ránu, obecně ve chvíli, kdy teploty nepřesahují 20 °C. Při tropických dnech s teplotami nad 30 °C (u některých aplikátorů 25 °C) se ošetření doporučuje neprovádět či odložit (vlastní omezená zkušenost toto ale nepotvrzuje).
Výpary kyseliny mravenčí jsou těžší než vzduch, mají tedy tendenci klesat. S vyšší teplotou se odpařování zrychluje (při 30 °C je cca 15x rychlejší než při 10 °C).
Odpařovače by se měly umisťovat buď vedle plodu (alespoň ob rámek nebo zcela ke stěně úlu), nebo nad plod, umístění do podmetu se doporučuje jen zřídka (u jednonástavkových oddělků). Výrobci aplikátorů kyseliny mravenčí si většinou vymiňují nepoužívat je v době nasazených medníků pro konzumní med.
V případě vysokého přirozeného denního spadu v průběhu sezóny (více než 2 roztoči za den) může být v mezidobí použita ještě odlehčovací aplikace formou krátkodobého odpařovače 85% kyseliny mravenčí, která má za cíl zejména snížení populace foretických roztočů. Množství kyseliny pro jednu aplikaci se liší podle druhu použitého odpařovače a síly včelstva. Pohybuje se zhruba v rozmezí 100 až 360 gramů (u běžného včelstva).
Aplikaci kyseliny mravenčí odparem není dobré provádět souběžně se zakrmováním. Často ale bývá doporučována mezi krmeními. Pro pozdní podzimní ošetření není kyselina mravenčí příliš často doporučována kvůli nízkým teplotám, když už, tak 85%.
Kyselina citronová pomáhá v odstraněnívodního kamene. Jak na to? Nasypte jeden hrnek kyseliny citronové do nádobky na prášek a druhý hrnek do bubnu pračky, poté nastavte program praní na vyšší teplotu a zapněte pračku.
Takto můžete jednoduše vyčistit buben pračky:
Postup: Do prázdného bubnu nasypeme 250 gramů kyseliny citronové a necháme pračku prát naprázdno při teplotě 50–60 °C.
Jedná se o velmi účinný odstraňovač vodního kamene, který lze použít na všechny odolné povrchy (od toalety, umyvadla až po spáry mezi dlaždicemi, pozor však na chromové baterie a plastové dřezy, ty by zničila). Kyselina solná se dá oproti jiným přípravkům pořídit za rozumnou cenou, na cenu se můžete podívat zde.
Aplikuje se nanesením na hadřík nebo přímo nalitím, kyselina se musí nechat působit několik minut a pak opláchnout čistou vodou a samozřejmě vytřít do sucha.
Při práci s kyselinou může dojít k poleptání sliznic, kůže, zasažení očí a nadýchání se výparů. Vždy je potřeba pracovat v ochranných pomůckách (gumové rukavice, brýle).
Nezapomínejte na čištění bubnu pračky a celé její vany. K té se bohužel bez kompletního rozebrání nedostanete. Ale můžete prostor kvalitně vyčistit tak, že místo pracího prášku nasypete do zásobníku sáček kyseliny citronové. S tímto „práškem“ pak vyperte jednu prázdnou pračku na nejvyšší teplotu. Díky tomu se vyčistí vnitřek bubnu a zčásti i těsnění a trubky pro vedení aviváže a prášku. Kyselina citronová je účinná rovněž na vyčištění bubnu. Při tomto způsobu čištění nezapomeňte do bubnu pračky vložit starý hadr nebo plenu, která nečistoty během praní pohltí. Zbavíte se tak usazeného vodního kamene a prodloužíte životnost pračky. Doporučuje se takto čistit pračku alespoň 1x za 3 měsíce. Pokud perete denně, pak raději buben vyčistěte každý měsíc.
Odstranění silikonu specializovaným odstraňovačem silikonu – v situaci, kdy si s odstraněním starého silikonu z povrchu nevíme rady domácími metodami, můžeme sáhnout po radikálnějších silikonových prostředcích, dostupných v obchodech s profesionální chemií. Stačí zajít za odborníkem, který vám jistě poradí, čím a jak odstranit sanitární silikon z vany či sprchové vaničky, jak odstranit silikon z obkladů, jak odstranit silikon ze skla nebo jak odstranit silikon z oblečení, pokud nás taková situace zastihne. Odstranění s pomocí komerčních produktů jde překvapivě dobře a není potřeba velkého množství.
Využít lze nabídky několika výrobců speciálních přípravků na odstranění zbytků sanitárního silikonu. Odstraňovače jsou většinou gelovité a jsou směsí přírodních rozpouštědel a terpenů. Důležité je, že nepáchnou po acetonu, ale naopak často dokonce příjemně voní. Mohou však způsobit zmatnění plastových povrchů, proto je lepší takový povrch chránit např. malířskou páskou. Naneste tenkou vrstvu přípravku na zbytky silikonu štětcem. Po 10-15 minutách se zbytky změkčeného silikonu snadno seškrábnou špachtlí. Tato operace se musí v případě potřeby opakovat, protože odstraňovač narušuje vždy jen tu nejvrchnější vrstvu. Štětce a speciální špachtle bývají k dostání v sadě spolu s přípravkem. Očištěný povrch se omyje teplou vodou s přídavkem saponátu a vysuší. Takto připravenou mezeru lze vyplnit novou vrstvou silikonu.
Zde je přehled produktů určených k odstranění starého silikonu: odstraňovač silikonu cena. Při nákupu odstraňovače silikonu se vyplatí zvážit nejen cenu. Je dobré zkontrolovat, zda balení obsahuje nástroj pro aplikaci přípravku a následné odstranění silikonu; po jakou dobu bude přípravek působit, zda je přiložen návod a zda přípravek nemá dráždivý zápach.
