Čarověníky jsou velice zajímavé, zakrslé, metlovité formy klasických dřevin, které se sem tam objeví v korunách většinou jehličnatých stromů, ale i listnáčů a bylin. Jedná se o velmi vzácně se vyskytující jev způsobený buď genetickou mutací, nebo častěji vlivem patogenních organismů, jako jsou virové či houbové choroby. Další příčinou mohou být i škůdci, například roztoči, ploštice či mšice. Jelikož rozmanitost čarověníků je opravdu veliká, uplatní se také v širokém spektru sadovnických úprav. Ty nejmenší lze použít k osázení nejrůznějších nádob a truhlíků, například v kombinaci s kameny a plazivými kultivary jalovců. Výborně se hodí na osázení hrobů. Většími kousky lze zkrášlit střešní zahrady, vřesoviště a skalky. Největší a nejstarší kusy se hodí do předzahrádek a rodinných zahrad.
V naší poradně s názvem ČESNEK SKLADOVÁNÍ - PLÍSEŇ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ingrid Míková.
Dobrý den, prosím Vás, máte někdo zkušenost s plísní při skladování česneku? Nakoupila jsem zásobu kvalitního českého česneku na zimu. Umístila jsem ho v kyticích do prázdného "petrželáku" a dala na otevřenou lodžii. Bohužel jsou teploty stále nad 0 C a na česneku se objevila plíseň (černé skvrnky rozseté po povrchu stonků a vrchní slupce hlaviček). Když se ochladí, mám pocit, že plíseň mizí. Stroužky jsou krásné, pevné a nepoškozené. Pokud sloupnu vrchní vrstvu, jsou hlavičky úplně výstavní. Potřebovala bych poradit, jestli mám česnek vyhodit nebo jestli stačí sloupnout vrchní slupku a použít. Vím, že u nahnilého ovoce nebo zeleniny je potřeba vyhodit. Moc děkuji za radu, Ingrid Míková.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Ta plíseň se vám dělá protože skladujete česnek v příliš vlhkém prostředí. Česneku úplně stačí, když ho uskladníte v otevřené papírové krabici v místnosti při teplotě 10 až 15 °C v temnu. Oloupejte z česneku oplesnivělé slupky a dejte ho do krabice. Když česnek necháte na teplotě pod 10°C tak vybudíte jeho klíčení a nevydrží vám.
Nyní přichází specifické přípravné práce pro výsadbu vinné révy do květináčů nebo sudů. Dno naplňte do výšky deset centimetrů drenážním štěrkem (16/32 nebo 32/64). Nahoru položte kousek mulčovacího rouna, abyste zabránili pronikání zeminy do drenážní vrstvy. Zbývající objem doplňte směsí zahradního substrátu a písčito-štěrkové ornice.
Po naplnění se můžete pustit do sázení révy. Při sázení vinné révy platí pravidlo: rostlinu vždy sázejte hlouběji o šířku dlaně než byla původní výška květináče. Nakonec zeminu kolem rostlin pevně přitlačte.
Aby víno v květináči dobře rostlo, je třeba uzavřít a vyplnit případné vzduchové otvory na dně. Základem je proto místo po výsadbě silně zalít a nechat odtéct přebytečnou vodu. Vinná réva tak může v květináči plynule rozprostřít své kořeny a ideálně prospívat.
Pokud přemýšlíte, která odrůda bude nejvhodnější pro pěstování v květináči, můžete zvolit buď odrůdu 'Lakemont' nebo 'Vanessa'.
U nás se jedná o nepůvodní druh. Tato trvalá, poloopadavá rostlina u nás dorůstá do výšky okolo 12 cm, má plazivé kořenující lodyhy. Její tmavě zelené listy jsou přízemní, dlouze řapíkaté, dlanitě tříčetné, okrouhle obvejčité, přibližně v horní polovině vroubkovaně zubaté, v dolní polovině celokrajné, na bázi klínovité.
Jde o celkem nenáročnou rostlinu, která dobře poroste v každé propustné půdě a na polostinném i stinném stanovišti. Protože se celkem rychle a svévolně ráda rozrůstá do širšího okolí, hodí se i k osázení větších ploch (odkud ale může vytlačovat méně expanzivní rostliny). V České republice není až tak rozšířená, může i zplaňovat.
Množí se semeny, dělením trsů nebo pomocí výběžků. Výsev provádíme na jaře nebo na podzim do nádob umístěných ve studeném pařeništi. Mochnička se dá koupit v některých zahradnictvích, a to v podobě vzrostlé rostliny nebo semen. Živé rostliny lze koupit okolo 50 Kč/ks a semena okolo 30 Kč za balení.
Campanula portenschlagiana neboli zvonek dalmatský
Zvonek dalmatský je jednou z nejoblíbenějších odrůd zvonků. Je to nízká 10 – 15 cm vysoká stálezelená trvalka, která se řadí k půdopokryvným rostlinám. Hojně se vysazuje na skalky a do záhonů podél chodníků, kde tvoří bohaté trsy s množstvím drobnějších modrofialových květů. Je vhodný také jako podsadba dřevin na kmínku. Tento zvonek je i výbornou volbou pro osázení velkých truhlíků nebo korýtek. Daří se mu na slunném nebo poloslunném stanovišti s dobře propustnou, vlhčí půdou. Záplava květu se objevuje v období června až srpna. Poté je dobré rostlinu sestříhnout, aby se vytvořila nová násada poupat. Pokud máte tyto zvonky v záhonu, doporučuje se na zimu kryt proti vlhkosti. Jestliže je máte vysazené v přenosné nádobě, zimu venku by nevydržely. Proto je umístěte do světlé místnosti s teplotou do 10 stupňů Celsia.
Vzhledem k oblibě této odrůdy, byly vyvinuty i jeho kultivary, které se u nás prodávají v hobby marketech. Jedním z nich je Campanula Get Mee, jehož květy mají jak modrou, tak bílou barvu.
Keř je dřevnatá rostlina vyšší než trávy a byliny, která se hned u země nebo poměrně nízko nad zemí dělí do mnoha větví. Na rozdíl od vyšších stromů keře nemají hlavní kmen. Jsou to dřeviny, které se větví od báze, zpestřují výsadbu, vytvářejí harmonický přechod mezi trvalkami a stromy, poskytují útočiště drobným živočichům, zvláště opeřencům, a nás chrání před větrem a zvědavými pohledy.
Okrasné keře jsou stálezelené nebo opadavé dřeviny s široce rozvětvenými výhony a jsou vhodné jak k vyplnění záhonu, tak do živých plotů, k pokrytí půdy nebo jako solitér. Záleží však, jaký druh dřeviny si vyberete. Ne každý keř se hodí ke každému účelu. Všeobecně lze ale říci, že keře patří mezi nejvděčnější zahradní prvky. Nejsou náročné na stanoviště ani na péči. Při jejich výsadbě je však třeba zjistit, jak keř může vyrůst a jakému stanovišti dává přednost.
Pro nejlepší výsledek vysázíme z celkového počtu přibližně 25 % stálezelených a 75 % opadavých keřů. To jsou ideální proporce celoročně zajímavého osázení. Důležitá je i rozmanitost. Zastoupeny by měly být keře nízké i vysoké, kvetoucí, plodící, voňavé, s tvarovanými listy, s barevnými výhony i podzimním vybarvením.
Pro nepřetržité clonění se nejlépe hodí keře, kterým neopadávají listy. Keříky do výšky 60 cm využijeme do bordur, k pokryvu půdy, mezi trvalky v prvních řadách i do nádob. Keře vysoké kolem dvou metrů fungují jako živé ploty, pozadí pro květiny a na malých zahrádkách zastupují stromy.
Keře mohou být dekorativní svým tvarem, květy, které často voní, barevnými listy či ozdobnými plody. K celkovému vzhledu přispívají i stonky, mívající často charakteristickou texturu.
Keř je dřevnatá rostlina vyšší než trávy a byliny, která se hned u země nebo poměrně nízko nad zemí dělí do mnoha větví. Na rozdíl od vyšších stromů nemají keře hlavní kmen. Jsou to dřeviny, které se větví od báze, zpestřují výsadbu, vytvářejí harmonický přechod mezi trvalkami a stromy, poskytují útočiště drobným živočichům, zvláště opeřencům, a nás chrání před větrem a zvědavými pohledy. Okrasné keře jsou stálezelené nebo opadavé dřeviny s široce rozvětvenými výhony a jsou vhodné jak k vyplnění záhonu, tak do živých plotů, k pokrytí půdy nebo jako solitéry. Záleží však, jaký druh dřeviny si vyberete. Ne každý keř se hodí ke každému účelu. Všeobecně lze ale říci, že keře patří mezi nejvděčnější zahradní prvky. Nejsou náročné na stanoviště ani na péči. Při jejich výsadbě je však třeba zjistit, jak keř může vyrůst a jakému stanovišti dává přednost.
Keře poskytnou soukromí, přilákají zpěvné ptáky, některé i motýly. Přínosné jsou všechny keře, druhy, které krásně kvetou, voní či dávají plody, pak dvojnásob.
Pro nejlepší výsledek vysázíme z celkového počtu přibližně 25 % stálezelených a 75 % opadavých keřů. To jsou ideální proporce celoročně zajímavého osázení. Důležitá je i rozmanitost. Zastoupeny by měly být keře nízké i vysoké, kvetoucí, plodící, voňavé, s tvarovanými listy, s barevnými výhony i podzimním vybarvením.
Pro nepřetržité clonění se nejlépe hodí keře, kterým neopadávají listy. Keříky do výšky 60 cm lze využít do bordur, k pokryvu půdy, mezi trvalky v prvních řadách i do nádob. Keře vysoké kolem dvou metrů fungují jako živé ploty, pozadí pro květiny a na malých zahrádkách zastupují stromy.
Žádost o připojení lze podat online přes internet na ČEZ Distribuce.
Konkrétně: 2 01 Žádost o připojení elektrického zařízení k distribuční soustavě z napěťové hladiny nízkého napětí (k žádosti se přiloží snímek z katastru a vyplní požadovaný příkon). A vše se zašle na e-mail: info@cezdistribuce.cz.
Pokud si s něčím nebudete vědět rady, využijte informační linku ČEZ Distribuce, tel.: 800 850 860.
Pro elektronické podání žádosti použijte e-mail: info@cezdistribuce.cz.
Po zpracování zaslané žádosti vám přijde do 30 pracovních dnů návrh smlouvy o připojení k distribuční soustavě, kde budou uvedeny podmínky, které musíte splnit, a doklady, které musíte předložit před zahájením odběru elektřiny. Informace o aktuálním stavu řešení vaší žádosti můžete po registraci sledovat v internetové aplikaci Distribuční portál společnosti ČEZ.
Po splnění podmínek uvedených ve smlouvě o připojení bude zpracována projektová dokumentace pro povolení stavby na stavebním úřadě. Na základě prováděcí dokumentace vám již bude zrealizována kompletní přípojka NN. Přípojkou NN se rozumí pokládka kabelu a osazení přípojkové skříně na hranici pozemku. Kabel i přípojková skříň zůstávají ve správě a majetku ČEZu. Veškeré práce spojené s výkopy, materiálem a prací hradí ČEZ, vy pouze zaplatíte poplatek za požadovaný jistič.
Po realizaci přípojky je nutno vybrat, osadit a zrevidovat vhodný typ elektroměrového rozváděče. Nákup, montáž i zajištění revizní zprávy elektroměrového rozváděče je již vaší investicí a majetkem.
Náalsedně již budete mít v rukou smlouvu o připojení k distribuční soustavě a revizní zprávu na elektroměrový rozváděč. Poslední věc, která vám schází, je smlouva o sdružené dodávce elektrické energie. Nejběžnější způsob, jak ji získat, je o ni zažádat na ČEZu. Samozřejmě si ale dodavatele elektrické energie můžete i pro nové odběrné místo zvolit jiného než ČEZ. Cena přípojky elektřiny ČEZ je individuální.
Již na metru čtverečním můžete při optimálním osazení vypěstovat dostatek bylinek pro běžné užívání. Pokud máte prostoru více, založení zahrádky může být druhově bohatší a přebytky ze sklizně můžete uchovat na zimu. Čím více slunečních paprsků bylinkám dopřejete, tím voňavější budou. Menší skupině pěstovaných bylinek pak svědčí místo polostinné či stinné (máta, petržel, čechřice a jiné). Jednoletky, jako je bazalka, jsou rovněž náročnější na vláhu. Bylinky potřebují dobře propustnou zeminu. Ideální je mírný sklon či modelace bylinkové zahrádky, přičemž je třeba ji orientovat na jih či východ. Postačí však i slunné místo na rovině. Proti větru bylinky nejlépe ochráníte nízkým živým plůtkem, proplétanými větvemi nebo osázením vyššími odolnými bylinkami, jako je levandule či šanta. Zastřiháváním získají bylinky kompaktní tvar, také je mohou doplnit půdopokryvné bylinky. Vyšlechtěna je i řada vysloveně ozdobných odrůd, které si zachovávají chuťové vlastnosti i vůni.
Bylinkovou zahrádku je možné uspořádat nejrůznějším způsobem. V minulosti vzniklo mnoho stylů bylinkových zahrad a lidská fantazie a tvořivost jejich podoby stále rozvíjejí.
Styl formální – jednotlivé úseky v podobě čtverců, polokruhů a jiných tvarů odděluje tvarovaný živý plůtek například ze zimostrázu. Nebo je bylinková zahrádka uspořádaná do obrazce, například do spirály.
Přírodní styl – zvlněná cestička se vine mezi polštáři voňavých bylin a místo proti větru chrání například plůtek z jemné šanty kočičí nebo treláž s popínavými rostlinami.
Nižší bylinky vysazujeme či vyséváme dopředu, vyšší na pozadí. Na cestičky i jako jednotlivé nášlapné plochy jsou ideální ploché kameny, ty usnadňují péči i sklizeň a přispívají k akumulaci blahodárného tepla, které bylinkám svědčí a také je přiměje k uvolňování vonných silic. Bylinkovou zahrádku může doplnit i zahradní jezírko a u něj stinný kout pro vlhkomilné druhy bylin. Rozhodně by zde neměla chybět lavička či zahradní křeslo pro posezení, aby bylo možné si voňavou pohodu v klidu vychutnat.
Při osazení balkonu nebo terasy záleží na vkusu, na tom, jaké barvy nám vyhovují, zda nenápadné, či spíše pestré květy, a také, v kterém patře bydlíme. Ne všechny popínavky snášejí větrné prostředí a ne vždy jsou sousedé nadšeni liánami, které k nim šplhají z našeho zeleného království. Důležitým kritériem pro výběr rostlin je poloha balkonu. Jižní, po celý den osluněná strana bude náročná na zálivku a prudký severák také žádnou rostlinu nepotěší, tím méně popínavou. Bereme v úvahu i velikost, do jaké zeleň doroste.
Povíjnice nachová
Má latinský název Ipomoea purpurea a dorůstá až do výšky 3 m. Listy jsou řapíkaté, srdčité a zelené barvy. Květ je nálevkovitá výrazná koruna modrofialové, růžové, červené a bílé barvy. Povíjnice kvete v červenci až září. Plody jsou tobolky. Pěstuje se jako letnička. Stonek má chlupatý, ovíjivý, až 3 metry dlouhý. Půda by měla být propustná a výživná. Povíjnice se hodí na prosvětlené balkony, nesnáší trvalý polostín, protože potom nekvete a špatně roste. Pokud ji pěstujete v nádobě, bude potřebovat vlhkou půdu, jinak přemokření a vytrvalé deště nesnáší.
Lichořeřišnice větší
Má latinský název Tropaeolum majus. Jde o popínavou rostlinu dorůstající téměř do výšky 3 m. Pěstuje se jako letnička. Listy jsou řapíkaté, terčovité, lesklé, dužnaté, mají zelenou barvu. Lichořeřišnice kvete v červnu až září, květ je pěticípá koruna s výraznou ostruhou růžové, červené, žluté a oranžové barvy. Některé kultivary mají listy panašované. Lichořeřišnice se pěstuje jako popínavá či převislá liána. Celá rostlina je dužnatá a léčivá. Má protizánětlivé účinky a dokáže léčit záněty močových cest. Půda by měla být propustná a výživná. Rostlina vyžaduje plné slunce.
Hrachor vonný
Má latinský název Lathyrus odoratus a dorůstá obvykle až do výšky 3 m. Hrachor je jihoevropská letnička, která se pne po konstrukcích, plotech a oporách. Na křídlatém stonku vyrůstají trojčetné listy a úponky. Z paždí listů vybíhá stonek, na jehož konci je hrozen motýlovitých květů, které jsou v barvě bílé, růžové fialové a červené. Celá rostlina je chlupatá. Někdy se květy používají k řezu, mají ale velmi krátkou trvanlivost. Plody tvoří lusky. Půda by měla být propustná a výživná. Rostlina vyžaduje plné slunce.
Opadavý keř, až přes 10 m vysoký, často s více kmeny. Borka zprvu hladká, tmavošedá, později tmavošedá a brázditá. Pupeny stopkaté, červenohnědé, lepkavé. Listy střídavé, řapíkaté, okrouhlé, v mládí lepkavé, na vrcholu tupé nebo vykrojené, na bázi klínovité, na okraji zubaté. Květy se rozvíjí před rašením listů, jsou jednodomé, samčí uspořádány v jehnědách po 2 až 5. Jehnědy jsou až 12 cm dlouhé, štíhlé, převislé, samčí květy převážně 4četné, se 4 tyčinkami. Samičí květy rostou jen asi v 5 mm dlouhých jehnědách, které jsou červené, stopkaté, v době zralosti dřevnatějící a vytvářející typické, asi 15 mm velké šištice vytrvávající na stromě obvykle až do jara dalšího roku. Plodem jsou ploché, úzce křídlaté nažky. Keř kvete v únoru až dubnu.
Olše lepkavá začíná plodit ve věku asi 12 let a dožívá se až 100 let. Je to jedna z mála našich dřevin, které na promáčených půdách vytvářejí vzdušné (chůdovité) kořeny. V kořenových hlízkách olše žijí v symbióze plísně, které jsou schopny vázat vzdušný dusík a obohacovat jeho sloučeninami půdu.
Roste v lužních lesích, bažinách, březích, prameništích, na půdách vlhkých až bahnitých, zaplavovaných, hlubokých, humózních, hlinitých, jílovitých, nevápnitých.
Využití má i v léčitelství, kde se sbírá list (Folium alni), občas i kůra (Cortex alni), obojí brzy zjara. Suší se ve stínu, při umělém sušení za teplot do 40 °C. Droga obsahuje třísloviny, atrachinony, fytosteroly, flavonoidy a látky triterpenové a fenolové. Olše působí fytoncidně (antibakteriálně) a svíravě, užívá se při nachlazení, zánětu horních cest dýchacích nebo mandlí (ve formě kloktadla), při průjmech, střevních zánětech, zevně na špatně se hojící rány, spáleniny nebo bércové vředy. Tinktura z kůry působí proti stafylokokům, proti Escherichia coli, Bacillus subtilis i proti některým prvokům. Spaní na olšovém listí mívá příznivé účinky při revmatismu, stejně jako koupele končetin v odvaru z olistěných olšových větévek. Rozmačkané čerstvé listy hojí vředy a popraskané bradavky kojících žen. Listy i kůra se podávají nejčastěji ve formě vařeného odvaru.
Olše se vysazuje podél břehů, které zpevňuje. Hodí se i k osázení průmyslových oblastí, neboť snáší dosti znečištěné ovzduší. Bývá často pěstována v parcích v několika okrasných kultivarech s listy žlutými, skvrnitými, dřípenými. Olšové, za sucha načervenalé dřevo je měkké, lehké, ne příliš pružné a velmi odolné vodě.
Zahradničení bez rytí vám nejen ušetří čas a námahu, ale má i další výhody. Jak jsme již zmiňovali, rytí může narušit půdní rovnováhu, především vyváženost půdních organismů, a přestože je jeho hlavním smyslem půdu provzdušnit, dochází při něm spíše k jejímu udusání a půda se stává příliš kompaktní. Systém však vyžaduje specifický přístup, aby záhony neovládl plevel. Je však potřeba poznamenat, že záhony bez rytí nebudou dobře prosperovat ve velmi těžké, jílovité půdě.
Příprava netradičních záhonů
Nabízíme několik základních pravidel a rad při zakládání záhonů, které není třeba rýt:
Na podzim se záhony určené k zahradničení musí bez rytí zbavit plevelů, tedy ne rýčem, ale například rycími vidlemi. Snazší práce bude v místech, která od jara do podzimu ležela pod černou perforovanou fólií nebo tmavou netkanou textilií.
Záhony je vždy vhodné ohradit prknem nebo řadou cihel či kamenů, aby z nich nevypadávala vrstva mulče, kterou budou posléze pokryty.
Záhony a cestičky mezi nimi si rozvrhněte tak, aby nedocházelo k ušlapávání půdy mimo cesty.
Cestičky musí být dost široké na průjezd kolečkem, abyste mohli bez problémů dovážet mulčovací materiál a podobně.
Mulčování místo rytí
Další variantou, jak pěstovat plodiny bez rytí, je využít mulčování. Vyberete-li si tento způsob, pak postupujte podle těchto doporučení:
Abyste mohli zahradničit bez rytí, musíte mít k dispozici velké množství vyzrálého kompostu.
Záhony se na podzim nezryjí, ale pokladou přibližně 5 cm silnou vrstvou vyzrálého kompostu nebo hnoje. Žížaly se na svou oblíbenou pochoutku vrhnou a postupně ji zatahají do spodních vrstev půdy, čímž zeminu provzdušní a obohatí o množství nezbytných živin.
Mulčovací vrstva půdu v zimě chrání před vysycháním a výkyvy teplot, poskytuje příznivé podmínky pro půdní mikroorganismy. Prudké deště nenaruší její strukturu a živiny se nevyplavují.
Na jaře lze záhon rovnou osít. Semínka můžete překrýt opět vrstvičkou vyzrálého, jemného kompostu.
Vrstvený záhon
Další varianta klasického zahradničení bez rytí je taková, že záhon poté, co jej na podzim vyplejete, pokladete lepenkou nebo nepotištěným papírem, který důkladně pokropíte, aby byl mokrý. Na papír pak můžete vrstvit kompost, posečenou trávu a podrcené listí v několika opakujících se vrstvách do té doby, než bude výška pokrývky na půdě činit přibližně 15 cm. Vše přes zimu zetlí a na jaře bude půda připravená k osetí či osázení. Na podzim je pak vhodné prohrábnout záhon vidlemi a celý postup zopakovat.
Úskalí při pěstování bez rytí půdy
Pokud jste se rozhodli pro zahradničení bez rytí, musíme vedle pozitiv, uvést i možná negativa tohoto způsobu pěstování:
V důsledku vysychání půdy se plodiny stávají více citlivými na nedostatek živin.
Rostliny potřebují více vstupů pro potírání plevele.
Lze konstatovat, že výnosy mají tendenci k nižší stálosti.
Před zahájením montáže se ujistěte, že konstrukce krovu nevykazuje nepřiměřené odchylky rovinnosti. V případě zjištěných nerovností, je třeba tyto vyrovnat. Zjistěte případné odchylky od pravoúhlosti střechy, abyste mohli kladení panelů Izopir přizpůsobit konkrétnímu tvaru střechy. Proveďte montáž bednění. Je možno použít dřevěné palubky tam, kde bednění bude tvořit pohledovou část, nebo OSB desky či prkna tam, kde bednění bude kryto podhledem. Dbejte na správné ukotvení jednotlivých prvků a na zachování rovinnosti bednění. Čelní napojení prvků bednění na sraz se provádí zásadně na krokvi. Montáž Izopir panelů bez bednění je možná jen v případě, že je vzdálenost nosného systému krovu navržena tak, aby nedošlo k prošlápnutí panelů při dalších etapách montáže.
Na bednění instalujte parotěsnou vrstvu. Dbejte na správnou instalaci v souladu s doporučeními dodavatele. V případě instalace bez bednění se bude parotěsná vrstva instalovat dodatečně zespod v rámci montáže podhledových konstrukcí.
Instalujte zakládací hranol nebo fošnu. Tento prvek zajistí stabilitu Izopir panelů. Může být instalován na okapové hraně, nebo v případě nezatepleného přesahu střechy tak, aby bylo zajištěno navázání izolace fasády na izolaci střechy. Jeho výška musí přesně odpovídat výšce panelů. Pokud je tento prvek instalován na okapové hraně, je překryt plechovou okapnicí, na které bude ukončena doplňková hydroizolační vrstva. Zakládací hranol nebo fošnu ukotvěte do nosné konstrukce krovu vruty odpovídajících rozměrů.
Montáž Izopir panelů začněte od okapové hrany střechy zleva nebo zprava, delší hranou ve směru okapu. U panelů opatřených drážkou tuto v místě dotyku se zakládacím hranolem odřízněte. Osaďte celou spodní řadu panelů a zajistěte je proti posunu vždy jedním vrutem do každé krokve u okapové hrany. Následující řadu přesaďte a klaďte na vazbu. Jednotlivé panely pečlivě zasunujte do vyfrézovaných drážek a dbejte, aby se drážky při montáži nepoškodily. Jen tak bude dosaženo optimálních tepelně-technických parametrů. V případě potřeby je možné panely dělit ruční pilkou na dřevo. Spoje panelů přelepte páskou SP-AL.
Po osazení druhé řady panelů instalujte doplňkovou hydroizolační vrstvu DHV (například SATJAMFOL WI 135, nebo 170). Doplňkovou hydroizolační vrstvu je možno při instalaci zajistit proti posunu oboustrannou spojovací páskou SP-DS. Doplňkovou hydroizolační vrstvu ukončete na okapnici.
Osaďte kontralať odpovídající výšky a Izopir panely přikotvěte k nosné konstrukci krovu systémovými šrouby SDI odpovídající délky přes kontralať. Postup opakujte po celé ploše střechy. V hřebeni, nárožích a úžlabích je nutno panely seříznout tak, aby k sobě přesně dosedaly. V případě potřeby je možné styk panelů vypěnit nízkoexpanzní polyuretanovou pěnou. V případě instalace panelů bez vyfrézované drážky se doporučuje instalovat dvě vrstvy panelů na sebe tak, aby vždy byly překryty spoje. Panely musí být kladeny na vazbu a spoje prostřídány.
Jakmile jsou instalovány Izopir panely, doplňková hydroizolační vrstva a kontralatě, můžete nainstalovat laťování. Dbejte pokynů uvedených v montážních návodech dle jednotlivých typů krytin. Jediným rozdílem bude kotvení latí pomocí vrutů odpovídající délky pouze do kontralatě. Kotvení latí až do nosné konstrukce krovu v tomto případě není možné.
Japonské brsleny jsou stálezelené keře, výjimečně stromky s roubovanou korunou v nižší výšce, které se v jižních zemích a ve státech s mírnými zimami těší velké oblibě. Základní druh má sytě zelené, vejčitě oválné listy, které vyrůstají hustě podél větviček, kultivary jsou pestrobarevné.
Japonský brslen je velmi hustý keř, který u nás dorůstá do výšky kolem 2 m a pro zachování kompaktnosti keře je dobré jej stříhat nebo tvarovat. Řez provádějte nejdříve zjara po odeznění mrazů (na podporu růstu a větvení) nebo do konce července pro tvarování.
Brslen japonský je vcelku nenáročný na půdu. Jakmile zakoření, dobře snáší sucho. Zem mu vyhovuje téměř jakákoliv propustná, přednostně vlhčí. Pěstuje se od slunečných pozic až do hlubokého stínu. V chladnějších oblastech, ale nejenom tam, se využívá jako nádherná dekorace do ozdobných nádob, které přes sezónu umístíte na terase, před vchodem nebo na balkóně a na zimu přenesete do bezmrazé světlé místnosti.
Mezi jednotlivými odrůdami kolísá jejich mrazuvzdornost. Pestrolisté odrůdy vysazujte do míst, kde na ně v zimě a na jaře nebude celý den svítit přímé slunce. Letní slunce pak snesou výborně po celý den. Zelenolistý druh není na zimní slunce tak choulostivý, i když se stane, že vám slunce nebo mráz popálí listy, na jaře znovu spolehlivě obrazí. Pokud máte většinu zahrady umístěnou na silném větru, dopřejte barevným japonským brslenům závětrnou pozici, aby jim vítr nevysušoval listy, které mají po celý rok. Vyzkoušená mrazuvzdornost je -21 °C.
Brslen japonský se hodí také k osázení koryt a nádob na terase. Kombinovat ho lze dobře se zakrslými koniferami s tmavým jehličím. Mladší keře můžete na zimu opatřit mírnou přikrývkou z chvojí.
Dříve se brsleny využívaly v lidovém léčitelství, ovšem dělat domácí pokusy bez znalosti složení látek obsažených v keři není nejvhodnější. Dřevo brslenů je žluté a lesklé, bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se připravovala mast na léčení vší.
Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, kterého je nejvíce v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjmem. Byly pozorovány zejména u dětí a u zvěře.
Přesazování snáší i starší brsleny dobře, pokud nemají příliš narušený kořenový bal. Dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě, to vše je předpokladem úspěchu.
Živé ploty z opadavých brslenů řežte v období vegetačního klidu, tedy po opadu listů a dříve než začnou rašit. Stálezelené keře tvarujte a řežte těsně před jarním rašením.
Semena brslenů posbírejte hned po uzrání, přibližně počátkem října, a vysejte do volné půdy nebo do pařeniště. Brsleny lze množit i vegetativně řízky. Stálezelené (včetně jejich kultivarů) se řízkují během srpna do truhlíků a po zakořenění se dají přezimovat do hlubokého pařníku. Opadavé druhy brslenů se řízkují už v červnu na záhon, po zakořenění přezimují pod krytem z chvojí. Pravdou je, že cena brslenů není nijak vysoká, takže jestli pro vás bude výhodnější jejich množení, či koupě vzrostlejších kusů, si rozhodnete nejlépe sami.
Po získáních všech povolení a informací potřebných k vybudování studny se pak přistupuje k samotné stavbě. U studny jsou dva možné technologické postupy, a to kopání a vrtání. Studny kopané jsou vyztuženy pláštěm ze skruží nebo zdiva. Minimální předepsaný vnitřní průměr je u těchto studní 2,8 m.
Studna vrtaná je hloubená buď rotačním, nebo nárazovým způsobem speciálním vrtným zařízením. Tato studna je zpravidla vyztužená zárubnicemi. Nejčastější profil je mezi 169 – 225 mm.
Nedá se říct, který typ studny je lepší, závisí na hloubce hladiny vody pod úrovní terénu, pokud je hladina vody lehce pod terénem, bývá lepší studna kopaná, jestliže je hladina ve větší hloubce nebo ve skále, doporučuje se spíše vrtaná studna. Závisí také na propustnosti zvodnělé vrstvy. Jestliže je propustnost vysoká (například písky, štěrky, pískovce) je vhodnější studna kopaná. Není tedy jasně dané, která studna je lepší, i proto je lepší nechat rozhodnutí na hydrogeologovi, jehož rozhodnutí je nezávislé na firmě.
Cenově výhodnější jsou vrtané studny, jsou i navíc méně pracné.
Vrtaná studna je hlubší, a tak je v ní podzemní voda, která není přímo závislá na atmosférických srážkách (díky tou bývá hladina ve studni poměrně stabilní). Voda ve vrtané studni je o něco kvalitnější než v té kopané. Vrtání studny není ani časově náročné, trvá zhruba dva dny, navíc náklady na tento typ studny jsou nižší.
Nevýhodou kopané studny je, že je příliš blízko povrchu, a tak se do ní při srážkách dostávají i biologické nečistoty.
Kopané studny
Vybudovat kopanou studnu se dá na půdě se soudržnou zeminou, nebo alespoň částečně nesoudržnou, nebo na rozpukané skalní hornině. Kopat studnu se dá maximálně do 15 metrů, ale tato hloubka je pak velmi finančně nákladná. Ke kopaným studním patří skruže, ty se mohou vkládat dvěma způsoby. Jedním ze způsobu je osázení skruží odzdola do předem vykopané jámy, nebo zapuštění skruží svrchu průběžně během kopání. První skruž by měla mít spodní stranu osázenou ostrým břitem. Tento způsob je vhodný hlavně pro studny kopané v naplaveninách a nepevných jílopískových horninách.
V případě kopané studny je opravdu důležité zjistit, jaké podloží se na daném místě nachází, protože pokud jsou podloží příliš pohyblivá, tak se stavba kopané studny nevyplatí, má totiž nízkou trvanlivost a velmi rychle dohází k opotřebení čerpací techniky. Kopané studny se obvykle budují do maximální hloubky 10 metrů, pokud jsou podmínky příznivé, je možné kopat i do 30 metrů. Takový případ je ale výrazně nákladnější, protože každý metr znamená další vyzdvižení zeminy, spouštění osob, zařízení, a výkopové práce. Není to tedy pak levná záležitost.
Výhodou kopané studny je to, že nemá takovou hloubku, a tak se dá do ní vlézt / spustit a studnu zkontrolovat, případně i rekonstruovat. Pokud je kopaná studna dostatečně hluboká, může fungovat i jako zásobárna vody (do jisté míry). Navíc na stavbu této studny není potřeba použít těžkou techniku, takže ráz okolní krajiny jí nebude zničen.
Nevýhodou je, že kopaná studna není tak staticky pevná a nedá se ani spolehlivě utěsnit pro dešťové a podpovrchové vodě a nečistotám, ty mohou způsobit kontaminaci vody. Nedostatečná hloubka také způsobuje, že kvalita vody z kopané studny není tak vysoká jako ta ze studny vrtané. Navíc kopaná studna je finančně náročná, protože jen skruže stojí kolem 2 000 za metr. V hloubkách nad pět metrů se cena jen kopání pohybuje kolem 5 000 za metr.
Studna se kope tak dlouho, odkud se nedosáhne prvního zdroje vody, a nezáleží na tom, v jaké je kvalitě. Ta obvykle nebývá nejlepší a už vůbec né pitná (ale může být vhodná třeba k zalévání na zahradě) I kdybychom kvůli tomu studnu prohloubili, nakonec stejně dojde k tomu, že k ní méně kvalitní voda stejně prosákne.
Kopané studny se dnes už příliš nedoporučují, protože povrchové vody jsou v dnešní době již silně zasažené nečistotami, a tak je potřeba vodu z těchto studní nákladně upravovat, aby byla vůbec vhodná k pití.
Včelař velmi úzkostlivě hlídá úly, aby mu roj neulétl. Pokud roj ulétne, je ochoten udělat všechno, aby jej získal zpět a založil tak další včelstvo. Roj včel se může usadit někde na zahradě, ale může odlétnout a usadit se na stromě.
V době rojení je tedy nutné kontrolovat včely v úlech v krátkých intervalech mezi šesti až devíti dny. Pokud včely kladou méně vajíček a narážejí nové matečníkové misky, je to příznak rojení. Pokud toto zjistíme, musíme okamžitě rozšířit prostor úlu tak, že přidáme mezistěny a prázdné plásty – souše. U nástavkových úlů to není problém, protože je možné přidat celý nástavek s výbavou. Přitom je dobré odstranit vystavěné začínající matečníky a kaši z nich zužitkovat. Také je možné odebrat ze včelstva plodové plásty s mladými včelami jako oddělek a tím vytvořit malé odrojení. Záleží ale na síle původního včelstva.
Včely, kterým dáme dostatek práce, budou mít na starost něco jiného než jen myslet na rojení. Je proto zapotřebí včas odtáčet med anebo alespoň přidávat nástavky k vystavění a zanesení sladinou.
Zvláště před letním slunovratem čekat s přidáním nástavku až do chvíle, než se včely vyvěsí do podmetu, není vhodné. Úlový prostor je lepší rozšiřovat s předstihem, spodní nástavek by měl sloužit jen jako rezerva pro nárazovou snůšku – včely by se na dno neměly příliš dostat.
Trubci, a zejména trubčí plod, odčerpávají včelám krmnou kašičku, jejíž přebytek mezi včelami působí jako jeden ze stimulů rojení. Proto je vhodné včelám dávat kromě rámků s mezistěnami i stavební rámky, tedy prázdné. Včely v nich vystaví takové dílo, jaké zrovna budou potřebovat. Bude-li jich v úlu jen pár, budou nejspíš plné trubčiny. Při vyšším počtu stavebních rámků včely budou stavět také čistě dělničí dílo anebo různé mezistupně.
Silná včelstva v prostorném úlu s dostatečným větráním přicházejí do rojové nálady poměrně zřídka, spíše mají tendenci k výměně matek. To se stává zvláště v prvních letech po osazení prostorných úlů. Když však přesto objevíme rojové matečníky – to zjistíme snadno pohledem na spodní loučky horního plodového nástavku – nezbývá než likvidovat rojovou náladu pomocí přeletáku. Mateřák odsuneme stranou a na jeho místo postavíme nový úl se třemi nástavky vybavenými soušemi. Doprostřed druhého nástavku dáme plást z mateřáku s živenými matečníky a přisypeme včely z dalších 3–5 plástů. Tyto plásty dobře prohlédneme, abychom snad nesmetli i matku. Nejsou-li v převěšeném plástu zásoby, přidáme ještě 1–2 plásty s medem. Do přeletáku se vrátí všechny orientované včely. Protože nemá téměř žádný plod a je schopen alespoň částečně využít snůšky. Po 4 dnech mateřák prohlédneme. a jestliže včely samy dosud nezrušily matečníky a matka je přítomna (vajíčka), provedeme to za ně. Úl je volně obsazen, takže je to práce poměrně snadná. Pak zkontrolujeme také přeleták, v němž ponecháme zásadně jediný matečník. Když se v přeletáku mladá matka rozklade, spojíme opět obě včelstva v jedno, aby síla zůstala zachována.
Pokud již vidíme, že jsou rámky zakladeny nebo že včely nemají již kam dávat zásoby medu, je vhodné úl doplnit o další prázdné rámky s mezistěnou. Vhodné je nástavek přidat nad plodiště tak, že z jednoho plodovacího nástavku uděláte dva. Na střídačku pak dáte plod a nový rámek tak, aby krajní krycí rámky byly nové rámky s mezistěnou. Důvodem tohoto uspořádaní je, že včely budou mít snadnější přechod mezi rámky. Krajními rámky pak ověříte sílu včelstva a chuť ke stavbě, protože krajní rámky včely vystavují, až když nemají kam stavět a klást.
Pokud již nemáte zájem, aby se včely rozrůstaly, a chcete jejich rozvoj zpomalit, můžete vložit do úlu rámky bez mezistěny. Včelám tato stavba zabere více času a více je vysílí a vy tak získáte čas.
Pokud mají včely rojovou náladu a zjevně nemají již prostor v úlu, je možné použít je na vytvoření oddělku. Při rojové náladě vyjmete rámek s matečníkem a spolu se včelami a zásobami je přendáte do nového úlu například odebráním nástavku.
Přistřižení křídel včelí matce je další možný způsob, jak zabránit rojení. Při rojení matka vypadne z úlu na zem. Včely pak vytvoří u úlu chumáč, proto ji můžete lehce najít a vrátit do úlu. Pokud matka zahyne, mají většinou včely v úlu naražený matečník.
Postavit krmítko pro ptactvo je poměrně jednoduché a na výrobu nebudete potřebovat žádné speciální nářadí. Rozměry jsou orientační a je možné si je přizpůsobit podle potřeby.
Celé krmítko vyrobíme ze smrkového dřeva o tloušťce 20 mm, které bude kvalitně povrchově upraveno, čímž se prodlouží jeho životnost. Na povrchovou úpravu není zapotřebí používat křiklavých tónů, ptáci si krmítko najdou a „řeknou si o něm“ i bez reflexních barev. Vhodnější je barevná povrchová úprava, která neruší a zapadá do okolí, nebo je v přírodních barevných odstínech. Hřebíčky a vruty použijeme v nerezové úpravě, aby se okolo nich nezačaly na dřevě tvořit nehezké tmavorezavé skvrny.
Jak na to
Nářadí: ruční pilka, úhelník, pokosnice, akumulátorový šroubovák, pásové bruska nebo pilník na dřevo, brusný papír na houbičce, štětec
Postup: Nejprve vyrobíme díly potřebné k výrobě stříšky nad krmítkem. Jde o úhlopříčně přepůlený čtverec 18 x 18 cm. Tak nám vzniknou oba štíty stříšky, udávající její sklon a vlastně i šířku krmítka.
Ke vztyčení štítů si připravíme čtyři laťky dlouhé 15 cm o profilu 2 x 3 cm. Na jejich konci provedeme 2 cm od kraje poloviční vybrání. Osazení nařízneme a z obou stran dočistíme dlátkem a pilníkem. Předvrtáme otvory pro šroubky a prostor pro jejich hlavy zahloubíme.
Stojky přišroubujeme ke štítům stříšky tak, aby byly později překryty, tedy 2 cm od kraje. Základem krmítka je podkladová deska tvořící podlahu krmítka. Ta má rozměr 22 x 30 cm. Spojený díl položíme na podlahu krmítka a označíme stojky a jejich středy.
Ze spodní strany pak stojky se štíty delším vrutem připevníme. Otvory pro ně si však nejprve předvrtáme menším vrtáčkem, aby nám dřevo stojky neprasklo. Při vrtání kontrolujeme kolmost, abychom neprošli bokem stojky.
Jeden štít se stojkami je připevněn 0,5 cm od hrany základové desky, druhý 10 cm. Tím vznikne přesah stříšky pro snadnější vlet, nasypávání i pro zavěšení ptačích pamlsků. Aby sypání z krmítka nepadalo, a to nejen kvůli větru, ale i při hašteření ptáčků, vyrobíme do krmítka zvýšené okraje. Přesně a pod úhlem je v dřevěné pokosnici zkrátíme ostrou pilkou.
Ohrádka je vyrobena z laťky profilu 2 x 3 cm (stejně jako stojky u krmítka). Navíc ji zakulatíme dvě hrany. Díly mezi stojkami zkrátíme narovno, přední spoj pod budoucím přesahem stříšky je pod úhlem 45°.
Stejným způsobem jako u stojek přichytíme i zvýšené lemování ze spodní strany několika vruty do dřeva. Zkontrolujeme délku šroubků, aby nám neprošly skrz. Větším vrtáčkem nebo zapouštěcí hvězdičkou vyrobíme zahloubení pro hlavy šroubků. Spoj pod úhlem můžeme ještě zajistit lepidlem.
Takto hotovou konstrukci krmítka opatříme dvěma až třemi nátěry kvalitní barvou určenou pro exteriér. Jednotlivé vrstvy necháme pořádně proschnout. Tím podstatně prodloužíme životnost celého krmítka. Konstrukce bez střechy se nám bude natírat mnohem snáz.
Jako plochu střechy chránící krmítko použijeme 6mm voděodolnou překližku, která zaručí stříšce dlouhou životnost. Díly připevníme ke konstrukci krmítka malými vruty. Protože se jednotlivé části ve hřebenu stříšky přes sebe překrývají, je jeden střešní díl širší o tloušťku materiálu, tedy o 6 mm.
Takto připevněná střecha by vlastně stačila. Pro hezčí vzhled celého krmítka ji ale pokryjeme tenkými, 2–3 cm širokými lištami. Ty připevňujeme malými kolářskými hřebíčky. Lišty je možné předvrtat, aby nepraskly. Laťky si na shodnou délku zkrátíme v pokosníku.
Postupně pokrýváme celou stříšku až téměř ke hřebenu. Lišty připevňujeme od spodního okraje směrem nahoru. Protože se lišty vzájemně překrývají, počítáme s vyšší spotřebou už při jejich koupi. Jako hřeben stříšky nám poslouží rohová lišta.
Aby bylo možné krmítko zavěsit a nedostal se k němu nezvaný host, opatříme ho dvěma háčky s okem. Ty připevníme přes hřebenovou lištu do stříšky. Dva háčky zajistí zavěšenému krmítku lepší stabilitu. Otvory pro háčky nejprve předvrtáme menším vrtáčkem.
K zakrytí střešních latí a zkrášlení krmítka si vyrobíme ozdobné dekorativní štítové lišty. Šablonu pro jejich přesný tvar si vystřihneme z tvrdého papíru. Na laťky ji pak obkreslíme. Na pásové brusce nebo pilníkem lištu tvarově dokončíme.
Hotové a natřené štítové lišty připevníme kolářskými hřebíčky s malou hlavou. Stříšku krmítka můžeme opatřit nátěrem v jiném odstínu. Krmítko tak bude zajímavější. Pod přesah stříšky připevníme háček k zavěšení lojové koule nebo závěsného krmení v síťkách.
