OSTRUŽINA BEZ TRNŮ a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Kdo poprvé vidí čilimník v plném květu, je uchvácen. Násada poupat na větvičkách s drobnými lístky bývá bohatá, barevné a voňavé květy představují nádhernou jarní podívanou.
Janovec alias čilimník
Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.
Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.
Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.
Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.
V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).
Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů či
V naší poradně s názvem OSTRUŽINA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lidmila Bártová.
Dobrý den, měla jsem krásné, velké plody, ale chodily na ně mouchy a vosy. Než jsem je stačila obrat, byly úplně sežrané. Prosím o radu, jak letos ostružiny ochránit, abych si pochutnala taky já.
Děkuji a přeji úspěch v pěstování-
K vysazování ostružiníku je třeba se odhodlat optimálně na podzim. Malinoostružiník a ostružiník bez trnů je určitě vhodnější vysazovat na jaře v době, kdy už nehrozí mrazy. Je třeba jej vysazovat s oporou. Optimálně bychom jej měli drátem připevnit v různých výškách. Opěrná konstrukce za pomocí drátěnky je naprosto ideální. Sazenice by od sebe měly mít odstup zhruba okolo 1 metru. U bujně rostoucích kultivarů se doporučuje až trojnásobná vzdálenost.
Ostružiník se může množit i pomocí semen. Semena ostružiníku se nejdříve namočí na dva dny do vody, aby změkla. Poté jsou semena ostružiníku připravena na výsev. Semena ostružiníku se zasadí do substrátu pro ovocné stromy, klíčení se urychlí igelitem.
Na zahradě vysazujeme jednoleté výhony ostružiníku se dvěma až třemi adventivními pupeny, umístěnými na podzemní části oddenku. Ostružiník vysazujeme zhruba na vzdálenost 50 cm od sebe, v řádcích alespoň 2 metry od sebe. Velmi důležitý je u ostružin i jejich řez. Řešit bychom jej měli v předjaří a redukovat je zapotřebí počet výhonů na 3 až 5. Zkrátit bychom je měli podle jejich síly klidně i celou jednu třetinu délky. Zkracovat musíme v době, kdy je keř své spodní části dřevnatý. Hlavní letorosty během vegetačního období v žádném případě nezkracujte. Při jarním řezu by měla být výsledná délka rostliny mezi 2 až 4 metry.
Jedná se o produkt rostlinného původu. Pyl neboli pylová zrna jsou samčí pohlavní buňky vyšších kvetoucích rostlin vznikající v prašnících, které po dozrání prasknou a uvolní tak pylová zrna do okolí. Aby se pylová zrna dostala na bliznu květu stejného botanického druhu, je pyl rozšiřován větrem, vodou nebo živočichy, z nichž nejvýznamnějším je právě včela. Pro každou rostlinu je typické, že se její pylová zrna liší od pylu jiných rostlinných druhů, a to velikostí, tvarem, barvou a povrchovou strukturou. Pro včelu má pyl velký význam – je to výživa. Ačkoliv největší a nejdůležitější význam včely v přírodě spočívá v opylování rostlin, pyl je pro samotné včely zdrojem potravy bohaté na bílkoviny, minerály a vitamíny.
Při sběru pylu létá včela z květu na květ a sbírá pyl, který formuje do tvaru hrudek označovaných jako pylové rousky (4–10 mg), které odnáší do úlu na posledním páru nohou. Po příletu do úlu uloží létavky rousky pomocí chitinových trnů na druhém páru nohou do buňky a úlové včely pyl v buňce udusají hlavičkami. Ve chvíli, kdy včely naplní buňku ze 2/3, zalijí ji medem a v buňce proběhnou anaerobní konzervační procesy za vzniku organických kyselin, které s oxidem uhličitým zajistí dlouhou trvanlivost pylu až na jeden rok. Na průběhu biochemických procesů v buňce se podílí metabolismus a enzymy pylového zrna, výměšky včelích žláz a mikroorganismy (kvasinky, bakterie). Výše zmíněnými procesy se z květového pylu v podobě rousky stává pyl plástový, který tvoří základní výživu včelího plodu, je tmavší barvy, pastovité konzistence, příjemné vůně a nakyslé chuti.
Složení pylu se dá rozdělit podle obsahu výživných látek do tří skupin a to:
dobré pyly z vrby, ovocných stromů, kaštanů, břečťanu, hořčice, máku, jetele a řepky;
střední pyly z lísky, topolu, olše, javoru, chrpy a jiných květin;
špatné pyly z jehličnatých stromů.
Využívat se dají pylové rousky i plástový pyl v čerstvém nebo sušeném stavu. Můžeme je smíchat s medem, marmeládou, tvarohem, rozpustit v mléce nebo ovocných šťávách. Pyl působí při zánětech horních cest dýchacích, nachlazení, senné rýmě, má antimikrobiální účinky, užívá se při arterioskleróze, zvyšuje tvorbu hemoglobinu, působí na chudokrevnost, ovlivňuje mírnou formu vysokého krevního tlaku, působí při hyperplazii prostaty, zánětech močových cest, podporuje plodnost, ovlivňuje potenci, podporuje růst vlasů a nehtů, léčí ekzémy a vyrážky, zlepšuje zrak, působí pozitivně při onemocnění nervů, endokrinních chorobách, při rekonvalescenci po mozkové příhodě, při chorobách žaludku, dvanáctníku, jaterních potížích a chorobách, upravuje
Ve svém příspěvku JAK A KDY STŘÍHAT OSTRUŽINY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kvetoslav.
ostruziny-vyborny clanek..Zverejnujte další..MOHU HNOJIT ROZDRCENOU TRAVOU V PRUBEHU ROKU PO NASEKANI?NENALEZOU MI NA OSTRUZ.KERE KLISTATA Z NASEKANE TRAVY,NEBO SLIMACI?DEKUJI ZA ODPOVED NA MUJ MEIL.Mam ostruz.jiz 5-6let bez prihnojovani a BEZ KLISTAT,ALE V TRAVE KLISTATA JSOU-nIzky JESENIK-JAKARTOVICE
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Lubomír weinhauer.
Prosí o radu kdy a jak stříhat rakytník .Předem děkuji.
Dříšťál patří mezi kvetoucí okrasné zahradní keře. Rod Berberis nebo-li dřišťál má dimorfní výhonky: dlouhé výhonky, které tvoří strukturu rostliny, a krátké výhonky dlouhé pouze několik milimetrů. Listy na dlouhých výhonech jsou nefotosyntetické, vyvinuté do jednoho až tří nebo více trnů dlouhých 0,3 až 3 cm. Z pupenu v paždí každého trnového listu se pak vyvine krátký výhon s několika normálními, fotosyntetickými listy. Tyto listy jsou 1 až 10 cm dlouhé, jednoduché a buď celé, nebo s ostnitými okraji. Pouze na mladých sazenicích se listy vyvíjejí na dlouhých výhonech, přičemž styl olistění dospělých se vyvíjí po 1 až 2 letech stáří mladé rostliny.
Mnoho opadavých druhů, jako je dřišťál thunbergův (Berberis thunbergii) a dřišťál obecný (B. vulgaris), se vyznačuje atraktivní růžovou nebo červenou podzimní barvou. U některých stálezelených druhů z Číny, jako je B. candidula a B. verruculosa, jsou spodní strany listů zářivě bílé, což je vlastnost ceněná hlavně v okrasných zahradách. Některé zahradnické varianty dřišťálu thunbergerova mají tmavě červené až fialové olistění.
Květy jsou produkovány jednotlivě nebo v hroznech až 20 na jednom květu. Jsou žluté nebo oranžové, 3 až 6 mm dlouhé, kališních lístků je obvykle šest, zřídka tři nebo devět a ve střídavých přeslenech po třech je šest okvětních lístků, kališní lístky jsou obvykle zbarvené jako okvětní lístky. Plodem je malá bobule 5 až 15 mm dlouhá, po dozrání červená nebo tmavě modrá, často s růžovým nebo fialovým voskovým povrchovým květem; u některých druhů mohou být dlouhé a úzké, ale u jiných druhů jsou kulovité.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Ostružina beztrnná „Navaho“ je první z kultivarů se vzpřímeným vzrůstem (vyšlechtěno v Arkansasu, USA, 1988), oproti jiným kultivarům není bujně rostoucí, je rezistentní k septorióze. Zraje středně pozdně (polovina srpna až polovina září), plody má velmi sladké a aromatické, s pevnou dužninou a dobrou skladovatelností. Řez se provádí v jarních měsících, za vegetace se porost prosvětluje a provzdušňuje.
V naší poradně s názvem PESTOVANI ORCHIDEE PHALAENOPSIS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Simi.
Dobry den k vanocum jsem dostala krasne kvetouci orchidei phalaenopsis dala jsem ji na okno na jizni stranu do ted bylo vse v poradku kvety byly plne sily a krasne ale dnes rano jsem se na ni podivala a kvety jsou vsechny zvadle mekke a bez pevnosti vubec nevim co se stalo prosim poradite mi nekdo snazila jsem se neco najit ale bohuzel bez odpovedi na mou otazku nerada bych o ni prisla a nevim co delam spatne dekuji simi
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Jestli jste již orchidej zalévala, tak zřejmě došlo k převlečení a kořeny napadla hniloba - rostlina umírá s velmi malou šancí na přežití. Pokud jste ještě od té doby, co ji máte, nezelévala, tak je rostlina suchá a bude třeba ji na 10 minut ponořit do větší nádoby s odstátou vodou. Když to uděláte rychle, tak je velká šance na záchranu. Další možností je, že rostlina nastydla během cesty pod váš vánoční stromeček. Zde bude třeba vyčkat, jestli znovu obrazí a za několik let znovu vykvete. Nejlépe se příčina takového zvadnutí dá určit jen při vizuální kontrole rostliny, proto ji zkuste vzít do oblíbeného květinářství a pokuste se s jejich pomocí rostlinu zachránit.
Jak si namnožit své oblíbené ostružiny se 100% úspěšností? Zakořenění ostružin je opravdu snadné a ostružiny této své výhody využívají i ve volné přírodě ke svému rozšiřování. Rychlé zakořenění, rychlý růst a dobrá úroda, to jsou charakteristické rysy zahradních ostružin.
Ostružiny se nejlépe množím vegetativně, dělením. Během léta vyberete silný ohebný šlahoun, který ohnete a jeho špičku umístíte do prázdného čistého květináče. Ten pak i se šlahounem zasypete zahradnickým substrátem. Konec šlahounu bude v zemině ponořen špičkou dolů. Zeminu v květináči dobře prolijte a zalévejte podle potřeby, aby zůstala stále vlhká. Ostružina si během měsíce pustí kořeny a bude možné ji odstřihnout od mateční rostliny. Na to, jak správně provést množení ostružin, se můžete podívat v tomto videu: množení ostružin video.
V naší poradně s názvem KATALPA? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylva.
Dobrý den nejsem si jista jestli mám na zahradě katalpu. Stromeček malí cca 30cm jsem si přinesla z jedné zanedbané zahrady, kde se volně samy rozmnožily pod velikou "maminou". Loni vyrostl cca do výšky 50 cm, 4 lístky opadly. Letos vyrost do možná už více jak 2m výšky. Nekvetl, a listy jsou skoro 50 cm široké. Prosím jedná se o Katalpu? Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na vaší fotografii je rostlina s názvem pavlovnie protáhlá (Paulownia elongata). Tento druh pavlovnie je velmi bujně rostoucí strom pěstovaný pro ozdobu v zahradách a parcích. Tato pavlovnie je oblíbená pro své překrásné fialové květy a řadí se mezi nejrychleji rostoucí stromy na světě. Roste dobře v písčitých půdách, nesnáší přemokření. Zcela mrazuvzdorná se stane až po 4 letech. V osmi až deseti letech doroste do výšky 15 metrů a vytvoří obrovský strom.
Katalpa a pavlovnie jsou často zaměňovány pro svůj podobný vzhled. Ale jde o dva různé zástupce. Katalpa pochází z USA, kdežto pavlonvnie z Číny. Katalpy jsou vzácné, ale pavlovnie jsou běžné. Listy Katalpy jsou velké, ale listy Pavlovnie jsou větší, často mnohem větší. Listy katalpy vyrůstají po třech třech, ale pavlovnie má listy jen v párech. Květy katalpy jsou bílé, ale květy pavlovnie jsou levandulové až fialové. Plody katalpy jsou dlouhé úzké lusky, ale plodem pavlovnie je zaoblená dřevěná kapsle.
Pavlovnie je u nás dostatečně odolná a pokud vysadíte jednoletou sazenici zjara, tak do podzimu zesílí natolik, že zpravidla přežije zimu bez poškození. Někdy během zimy omrzne nevyzrálý vegetační vrcholek rostliny, ale další roky se už zvýší její šance na další přežití. Vyžaduje plně osluněné stanoviště, ale snese i lehký polostín. Obvykle se vyrovná s běžnou výsadbu kdekoli na zahradě, bez úpravy zeminy, ale v humózních výživných půdách poroste asi o třetinu rychleji. První roky je dobré rostlině přilepšit občasnou závlahou a přihnojením.
Paulownie prvním rokem po vysetí vyroste zpravidla do metrové výšky a následující rok se běžně stává, že nadzemní část, nikoli kvůli mrazu, zcela odumře do výšky 5 - 30 cm nad zem. Není to vůbec na závadu, naopak, rostlina nad zemí vyraší a pokud je ve volné půdě s dostatkem vláhy a živin, je schopná v této druhé vegetační sezoně vyrůst do výšky i přes 3 metry. Následující rok může Paulownie přirůst další 3-4 metry, pakliže si zachová zřetelný terminál, a je přihnojována dusíkatými hnojivy. Pokud rostlina při suchém počasí není vůbec zalévána ani hnojena, pak jsou její přírůstky jen poloviční.
Zahradničení bez rytí vám nejen ušetří čas a námahu, ale má i další výhody. Jak jsme již zmiňovali, rytí může narušit půdní rovnováhu, především vyváženost půdních organismů, a přestože je jeho hlavním smyslem půdu provzdušnit, dochází při něm spíše k jejímu udusání a půda se stává příliš kompaktní. Systém však vyžaduje specifický přístup, aby záhony neovládl plevel. Je však potřeba poznamenat, že záhony bez rytí nebudou dobře prosperovat ve velmi těžké, jílovité půdě.
Příprava netradičních záhonů
Nabízíme několik základních pravidel a rad při zakládání záhonů, které není třeba rýt:
Na podzim se záhony určené k zahradničení musí bez rytí zbavit plevelů, tedy ne rýčem, ale například rycími vidlemi. Snazší práce bude v místech, která od jara do podzimu ležela pod černou perforovanou fólií nebo tmavou netkanou textilií.
Záhony je vždy vhodné ohradit prknem nebo řadou cihel či kamenů, aby z nich nevypadávala vrstva mulče, kterou budou posléze pokryty.
Záhony a cestičky mezi nimi si rozvrhněte tak, aby nedocházelo k ušlapávání půdy mimo cesty.
Cestičky musí být dost široké na průjezd kolečkem, abyste mohli bez problémů dovážet mulčovací materiál a podobně.
Mulčování místo rytí
Další variantou, jak pěstovat plodiny bez rytí, je využít mulčování. Vyberete-li si tento způsob, pak postupujte podle těchto doporučení:
Abyste mohli zahradničit bez rytí, musíte mít k dispozici velké množství vyzrálého kompostu.
Záhony se na podzim nezryjí, ale pokladou přibližně 5 cm silnou vrstvou vyzrálého kompostu nebo hnoje. Žížaly se na svou oblíbenou pochoutku vrhnou a postupně ji zatahají do spodních vrstev půdy, čímž zeminu provzdušní a obohatí o množství nezbytných živin.
Mulčovací vrstva půdu v zimě chrání před vysycháním a výkyvy teplot, poskytuje příznivé podmínky pro půdní mikroorganismy. Prudké deště nenaruší její strukturu a živiny se nevyplavují.
Na jaře lze záhon rovnou osít. Semínka můžete překrýt opět vrstvičkou vyzrálého, jemného kompostu.
Vrstvený záhon
Další varianta klasického zahradničení bez rytí je taková, že záhon poté, co jej na podzim vyplejete, pokladete lepenkou nebo nepotištěným papírem, který důkladně pokropíte, aby byl mokrý. Na papír pak můžete vrstvit kompost, posečenou trávu a podrcené listí v několika opakujících se vrstvách do té doby, než bude výška pokrývky na půdě činit přibližně 15 cm. Vše přes zimu zetlí a na jaře bude půda připravená k osetí či osázení. Na podzim je pak vhodné prohrábnout záhon vidlemi a celý postup zopakovat.
Úskalí při pěstování bez rytí půdy
Pokud jste se rozhodli pro zahradničení bez rytí, musíme vedle pozitiv, uvést i možná negativa tohoto způsobu pěstování:
V důsledku vysychání půdy se plodiny stávají více citlivými na nedostatek živin.
Rostliny potřebují více vstupů pro potírání plevele.
Lze konstatovat, že výnosy mají tendenci k nižší stálosti.
Díky jemnému bílému nebo lehce narůžovělému masu bez typického rybího pachu a drobných kostí se tato ryba prosadila v jídelníčcích mnoha zemí. A chutná i těm, kteří ryby jinak odmítají. Pochází výhradně z intenzivních chovů v jihovýchodní Asii.
Pangasius dolnooký obývá velké řeky, jeho domovem jsou povodí řek Mekong a Chao Phraya v jihovýchodní Asii. Introdukován byl i do dalších oblastí. Tento druh může dosáhnout velikosti až 130 cm s hmotností převyšující čtyřicet kilogramů. Tělo má podlouhlé, ze stran zploštělé a bez šupin. Zbarvení na hřbetní straně těla je tmavomodré, na bocích přechází v tmavě šedou. U mladých ryb jsou na bocích patrné dva černé pruhy. Břišní strana je stříbrnošedá. Starší a větší jedinci bývají zbarveni šedě. Ploutve jsou tmavě šedé až černé. Hřbetní ploutev se nachází blízko za hlavou, ryba tak vzdáleně připomíná žraloka a můžeme se někdy setkat i s názvem sumeček žraločí (zejména v akvaristické literatuře). Ocasní ploutev je dobře vyvinutá, silně vykrojená, řitní ploutev je dlouhá, pangasius má i tukovou ploutvičku (malá ploutvička v zadní části hřbetu). Kolem ústního otvoru jsou dva páry vousů. Je to všežravý druh, v přírodě se živí různou potravou od ryb přes bezobratlé živočichy až po rostliny, které tvoří velkou část potravy hlavně u velkých jedinců.
Tato ryba v průběhu posledních přibližně deseti letech doplnila spektrum druhů, které jsou produkovány ročně v objemu vyšším než 1 milion tun.
Tržní hmotnost pangasia se pohybuje v rozpětí od 900 do 1 500 g. Takto velké ryby jsou z farem dopraveny živé ke zpracování do velkých hal, kde jsou usmrceny a ručně zpracovány do podoby filet bez kůže. Filetováním ryb je získávána rybí svalovina (maso) zpravidla bez kůže a kostí, hlavy a ploutví. Zpracovávají se podélným řezem, který oddělí boční partie těla od páteře. Další variantou je zbavení ryb vnitřností, oddělení hlavy a ploutví a dodávání takzvaného opracovaného trupu.
Významnější problém s pangasiem spočívá v jeho kvalitě z hlediska lidského zdraví. Tato ryba má více méně smysl jen pro ty, kteří se jinak rybího masa ani nedotknou a díky ní se postupně seznámí i s dalšími zdravějšími druhy (maso má jen naprosté minimum chuti, takže ani nepáchne tolik neoblíbenou rybinou a nejsou v něm kosti). Jinak je tato ryba hodně tučná, přičemž obsah toho nejdůležitějšího, co nás u rybího masa zajímá, tedy omega-3 kyselin, je v porovnání s naprostou většinou jiných druhů minimální.
Obliba tohoto masa vychází z jeho chuti a cenové nabídky. Jedná se o levnou surovinu (filety) s jednoduchou úpravou bez kůže a kostí. Maso je světle růžové, bez rybí vůně
Z těchto surovin připravíte asi 1 kg pařížského salátu.
Postup:
Měkký salám nakrájejte na pravidelné, úhledné nudličky, přidejte pokrájené okurky, hrášek bez nálevu, najemno nakrájenou cibuli, dále přidejte majonézu, hořčici, ocet, cukr, worcester, špetku pepře a trochu soli. Důkladně promíchejte a případně ještě dochuťte solí a pepřem dle potřeby. Skladuje v chladu.
Pařížský salát s vejcem
Ingredience:
400 g měkkého salámu
3 ks vajec
200 g majonézy
100 g sterilovaného hrášku
3 ks sterilovaných okurek
1 menší cibule
1 lžíce plnotučné hořčice
1 lžíce octa
1 lžíce cukru
pepř mletý
sůl
Postup:
Měkký salám nakrájejte na nudličky, přidejte na kostičky pokrájené okurky a natvrdo uvařená vejce, hrášek bez nálevu, najemno nakrájenou cibuli, dále přidejte majonézu, hořčici, ocet, cukr a dochuťte solí a pepřem dle potřeby. Důkladně promíchejte.
Pařížský salát s cuketou
Ingredience:
300 g měkkého salámu
150 g cukety (oloupané, bez dužiny)
150 g sterilovaných okurek
100 g sterilovaného hrášku
200 g majonézy
35 g cibule
20 g hořčice plnotučné
pepř mletý
sůl
Postup:
Měkký salám nakrájejte na nudličky, přidejte nastrouhané okurky a cuketu, kterou jste předem oloupali a odstranili z ní dužinu se semeny. Dále přidejte hrášek bez nálevu, najemno nakrájenou cibuli, majonézu, hořčici a dochuťte solí a pepřem dle potřeby. Důkladně promíchejte.
Pařížský salát se zakysanou smetanou
Ingredience:
400 g měkkého salátu
150 g sterilovaných okurek
100 g sterilovaného hrášku
200 g zakysané smetany
35 g cibule
20 g hořčice plnotučné
pepř mletý
sůl
Postup:
Měkký salám nakrájejte na nudličky, přidejte najemno pokrájené okurky, hrášek bez nálevu, cibuli nasekanou hodně nadrobno, zakysanou smetanu, hořčici a dochuťte solí a pepřem dle potřeby. Důkladně promíchejte.
