OTRAVA BOBKOVIŠNÍ je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Bobkovišeň patří mezi oblíbenou stálezelenou dřevinu, vhodnou jak do živých plotů, tak do krycích stěn nebo rozvolněných skupin.
Prunus laurocerasus
Bobkovišeň je hustý keř dorůstající až do 4 m. Na svých dřevitých větvích nese velké vejčité listy, které jsou lesklé a mají tmavě zelenou barvu. Rostlina listy na podzim neshazuje a nese je po celý rok. Na dobrém stanovišti roste tak hustě, že dokáže zakrýt nevzhledný kout zahrady či nabídnout přes plot soukromí. Na přelomu jara a léta vykvétá svícovitými hroznovitými květy bílé barvy.
Bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus), někdy nazývaná i střemcha vavřínolistá, pochází ze Středozemí, kde tvoří mohutné, až šestimetrové keře. U nás se aklimatizovala dobře, ale dorůstá nanejvýš do výšky dvou metrů. Tento keř každého okouzlí svými až 15 cm dlouhými tmavozelenými oválnými kožovitými listy.
Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení nastupují lákavé plody – bobule, které jsou pochoutkou pro ptactvo, zpočátku mají červenou barvu, později černají. Pro člověka jsou nejedlé a konzumace semen z nezralých plodů může způsobit zažívací obtíže. Starší informace o jedovatosti zralých plodů nebyly správné.
Druhy
Etna je mezi bobkovišněmi tou nejelegantnější královnou. Její tuhé, kožovité listy jsou nápadně bronzové, když raší, a jejich barva přechází do teplého odstínu sytě smaragdově zelené. Mají zvláštní tvar – list je od řapíku vejčitý, ale k vrcholu se rozšiřuje a končí téměř naplocho. Tento konec je navíc zvlněný, takže celý keř působí velmi plasticky. Daleko lépe snáší zimní oslunění než jiné druhy, a tak zůstává sytě zelený. Pokud se objeví složená květenství, jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení se tvoří lesklé černé plody (nejedlé), avšak tato odrůda kvete málo.
Caucasica má podlouhlé, sytě až tmavě zelené lesklé kožovité listy. Větve rostou vzpřímeně, zatímco listy se horizontálně sklánějí. Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy bílé, vonící po šeříku, často se objevují i na podzim. Černé plody vypadají lákavě, jsou však nejedlé a pochoutkou jsou jedině pro ptactvo. V našich podmínkách se pokládá za jednu z nejvzrůstnějších a nejvhodnějších rostlin pro živé ploty, neboť dorůstá až 4 m.
Otto Luyken je jeden z nejotužilejších a nejoblíbenějších keřů. Jako snad jediný zatím přežil -29 °C bez jediného spáleného listu. Lesklé listy jsou podlouhlé, špičaté a kožovité, mají tmavě zelenou barvu. Větve i listy rostou vzpřímeně, přestože se keř rozrůstá hlavně do šířky. Je tak ideální k použití jako půdopokryvný do stinných míst nebo jako podrost pod stromy. Složená květenství jsou vzpřímená, plná drobných bílých květů, které voní po šeříku a často se na keři obje
Bobkovišeň lékařská 'Rotundifolia' je jednou z nejpoužívanějších odrůd bobkovišní v Anglii, zemích Beneluxu i v jižní Evropě. Nabízí poměrně velké, středně zelené listy, které mají oválný až okrouhlý tvar, čímž se odlišují od běžných bobkovišní, jejichž listy bývají spíše kopinaté, protáhlé a temně zelené. Velice ceněná je pro svou stavbu – větve rostou vcelku symetricky jedna nad druhou, takže svými přírůstky, které jsou vždy hustě olistěné již od země, dokonale zaplní pohled ze všech stran a rostlina tak má velmi ucelený vzhled. Květenství bobkovišní jsou vzpřímená, složená z drobných bílých voňavých květů. Po opylení nastupují lákavé lesklé černé plody, které jsou pochoutkou pro ptactvo, pro člověka jsou mírně jedovaté.
Využití
'Rotundifolia' většinou příliš nekvete. Je ideální pro živé ploty a zelené stěny. Střih je možný zjara po mrazech a v polovině léta, ale pro hustý růst není nutný.
Pěstování
Potřebuje dobře odvodněnou, ale přednostně vlhčí, kyprou půdu, mírně kyselou a bohatou na živiny. Pokud začnou listy žloutnout, bývá to přemokřením, nedostatkem živin nebo chlorózou (přemírou vápna v půdě) – zde stačí dodat hořkou sůl nebo upravit pH půdy na kyselou reakci. V zimě, pokud nemrzne a není zmrzlá zem, zalévejte. Rostlina by neměla vyschnout před zamrznutím země. V případě omrznutí listů nebo větviček stačí zjara zakrátit. Obráží spolehlivě a bujně. Plně mrazuvzdorná je cca do -20 °C, v dobré půdě až do -24 °C. Při silnějších mrazech jí mráz spálí listy. Není vhodná do nejchladnějších oblastí republiky.
Kromě lesklých a kožovitých, tmavě zelených listů je bobkovišeň také známá svým rychlým a bujným růstem, takže nedrží tvar, zvláště pokud je stříhána v nesprávnou roční dobu.
Pokud bobkovišeň seříznete v zimě, tak rostlina zareaguje rychlým vytvořením bohaté vegetace na jaře. To znamená, že kromě okamžité ztráty tvaru, který jste mu dali pečlivým prořezáváním, bude živý plot zranitelnější vůči padlí, houbě, která se živí rostoucími rostlinnými pletivy.
Kdy je tedy ten správný čas na prořezávání živých plotů z bobkovišně? Optimální období je pozdní jaro/začátek léta po odkvětu, od konce května do konce června. V tomto ročním období rostlina reaguje na řezání tím, že produkuje novou vegetaci pomaleji a méně hojně, čímž si déle udrží krásný pravidelný tvar, který jste jí dali.
Jak prořezávat bobkovišně
Nyní, když víme, kdy je nejlepší čas na prořezání bobkovišní, pojďme zjistit, jak ji prořezat. Při stříhání živých plotů mějte na paměti staré přísloví, že „méně je více“: Stříhání omezte na odstraňování suchých, zlomených nebo nemocných větví a stříhejte pouze minimální množství nutné k udržení jejich celkového tvaru. Řezání také udržuje živý plot kompaktní, takže nemá dutý vzhled: řezání nejvyšších větví způsobí, že se rostlina vyvine do šířky a zahušťuje listy pod korunou.
Po dokončením ručního stříhání nemocných nebo poškozených větví pomocí zahradnických nůžek pak můžete šetrně stříhat mechanizovanými nůžkami na živý plot. Pokud jde o nůžky na živý plot, můžete si z řady elektrických nůžek na živý plot vybrat model, který je pro vás ten pravý, například model s tichým chodem s dvojitým ostřím (s ostrými zuby podél obou hran). Pokud je vaše zahrada obklopena domy, je rozumné zvolit nástroj, který není nadměrně hlučný, jako je elektrický nebo akumulátorový plotostřih. Obchodníci nabízí kompletní modely i s baterií a nabíječkou, což vám poskytuje 2 hodiny provozu mezi nabíjením.
Pokud dáváte přednost profesionálnímu modelu vhodnému pro náročnější živé ploty a intenzivní použití, tak vybírejte z řady plotostřihů s benzínovým motorem s výkonem 0,75 kW a se 75 cm jednoduchým ocelovým nožem (se řeznými zuby pouze podél jedné hrany). Mezi profesionálními nůžkami na živý plot s benzínovým motorem najdete také hřídelové nůžky na živý plot s výkonem 0,9 kW a dvoubřitým nožem, který je nastavitelný ve mnoha polohách od 0 do 180°. Hřídelové nůžky na živý plot usnadňují stříhání živých plotů na nerovném nebo strmém terénu nebo tam, kde je porost obtížně dostupný.
Jak používat nůžky na živý plot k prořezávání bobkovišní
Chcete-li zastřihnout živý plot z bobkovišní, tak nejprve seřízněte strany a&nb
Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.
Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!
Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.
Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.
Jírovec maďal
Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní. Květy se objevují v květnu a
Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?
Diefenbachie skvrnitá
Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.
Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkla
Některé druhy rostlin, mezi nimiž je celá řada významných plevelů, mohou být velmi nebezpečné obsahem osudných látek – jedů, které dokážou narušit, nebo dokonce ochromit centrální tělesné funkce, jako je dýchání, krevní oběh nebo trávicí trakt natolik, že dochází k trvalému poškození organismu nebo ke smrti. Toxická dávka je minimální množství jedu způsobující potíže, záleží na koncentraci jedu, stáří rostliny a citlivosti jedince. Při zvýšení toxické dávky na určitou hodnotu nastává smrt – toto množství se označuje jako smrtelné nebo letální dávka.
Jed může být zastoupen v rostlině jedinou látkou nebo celou skupinou látek. Nejvýznamnější toxicky účinné složky jsou alkaloidy, glykosidy saponidy, silice, organické kyseliny, terpeny a další látky dosud farmakologicky neprozkoumané nebo nedostatečně známé. V rostlinách jsou zastoupeny v různém poměru a množství, což závisí i na vnějších podmínkách prostředí (světlo, teplota, nadmořská výška, půda). Jedovatá rostlina obsahuje často toxiny ve všech svých částech, a to v čerstvém i suchém stavu. Množství toxinu často kolísá v rostlině během vegetačního období a není ve všech částech rostlin stejné. Některé rostliny obsahují tak silné jedy, že již požití malého množství může být smrtelné. Navzdory tomu se smrtelné otravy užitím bylin u člověka vyskytují zřídka. Dospělí se otráví spíše vzácně při sběru léčivých bylin, úmyslně pak při sebevražedných pokusech nebo při předávkování rostlinnými drogami. Nejohroženější skupinou jsou však děti od batolat do věku čtyř let, kdy otravy mají nejvážnější průběh, někdy dokonce i ohrožují život. Důvodem bývá především požití relativně vysoké dávky jedu v poměru k malé hmotnosti dítěte. Malé děti často dávají věci do úst, aby je tímto způsobem prozkoumaly, nebo chtějí něco neznámého, co se barvou a tvarem ovoci či zelenině podobá, vyzkoušet.
Tetlucha kozí pysk
Rostlina s latinským názvem Aethusa cynapium je jednoletá, v severních polohách i ozimá nebo dvouletá, 5 až 100 cm vysoká bylina. Lodyhu má od spodní třetiny větvenou, tupě hranatou nebo jemně rýhovanou, často ojíněnou, v uzlinách výrazně zprohýbanou. Listy řapíkaté, s krátkou pochvou, čepel nejčastěji 2x trojčetná, listové úkrojky peřenosečné, na vrcholu tupě špičaté a obvykle s malou načervenalou nebo bělavou špičkou. Okolíky jsou složeny z 6 až 10 okolíčků, na kterých vyrůstá 3 až 14 květů, obaly chybí, obalíčky tvoří 2 až 3 čárkovité, dolů svěšené a asymetricky umístěné (na vnější straně okolíčku) listeny. Květy jsou 5četné, bílé nebo uprostřed korunních lístků se zeleným pruhem a objevují se v červenci až září. Plodem jsou široce vejčité až téměř kulovité dvounažky.
Filodendron ve svých pletivech obsahuje nerozpustné krystaly šťavelanu vápenatého ve tvaru jehliček (rafid), které při pozření mechanicky dráždí sliznice dutiny ústní a trávicího traktu. Nejčastějšími příznaky je svědění, otoky rtů, jazyka, patra a hltanu, což vede ke ztíženému dýchání a polykání. V některých případech se otrava může projevit dávením, zvracením a průjmem. Filodendron dráždí i pokožku, která je zarudlá a svědí. Při práci s filodendronem tedy musíme být velmi opatrní, aby se nám nedostal do úst, očí a nosu.
Až 1 m vysoká bylina rostoucí v trsech. Listy má trávovité, přízemní kratší než stonek. Stonek je okrouhlý a dutý. Květy, které vyrůstají v počtu 1 až 3 v paždí listenů, mají světle až tmavě modrofialovou barvu, vnější květní lístky odstálé, směřující dolů, bez chlupů, uvnitř světlejší s tmavým žilkováním, vnitřní okvětní lístky vzpřímené, obvykle o trochu tmavší. Kosatec sibiřský kvete v květnu až červnu.
Stanoviště tvoří rašelinné a mokřadní louky, rašeliniště, břehy, obvykle na místech, která jsou alespoň v předjaří zaplavena a později mírně vlhká. Preferuje půdy bahnité, hlinité, výživné a vápnité, ale ne vysloveně zásadité, nesnáší vysoké koncentrace solí a kosení, proto roste téměř výhradně v nekultivovaných krajinách.
V ČR je kosatec sibiřský vzácný, protože jeho stanoviště byla systematicky rekultivována, v posledních letech v souvislosti s útlumem zemědělského využívání méně vhodných půd se snad jeho ústup zastavil. Celkově je však v Evropě a na východě až po Japonsko místy buď velmi vzácný, nebo zcela chybí.
Pěstuje se ve více odrůdách lišících se barvou i tvarem květů (různé odstíny modré a fialové, bílá, růžová, květy se zvlněným okrajem). Vyhovuje mu vlhké a slunné stanoviště. Sibiřské kosatce vynikají zejména ve skupinách v přírodních partiích zahrady. Odkvetlé lodyhy je potřeba ostříhat, aby tvořící se semena neoslabovala rostliny. Rostliny prakticky nemají problémy s chorobami ani se škůdci. Při šlechtění je ale musíme ošetřovat proti zrnokazu, který je schopen zničit všechna semena v semeníku. Sibiřský kosatec by měl být mulčován borovým jehličím nebo mulčovací kůrou.
Celá rostlina zřejmě obsahuje slabě jedovatou tříslovinu a silice. Otrava způsobuje žaludeční a střevní potíže, jež mohou být provázeny krvavými průjmy.
