Kuna patří mezi lasicovité šelmy a žije téměř na celém území Evropy. Na území České republiky žijí dva druhy kuny, a to lesní a skalní. Rozeznat je můžeme především díky jejich náprsence. U kuny lesní je tato náprsenka zbarvena dožluta a nesahá až do oblasti předních končetin, zatímco u kuny skalní je náprsenka bílá a do oblasti končetin zasahuje. Kuna lesní má na tlapkách srst, což je dobře rozpoznatelné ve stopě.
Kuna lesní má latinský název Martes martes a lidově se jí říká také pelešnice, medovka nebo větevnice. Kuna skalní má latinský název Martes foina a lidově se nazývá skalnice.
Kuna lesní
Její váha se pohybuje mezi 0,8 až 1,6 kg. Vzhledově jsou samice od samců prakticky k nerozeznání, liší se však svou velikostí. Samci dosahují běžně velikosti mezi 48 a 53 centimetry délky. Samice jsou menší a jejich délka se pohybuje mezi 40 a 45 centimetry. Zhruba polovinu celkové délky tvoří dlouhý, bohatě ochlupený ocas. Z profilu vypadá kuna, jako by se hrbila. Barva těla je tmavě hnědá až téměř černá, přičemž mnohdy tmavě hnědě zbarvené tělo přechází do černohnědého ocasu a končetin. Na krku a horní části hrudníku má žlutě a někdy až oranžově zbarvenou náprsenku. Dobrým rozpoznávacím znakem je rovněž velikost ušních boltců, která je větší, než ta kterou můžeme pozorovat u ostatních zástupců tohoto druhu. Uši mají světlý lem. Pro lepší představu o vzhledu této šelmičky se můžete podívat na foto.
Jedná se o nočního tvora, kterého je možné běžně pozorovat jen za soumraku, kdy se vydává na lov, nebo naopak za úsvitu, kdy se z lovu vrací. Během dne je povětšinou neaktivní a tento čas tráví v dutinách stromů, hnízdech ptáků a veverek nebo ve vyhloubených doupatech. Tento druh kuny vyhledává především zalesněné oblasti, které mu poskytují dostatek kořisti. Do jeho jídelníčku patří hlavně veverky, menší ptáci, hlodavci a hmyz. Konzumuje však také vejce, různé ovoce, bobule či med. Kuna se bojí zvířat větších, než je ona sama. Pokud tedy kuna například zavítá do kurníku a zabije tam slepici, jedná v jakési sebeobraně a nepřišla tam cíleně lovit. Při lovu využívá především vynikajícího zraku a sluchu a také své neskutečné mrštnosti, která jí umožňuje skákat až 4 metry daleko. Sama je pak lovena velkými dravými ptáky, liškami nebo vlky. Kuny žijí během velké části roku samotářským způsobem života, a to na poměrně velkých teritoriích (až tisíc hektarů), která si značkují jednak trusem, ale také výměšky pachových, análních a břišních žláz.
Pářeníkuny lesní probíhá každoročně v období léta, a to konkrétně v červenci a srpnu. Během této doby je zvykem, že mezi sebou samci svádějí boje. Březost samic trvá u tohoto živočicha devět měsíců, což je výsledkem takzvané utajené březosti neboli embryonální latence. Jedná se o stav, kdy tělo samice zastaví vývoj plodu, aby se mládě narodilo do co možná nepříznivějších podmínek. Tato utajená březost trvá u kuny lesní až 6 měsíců a mláďata se tak rodí do ideálních podmínek v dubnu a květnu. Rodí se většinou 3 až 5 mláďat, může to však být méně i více. Samotná mláďata se rodí naprosto nemohoucí. Váží okolo 3 dekagramů, jsou slepá a téměř holá, avšak jejich další vývoj probíhá poměrně rychle. Začínají vidět zhruba po 6 týdnech a po 2 až 3 měsících asistují matce při lovu, což je zároveň období, kdy je matka přestává kojit. Zcela samostatná jsou pak zhruba po půl roce. V ideálních podmínkách se dožívají 10 let.
Kuna skalní
Je o něco málo větší a její kožich je méně hustý a huňatý, než je tomu u kuny lesní. Hmotnost se pohybuje zhruba mezi 1 a 2 kily a na délku může mít až půl metru. Barva srsti je našedlá a pod krkem můžeme pozorovat bílou náprsenku, která se táhne přes horní část hrudi až na přední nohy. Uši jsou tmavé bez světlého lemu a čenich je zbarven do tmavě hnědé.
Rozmnožování, březost i osamostatňování probíhají u kuny skalní prakticky totožně, jako je tomu u kuny lesní, a to včetně embryonální latence. Potravní zvyklosti se u nich v základu také příliš neliší, avšak jsou do značné míry ovlivněny místem jejich života a z toho vyplývající dostupnosti různých druhů potravy. Kuna skalní se tak živí především hlodavci, malými savci, vejci, drůbeží a ovocem.
V lese ji příliš nenajdeme, protože zde žije především kuna lesní, se kterou se navzájem vyhýbají. Jejím oblíbeným prostředím jsou skalnatá území s vegetací, ale v čím dál tím větší míře také okolí aglomerací a lidská obydlí nebo jejich části, které nejsou pravidelně obývány (chaty, půdy, šopy, stodoly).
Žije hlavně nočním životem, je hlučná, má ráda popelení, dosti často likviduje slepice a gumové části v automobilech. Pro představu o vzhledu této šelmičky se podívejte na foto.
Protože se jedná o typický stromový druh, je potřeba jedince umisťovat vždy do vyšších nádrží, které musí mít odpovídající velikost (doporučená pro jednoho dospělce je 20 x 20 x 30 cm). Aby si mohli postavit hnízdo, vkládáme mláďatům do nádrže umělohmotnou větvičku rostliny. Do větších terárií je dobré přidat větve, pokojové rostliny, kůru. Vodu k napití předkládejte v mělkých miskách. Vlhkost by měla být okolo 75 %, lze jí udržovat pomocí rozstřikovače. Mláďatům, která nemají přístup k misce s vodou, je nutné postříkat i stěnu nádrže. Požadovaná teplota u tohoto druhu je kolem 26 °C. Je známo, že rodu Avicularia prospívá chov zvířat ve skupinách, hlavně u mláďat. Ty pak bezproblémově přijímají potravu a rychleji rostou. Podmínkou skupinového chovu je však dostatek místa a potravy. Hnízdo si tito sklípkani staví ve větvích, v listech či pod kůrou. Toto prostředí pro ně představuje bezpečné místo pro spánek, svlékání a přijímání potravy. Hnízdo sklípkanům odstraňujte jen ve výjimečných případech. Například při odchytu, nebo když je pavučina znečištěna zbytky potravy. Potravu tvoří hlavně cvrčci. Mláďatům je předkládejte naporcované spolu s červy do hnízda či na substrát. Velkým a dospělým zvířatům vypusťte několik cvrčků do terária a pravidelně kontrolujte počet ulovených cvrčků. Pro nasycení samic před pářením či k samotnému nasycení používejte odrostlá myší holátka. Je to mírumilovný druh i v době páření. K pozření může dojít jen tehdy, pokud samice není dostatečně nakrmená. Dospělý páreček tedy můžete bez obav chovat v době páření i po něm společně. Oba si udělají hnízdo na jiné straně terária.
V diskuzi AVICULARIA VERSICOLOR KOKON se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří.
Dobrý den. Mám dotaz. Samička si vytvoří kokon i bez paření?děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Libor.
Někdy se stane, že samička sklípkana vytvoří takzvaný planý kokon. V době, kdy má svůj kokon se chová jinak než obvykle a také nežere. Toto období může trvat až 2 měsíce. Pak samici dojde, že z toho nic nebude, kokon sní a začne se chovat normálně.
Šest až osm týdnů po dospělostním svlékání (svleku) začíná období páření. Nejdříve se však musí obě bulby na koncích makadel samečka naplnit spermatem. To se děje v okamžiku, kdy sklípkan na vhodném místě utká takzvanou semennou síť. Nejprve pokryje dno hustou pavučinou, která slouží samici sklípkana jako podložka. Další síť umístí zhruba 2–4 cm nad semennou síť vodorovně se dnem. Poté leží na zádech a z genitální oblasti zadečku vypouští kapky spermatu na spodní stranu horní pavučiny. Posléze přiloží sternum na kapky spermatu a pumpováním nasává sperma do bulbů. Nakonec přetrhne nepotřebnou semennou síť a z větší části ji pozře, v tu dobu je připraven k oplodnění samice a následuje namlouvání a páření. Po skončení kopulace, která trvá od 30 vteřin do 30 minut, se samice buď probere ze strnulosti a je velice agresivní, nebo zůstane ležet a samec stihne utéct. Ke kanibalismu dochází nejčastěji, když samec zestárne. Po 5.–6. svléknutí ztrácí samec schopnost vysílat k samici signály. Potom buď skončí jako potrava samice, nebo zahyne. Po posledním dospělostním svlékání se samec sklípkana dožívá maximálně 1 roku.
Několik týdnů po páření se většinou samice zahrabe, nebo zapřede do úkrytu či substrátu, kde začne vytvářet kokon. Kokon vytvoří zhruba za 4–8 týdnů, ale může to trvat i měsíc nebo rok. Doba je závislá na podmínkách, ve kterých sklípkana chováte, ale také na druhu či rodu. Počet vajíček v kokonu je závislý na stáří samice a taky na druhu sklípkana. Může jich být 20 nebo i klidně 1 000 kusů. Zemní sklípkani mají v kokonu více vajíček než sklípkani stromoví. Samice některých druhů nosí kokon v podobě nepravidelné koule neustále při sobě, některé druhy a rody kokon zapředou do pavučiny, kterou zapřádají terárium. Některé samice mohou zničit svůj kokon, v tomto případě je bezpečnější jej od ní odebrat.
V kokonu probíhají postupné změny. Z vajíček se postupně líhnou nymfy (pralarvy), z nichž se posléze vyvinou larvy. Tyto larvy již mají podobu pavouka a jsou schopné lovit. Při větším počtů sklípkaních mláďat je vhodné je nechat pohromadě a pak je po určitém čase oddělit a zredukovat chov na určitý počet sklípkanů. Mláďata jsou zbarvená jinak než dospělí a také obývají odlišné prostředí (zdržují se na nízkých rostlinách v blízkosti vody).
Příprava probíhá v tzv. Couscousière. Ze spodního hrnce, ve kterém se vaří zelenina a ostatní přísady, stoupá pára do hrnce umístěného nad ním, v němž se nachází kuskus. Během paření a bobtnání se několikrát sundá z ohně, nechá nakypět a poté se opět vrátí. Nakonec se kuskus smíchá s olivovým olejem nebo máslem. Instantní kuskus se zalévá stejným objemem osolené vody. Tradičně se kuskus podává s masovo-zeleninovou směsí na velkém talíři, u nějž se sejde k jídlu celá rodina.
Kuskus má jednu neocenitelnou výhodu při přípravě, a to, že se nemusí vůbec vařit. Stačí ho jen zalít horkou vodou a chvíli počkat, než nabobtná. Při nabobtnávání krásně sám změkne. Kuskus vložte do mísy a zalijte jej vařící vodou v poměru 1 : 2 (2 díly vody na 1 díl kuskusu). Po zalití nechte cca 10–15 minut stát, pročechrejte kuskus vidličkou a přímo servírujte jako přílohu, náplň nebo ho můžete různě dochutit.
Pokoutník stepní (Eratigena agrestis) je velký druh pokoutníka, délka těla je proměnlivá, od 7 do 15 mm. Celkové zbarvení je světle hnědé až šedohnědé. Hlavohruď poměrně mohutná, hruškovitého tvaru, se dvěma nevýraznými tmavšími pruhy. Na sternu široký světlý pruh. Zadeček je oválný s výrazně dlouhými snovacími bradavkami a nevýraznou kresbou. Nohy dlouhé (zvláště u samců), světle hnědě zbarvené.
V ČR jde o hojný druh, zejména v nižších polohách. Tento pokoutník se vyskytuje na různých kamenitých xerotermních biotopech. Najdeme ho nejčastěji na skalnatých stepích, suchých stráních, písčinách a okrajích světlých lesů. Druhotně v pískovnách, lomech a vzácně také v budovách. Ukrývá se mezi kameny, kusy dřeva a vegetací. V okolí svého úkrytu si staví hustou plachtovitou síť, která je často pokrytá kusy detritu a zbytků potravy. Samotný pavouk je ukryt v pavučinové trubici obvykle pod kamenem. Páření probíhá v letních měsících, poté samice ve svém úkrytu chrání velký kulovitý kokon.
Jedná se o pavouka z čeledi třesavkovití. Délka těla třesavky je 3,5 až 5 mm. Hlavohruď je kulovitá, světle hnědě zbarvená s nepravidelným tmavším proužkem ve středu a několika skvrnami na kraji. Zadeček je válcovitě protáhlý, v zadní části mírně uťatý. Zbarvení je obvykle světle šedohnědé. Nohy jsou velmi dlouhé a tenké, na první pohled tak třesavka připomíná sekáče.
Tento druh pavouka je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. V České republice se vyskytuje na celém území.
Třesavka sekáčovitá se vyskytuje v sutích, na skalách, v lomech a často také v budovách, zejména ve venkovských staveních, sklepech a kůlnách. Ve městech je často vytlačena třesavkou velkou. Tyto třesavky si staví řídké sítě pod kameny, ve skalních štěrbinách nebo na tmavých místech v budovách. V nebezpečí se dokážou na síti rozkmitat tak, že často zmatou predátory. Živí se různými členovci a často i ostatními pavouky. V přírodě dochází k páření zejména v letních měsících (ve vytápěných budovách po celý rok). Samice na sobě nosí kokon, což je v podstatě několik vajíček slepených do kuličky a řídce omotaných několika vlákny. S dospělci se můžeme setkat téměř po celý rok.
Jedná se o pavouka z čeledi křižákovití. Nápadně zbarvené samičky připomínají svým zbarvením vosu a číhají ve svých sítích na kořist. Jejich zadeček je nepravidelně žluto-černo-bíle příčně pruhovaný, obdobně pruhované jsou i končetiny. Hlavohruď je porostlá hustými stříbřitými chloupky. Samička není žádný drobeček, může dorůst až velikosti dvou centimetrů a do své sítě loví kromě jiného hmyzu především kobylky, které nejsou v trávě schopny na bezpečnou vzdálenost pavučinu při svém skoku zaregistrovat. Sameček je podstatně menší, v průměru dorůstá jen půl centimetru a je nenápadně zbarvený. Rozdíl velikostí obou pohlaví tohoto druhu pavouka je dokonce největší v rámci celé naší arachnofauny.
Páření je pro samečka velmi nebezpečné a téměř vždy končí jeho smrtí. Před vlastní kopulací můžeme oba pavouky vidět na jedné pavučině, a to do doby, než samička svolí k páření. Kopulace proběhne rychle a někdy už během ní samička samečka chytne, usmrtí a vysaje. Od srpna do září pak samice upřede tři až pět kokonů, které připevní na vegetaci a naklade do nich vajíčka. Jeden kokon obsahuje až čtyři sta vajíček a samička je hlídá. Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které zde zůstávají celou zimu, po přezimování se z nich vyvinou malí křižáci. Samice v zimě uhyne. Koncem jara se malí pavouci začnou pomocí pavučinového vlákna, které vypouští ze svých snovacích žláz, rozptylovat do okolí.
Křižáka pruhovaného můžeme nejčastěji potkat na slunných místech v porostech trav nebo na zamokřených loukách. Jeho síť je tak charakteristická, že ji velice snadno poznáme. Typicky kolová síť je totiž vybavena klikatým svislým pruhem husté pavučiny probíhající přes její střed (stabilimentem). Mladí pavouci staví pavučinu bez nebo s méně zřetelným stabilimentem. Účelem tohoto pruhu je, že odráží ultrafialové světlo, které může sloužit jako lákadlo pro létající hmyz nebo jako mechanické zpevnění sítě.
Pokud se cítí pavouk ohrožen, může se po pavučinovém vlákně spustit pod síť, kde nehybně vyčká, než nebezpečí pomine. Aby pavouk v nebezpečí snadněji unikl, není pavučina upředena přesně svisle, ale se zemí svírá zhruba 45° úhel.
Křižák pruhovaný je podobně jako další křižáci jedovatý, ale jeho chelicery jsou i přes jeho velikost malé a neschopné prokousnout lidskou kůži. Jeho jedu se tedy nemusíme bát. O složení jedu zatím nic nevíme, ale pro člověka nebude příliš nebezpečný. Dokáže však velmi účinně paralyzovat a usmrtit hmyz.
Lasičky dokážou to, co žádná technika ani chemie nezvládne – dostat se za kořistí až do jejích komůrek pod zemí a zlikvidovat ji zcela bez následků pro okolní životní prostředí. Kromě hlodavců si lasičky smlsnou i na slimácích, různém hmyzu a další drobné kořisti. Jsou hbité a rychlé a výborně šplhají. Lasičky neznají zimní spánek a i pod sněhem nám pomáhají likvidovat přemnožené hlodavce. Nemohou si vytvořit zásoby tuku a zimu prospat jako třeba ježek – jakmile by začaly tloustnout, neprotáhly by se úzkými chodbami za svou kořistí.
Lasice hranostaj
Specializuje se na hryzce, kteří jsou pro zahrádkáře skutečnou pohromou, protože ohlodávají kořeny mladých stromků, čímž je obvykle zahubí. Kromě hryzců loví i hraboše. Hlodavce pronásleduje až do jejich nor, kterými se díky štíhlému hbitému tělu snadno protáhne. Nebojí se ani vody, ostatně umí velmi dobře plavat. Denní úkryt lasičky nacházejí ve stodolách a kůlnách a také v hromadách dřeva. Pokud chceme na zahradě jejich bezplatné pomoci využít, je třeba jim úkryt, ve kterém přes den mohou načerpat sílu pro noční lov, poskytnout.
Délka hlavy a těla závisí na oblasti výskytu a je v rozmezí 20 až 40 cm. Ocas hranostaje může být dlouhý 8–12 cm. Přibližná hmotnost tohoto zvířete se pohybuje zhruba od 140 do 245 g. Velice zajímavé je zbarvení hranostaje. Letní srst je o poznání barevnější než ta zimní. Hřbet je kaštanově hnědý, břicho žlutobílé. Hruď je bílá, špička ocasu zůstává černá. Bílá zimní srst roste nejdříve na břiše, na krku a pod ocasem. Špička ocasu zůstává černá. V zimě mají hranostajové většinou jen bílou srst s černou špičkou ocasu.
Hranostaj nepotřebuje příliš hustý porost k úkrytu. Vyskytuje se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech (až do výšky 2 000 m n. m.) a bažinách. Velikost jeho teritoria závisí na poloze, biotopu a zejména množství vhodné kořisti. V Evropě se velikost teritoria jednoho zvířete pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tisíci metrů čtverečních, kdežto v některých částech Asie to může být až deset tisíc metrů čtverečních. Většina nejbližších příbuzných hranostaje jsou typická noční zvířata, ale hranostaj sám je velmi často aktivní i za dne. K odpočinku se uchyluje do doupěte, které mívá přibližně uprostřed svého teritoria. Doupě se může nacházet v dutém stromě, ve skalní rozsedlině nebo v noře opuštěné jiným zvířetem. Hranostaj se nejčastěji pohybuje krátkými skoky, je ale též výborný plavec a skvěle šplhá po stromech.
Hranostaj je vynikající lovec, který se živí téměř výhradně masem. Velmi mu chutnají i ptačí vejce včetně slepičích. Hranostaj loví každou kořist přiměřené velikosti, na kterou ve svém teritoriu narazí, malé savce (myši, krysy, mláďata zajíců, divoké králíky) a žáby. Naskytne-li se mu příležitost, neváhá ulovit ani ptáka. Když je o běžnou kořist nouze, žere hranostaj i žížaly, velký hmyz a jiné bezobratlé. Má vynikající čich, zato dost špatný zrak. Při lovu se spoléhá především na svůj nos, který ho neomylně vede po stopě vyhlédnuté kořisti. Připlíží se k ní, skočí na ni a kousnutím do týla ji usmrtí. Může se stát, že narazí na silnějšího soupeře, v tom případě se z lovce stává lovený. Občas se tak sám hranostaj stane obětí větší kuny, sovy nebo velkého dravého ptáka.
Samci hranostaje bývají pohlavně aktivní od poloviny května do poloviny srpna. V tomto období se hranostajové páří. K zanoření oplozeného vajíčka do děložní stěny samice (nidaci) však obvykle dochází až za devět měsíců, takže mláďata se narodí teprve během následujícího jara. Novorozená mláďata mají jemnou hnědou srst, která je v týle poněkud hustší, aby matka své potomky při přenášení v tlamě nezranila. Při narození jsou mláďata slepá, oči se jim otevírají až ve věku jednoho měsíce. Přibližně od této doby také začínají přijímat normální tuhou potravu dospělých zvířat, ale ještě nejméně další týden je matka kojí. V šesti týdnech jim zčerná špička ocásku. Matka svá mláďata neustále hlídá a v případě potřeby úporně brání. Po odstavení mláďat zůstává celá rodina ještě nějaký čas pohromadě a loví společně. Nahlédněte na fotky druhu lasice hranostaj.
Lasice kolčava
Lasice kolčava je v naší přírodě zcela běžná kunovitá šelma (latinský název je Mustela nivalis). Patří k savcům, kteří se v přírodě nijak výrazně neozývají. Má ale výborný sluch a je známo, že se dá vylákat napodobováním zvuků myší nebo rejsků.
Samičky jsou malé, samci jsou mnohem větší, takže na první pohled vypadají jako dva různé druhy. Živí se hlavně hraboši polními, které loví v jejich norách. Jde o velmi plodný druh, mívá totiž až deset mláďat, a to někdy i dvakrát do roka. Dokonce je známo, že se jako predátor v určitých letech přemnožuje, což ale doposud vždy souviselo s přemnožením hrabošů. Oscilace v přemnožení jsou tedy stejné jako u hrabošů.
Lasička byla počítána – stejně jako všichni kunovití – ke škůdcům, poněvadž se předpokládalo, že loví i menší lovnou zvěř (koroptve, ptáky, zajíce). Ale škody zdaleka nejsou takové, jak se původně myslelo, takže už není pronásledována. Dokonce ani její kožešina se dnes nevyužívá, takže dnešní situace lasiček je velmi dobrá.
Lasice kolčava je naše nejmenší šelma, délka těla samičky je 11 až 22 cm, samečka 13 až 26 cm, ocásek mívá dlouhý 3 až 5 cm a její hmotnost se pohybuje mezi 45 a 160 g. Shora má hnědou, na břiše bílou srst a nemá černou špičku ocasu. Žije v otevřené krajině i uprostřed měst. Zejména v noci loví drobné hlodavce, velký samec ale občas napadne i mláďata králíka nebo zajíce. Páří se patrně v průběhu celého roku, samice po pěti týdnech březosti vrhá 4 až 7, ale i 12 mláďat. Fotky pro představu, jak vypadá druh lasice kolčava.
Tělo lišky obecné je štíhlé s dlouhým huňatým ocasem a špičatýma ušima. Je podobná menšímu psovi. Délka těla dosahuje až 90 cm. Ocas je dlouhý zhruba půl metru a vyniká zejména v zimě. Celková délka těla je tedy asi 140 cm. V kohoutku je liška vysoká 30–40 cm. Její hmotnost se pohybuje v rozmezí 8–13 kg. Liška má rezavou barvu srsti na většině těla. Dolní část obličeje, konec ocasu a břicho má žlutobílé. Černá barva se vyskytuje jen na nohách a konečcích uší. Liška obecná existuje samozřejmě i v jiných barvách, jako je stříbrná a černá, ale to opravdu jen málokdy. V tlamičce skrývá 42 zubů. Lišku obecnou si je možné splést se šakalem obecným, ale rozeznáme je podle délky nohou, které má šakal delší než liška.
Chování
Liška se dokáže pohybovat jako pes, to znamená rychlostí 40 km/h. Svůj revír si značkuje trusem s pachem žláz.
Liščí nory
Liščí nora je obydlí, které slouží lišce jako úkryt a k ochraně mláďat. Vyhrabává si ji nejčastěji ve svahu kopce, strouhách, propadlinách a také v opuštěných lidských stavbách. Do nory se skrývá za špatného počasí, jinak se zdržuje převážně venku v hustých křovinách. Lišky nory používají i několik desetiletí, ale pokud se zde vyskytne svrab neboli prašivina, okamžitě ji opouštějí, pravděpodobně aby zabránili jejímu šíření. Nora se skládá z několika chodeb a na konci je komůrka, která může být 0,5–2,5 m pod zemí. Chodba může měřit až 17 m, ale nejčastěji se vyskytují o délce 5–7 m.
Rozmnožování
Liška obecná se rozmnožuje v období jara. Tak zvané kaňkování, to je liščí říje, probíhá během ledna až března. Lišky se projevují typickým voláním, protáhlým chraptivým štěkotem a lišáci je hledají podle charakteristického pachu krve, kterou lišky zanechávají na cestě. Páření probíhá uvnitř nory. Než se narodí liščata, trvá to 52–53 dní. Rodí se jich průměrně 4 na vrh, někdy i více. Liščátka jsou 12–15 dní slepá, porostlá šedou srstí, která je chrání před predátory. Mezitím se lišák stará o potravu pro lišku a ta zase zaopatřuje mláďata mlékem, a když jim zpevní chrup, což je tak ve 4. měsíci, tak i masitou potravou. V tomto období také nejvíce škodí na domácí drůbeži a mladé zvěři. V květnu už liščata skotačí před norou, hrají si na slunci a zdokonalují se v loveckých hrách. Pokud liška zjistí nebo usoudí, že byla nora odhalena člověkem, přenese liščata do jiné nory. V zimním období už nepoznáte mladé lišky od rodičů.
Blecha je bezkřídlý hmyz hnědé až černé barvy. Blecha se nemusí vždy vyskytovat na zvířeti, přežije i mimo něj. Blecha má tělo pokryté trny, které směřují dozadu, díky těmto trnům se lehce prodírá srstí zvířat. Blecha má více párů končetin, a tak vcelku dobře skáče, klidně vyskočí i 20 cm, což je pěkný výkon, když vezmeme v úvahu její velikost.
Druhy blech
Není blecha jako blecha, dokonce na území České republiky se vyskytuje více než 90! druhů tohoto hmyzu. Nejčastějšími druhy u nás jsou: blecha obecná, psí blecha, kočičí blecha a slepičí blecha. To že je ale blecha kočičí neznamená, že se objevuje jen u koček, může také napadnou člověka i jiné zvíře, třeba psa. Tak je to u všech blech. Existují i blechy myší, blechy morové a třeba blechy králičí. Zablešení mohou být savci, ptáci, hlodavci, netopýři i lidé.
Vývoj blechy
Hostitele blecha opouští ve chvíli, kdy jde klást vajíčka (může je naklást i do srsti a zvíře je pak ze srsti vyklepe kdekoliv po domě). Ty může naklást kdekoliv v bytě. Samička blechy potřebuje pro vytvoření vajíček mít dostatek bílkovin a ty dostává z krve, kterou se živí po páření. Vajíčka klade v několika snůškách (blecha naklade několik set vajíček během svého života). Jak rychle se budou vajíčka vyvíjet v dospělé jedince, závisí na teplotě. Při té pokojové to trvá zhruba 4 – 6 týdnů. Z vyvinutých vajíček se v období 5 – 16 dnů vylíhnou larvy s hlavou, tykadly, vyvinutým kousacím ústrojím a beznohou. Tyto larvy nepotřebují přímo krev z hostitele, stačí jim organické zbytky, třeba právě trus dospělých blech, který v sobě obsahuje zaschlou krev hostitelů (a to je ten důvod, proč je stejně důležité odstranit nejen larvy, ale i trus blech). Nakonec se larva zakuklí a po 10 dnech se z ní stává dospělá blecha. Blecha se dožívá zhruba jednoho roku. (život blechy ve zkratce: vajíčko 1 týden, larva 2 – 3 týdny, kukla 1 – 2 týdny, pak dospělost) Více než blecha lidská už jsou ale rozšířenější blechy psí a kočičí, i ty ale mohou zaútočit na člověka.
Jak dlouho trvá, než se z vajíček vyklubou larvy, není přesně dané, záleží na teplotě, může to být za deset dní ale klidně i za den. Larvy blechy nemají rády přímý sluneční svit a sucho, vlhkost je dokonce nezbytná pro jejich přežití. V dalším stádiu čeká larvu svlékání a to hned dvakrát během zhruba deseti dní. Nakonec se ještě zakuklí. V kukle může blecha přežít i několik měsíců, kuklu pak opouští, když má dostatek tepla a pohybu v okolí.
Samička blechy naklade klidně až 50 vajíček denně a může je klást klidně až 100 dní (za tu dobu naklade zhruba 1300 vajíček, což je počet nižší, protože se jejich počet postupně snižuje). Při kladení je pro blechu důležitá konzumace krve, té zkonzumuje zhruba 15 x více než je její hmotnost.
Nutrie můžeme chovat v párech, kdy máme v ubikaci samce spolu se samicí. Tady ovšem může vzniknout samcův nezájem o samici. Při tomto způsobu nedáváme k sobě temperamentní jednice, protože by docházelo k ostrým střetům. Další možností je oddělený chov samců a samic, kdy chováme skupinku samiček a k samci je připustíme až v době říje. Výhodou je jasná evidence páření. Chov ve skupinách znamená polygamní chov velkého počtu samic s několika samci. Zde je nutná pravidelná kontrola březosti samic. Samice ve vyšším stupni březosti je lépe oddělit a ke skupině je vrátit až po čtvrtém týdnu, tedy po odstavu mláďat. Dalším způsobem je chov harémový, kdy se spolu chová maximálně osm samic a jeden samec. Prostorové podmínky obecně musí být dostatečné, jelikož hrozí vzájemné střety.
Nutrie se chovají zpravidla v drátěných klecích s velikostí ok 3 x 3 cm. Klec má být dlouhá 2,5–3,5 m, široká 1,5 m a vysoká 80 cm. Jednotlivé klece oddělujeme neprůhlednými mezistěnami, aby se nutrie vzájemně neznepokojovaly. Podlahu stavíme buď cihlovou, nebo betonovou se spádem k betonové nádrži, která má mít rozměr 1,5 x 1,5 m a hloubku 50 cm. Nádrž musí být snadno přístupná, s dostatkem čisté vody, protože nutrie je původem vodní hlodavec. Výhodné je situovat chov v blízkosti vodního zdroje. Nesmíme však zapomenout na vybudování odpadní strouhy, protože v nádržích musíme vodu často měnit. Důležité je, aby nutrie měla ve vodě dostatek prostoru. Klec nebo výběh vybavíme dřevěnou budkou, nejlépe s předsíňkou a prostorem pro hnízdo. Budka by se měla denně vystlat novou slámou. Vchod do budky opatříme kulatými otvory, připomínajícími noru. Otvory upravíme na velikost 20 x 24 cm a překryjeme pytlovinou.
Do plemenitby zařazujeme samičky v šesti až sedmi měsících, kdy dosahují hmotnosti 3,5 až 4 kg, zatímco samce v šesti až osmi měsících, při hmotnosti 4 až 4,5 kg. Říje se u nutrie projevuje neklidem, běháním po výběhu a častým močením, trvá 1 až 3 dny a opakuje se každých 28 dní. Samice mívají dva vrhy do roka. Nutrie mívá 3 až 7 mláďat, která se rodí osrstěná a po narození hned vidí a slyší. Kojena jsou 2 až 3,5 týdne, poté je matka přirozeně odstaví. Samice se v chovu nechávají do 4 let, samci do 6 let. Pokud má matka málo mléka, pak přikrmujeme mláďata vařenicí z ovesných vloček a mléka. U nutrií je výhodou, že bezprostředně nereagují na příbuzenskou plemenitbu, přesto déle trvající nebo častější příbuzenská plemenitba může být příčinou poklesu plodnosti. Dospělé nutrie krmíme nejlépe dvakrát denně, přičemž větší část by měly dostat večer.
Při začínajícím chovu dochází k poměrně velkým úhynům, a to i za předpokladu, že jsou dodrženy základní podmínky chovu.
Vědci identifikovali více než 38 000 druhů pavouků a předpokládá se, že ještě mnoho druhů čeká na své objevení.
Pavouci se vyskytují na všech kontinentech, kromě Antarktidy. Odhaduje se, že v jednom akru půdy žije až 1 milion pavouků. V tropech se toto číslo může přiblížit ke 3 milionům. Vědci předpokládají, že člověk není od pavouka nikdy vzdálen více než 3 metry.
Většina pavouků žije v průměru rok.
Většina pavouků, která se nachází v domovech, se přizpůsobila k životu v interiéru a mají jen malou šanci přežít ve venkovním prostředí.
Brazilský pavouk palovčík brazilský může u mužů způsobit dlouhou a bolestivou erekci.
Pavouci jsou životně důležití pro zdravý ekosystém. Jedí škodlivý hmyz, opylují rostliny a recyklují mrtvá zvířata a rostliny. Jsou také cenným zdrojem potravy pro mnoho malých savců, ptáků a ryb.
Pavouci jedí více hmyzu než ptáci a netopýři dohromady.
Pavouci se rozmnožují pohlavně a oplodnění probíhá vnitřně, ale nepřímo, což znamená, že samec nevnáší sperma do samičího těla svým pohlavním ústrojím. Vytvářejí malé pavučiny, do kterých ejakulují, a poté sperma přenesou do objektů podobných injekční stříkačce na konci makadel.
Pavouci, kteří vytvářejí pavučiny, mají dva nebo tři drápky na špičce každé nohy, které používají k přehoupnutí z jednoho vlákna na druhé, aby neuvízli v lepkavých částech své sítě. Kromě toho tělo pavouka obsahuje speciální olejovitou látku, která rovněž brání uvíznutí ve vlastní síti.
Když pavouk chodí, tak se v daný okamžik čtyři z jeho noh vždy dotýkají země, zatímco zbylé čtyři jsou ve vzduchu.
Baghíra Kiplingův je jediný druh pavouka na světě, který je vegetarián.
Ve vzácných případech mohou kousnutí některých pavouků způsobit krevní poruchy. Například jed koutníka jedovatého může způsobit prasknutí červených krvinek. To může vyvolat další symptomy, jako například akutní poškození ledvin nebo žloutenku.
Pavouci mají modrou krev. U lidí je kyslík vázán na hemoglobin, molekulu, která obsahuje železo a dává krvi její červenou barvu. U pavouků je ale kyslík vázán na hemocyanin, molekulu, která obsahuje spíše měď než železo.
Svaly pavouka dokážou stáhnout jeho nohy do klubíčka, ale neumí je opět roztáhnout. Namísto toho musí pavouk do nohou načerpat vodnatou tekutinu, která je vytlačí ven. Nohy mrtvého pavouka se vždy stáhnou do klubíčka, protože pavouk už nemá žádnou tekutinu, která by nohy opět roztáhla.
Jed pavouka zvaného černá vdova útočí na nervy tím, že blokuje jejich signály do svalů, což způsobuje jejich bolestivé a opakované smrštění. Kousnutí černé vdovy může způsobit také problémy související s nervy, jako například vysoký krevní tlak, neklid nebo těžké obličejové křeče.
Účinky pavoučího kousnutí se mění v závislosti na několika faktorech, včetně množství jedu, velikosti a věku kousnuté osoby. Obzvláště náchylné jsou děti a starší lidé.
Pavoučí vlákno produkují snovací žlázy, které ústí ve snovacích bradavkách. Snovací bradavky vznikly přeměnou zadečkových končetin předků dnešních pavouků. Nacházejí se na břišní straně zadečku. Jejich počet kolísá od dvou do čtyř párů. Snovací žlázy produkují tekutý sekret, který ještě než opustí snovací bradavky tuhne a tvoří se z něj vlákno. Hlavní složkou je bílkovina nazývaná fibroin. Protože tvorba této bílkoviny je energeticky náročná, pavouci málokdy budují zcela novou pavučinu, spíše se ji snaží neustále opravovat.
Sklípkan největší je největším pavoukem na světě. V rozpětí nohou může mít až 30 cm a v těle může měřit až 12 cm. Loví žáby, ještěrky, myši, a dokonce i malé hady a mláďata.
Nejmenším pavoukem na světě je patu marplesi. Je tak malý, že na špičku tužky by se jich vlezlo 10.
Mezi nejsmrtelnější pavouky patří černá vdova, sklípkanec jedovatý a koutník jedovatý. Jeden z nejobávanějších pavouků na světě, tarantule, má ve skutečnosti překvapivě slabý jed i kousnutí, které připomíná spíše vosí bodnutí.
Nejjedovatějším pavoukem na světě je palovčík brazilský, často nazývaný také banánový pavouk. Tito agresivní pavouci putují po zemi v lesích Střední a Jižní Ameriky a hledají jídlo. I malé množství jedu tohoto pavouka dokáže zabít člověka. Z banánů k nám dovezených se ve vzácných případech může objevit i u nás.
Kousnutí koutníka jedovatého, který žije na jihovýchodě Spojených států, je obzvláště nebezpečné, protože je ze začátku bezbolestné. Osoba, kterou pavouk kousne, si toho zpočátku ani nemusí všimnout, ale po chvíli začne rána otékat a neuvěřitelně bolet. Pokud se kousnutí neléčí, může i zabít.
Arachnofobie je strach z pavouků. Je to jedna z nejčastějších fobií v Severní Americe a Evropě. Arachnofobie je paradoxně méně častá v tropických místech, kde se vyskytují obří a chlupatí pavouci.
Zatímco lidé mají svaly na vnější straně kostry, pavouci mají svaly na vnitřní straně. Pavoučí kostra tak pokrývá a chrání pavoučí svaly.
Někteří pavouci, například ti domácí, jsou schopni se spustit po zdi, protože jejich nohy jsou pokryty drobnými chloupky, které mohou přilnout k povrchu. Na druhou stranu se ale nemohou dostat například ven z vany, protože je její povrch příliš kluzký. Jiní pavouci, například ti zahradní, nemohou chodit po zdech, protože jejich nohy končí drápky, které jim pomáhají uchopit nitě.
V tropických oblastech existují pavouci, kteří si vytvářejí hedvábnou síť, kterou poté vrhají na svou kořist.
Sklípkanec jedovatý je agresivní pavouk, který utočí na lidi a kouše je. Jeho jed dokáže člověka zabít za pouhých 15 minut. Naštěstí existuje protijed. Úmrtí na kousnutí tohoto pavouka je tak dnes poměrně vzácné.
Pavouci nemají zuby, takže nemohou žvýkat potravu. Místo toho vstřikují do své potravy trávicí šťávy a pak ji vysávají.
Většina pavouků žije sama a občas se setkává se svými pavoučími kamarády. Několik druhů pavouků je společenských a žije ve skupinách. Například v Africe žijí kolonie pavouků druhu Stegodyphus, které pokrývají celé stromy.
Snovačka jedovatá nebo také černá vdova je dlouhonohý pavoukovec s velkým zadečkem a výrazně menší hlavohrudí. Samice jsou podobně jako u jiných pavouků výrazně větší než samci (bez končetin jsou až 3 cm dlouhé, s končetinami 4–5 cm) a mají leskle černé tělo s oranžově až červeně zbarvenou skvrnou na zadečku připomínající tvar přesýpacích hodin. Samci jsou až o polovinu menší než samice. Nápadné zbarvení na zadečku samic černých vdov slouží jako výstraha pro masožravé živočichy. Případy, kdy nějaký větší živočich snovačku napadne a zkonzumuje, nejčastěji končí úmrtím nebo vážnými zdravotními potížemi. Snovačka jedovatá se množí pohlavně. Samice před spářením vypouští zvláštní výměšek, který přitahuje samce žijící v okolí. Po spáření samce zabije, díky čemuž dostala i svůj alternativní název černá vdova. Svá vejce ukládá do kulovitého útvaru z jemných vláken, kde jsou dobře zamaskována a chráněna před vnějšími podmínkami. Během jednoho léta může naklást čtyři až devět snůšek, přičemž může každá obsahovat i více než 200 vajíček. Samice černé vdovy potřebuje samce k páření pouze jednou za život. Poté, co se jednou spářila, dokáže produkovat vajíčka po celý zbytek svého života, což jsou pouhé 2 roky. Jed černé vdovy je 15krát silnější než jed chřestýše.
Některé druhy pavouků rodu skákavkovitých vidí světelná spektra, které lidé nemohou vidět. Někteří z nich například vidí i UVA a UVB světlo.
Pavouci nejsou hmyz. Jsou to pavoukovci, což je skupina bezobratlých živočichů z podkmene klepítkatců. Kromě pavouků k nim patří například i sekáči, štíři nebo roztoči. Mají 8 nohou a 2 hlavní části těla – hlavohruď a zadeček. Oproti tomu hmyz má jen šest nohou a tři hlavní části těl – hlavu, hruď a zadeček.
Většina pavouků má 8 očí, které jsou posazeny velmi blízko sebe. Mají také drobné chloupky na nohou, pomocí kterých slyší a cítí. Různé chemické látky mohou ovlivňovat, jak pavouci předou své pavučiny. Například pavouci na LSD předou krásné pavučiny, zatímco pavučiny pavouků na kofeinu jsou strašné. Vědci se domnívají, že zkoumání tvaru pavučiny může pomoci odhalit přítomnost chemikálií a znečisťujících látek ve vzduchu.
Nejznámější metodou lovu kořisti je její chycení do lepkavé pavučiny. Různá umístění pavučiny umožňují různým druhům pavouků v jedné oblasti chytat odlišné druhy hmyzu, například horizontálně umístěné sítě zachycují hmyz, který vzlétá z rostlin pod nimi, zatímco vertikálně umístěné sítě zachycují hmyz v horizontálním letu. Pavouci, kteří budují pavučiny, mají špatný zrak, ale jsou velmi citliví na vibrace.
Tarantule může zkapalnit tělo myši za 2 dny. Zanechá za sebou jen hromádku kostí a kůže. Některé tarantule se dožívají více než 20 let.
Tvrzení, že člověk během spánku spolkne průměrně 4 pavouky, je mýtus. Je vysoce nepravděpodobné, že by pavouk zalezl do úst spícího člověka.
Vaření sklípkani představují pro Kambodžany a pro indiány kmene Piaroa z jižní Venezuely pochoutku.
Pavouci žijící na našem území, kteří jsou větších rozměrů nebo jsou to druhy nápadné svým zbarvením, jsou:
Pokoutník – pokoutníci jsou poměrně velcí pavouci, kteří si v přírodě tkají sítě na skalách, v dutých stromech, pod vývraty. V našich obydlích pak tkají sítě na podobných místech – ve sklepích, garážích, v šachtách, ve vzduchotechnice, za skříněmi, prostě „po koutech“; odtud jejich jméno. Když pavouka opatrně vezmete do dlaní, je jako peříčko. Nejjednodušší je přiklopit ho sklenicí, podsunout pod něj pohlednici, obrátit, aby do sklenice spadl, a pak jej vyhodit ven.
Zápřednice – zápřednice jsou velcí pavouci, kteří vás mohou i kousnout. Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) se vyskytuje v teplých oblastech našeho státu (Polabí, střední a středozápadní Čechy, jižní Morava), a to nejčastěji na loukách. Zapřádá si pavučinové hnízdo v klasech trav. Kousnutí zápřednicí jedovatou je bolestivé a místo kolem vpichu opuchne. Ke kousnutí ovšem dochází opravdu výjimečně, pavouk kousne, jen když jej někdo zmáčkne. Varování před možnými komplikacemi pro alergiky je spíše předběžná opatrnost – doložený případ nějakých zdravotních následků dosud chybí (a vzhledem k tomu že zápřednice jedovatá se vyskytuje běžně v celé jižní Evropě, pokud by byla skutečně nebezpečná, dávno by se to vědělo). Kousnutí může být vzácně doprovázeno i zvýšenou teplotou, zrychleným tepem a podobně. Je ovšem těžké odlišit faktický účinek kousnutí od psychického stresu z obav, které člověk v takovém případě zažívá. Příznaky kousnutí samy odezní během několika hodin nebo do druhého dne, otok a bolestivost místa kousnutí mohou přetrvat o něco déle. Uvědomme si, že na bodnutí včelou, vosou či sršní v ČR každoročně někdo zemře, ale na kousnutí naším domácím pavoukem u nás ještě nikdo nikdy nezemřel.
Meta temnostní – tento pavouk je dost velký a tká hodně řídké sítě, takže v nich nápadně visí, zvlášť když je pavouků více pohromadě.
Křižák pruhovaný – v Čechách byl nalezen prvně ve vojenském újezdu Mladá u Milovic v roce 1990. Nebezpečný být nemůže.
Křižák obecný – vyskytuje se úplně všude, v řídkých lesích na keřích, na lesních okrajích, na vysokých bylinách, ve starých kolnách. Křižáci si tkají nádherné kolové sítě.
