Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

CHOROBY

  

PĚSTOVÁNÍ

  

ŠKŮDCI

  

RECEPTY

  
Téma

PAVOUCI

Pavouci

Pavouci dýchají kyslík, někteří se mohou i ponořit pod vodu. Jejich etologie, diverzita, způsob života a v neposlední řadě jedinečné techniky lovení za pomoci dokonalých sítí, důmyslných pastí či nevídané rychlosti, to všechno z nich dělá jednu z nejzajímavějších recentních skupin živočichů.

Celosvětově je zdokumentováno 40 462 druhů ve 109 čeledích, z toho v Evropě 4 113 druhů v 50 čeledích. Samozřejmě toto číslo není zdaleka konečné. Velký potenciál se předpokládá především v tropických pralesích všech kontinentů, jejichž rozmanitost je nepředstavitelná. V České republice je v současné době doloženo 855 druhů ve 38 čeledích.

Tělo je složeno z hlavohrudi a zadečku, který je připojen nápadnou stopkou. Stejně jako ostatní pavoukovci mají – na rozdíl od hmyzu – osm kráčivých končetin. Jejich velikost (délka těla od klepítek ke konci zadečku) se pohybuje od 0,5 mm do 90 mm. Klepítka jsou dvoučlánková a ústí do nich vývod jedové žlázy. Pavouci mají zpravidla osm očí, u některých druhů je zrak velmi dobrý.

Nejznámějším znakem pavouků je jejich schopnost tvořit hedvábná vlákna. Na zadečku mají snovací bradavky, původně modifikované končetiny, které vylučují na vzduchu rychle tuhnoucí tekutinu. Na končetinách pak mají hřebínek, kterým vzniklá vlákna spřádají do silnějších svazků.

Pavouci jsou draví živočichové a aktivně loví svou kořist, která se skládá převážně z rozmanitého hmyzu a jiných bezobratlých, někteří pavouci si občas dopřejí k potravě nektar z květů. Trávení je u pavouků z důvodu velmi úzkého jícnu, který neumožňuje polykání větších pevných částic, mimotělní, to znamená, že pavouk vstříkne do své kořisti směs trávicích enzymů a po určité době nasaje zkapalněný obsah.

Dýchání obstarávají plicní vaky a keříčkovitě větvená tracheální soustava, která však může u některých čeledí scházet.

Samičky jsou zpravidla větší než samečci. U některých druhů mohu samice po spáření svého partnera pozřít. Slouží tak jako poslední jistý přínos bílkovin pro budoucí potomstvo. Oplodněná samička naklade vajíčka. U některých druhů nosí samice kokony přichycené na těle, jiné je kladou do hnízd. Z vajíček se vylíhnou nepohyblivé larvy, které vyživuje vaječný žloutek. Tyto larvy žijí uvnitř kokonu. V okamžiku, kdy larva dospěje do stadia nymfy, jí matka pomůže dostat se ven z kokonu. Po strávení zbytků vaječného žloutku se nymfa svléká a stává se z ní dospělý jedinec. Pavouci se za svůj život svlékají mnohokrát a v tomto okamžiku jsou mimořádně zranitelní pro jiné predátory.

Pavouci žijící na našem území se dají rozdělit na podřád sklípkani a dvouplicní. Dvouplicní se dále rozdělují na nadčeleď lepovky, třesavky, šestiočky, Palpimanoidea, stepníci, kruháči, křižáci, slíďáci, pokoutníci, šedivečky, zápředníci, listovníci, běžníci, skákavky.

Zdroj: Pavouci

Rybenky

Tělo rybenky je ploché se stříbrošedými šupinkami a dvěma tykadly. Rybenka se vyhýbá slunečnímu světlu, proto dává přednost stinným místům. Vyskytuje se ve vlhkém prostředí. V přírodě ji můžeme spatřit pod spadaným listím nebo pod vlhkými kameny, v lidském obydlí ji najdeme ve sklepech, garážích, toaletách, koupelnách, ale i pod nábytkem. Někdy se vyskytnou i v knihách. Vajíčka kladou ve skupinách po dvou nebo třech. Za svůj život mohou naklást až 100 vajíček. Živí se rostlinnými látkami s obsahem sacharidů a proteinů, ale i listy papíru, tapetou, fotografií, oblečením, cukrem a podobně. Jejich predátorem jsou stonožky, škvoři a pavouci.

Zdroj: Škůdci v domácnosti

Slíďák tatarský – Lycosa singoriensis

Jedná se o pavouka z čeledi slíďákovití. Slíďák tatarský je společně s některými sklípkany považován za největšího pavouka evropského kontinentu. Jeho samičky dorůstají do úctyhodné délky 3,5 cm (s nohama až 7 cm). Jeho kousnutí není nebezpečnější než bodnutí včelou.

Samci slíďáka tatarského dosahují dospělosti až po roce a půl, nápadně větší samice dokonce o rok později. Obě pohlaví dospívají koncem léta, kdy dochází ke kopulaci. Samci většinou krátce poté hynou. Samice skladuje přes zimu sperma ve svých zásobních váčcích a na jaře klade kulovitý kokon obalený pavučinou, který stejně jako jiní slíďáci nosí připředený ke svým snovacím bradavkám na zadečku. Samice se může dožít až 7 let, čímž se řadí mezi nejdéle žijící araneomorfní pavouky vůbec.

Po vylíhnutí a opuštění kokonu se mláďata na krátkou dobu nechají vozit na matčině hřbetě. Po osamostatnění je můžeme za slunných dnů spatřit volně pobíhat po povrchu holé půdy, kde slídí po kořisti. Tato životní fáze však netrvá dlouho.

Starší jedinci slíďáka tatarského totiž přes den vedou skrytý život v norách a na lov se vydávají v noci. Tehdy lze spatřit tvory pobíhající na povrchu půdy a skokem lovící noční motýly a jiné členovce, posedávající na vegetaci. Po lovu pavouci opět zalézají do svých doupat. Ta jsou tvořena svislou norou vypředenou pavučinou. Obvyklá hloubka nor dospělých samic je 10 až 20 cm, lze ale nalézt i nory hlubší. Nejlépe se slíďákům hloubí v písčitém substrátu, v kompaktní půdě si vytvářejí nory spíše upravením puklin.

Přední část hlavohrudi s klepítky a makadly je pokryta zářivě žlutooranžovými chlupy, navrchu je pavouk hnědočerný a posetý šedivými skvrnami. Má poměrně krátké nohy, které jsou uzpůsobeny k životu pod zemí. Na nohách se střídají černé a bílé pruhy.

Zdroj: Pavouci

Jak vypadá kousnutí od pavouka

Jak poznat kousnutí od pavouka a rozlišit příznaky vám pomohou přiložené fotky.

Zdroj: Pavoučí kousnutí

Zápřednice Mildeova a její kousnutí

Zde naleznete fotky kousnutí zápřednice Mildeovy.

Zdroj: Pavoučí kousnutí

Pokoutník tmavý a jeho kousnutí

Zde naleznete fotografie zachycující pokoutníka tmavého a jeho kousnutí.

Zdroj: Pavoučí kousnutí

Kousnutí od pavouka křižáka

Pavouk křižák je naším společníkem v temných koutech, a jak bylo řečeno výše, vyskytuje se všude. Přiložené fotky vám přiblíží, jak vypadá kousnutí od pavouka křižáka.

Zdroj: Pavoučí kousnutí

Kdy nejčastěji pavouk kousne

Pavouk kousne, jen když jej někdo zmáčkne. Kousnutí jedovatým pavoukem většinou není životu nebezpečné, přesto vyhledejte okamžitou lékařskou pomoc, případně volejte ZZS (tel. 155), zvláště pokud se objeví poruchy dýchání, modrání rtů a obličeje, poruchy vědomí, zmatenost, bolesti břicha, nevolnost a zvracení.

Zdroj: Pavoučí kousnutí

Třesavka sekáčovitá – Pholcus opilionoides

Jedná se o pavouka z čeledi třesavkovití. Délka těla třesavky je 3,5 až 5 mm. Hlavohruď je kulovitá, světle hnědě zbarvená s nepravidelným tmavším proužkem ve středu a několika skvrnami na kraji. Zadeček je válcovitě protáhlý, v zadní části mírně uťatý. Zbarvení je obvykle světle šedohnědé. Nohy jsou velmi dlouhé a tenké, na první pohled tak třesavka připomíná sekáče.

Tento druh pavouka je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. V České republice se vyskytuje na celém území.

Třesavka sekáčovitá se vyskytuje v sutích, na skalách, v lomech a často také v budovách, zejména ve venkovských staveních, sklepech a kůlnách. Ve městech je často vytlačena třesavkou velkou. Tyto třesavky si staví řídké sítě pod kameny, ve skalních štěrbinách nebo na tmavých místech v budovách. V nebezpečí se dokážou na síti rozkmitat tak, že často zmatou predátory. Živí se různými členovci a často i ostatními pavouky. V přírodě dochází k páření zejména v letních měsících (ve vytápěných budovách po celý rok). Samice na sobě nosí kokon, což je v podstatě několik vajíček slepených do kuličky a řídce omotaných několika vlákny. S dospělci se můžeme setkat téměř po celý rok.

Zdroj: Pavouci

Křižák pruhovaný – Argiope bruennichi

Jedná se o pavouka z čeledi křižákovití. Nápadně zbarvené samičky připomínají svým zbarvením vosu a číhají ve svých sítích na kořist. Jejich zadeček je nepravidelně žluto-černo-bíle příčně pruhovaný, obdobně pruhované jsou i končetiny. Hlavohruď je porostlá hustými stříbřitými chloupky. Samička není žádný drobeček, může dorůst až velikosti dvou centimetrů a do své sítě loví kromě jiného hmyzu především kobylky, které nejsou v trávě schopny na bezpečnou vzdálenost pavučinu při svém skoku zaregistrovat. Sameček je podstatně menší, v průměru dorůstá jen půl centimetru a je nenápadně zbarvený. Rozdíl velikostí obou pohlaví tohoto druhu pavouka je dokonce největší v rámci celé naší arachnofauny.

Páření je pro samečka velmi nebezpečné a téměř vždy končí jeho smrtí. Před vlastní kopulací můžeme oba pavouky vidět na jedné pavučině, a to do doby, než samička svolí k páření. Kopulace proběhne rychle a někdy už během ní samička samečka chytne, usmrtí a vysaje. Od srpna do září pak samice upřede tři až pět kokonů, které připevní na vegetaci a naklade do nich vajíčka. Jeden kokon obsahuje až čtyři sta vajíček a samička je hlídá. Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které zde zůstávají celou zimu, po přezimování se z nich vyvinou malí křižáci. Samice v zimě uhyne. Koncem jara se malí pavouci začnou pomocí pavučinového vlákna, které vypouští ze svých snovacích žláz, rozptylovat do okolí.

Křižáka pruhovaného můžeme nejčastěji potkat na slunných místech v porostech trav nebo na zamokřených loukách. Jeho síť je tak charakteristická, že ji velice snadno poznáme. Typicky kolová síť je totiž vybavena klikatým svislým pruhem husté pavučiny probíhající přes její střed (stabilimentem). Mladí pavouci staví pavučinu bez nebo s méně zřetelným stabilimentem. Účelem tohoto pruhu je, že odráží ultrafialové světlo, které může sloužit jako lákadlo pro létající hmyz nebo jako mechanické zpevnění sítě.

Pokud se cítí pavouk ohrožen, může se po pavučinovém vlákně spustit pod síť, kde nehybně vyčká, než nebezpečí pomine. Aby pavouk v nebezpečí snadněji unikl, není pavučina upředena přesně svisle, ale se zemí svírá zhruba 45° úhel.

Křižák pruhovaný je podobně jako další křižáci jedovatý, ale jeho chelicery jsou i přes jeho velikost malé a neschopné prokousnout lidskou kůži. Jeho jedu se tedy nemusíme bát. O složení jedu zatím nic nevíme, ale pro člověka nebude příliš nebezpečný. Dokáže však velmi účinně paralyzovat a usmrtit hmyz.

Zdroj: Pavouci

Pokoutník domácí

Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) je jeden z 875 druhů pavouků, které doposud vědci objevili v České republice. Na světě jich ale žije přes 43 000 druhů. Jako ostatní pavouci i pokoutník má tělo členěné na hlavohruď a zadeček. Zajímavé je, že své srdce, tedy orgán, který se nazývá srdeční trubice, má v zadečku. Nohy pavouků jsou chlupaté a tvořené 7 články. Články jsou spojeny klouby, které se dokážou každý ohýbat jiným směrem. Zadečkové končetiny se u nich vyvinuly ve snovací bradavky. Díky nim mohou pavouci stavět své krásné, propracované sítě a hnízda. Oči mají ve dvou řadách po čtyřech. Pavouci nežijí dlouho, ale aspoň jednu zimu přečkají. U některých druhů přezimují vajíčka nebo odrostlá mláďata. Samičky pokoutníka se dožívají více let.

Hlavohruď je šedohnědá se dvěma nevýraznými tmavšími proužky. Zadeček je světle šedý se zřetelnou skobovitou kresbou. Délka těla samce pokoutníka domácího je od 6 do 9 mm. Samička je o něco větší, měří 9 až 11 mm. Zdají se nám ale mnohem větší kvůli osmi poměrně velkým nohám.

Pokoutník domácí žil dříve ve volné přírodě pod kameny, na skalách, v sutích, lomech a v doubravách. V současnosti ho však spíše najdeme v lidských sídlech. Žije i ve stájích, sklenících, sklepích a na stěnách budov. Spřádá nevelké plachetkovité a husté sítě za nábytkem a v koutech místností. Právě v rozích je pro pokoutníka nejsnazší si od stěny ke stěně vytvořit síť a svůj trychtýřovitý úkryt. Uvnitř tohoto hnízda tento noční predátor stráví většinu svého života. Na venkovních stanovištích si vybírá místa chráněná proti dešti, ale i uvnitř domů si dává vždy pozor, aby byl úkryt chráněný. Lapací síť vybíhá daleko do místnosti, aby měl větší šanci chytit svoji kořist. V zimním období vyhledává pokoutník tmavá místa a vyleze až na jaře po prvním oteplení. Hned na jaře a přes celé léto se může rozmnožovat.

Když kolem sebe pokoutník zaznamená zvuk nebo pohyb, zvedá přední nohy. Pravděpodobně proto, že jemné chloupky na nohách slouží jako sluchový orgán. Pokud pavoukovi do sítě vlétne nějaký hmyz, zaregistruje jím vyvolané vibrace, rychle k němu vyběhne a kousnutím do něho vpustí jed. Malou kořist si pokoutník rovnou odtáhne do trychtýřovitého úkrytu. Když se kořist brání, pavouk se stáhne do svého hnízda, kde vyčká, až jed zapůsobí. Někdy musí větší kořist i opakovaně jedovatě kousnout. Když kořist umře, nebo se aspoň uklidní, ve svém úkrytu ji vysaje. Nejčastěji si pochutnává na mouchách. Jeho jedu se člověk nemusí bát. Pokoutník sice dokáže prokousnout lidskou kůži, ale rána se projeví jako píchnutí špendlíkem.

Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR

Demodex folliculorum

Na lidské tváři přežívají dva druhy trudníků. Roztoči rodu Demodex jsou mikroskopičtí tvorové s osmi nohama. Tráví celý svůj život na našich tvářích, jedí zde, rozmnožují se i umírají. Dříve než si začnete drhnout tváře tím nejlepším přípravkem na čištění pleti, měli byste vědět, že těchto roztočů se ani náhodou jen tak nezbavíte. A co je hlavní, tito nájemníci pro nás nepředstavují žádný závažný problém. Na tváři žijí dva druhy roztočů – trudník tukový (Demodex folliculorum) a trudník mazový (Demodex brevis). Jedná se o členovce, tedy živočichy, jejichž končetiny mají klouby (do stejné skupiny patří například i hmyz a krabi). Mezi nejbližší příbuzné trudníků patří pavouci a klíšťata.

Trudníci mají osm krátkých tlustých nohou kousek za hlavou, jejich těla jsou válcovitá a protáhlá, připomínající červy. Oba dva druhy žijí na odlišných místech, trudník tukový žije v pórech a vlasových folikulech, trudník mazový žije hlouběji, v mazových žlázách.

Počet roztočů se u jednotlivých lidí liší. Ve srovnání s jinými částmi těla jsou na obličeji širší póry i četnější mazové žlázy, proto se trudníci rádi zdržují právě zde. V některých případech však byli nalezeni i v genitáliích či na prsou.

Není známo, čím přesně se tito roztoči živí, zda jsou to bakterie, odumřelé buňky, nebo zda se požírají navzájem. Co se týče rozmnožování, ví se pouze to, že samičky kladou vajíčka kolem okraje póru, ve kterém žijí. Nejspíš jich však nemají mnoho.

Zdroj: Trudník tukový

Jedovatí pavouci v ČR

Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.

Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.

Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.

Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.

Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.

Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.

Zdroj: Pavouci

Avicularia metallica

V Jižní Americe, která je jeho domovinou, jde o poměrně hojný druh stromového sklípkana, obývajícího spodní pralesní patra, kde velmi hustě zapřádá nízké keříky a nadzemní kořenové systémy stromů. Dobře plave. Jeho obranou je klamavý výstražný postoj, kdy se otočí proti nepříteli zdviženým abdomenem (kterým imituje postavení hlavy) a následně velmi rychle uteče opačným směrem do úkrytu.

Optimální vlhkost v teráriu je 70–80 %, teplota 25–30 °C. Jako substrát se hodí rašelina, hrabanka a podobně. Pavoukovi je rovněž nutno nabídnout větve pro šplhání, výše umístěný úkryt a misku s vodou pro snazší udržení vlhkosti. Nádrž pravidelně roste (pozor však na možný vznik plísní!).

Na rozdíl od většiny ostatních sklípkanů dochází u tohoto druhu ke kanibalismu jen zcela výjimečně, pavouci se obvykle při vzájemném setkání nemají tendenci napadat, naopak se po vybubnování kódu určujícího jejich druhovou příslušnost většinou jen v klidu obejdou. Z tohoto důvodu je možné ve skutečně velkém teráriu pralesního typu a s dostatečným množstvím úkrytů chovat i několik dospělých jedinců (kteří spolu vyrostli) pohromadě. Obecně je ale nejvhodnější chov jednoho kusu v teráriu. Acularia metallica dospívá už okolo dvou let věku a samice se dožívají zhruba 15 let. Nepatří mezi toxicky významné druhy a lze je doporučit i začátečníkům. Dorůstají velikosti 6–7 cm, konzumují všechny bezobratlé živočichy úměrně ke své velikosti (cvrčky, šváby, sarančata).

Zde fotografie tohoto druhu: Avicularia metallica foto.

Zdroj: Pavouk avicularia versicolor

Příčina

Chronické onemocnění kůže vypadá jako akné, ale objevuje se až ve středním věku. Častěji ho mají ženy, ale u mužů má horší průběh. Vyskytuje se hlavně v obličeji a zasahuje nos, tváře, čelo i bradu. Projevuje se nejprve zčervenáním kůže a poté se zarudlá a napjatá pokožka pokryje otoky a hnisavými puchýřky. Nemoc se vyskytuje ve střední a severní Evropě u 10 % pacientů keltského typu. Jde o světlovlasé až rusovlasé ženy s jemnou světlou kůží, modrýma očima, fototypem I-II a ve věku okolo 40 let.

Příčina vzniku růžovky je zatím nejasná. Existují rizikové faktory, které mohou za určitých podmínek podnítit vznik tohoto onemocnění. Na prvním místě je to genetická predispozice pacienta ke vzniku onemocnění, která může kromě jiného být zodpovědná za labilní vazomotoriku obličeje (v podstatě ovládání cév ve smyslu zvětšování a zmenšování průsvitu cév, tedy vazokonstrikce a vazodilatace cév v obličeji). Genetická predispozice se může samozřejmě projevit i jinak, ale labilní vazodilatace se jeví jako stěžejní problém.

Dalším faktorem je přítomnost jednoho speciálního roztoče, který má doutníkovité tělo, zakrnělé končetiny a žije v mazových žlázkách na obličeji, nose, čele a podobně. Tento roztoč žije pouze na člověku a je z rodu trudníků (rod Demodex). Přesný název je trudník tukový (Demodex folliculorum). Patří mezi členovce (Arthoropoda), třída klepítkatci (Chelicerata, kam patří i pavouci), a je zařazen do velmi početného řádu roztoči (Acarina). Trudník tukový nezpůsobuje v podstatě žádné klinicky zřejmé onemocnění a uvádí se, že je jím nakaženo přes 10 % lidské populace.

Mezi další rizikové faktory růžovky patří hypertenze (vysoký tlak krve), dále to může být onemocnění gastrointestinálního traktu a podobně.

Zdroj: Babské rady na červený nos

Stepník moravský

Stepník moravský (Eresus moravicus) je jedovatý pavouk žijící na jižní Moravě. Přestože stepníci patří mezi nejnápadnější pavouky Evropy, stepník moravský byl objeven a vědecky popsán teprve v roce 2008.

Je patrně také nejvýrazněji zbarveným nejjedovatějším pavoukem na území Česka. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům slouží jako první potrava jejich matka. V populaci je vždy více samců než samic, a tak samci tvrdě soupeří o to stát se otci. Svým partnerkám po kopulaci zalepují pohlavní orgán, aby tak zamezili jejich promiskuitě.

Samice dosahuje velikosti 13 až 16 mm, samec 5 až 9 mm. Samci mají výstražné bílo-černo-červené zbarvení připomínající zbarvení slunéčka, které je chrání před predátory orientujícími se zrakem, jakými jsou například ptáci. Samice jsou celé černé, pouze na hlavě mají velkou, svítivě oranžovou skvrnu. Právě tato skvrna je jedním ze znaků odlišujících stepníka moravského od ostatních středoevropských druhů stepníků. Žijí velice skrytě v přibližně 10 cm hlubokých svislých norách vystlaných pavučinou, jejichž ústí je svrchu chráněno pavučinovou stříškou. Do té pavouci zapřádají kousky prsti, a tak noru dokonale maskují.

Otrava stepníkem moravským dosud nebyla zaznamenána. Není tedy potřeba mít z otravy tímto pavoukem strach, protože pravděpodobnost kousnutí je mizivá. Tento druh nebývá agresivní.

Stanovištěm stepníka moravského jsou zachovalé skalní nebo písčité stepi, pro které jsou charakteristické stepní trávy kavyly.

Stepník moravský si jako velice pozoruhodný a památný druh zasluhuje druhovou ochranu, která by měla být argumentem pro územní ochranu jeho lokalit. Stepník moravský je v České republice zařazen na červený seznam v kategorii kriticky ohrožený.

Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR

Jedovatí pavouci v Česku

Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď a zadeček, vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky. Pavouci společně s dalšími řády patří do třídy pavoukovců. Třída pavoukovců pak společně s třídami hmyzu, stonožek, korýšů a mnoha dalšími patří k nejbohatšímu ze všech živočišných kmenů – členovcům.

Oteplování klimatu zapříčinilo kromě nestálosti počasí i přiliv množství živočišných a rostlinných druhů, jinak typických pro daleko vzdálenější a především jižněji položené oblasti naší planety. Tím nejméně vítaným živočišným druhem jsou pavouci, kteří vyvolávají panickou hrůzu u každého druhého Středoevropana.

Noční můra v podobě jedovatého teplomilného členovce se tak stala realitou i pro jinak relativně chladnou Českou republiku. Nejvíce pak pro její nejteplejší část, tedy Jižní Moravu, která svým podnebím asi nejvíce připomíná středomořské oblasti.

V České republice jsou téměř všichni pavouci jedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Výjimkou není tedy ani zápřednice jedovatá. Většina pavouků má však tak malé rozměry, respektive krátké chelicery, že nedokážou propíchnout lidskou kůži. Jsou samozřejmě druhy, které to dovedou, ale jejich kousnutí může být nanejvýš bolestivé. Mohou to být například běžnější druhy pavouků, jako například pokoutníci, cedivky, některé šestiočky a podobně. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský nebo vodouch stříbřitý. Zápřednice jedovatá je poměrně velký pavouk, který má navíc velmi dlouhé chelicery, které poměrně snadno kůži prokousnou. Kvůli délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější.

Migrace do našich končin přinesla již několik nových druhů pavoukovců, mezi nimiž je asi nejnápadnější křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), který děsí především svým exotickým vzhledem, který je již na první pohled podezřelý – žlutočerné pruhy protkané tenkými bílými proužky a velikost maximálně 15 mm u samičky (je o mnoho větší než sameček i její zbarvení je oproti druhému pohlaví o mnoho výraznější). Tento pavouk byl ještě před půlstoletím ve střední Evropě velkou raritou, s postupným oteplováním se však později přesunul do oblastí u Severního moře. Na našem území se poprvé objevil na konci devadesátých let a jeho populace je dobře pozorovatelná od roku 1991, kdy se postupně z jižní Moravy dostal i do zbytku republiky. Tento pavouk sice používá relativně silný jed k usmrcení své kořisti, avšak lidem by ublížit neměl, jelikož jeho kusadla neproniknou lidskou kůží natolik, aby byl jed účinný, natož nebezpečný. Je pravdou, že právě křižák pruhovaný je často považován za nebezpečného právě pro své křiklavé zabarvení, ale to je tak jediné, co je na něm pro běžného člověka zajímavé.

Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) patří mezi nejjedovatější pavouky v ČR, která se podobně jako křižák pruhovaný vlivem globálního oteplování usídlila v teplejších partiích ČR, kam se přestěhovala z jihu Francie. Oproti ostatním tuzemským druhům vyniká zejména svým zbarvením, které je lehce průhledné ve žlutém až nazelenalém odstínu, což samo o sobě dává jasnou zprávu, že zde není něco v pořádku. A skutečně není. Zápřednice je totiž jeden z nejjedovatějších a zároveň největších (1,5–4 cm) volně žijících pavouků Evropy. Svým kousnutím způsobí člověku naštěstí „jen“ bolesti. Tento argument je sice uklidňující, ovšem jen málokoho nechá chladným, že se během letního vyhřívání na rozkvetlé louce pohybuje v okolí tvor, který dokáže způsobit velmi bolestivé kousnutí, lokální ochrnutí končetin, výraznou nevolnost, malátnost a nepříjemné pocity úzkosti. Ač jsou následky kousnutí velmi individuální, oběť čeká zhruba 24 velmi nepříjemných hodin, během nichž účinky jedu pomalu odeznívají. V ČR dnes žije na deset druhů tohoto tvora, které se dělí zejména podle typu svých teritorií. Zápřednice jedovatá v současné době bohužel patří k takzvanému expanzivnímu druhu, což rozhodně neznamená, že by se její populace zmenšovala. Nalezneme ji nejčastěji v lučním porostu, kde si buduje kokony na stéblech sušších travin, které nejvíce připomínají její středomořskou domovinu. Ač jsou prognózy útoku tohoto pavouka více než nepříjemné, není podmínkou, že setkání s ním znamená automaticky inzultaci. S nejagresivnější reakcí se setkáte jako vždy u samiček, které aktivně brání svá vajíčka – zámotky. Někdo přirovnává účinky pavoučího jedu k bodnutí vosy, ale funguje zde i psychická stránka věci. Asi nejvíce ohroženou skupinou obyvatelstva jsou jako vždy alergici, u nichž nelze s předstihem odhadnout reakci organismu na neznámou jedovatou látku. Pavouci rodu Cheiracanthium jsou největšími strašáky Evropy, jedinou výhodou je, že jejich jedovatý zástupce dosahuje v porovnání s ostatními druhy největších rozměrů, takže je dobře patrný už na první pohled a včas tak své okolí upozorní na fakt, že si na něj musí dávat pozor!

Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR

Léčba kousnutí od pavouka

Mnozí lidé mají strach z pavouků a jejich kousnutí. Většina pavouků je však netoxických anebo je jejich toxicita minimální.

Po kousnutí pavoukem v některých případech mohou nastat komplikace, například alergické reakce. Zavolejte záchrannou službu v případě, že se u vás vyskytují následující příznaky:

  • potíže s dýcháním;
  • nevolnost;
  • svalové křeče;
  • léze;
  • stažené hrdlo, potíže s polykáním;
  • zvýšené pocení;
  • pocit na omdlení.
První pomoc:
  • Umyjte místo kousnutí studenou vodou s mýdlem. Vyčistíte tím ránu a předejdete infekci.
  • Přiložte na postižené místo studený obklad, můžete použít mraženou zeleninu. Zmírní to bolest a pomůže zbavit se otoku.
  • Pokud vás pavouk kousl do končetiny, mějte ji zvednutou. Zmírníte tím otok a případný zánět.
  • Sledujte kousnutí následujících 24 hodin a pozorujte, zda se nezhoršuje. Během několika dnů by měl otok opadnout a kousnutí by mělo přestat bolet. Pokud se příznaky nezlepší, jeďte raději k lékaři.

Zdroj: Pavoučí kousnutí

Několik důležitých informací o pavoucích

Vědci identifikovali více než 38 000 druhů pavouků a předpokládá se, že ještě mnoho druhů čeká na své objevení.

Pavouci se vyskytují na všech kontinentech, kromě Antarktidy. Odhaduje se, že v jednom akru půdy žije až 1 milion pavouků. V tropech se toto číslo může přiblížit ke 3 milionům. Vědci předpokládají, že člověk není od pavouka nikdy vzdálen více než 3 metry.

Většina pavouků žije v průměru rok.

Většina pavouků, která se nachází v domovech, se přizpůsobila k životu v interiéru a mají jen malou šanci přežít ve venkovním prostředí.

Brazilský pavouk palovčík brazilský může u mužů způsobit dlouhou a bolestivou erekci.

Pavouci jsou životně důležití pro zdravý ekosystém. Jedí škodlivý hmyz, opylují rostliny a recyklují mrtvá zvířata a rostliny. Jsou také cenným zdrojem potravy pro mnoho malých savců, ptáků a ryb.

Pavouci jedí více hmyzu než ptáci a netopýři dohromady.

Pavouci se rozmnožují pohlavně a oplodnění probíhá vnitřně, ale nepřímo, což znamená, že samec nevnáší sperma do samičího těla svým pohlavním ústrojím. Vytvářejí malé pavučiny, do kterých ejakulují, a poté sperma přenesou do objektů podobných injekční stříkačce na konci makadel.

Pavouci, kteří vytvářejí pavučiny, mají dva nebo tři drápky na špičce každé nohy, které používají k přehoupnutí z jednoho vlákna na druhé, aby neuvízli v lepkavých částech své sítě. Kromě toho tělo pavouka obsahuje speciální olejovitou látku, která rovněž brání uvíznutí ve vlastní síti.

Když pavouk chodí, tak se v daný okamžik čtyři z jeho noh vždy dotýkají země, zatímco zbylé čtyři jsou ve vzduchu.

Baghíra Kiplingův je jediný druh pavouka na světě, který je vegetarián.

Ve vzácných případech mohou kousnutí některých pavouků způsobit krevní poruchy. Například jed koutníka jedovatého může způsobit prasknutí červených krvinek. To může vyvolat další symptomy, jako například akutní poškození ledvin nebo žloutenku.

Pavouci mají modrou krev. U lidí je kyslík vázán na hemoglobin, molekulu, která obsahuje železo a dává krvi její červenou barvu. U pavouků je ale kyslík vázán na hemocyanin, molekulu, která obsahuje spíše měď než železo.

Svaly pavouka dokážou stáhnout jeho nohy do klubíčka, ale neumí je opět roztáhnout. Namísto toho musí pavouk do nohou načerpat vodnatou tekutinu, která je vytlačí ven. Nohy mrtvého pavouka se vždy stáhnou do klubíčka, protože pavouk už nemá žádnou tekutinu, která by nohy opět roztáhla.

Jed pavouka zvaného černá vdova útočí na nervy tím, že blokuje jejich signály do svalů, což způsobuje jejich bolestivé a opakované smrštění. Kousnutí černé vdovy může způsobit také problémy související s nervy, jako například vysoký krevní tlak, neklid nebo těžké obličejové křeče.

Účinky pavoučího kousnutí se mění v závislosti na několika faktorech, včetně množství jedu, velikosti a věku kousnuté osoby. Obzvláště náchylné jsou děti a starší lidé.

Pavoučí vlákno produkují snovací žlázy, které ústí ve snovacích bradavkách. Snovací bradavky vznikly přeměnou zadečkových končetin předků dnešních pavouků. Nacházejí se na břišní straně zadečku. Jejich počet kolísá od dvou do čtyř párů. Snovací žlázy produkují tekutý sekret, který ještě než opustí snovací bradavky tuhne a tvoří se z něj vlákno. Hlavní složkou je bílkovina nazývaná fibroin. Protože tvorba této bílkoviny je energeticky náročná, pavouci málokdy budují zcela novou pavučinu, spíše se ji snaží neustále opravovat.

Sklípkan největší je největším pavoukem na světě. V rozpětí nohou může mít až 30 cm a v těle může měřit až 12 cm. Loví žáby, ještěrky, myši, a dokonce i malé hady a mláďata.

Nejmenším pavoukem na světě je patu marplesi. Je tak malý, že na špičku tužky by se jich vlezlo 10.

Mezi nejsmrtelnější pavouky patří černá vdova, sklípkanec jedovatý a koutník jedovatý. Jeden z nejobávanějších pavouků na světě, tarantule, má ve skutečnosti překvapivě slabý jed i kousnutí, které připomíná spíše vosí bodnutí.

Nejjedovatějším pavoukem na světě je palovčík brazilský, často nazývaný také banánový pavouk. Tito agresivní pavouci putují po zemi v lesích Střední a Jižní Ameriky a hledají jídlo. I malé množství jedu tohoto pavouka dokáže zabít člověka. Z banánů k nám dovezených se ve vzácných případech může objevit i u nás.

Kousnutí koutníka jedovatého, který žije na jihovýchodě Spojených států, je obzvláště nebezpečné, protože je ze začátku bezbolestné. Osoba, kterou pavouk kousne, si toho zpočátku ani nemusí všimnout, ale po chvíli začne rána otékat a neuvěřitelně bolet. Pokud se kousnutí neléčí, může i zabít.

Arachnofobie je strach z pavouků. Je to jedna z nejčastějších fobií v Severní Americe a Evropě. Arachnofobie je paradoxně méně častá v tropických místech, kde se vyskytují obří a chlupatí pavouci.

Zatímco lidé mají svaly na vnější straně kostry, pavouci mají svaly na vnitřní straně. Pavoučí kostra tak pokrývá a chrání pavoučí svaly.

Někteří pavouci, například ti domácí, jsou schopni se spustit po zdi, protože jejich nohy jsou pokryty drobnými chloupky, které mohou přilnout k povrchu. Na druhou stranu se ale nemohou dostat například ven z vany, protože je její povrch příliš kluzký. Jiní pavouci, například ti zahradní, nemohou chodit po zdech, protože jejich nohy končí drápky, které jim pomáhají uchopit nitě.

V tropických oblastech existují pavouci, kteří si vytvářejí hedvábnou síť, kterou poté vrhají na svou kořist.

Sklípkanec jedovatý je agresivní pavouk, který utočí na lidi a kouše je. Jeho jed dokáže člověka zabít za pouhých 15 minut. Naštěstí existuje protijed. Úmrtí na kousnutí tohoto pavouka je tak dnes poměrně vzácné.

Pavouci nemají zuby, takže nemohou žvýkat potravu. Místo toho vstřikují do své potravy trávicí šťávy a pak ji vysávají.

Většina pavouků žije sama a občas se setkává se svými pavoučími kamarády. Několik druhů pavouků je společenských a žije ve skupinách. Například v Africe žijí kolonie pavouků druhu Stegodyphus, které pokrývají celé stromy.

Snovačka jedovatá nebo také černá vdova je dlouhonohý pavoukovec s velkým zadečkem a výrazně menší hlavohrudí. Samice jsou podobně jako u jiných pavouků výrazně větší než samci (bez končetin jsou až 3 cm dlouhé, s končetinami 4–5 cm) a mají leskle černé tělo s oranžově až červeně zbarvenou skvrnou na zadečku připomínající tvar přesýpacích hodin. Samci jsou až o polovinu menší než samice. Nápadné zbarvení na zadečku samic černých vdov slouží jako výstraha pro masožravé živočichy. Případy, kdy nějaký větší živočich snovačku napadne a zkonzumuje, nejčastěji končí úmrtím nebo vážnými zdravotními potížemi. Snovačka jedovatá se množí pohlavně. Samice před spářením vypouští zvláštní výměšek, který přitahuje samce žijící v okolí. Po spáření samce zabije, díky čemuž dostala i svůj alternativní název černá vdova. Svá vejce ukládá do kulovitého útvaru z jemných vláken, kde jsou dobře zamaskována a chráněna před vnějšími podmínkami. Během jednoho léta může naklást čtyři až devět snůšek, přičemž může každá obsahovat i více než 200 vajíček. Samice černé vdovy potřebuje samce k páření pouze jednou za život. Poté, co se jednou spářila, dokáže produkovat vajíčka po celý zbytek svého života, což jsou pouhé 2 roky. Jed černé vdovy je 15krát silnější než jed chřestýše.

Některé druhy pavouků rodu skákavkovitých vidí světelná spektra, které lidé nemohou vidět. Někteří z nich například vidí i UVA a UVB světlo.

Pavouci nejsou hmyz. Jsou to pavoukovci, což je skupina bezobratlých živočichů z podkmene klepítkatců. Kromě pavouků k nim patří například i sekáči, štíři nebo roztoči. Mají 8 nohou a 2 hlavní části těla – hlavohruď a zadeček. Oproti tomu hmyz má jen šest nohou a tři hlavní části těl – hlavu, hruď a zadeček.

Většina pavouků má 8 očí, které jsou posazeny velmi blízko sebe. Mají také drobné chloupky na nohou, pomocí kterých slyší a cítí. Různé chemické látky mohou ovlivňovat, jak pavouci předou své pavučiny. Například pavouci na LSD předou krásné pavučiny, zatímco pavučiny pavouků na kofeinu jsou strašné. Vědci se domnívají, že zkoumání tvaru pavučiny může pomoci odhalit přítomnost chemikálií a znečisťujících látek ve vzduchu.

Nejznámější metodou lovu kořisti je její chycení do lepkavé pavučiny. Různá umístění pavučiny umožňují různým druhům pavouků v jedné oblasti chytat odlišné druhy hmyzu, například horizontálně umístěné sítě zachycují hmyz, který vzlétá z rostlin pod nimi, zatímco vertikálně umístěné sítě zachycují hmyz v horizontálním letu. Pavouci, kteří budují pavučiny, mají špatný zrak, ale jsou velmi citliví na vibrace.

Tarantule může zkapalnit tělo myši za 2 dny. Zanechá za sebou jen hromádku kostí a kůže. Některé tarantule se dožívají více než 20 let.

Tvrzení, že člověk během spánku spolkne průměrně 4 pavouky, je mýtus. Je vysoce nepravděpodobné, že by pavouk zalezl do úst spícího člověka.

Vaření sklípkani představují pro Kambodžany a pro indiány kmene Piaroa z jižní Venezuely pochoutku.

Pavouci žijící na našem území, kteří jsou větších rozměrů nebo jsou to druhy nápadné svým zbarvením, jsou:

  • Pokoutník – pokoutníci jsou poměrně velcí pavouci, kteří si v přírodě tkají sítě na skalách, v dutých stromech, pod vývraty. V našich obydlích pak tkají sítě na podobných místech – ve sklepích, garážích, v šachtách, ve vzduchotechnice, za skříněmi, prostě „po koutech“; odtud jejich jméno. Když pavouka opatrně vezmete do dlaní, je jako peříčko. Nejjednodušší je přiklopit ho sklenicí, podsunout pod něj pohlednici, obrátit, aby do sklenice spadl, a pak jej vyhodit ven.
  • Zápřednice – zápřednice jsou velcí pavouci, kteří vás mohou i kousnout. Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) se vyskytuje v teplých oblastech našeho státu (Polabí, střední a středozápadní Čechy, jižní Morava), a to nejčastěji na loukách. Zapřádá si pavučinové hnízdo v klasech trav. Kousnutí zápřednicí jedovatou je bolestivé a místo kolem vpichu opuchne. Ke kousnutí ovšem dochází opravdu výjimečně, pavouk kousne, jen když jej někdo zmáčkne. Varování před možnými komplikacemi pro alergiky je spíše předběžná opatrnost – doložený případ nějakých zdravotních následků dosud chybí (a vzhledem k tomu že zápřednice jedovatá se vyskytuje běžně v celé jižní Evropě, pokud by byla skutečně nebezpečná, dávno by se to vědělo). Kousnutí může být vzácně doprovázeno i zvýšenou teplotou, zrychleným tepem a podobně. Je ovšem těžké odlišit faktický účinek kousnutí od psychického stresu z obav, které člověk v takovém případě zažívá. Příznaky kousnutí samy odezní během několika hodin nebo do druhého dne, otok a bolestivost místa kousnutí mohou přetrvat o něco déle. Uvědomme si, že na bodnutí včelou, vosou či sršní v ČR každoročně někdo zemře, ale na kousnutí naším domácím pavoukem u nás ještě nikdo nikdy nezemřel.
  • Meta temnostní – tento pavouk je dost velký a tká hodně řídké sítě, takže v nich nápadně visí, zvlášť když je pavouků více pohromadě.
  • Křižák pruhovaný – v Čechách byl nalezen prvně ve vojenském újezdu Mladá u Milovic v roce 1990. Nebezpečný být nemůže.
  • Křižák obecný – vyskytuje se úplně všude, v řídkých lesích na keřích, na lesních okrajích, na vysokých bylinách, ve starých kolnách. Křižáci si tkají nádherné kolové sítě.

Zdroj: Pavoučí kousnutí

Autoři obsahu

Mgr. Světluše Vinšová

Mgr. Michal Vinš

Nina Vinšová

Mgr. Jana Válková

Gabriela Štummerová


ČeskéNápady

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

SiteMAP

RSS

NABÍDKA OBCHODU