PĚSTUJEME KALU je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Hned na začátku je třeba konstatovat, že kalové čerpadlo nemůže být nikdy tak efektivní jako čerpadlo na čistou vodu. Konstrukce čerpadla je založena na teoretických a vědeckých poznatcích, ale kalová čerpadla musí splňovat ještě mnoho dalších kritérií a požadavků, jako je například průchodnost, schopnost nezadírat se či odolnost vůči vysokému opotřebení. Kompromis spočívá vždy mezi tím, co je žádané a co je možné, ve smyslu životnosti čerpadla a celkových nákladů.
Ponorné kalové čerpadlo
Odstředivá kalová čerpadla využívají síly, která se tvoří v rotujícím oběžném kole, a předávají ji čerpanému médiu stejným způsobem, jako je tomu u čerpadel pro čisté tekutiny. Nicméně tím podobnost de facto končí. Kalové čerpadlo se skládá z:
Oběžná kola
Jsou hlavní rotační součástí, která předává energii dopravované kapalině pomocí lopatek. Lopatky oběžného kola kalového čerpadla musí být silnější než lopatky klasického vodního čerpadla. Kvůli této tloušťce musí být na kole méně lopatek, jinak by byl průchod pro čerpané látky příliš úzký, a to by mělo negativní vliv na výkon a průchodnost čerpadla. Tento fakt vede ke snížení čerpací výšky a účinnosti. Zřídkakdy jsou oběžná kola z kovových slitin opracována na vnějších plochách. Tato práce navíc se nevyplatí, jelikož oběžná kola (stejně tak i vložky skříní) mají omezenou životnost, a to i přesto, že jsou vyrobena z odolných materiálů. Po opotřebení, kdy klesá výkon čerpadla, se musí vyměnit. Oběžná kola mají obvykle rovné nebo Francisovy lopatky. Pro některé typy kalů mají lopatky typu Francis vyšší účinnost, lepší sací výkon a mírnější opotřebení, jelikož úhel lopatky je shodný s úhlem nátoku tekutiny, jde o takzvaný bezrámový nátok. Rovné lopatky oběžného kola vykazují mírnější opotřebení ve velmi hrubých kalových aplikacích nebo tam, kde forma na lití vylučuje Francisovy lopatky a je nutné použití elastomerové oběžné kolo. Počet lopatek oběžného kola se obvykle pohybuje mezi třemi a šesti v závislosti na velikost částic v suspenzi a velikosti kalového čerpadla. Oběžná kola jsou buď uzavřená, nebo otevřená. Uzavřený typ oběžných kol (s krycím diskem) je běžnější než otevřený typ (bez krycího disku), který se někdy používá pro speciální aplikace. Oběžná kola jsou obvykle uzavřena z důvodu vyšší účinnosti a menší náchylnosti k opotřebení v přední části. Otevřená kola se používají nejčastěji v menších čerpadlech a tam, kde čerpané částice mohou způsobit ucpání. Dalším rysem oběžných kol kalových čerpadel je použití vyrovnávacích lopatek na zadní straně nosného disku. Tyto lopatky mají dvojí funkci. Redukují (vyrovnávají) tlak a udržují pevné částice mimo mezery mezi oběžným kolem a spirálou pomocí odstředivé síly. Příklady použití standardních oběžných kol: jednokanálové uzavřené kolo se využívá na čerpání vláknitých kalů; dvoukanálové uzavřené kolo se využívá na čerpání strusky s menšími částicemi; kolo pro dopravu kašovitých směsí se využívá k čerpání septiků, kolo s ejektorovými kanály se využívá k čerpání kašovité, silně proplyněné kapaliny (papírovinu).
Spirály čerpadel
Jedná se o část čerpadla, která uzavírá oběžné kolo. Rychlost proudění ve spirále je ve srovnání s č
Ve svém příspěvku TÚJE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavlina.
Prosim o radu. Mame kolem plotu vysazene krasne vvsoke tuje. Pul metru od tuji mame sklenik, kde pestujeme zeleninu. Od znameho jsem se dozvedela, ze tuje jsou jedovate. Ted se bojim, zda-li to nevadi zelenine. Neni to nebezpecne? Dekuji za odpoved. S pozdravem Pavlina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Wolfova.
Pres zimu se mi pod tihou snehu osklive rozsklebily tuje. Muzu to jeste nejakym zpusobem napravit? Dekuji za rdu.
Její pěstování v bytě není zas tak náročné, i když její růstový rytmus vypadá na první pohled složitě. A přitom tato rostlina přežije i nedostatečnou péči. Jedno si však při pěstování musíte uvědomit. Rostlina chce mít svůj klid, takže ji nedoporučujeme při vegetačním růstu přenášet z místa na místo nebo květináčem otáčet. Jako pokojové rostliny se pěstují dva druhy, a to Kala aethiopica var. gigantea Hort., která je mohutného vzrůstu, a Kala aethiopica hybr. Perla ze Stutgartu, jejíž vzrůst je nízký a je celkově drobnější. Na jaře, po odkvětu, necháme rostlinu zatáhnout. Nejpozdější termín by měl být konec května. Většina listů v té době zežloutne a uschne a zůstane jen zelené srdíčko rostliny, tedy jeden dva malé zelené listy. Rostlinu v této době můžeme umístit i do venkovního prostředí. V době odpočinku kalu zaléváme velmi mírně a jen občas. Delší doba sucha jí nevadí, naopak. Koncem srpna pak rostlinu přeneseme na stabilní stanoviště. V této době můžeme také kalu přesazovat a můžeme rozdělit i mohutné trsy na více rostlin. Přesazujeme do směsi jílu a listovky s příměsí rašeliny a písku. Do zeminy pro kaly se přidává i mletá rohovina. V době vegetačního růstu vyžaduje kala hojnost vody, a pokud možno i často rosíme. Odpovídá to tak nejvíce jejím podmínkám v přírodě. Až do období květů jednou týdně kalu přihnojujeme slabými tekutými hnojivy. Zimní stanoviště by kala měla mít kolem 10 °C a chráníme ji proti intenzivnímu slunečnímu svitu. Zantedeschia aethiopica se velmi dobře hodí i pro hydroponické pěstování, ale i zde musíme zachovávat její růstový rytmus. Ze škůdců ji v nevětraných suchých místnostech s oblibou napadají mšice. Mnozí majitelé kaly se ptají, proč jim kala nekvete. Ve většině případů je to proto, že nezachovávají její růstový rytmus. Zalévají ji po celý rok naprosto stejně a neumožní rostlině prodělat dobu vegetačního klidu. A právě v tom ve většině případů spočívá příčina neúspěchu. Musíte si uvědomit, že každá rostlina, nejenom kala, je uzpůsobená i přes mnohaleté pěstování podmínkám ve své původní vlasti a tyto podmínky je nutno co nejvíce zachovávat i při pokojovém pěstování. Proto je dobře si o každé doma pěstované rostlině toho prostudovat co nejvíce, abychom pěstování doma přizpůsobili podmínkám v její domovině. Dodržíte li tedy její růstový rytmus, odmění se vám rostlina svými květy.
V naší poradně s názvem ČERNÉ TEČKY NA RAJČATECH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Tereza.
Dobrý den,
na balkoně pěstujeme rajčata, ale objevili se nám na listech černé tečky - viz foto. Prosím o radu, co by to mohlo být a jak s tím bojovat. Našli jsme, že by to mohla být septoriová skvrnitost, ale nejsme si jisti.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na fotografii není septoriová skvrnitost, spíše to vypadá jako příznak nerovnováhy ve výživě. Bude zřejmě třeba snížit dávky dusíku a zvýšit fosfor a draslík. Rostlinám by prospěl postřik na list hnojivem s vyšším obsahem fosforu. Zároveň bude třeba zamyslet se nad hnojivem v zálivce a zkusit použít Kristalon zdravé rajče a paprika.
Při dopravě kalů a suspenzí, které obsahují vláknité příměsi (zbytky textilií), se v rotujících kanálech čerpadel tvoří provazce, které mohou způsobit i jejich ucpání. K čerpání těchto suspenzí a kalů se nejčastěji používají oběžná kola jednokanálová nebo dvoukanálová. Oběžná kola také mohou být osazena řezacím plátkem, který rozsekává různé vláknité materiály. Také se může použít řezací zařízení, které je umístěno na sání kalového čerpadla, to však zhoršuje sací schopnost čerpadla. Do septiků by mělo být zvoleno čerpadlo kovové s mobilní instalací, zde ale záleží na tom, kolik chcete do čerpadla investovat a jak často ho budete používat. Kalové čerpadlo může být vybaveno plovákem, který spustí čerpadlo při ponoření, nebo manuálním ovládáním.
Ve svém příspěvku PODZIMNÍ ŘEZ VINNÉ RÉVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Táňa Kuklová.
Dobrý den, prosím Vás laskavě o odpověď.
Žijeme na Vysočině ve městě Jihlavě. Na zahradě, na jihozápadní straně rod. domku jsme před 40 lety zasadili vinnou révu. Roste na stěně na ploše asi š. 1,60 m a v.2,0 m. Dali jsme tehdy 2 sazenice asi jen 30 cm od sebe /ani už nevím proč/. Pamatuji se, že prodejce říkal, že se jmenuje muškátové. Hrozny jsou růžové, sladké , s peckami. Moc neplodí, nevěnovalijsme téměř stříhání.
Stejnou sazenici jsme zasadili i do skleníku. Protože ve skleníku pěstujeme hlavně rajčata, na jaře jsem tuto révu velmi radikálně ostříhala a nyní jsme si my, vnoučata i kosáci pochutnali. To bylo hroznů, jak ještě nikdy.
Ta réva venku je hustá, rozrostla se, má 5 kmínků, plodí až ve výšce, musím lézt po žebříku a už se trochu obávám/ je mi 72 let /. Prosím, jak ji nejlépe omladit, tedy zachovat, plodí hrozny,...? Jak ji snížit, abych plody mohla sklízet ze země - tak, jako ve skleníku, kdy tento zásah udělat, na podzim nebo na jaře ? Anebo tuto raději vykopat a místo ní vysadit novou ? Do toho se mi moc nechce, synové jsou s rodinami v Praze a v cizině, manžel už mi kvůli zdravotnímu stavu nepomáhá.
Velmi Vám děkuji za odpověď.
S pozdravem
Táňa Kuklová
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Základem moderních hybridů se stala odrůda Mandevilla sanderi, která byla objevena v roce 1840 severně od brazilského Ria de Janeira, a proto vznikl i tento název Dipladenia hybrida rio. Oblíbená popínavá rostlina s trubkovitými květy v barvě bílé, růžové nebo purpurové dorůstá do výšky 25–200 cm. Rostlinu lze udržet i ve tvaru keříku, pokud ji ihned po odkvětu seříznete. Kvete od května do října. Pěstujeme ji jako pokojovou rostlinu, s možností letnění venku.
Pěstování dipladenie hybrida rio bývá úspěšné, pokud dodržujeme zejména dvě zásady – pěstujeme ji jako přenosnou rostlinu a zajistíme vysokou vzdušnou vlhkost v okolí rostliny. V suchém prostředí dipladenie nepokvete a listy jí budou opadávat nebo se kroutit.
Dipladenii můžeme pěstovat jako pnoucí liánu, musíme ale rostlině zajistit pevnou oporu, při dobré péči můžou mít výhony délku až tři metry. Další způsob pěstování je ve formě keře. V tomto případě musíme dipladenii brzy na jaře poměrně hluboko seříznout. Při řezu dejte pozor na jedovatý latex.
Přes léto dipladenii můžeme hnojit hnojivy pro balkónové rostliny a umístíme ji na plné slunce.
Dipladenie má dužnaté kořeny, které slouží jako dobrá zásobárna vody, proto rostlina zvládne i krátkodobé opomenutí zálivky.
Rostlina se poměrně snadno množí stonkovými řízky (použijte však vždy ještě nezdřevnatělé výhony).
Při nákupu si dipladenii dobře prohlédněte, neměla by jevit známky plísňového onemocnění, listy by měly být bez škůdců, zdravé, lesklé. Na dipladenii byste měli najít množství poupat a jen málo odkvetlých květů. Po přinesení domů květinu ihned přesaďte z plastového květináče do hliněného nebo do samozavlažovací nádoby.
Ve svém příspěvku DYNĚ HOKAIDO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Šárka.
To mne také zajímá, snad někdo napíše - řeším přesně to samé - dýně nám vyrostly z původně šedé a oranžové a máme oranžovou,šedé a zelené... Nevíte někdo? A stejně nepoznám, jeslti jsou už ok, rostliny povadly poté, co jsem jim teď v říjnu už ostříhala listy a další výhony, ale že by měly stonek dřevnatý mi nepřijde... Některé se při stříhání podařilo nechtě oddělit (rostliny mi různě prorostly do sebe a rozbujely se a nebylo možné to rozklíčovat :D
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Michaela.
Nebude to zkřížením (přenos pylu) s cuketou? Někde jsem četla, že právě tím, když pěstujeme obě rostliny kousek od sebe, může dojít k mutaci dýně.
Diefenbachii pěstujeme ve větší nádobě s běžnou zeminou pro pokojové rostliny nebo zahradní zeminou složenou z listovky, rašeliny a hrubého písku, obohacenou dobře vyzrálým kompostem. Diefenbachii pěstujeme nejlépe jako solitér nebo jako dominantní rostlinu ve skupinách.
Diefenbachie má vysoké nároky na teplotu a vzdušnou vlhkost. V létě jí vyhovuje vyšší teplota, ale ne přes 30 °C, v zimě nejlépe teplota mezi 18 a 20 °C, starší rostliny je možné pěstovat při 16 °C, ale teplota pod 14 °C již může vést k poškození rostliny.
V létě by se měla chránit před přímým sluncem, v zimě jí naopak vyhovuje jasně osvětlené místo. Rostlina nesnáší průvan.
Zálivka by měla být na jaře a v létě častá, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit.
Přibližně každý druhý rok na jaře by se měla rostlina přesadit. Nejlépe je použít směs hrubé listovky, drnovky, rašeliny a písku smíchané v poměru 2 : 2 : 1 : 1 – pH substrátu je vhodné 5,5 až 6.
Diefenbachie se množí vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkladně umýt ruce.
Rostlinu hnojíme 1x za 14 dní speciálním tekutým hnojivem pro pokojové rostliny.
Normálním jevem je opadávání spodních listů. Proto je vhodné čas od času rostlinu omladit seříznutím stonku 10 centimetrů nad zeminou v květináči. Velmi brzy vám obrazí a vrchní část rostliny můžete nechat znova zakořenit.
Ve svém příspěvku KVĚTINA KALA PĚSTOVÁNÍ V KVĚTINÁČI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Draha Pokorna.
Dostala jsem loni v listopadu kalu tmavomodrou až do fialova k narozeninám v květináči. Krásně kvetla ale běhemdvou měsíců asi ztratila listy a zůstala tak. Nevěděla jsem co dál, protože nemám žádné zkušenosti s pěstováním kali. Tak jsem ji přesadila do věšího květináčku a sem tam zalila.Teď ale běhemměsíce a půl narostli nové listy pěkné, ale začínají mít hnědé fleky a nevypadá to vůbec hezky.Tak jsem se chtěla někoho z Vás přes meil zeptat co s tím dál mám dělat.Zatím květ není v dohlednu.Květináč má průměr asi 16cm,cibulka tak8cm.Za případné rady velice děkuji Pokorna draha
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ema.
Škumpa vlasatá (Cotinus coggygria) je okrasný polokeř spadající do stejné skupiny jako škumpa orobincová. Její hlavní předností je však fakt, že se nejedná o invazivní druh a nezaplevelí nám celou zahradu. Pochází z jižní Evropy, Ruska a Číny a dorůstá maximálně 5 metrů. Svým vzhledem je však od škumpy orobincové odlišná, listy mají podobný tvar jako listy lísky, ale jsou tmavší a hladké. Květy mají až třicet centimetrů, podle odrůdy jsou bíložluté nebo načervenalé barvy. Rostlina je velmi nenáročná a roste téměř všude. Na podzim se také nádherně zbarvuje.
Škumpa vlasatá je poměrně odolná dřevina, která nemá zvláštní nároky na pěstování. Vysazujeme ji nejlépe na podzim do hlinitopísčité, dobře propustné a mírně vápnité zeminy. Je-li bohatá na živiny, nepotřebuje škumpa žádné přihnojování. Zálivkou šetříme, vhodnější je menší přísušek než zamokřená půda. Zimy u nás tato škumpa dobře přežívá, a pokud namrzne, poškozené výhony na jaře odřežeme a keř znovu obrazí. Prutovité větve mohou za sezonu dosáhnout až metrové délky. Protože však kvetou na dvouletém dřevě, není vhodné je každým rokem seřezávat. Chceme-li keř tvarovat, pak jen opatrně a po částech, abychom se nepřipravili právě o dekorativní vlasy, pro které škumpu pěstujeme. Jinak řez snáší dobře a obráží spolehlivě, díky čemuž si můžeme vytvarovat i pro menší zahrady přiměřeně velký keřík s kompaktní korunou.
Škumpa vlasatá je nejen vhodná jako dekorativní dřevina do zahrad, kde ji pěstujeme nejlépe jako solitéru, ale hodí se i k řezu – svými pestrobarevnými listy a „vlasy“ obohatí nejrůznější květinová aranžmá. Průmyslově se pěstuje k výrobě třísloviny, na kterou jsou její listy bohaté. Dřevo, které má žloutkově žlutou barvu, využívají řezbáři k tvorbě šperků, dekorací a k výrobě dýh pro intarzie.
V naší poradně s názvem KALA DO INTERIÉRU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina.
jako dárek jsem dostala kalu v barvě růžové,hned jsem si prostudovala její pěstování a jaké bylo pro mě smutné zjištění,když po 10 dnech začla uhnívat aniž bych ji vůbec zalila,nevíte čím to může být?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Problém bude v tom, že jste rostlinku dostala asi nakaženou hnilobnou nákazou od předchozího pěstitele. Často za to můžou skladovací podmínky prodejce a nevhodná péče, obvykle ve velkých hobby-marketech. Pokud rostlina uhnila, tak ji již nic nezachrání a bohužel se s ní budete muset rozloučit. Kala je velmi náchylná na tento typ nákazy, protože ke svému růstu potřebuje dostatečně zamokřený substrát a vlhkost prostě hnilobné zárodky přitahuje a prospívá jim.
Gymnocalycium mihanovichii nesnáší průvan a má rádo slunné stanoviště, ostatně jako většina kaktusů. Za horkých letních dní je však třeba přistínění. Bez slunce se gymnocalyciu nedaří a pomalu hyne. Vyhovuje mu běžná pokojová teplota. V zimě by měla být rostlina na suchém, chladném stanovišti. Teploty mezi 6–8 °C jsou pro gymnocalycium v zimě ideální. V letních měsících rostlině svědčí pobyt na venkovním stanovišti. Před větrem a deštěm chraňte tyto kaktusy na vhodném stanovišti. Gymnocalycium je nutné každoročně přesazovat.
Přesazování se provádí nejlépe brzy na jaře nebo v létě, tedy během stagnace růstu. Kaktus vyjmeme, zbavíme starého substrátu, kořeny necháme několik dní zaschnout, aby v nové zemině nehnily. Pak rostlinu zasadíme. Nádoba by měla být jen o málo větší než původní. První zálivku provedeme asi za čtrnáct dní od přesazování.
Pěstujeme-li rostlinu při nízké teplotě, omezíme i zálivku. Gymnocalycium není náročné na vodu ani na vlhkost vzduchu, snese i částečné sucho. Zaléváme měkkou, odstátou vodou. Gymnocalycium dobře snáší suchý vzduch, rosení teplou vodou mu však prospívá. V pěstební nádobě musí být dobrá drenáž, aby se zabránilo přemokření rostliny. Příliš chladné a vlhké stanoviště způsobuje, že rostlina neroste a kořeny pomalu uhnívají.
V bytech jsou kaktusy napadány zejména sviluškou (bílá pavučinka) nebo vlnatkou (bílé chomáče lepkavé hmoty). Dále pak také štítenkami a háďátky. Příliš chladné a vlhké stanoviště způsobuje, že rostlina neroste a kořeny uhnívají.
Během největších veder uprostřed léta kaktusy přestanou růst. Začnou stagnovat a nepřijímají zálivku. Proto v tomto období zaléváme opatrně. Nadbytek vody by mohl způsobit zahnívání kořenů.
Zhruba v říjnu kaktusy začneme chystat na přezimování. Měly by prožít přirozené klesání teplot. Pokud je pěstujeme na okenním parapetu zvenku či na balkoně, o postupný pokles teplot se postará příroda sama. Kaktusy zimují při osmi až dvanácti stupních Celsia zcela bez zálivky. Mohou být na světle i ve tmě. Horký byt jim nesvědčí.
Po zimě, asi v březnu, kaktusy přineseme do tepla, postavíme je na jižní, západní či východní okno a pomalu necháme probouzet. Jakmile se objeví zelený vrchol a nové trny, zalijeme kaktus teplou vodou (asi 50 °C).
Jedná se o malé ponorné čerpadlo, které je určeno k čerpání znečištěných odpadních vod, například fekálií, kalů s obsahem drobných kusovitých částic do průměru 10 mm. Čerpadlo je vybaveno mělnícím zařízením k rozmělnění částic obsažených v čerpaném médiu. Výtlak čerpadla je 10,3 m s průtokem 3,5 l/s, je vyrobeno z litiny – nerezu, hmotnost je 12 kg. Vyrábí Sigma pumpy Hranice s.r.o.
Ve svém příspěvku POKOJOVÁ KALA PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Katka.
Dobrý den,
koupila jsem si před dvěma týdny do nového bytu kalu a mám stejný problém. Zjistila jste příčinu? Jak se Vám podařilo květinu zachránit?
Děkuji, K.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Nekvindová Hana.
Kalu jsem nezachránila koupila jsem jinou ta vydržela do odkvětu ale hlíza byla stejně nahnilá takže opět jsem vyhazovala.Nekvindová
Kde můžeme najít prvopočátky pěstování vinné révy?
Pravděpodobně v Asii, a to konkrétně v oblasti okolo Kaspického moře, někde na území dnešní Gruzie, Arménie či Ázerbájdžánu. Nejstarší nálezy svědčící o zpracování hroznů na víno pocházejí z Turecka, Libanonu a Sýrie. Stáří jejich vzniku je odhadováno na dobu asi před 7 000 až 10 000 lety. Révu také běžně pěstovali Sumerové, Asyřané, Babyloňané, Egypťané. Často bylo její pěstování pod patronací některého z bohů, například v Egyptě bylo zasvěceno bohu Osirisovi.
Jistě už většina z nás slyšela o bakchanáliích, tedy antických slavnostech Řeků, kterými oslavovali boha Dionýsa čili Bakcha, syna nejvyššího boha Dia. Byly to bouřlivé slavnosti, plné všeobecného hýření, sexuální nevázanosti a bohatýrského popíjení vína; to vše pochopitelně k uctívání onoho boha. Řekové víno popíjeli, ale byli také zkušenými pěstiteli révy a výrobci vín. Kromě běžných vín uměli vyrábět i speciality, jako vína kořeněná, ochucovaná bylinami či medem. Zkušenostmi se dopracovali k vědomostem, které bychom mohli označit jako „vinařskou chemii“. Pro sedimentaci kalů, tedy vyčistění vín od kvasnic a pro zrání vína používali amfory, kde se v úzké dolní části kaly dobře usazovaly a zůstávaly zde zhutnělé gravitací i při vylévání vína. Úzké hrdlo na vrcholu amfory zase zabraňovalo přístupu vzduchu, o kterém se už tehdy vědělo, že vínům škodí. Proto se také amfory uzavíraly korkem či dřevěnými kolíky, které se ještě zalévaly smolou nebo sádrou, aby vína byla chráněna před oxidací a také aby nevysychala. Pro převážení vín po jednotlivých řeckých ostrovech bylo potřebné vína konzervovat – k tomu se používala mořská voda. Bylo tedy tehdy běžné, že tato vína byla slaná.
Pěstování révy a pití vína převzali od Řeků Římané, kteří víno zasvětili svému bohu Jupiterovi. Římané se také brzy stali zkušenými pěstiteli i dobrými výrobci vín. A co víc, nevycházeli jen ze zkušenosti, některé pěstitelské zásady byly přímo nařizovány. Byl například vydán zákaz sázet ve vinohradech zastiňující rostliny, jako lísky, olivy aj. (Uvědomili si totiž, že réva je světlomilná, jak jsme si řekli na začátku našeho besedování o révě a vínech.) Narůstající výhony se vyvazovaly k oporám (první opěrné konstrukce, často ve tvaru pergol). Vinice se oplocovaly a byly ustanoveny přísné tresty za krádeže.
Římané, stejně jako Řekové, vína ředili – pití neředěného vína bylo považováno za barbarství. Pití vín byla společenská záležitost; vína se pila na hostinách, požádaných bohatými, společensky vysoce postavenými osobnostmi v jejich palácích. Je zajímavé, že v té době sice existovaly hospody a putyky, a
Koncentrovaná kyselina fosforečná se ředí vodou. Při směšování s vodou se musí dbát na to, aby příliš nevzrůstala teplota roztoku. Kyselina se vždy pomalu a za stálého míchání přidává do vody, nikdy ne naopak! Produkt se vstřebává všemi cestami expozice. Dráždí dýchací orgány, je žíravý, způsobuje vážné popáleniny a těžce se hojící rány. Vnikne-li do očí, hrozí poškození až ztráta zraku (oční dráždivost: králík 119 mg – silně dráždivý (SEV); kožní dráždivost: králík 595 mg/24 hod – silně dráždivý (SEV)).
Vypouštění vod obsahujících produkt do kanalizace a vodotečí je přípustné až po neutralizaci a za podmínek stanovených vodohospodářskými orgány. Eliminace fosforu v odpadních vodách se provádí srážením solemi trojmocného železa či hliníku. Vzniklá nerozpustná suspenze se absorbuje v aktivním kalu.
Vhodný materiál k zředění nebo neutralizaci: zředěný roztok hydroxidu sodného, hašené vápno, mletý vápenec, soda.
Při likvidaci zbytků produktu a jeho obalů je nutno postupovat v souladu se zákonem o odpadech, ve znění všech prováděcích předpisů (vyhláška, kterou se stanoví Katalog odpadů; vyhláška o podrobnostech nakládání s odpady). Jestliže se tento přípravek a jeho obal stanou odpadem, musí konečný uživatel přidělit odpovídající kód odpadu podle Katalogu odpadů. Zatřídění podle Katalogu odpadů je možno provádět na základě vlastností odpadu v době jeho vzniku.
Ve svém příspěvku KALA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina.
děkuji za odpověd,mohl byste mě poradit jak poznám při nákupu zda je kala v pořádku nebo nějak narušená?kala se mi hrozně líbí a chtěla bych je doma pěstovat.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Iveta.
Dobrý den, dostala jsem od manžela k svátku Valentýna fialovou kalu a chtěla bych se optat až mi odkvete jak se mám o ní starat, aby mi vydržela co nejdéle a zase kvetla pěstuji ji doma na okně.
Děkuji za odpověď
Iveta
Na počátku našeho povídání jsme révu definovali jako rostlinu teplomilnou a světlomilnou. Z těchto vlastností je možné její požadavky odvodit. Má podobné nároky na teplo jako některé teplomilné ovocné druhy, např. meruňky nebo broskvoně. To je ovšem velmi zjednodušené přirovnání. Vinohradníci pro posouzení vhodnosti lokality pracují s průměrnými denními teplotami, přesněji s teplotami aktivními. Aktivní teplota je z pohledu vinohradníka taková průměrná denní teplota, která je vyšší nežli 10 °C. Jednotlivé číselné hodnoty aktivních teplot se sečtou za celý rok a dostaneme se tak ke čtyřmístnému číslu, označovanému jako „suma aktivních teplot“. Podle jeho velikosti lze posoudit danou lokalitu z pohledu výběru odrůd:
Je-li hodnota sumy aktivních teplot okolo 2 200°C, lze zde v takových polohách vysazovat a pěstovat pouze nejranější odrůdy, např. Čabaňská perla, Jakubské nebo Vrboska.
Pokud se suma aktivních teplot pohybuje okolo hodnoty 2 500°C, jsou místní podmínky vhodné pro středně rané odrůdy, jako je např. Müller Thurgau nebo Modrý Portugal, Chrupky, Moravský muškát a další.
Většina středně pozdní odrůd (např. Veltlínské zelené, odrůdy z rodiny Rulandských, Tramín, Svatovavřinecké, Zweigeltrebe) a samozřejmě i pozdní odrůdy (Ryzlinky, André, Frankovka aj.) vyžadují nejlepší tepelné podmínky, tj. sumu aktivních teplot 2 700°C a více.
Kolik by mělo být stupňů, aby réva dobře odkvetla?
Průměrná denní teplota by měla být alespoň 15°C. V době iniciace, kdy se vytvářejí buněčné základy budoucích květenství pro následující rok, je nutná teplota nad 20 °C po dobu nejméně čtyř hodin. Iniciace probíhá v nejteplejších měsících; je-li v té době dostatek tepla, vytvoří se základy budoucích květenství na třech, někdy i na čtyřech nodech a dá se počítat se 3 – 4 hrozny na jednom letorostu.
A jak moc révě škodí mráz?
O révu se začínáme bát, když se minimální teploty blíží hranici mínus 15°C, to už totiž pomrzají nejcitlivější části – očka. Při teplotách okolo mínus 20°C pomrzá dvouleté dřevo a v mrazivých dnech s teplotami mínus 22°C můžeme počítat, že dojde i k pomrznutí starého dřeva, tedy kmínků.
A u jarních mrazíků je to jednoznačné: mráz kopřivu nespálí, ale rašící očka či již vyrašené rostoucí letorosty ano. Proto vinaři tři zmrzlé muže nemilují. Sem vložit Obr. 4 s popisem: Poškození vyrůstajících letorostů jarními mrazy
Co réva a voda?
Jak kdy. Nejlepší je, když prší v době před rašením oček. Dále jsou vhodné dešťové srážky po odkvětu, to se zvětšují bobule, a také samozřejmě v době, kdy bobule zaměkají. Déšť ale škodí v čase kve
V naší poradně s názvem KALA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie Svobodová.
Koupila jsem si kalu,kvetla krásně bíle a tedˇmá zelené květy.
Nevím čím to je nebo zda se má nějak zvláště hnojit.
Děkuji za odpovědˇ.
Svobodová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Život kaly je mnoholetý a rostlina pravidelně vstupuje do období spánku. To způsobuje, že květy s dlouhou životností mění barvu, často na zelenou a pak hnědou. Kala se zelenými květy je normální součástí životního cyklu zdravých rostlin. Rostlina začne soustředit energii na listy, které shromažďují energii, aby podpořily rozkvět příští sezóny. Když jsou květy plné a zelené, odřízněte je tak, aby rostlina mohla využít veškeré své zdroje na zásobování oddenků.
Zelené květy rovněž mohou být následkem přebytku dusíku. Zvolte hnojivo, které má méně dusíku a více fosforu.
A jako poslední možná příčina zelených květů je nedostatek denního světla. Krátké zimní dny a zamračeno nestačí rostlině, aby mohla vybarvit květy do bíla.
V únoru se pěstitelé věnovali správnému řezu révy, dnes jste zmínila některé tvary, jako například vertiko nebo jednoduchá záclona a minule při zastrkování výhonů nás zajímalo dvoudrátí. Ale ještě jsme nemluvili o drátěnkách jako takových.
To máte tedy pravdu. Vybudovat drátěnku je potřebné nejdéle v druhém roce po výsadbě, ale můžeme si o ní něco povědět už teď, i když založení vinice a vlastní výsadba nás teprve čeká. Na začátku našeho povídání jsem říkala, že réva je liána, proto potřebuje oporu. V šerém dávnověku, kdy révu ještě „nezotročoval“ člověk, protože réva je mnohem starší než lidstvo, si tato liána musela s oporou poradit sama. Vyřešila to tak, že „šplhala“ po kmenech až do korun stromů, kde bylo sluníčka dost a kde se jí líbilo. Dnes, kdy jsou vinice monokulturami, případně monokulturami s ozeleněním, révové keře nemají k dispozici žádné stromy, po kterých by mohly šplhat a na nichž by se mohly uchytit, a proto potřebují opěrné konstrukce. Několik století si naši předkové vystačili s tím, že na jaře ke každému keři zatloukli dřevěný kolík a k němu během vegetace vyvazovali ty výhony, které po vylámání na keři ponechali. Na podzim po sklizni a po opadu listí kolíky vytahali a uložili je na kraj vinice. Kdo nějaký kolík ukradl, aby si s ním zatopil, byl náležitě potrestán, jak se můžeme dočíst v tehdejších „legislativních“ předpisech, které pro vinice napsal císař a milovník vín Karel IV. Taková opěra keřům vedeným na hlavu stačila.
Dnes, když jsme postupně navrhli a začali využívat řadu způsobů vedení, už nám jen opěrné tyče nestačí, protože na keřích pěstujeme kmínky, na nich nařezáváme různými způsoby ramena s čípky a ve velkých výsadbách využíváme téměř výlučně jen tažně. Proto je potřeba, aby opěrné konstrukce byly složitější. Pro výsadby, ve kterých používáme traktory, je navíc nutné, abychom keře poněkud násilně formovali do víceméně „placatých tvarů“, aby se tam stroje s nářadím vešly. Proto dnešní drátěnky tvoří krajové a středové sloupky a mezi nimi jsou napjaté dráty. Samozřejmě, že počet a uspořádání systému drátů závisí na používaných pěstitelských tvarech, ale pro většinu tvarů se hodí kombinace dvou nebo jednoho spodního drátu, kterému či kterým se říká „vodící“ a dvou až tří dvoudrátí, do kterých se za vegetace zasunují přirůstající letorosty. Krajové sloupky nesou největší tíhu danou hmotností přibývající zelené hmoty, která často pronáší dráty. Ty se musejí čas od času napínat a tím by se časem mohly krajové sloupky zbortit, proto se ukotvují nebo musí být podepřeny vzpěrami. Středové sloupky se umísťují obvykle vždy mezi šestý až sedmý keř, případně mezi sedmý a&n
V naší poradně s názvem KALA HNOJENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Ťoupalová.
Dobrý den, jak mám hnojit pokojovou kalu? mám jí krásnou, přes zimu měla odpočinek, nyní má nádherné listy ale zatím nekvete. Děkuji za odpověď.
S pozdravem
Eva Ťoupalová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Krásné listy a žádné květy znamená mnoho dusíku v substrátu. Hnojte hnojivem s nízkým obsahem dusíku a občas zalévejte ve vodě rozmixovanými skořápkami.
Každý trávník je úplně jiný, proto je vždy potřeba přihlédnout k aktuálnímu stavu a podmínkám. Některý trávník může být trvale umístěn ve stínu, jiný je na celodenním slunci. Velice záleží na půdě, na které trávník pěstujeme, protože jinak bude zadržovat vodu a živiny písčitá půda, jinak jílovitá. Potřeby svého trávníku sami brzy rozpoznáte.
Ve svém příspěvku KALA VENKOVNÍ JEJÍ PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena.
Nikde nenachazim, zda chce venkovni kala na slunicko, nebo do stinu, kam nejlepe zasadit. Domaci kaly pestuji již léta, siroke okoli jsem podelila rozmnozenymi, ktere celou zimu krasne kvetou a na léto je necham pod stromem odpočinout. Jak ale s venkovni nevim?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Olga Čermáková.
Prosím vás můžete mi poradit jak a kdy množit venkovní kalu?Jestli na podzim když se ukláda nebo na jaře než se sázi do půdy.DĚKUJI MOC ZA RADU.s POZDRAVEM čERMÁKOVÁ
Množení rozmarýnu není náročné. Buď ho můžete vypěstovat ze semen, která se vysévají na jaře (březen). Následně pěstujeme při teplotě okolo 20 stupňů celsia. Do záhonu pak mladé rostlinky sázíme v červnu, a to do sponu přibližně 30 x 30 cm. Druhým způsobem množení je řízkování. Ze zdravé, měkké a ještě nezdřevnatělé rostliny odřízněte velmi ostrým nožem konce výhonků (řízky) 10 – 15 cm dlouhé, a to nejlépe v letním období. Zapíchejte je do vzdušné zeminy v květináči (smíchané s pískem) a půdu kolem lehce přitlačte. Aby se vám výhonky nezlomily, udělejte si předem tyčkou nebo kolíkem v hlíně dírky a z části rostliny, která „půjde pod zem“ otrhejte listy. Umístěte květináč na světlé místo (ne ale na přímé slunce) a udržujte mírnou vlhkost substrátu. Vzhledem k tomu, že se často všechny řízky neuchytí, dejte jich do jednoho květináče větší počet. Tvorba kořenů je ukončena do jara následujícího roku.
V naší poradně s názvem POKOJOVÁ KALA PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylvie Milotová.
Dostala jsem červenou kalu k svátku,ale uhnívají jí kořeny,ať jí zalévám,nebo ne .Bojím se,že mi dlouho nevydrží a přijdu o ní.Prosím o radu
Děkuji Sylvie
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
To je úplně normální. Kala miluje vodu a musí být stále vlhká. Toto prostředí prospívá různým patogenům, jako jsou plísně a bakterie a ty potom ničí rostlinu rozkladem. Stačí, když rostlina během své prodejní cesty byla jedinkrát postavena do kontaminované misky. Infekce se pomalu rozroste a v brzké době rostlinu zničí, obvykle až po prodeji. Obrana proti tomu je těžká, protože na každý patogen působí jiné prostředky a zjištění, které patogeny jsou přítomny v substrátu, vyžaduje laboratorní vyšetření. Navíc, když už jsou viditelné projevy nákazy, tak je zpravidla na nějaké léčebné zásahy pozdě.
Dracény pěstujeme podle konkrétního druhu na světle či v polostínu, vždy však bez přímého slunečního záření a bez průvanu. Těmto rostlinám nejlépe vyhovuje rozptýlené světlo, v létě mohou stát venku na chráněném místě (pozor na velký vítr, který by mohl rostlinu polámat). Dracénám obvykle vyhovuje normální pokojová teplota kolem 20 °C (maximálně však 25 °C). V zimě by neměla teplota poklesnout pod 15 °C. V té době snáší i mírné slunce. Dracény by nikdy neměly stát v průvanu, který jim hodně vadí a hlavně urychluje žloutnutí a opadávání spodních listů. Ale jestli listy žloutnou pomalu a postupně, nebojte se, u dracén je normální, že spodní listy postupně pomalu žloutnou tím, jak stárnou. Listy vydrží na rostlině totiž jen asi 2 roky a pak odumírají a odspoda rostliny odpadávají. Právě díky tomu dracény získávají svůj typický vzhled holého kmenu s bohatou listovou korunou.
Od března do září přihnojujte dracény jednou za 14 dní speciálními tekutými hnojivy pro pokojové rostliny, které neobsahují vápno. Protože dračince rostou pomalu, přesazují se podle potřeby. Mladé rostlinky přesazujte každý rok, starší rostliny pak každé 2 až 3 roky. Vhodná je výsadba do širokých nízkých květináčů. Pěstební substrát by měl obsahovat 2 díly drnovky, 1 díl listovky, 1 díl kompostové zeminy a 1 díl písku. Do zeminy je dobré přidat trochu dřevěného uhlí a antuky. Pokud se rostlině celkově nedaří a špatně roste (zejména na jaře), pak za to nejspíš může nedostatek živin. Vyhněte se raději pěstování v plastovém květináči, protože tak často dochází k přemokření rostlin, což se projevuje ztmavnutím kořenů a svěšením listů. Některé druhy dracén se dají dobře pěstovat i hydroponicky, tedy pouze ve vodě bez zeminy.
Banánovník (Musa) je rod bylin z čeledi banánovníkovitých (Musaceae). Zahrnuje jednak zakrslé druhy, které dorůstají výšky jen několika desítek centimetrů, jednak zástupce náležející k nejvyšším bylinám světa (až 16 metrů). Banánovník má velké, zelené, kožovité listy, které vyrůstají přímo z kmene. Pro své plody, banány, se staly banánovníky žádanou komoditou, kvůli které byli rozliční zástupci tohoto rodu zkulturněni a různě šlechtěni.
Banánové listy se využívají jako krmivo a význam má také pevné vlákno z banánových listů, ze kterého se vyrábějí například rohože nebo provazy. Z tohoto hlediska je nejvýznamnější druh banánovník textilní (Musa textilis).
Banány rostou v trsech, které mohou dosahovat hmotnosti až 60 kg. Mezi největší producenty banánů patří Brazílie, Indie, Indonésie, Ekvádor, Thajsko, Honduras, Kolumbie, Kostarika, Venezuela a další státy. V našich podmínkách pěstujeme banánovník jako dekorativní rostlinu v květináči, a to v interiérech, zimních zahradách, případně mrazuvzdorné odrůdy i na zahradě.
