PIERIS JEDOVATY je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Stálezelený okrasný keř pochází z hornatých končin východní a jižní Asie, některé druhy jsou domovem ve východní části Severní Ameriky a jeden druh dokonce na Kubě. Patří mezi vřesovcovité (Ericaceae) a má stejné nároky jako ostatní rostliny této čeledi. Všechny druhy pierisů bohatě kvetou – v barvách není výběr příliš bohatý – odstíny bílé a růžové. Již od brzkého jara se na keři objevují zvonkovité květy v hustých dlouhých hroznech. Přestože jsou pierisy jedovaté, med z jejich květů toxický není. Zvláštností všech keřů jsou výrazně barevné čerstvě rašící listy. Ať jde o odrůdy zelené, či pestrolisté, nové výhony mají svítivě červenou až oranžovou barvu. Jiné druhy zas v zimě mění bílé lemy listů na růžové.
Pieris japonský
Jedná se o středně velký keř o výšce 1–1,8 m a šířce 0,5–1,5 m. Je listnatý, stálezelený, s barvou listů zelenou až červenou. Kvete v dubnu až červnu, květy jsou bílé a nápadné. Pieris japonský je vhodné umístit na slunce nebo do polostínu.
Konvalinkově kvetoucí pierisy zaujímají mezi vřesovištními rostlinami v oblíbenosti horní příčky. Mají velice dekorativní, neopadavé listy a většina druhů brzy zjara kvete. V dnešní době se již málo pěstuje původní druh z Japonska, většinou na zahradách najdete odrůdy odlišného habitu, barvy květů i nově rašících listů.
Pieris nevyžaduje přílišnou péči, ale po odkvětu ostříhejte zavadlá květenství, aby se netvořily plody. Během sezony dvakrát až třikrát zkontrolujte listy, jestli na nich svrchu nejsou vidět světlé tečky. Znamenalo by to, že je napadl hmyz, jehož larvy vyžírají pletiva listů a zalepují spodek listů. V takovém případě stačí pieris postříkat vhodným insekticidem (Mospilan). Pokud v zimě napadá těžký sníh a máte rostlinu na dosah, jemně z ní sníh oklepejte, aby neohýbal a nepřelámal křehké větvičky.
Zatímco vyzrálé výhony pierisů jsou pro naše klimatické podmínky dostatečně mrazuvzdorné, čerstvě vyrašené lístečky jsou na mrazíky velmi náchylné a často namrzají, a to někdy i při teplotě 0 stupňů Celsia. Naštěstí to však pro rostlinu nemívá tragické následky, protože vyzrálé výhony snadno regenerují a opět krásně vyraší. Tuto vysokou regenerační schopnost můžeme snadno využít i v případě, když nové výhony vůbec nenamrznou. Seřízneme-li je včas, snadno přinutíme rostlinu opět k rašení, čím se efekt pestrých nových výhonů může prodloužit o další 2 až 3 týdny. Tímto zásahem také dosáhneme nižšího vzrůstu a kompaktnějšího tvaru rostliny. Kdyby ale tento zákrok přišel příliš pozdě, s největší pravděpodobností se připravíme i o efekt kvetení v příštím roce.
Pierisy jsou vřesovištní rostliny a tak se s nimi musí při výsadbě i zacházet. Zem musí být dobře připravená, propustná a lehká, doporučuje se smíchat rašelinu se zetlelým listím nebo hrabankou, popřípadě jemnou kůrovou drtí s pilinami. V těžké zemi se jim dařit nebude, listy budou žloutnout a opadávat a keř bude trpět na škůdce. Výsadbová jáma se nedělá hluboká, ale široká. Máte-li jílovité podloží, udělejte vyvýšený záhon. Keř je mrazuvzdorný.
Na zahradách lze pierisy využít mnoha způsoby. Hodí se především do vřesovišť, do pozadí skalek, do řídkého podrostu stromů, jako součást smíšených skupin, pro výsadbu atriových zahrádek i pro velmi moderní pojetí zahradní architektury. Díky existenci velmi kompaktních a zakrslých odrůd výborně poslouží pro okrasu i těch nejmenších zahrádek a dvorků.
V naší poradně s názvem PIERIS JAPONICA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarmila Balašová.
Dobrý den ,
chtěla jsem se zeptat jestli je rostlina pieris japonica ( mountain fire )
jedovatý pro domácí zvířata a v jakém množství .Je možné že způsobí uhynutí malých koziček ?
Děkuji za odpověď , Balašová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Japonský pieris je jedovatý. Je jedovatý úplně stejně, jako rododendron. Obě rostliny totiž obsahují šedé toxiny, tak zvané polyhydroxylované diterpeny. Toxická dávka zelené rostliny u skotu a koz je 0,2-0,6% tělesné hmotnosti zvířete, takže když malá kozička váží 15 kg, tak je pro ni smrtelná dávka 30 až 90 gramů této rostliny.
Mezi hlavní příznaky patří:
- nadměrné slinění, zvracení a bolest břicha, které se obvykle projeví 6-8 hodin po konzumaci rostliny;
- svalová slabost a neobvyklý klid;
- zrychlený srdeční tep s komorovou tachykardií, arytmie;
- zrychlená dýchací frekvence;
- u těžce otrávených zvířat dochází ke křečím.
Léčba
Neexistuje žádná specifická léčba otravy polyhydroxylovanými diterpeny. Pokud nedojde k aspirační pneumonii, tak se zvířata obvykle sama zotaví. Aspirační pneumonie je typ plicní infekce, která je způsobena vdechnutím obsahu žaludku. Při otravě může pomoci aktivní uhlí a projímadlo.
Pokud kyzy dlouhodobě spásají japonský pieris, tak pak začnou rodit mrtvá kůzlata, projeví se u nich tak zvaná mumifikace plodu.
Jedná se o nízký nebo půdopokryvný keř o výšce 0,3–0,6 m a šířce až 1 m. Je listnatý, stálezelený, s barvou listů zelenou. Kvete v dubnu až květnu nápadnými bílými květy. Pieris japonica ′Debutante′ je vhodné umístit na slunce nebo do polostínu.
Tento pieris patří do skupiny yakushimanum, což znamená, že má nízký, ale velmi efektní a kompaktní růst. Obzvláště v našich podmínkách se rostlina nežene do výšky, ale tvoří velmi hustý keř o šířce 80–100 cm a výšce kolem 40 cm. V zemích s vlhkým klimatem dorůstá až do výšky 1 metru. Na začátku jara vykvétají drobná, oranžovorůžová poupata v úzké hrozny bílých, konvalinkových květů. Podlouhlé, přišpičatělé listy jsou sytě zelené, pololesklé, jejich barva po přesazení do běžné půdy mírně zesvětlá.
Také tato odrůda pierisu nevyžaduje přílišnou péči, ale po odkvětu ostříhejte zavadlá květenství, aby se netvořily plody. Během sezony dvakrát až třikrát zkontrolujte listy, jestli na nich svrchu nejsou vidět světlé tečky, které svědčí o napadení hmyzem, jehož larvy vyžírají pletiva listů a zalepují spodek listů. V takovém případě stačí pieris postříkat vhodným insekticidem (Mospilan). Pokud v zimě keř zapadá těžkým sněhem, jemně sníh sundejte, aby neohýbal a nepřelámal křehké větvičky.
Vyzrálé výhony pierisů jsou pro naše klimatické podmínky dostatečně mrazuvzdorné, čerstvě vyrašené lístečky jsou však na mrazy náchylné a často namrzají, a to někdy i při teplotě 0 C. Obvykle to pro život rostliny nemívá tragické následky, neboť vyzrálé výhony snadno regenerují a znovu vyraší. Tuto vysokou regenerační schopnost lze snadno využít i v případě, že nové výhony vůbec nenamrznou. Včasným seříznutím snadno přinutíte rostlinu opět k rašení, čímž se efekt pestrých nových výhonů může prodloužit o další 2 až 3 týdny, a navíc tímto zásahem dosáhnete nižšího vzrůstu a kompaktnějšího tvaru rostliny. Pokud ale tento zákrok provedete příliš pozdě, s největší pravděpodobností se připravíte o efekt kvetení i v příštím roce.
Jedná se o vřesovištní rostlinu, která má ráda vlhkou, kyselou, nevysychavou půdu, pro vylehčení země přidejte rašelinu. Potřebuje dostatek organického materiálu při kořenech nebo občasné přihnojování, aby bohatě kvetla, nezasychala poupata a listy měly stále pěknou barvu. Jde o ideální keř pro podsadu do skupin. Vhodný je také jako solitér do malé zahrady, výborně se uplatní rovněž v zahradách japonského stylu. Je plně mrazuvzdorný.
Jedná se o středně velký keř o výšce 0,5–1,5 m a šířce 0,5 – 1 m. Je listnatý, stálezelený, s barvou listů zelenou a rudou. Kvete v březnu až dubnu, květy jsou bílé a nápadné. Pieris japonica ′Bonfire′ je vhodné umístit na slunce nebo do polostínu.
Bonfire je novinková odrůda, která určitě nadchne ty z vás, kteří nemáte rádi převislé hrozny květů na pierisech. Bonfire totiž roste vzpřímeně a takto nese i květy – stojí jako vojáci na vrcholech větviček. Zajímavostí je atraktivní vínová barva poupat, která zdobí rostlinu již od podzimu až do rozkvětu v březnu. Překvapením poté mohou být květy, které jsou čistě bílé. Po odkvětu nastupují nové listy v zářivém odstínu červeně vínové barvy.
Neopadavé listy jsou podlouhlé, přišpičatělé, středně zelené a lesklé. Bonfire roste středně pomalu a vytváří vcelku kompaktní keř, o něco málo vyšší než širší. Stříhání není potřeba. Pokud rostlinu chcete tvarovat, učiňte tak po odkvětu, přibližně v dubnu.
Nevyžaduje přílišnou péči, ale po odkvětu ostříhejte zavadlá květenství, aby se netvořily plody. Během sezony dvakrát až třikrát zkontrolujte listy, jestli na nich svrchu nejsou vidět světlé tečky. Znamenalo by to, že je napadl hmyz, jehož larvy vyžírají pletiva listů a zalepují spodek listů. V takovém případě stačí keř postříkat vhodným insekticidem (Mospilan). Pokud v zimě rostlina zapadá těžkým sněhem, jemně z ní sníh sundejte, aby neohýbal a nepřelámal křehké větvičky.
Zatímco jsou vyzrálé výhony tohoto keře pro naše klimatické podmínky dostatečně mrazuvzdorné, čerstvě vyrašené lístečky jsou na mrazíky dost náchylné a často namrzají někdy i při teplotě 0 C. Naštěstí se s tím rostlina obvykle dokáže vypořádat, protože vyzrálé výhony snadno regenerují a opět krásně vyraší. Tuto vysokou regenerační schopnost lze využít i v případě, když nové výhony vůbec nenamrznou. Seřízneme-li je včas, snadno přinutíme rostlinu opět k rašení, čím se efekt pestrých nových výhonů může prodloužit o další 2–3 týdny, navíc dosáhneme nižšího vzrůstu a kompaktnějšího tvaru keře. Pokud by ale tento zákrok přišel příliš pozdě, s největší pravděpodobností se připravíme i o efekt kvetení v příštím roce.
Zem pro výsadbu musí být dobře připravená, propustná a lehká, doporučuje se smíchat rašelinu se zetlelým listím nebo hrabankou, popřípadě jemnou kůrovou drtí a pilinami. V těžké zemi se pierisu dařit nebude, listy budou žloutnout a opadávat, mohou se objevit škůdci. Výsadbovou jámu připravte spíše širokou než hlubokou. Keř je mrazuvzdorný.
V naší poradně s názvem PŘÍSAVNÍK TŘÍPRSTÝ JEDOVATÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel ANNA SUCHA.
Mohl by mě někdo odpovědět jestli je přísavník tříprstý jedovatý,aby se něco nestalo dětem.Moc děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na přísavníku jsou jedovaté jeho plody. Jed účinkuje jen na savce, takže ptáci ani domácí drůbež nejsou ohroženi. Jedovatost bobulí je jen slabá a k otravě ohrožující život dětí by bylo zapotřebí sníst velkou hrst těchto plodů. Jejich chuť je však silně hořská a díky tomu je prakticky nemožné spolknout větší množství bobulí. Takže otravy dětí se přímo bát nemusíte.
Jedná se o nízký keř o výšce 0,2–0,5 m a šířce 0,3–0,5 m. Je listnatý, stálezelený, s kombinovanou barvou listů – bílou, zelenou a lososovou. Tento keř nekvete. Pieris japonica ′Little Heath′ je vhodné umístit na slunce nebo do polostínu.
Little Heath je zakrslou odrůdou pierisů. Jedná se o nesmírně elegantní, neopadavý, vřesovištní keřík s drobnými, úzkými, přišpičatělými listy hráškově zelené barvy a bílým lemem při okrajích. Nové výhony jsou bronzově červenohnědé. Roste velmi pomalu do pěkného přízemního bochánku. Má měkké větve a nesnáší zapadání těžkou vrstvou mokrého sněhu. Stříhání není potřeba. Téměř nekvete.
Zem pro výsadbu musí být velmi dobře připravená, vhodná je propustná a lehká půda, doporučujeme smíchat rašelinu se zetlelým listím nebo hrabankou, popřípadě jemnou kůrovou drtí a pilinami. V těžké zemi se rostlině dařit nebude, listy budou žloutnout a opadávat, objeví se škůdci. Výsadbovou jámu nedělejte hlubokou, ale širokou. Keř je mrazuvzdorný.
Jedná se o středně velký keř dorůstající do výšky 1–1,8 m a šířky 0,5–1,5 m. Je listnatý, stálezelený, s barvou listů zelenou až červenou. Kvete v dubnu až červnu, květy jsou bílé a nápadné. Pieris japonský je vhodné umístit na slunce nebo do polostínu.
Konvalinkově kvetoucí pierisy zaujímají mezi vřesovištními rostlinami v oblíbenosti horní příčky. Mají totiž velice dekorativní neopadavé listy a většina druhů brzy zjara kvete. V dnešní době se již málo pěstuje původní druh z Japonska, většinou na zahradách najdete odrůdy odlišného habitu, barvy květů i nově rašících listů.
Pieris nevyžaduje přílišnou péči, ale po odkvětu ostříhejte zavadlá květenství, aby se netvořily plody. Během sezony dvakrát až třikrát zkontrolujte listy, jestli na nich svrchu nejsou vidět světlé tečky. Znamenalo by to, že je napadl hmyz, jehož larvy vyžírají pletiva listů a zalepují spodek listů. V takovém případě stačí keř postříkat vhodným insekticidem (Mospilan). Pokud v zimě napadá těžký sníh a máte rostlinu na dosah, jemně z ní sníh oklepejte, aby neohýbal a nepřelámal křehké větvičky.
Zatímco vyzrálé výhony pierisů jsou pro naše klimatické podmínky dostatečně mrazuvzdorné, čerstvě vyrašené lístečky jsou na mrazíky velmi náchylné a často namrzají, a to někdy i při teplotě 0 stupňů Celsia. Naštěstí to však pro rostlinu nemívá tragické následky, protože vyzrálé výhony snadno regenerují a opět krásně vyraší. Tuto vysokou regenerační schopnost můžeme snadno využít i v případě, kdy nové výhony vůbec nenamrznou. Seřízneme-li je včas, snadno přinutíme rostlinu opět k rašení, čím se efekt pestrých nových výhonů může prodloužit o další 2 až 3 týdny. Tímto zásahem také dosáhneme nižšího vzrůstu a kompaktnějšího tvaru rostliny. Kdyby ale tento zákrok přišel příliš pozdě, s největší pravděpodobností se připravíme i o efekt kvetení v příštím roce.
Pierisy jsou vřesovištní rostliny a tak se s nimi musí při výsadbě i zacházet. Zem musí být dobře připravená, propustná a lehká, doporučuje se smíchat rašelinu se zetlelým listím nebo hrabankou, popřípadě jemnou kůrovou drtí s pilinami. V těžké zemi se jim dařit nebude, listy budou žloutnout a opadávat a keř bude trpět na škůdce. Výsadbová jáma se nedělá hluboká, ale široká. Máte-li jílovité podloží, udělejte vyvýšený záhon. Keř je mrazuvzdorný.
Na zahradách lze pierisy využít mnoha způsoby. Hodí se především do vřesovišť, do pozadí skalek, do řídkého podrostu stromů, jako součást smíšených skupin, pro výsadbu atriových zahrádek i pro velmi moderní pojetí zahradní architektury. Díky existenci velmi kompaktních a zakrslých odrůd výborně poslouží pro okrasu i těch nejmenších zahrádek a dvorků.
Ve svém příspěvku ŠPEKÁČKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivana.
Dobrý den, naložila jsem špekáčky, asi po týdnu jsme ochutnali a přidali cibuli.
Teď jsou naložené asi čtyři týdny a obsah se trochu zakalil a objevily se bublinky.
Máte s tím někdo zkušenost? Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Fr.persin.
někde jste chybovali. lák se musí převařit a cibule , česnek, křen případně jiné
indegrience zaléváte třeba i teplým lákem pro urychlení a to vše najednou i s proloženou cibulí. Vaš výrobek doporučuji nejíst! a vhodně zlikvidovat! Může vzniknout prudce jedovatý mrtvolný jed.
Ano, tchýnin jazyk je stejně jako množství jiných pokojových rostlin jedovatý. Patří totiž do čeledi agávovitých (Agavoideae). Všechny části rostliny obsahují alkaloidy a saponiny, které vyvolávají podráždění trávicího traktu.
Některé druhy Sansevierií obsahují ve slizu listů ale i antisepticky působící látky, podobně jako aloe. Například šťáva z listů druhu Sansevieria ehrenbergii má silné antiseptické vlastnosti, je tedy vyžívána v tradiční medicíně při první pomoci, způsobuje i neuromuskulární blokádu. Listy druhu Sansevieria trifasciata se používají proti bradavicím. Vařené listy několika dalších druhů se používají na vyrážky a vředy. Jako léčivo jsou používány také rozemleté nebo usušené a na prach rozdrcené oddenky.
V naší poradně s názvem CHOROBA JABLONÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie čiháková.
dobrý den,na jabloních na větvích je bílý povlak,něco jako mech,ale hrubější,proti mechu okraje roztřepeně,prosím,poradte co s tím,jaký postřik,děkuji. Marie
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Bílý povlak na větvích jabloní je zamoření mšicemi. Zbavíte se jich postřikem, který mšice zahubí. Existuje moderní postup, který není jedovatý a přesto spolehlivě mšice zlikviduje. Koupit ho můžete pod názvem Rock Effect, zde je vidět jak vypadá a kolik stojí https://www.zbozi.cz/dum-by…
Jde o přírodní nejedovatý olej, který mšice pokryje a zalepí jim dýchací otvory a tím je usmrtí. Postřik je potřeba udělat dvakrát po sobě s odstupem 7 dní. Postřik se aplikuje na celé rostliny, ale je-li strom velký, tak jen na postižená místa. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Zimostráz neboli buxus je jedovatý nejen pro člověka, ale i pro koně, skot, psy a vepře, rostlina totiž obsahuje alkaloid buxin, který po požití způsobuje otravu zvířat i lidí. Požití některé rostlinné části způsobuje průjem, silné křeče, poruchy dýchání a centrální nervové soustavy, někdy až se smrtelnými následky. Při užití většího množství může nastat smrt už po 12–24 hodinách. Kůra i listy obsahují malé množství silice a alkaloidy (buxin, parabuxin, buxinidin a další). V minulosti se používaly k výrobě tinktury užívané jako laxativum, antirevmatikum a antipyretikum. Rozdrcené dřevo se užívalo k léčbě dny, kožních nemocí, revmatismu, také jako náhražka chininu při střídavé zimnici. Pro nepříznivé vedlejší účinky se však od léčení zimostrázem upustilo.
Ve svém příspěvku JAK VYPADÁ KOUSNUTÍ OD PAVOUKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Synek Michal.
Dobrý den, chci se zeptat je možné, že by mě mohl kousnout pavouk ??? V noci při spánku mě něco dvakrát kouslo do ruky. Relativně jsem reagoval poprvé tak ze mě něco bodlo do ruky a mírně probralo. Na což jsem cukl rukou. Po nějaké době to bylo znovu kdy jsem už v procitnutí něco rozmačkal neboť mě znovu něco kouslo do prstu téže ruky. Na horní straně ruky kde bylo první kousnutí to začalo svědet. A nateklo a cca 4-5 dnů bylo nateklé. Prst byl o něco horší. Tam se mi udělala malá ranka která chvílemi i krvácela. Ale relativně bolelo to méně než první kousnutí. Na ruce mí zůstal dva vpichy vedle sebe s rozpětím cca 3,8mm od sebe. A na prstu také, ale díky tomu že to byla "otevřena" ranka, která se léčila cca týden není to už tak zřejmě vidět. Celou dobu uvažuji vlastně co mě to potkalo ??? Tak se chci zeptat zda fakt to mohl být u nás na Severní Moravě pavouk .... ???? Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Miluše HÁlová.
Pravděpodobně mně v noci kousl pavouk do špičky prstu Celá špička bolela hrozně cukalo to v prstu hrozně cukalo a celý prst byl červení a necítila jsem jako kdyby byl umrtven pomalu dva dni co mám příště dělat mám zavolat lékaře jaký pavouk asi byl děkuji Hálová
Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?
Diefenbachie skvrnitá
Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.
Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkla
Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.
Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.
Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.
Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.
Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.
Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.
Fialovočerné bobule ptačího zobu jsou pro člověka jedovaté, především pro děti. Jejich organismus je mnohem zranitelnější než u dospělých, a to díky nižší váze. Ale pro ptactvo jedovatý není, ptáci ho vyloženě zbožňují. Hojně ho využívají v zimním období jako potravu.
Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) je opadavý keř se vzpřímenými větvemi a bohatými drobnými květy, které se objevují na holém dřevě od února do března. Vykvétají po 2 až 4 z jednoho pupenu, mají silnou sladkou vůni a jsou tmavě růžové. Po odkvětu dozrávají plody – kulaté červené peckovice, které jsou prudce jedovaté. Listy jsou podlouhlé, obkopinaté a ve svazečcích se objevují na konci větví ještě během květenství. Lýkovec vyžaduje polostín, humózní propustnou půdu neutrální až mírně kyselé reakce. Je vhodný do větší skalky nebo pod stromy. Místo vybírejte pečlivě, protože nesnáší přesazování. Řez provádějte po odkvětu, ale odstraňujte pouze slabší větve narušující symetrii. Jestliže máte obavu z prudce jedovatých plodů, můžete odřezávat i zavadlá květenství.
Stepník moravský (Eresus moravicus) je jedovatý pavouk žijící na jižní Moravě. Přestože stepníci patří mezi nejnápadnější pavouky Evropy, stepník moravský byl objeven a vědecky popsán teprve v roce 2008.
Je patrně také nejvýrazněji zbarveným nejjedovatějším pavoukem na území Česka. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům slouží jako první potrava jejich matka. V populaci je vždy více samců než samic, a tak samci tvrdě soupeří o to stát se otci. Svým partnerkám po kopulaci zalepují pohlavní orgán, aby tak zamezili jejich promiskuitě.
Samice dosahuje velikosti 13 až 16 mm, samec 5 až 9 mm. Samci mají výstražné bílo-černo-červené zbarvení připomínající zbarvení slunéčka, které je chrání před predátory orientujícími se zrakem, jakými jsou například ptáci. Samice jsou celé černé, pouze na hlavě mají velkou, svítivě oranžovou skvrnu. Právě tato skvrna je jedním ze znaků odlišujících stepníka moravského od ostatních středoevropských druhů stepníků. Žijí velice skrytě v přibližně 10 cm hlubokých svislých norách vystlaných pavučinou, jejichž ústí je svrchu chráněno pavučinovou stříškou. Do té pavouci zapřádají kousky prsti, a tak noru dokonale maskují.
Otrava stepníkem moravským dosud nebyla zaznamenána. Není tedy potřeba mít z otravy tímto pavoukem strach, protože pravděpodobnost kousnutí je mizivá. Tento druh nebývá agresivní.
Stanovištěm stepníka moravského jsou zachovalé skalní nebo písčité stepi, pro které jsou charakteristické stepní trávy kavyly.
Stepník moravský si jako velice pozoruhodný a památný druh zasluhuje druhovou ochranu, která by měla být argumentem pro územní ochranu jeho lokalit. Stepník moravský je v České republice zařazen na červený seznam v kategorii kriticky ohrožený.
