Určitě si pamatujete na ručně háčkované záclony po prababičce. Jestli vám ale po té vaší žádné záclonky nezůstaly, nevěšte hlavu. Uháčkovat si je totiž dokážete sami, není to vůbec složité. Filetové háčkování je háčkovaná síť, kde se jednotlivá okna vyplňují dlouhými sloupky dle předlohy. Je to základní typ háčkování.
Filetové háčkování se od ostatních druhů krajky odlišuje svými vzory, které jsou založené na čtvercích. Základ vzoru tvoří síť. Vyplněné čtverečky se nazývají bloky, otevřené okénka. Existují i propracovanější oka – proužky a lacetky. Obrácené lacetky vytvářejí kosočtvercové tvary. Síťky mohou být různě velké. Až se naučíte pracovat se schématem, zjistíte, že si můžete za pomoci čtverečkového papíru snadno tvořit své vlastní krásné vzory dle předlohy.
Nejúspornější myčka fy Siemens je poměrně úsporná. Myčka Siemens má průměrnou kvalitu mytí, v úsporném programu je pouze dostatečná, má delší mycí cykly, víko košíku na příbory se snadno uvolní, někdy má obtížnější zavírání komory na mycí prostředek, má relativně vysokou hlučnost.
Podle hodnocení zákazníků byla myčka Siemens hodnocena jako spolehlivá s 88 %. Hodnocení kvality bylo dobře s 60 %.
Myčka AEG má celkem nízkou spotřebu vody a energie v úsporném programu, snadné ukládání příborů, jemný a hrubý filtr, který lze vyjmout zvlášť.
Má průměrnou kvalitu mytí, v úsporném programu je pouze dostatečná, má poněkud nepraktickou práci s horním košem, má příliš malou skládací poličku na šálky, je nepříjemně hlučná, ostřikovací ramena nelze odmontovat (horší komfort při čištění).
Podle hodnocení zákazníků byla myčka AEG hodnocena jako méně spolehlivá se 78 %. Hodnocení kvality bylo uspokojivě s 59 %.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Kvalita mytí je na ceně myčky nezávislá. Je proto důležité dobře vybírat, protože tak můžete ušetřit nemalé částky. Rozdíly mezi jednotlivými modely jsou nejen cenové. Některé zvládnou nádobí umýt stejně při použití hlavního i úsporného programu, což lze považovat za výhodu. Jiné zase podávají lepší výkony s takzvaným „ECO“ programem a mohou tedy být dobrou volbou pro ty, kterým nevadí delší čas mytí a raději ušetří na spotřebě vody a elektrické energie. Spotřeba elektrické energie při mytí s úsporným programem je však zpravidla nižší, protože myčky při něm používají vodu o nižší teplotě, většinou 50 °C. Obvykle je však třeba počítat s delší dobou na umytí. Délka mycího programu dělá myčkám stále problémy.
Aby myčka dobře pracovala, musí mít zejména čisté filtry. Důležitým pravidlem správného výběru myčky je proto vyzkoušet si přímo v obchodě, jak snadno se filtr vyjímá a také rozebírá na jednotlivé části. Přitom si vyzkoušejte nebo nechte názorně ukázat, jak se demontují ostřikovací ramena, protože i ta byste měli čas od času zkontrolovat. Jsou totiž klíčová pro správnou cirkulaci vody v myčce, a jestliže v jejich otvorech ulpí nečistoty, stávají se pro vodu překážkou. Zbytky potravin z otvorů se dají snadno odstranit špejlí a poté propláchnutím vodou. Zapomínat by se nemělo ani na přívodní hadici vody, obzvlášť pokud je osazena sítkem. Usazené nečistoty z vodovodních trubek totiž mohou bránit volnému průtoku vody a může se nakonec stát, že myčka místo mytí bude hlásit poruchu.
Předností myčky je, pokud dokáže umýt nádobí stejně dobře v automatickém i úsporném programu.
Nejspolehlivější značkou podle průzkumu dTestu je myčka Bosch. V 93 procentech případů neměli majitelé myček mladších devíti let žádné potíže a nemuseli volat servis. Druhé skončily myčky značky Miele s 92 procenty, což jistě těší jejich majitele, kteří za ně zaplatili nemalé peníze. Třetí nejspolehlivější značkou mezi myčkami je Zanussi (91 procent).
V naší poradně s názvem GEKONČÍK TURECKÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Blanka.
Máme mládě gekona tureckého. Utekl nám z terária, ale za týden se vrátil - odchytli jsme ho u terária. Nevím však jestli jsme ho nějak nezmáčkli. Je pomalý, pohybuje se zpomaleně. V teráriu má červíky, gelové vitamíny, hmyz, ale zdá se mi, že to nejí. Je chladný.Měla jsem ho v ruce a hýbne hlavou, nohou, olízne se, ale nic víc. Zdá se mi, že je to den ode dne horší. Velikostně s ocáskem může být dlouhý jako malíček. Dle mého je velmi hubený. Mám mu svítit i v noci? Možná zimuje, nevím, zda může i teď v červenci. Přes den má v teráriu asi 24C, v noci zhasínáme a teplota dost klesá. Nechci, aby mi umřel, prosím, poraďte mi, co by mohlo být příčinou a co dělat, jaký máte názor. Děkuji moooooc
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Všechny druhy gekonů, bez ohledu na druh, potřebují doplňkové topení ve svých výbězích. Teplo může být zajištěno tepelnou žárovkou nad teráriem nebo topnou rohoží pod polovinou terária. Topné kameny se nedoporučují, protože se mohou velmi zahřát a plazi se z nich často nepohnou, než se spálí.
Terária gekonů by měly mít k dispozici celou teplotní škálu s teplou a studenou zónou. Ideální teplotní rozsah pro gekona tureckého je v teplé zóně 32°C a v chladné zóně 21°C po celý den.
Teploty v teráriu musí být denně sledovány pomocí teplotních pistolí „namířit a vystřelit“, které jsou k dispozici ve většině obchodů se zvířaty, nebo pomocí tradičních teploměrů, které se nalepí na vnitřní stěny terária.
Také vlhkost musí být sledována pomocí měřidel zvaných vlhkoměry. V ideálním případě by měla být vlhkost udržována mezi 50-70 procenty, aby bylo zajištěno, že ještěrky jsou hydratované a správně svlékají kůži. Každodenní mlžení terária pomáhá udržovat přiměřenou vlhkost.
Většina druhů gekonů jsou ve volné přírodě noční tvorové, aktivní v noci, takže nejsou vystaveni velkému množství slunečního záření. V důsledku toho se někteří chovatelé plazů a veterináři domnívají, že gekoni nevyžadují UV světlo. Poskytování UV záření gekonům je však kontroverzní a někteří veterináři se domnívají, že se gekonům daří lépe a je méně pravděpodobné, že se u nich vyvinou běžná kosterní onemocnění, jako je metabolické onemocnění kostí, když jsou vystaveni denně na několik hodin UV záření z celospektrální UV žárovky, zejména pokud jsou umístěny zcela uvnitř.
Zatímco gekoni ve volné přírodě mohou žít na písku nebo půdě, tyto substráty se obecně nedoporučují ve výběhu gekonů, protože zvíře je může neúmyslně pozřít a vyvinout gastrointestinální impakce nebo obstrukce. Lepší je papírová podestýlka, jako jsou pelety z recyklovaného papíru, které se obvykle používají pro morčata a králíky, nebo drcený novinový papír, protože jsou při konzumaci stravitelné.
Pro přirozenější vzhled lze jako podestýlku použít kusy koberce pro plazy, prodávané v obchodech se zvířaty. Koberec pro plazy se však musí často měnit, protože se rychle zašpiní jídlem a výkaly.
Rovněž velikost terária je pro gekona důležitá. Terárium by mělo mít objem 38 až 70 litrů. Větší terária se nedoporučují z důvodu ztížené možnosti udržet správnou teplotu a vlhkost.
Chlorová chemie má u nás svoji tradici. Každá voda má takzvanou chlorovou stravu, což je takové množství chloru, které je nutné, aby se zničila většina bakterií a řas, které se ve vodě nalézají, a aby došlo k reakci s anorganickými sloučeninami. Pokud je chlorová stupnice uspokojivá, nachází se voda ve zdravém a čistém stavu tak dlouho, dokud není znovu znečištěna. Nadto musí být neustále k dispozici takzvaný zbytkový chlor, který je schopen zničit každou novou kontaminaci, která napadne vodu (bakterie, viry, řasy, nečistoty a podobně). Obsah zbytkového chloru se měří zkušebním přístrojem.
Při přípravě bazénu na novou sezonu je nejdůležitější důkladná dezinfekce. Hodnota chloru v bazénu by se měla pohybovat v rozmezí od 0,3 do 0,6 mg/l. Tato koncentrace chloru účinně působí na řasy, bakterie a další mikroorganismy a není zdraví škodlivá. Rychle a spolehlivě jí dosáhnete použitím „chlor šoku“. Při tomto šokovém ošetření vody dochází k rychlému nárůstu koncentrace chloru ve vodě. S koupáním je třeba počkat do sestoupení koncentrace chloru pod přípustnou mez 1 mg/l.
Optimální úroveň obsahu chloru ve vodě se udržuje pomocí pomalu rozpustných chlorových tablet nebo multifunkčních tablet, které kromě chloru obsahují i látky, které působí proti řasám, napomáhají vyvločkování nečistot a stabilizují chlor ve vodě. Tablety se vkládají do plováku nebo dávkovače chloru. Chlorové tablety se nevhazují přímo do bazénu, protože by vzhledem k vysoké koncentraci uvolňovaného chloru došlo k vybělování dna bazénu. Není tedy přípustné volně aplikovat tablety do bazénu. Dávkování tablet je samozřejmě závislé na dalších okolnostech, a to na teplotě vody, počasí i celkové údržbě bazénu. Množství chloru se doporučuje měřit minimálně 1x týdně.
V případě používání čistě chlorových tablet je vhodné přidávat do vody i přípravek na řasy, který působí velmi účinně proti tvorbě řas. Doporučuje se ošetřovat vodu v bazénu preventivními dávkami tohoto přípravku zejména při velmi teplém nebo naopak deštivém počasí, kdy vznikají vhodné podmínky pro růst řas. Pravidelným dávkováním přípravku můžete předejít nepříjemným komplikacím, které obvykle trvají dlouho a brání v užívání bazénu.
Černání stříbra je jedním z efektů technologického vývoje. Ačkoliv se nám to může zdát absurdní, tak ještě přibližně před dvěma sty lety se vyskytovalo minimálně, a proto i pravidelné čištění nebylo nijak obvyklé. Sirovodík, který se nachází v ovzduší, je právě důvodem, proč musíme stříbro jednou za čas čistit. Technologický vývoj má prostě své známé i méně známé negativní účinky.
Doma stříbro můžeme čistit mnoha způsoby, asi nejlepší z nich je zároveň jedním z nejjednodušších. Před čištěním si musíme připravit mýdlo, alobal, skleněnou nebo umělohmotnou (železná se nehodí) nádobu o takové velikosti, aby se tam vešel celý stříbrný předmět, který budeme čistit, voda (nejlepší je destilovaná, ale stačí i z vodovodu) a sůl v množství přibližně pěti lžiček na jeden litr vody (pokud máme doma jedlou sodu nebo prášek do pečiva, tak je na čištění můžeme také použít). Nádobu vyložíme alobalem a vlijeme vařící vodu, do které podle množství nasypeme sůl v uvedeném poměru a rozmícháme. Stříbro omyjeme mýdlem, abychom se zbavili případných nečistot a hlavně mastnoty, pod tekoucí vodou opláchneme a vložíme do slaného roztoku. Tam v závislosti na stadiu zčernání stříbra začne docházet k chemické reakci a stříbro se samo začne čistit. U málo zčernalých předmětů to může být velmi rychlý proces. Pokud máme stříbra více, tak stejný roztok můžeme použít několikrát, jen s každým dalším čištěním se rychlost a síla čištění budou zmenšovat. Pokud už roztok nefunguje vůbec, tak vytvoříme nový – s tím, že je nutné vyměnit i alobal. Když je stříbro čisté, tak ho ještě opláchneme pod tekoucí vodou, abychom ho zbavili slaného nánosu. Tato domácí metoda je považovaná za nejlepší jednak z důvodu minimální náročnosti, jednak proto, že stříbro takto nepoškodíme různými drobnými škrábanci. Občas se může stát, že stříbro máme tak zčernalé, že tato metoda nefunguje. V tom případě buď využijeme služeb specialisty, nebo si koupíme prostředek na čištění stříbra, ale při čištění rozhodně nedrhneme, protože u silného nánosu bychom s jistotou předmět poškodili.
Mezi další metody, které můžeme použít doma, ale nejsou tak úspěšné, patří namáčení stříbra do coly nebo na čtvrt hodiny do vody s octem (přibližně jedna lžíce na jeden litr). Asi nejznámější – ale zároveň asi i nejhorší (no možná kromě dření na sucho) – je čištění stříbra zubní pastou. Negativa tohoto čištění jsou docela samozřejmé. Ať třeme šperk pastou, jak chceme, tak je velmi těžké, ne-li téměř nemožné, se dostat do všech zákoutí čištěného předmětu, a navíc třením stříbro obrušujeme a škrábeme, takže vlastně dotyčný předmět ničíme.
