Zásadním problémem je to, jak v domácích podmínkách zabezpečit dodržování stálého složení betonové směsi a jak vůbec betonovou směs složit. Dodnes panuje názor, že běžný objemový poměr míchání písku a cementu je 6 : 1 a poměr míchání 4 : 1 je již přepych a plýtvání cementem. Protože se většinou v domácích podmínkách nepoužívá hrubé kamenivo do betonu, jsou betony vyráběny pouze z písku, a zde je poměr míchání 4 : 1 ještě nedostatečný. Dobrý a pevný beton lze při výrobě betonu pouze z písku získat teprve při poměru písku a cementu v rozmezí 2 : 1 až 3 : 1, protože cementový tmel tvořený cementem a vodou musí obalit velké množství malých zrn písku. Při větším obsahu písku než při poměru 3 : 1 již nestačí cementový tmel na obalení všech zrn písku a zrna písku se po zatvrdnutí vydrolují z hmoty betonu a beton má nízkou pevnost. Uvedenými mísícími poměry se rozumí skutečné objemové poměry a ne dávkování malých lopat cementu a velkých lopat písku. Kdo beton někdy míchal, musel zjistit, že lopata cementu je podstatně lehčí než lopata písku. Toto je dáno různými sypnými objemovými hmotnostmi těchto materiálů. Z důvodu této různosti obou materiálů by dávkování cementu a písku nemělo být objemové, ale hmotnostní podle odborně provedeného návrhu složení betonové směsi. Kompromisem je navážit pro první míchačku cement a písek do kbelíků a dále dodržovat dávky kbelíků na jednu míchačku. Ještě jednodušší je nechat si navrhnout složení betonové směsi na jednu míchačku a na jeden pytel cementu a „od oka“ pomocí kbelíků dodávat pouze písek. V tomto případě je alespoň jedna složka betonové směsi dávkována přesně. Dávkování písku lopatami nelze vůbec doporučit, protože každá lopata je jiná a navíc hmotnost jedné lopaty písku je závislá na vlhkosti písku. Na povrchu hromady písku je písek suchý a na lopatě se tvoří nízký kužel. Naopak uvnitř hromady je písek vlhčí a na lopatě se tvoří vyšší kužel. Rozdíl hmotnosti těchto dvou lopat může být až několik kilogramů, což vede u malých míchaček k výrobě naprosto odlišných betonových směsí.
Dobře namíchaný beton poznáme podle toho, že je rovnoměrné struktury, lepkavý, dobře roztíratelný, mírně zavlhlý, jakoby masný. Takovýto beton aplikujeme do nachystaného bednění s maximální dobou zdržení 45 minut.
Beton zhotovený svépomocí v poměru 1 kbelík cementu a maximálně 3 kbelíky hrubého písku je mnohem levnější než beton zhotovený z připravených pytlovaných suchých betonových směsí, které dnes nabízejí v každých stavebninách, a je také o dost levnější než beton dovážený na stavbu v autodomíchávači (zamíchaný ve fabrice). Jedinou výhodou objednaných hotových betonů je garance požadované kvality jejich výrobcem.
V naší poradně s názvem MY MADAGASCAR TUBIFLORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Ráda bych věděla, jak o tento druh pečovat a jestli kvete. Má někdo zkušenosti? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Madagascar tubiflira neboli kalanchoe vytváří malý shluk květů, uspořádaný na stopkách. Ke kvetení nedochází pravidelně a někdy nemusí kvést vůbec. V případě, že se rozhodne kvést, tak se tak stane na začátku teplého ročního období. Kakanchoe mají malé šedavé květy podobné levanduli. Po odkvětu, hlavní rostlina umírá a přichází čas ke znovuzrození přes malé rostlinky, které s umřelou rostlinou můžou klesnout k zemi a růst všude tam, kde přistanou. To je důvod, proč je nejlepší, aby se kalanoche pěstovala v samostatných květináčích.
Kalanoche potřebuje teplotu 16° až 24° C. Potřebuje minimálně čtyři hodiny slunečního svitu denně. Dá se pěstovat i venku, ale je třeba ji uklidit před prvními mrazy, a to postupně, protože náhlé změně teploty můžou rostlině způsobit stress. Kalanchoe poroste na přímém slunci, nebo v jasném světle ve stínu. Zalévá se pouze tehdy, když je půda suchá. K zálivce se používá voda o pokojové teplotě. V zimním období je zapotřebí, aby se půda nechala vyschnout mezi jednotlivými zálivkami. Kalanchoe potřebuje zeminu pro kaktusy. Pokud používáte standardní zeminu pro pokojové rostliny, tak přidejte písek nebo perlit pro lepší propustnost. Kalanchoe se přesazuje brzy na jaře, ale pouze tehdy, když rostlina přeroste svůj květináč. Nový květináč vyberte o něco větší než byl ten původní. Přesazování je možné každý měsíc, mezi březnem a zářím. Následně se pak použije tekuté hnojivo naředěné na polovinu, než je doporučováno. Kalanchoe nemá ráda vysokou vzdušnou vlhkost. Průměrná vlhkost v místnosti moderních bytů je ideální pro tuto rostlinu. K rozmnožování je třeba vybrat některé z rostlinek z okrajů listů. Množení se provádí v mělkém hrnci, do kterého se nasype hlína pro kaktusy. Hrnec nemusí být hluboký, protože kořeny zde neporostou moc dlouho. Malé rostlinky se rozmístí na povrch půdy, hrnec se zakryje průhlednou igelitovou fólií a umístí se na slunném místě. Půda se při množení udržuje vlhká, ale ne přemokřená. Když jsou rostliny dostatečně vysoké a lehce se dotýkají plastu, tak se odstraní plastový obal a přesadí se do většího květináče.
Aby řízky dobře zakořenily, vysazujte je do kvalitního substrátu. Použít můžete například Substrát na řízkování 10 l od firmy Agro. Jde o vzdušný substrát s jemnou strukturou, nižším obsahem živin a stopových prvků. Obsahuje vybrané druhy rašeliny a křemičitý písek.
Vhodný je rovněž AGRO Substrát pro výsev a množení 20 l, jehož speciální struktura – rašelina, písek, upravená reakce, jemná struktura, nízký obsah živin – je určena pro klíčení semen, k přepichování mladých rostlin, k zakořeňování řízků, k předpěstování sadby květin i zeleniny a k vegetativnímu množení rostlin. Navíc obsahuje aktivátor zakořeňování.
Firma Forestina má ve své nabídce Substrát supresivní pro výsev a množení 5 l, který svým složením odpovídá nejvyšším nárokům hobby pěstitelů i profesionálů. Supresivní výsevní substrát je určen speciálně pro výsevy a množení rostlin. Je připraven ze směsi vytříděné světlé a tmavé rašeliny s upravenou pH reakcí a perlitem. Je vhodný jak k setí semen, tak k přepichování řízků rostlin. Substrát je obohacen hnojivem se základními i stopovými živinami v nezbytném rozsahu, což má vliv na bezproblémové zakořeňování řízků a klíčení výsevů. Supresivní substrát obsahuje 2 druhy hub, které potlačují původce významných houbových onemocnění a preventivně působí proti hmyzím škůdcům.
Ve svém příspěvku BETONOVÁ SMĚS NA VENKOVNÍ POUŽITÍ POMĚR PÍSEK CEMENT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří hauer.
potřeboval jsem poradit jaký beton mám namíchat na část základu z tvárnic jako věnec.Tvárnice jsou staré se dvěma dutinami.Věnec bude jen na jedné ze čtyř stran v rozměrech 150 x 100 x 3500 šířka výška délka. Tvárnice jsou do výšky 1m a na betonový pás bude postavena zeď z porobetonu do výšky cca 2m. Vše bude čelit vlivúm počasí ze západu.Jsem ve věku 74 l a nevím zda vám dotaz dorazí. Pokud se to povede budu rád a předem děkuji. S pozdravem Hauer Jiří
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Antonín.
K přípravě betonu použijte Portlandský cement CEM I 42,5 R, říční písek frakce 0,5 až 3 mm, kamenivo frakce 10 až 20 mm, plastifikátor od firmy Den Braven a provzdušňovač. Beton připravte smícháním dvou dílů kameniva, dvou dílů písku a jednoho a půl dílu cementu. Přidáním plastifikátoru se sníží množství potřebné vody, proto ji přidávejte pomalu a jen tak, aby směs byla vlhká. Když bude směs přemokřená, tak to bude mít negativní dopad na výslednou pevnost a životnost betonu. Když to přeženete s vodou, tak jednoduše přidejte všechny ostatní přísady v uvedeném poměru. Beton připravte v míchačce a nechte míchat alespoň 15 minut, aby se uplatnil provzdušňovač, který ochrání beton před mrazem. Takový beton pak vydrží být pevný i více než sto let.
Máme připravené plány, víme, jak má naše jezírko vypadat, můžeme tedy začít s jeho budováním. Než vezmete do ruky krumpáč a lopatu, je dobré si samotné jezírko vytyčit. Dobře vám k tomu poslouží jakýkoliv sypký materiál, například písek, nemáte-li nic takového po ruce, zvolte dřevěné kolíky, vyznačte si nejen obvod samotného jezírka dle připraveného nákresu, ale také jednotlivé změny hloubky jezírka. Bude se vám pak lépe pracovat.
Výkopové práce pro zahradní jezírko
Nyní máte před sebou tu nejnáročnější fyzickou práci. Jestliže si na ni netroufáte nebo jste zvolili koupací jezírko větších rozměrů, doporučuji buď techniku, která těžkou práci udělá za vás, nebo pomocnou sílu, záleží na vaší kondici. S výkopovými pracemi postupujte dle svého nákresu. Je lepší dodržovat jednotlivé výšky dna pomocí kaskádovitých schodů, aby pak nedocházelo k sesouvání podkladu či rostlin.
Příprava před položením fólie
Máte-li jezírko vykopané a jste s jeho tvarem, hloubkou i jednotlivými vrstvami spokojeni, můžete pokračovat dále. Celý povrch vykopaného jezírka by měl být bez ostrých předmětů, aby nedocházelo k protrhávání fólie. Dno i jednotlivé úrovně jezírka důkladně vysypte pískem ve vrstvě vysoké tři až pět centimetrů, i to bude bránit protržení fólie. Chcete-li dát jezírku maximální péči a máte-li představu, že jezírko bude zdobit vaši zahradu desítky let, aniž byste museli provádět složité opravy, použijte pod fólii geotextilii. Tu rozprostřete po celé ploše jezírka. Geotextilie nemusí být z jednoho kusu, může se skládat z několika kusů, ale měla by zakrývat celou plochu jezírka.
Nákup jezírkové fólie
Fólie pro zahradní jezírka je vyráběna v různých tloušťkách, u menších zahradních jezírek do pár metrů čtverečních můžete volit fólii o tloušťce 1 mm, u větší jezírek je doporučována fólie silná 1,5 mm. To, zda si vyberete český výrobek nebo zvolíte zahraniční značku, je čistě na vás, nezapomeňte však na to, že fólie by měla být odolná vůči UV záření, mrazuvzdorná a neměla by obsahovat škodlivé látky.
Při nákupu jezírkové fólie myslete na to, že plocha fólie se zvětší o hloubku jezírka a jednotlivá tvarování, abyste až na zahradě nezjistili, že je fólie krátká. Fólie se dají lepit k sobě speciálními lepidly a zároveň je možné opravovat protržená místa, a to i pod vodou.
Pokládání jezírkové fólie
Jezírko máte připravené k pomalému finišování. Vezměte jezírkovou fólii a opatrně ji rozprostřete na geotextilii. Nejlépe se vám s fólií bude pracovat v teplém počasí, bude poddajná a lépe tvarovatelná. Vytvarujte jednotlivé tvary a výškové úrovně jezírka. Fólii nikdy extrémně nenapínejte, mohlo by dojít k jejímu porušení, raději ji nechte volně, zajistíte tak její pružnost a elastičnost.
Dokončení jezírka
Fólie je položena a jezírko je připraveno k zabydlování. Začněte u pokrytí dna, můžete zvolit písek, jemné kamínky či větší valouny, záleží jen a jen na vašich představách, pouze se vyvarujte ostrých předmětů a takových materiálů, které by vám nadměrně znečišťovaly vodu. U fóliového jezírka je dobré, když se vám podaří celou fólii zakrýt materiálem tak, aby nebyla vidět. A pak už zbývá hotové dílo naplnit vodou.
A nyní už jen volba, zda jezírko osázíte rostlinami, vypustíte do něho hejno rybiček nebo ho doplníte fontánou či padajícím vodopádem.
Ve svém příspěvku PĚSTOVÁNÍ ALOE VERA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk Francálek.
Dobrý den,
rostlinky jsou jakoby vyždímané, nemají "tučnost " listů. Co dělám špatně?
Doma na parapetu na východní straně, 1x týdně malinko cvrknu vodu zespod do misky.
Díky.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Sára.
Dobrý den , přesadila jsem aloe do univerzálního substrátu ,přidala písek a aloe listy se po několika týdnech začaly kroutit jakoby do ruličky ..Prosím nevíte někdo kde je problém ? děkuji
Sansevierie jsou nenáročné rostliny, jejichž pěstování zvládne i začátečník. Zničit je může jen trvalé přemokření při nízkých teplotách v době vegetačního klidu, pak dochází k hnilobě kořenů. Tchýnin jazyk snáší stín i plné slunce, sucho i pravidelnou zálivku. Zejména pestrolisté variety jsou více světlomilné, takže jim nevadí ani přímé sluneční paprsky. Ideálním místem pro tuto rostlinu bude východní nebo západní okno. V zimě ji raději přesuňte na zcela prosvětlené stanoviště. Rostlině vyhovuje normální pokojová teplota od 20–24 °C. V zimě by pak neměla teplota klesnout pod 12 °C.
Jde o rostlinu, která trpí, když to přeženete zálivkou, proto ji zalévejte jen tehdy, když je zemina opravdu suchá, od jara do podzimu tedy zalévejte jen mírně. Nadměrnou zálivku signalizují hnědé skvrny nebo shnilé listy. V zimě zalévejte asi 1x za měsíc, v závislosti na teplotě stanoviště. Při zimním zalévání dejte pozor, aby se voda nedostala do středu růžice, mohlo by to způsobit její zahnívání. Tchýnin jazyk nemá vysoké nároky na vzdušnou vlhkost, stačí jen pravidelně omývat listy rostliny od prachu.
V teplých měsících hnojte tchýnin jazyk jednou za dva až tři týdny organickými a minerálními hnojivy pro kaktusy, v zimě není potřeba hnojit. Jako půdní směs se používá listová půda, kompostová půda, humus, rašelina a písek, a to v poměru 2:1:1:1:1.
Tchýnin jazyk neroste moc rychle, takže se přesazuje jen podle potřeby. Mladé rostliny je vhodné přesadit každý rok, starší rostliny asi každé 2 až 3 roky. Tchýnin jazyk lze množit dělením oddenku, to je bočními výhonky na jaře, nebo pomocí listových řízků. K množení listem použijte starý list, ten rozřežte na kousky dlouhé 4 až 5 cm a na vzduchu trochu přisušte. Poté list spodním koncem vsaďte do písku a po zakořenění (asi po měsíci) přesaďte do květináče se substrátem.
Bylo zjištěno, že jeden litr kanadských borůvek obsahoval 616 plodů, lesních borůvek 1 833 plodů. Kanadské borůvky vyžadují kyselou půdní reakci (pH 4–5). Malý přídavek rašeliny, kterým je posypán povrch půdy, nemá význam. Nejlepší je na ploše aspoň dvou čtverečních metrů (pro tři rostliny různých odrůd) vybrat všechnu půdu do hloubky 35–40 cm. Boční stěny obalíme fólií, abychom zabránili kontaktu s okolní zásaditější půdou. Pokud je na našem pozemku lehká půda, osvědčilo se jámu vyložit fólií a vytvořit tak podzemní misku. Kanadské borůvky můžeme vysazovat do čisté rašeliny, jež má uvedenou hodnotu pH, nikoliv však do zahradnického substrátu neutrální půdní reakce. Je možné k rašelině přidat nevápněný kompost, listovku, křemičitý písek, drcenou kompostovanou kůru, smrkovou nebo borovou hrabanku, ale vždy jen v menším množství. Pro doplnění živin zamícháme plná hnojiva s kyselou reakcí (určená pro rododendrony a další vřesovištní rostliny). Pochopitelně můžeme použít přímo substrát pro kyselomilné dřeviny, který koupíme v zahradnictví. Ideální místo je ve velmi lehkém polostínu. Čím více vody budou kanadské borůvky mít, tím více slunce snesou. Na více zastíněném místě keře rostou nerovnoměrně se stálou snahou orientovat se za sluncem; úroda je malá. Náročnost další péče závisí na tom, jak svědomitě jsme vysazovali. Zdravé borůvky musí mít velké přírůstky a sytě zelené listy. Je třeba vydatně je zalévat. Kvalitu plodů i nárůst ovlivňuje zálivka před sklizní, ale při velmi vysokých teplotách může slunce listy i plody popálit. Je tedy vhodné rostliny v těchto kritických situacích stínit (i popálená kanadská borůvka však další rok většinou opět obrazí). Dalším kritickým obdobím, kdy nesmíme šetřit vodou, je srpen. Hnojit je můžeme jen kyselými bezchlorovými hnojivy (síranové formy draselných a dusíkatých hnojiv, superfosfáty), a to brzy na jaře, při tvorbě poupat a po odkvětu. Dusíkem zásadně nehnojíme od července.
Kanadské borůvky mají kořeny jemné a povrchové. Okopávání (natož obrývání) tedy prakticky neprovádíme, omezíme se na opatrné pletí. Vhodné je nastýlání drcenou borovou kůrou. Od třetího roku po výsadbě některé staré výhony celé vyřežeme až těsně u země. Tím rostlinu průběžně zmlazujeme, mělo by zbýt vždy 6–8 silných výhonů. Čím rostliny řežeme silněji, tím budou bobule větší, ale jejich počet se sníží. Staré neprořezávané keře přinášejí jen malé plody, které často zasychají ještě před dozráním, rovnoměrné úrody dosáhneme každoročním řezem. Větvičky pod tíhou úrody klesají, mohou se i polámat, proto je včas vyvážeme k oporám. Kanadské borůvky u nás prakticky nemají choroby a škůdce. Jen když se k rostlinám dostanou zajíci, udělají sice řez za nás, ale bohužel často naprosto celkový.
Z dorostlého (ve věku šesti let) a řádně pěstovaného keře bychom měli sklidit dva i více kilogramů borůvek. Plody v dosti početných hroznech ovšem nedozrávají všechny najednou (na rozdíl od borůvek lesních). Období sklizně trvá asi měsíc. Sbírat stačí jednou týdně. Je přitom třeba dávat velký pozor, abychom nevylomili ještě nezralé borůvky. Nespěcháme, borůvky i po setření ojínění musí mít modrou, nikoliv červenavou barvu, mají i charakteristickou chuť. Úroda kanadských borůvek je lákavá pro ptáky. Nejlepší ochranu poskytuje síť. Musíme ji ovšem umístit na konstrukci, aby ptáci na plody nedosáhli přes oka, a také ji u země utěsnit, aby ji nepodlezli. Zároveň musí být konstrukce odklápěcí.
Velikost kanadských borůvek velice kolísá. Roli v tom hraje odrůda, ale i pravidelná vydatná zálivka a hnojení, stáří a zdraví větví i celého keře. Tak jako jiné ovoce se kanadské borůvky mohou přeplodit, pak vidíme mnoho květů i nasazených plodů, jež však i při naší nejlepší péči nedorostou, protože je počet listů prostě nedokáže uživit. Plody kanadských borůvek jsou chuťově k nerozeznání od pravých lesních, pouze dužnina nebarví. V kuchyni je tedy můžeme upotřebit stejně jako borůvky lesní.
Právě bazalce se často daří lépe v květináči umístěném na teplém místě na okenním parapetu než na zahradě. Truhlík nebo květináč musí mít dobrý odtok vody, na dno nasypte vrstvu písku nebo drobného štěrku. Smíchejte po třetinách zralý kompost, písek a zahradní zeminu. Tato bylinka miluje humózní a lehce písčitou půdu. Po týdnu se začnou objevovat první děložní lístky, počkejte, až povyrostou, a můžete je přesazovat. Při dorůstání nezapomeňte rostlinu zaštipovat, bohatě poroste a nebude tak rychle kvést. Na okně výborně působí i jako repelent proti mouchám.
Růže v květináčích vyžadují značnou péči a nedožívají se zpravidla mnoha let, ale jsou v bytě vzácnou rostlinou, půvabnou jak svými květy, tak zejména u miniaturních růží i velmi jemným olistěním. Z polyantek, floribund a čajohybridů vybírejte zejména odrůdy nízkého vzrůstu, rostoucí spíše košatě. Růže v květináčích můžete postavit na okno nebo květinový stolek v místnosti blízko okna. Dobře se jim daří i na balkónech a v okenních truhlících, jen v letních slunných dnech myslete na přistínění nádob, aby se v nich příliš nepřehřívala zemina. Růže vyžadují dostatek světla a slunce, ale vhodnější jsou pro ně okna obrácená k východu nebo na západ, kde tak rychle neodkvetou. Růže v nádobách naleznou uplatnění hlavně tam, kde není možnost sázet je do volné půdy, tedy na terasách a lodžiích. V bytech jsou růže spíše krátkodobou záležitostí, neboť v interiérech nebývá dostatek světla (s výjimkou prostoru mezi okny), po odkvětu je tedy raději přeneste ven. Nádoby (kbelíky i truhlíky) musí být dostatečně hluboké a prostorné. Materiál nádoby může být z hlediska růží různý, důležitá je trvanlivost. Dno vždy opatřete několika odtokovými otvory a řádnou drenáží z hrubšího písku nebo keramzitu. Půdu je potřeba namíchat humóznější a lehčí, přidejte do ní tedy kompost, rašelinu, listovku a písek. Pokud nepočítáte s přenášením na zimu do hlubokého pařeniště nebo na chladnou verandu či do sklepa, je třeba nádoby řádně izolovat (osvědčuje se pěnový polystyren), protože existuje nebezpečí zmrznutí i z boku nádoby. Máte-li růže stále ve vytápěném prostředí, dopřejte jim alespoň na dva měsíce zimní klid s teplotou 0–10 °C. Růže v malých nádobách přesazujte každoročně v předjaří, ve velkých nádobách pak jednou za dva až tři roky. Přitom vždy upravte přiměřeně poměr nadzemní části a kořenů.
Běžnou denní stravou pro papouška kakadu jsou speciální granule pro papoušky, které obsahují veškeré vitamíny a látky, které by měl papoušek dostat. Někdy můžeme přidat vlašské ořechy, lískové oříšky, mandle a podobně. Pravidelně krmíme směsí pro velké papoušky, která obsahuje semena, ořechy, ovoce a zeleninu, listy stromů a větvičky k okusování. Nikdy žádnému papouškovi nedáváme avokádo, je pro ně silně jedovaté. Každý den dáváme čistou vodu, která je podmínkou. Po celou dobu by měl mít papoušek k dispozici grit nebo písek na trávení. Velikou pochoutkou pro kakadu jsou větvičky ovocných stromů s pupeny. Jako bidla se používají větve břízy, lípy, ovocných stromů, ale i jehličnanů. Větviček musí mít pořád dostatek, protože si o ně okusováním brousí zobák a ten potom nepřerůstá.
Aloe vera je bezproblémová atraktivní, sukulentní, tučnolistá rostlina, která se v našich podmínkách pěstuje jako pokojová. Jedná se v podstatě o nejléčivější kultivar a rostlinu s významnými léčivými účinky, zejména na popáleniny, špatně se hojící rány, nebo také proti cukrovce. Vyžaduje dostatečné množství světla a písčitou, dobře propustnou půdu. Pro pěstování se používá směs zeminy ve složení kompost, listová půda a písek v poměru 1 : 1 : 1. Obvykle dorůstá do 60–100 cm výšky. Účinné látky jsou shromážděny v listech, ze kterých po rozlomení vytéká průhledný gel. Není náročná na pěstování. Potřebuje jen občasnou zálivku, výborně snáší suchý vzduch, pohlcuje škodliviny z ovzduší. Škodí jí nízké teploty a příliš hodně vody. Má ráda dobře osvětlené místo, ne však přímé sluneční paprsky. Pro přezimování nevyžaduje zvláštní podmínky. Můžete ji přemístit na chladnější místo (15–18 °C), ale v tom případě je nutné omezit zálivku. Nebo ji přes zimu můžete nechat na jejím tradičním místě a zalévat v okamžiku, kdy je substrát proschlý. Přesazujte ji každé 2–3 roky a občas přihnojujte (ne v zimě), nejlépe fosforečným hnojivem.
Petúnie umístěte na místo, kde se jim bude nejvíce dařit, a to na slunném a teplém místě, ideální volba je jižní či jihozápadní strana. Nemusíte je za každou cenu pěstovat jen v truhlících a okrasných květináčích, můžete ji najít místo v okrasném záhoně, ale nikdy nevynikne tolik jako právě v závěsných systémech, kde se vám o ni bude i lépe pečovat. Zkuste, aby tyto rostliny byli co nejvíce chráněny před silným větrem a deštěm, předejdete tak tomu, abyste museli poničené květy odstraňovat. Petúnii déšť nezničí definitivně, jen dočasně poničí květy, které pokud odstraníte, tak brzy vykvetou nové, velký vítr může pár stonků polámat, ale i ty budou brzy doplněny novými, takže žádná velká tragédie to vlastně nebude. Odstraňování suchých květů a květů poničených deštěm je doporučováno také proto, aby se zbytečně nešířily choroby a plísně.
Petúnie vysazujte do dobře propustného substrátu s obsahem hořčíku a vápníku. Vhodný substrát je ideální zakoupit již namíchaný specielně pro petúnie a prodávají ho v jakémkoliv větším zahradnictví nebo hobby marketu. Chcete-li si substrát namíchat sami, pak znovu smíchejte zeminu, kompost a písek, to vše v poměru 2:1:1. Ideálně zvolenou nádobou pro Petúnie je samozavlažovací truhlík, do jednoho truhlíku o délce 50 až 60 cm zasaďte 3 rostliny, moc hezky bude vypadat, pokud do jednoho truhlíku nakombinujete více barev, květináč pak bude krásně pestrý a zářivý.
V každé prodejně květin či hobby marketu si můžete koupit kromě semen i klasický substrát vhodný pro výsev. Rovněž si můžete substrát připravit tak, že ve stejném poměru smícháte písek, rašelinu a perlit. Takový výsevní substrát je lehký, ale zadržuje vodu, což je pro semena nezbytné. V případě, že využijete vámi připravený substrát, doporučuje většina odborníků preventivně použít systémový fungicid. Můžete použít například vodou mísitelný kapalný koncentrát Previcur, který se hodí k preventivní ochraně a hubení půdních i listových chorob, způsobených pravými plísněmi (Oomycetes).
Zazimování trávníku začíná již na konci září. Na konci měsíce září až do poloviny října je vhodné provést důkladnou vertikutaci a hluboké provzdušnění vidlemi nebo hřebíkovým válcem. Nezřídka se na podzim stává, že se v důsledku častých srážek trávník doslova zašlapává do rozměklé hlíny a není schopen stejně rychle regenerovat. Proto je vhodné po vertikutaci a provzdušnění rozhodit na povrch trávníku vrstvičku písku a důkladně prohrábnout. Písek v trávníku působí jako mouka na těstě a navíc zlehčuje jílovité půdy.
Velmi důležitou částí podzimních prací je hnojení. Na podzim se hnojí trochu více, aby měl trávník dostatek živin na zimní období. Na podzim je také nejlepší čas na zasypávání a zarovnání povrchu.
Slávky žijí na celém světě na mořských březích a v ústí řek, jednotlivé druhy jsou obvykle specifikované pro určitou oblast. Nejznámějším druhem je slávka jedlá. Slávka jedlá (Mytilus edulis) je středně velký jedlý mořský mlž z čeledi slávkovitých. Slávky jedlé se nacházejí na severoatlantickém pobřeží Severní Ameriky, Evropy a v dalších mírných i polárních vodách po celém světě. Žijí v příbřežních oblastech na skalách a dalších pevných podkladech přichyceny byssovými vlákny, které jsou vylučovány byssovými žlázami umístěnými ve spodní části slávek. Jedná se o hladké mušle s jemnými soustřednými rýhami v linii růstu. Barva mušle je purpurová, modrá nebo někdy až hnědá. Může být dlouhá až 12 cm. Slávky jedlé jsou kořistí hvězdic, například Asterias vulgaris. Malé slávky jsou také požírány plži Nucella lapillus.
Slávky jedlé neboli mušle jsou mořští mlži, jejichž maso se pojídá buď syrové, nebo částečně i tepelně upravované. Výlov slávek začíná v srpnu a končí v březnu. Lastury slávek mají klínovitě oválný tvar, na povrchu jsou tmavé do fialova a uvnitř perleťově bílé, lesklé. Dospělé, tedy k požívání nejvhodnější, jsou tehdy, když délka lastur měří 55 mm. Kratší se vyřazují, protože nemají tržní hodnotu. S přijímáním potravy a vdechováním vody se dostává do slávek také písek a mořský kal. Obojí se z nich musí odstranit, a proto se před dopravou do vnitrozemí alespoň na 24 hodin slávky ponoří do čisté mořské vody, aby se vyčistily. Jestliže se se slávkami po výlovu dobře a šetrně zachází, vydrží v zimě až 6 dnů po výlovu naživu. Nesmí však před touto dobou nebo během ní přijít do styku se sladkou vodou. Nesnášejí také velké teplo ani mráz. Jen pevně uzavřené, to znamená živé a čerstvé slávky, mají maso vhodné k pojídání. U pootevřených slávek je maso v rozkladu, čímž se stává prudce jedovatým. Podezřelé jsou také slávky s tenkými průsvitnými lasturami, které nejsou na povrchu stejnoměrně zabarvené, anebo slávky, které nasládle páchnou. Maso slávek se jí buď syrové, nebo různě připravované a je dost výživné, avšak hůř stravitelné než maso ústřic.
Někdy jsou slávky zaměňovány s ústřicemi. Ústřice (Ostrea) je rod z čeledi ústřicovitých (Ostreidae). Nejznámějším druhem je ústřice jedlá (Ostrea edulis). Ústřice jsou mořští mlži s lamelózními nebo sklípkovitými lasturami bez vláknité (sloupkovité) vrstvy, s nestejnými miskami a vnitřním vazem a bez zubů v zámku. Ústřice má nepravidelné chlopně, z nichž levá je větší, prohloubená a připevněná k podkladu, kdežto pravá je plošší; vrchol levé misky (chlopně) přečnívá a je zatočen buď vpřed, nebo dozadu. Některé druhy jsou obojetné, jiné pohlaví odděleného, ale vesměs vynikají vysokým počtem vajíček, jichž mohou produkovat až několik milionů. Některé druhy jsou jedlé a odedávna se chovají uměle u středomořských a severoamerických břehů. Ústřice jsou výbornou potravou, zejména pro značný obsah glykogenu v játrech. Ve znečištěné vodě se mohou stát zdraví škodlivými, například když do sebe přijmou bakterie břišního tyfu, které mohou snadno přenášet, protože se, jak známo, pojídají živé. Nebo mohou způsobit průjem, prosáknou-li sloučeninami mědi. V tom případě bývá celé jejich tělo podezřele zbarveno do zelena. Ovšem jsou-li pěkně zeleně zbarveny jen žábry, může být toto zbarvení způsobeno symbioticky usazenými rozsivkami. Organické jedy ústřice v těle netvoří, čímž se hygienicky podstatně liší od slávek (Mytilus) známých svou případnou toxicitou. Některé druhy mořských ústřic mohou tvořit perly, podobně jako perlotvorka mořská či perlorodka. Při nákupu ústřic je třeba sledovat jejich čerstvost. Ústřice by měly být lesklé a vlhké. Jejich barva se může lišit podle místa původu. Chlazená lastura by měla být zavřená. Pokud tomu tak není, zkuste se jí dotknout, pokud se nezavře, vyhoďte ji. Zkažená ústřice se dobře pozná podle vůně. Čerstvá ústřice musí vonět jako mořská voda. Pokud budeme ústřice vařit, lze sehnat již vyjmuté ústřice z lastur. Je to lepší volba, než kupovat ústřice zmražené. K ústřicím je třeba se projíst. Nejlépe totiž chutnají čerstvé (syrové), jen s pár kapkami citrónu. Pokud zvolíme tuto variantu, ústřice stačí pouze podržet na patře, tedy nežvýkat, chvíli vychutnat a spolknout. Ústřice se připravují i tepelně.
Pokud si slávky sami ulovíte, je potřeba je před úpravou nejdříve máčet několik hodin ve studené vodě, kterou často vyměňujeme. Během máčení je občas proutěným koštětem promícháme, aby se z nich důkladně odřel písek. Potom slávky odrhneme kartáčem, a to nejlépe drátěným, a znovu je několikrát v čisté vodě opereme (jen dokonale očištěné slávky jsou vhodné k další úpravě). Potom do kastrolu nebo hrnce dáme kousek másla a trochu drobně nakrájené cibule, popřípadě i bobkový list a trochu soli, na to položíme dobře očištěné a pevně uzavřené slávky, zakryjeme pokličkou a na ohni je dusíme, přičemž natřásáme nádobou tak dlouho, až se slávky otevřou. To trvá 5 až 10 minut. Nádobu naplníme slávkami jen do poloviny, neboť když se otevřou, zaberou dvojnásobný prostor. Otevřené slávky buď podáváme v celku, anebo maso slávek z lastury vyjmeme. Žábry a tmavohnědé části lemující okraj tělíčka, jakož i vláknité žlázy nožek odstraníme. Očištěné maso pak použijeme do polévek, omáček, do ragú nebo je také pečeme, smažíme, zapékáme.
Maso slávek, které po dušení a otevření sytě zčervenalo, zmodralo, nebo dokonce zčernalo, je nutné vyřadit, protože je jedovaté stejně jako slávky, které byly již před dušením otevřené nebo dlouho skladované. Tělíčka zdravých slávek, tedy poživatelných, jsou růžová nebo žlutá.
Na pěstování nejsou pivoňky náročné, především bylinné druhy patří k nejsnáze pěstovatelným okrasným zahradním rostlinám. Nejsou také příliš náchylné na choroby či napadení škůdci.
Většině bylinných i dřevitých druhů vyhovuje slunné nebo jen po část dne mírně zastíněné stanoviště, pouze některé východoasijské lesní druhy dávají přednost polostínu až stínu.
Starší rostliny nevyžadují zvláštní péči: zjara po odkvětu je můžete přihnojit dobře rozleželým kompostem nebo minerálním hnojivem – vhodná jsou hnojiva určená růžím. Chybí-li na jaře vláha, pak pivoňky zálivku přivítají, v létě po odkvětu vydrží i krátkodobá sucha.
Odstraňování semeníků by mělo být pravidlem u bylinných i dřevitých pivoněk, zimní přikrývka u bylinných pivoněk stačí jen první rok po výsadbě, jinak jsou zcela mrazuvzdorné.
Plnokvěté odrůdy můžete podepřít nebo vyvázat, protože těžké květy vítr často poláme, po dešti se pak ohýbají vlastní vahou až k zemi.
Pivoňky vyniknou nejlépe jako samostatné keře nebo v malých jednodruhových skupinách. Mezi sebou se kombinují dost obtížně z důvodu přílišné rozmanitosti tvarů a barev květů. Dobře vypadají ve společenství okrasných trav, zjara vyniknou jejich červené výhony vedle narcisů, modřenců a tulipánů. Při podzimním vybarvení pivoněk do bronzova zjistíte, že si opravdu vystačí bez velké společnosti.
V době vegetace jsou pivoňky náročné na živiny a nesnášejí dlouhodobé zamokření substrátu. Vyžadují proto výživnou a zároveň dobře propustnou hlinitopísčitou zeminu.
Většina asijských bylinných druhů vyžaduje neutrální až mírně kyselou zeminu. Bylinné druhy nesázíme hluboko, pupeny by měly být jen asi 4–6 cm pod povrchem. Hlouběji zasazené rostliny mívají menší násadu květů.
Dřevité pivoňky a evropské bylinné druhy preferují půdu neutrální až mírně zásaditou. Sazenice dřevitých druhů naopak můžeme zapustit při výsadbě 10 cm hlouběji, než byly původně. Z kmínků a větviček zapustí další kořeny a mají pak rychlejší a bohatší přírůstky.
Nejvhodnější doba pro sázení je přibližně od konce srpna do začátku listopadu, sazenice v nádobách s dostatečným kořenovým balem můžeme samozřejmě sázet po celou dobu vegetace. Při výsadbě je dobré do substrátu přimíchat univerzální, pomalu rozpustné hnojivo.
Rostliny potřebují dostatek prostoru. Pro výsadbu jednotlivých trsů či keřů proto připravíme jámy o průměru přibližně 50 cm a okolo 50–70 cm hloubky. Je-li podloží špatně propustné, nasypeme na dno asi 10–15 cm vrstvu drenáže (drobný štěrk, hrubý písek).
Dřevité pivoňky v případě potřeby zaléváme po celou dobu vegetace. Pokud jsou rostliny na místě vysazeny déle než 2–3 roky, bývá již půda vyčerpaná a je nutné rostliny během vegetace přihnojovat (běžnými hnojivy obsahujícími dusík, fosfor a draslík) buď v zálivce, nebo postřikem na list.
U dřevitých pivoněk můžeme na jaře povrch substrátu posypat pomalu rozpustným hnojivem nebo dobře uleželým hnojem, z nichž se při zálivce postupně přes celou sezonu uvolňuje dostatek živin.
Rostliny nemají rády přesazování, a tak by místo výsadby mělo být pokud možno již trvalé. Bylinné pivoňky se dožívají většinou kolem 30 let, ale často i více, dřevité druhy mnohdy i přes 100. Ve své domovině, v Číně, existují nádherné exempláře dřevitých pivoněk staré několik set let.
Pivoňky množíme výhradně dělením starších rostlin na konci léta. Je možné množit i výsevem semen, ale získáme tak velmi nekvalitní a nejednotné mladé rostlinky.
Kadidlo a jeho produkty jsou dováženy z Indie. Pryskyřice kadidla se shromažďuje v průběhu celého roku a používá se k přípravě tinktury, oleje, krémů a potravinových doplňků. Jedlé kadidlo musí být transparentní, bez černých nebo hnědých snítek. Můžete jako jinou variantu také použít kadidlo v kapslích. Tinkturu Boswellia lze koupit nebo také vyrobit doma nalitím 80% alkoholu na pryskyřici.
Kadidlo se dá pálit následovně – písek nasypeme do kadidelnice tak, aby vytvořil asi centimetrovou vrstvu. Vezmeme do kleštiček samozápalný uhlík a zapálíme ho. Uhlík rozehříváme asi dvacet sekund, dokud uhlík nepřestane jiskřit. Poté ho vložíme do kadidelnice. Zhruba po minutě můžeme začít sypat kadidlo na uhlík. Začněte malými dávkami a podle své libosti pak dávku zvyšujte. Nenechávejte kadidelnici s uhlíkem bez dozoru. Uhlí uhaste vodou.
Olej můžete přidat do aromatické lampy, a to tak, že nakapete pár kapek do vody, která se nad svíčkou odpařuje.
