V době všeobecného poklesu počtu včel v přírodě jsou čmeláci téměř poslední alternativou pro opylení květů a dobrou úrodu. Bez jejich přítomnosti přicházíme o úrodu.
Čmelín
Čmelín si můžete při troše zručnosti vyrobit sami, ale je možné si jej zakoupit. Na trhu jsou čmelíny keramické s designem starých úlů, dřevěné, čmelín s pohledovým okénkem a dřevocementový čmelín. Ten nejen výborně izoluje a má zajímavě vymyšlený vletový otvor, ale dá se i dobře vyčistit.
Při výrobě vlastního dřevěného čmelína je určitě dobré vědět, že by měl mít vnitřní rozměr v x š x d – 20–25 x 25–30 x 25–30 cm a prkna by měla mít šířku minimálně 2 cm. Prkna musí těsnit, jinak hrozí nebezpečí umrznutí plodu při jarních mrazících nebo snazší vniknutí parazitů. Pro lepší regulaci teploty ve čmelínu se také doporučuje z vnější strany připevnit ke stěnám a podlaze čmelína polystyren. Pro vchodový otvor (případně s ochrannou klapkou) a větrací otvor vyřízneme v polystyrenu příslušné otvory nebo potřebný souvislý kolmý pásek. Od vchodu se vede úlem při straně a pak v pravém úhlu při boční stěně asi 3–4 cm od konce zadní stěny tunýlek o světlosti cca 2,5 cm. Ten můžeme snadno nahradit elektrikářským „husím krkem“ o světlosti nejlépe 1,8 cm, který se ohne a připevní ke stěnám. Tunýlek není nutný, ale královna přijme útulek s delším a lomeným vchodem raději, neboť se v takovém čmelínu cítí bezpečněji. Z vnější strany čmelína se pod vletový otvor umístí česno (přistávací a vzletová ploška) tak, aby mělo plochu asi 5 x 3 cm. Pokud plánujete v budoucnu instalovat ochranou klapku, je účelné, aby česno mělo velmi podobné rozměry přistávací plochy. Střecha úlu by měla být dobře přiléhající dřevěná deska, dobré je pod ni vložit silnou látku, která odstraní netěsnosti a úlek lépe tepelně izoluje. Je velmi účelné ještě navíc přikrýt střechu něčím, co zabrání provlhnutí, nebo dokonce prosáknutí dřevěné střechy deštěm, například kusem linolea nebo silného igelitu.
Pokud si zakoupíme již hotový čmelín, tak je vše snadnější, přesto i tyto čmelíny se doporučují v případě velmi chladného anebo naopak extrémně teplého počasí více izolovat.
Musíme sami umělý čmelín čmelákům vyplnit do ¾ prostoru teplodržným materiálem tak, aby přístup k hnízdu byl od konce vchodové rourky volný. Protože královny zejména některých druhů a jejich první dělnice si tento materiál stmelí cca na ½ prostoru, není vůbec na škodu naplnit vnitřní prostor čmelína tímto materiálem ještě více, ale samozřejmě tak, aby se v něm čmeláci mohli volně pohybovat. Pozor také na ucpání vchodového otvoru. Obecně však platí, že je vždy prospěšnější vložit materiálu více než méně. Čmeláci jsou tak lépe chráněni před extrémy počasí. K vyplnění je možné zakoupit speciální výplň čmelínů nebo použít krejčovskou vatu (například dříve běžně používaná podšívka nebo vycpávky ramen kabá
V naší poradně s názvem TECHNICKÝ VÝKRES NA ZHOTOVENÍ ČMELÍNA. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jindřich Hartl.
Dobrý den.
A nebo večer, záleží, kdy to čtete. Asi před rokem jsem v návalu humánní blbosti slíbil klukům (1. a 3. třída ZŠ), že jim postavím ČMELÍN. Bohužel na to nezapoměli a drze mně to každého půl roku připomínají. Protože už jsem všechny relevantní výmluvy vyčerpal (tedy skoro všechny - ještě mám tak na měsíc), rozhodl jsem se požádat, lépe řečeno poprosit někoho, kdo tomu rozumí - a to jsou všichni mimo mě - o pomoc. V této chvíli nebudu rozlišovat, kdo by mně chtěl pomoci. Náboženské vyznání, příklon k politické straně, sexuální orientace, barva pleti, masožravec, vegan, kluk nebo holka ani Intelligence Quotinent, mě nezajímá. Mě momentálně zajímá TECHNICKÝ VÝKRES + PRACOVNÍ POSTUP VÝROBY ČMELÍNA.
Děkuji všem, kteří projeví ochotu mně pomoci.
JH
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Čmelín postavíte úplně jednoduše. Zakopejte pod zem plastový kbelík dnem vzhůru. Do dna udělejte velkou kulatou díru, kterou něčím překryjte, aby do kbelíku nepršelo. Kbelík nechte ze dvou třetin koukat nad povrch. Zespod ke kbelíku přiveďte hadici s průměrem tří čmeláků a druhý konec vyveďte vhodně k povrchu, aby do ústí netekla voda. Do kbelíku dejte králíkářské pletivo a seno s dlouhými stébly. Celé by to mělo vypadat, jak je vidět na přiloženém obrázku.
Jestli chcete být trochu moderní, tak do čmelína můžete nainstalovat wifi kamery, které vám zprostředkují pohled na dění uvnitř čmelína.
Tofu se vyrábí podobně jako sýr, jen se jako výchozí surovina vezme sójové mléko, respektive sójový nápoj získaný ze sójových bobů, který se vysráží různými syřidly (pomocí mořské soli Nigari nebo sádry), a sójová bílkovina se nechá srazit. Tofu je tedy ryze rostlinného původu, a proto je tolik vyhledáváno především lidmi, kteří maso či živočišnou stravu nejí, anebo lidmi, kteří se chtějí stravovat zdravě.
Návod na domácí výrobu cca 500–800 g tofu:
Sója – kvalita sóji je pro výrobu tofu velmi důležitá. Naneštěstí sója, která je běžně k dostání, je nevalné kvality a pro výrobu tofu nevhodná (má malé procento bílkovin a tuku). Zpravidla na pultech najdeme sóju, která má poměrně malá, našedlá zrna, často rozpůlená nebo svraštěná. Když už si můžeme vybrat, tak hledáme sóju, která má velká celistvá zrna (to znamená nerozdělená), jasné béžovo-žlutavé barvy, s hladce vypnutou nepopraskanou ani ne nakrabacenou slupkou.
Propírání – do nádoby navážíme půl kila sóji a zalijeme vodou. Promícháváme a sledujeme zabarvení vody. V ideálním případě by měla zůstat téměř čistá. Jestli se nám kalí, je to důkaz špatných podmínek při sklizni sóji. Vodu slijeme a propírání opakujeme, dokud voda nezůstane čistá.
Namáčení – propranou sóju v nádobě zalijeme přebytkem studené vody (to znamená, aby vrstva vody nad sójou byla alespoň tak vysoká jako byla vrstva samotné sóji v nádobě). Nádobu necháme stát při pokojové teplotě (21 °C) zhruba 12–14 hodin. Dobře namočená sója se pozná, když ji rozpůlíme podle toho, že celá ploška zrna má stejnou, bílou barvu.
Drcení – dobře nabobtnalou sóju rozmixujeme mixérem na co nejjemnější kaši, čím déle mixujeme, tím lépe. K husté kaši přidáme vodu tak, aby kaše po nabrání na lžíci snadno stekla, například jako kefír.
Vaření – kaši za neustálého míchání přivedeme těsně pod bod varu. Lepší by bylo vařit, ale při tom vzniká velké množství pěny, kterou bychom museli pracně odebírat. I při nižší teplotě vzniká pěna, ale podstatně menší množství, které lze ještě omezit tím, že na hladinu nalejeme vrstvičku oleje. Potom už nesmíme míchat, aby se olej nedostal do kaše, a to vyžaduje kvalitní hrnec, který kaši nepřipálí. Proto výrobci tofu vaří v páře v tlakovém hrnci. To má ještě jednu výhodu, při vyšší teplotě se začíná ztrácet typická luštěninová chuť sóji a mléko i tofu jsou prosté této pachutě, která některým lidem vadí. Na bodu varu kaši necháme cca 10 minut. Pokud nám kaše během vaření zhoustla, přidáme vodu, aby byla řídká jako na začátku, a necháme prohřát k bodu varu.
Pasírování – cílem je oddělit od sebe mléko a pevnou složku, která se nazývá okara. Můžeme použít jemné sít
Před samotným zahájením výroby papírových ruliček si ujasněte, co vlastně chcete vytvořit. Tomu přizpůsobte i výběr papíru, který na výrobu použijete. Nepoužívejte lakované tiskoviny, špatně na nich drží barva. Ruličky na osnovu vyrábějte z pevnějších papírů, stejně jako ruličky na výrobu předmětů, od nichž očekáváte, že budou mít určitou nosnost (například papírové krabice na skladování nejrůznějších pokladů). Naopak na dekorace a menší předměty je vhodné použít jemný papír, například telefonní seznamy.
Na výrobu papírové ruličky si připravte papír a špejli. Papír rozdělte na proužky o šířce zhruba 7 centimetrů. Špejli položte na roh papíru pod úhlem 45°. Roh papíru přehněte přes špejli, opatrně prstem dotáhněte tak, aby papír špejli těsně ovinul, a špejli začněte koulet po papíře. Až celý pruh papíru namotáte na špejli, přetřete poslední rožek papíru lepidlem a přilepte k ruličce. Rulička se bude mírně rozšiřovat, nelekejte se toho. Je to žádoucí, protože do širší části se vám bude lépe zasouvat navazující rulička.
Máte-li připraveno dostatečné množství ruliček, můžete začít papírové pletení. Nejprve si vytvořte osnovu budoucího výrobku. Ta se vytvoří splétáním osnovních ruliček, nebo můžete použít pevné dno z kartonu. Pro přípravu osnovy z pevného dna potřebujete dva kusy kartonu totožných rozměrů. První díl potřete lepidlem a rozmístěte na něj osnovní ruličky zhruba ve vzdálenosti 2 centimetrů. Poté přilepte druhý díl kartonu, položte na něj něco těžkého a nechte základnu dobře zaschnout. Vyplétání dna je inspirováno pletením z proutí - osnovní ruličky zploštíte a vzájemně je propletete střídavě zespodu a seshora tak, aby vznikla pevná vazba. Možností, jak zakončit hotový výrobek pletený z papíru, je několik. Začátečník jistě nejvíce ocení jednoduchý způsob uzavírky, při kterém ruličku, kterou plete, zasune pod jakoukoliv osnovní ruličku. Jednotlivé osnovní ruličky pak zastřihne a založí podle návodů na videu.
Takto hotové výrobky přetřete barvou, sjednotíte tím barevný odstín a zároveň jim dodáte na pevnosti a trvanlivosti. Po zaschnutí znovu můžete výrobky přetřít libovolnými barvami a vzory dle své fantazie nebo je ozdobit například ubrouskovou technikou.
Výsledek vašeho pletení z papíru pak najde své využití v domácnosti a ozdobí ji jako zajímavá a estetická dekorace. A pokud se vám tato činnost zalíbí, můžete si zřídit i prodej těchto výrobků.
České ručičky jsou velmi šikovné, a když se přidá mlsný jazýček, máme tu sýrové tyčinky. Výrobou sýrových tyčinek u nás proslula firma Havlík. Založena byla v roce 1994 a již od počátku se zaměřovala a stále zaměřuje na potravinářskou výrobu, a to výhradně na obor pekařství a výrobu trvanlivých tyčinek. Zpočátku se jednalo o malovýrobu zahrnující stovky kilogramů produktů měsíčně. Postupem času firma vyvinula originální recepturu na trvanlivé tyčinky se sýrem, které se díky své jedinečné chuti a vysoké kvalitě staly vyhledávanou pochoutkou. Bez sýrových tyčinek se dnes neobejdou jak návštěvníci, tak provozovatelé restaurací, barů, hospod, kaváren a vináren.
V současné době firma vyrábí 8 druhů tyčinek: ORIGINÁLNÍ TYČINKY (se sýrem a solí), GRAHAM, ČESNEK, KMÍN, MÁK, PIKANT, KORNSPITZ a DĚTSKÉ TYČINKY.
Společnost Havlík je od roku 2004 držitelem certifikátu managementu jakosti ISO 9001. Společnost nabízí svým zákazníkům prvotřídní produkty, při jejichž výrobě používá nejmodernější technologie a výhradně kvalitní lokální suroviny. V roce 2006 získaly tyčinky Havlík národní značku kvality KLASA. Později obdržely také značky kvality Regionální potravina, Český výrobek a Delikatesa. To vše svědčí o vysoké kvalitě sýrového pečiva.
V souladu s dlouhodobým plánem rozvoje společnosti zakoupila firma Havlík v roce 2009 areál bývalých pekáren PENAM a ten přestavěla na nový provoz specializovaný na výrobu trvanlivého pečiva. Za mnoho milionů korun českých bylo pořízeno nové technologické zázemí a 5. listopadu 2012 se slavnostně otevřela nová provozovna v Bruntále, jež splňuje nejpřísnější hygienické podmínky potravinářské výroby. Tento krok umožnil firmě výrazně zvýšit kapacitu výroby. Nyní bez problému uspokojí stále se zvyšující poptávku po sýrových tyčinkách Havlík na území České republiky i na exportních trzích.
Toto byly informace týkající se komerčně vyráběných sýrových tyčinek. Pokud doma rádi pečete nejrůznější preclíky, tyčinky či jiné slané pochoutky, můžete se inspirovat recepty uvedenými níže.
Chybou je nedodržení základních hygienických postupů, špatné promíchání, přesolení, špatné upěchování či špatná sterilizace.
Dalším nedostatkem je nakládat do láku celý jeden kus masa na 2 dny. Nahradit to lze injekcemi koncentrovaného solného roztoku (24 dkg soli na 1 litr vody, 100 ml roztoku do 1 kg masa). Trocha rychlosoli maso obarví dorůžova. Chcete-li být jako profíci, kteří vyrobí ze syrového masa za 100 Kč uzenou rolku za 79 Kč, můžete nastřikovat roztokem želatiny. Druhou možností je nakrájet maso na kostky (jako na guláš) a pak je na 2 dny naložit.
Pro výrobu šunky je důležité kvalitní a dobře opracované vepřové maso. Základní surovinou pro výrobu dušené šunky je totiž vepřová kýta. Je-li surovina pro výrobu šunky připravená, je možné ji naložit do láku. Tím dojde k nasolení suroviny.
Ve svém příspěvku TECHNICKÝ VÝKRES NA ZHOTOVENÍ ČMELÍNA. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jindřich Hartl.
Dobrý den.
A nebo večer, záleží, kdy to čtete. Asi před rokem jsem v návalu humánní blbosti slíbil klukům (1. a 3. třída ZŠ), že jim postavím ČMELÍN. Bohužel na to nezapoměli a drze mně to každého půl roku připomínají. Protože už jsem všechny relevantní výmluvy vyčerpal (tedy skoro všechny - ještě mám tak na měsíc), rozhodl jsem se požádat, lépe řečeno poprosit někoho, kdo tomu rozumí - a to jsou všichni mimo mě - o pomoc. V této chvíli nebudu rozlišovat, kdo by mně chtěl pomoci. Náboženské vyznání, příklon k politické straně, sexuální orientace, barva pleti, masožravec, vegan, kluk nebo holka ani Intelligence Quotinent, mě nezajímá. Mě momentálně zajímá TECHNICKÝ VÝKRES + PRACOVNÍ POSTUP VÝROBY ČMELÍNA.
Děkuji všem, kteří projeví ochotu mně pomoci.
JH
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Dana.
Dobrý den, technický výkres nevlastním, ale dám vám tip. Na stránkách "zelená domácnost" si můžete čmelín objednat - včetně výplně a příslušenství. Mívají dva druhy, větší a menší. Mám oba, větší je lepší, ale je dražší. Přeji hodně zdaru při chovu čmeláků a dětem hodně radosti. Zdravím D. tříletá
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
Když se podíváme do historie, uvidíme, že podobný způsob zahradničení je starý stovky let. Například v Anglii není pěstování zeleniny na vyvýšených záhonech vůbec ojedinělé. Ve Francii v období středověku dominovaly zvýšené záhony čtvercového typu. Příkladem je zrekonstruovaná středověká zahrada francouzského hradu Carcassonne, kde jsou užitkové záhony lemovány vyplétaným proutím. Lískové či vrbové proutí okolo záhonů se těšilo oblibě u mnoha klášterních zahrad Evropy. I samotní Číňané takto pěstují rostliny po několik staletí a mají k tomu hned několik důvodů.
Zelenina vysazená na zvýšených záhonech lépe prospívá, netrpí tolik škůdci, a především údržba je oproti konvenčnímu způsobu pěstování minimální. Při pěstování ve vyvýšených záhonech se zvyšuje úrodnost půdy, a tím pádem i výnos. Půda zde nezná půdní škraloup, není třeba na ni nikde šlapat jako u běžného užitkového záhonu a drží pěkně nakypřená. Kvalita půdy se jen lehce vylepšuje. Při samotném zakládání záhonů se na dno použije kompost a biologický materiál, z něhož rostliny následně čerpají potřebné živiny.
Na záhoně se díky tlení organického materiálu daří i rostlinám náročnějším na teplo, což je příznivé zejména v chladnějších oblastech naší republiky. Díky sedání vyvýšeného záhonu můžete každý rok doplnit nový kompost, který se postará o potřebné živiny. Takový záhon v létě sice více vysychá, ale tomu lze předejít použitím mulče („peřinka“ na záhon z organického materiálu – sláma, listí, kůra).
Pěstování ideálně vychází na dva tři řádky vedle sebe. Rostliny získávají více světla, vzájemně si nekonkurují a nedochází k oslabení a zmenšení prostředních rostlin. Při tradičním způsobu pěstování totiž bývají tyto rostliny oslabené a více náchylné k chorobám a škůdcům. Mimo jiné je zvýšení záhonů s mulčovanými cestičkami mezi záhony výbornou bariérou před slimáky. Tím, že mohou být rostliny sázeny nahusto, dochází k lepšímu zastínění půdy listy a zabrání se výparu.
Vyvýšený záhon se stane také zajímavým dekorativním prvkem zahrady. Může být vysoký třeba jen 10 cm, ale i 1 metr, vyvýšené záhony mohou být i stupňovité, ovšem široké by neměly být více než metr a půl (v závislosti na výšce – ty metr vysoké budou široké cca jen 1 metr), abychom všude snadno dosáhli.
Na jílovitých a poměrně vlhkých půdách je zvýšení záhonu ideálním řešením. Nedochází k zatopení a tvoření loužiček mezi rostlinami, hlavně v obdobích větších srážek a přívalových dešťů. Vyvýšený záhon můžeme umístit i ve svahu a vyřešit si tak problém, jak kvalitně zúrodnit a zpevnit svah na naší zahradě. Vytvořit jej lze dokonce i na betonu, poku
Ve svém příspěvku KOLAUDACE DOSTAVBY CHATY-PŘÍSTAVBA JEDNÉ MÍSTNOSTI CCA10M2 se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hešíková Magdalena.
Provedla jsem rozšíření stávající chaty o jednu místnost cca 10m2. Mám geometrický plán ověřený. Co potřebuji pro provedení zkolaudování této přístavby.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
