Téma: 

plašič hlodavců schema


Facebook Twitter Pinterest email tisk

PLAŠIČ KRTKŮ

Elektrický odpuzovač krtků

Tento typ odpuzovače není úplně vhodný pro plašení krtků, protože se vyrábí v provedení zapojení do elektrické zásuvky. Tento typ navíc nemá žádný kabel k připojení, zástrčka je vyrobena přímo na přístroji.

Přístroj je tak spíše k vnitřnímu využití. Jeho působení je maximálně cca 11 m od umístění v domě, takže pokud máte menší zahradu, mohl by vám pomoci. Pro představu působení se můžete podívat na jeho účinné schéma.

Detail odstavce: Elektrický odpuzovač krtků
Zdroj: Plašič krtků
Zveřejněno: 11.7.2016


Facebook Twitter Pinterest email tisk

Diskuze: plašič krtků

Dobrý den hledám silny plasic krtků na trafo na elektriku,děkuje Jindra Rosický Jihlava

Zdroj: diskuze Plašič krtků
Odesláno: 4.2.2018 uživatelem Jindřich Rosický
Počet odpovědí: 0

PLAŠIČ KRTKŮ

Plašič krtků z PET lahví

Tento plašič se vyrábí z plastových lahví tak, že ze čtyř PET lahví odříznete dna, ta nalepíte jako křidélka na další láhev a plašič je hotový. V místě napadeném krtkem zapíchněte drát asi 20 centimetrů hluboko a na vrcholek nasaďte PET láhev, do které vyřízněte ve dně otvor jen nepatrně širší, než je průměr drátu. Pak stačí jen nepatrný vánek, který se opře do křidélek a láhev roztočí. Třením o drát vydává plašič nepříjemné zvuky, které se přenáší do země.

Akustickým měřením v krtčích chodbičkách bylo zjištěno, že intenzita hluku v zemi se dá srovnat se zvuky, které vydává závodní motorka.

Krtka takový rachot okamžitě vypudí. Dosah jedné plašící jednotky je v kruhu o průměru 15 metrů. Rozhodně tady platí pravidlo, čím víc plašičů na zahradě, tím je úprk krtků z pozemku rychlejší.

Navíc se již nevrátí, i když tato zařízení po čase odstraníte. Je to pro otřesný trvalý zážitek, který si odnesli z vaší zahrady.

Detail odstavce: Plašič krtků z PET lahví
Zdroj: Plašič krtků
Zveřejněno: 11.7.2016

DOMÁCÍ VODÁRNA

Návod k domácí vodárně

Při zapojení domácí vodárny je nutné vždy postupovat podle schématu přiloženého u vodárny. Schéma zapojení domácí vodárny by u přístroje nemělo chybět. Schéma zapojení domácí vodárny celý proces velmi zjednoduší. Abyste domácí vodárnu zapojili správně, musíte myslet na několik faktorů. V balení domácí vodárny (nebo její součástí) by mělo být čerpadlo na vodu, ovladač regulace tlaku vody (ten ovládá elektromotor), zpětná klapka a tlaková expanzní nádoba.

Při zapojení domácí vodárny, ať už ho budete dělat sami nebo s pomocí, vždy dbejte na pokyny v návodu.

Detail odstavce: Návod k domácí vodárně
Zdroj: Domácí vodárna
Zveřejněno: 24.9.2016

PLAŠIČ KRTKŮ

Akustický plašič krtků

Zvukový a vibrační odpuzovač krtků vydrží za použití kvalitních alkalických baterií provoz až 1 rok, a to na jednu sadu 4 ks velkých monočlánků.

Konstrukce přístroje s dvojitým krytím proti vlhkosti zajišťuje dokonalou vodotěsnost odpuzovače-plašiče a velmi dlouhou životnost. Současné výrobky vydrží pracovat s jednou sadou kvalitních alkalických baterií až 1 rok.

Elektronický odpuzovač krtků Deramax-Cvrček si získal oblibu díky své spolehlivosti, účinnosti a nízkým provozním nákladům. Jedná se o ryze český produkt, který se v současné době vyrábí již ve třetí variantě. Odpuzovač-plašič produkuje zvuk a vibrace na velmi nízké frekvenci, které mají schopnost dobře se šířit zeminou, a je natolik nepříjemný pro hlodavce žijící v půdě, že tito brzy opouštějí prostor chráněný přístrojem.

Deramax-Cvrček se od naprosté většiny jiných typů zahradních odpuzovačů liší – v první řadě striktně dodržuje nízké kmitočty a vibrace, což je dáno samotnou konstrukcí elektronické části a také jejím umístěním v plastovém krytu. Dovozové typy často produkují zvuk na kmitočtech v řádu kHz, což je pro šíření půdou zcela nevhodné.

Velmi důležitá je také plocha určená pro přenos zvuku a vibrací do půdy. Obal odpuzovače-plašiče Deramax-Cvrček tvoří plastová dóza o průměru 10 cm s tenkými stěnami. Téměř všechny dovozové typy jsou v obalu o průměru 3–5 cm nebo do půdy zasahuje pouze tenká tyčka – přenos zvuku a vibrací do půdy je tak velmi malý a s tím i samotná účinnost těchto odpuzovačů.

Velká styčná plocha obalu odpuzovače Deramax-Cvrček zajišťuje dostatečný přenos zvuku a vibrací do půdy v celém rozsahu účinnosti.

Lidé ani domácí zvířata nejsou zvukem odpuzovače-plašiče rušeni, neboť nad zem se dostane pouze velmi malá část zvuku. Odpuzovač-plašič je vodotěsný, nevyžaduje údržbu, pouze jednou za 6 až 12 měsíců výměnu baterií (podle typu baterií). Účinná plocha odpuzovače-plašiče je do 1 000 m2 (kruh o průměru do 36 metrů). Zvukové vlny a vibrace se šíří v kruhu kolem přístroje.

Odpuzovač krtků Deramax-Cvrček funguje i na odpuzování a plašení plazů. Hadi jsou citliví na vibrace a přítomnost tohoto odpuzovače-plašiče jim nesvědčí.

Odpuzovač je napájen pomocí 4 ks velkých monočlánků. Jedna sada „klasických“ zinko-uhlíkových baterií vydrží napájet přístroj cca 6 měsíců, při použití kvalitních alkalických baterií je to až 1 rok. Po uložení do půdy se nad zem dostane slabý zvukový signál, který uslyšíte, pokud budete cca 1 metr od přístroje. Pomocí tohoto zvuku snadno zjistíte, zda je nutné vyměnit baterie, nicméně jedná se o velmi slabý zbytkový signál, kterým nebudete na zahradě rušeni. Odpuzovač-plašič se ukládá do půdy svisle asi 16 cm hluboko, takže část přístroje, cca 5 cm, zůstává nad úrovní terénu. Rozměry: průměr 107 mm x délka 195 mm, hmotnost 176 g.

Pro představu působení se můžete podívat na jeho účinné schéma.

Detail odstavce: Akustický plašič krtků
Zdroj: Plašič krtků
Zveřejněno: 11.7.2016

PLAŠIČ KRTKŮ

Solární odpuzovač krtků

Vibracemi, které plašič vydává, má odpudit nevítané hmyzožravce, přičemž jiná zvířata ani lidé jimi nejsou nijak rušeni.

Neznamená to ale, že nic neslyšíte – každých 30 sekund vydá přístroj krátké zavrčení o frekvenci 400 Hz. Není to ale nic nepříjemného a zvuk uvítáte: máte pocit, že se něco děje, že odpuzovač už pracuje.

Instalace solárního odpuzovače je velmi jednoduchá, stačí přepnout tlačítko Off na On a poté odpuzovač zasunout až po horní část do země. Integrovaný solární článek zajišťuje stálé napájení a současně nabíjí nabíjecí baterie, takže přístroj funguje i po setmění.

Oblast působení odpuzovače má být 700 m2, což není pravdivé. Tyto odpuzovače mají minimální dosah a krtkům často vůbec nevadí.

Detail odstavce: Solární odpuzovač krtků
Zdroj: Plašič krtků
Zveřejněno: 11.7.2016

PLAŠIČ KRTKŮ

Plašič na krtky

Snem mnoha zahrádkářů a zemědělců je mít rozkvetlou a upravenou zahradu nebo úhledné záhonky se zeleninou. Je radost, když se daří a zahrada vzkvétá. Občas se však najde nemilé překvapení v podobě krtků, kteří ničí vaši zahradu a vaše práce tak přijde nazmar. Pokud si pořídíte na zahradu odpuzovače či plašiče krtků, vaše zahrada může vzkvétat a vy už se nemusíte trápit rozvrtanou zahradou a krtinci, které krtek po sobě zanechá.

Pokud vás krásné počasí vylákalo do zahrady, jistě budete chtít svou zahrádku upravit podle svých představ. Snažíte se zahradu zvelebit, pracujete do setmění a následující den po probuzení spatříte hromady krtinců... Nejjednodušší a nejúčinnější možností je použít akustický odpuzovač krtků. Plašiče krtků se zakopou do záhonku do úrovně horního víka a nechají se působit. Plašič krtků působí až na ploše 1 000 m2.

Plašiče krtků jsou určeny k odpuzování škůdců žijících v půdě (zemině). Jak jasně vyplývá z názvu „plašič krtků“, je hlavním škůdcem, proti kterému je tento produkt určen, krtek obecný. Nicméně tento typ plašiče je určen i k odpuzování dalších škůdců, v tomto případě hlodavců, jako je hryzec, hraboš, rejsek, potkan, myš a podobně. V podstatě lze plašič krtků použít kromě krtka také proti všem druhům hlodavců žijících pod zemí.

Plašič krtků působí proti škůdcům pomocí nízkofrekvenčních signálů nebo i vibrací. Tyto signály jsou vlastně velmi hluboké zvuky, které se dobře šíří zeminou a pronikají tak do chodeb a nor, které pod zemí vytvořil krtek či hlodavci. Zvuky, které vytváří plašič krtků, jsou přerušovány jednak proto, aby se docílilo vyšší účinnosti plašiče, a jednak z toho důvodu, aby si krtek nebo hlodavci nezvykli na monotónní zvuk plašiče. Stále se opakující hluk, který samozřejmě krtek a hlodavci dobře slyší, škůdce trvale znervózňuje a znepříjemňuje jim pobyt v prostoru chráněném plašičem do té míry, že jej zpravidla po několika dnech opouštějí a stěhují se do míst, kam signál, který vytváří plašič krtků, již nedosáhne.

Plašiče krtků můžeme rozdělit na elektronické (síťový, bateriový, solární) a mechanické (většinou doma vyráběné).

Použití plašiče krtků je velmi jednoduché. Přístroj je nutné umístit do půdy. Některé typy plašičů se umisťují do půdy celé, to znamená, že se v zemině vyhloubí otvor, do kterého se vloží elektronický plašič krtků, a následně se plašič zasype a hlína kolem i nad ním se dobře udusá. Jiný typ plašiče krtků, se umisťuje do půdy pouze zčásti – opět se vyhloubí díra do země, ale jen tak hluboká, aby se do ní plašič krtků umístil ve správné výšce, zbytek otvoru kolem plašiče se opět zasype hlínou a udusá, ale horní část plašiče zůstane nad zemí (zpravidla jen několik centimetrů nad úrovní terénu). Zvukové signály, které vytváří plašič krtků, se šíří v kruhu kolem přístroje. Dosah různých typů plašičů je velmi rozdílný, chráněnou plochu zpravidla tvoří kruh o průměru 10 až 35 metrů kolem přístroje.

Elektronický plašič krtků je zpravidla napájen buď z běžných baterií, nebo ze síťového zdroje. Levný solární plašič krtků, který byl svého času velmi populární a který má mizivou účinnost, již nemá ani význam používat. Co se týče bateriové verze plašiče krtků, jedna sada baterií by měla udržet přístroj v chodu minimálně půl roku. Současně je ale samozřejmě nutné si ověřit účinnou plochu plašiče, aby se vám nestalo, že si vítězoslavně přinesete domů plašič krtků, ve kterém baterie sice vydrží 2 roky, ale nebude mít žádnou účinnost.

Odpuzovače pracují zpravidla na kmitočtu 300–500 Hz, neboť zemí se dobře šíří signály nízkých kmitočtů a vibrace. V podstatě se dá říci, že čím vyšší kmitočet, tím horší je jeho „pronikání“ půdou. Samotný fakt, že odpuzovač produkuje velmi hlasitý zvuk, ještě neznamená, že bude škůdce skutečně odpuzovat, neboť jak již bylo řečeno, hodně záleží na kmitočtu výsledného zvukového signálu. Někteří výrobci produkují odpuzovače krtků, které pracují na vyšších kmitočtech, s odůvodněním, že se signál jejich přístroje šíří pouze tunely, které škůdci používají. Toto tvrzení je podivné, neboť hlodavci si hloubí i nové chodby a staré mohou být již zasypané, nebo prostě nepoužívané, a tudíž je velmi problematické umístění takového přístroje. Pokud odpuzovač škůdců žijících pod zemí kromě zvuku samotného vytváří také vibrace prostřednictvím pouzdra přístroje, je to vhodná kombinace, která maximálně využívá možností tohoto typu odpuzovače. Zvuk, který přístroj vytváří, případně také vibrace, je u těchto přístrojů v naprosté většině přerušovaný, a to jak z důvodu možného návyku hlodavců na monotónní zvukový signál, tak z důvodu úspory energie a prodloužení intervalu pro výměnu baterií.

Obecně ke všem druhům přístrojů lze říci, že nejvhodnější umístění je do středu chráněné plochy. Je třeba si uvědomit, že zvukové vlny se šíří v kruhu kolem odpuzovače hlodavců. Pokud váš pozemek tvoří například dlouhý a úzký obdélník, tedy jakousi „nudli“, pak odpuzovač krtků ochrání dle rozsahu účinnosti například pouze jeho část, i když je celková výměra chráněné plochy menší než prodejcem udávaná plocha účinnosti. Nejvhodnější umístění podle rad výrobců a podle zkušeností zákazníků je přímo do průsečíku chodby vytvořené hlodavcem. Půdu kolem je vhodné dobře udusat. Rozsah účinnosti odpuzovače krtků je přímo závislý na typu půdy, ve které je umístěn, a také na její vlhkosti. V podstatě se dá říci, že nejvhodnější je těžká, hutná půda, která je vlhčí. S kyprostí půdy se účinnost odpuzovačů krtků poněkud snižuje, a to z toho důvodu, že kypřejší půda snáze pohlcuje zvuk. V případě nedostatečných výsledků po prvotní instalaci přístroje se doporučuje přístroj přemístit na jiné místo nebo používat přístroj na dvou místech a jeden přístroj mezi nimi například každý týden přemisťovat. Signál z elektronického odpuzovače krtků není schopen překonat některé překážky, jedná se především o základy staveb a vyšší zahradní terasy. Stejně tak mohou způsobovat problémy objemné kameny či skála pod povrchem.

Zahradní odpuzovač hlodavců je přístroj, který pokud je vhodně zkonstruován, vyroben a umístěn na zahradě, dokáže skutečně výrazně pomoci v boji se zahradními škůdci.

Detail odstavce: Plašič na krtky
Zdroj: Plašič krtků
Zveřejněno: 11.7.2016

ROZEX

Těhotenství a kojení

Dosud nejsou k dispozici spolehlivé informace o užívání Rozex krému v těhotenství. Metronidazol prochází placentární bariérou a rychle se dostává do cirkulace fétu. U potkanů a myší nebyla po perorálním podání pozorována fetotoxicita. Protože reprodukční studie na zvířatech nejsou vždy prediktivní pro člověka a protože je metronidazol v orálním podání u některých hlodavců kancerogenní, tento lék se v těhotenství smí používat, pouze pokud je to jasně nezbytné.

Po orálním podání je metronidazol secernován do mateřského mléka v podobných koncentracích, jako jsou v plazmě. Ačkoli při kožní aplikaci Rozex krému jsou krevní hladiny signifikantně nižší než při orálním podání, musí být u kojících matek rozhodnuto, zda přerušit kojení či léčbu, přičemž je nutno vzít v úvahu důležitost léčby pro matku.

Detail odstavce: Těhotenství a kojení
Zdroj: Rozex
Zveřejněno: 9.4.2019

ODČERVENÍ LIDÍ

Kapilárie

Kapilárie jsou drobní nitkovití červi patřící mezi hlístice rodu Capillaria. Parazitují u všech obratlovců. Onemocnění způsobené těmito patogeny se nazývá kapilarióza. Některé druhy (C. annulata, C. contorta, C. obsignata, C. caudinflata, C. bursata) jsou častými parazity divokých i domestikovaných ptáků a postihují zejména jejich trávicí systém. Kapilárie odnímají hostitelskému organismu tělní tekutiny, jako jsou žaludeční šťávy a krev, čímž snižují jejich celkovou obranyschopnost a u drůbeže snižují rovněž jejich produkci. Dochází k poškození střevního epitelu a tím k narušení resorpce i dalších procesů, které následují po přijetí potravy. Někdy může docházet rovněž k porušení nervové soustavy, a to kvůli produkci jedovatých toxinů. Charakter průběhu napadení tímto parazitem závisí na věku a celkové fyzické zdatnosti zvířete a na síle infekce. Při vážnějším akutním průběhu může dojít i k úhynu drůbeže. Výskyt je vázán na vlhká období, zejména pak v létě a na podzim. Naopak nejnižší je v zimě a v prvních jarních měsících. U lidí mohou být kapilariózy způsobeny dvěma druhy kapilárií: C. hepatica a C. philippinensis. První zmiňovaná je kosmopolitním parazitem hlodavců přenosným na člověka a další druhy savců. Dospělí parazité se nacházejí v játrech hostitele. Vajíčka zůstávají v játrech hostitele až do jeho smrti. Do okolního prostředí se dostávají až po rozkladu jeho těla nebo po pozření infikovaného jedince jiným zvířetem a průchodu jeho trávicím traktem. Lidé se obvykle nakazí kontaminovanou potravou nebo vodou. Infekce způsobená druhem C. hepatica vede k hepatitidě. Kapilárie C. philippinensis se vyskytuje na Filipínách, v Thajsku a Japonsku. Parazituje v tenkém střevě. Do těla člověka se dostává špatně zpracovaným rybím masem. Pacienti trpí ztrátou hmotnosti a průjmy. Dalšími příznaky jsou bolesti břicha, otoky, borborygmus („bručivý žaludek“) a snížené hladiny draslíku a albuminu v krvi.

Detail odstavce: Kapilárie
Zdroj: Odčervení lidí
Zveřejněno: 29.3.2018

BABSKÉ RADY PROTI BLECHÁM

Jak na blechy bez chemie

Až vysajete celý dům a vyperete všechny tkaniny, můžete si vyrobit účinný přírodní roztok. Smíchejte 4 litry vody, 2 litry jablečného octa, 500 ml citronové šťávy a cca 200 g lísky lékařské a tuto směs nalijte do kbelíku. Potom ji dejte do rozprašovače a nastříkejte ji do všech částí domu – na koberce, na dřevěné podlahy, do rohů a koutů, na parapety oken a na veškerý nábytek. Tento krok budete muset opakovat 2–7 dní v kuse (podle toho, kolik blech doma máte). Pokud se snažíte pouze předejít bleší infestaci, můžete tento roztok používat preventivně jednou měsíčně. Nechejte sprej uschnout a potom vraťte předměty na místo.

Také je na trhu produkt myFleaTrap. Jde o bezpečné, bezdrátové a vysoce efektivní zařízení určené k rychlému a účinnému čištění domácností od blech. Přístroj myFleaTrap neobsahuje žádné chemikálie a je šetrný k životnímu prostředí.

Popis:

  • bezdrátové zařízení, lehké a přenosné;
  • speciální konstrukce umožňuje zachycení nejen blech, ale i jejich larev;
  • světlo vyzařované zařízením přitahuje blechy v okruhu více než 12 metrů;
  • přístroj je schopen vyčistit místnost od blech během jedné noci.

Princip

Přístroj myFleaTrap pracuje na základě metody chráněné patentem Kansas State University (č. 5231790). Intenzita a barevné schéma světla, jeho zapínání a vypínání láká hmyz a znehybní ho na přenosném listu potaženém speciálním lepidlem.

Umístění zařízení

Přístroj je určen pro použití v uzavřených nebo částečně uzavřených místnostech. Past přitahuje blechy do místnosti, ve které je zařízení umístěno a funguje nejlépe v tmavých místech. Přístroj myFleaTrap funguje efektivně, pokud je umístěn u zdi nebo v rohu a čelem od interiéru v místnosti. Efektivní úhel světla láká hmyz v rozsahu 160 stupňů.

Napájení

Přístroj je napájen pomocí 4x AA baterií. Lze dokoupit i napájecí adaptér.

Obsah balení:

  • 1x myFleaTrap TM
  • 2x lepící podložka
  • 1x uživatelský manuál v ČJ a AJ

Detail odstavce: Jak na blechy bez chemie
Zdroj: Babské rady proti blechám
Zveřejněno: 12.12.2018

IONIZÁTOR

Fyzika

Za zcela ideální se považuje nepřerušovaný provoz ionizátoru. Ovzduší nelze vyčistit nebo ionizovat do zásoby. Vzduch se čistí a obohacuje lehkými zápornými ionty pouze po dobu provozu ionizátoru, po jeho vypnutí jeho efekt během několika minut vymizí.

Přístroj by měl být umístěn minimálně půl metru od nejbližšího pevného povrchu – stěny nebo nábytku – a směrován tak, aby se vyrobené ionty k člověku dostaly. Mezi ionizátorem a exponovanou osobou by neměla být pevná překážka. I tak záleží na materiálech, které jsou v interiéru užity (stavební, dekorační a zařizovací), kolik lehkých, uměle vyrobených iontů vlastně ve vzduchu místnosti zůstane, neboť je některé materiály více a některé méně pohlcují. Takzvané prostorové (bytové) ionizátory se montují napevno na strop nebo zavěšují do prostoru. Mohou být součástí lustru.

K ionizaci je nutné atomu nebo molekule dodat určitou energii, energie musí být dostatečně velká, aby nejvolněji vázaný elektron na okraji oběžné dráhy kolem jádra překonal ionizační potenciál a uvolnil se do prostoru. Protože 4/5 plynných molekul ve vzduchu tvoří dusík, je největší pravděpodobnost, že ionizující energie bude předána molekule dusíku. Odtržením elektronu z obalové dráhy vznikne kladný iont dusíku a volný elektron. Ten není schopen sám existovat a předává své elementární kvantum elektřiny jinému neutrálnímu atomu nebo molekule. Základem záporných iontů je molekula kyslíku, má stejně jako -OH skupina vody největší afinitu k elektronům. Vodní pára v ovzduší je tedy druhým hlavním zdrojem záporných iontů. Ionizovaná molekula kyslíku pak dále disociuje na atomární iont kyslíku a na neutrální atomární kyslík, který dále reaguje buď s dusíkem, nebo s další molekulou kyslíku. Vznikají tak oxidy dusíku a ozón. Ozon je velmi silný oxidant a je ideální jako čisticí a dezinfekční prostředek (využití k ošetření potravin a čištění vody), odstraňuje zápachy ze vzduchu, využívá také v ozonoterapii.

Ionizátor je vlastně zdroj vysokého napětí zakončený ostrým hrotem, ze kterého vyletuje do vzduchu řádově bilion elektronů každou sekundu. Schéma zapojení je patrné z přiložených obrázků plošného spoje. Jde o zdvojený kaskádní Delonův násobič, který svými 21 stupni vyrobí ze střídavého síťového napětí 21násobek amplitudy (asi 6 500 V na hrotu). Na hrotu je sice vysoké napětí, ale přes odpory ionizátoru prochází jen zanedbatelný proud, dotknutí hrotu je proto naprosto neškodné. Do ionizátoru je připojena fáze (modrá) a nulový vodič (žlutozelená). Nulový vodič síťového rozvodu je vodivě spojen například s vodovodním potrubím, a je tudíž na stejném potenciálu jako váš dům a zbytek zeměkoule, uzemnění přímo do zásuvky jím lze tedy nahradit. Hustota elektronů na hrotech je tak velká, že opouštějí hrot vzduchem, což je pro ně za jiných okolností cesta značně neschůdná. Tímto způsobem byly elektrony donuceny dostat se do vzduchu, kde se již dále pohybují podle sil na ně působících dle přírodních zákonů a nachytávají se na molekuly ze vzduchu.

Detail odstavce: Fyzika
Zdroj: Ionizátor
Zveřejněno: 29.9.2016

ČMELÁK

Čmelák

Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.

Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.

Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.

Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.

Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.

Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.

Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měsíce vylíhnou malé dělnice. Buňku během této doby zahřívá a vylíhlé larvy krmí směsí pylu a nektaru. V této fázi života kolonie je její osud zcela závislý na královně. Pokud ta z rozličných důvodů zahyne (a to se stává často) či hnízdo opustí, larvy či kukly zahynou též. Když samička o hnízdo přijde, není již schopna založit nové. Podaří-li se jí však vychovat první generaci dělnic, existuje ještě naděje, že se kolonie rozvine. Dělnice postupně přejímají činnost samičky, která přestává opouštět hnízdo za účelem shánění potravy a věnuje se čistě kladení vajíček a péči o další generace. Jak kolonie roste, líhnou se stále větší dělnice, které již získaly dostatek potravy. Jakmile samička nazná, že je kolonie dost silná, začne klást oplozená vajíčka, z nichž se líhnou praví pohlavní jedinci – trubci a samičky. Mladé samičky se z počátku podílejí na činnosti v hnízdě, později jej opouštějí a po oplození se ještě jistý čas pasou na květech, než vyhledají místo, kde přezimují. Stará matka, dělnice i trubci koncem léta či počátkem podzimu hynou. Novou kolonii na jaře zakládá mladá matka a celý cyklus se opakuje.

Detail odstavce: Čmelák
Zdroj: Čmelák
Zveřejněno: 5.6.2016

HRANOSTAJ

Lasice kolčava, lasice hranostaj

Lasičky dokážou to, co žádná technika ani chemie nezvládne – dostat se za kořistí až do jejích komůrek pod zemí a zlikvidovat ji zcela bez následků pro okolní životní prostředí. Kromě hlodavců si lasičky smlsnou i na slimácích, různém hmyzu a další drobné kořisti. Jsou hbité a rychlé a výborně šplhají. Lasičky neznají zimní spánek a i pod sněhem nám pomáhají likvidovat přemnožené hlodavce. Nemohou si vytvořit zásoby tuku a zimu prospat jako třeba ježek – jakmile by začaly tloustnout, neprotáhly by se úzkými chodbami za svou kořistí.

Lasice hranostaj

Specializuje se na hryzce, kteří jsou pro zahrádkáře skutečnou pohromou, protože ohlodávají kořeny mladých stromků, čímž je obvykle zahubí. Kromě hryzců loví i hraboše. Hlodavce pronásleduje až do jejich nor, kterými se díky štíhlému hbitému tělu snadno protáhne. Nebojí se ani vody, ostatně umí velmi dobře plavat. Denní úkryt lasičky nacházejí ve stodolách a kůlnách a také v hromadách dřeva. Pokud chceme na zahradě jejich bezplatné pomoci využít, je třeba jim úkryt, ve kterém přes den mohou načerpat sílu pro noční lov, poskytnout.

Délka hlavy a těla závisí na oblasti výskytu a je v rozmezí 20 až 40 cm. Ocas hranostaje může být dlouhý 8–12 cm. Přibližná hmotnost tohoto zvířete se pohybuje zhruba od 140 do 245 g. Velice zajímavé je zbarvení hranostaje. Letní srst je o poznání barevnější než ta zimní. Hřbet je kaštanově hnědý, břicho žlutobílé. Hruď je bílá, špička ocasu zůstává černá. Bílá zimní srst roste nejdříve na břiše, na krku a pod ocasem. Špička ocasu zůstává černá. V zimě mají hranostajové většinou jen bílou srst s černou špičkou ocasu.

Hranostaj nepotřebuje příliš hustý porost k úkrytu. Vyskytuje se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech (až do výšky 2 000 m n. m.) a bažinách. Velikost jeho teritoria závisí na poloze, biotopu a zejména množství vhodné kořisti. V Evropě se velikost teritoria jednoho zvířete pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tisíci kilometrů čtverečních, kdežto v některých částech Asie to může být až deset tisíc kilometrů čtverečních. Většina nejbližších příbuzných hranostaje jsou typická noční zvířata, ale hranostaj sám je velmi často aktivní i za dne. K odpočinku se uchyluje do doupěte, které mívá přibližně uprostřed svého teritoria. Doupě se může nacházet v dutém stromě, ve skalní rozsedlině nebo v noře opuštěné jiným zvířetem. Hranostaj se nejčastěji pohybuje krátkými skoky, je ale též výborný plavec a skvěle šplhá po stromech.

Hranostaj je vynikající lovec, který se živí téměř výhradně masem. Velmi mu chutnají i ptačí vejce včetně slepičích. Hranostaj loví každou kořist přiměřené velikosti, na kterou ve svém teritoriu narazí, malé savce (myši, krysy, mláďata zajíců, divoké králíky) a žáby. Naskytne-li se mu příležitost, neváhá ulovit ani ptáka. Když je o běžnou kořist nouze, žere hranostaj i žížaly, velký hmyz a jiné bezobratlé. Má vynikající čich, zato dost špatný zrak. Při lovu se spoléhá především na svůj nos, který ho neomylně vede po stopě vyhlédnuté kořisti. Připlíží se k ní, skočí na ni a kousnutím do týla ji usmrtí. Může se stát, že narazí na silnějšího soupeře, v tom případě se z lovce stává lovený. Občas se tak sám hranostaj stane obětí větší kuny, sovy nebo velkého dravého ptáka.

Samci hranostaje bývají pohlavně aktivní od poloviny května do poloviny srpna. V tomto období se hranostajové páří. K zanoření oplozeného vajíčka do děložní stěny samice (nidaci) však obvykle dochází až za devět měsíců, takže mláďata se narodí teprve během následujícího jara. Novorozená mláďata mají jemnou hnědou srst, která je v týle poněkud hustší, aby matka své potomky při přenášení v tlamě nezranila. Při narození jsou mláďata slepá, oči se jim otevírají až ve věku jednoho měsíce. Přibližně od této doby také začínají přijímat normální tuhou potravu dospělých zvířat, ale ještě nejméně další týden je matka kojí. V šesti týdnech jim zčerná špička ocásku. Matka svá mláďata neustále hlídá a v případě potřeby úporně brání. Po odstavení mláďat zůstává celá rodina ještě nějaký čas pohromadě a loví společně. Nahlédněte na fotky druhu lasice hranostaj.

Lasice kolčava

Lasice kolčava je v naší přírodě zcela běžná kunovitá šelma (latinský název je Mustela nivalis). Patří k savcům, kteří se v přírodě nijak výrazně neozývají. Má ale výborný sluch a je známo, že se dá vylákat napodobováním zvuků myší nebo rejsků.

Samičky jsou malé, samci jsou mnohem větší, takže na první pohled vypadají jako dva různé druhy. Živí se hlavně hraboši polními, které loví v jejich norách. Jde o velmi plodný druh, mívá totiž až deset mláďat, a to někdy i dvakrát do roka. Dokonce je známo, že se jako predátor v určitých letech přemnožuje, což ale doposud vždy souviselo s přemnožením hrabošů. Oscilace v přemnožení jsou tedy stejné jako u hrabošů.

Lasička byla počítána – stejně jako všichni kunovití – ke škůdcům, poněvadž se předpokládalo, že loví i menší lovnou zvěř (koroptve, ptáky, zajíce). Ale škody zdaleka nejsou takové, jak se původně myslelo, takže už není pronásledována. Dokonce ani její kožešina se dnes nevyužívá, takže dnešní situace lasiček je velmi dobrá.

Lasice kolčava je naše nejmenší šelma, délka těla samičky je 11 až 22 cm, samečka 13 až 26 cm, ocásek mívá dlouhý 3 až 5 cm a její hmotnost se pohybuje mezi 45 a 160 g. Shora má hnědou, na břiše bílou srst a nemá černou špičku ocasu. Žije v otevřené krajině i uprostřed měst. Zejména v noci loví drobné hlodavce, velký samec ale občas napadne i mláďata králíka nebo zajíce. Páří se patrně v průběhu celého roku, samice po pěti týdnech březosti vrhá 4 až 7, ale i 12 mláďat. Fotky pro představu, jak vypadá druh lasice kolčava.

Detail odstavce: Lasice kolčava, lasice hranostaj
Zdroj: Hranostaj
Zveřejněno: 14.11.2015

VYVÝŠENÉ ZÁHONY - POSTUP

Jak udělat vyvýšený záhon

Když se podíváme do historie, uvidíme, že podobný způsob zahradničení je starý stovky let. Například v Anglii není pěstování zeleniny na vyvýšených záhonech vůbec ojedinělé. Ve Francii v období středověku dominovaly zvýšené záhony čtvercového typu. Příkladem je zrekonstruovaná středověká zahrada francouzského hradu Carcassonne, kde jsou užitkové záhony lemovány vyplétaným proutím. Lískové či vrbové proutí okolo záhonů se těšilo oblibě u mnoha klášterních zahrad Evropy. I samotní Číňané takto pěstují rostliny po několik staletí a mají k tomu hned několik důvodů.

Zelenina vysazená na zvýšených záhonech lépe prospívá, netrpí tolik škůdci, a především údržba je oproti konvenčnímu způsobu pěstování minimální. Při pěstování ve vyvýšených záhonech se zvyšuje úrodnost půdy, a tím pádem i výnos. Půda zde nezná půdní škraloup, není třeba na ni nikde šlapat jako u běžného užitkového záhonu a drží pěkně nakypřená. Kvalita půdy se jen lehce vylepšuje. Při samotném zakládání záhonů se na dno použije kompost a biologický materiál, z něhož rostliny následně čerpají potřebné živiny.

Na záhoně se díky tlení organického materiálu daří i rostlinám náročnějším na teplo, což je příznivé zejména v chladnějších oblastech naší republiky. Díky sedání vyvýšeného záhonu můžete každý rok doplnit nový kompost, který se postará o potřebné živiny. Takový záhon v létě sice více vysychá, ale tomu lze předejít použitím mulče („peřinka“ na záhon z organického materiálu – sláma, listí, kůra).

Pěstování ideálně vychází na dva tři řádky vedle sebe. Rostliny získávají více světla, vzájemně si nekonkurují a nedochází k oslabení a zmenšení prostředních rostlin. Při tradičním způsobu pěstování totiž bývají tyto rostliny oslabené a více náchylné k chorobám a škůdcům. Mimo jiné je zvýšení záhonů s mulčovanými cestičkami mezi záhony výbornou bariérou před slimáky. Tím, že mohou být rostliny sázeny nahusto, dochází k lepšímu zastínění půdy listy a zabrání se výparu.

Vyvýšený záhon se stane také zajímavým dekorativním prvkem zahrady. Může být vysoký třeba jen 10 cm, ale i 1 metr, vyvýšené záhony mohou být i stupňovité, ovšem široké by neměly být více než metr a půl (v závislosti na výšce – ty metr vysoké budou široké cca jen 1 metr), abychom všude snadno dosáhli.

Na jílovitých a poměrně vlhkých půdách je zvýšení záhonu ideálním řešením. Nedochází k zatopení a tvoření loužiček mezi rostlinami, hlavně v obdobích větších srážek a přívalových dešťů. Vyvýšený záhon můžeme umístit i ve svahu a vyřešit si tak problém, jak kvalitně zúrodnit a zpevnit svah na naší zahradě. Vytvořit jej lze dokonce i na betonu, pokud dodržíme minimální výšku pro růst zeleniny.

Zvýšené záhony mají ovšem i své proti. Pokud budou stavěny ze dřeva, dochází naopak k většímu odpařování vody a potřebě častého zalévání. Druhou nevýhodou bývá počáteční pracnost při zakládání zeleninových záhonů, které musíme nejprve pořádně vybudovat. Ovšem tato námaha se nám v budoucích letech mnohonásobně vyplatí.

Než se pustíme do samotné stavby, je vhodné vytvořit si plán užitkové zahrady. Tak budeme mít připravený koncept, dle kterého můžeme praktičtěji realizovat své dílo. Obruba vyvýšeného záhonu může být klasicky zděná (pokud materiál spojujeme maltou či betonem, nesmíme zapomenout na odvodňovací otvory) z kamene, cihel, ztraceného bednění, může být dřevěná z různých podob dřeva, ale i z prken plastových a dřevoplastových, a z dalších materiálů včetně například betonových, dřevěných či plastových palisád. Například klasickým typem vyvýšených záhonů je jahodová pyramida anebo třeba bylinková spirála. Vyvýšený záhon však může podpírat (i stupňovitě) svah zahrady, kopírovat budovu či opěrnou zeď a plot a podobně.

Ideálním materiálem pro vyvýšené záhony je dřevo, je ale třeba zvolit dřevo tvrdé (například modřín, akát, dub).

Velikost záhonu zvolíme takovou, aby nám byly plodiny bezproblémově přístupné a nemuseli jsme na záhon jakkoli vstupovat. Abychom se nemuseli k záhonu ohýbat a mohli případně i sedět. Tuto vlastnost ocení jistě i vozíčkáři, senioři a lidé se zdravotním omezením. Pro samotnou realizaci si jako příklad uvedeme šířku záhonu 60–180 cm, kdy je důležité zvolit správnou šířku podle toho, zda bude záhon přístupný z jedné či obou stran. Délka záhonu může být různá dle velikosti pozemku a uspořádání ostatních prvků užitkové zahrady, jako jsou keře či ovocné stromy. Ideální postavení dle světových stran je sever–jih.

Postup realizace

Pokud již máme plán, jak budou záhony vysoké, široké a dlouhé, v první etapě připravíme místo, kam je umístíme. Cestičky volíme široké 0,6–0,8 m a ideálně je zamulčujeme, zatravníme či vysypeme štěrkem nebo pískem, abychom na ně mohli pohodlně vstupovat za každého počasí. Postavíme si záhon libovolného tvaru a materiálu, který nám nejvíce vyhovuje. Nejčastěji jsou k vidění formální tvary jako obdélník a čtverec. Na dno záhonu se doporučuje připevnit pletivo s menšími oky, aby se zabránilo prolézání hlodavců. Začneme vrstvit biologický materiál ze zahrady jako je hotový kompost, zbytky zeleniny a ovoce z kuchyně, sláma, listí, tráva. Pokud zakládáme na jaře, můžeme použít na dno i pár větví z prořezaných ovocných stromů. Větve drží v půdě vlhkost. Vše prokládáme zeminou a na závěr vrstvíme jen zeminu. Nepoužíváme kůru, piliny a podobně, odebírají z půdy dusík. Tato kombinace biologického materiálu nám zaručí výživu zeleniny (není třeba hnojit chemickými hnojivy) a bohatou úrodu. Navrch záhonů vrstvíme mulč ve formě slámy, sena či jemné štěpky. Mulč drží vlhkost, brání prorůstání plevele a mnohdy chrání plody proti hnilobě, na niž trpí například jahody.

Na rozdíl od běžných mobilních nádob vyvýšený záhon zahrnuje více specifických vrstev, nejen tu drenážní a zeminu. Navzájem zde působí vrstvy zeminy a kvalitního kompostu, na první vrstvu zeminy je navíc vhodné uložit kvalitní organické hnojivo. Třeba sem našlapeme dobře proleželý koňský hnůj a zakryjeme listím, čímž se nám bude uvolňovat teplo, ovšem tento postup doporučujeme až na jaře – přes zimu by se koňský hnůj rozložil a bylo by po teple (teplo vzniká právě urychleným rozkladem tohoto hnojiva). Pokud zakládáte vyvýšený záhon před zimou, můžete použít třeba chlévský hnůj (chlévskou mrvu), který se rozkládá pomalu, anebo prostě zbytky z domácnosti a zahrady, které se zde postupně rozloží jako v kompostu. Všechny vrstvy na sebe budou navzájem působit a hnilobné procesy vytvoří teplo i v případě, že nesáhneme po koňském hnoji, ale dokonce ani po žádném jiném, jen po kompostu a zemině.

Detail odstavce: Jak udělat vyvýšený záhon
Zdroj: Vyvýšené záhony - postup
Zveřejněno: 14.12.2016

ONDATRA VS. NUTRIE

Zajímavosti o ondatře

Ondatra pižmová žije v současné době téměř ve všech vodách střední a východní Evropy, vyskytuje se také v některých oblastech Skandinávie a západní Evropy. Svým rozšířením zasahuje až daleko na Sibiř. Ondatra pižmová pochází ze Severní Ameriky. Zdomácněla v oblastech bývalého Sovětského svazu a v Evropě.

Hlava s tělem měří u ondatry 26 až 40 cm, ocas je ze stran poněkud zploštělý, dlouhý 20 až 27 cm a poměrně silný. Ondatra váží 1 až 2 kg. Srst má tmavohnědou, na spodní straně těla poněkud světlejší. Některé chlupy jsou silnější až štětinovité, a proto pokryv těla působí jakoby zježeným dojmem. Mezi prsty zadních nohou jsou krátké plovací blány. Celá vrchní část těla ondatry při plavání zpravidla vyčnívá z vody, přičemž se ocas hadovitě pohybuje ze strany na stranu. Na zemi působí ondatra pižmová nemotorně, používá však velmi šikovně přední tlapy pro přidržování potravy. Velikostí těla převyšuje všechny ostatní druhy hrabošů, lze si ji ale někdy splést s mladou nutrií anebo s mladým bobrem. Bobři však mají široký plochý ocas a nutrie má ocas silný a na průřezu kulatý.

Ondatru pižmovou, vysoce ceněnou jako kožešinové zvíře, vysadil v roce 1905 v Čechách kníže Colloredo-Mansfeld na svém panství v Dobříši, přibližně 40 km od Prahy. Zvířata si rychle zvykla a začala se rozmnožovat takovým tempem, že už v roce 1915 pronikla do Bavorska, v roce 1917 do Saska a v roce 1927 se objevila ve Virtembersku. Ve stejnou dobu se ondatry rozšířily podél Dunaje daleko za Vídeň a pronikly rychle jak směrem na Balkán, tak i na severozápad. Přes okamžitá opatření k omezení jejich počtu, jakými byla povinnost okamžitého hlášení výskytu ondater a vypsání prémií za jejich odchyt, se nepodařilo jejich šíření zabránit. Lokální akce, které měly místa vyčistit od ondater, měly pouze krátkodobý účinek a nebylo možné je neustále opakovat. Později bylo i na různých vhodných místech na území tehdejšího Sovětského svazu vysazeno na 80 000 těchto zvířat za účelem zvýšení množství zpracovávaných kožešin. Tak se ondatra pižmová rozšířila i na Sibiři a ve Střední Asii, kde rozlohou svého výskytu daleko převyšuje obývané oblasti v Evropě. Ondatra pižmová tam nebyla považována za škodnou, protože řeky v Sovětském svazu nebyly většinou regulovány, a proto nemohly vzniknout ani žádné škody na přehradách a hrázích. Naproti tomu ve střední a západní Evropě, kde byly téměř všechny střední a větší vodní toky už dávno regulovány a eventuálně dokonce převedeny do umělých řečišť, vznikaly značné problémy. Ty se však nepodařilo vyřešit ani tím nejintenzivnějším lovením ondater. Naopak se zdá, že čím více se zintenzivňoval jejich lov, tím rychleji se šířily.

Kožešina ondatry byla velmi ceněnná a proto byla vyhledávána pro lov.

Dnes už si bez těchto hlodavců naši přírodu neumíme ani představit. Na některých místech se ondatry staly důležitým zdrojem potravy pro nyní už velmi vzácnou vydru. Ve své severoamerické vlastí není ondatra pižmová považována za škůdce. Její tak úspěšné rozšíření v Evropě je často zdůvodňováno tím, že na evropském kontinentě chybí její přirození nepřátelé. To však určitě není nejpodstatnější, protože k rozšíření ondatry došlo i v rozsáhlých oblastech Sibiře, ve kterých potenciální nepřátelé ondatry žijí, a to ještě rychleji než v Evropě. Na Sibiři se celkem početně vyskytují vydry a norci, kteří jsou v severoamerické vlasti ondatry jejími hlavními nepřáteli. Tito přirození nepřátelé však nanejvýš stavy ondater regulují, nemohou je zcela zdecimovat. Ondatra nalezla v Evropě a severní Asii volný prostor, v němž nemá žádné konkurenty. Volbou potravy jsou jí nejbližší druhy hryzec vodní a bobr evropský. Hryzec je však menší, bobr naopak podstatně větší, a navíc se v zimě specializuje na kůru stromů.

Ondatra v Evropě předvedla, co se stane, jestliže je do cizího ekosystému zasazeno zvíře, které je schopné rychle se rozmnožovat a které zde nemá žádné potravní konkurenty. Dnes, devadesát let po prvním vypuštění do volné přírody, se stavy ondater v Evropě stabilizovaly a zvířata se přizpůsobila novým podmínkám tak dobře, že nelze počítat s jejich opětovným vyhubením.

Ondatra je aktivní ve dne i v noci, je-li však vystavena systematickému pronásledování, omezuje svoji aktivitu pouze na noční dobu. Nezimuje, ale v chladném ročním období se uchyluje na delší dobu do nory. Nory zakládá v křoví na břehu vodních toků, a to v podobě dlouhých chodeb, které ústí do prostorných hnízd. V případě hrází to vede k jejich poškozování. Vstupní chodby vyúsťují pod vodou, takže není snadné tyto nory objevit, jestliže je břeh strmý a voda dostatečně hluboká. Jestliže je břeh pozvolný, jako je tomu například na okrajích jezer a rybníků, budují ondatry „hrady“, které někdy dosahují značných rozměrů – mohou být až tři čtvrtě metru vysoké a průměr jejich základny může mít až jeden metr. Tyto hrady jsou však vždy postaveny z rákosí a jiných vodních či bažinatých rostlin, nikdy ne ze silných větví, jako je tomu v případě bobřích hradů. Materiál na stavbu hradů dopravují tak, že jej uchopí do zubů a doplavou s ním na místo stavby. V některých rybnících mohou hrady stát těsně vedle sebe a působit dojmem volných kolonií. Ondatry nevytvářejí žádné velké rodinné svazy jako bobři, protože ve srovnání s nimi daleko rychleji dospívají.

Ondatra je sice převážně býložravec, ale nepohrdne ani menším přilepšením v podobě živočišné stravy. Od jara do pozdního podzimu představují nejdůležitější součást potravy vodní rostliny a rostliny vyskytující se na březích rybníků, jako je rákosí, orobinec a jiné.

V zimních měsících je rostlinné potravy stále méně, někdy dokonce zcela chybí, protože mělké vody zamrzají. Ondatry se pak potápějí a požírají kořínky a oddenky rákosí a puškvorce, které obsahují hodně škrobu a jiných zásobních látek. V některých oblastech se však musejí přeorientovat na živočišnou potravu v podobě raků a škeblí. Zejména velká škeble rybničná a velevrub malířský hrají rozhodující roli pro překlenutí zimního období.

Od dubna do října může ondatra několikrát za rok po čtyřtýdenní březosti vrhnout 5–9 mláďat. Mláďata sají mateřské mléko tři týdny a ve třech až pěti měsících života jsou už sama schopna rozmnožování. Mláďata po dospění musí v důsledku výrazné teritoriality starších jedinců odejít a hledat si nové revíry.

Ondatra pižmová je i dnes ještě většinou považována za nevítaného vetřelce, kterého je třeba potírat. Mnohé námitky proti jejímu rozšíření se však při věcném prozkoumání ukazují buď jako neudržitelné, anebo jako silně přehnané. Někdy je ondatra pižmová nazývána také jako ondatra říční, což je špatné pojmenování, protože takovýto druh ze zoologického pohledu neexistuje, říční je pouze nutrie.

Ondatra není v našich podmínkách nikterak legislativně chráněná.

Detail odstavce: Zajímavosti o ondatře
Zdroj: Ondatra vs. nutrie
Zveřejněno: 24.8.2017

HÁČKOVÁNÍ PRO ZAČÁTEČNÍKY

Vzory pro háčkování

Vzorů, druhů a technik háčkování je celá řada a každý vzor má i jinou techniku háčkování.

Tuniské háčkování: Tuniské háčkování, rovněž nazývané afghánské či úpletové, se obvykle používá na těžší kusy, protože výsledná látka je pevnější než klasicky háčkovaná. Potřebujete dostatečně dlouhý háček se zarážkou na konci. Zejména delší háčky se skládají z násady a pružného provázku.

Filetové háčkování: Filetové háčkování se od ostatních druhů odlišuje svými vzory, které jsou založené na čtvercích. Základ vzoru tak tvoří síť. Vyplněné čtverečky se nazývají bloky, otevřené okénka. Existují i propracovanější oka – proužky a lacetky. Obrácené lacetky vytvářejí kosočtvercové tvary. Síťky mohou být různě velké. Až se naučíte pracovat se schématem, zjistíte, že si můžete za pomoci čtverečkového papíru snadno tvořit své vlastní krásné vzory. Při tvoření základního řetízku pamatujte, že potřebujete při střední velikosti sítě 3 řetízková oka na každý blok či okénko ve schématu plus 3 řetízková oka na obrácení.

Irské háčkování: Irské háčkování stejně jako filetové vzniklo ve snaze kopírovat šitou krajku. Má se za to, že tímto způsobem poprvé háčkovaly řeholnice, ty to pak naučily ženy v Irsku. Říká se mu tedy i „klášterní krajka“ nebo „krajka pro chudé“. Hlavním znakem je vzor z plastických motivů, většinou lístečků a kvítků, spojený otevřenou podkladovou sítí. Podklad se zhotovuje háčkováním řetízkových ok, která se spojí s uháčkovanými motivy. Někdy je podkladem hotová strojově vyrobená síť, na niž se motivy přišívají. Nejlepší jsou výrobky vytvořené výhradně háčkováním s podkladovou síťkou, která obsahuje i některá ozdobná oka, jako jsou pikotky a uzlíky.

Vlásenkové háčkování: Na vlásenkové háčkování, rovněž nazývané vlásenková krajka, potřebujete nastavitelný nástroj (vlásenku) a klasický háček. Vlásenky (vidlice, stávky) jsou tvořeny dvěma ocelovými pruty, které se vkládají do polohovatelného plastového nástavce. Používá se o něco menší háček než normálně a příze se protahuje smyčkami, které vytvoříme kolem zubů.

Postup: Vlásenkové háčkování začněte základním okem, které přeneste na pravou stranu vlásenky. Základní oko nechte otevřené. Dejte přízi za vlásenku a tu pak otočte ve směru hodinových ručiček. Vpíchněte háček zespodu do základního oka a protáhněte, takže na háčku budou dvě smyčky. Oviňte přízi a protáhněte dvěma smyčkami. Takto pokračujte, dokud vlásenku nezaplníte smyčkami, pak je na spodní straně vlásenky stáhněte a přidávejte další, dokud nedosáhnete požadované délky. Středovou část můžete rozšířit tím, že před otočením vlásenky uháčkujete více než jedno oko. Tyto díly pak lze spojit různými háčkovanými oky.

Násadové háčkování: K této technice potřebujete kromě háčku ještě kolík nebo zvlášť dlouhou pletací jehlici o průměru asi 2,5 cm. Doplňkový nástroj se používá k navinování smyček příze a k vytváření velmi otevřených krajkových ok.

Postup: Začněte uháčkováním základního řetízku háčkem střední velikosti. Vpíchněte háček do prvního oka a vytáhněte dlouhou smyčku. Kolík (či jehlici) držte v levé ruce a vytvořenou smyčku na něj navlečte. Vytáhněte smyčku z dalšího oka základního řetízku a umístěte na kolík. Smyčky na kolíku se následně různými způsoby zpracovávají podle toho, jaký vzor chcete vytvořit. Nejjednodušší vzor vznikne, když do každé smyčky na kolíku uháčkujete krátký sloupek. Další řadu vypracujete stejně jako v předchozím postupu a znovu uháčkujete řadu krátkých sloupků. Před zhotovením další řady smyček můžete také uháčkovat několik řad zvoleným vzorem. Dekorativního efektu známého jako paví oko dosáhnete tím, že háček vpíchnete do několika smyček najednou. Stáhněte z kolíku čtyři smyčky a jednou je zakruťte. Udělejte jedno řetízkové oko, aby smyčky držely pohromadě. Pak uháčkujte čtyři krátké sloupky do středu neboli do „oka“ této skupiny čtyř smyček. Stáhněte z kolíku další čtyři smyčky a postupujte stejně. Takto pokračujte do konce řady, kdy budete mít několik spojených kroužků. Pro druhou řadu práci neobracejte. Zleva doprava vytahujte smyčky ze zadních smyček jednotlivých krátkých sloupků a navlékejte je na kolík. Uháčkujte další řadu k otočení série „ok“ jako v první řadě. Opakujte a po ukončení druhé řady uzavřete. Křížením rozdílných skupin smyček a háčkováním řad různých ok mezi smyčkovými řadami lze vytvořit množství vzorů. Z těchto ok lze rychle zhotovit přehozy, které vypadají zvlášť efektně ve více barvách.

Povrchové háčkování: Povrchové háčkování, jak již sám název napovídá, je háčkování na podkladě, kterým může být látka nebo hladký háčkovaný díl (například z krátkých sloupků). Všechna oka se vytvářejí s přízí vedenou na přední straně práce. Chcete-li si povrchové háčkování vyzkoušet, nakreslete si schéma založené na počtu ok podkladu. Tímto schématem se pak řiďte při rozmísťování povrchových ok. Udělejte si na háčku základní oko. Vpíchněte ho seshora do látky a nahoru okem nad ně nebo vedle něj. Udělejte jeden krátký sloupek. Vložte háček do dalšího oka a postupujte stejně. Můžete háčkovat krátké sloupky vedle sebe nebo trsy či jiná složená oka v různých seskupeních. Můžete také použít různé barvy a tvořit lístečky či kvítky. Až budete zkušenější, můžete háčkovat povrchová oka i na vzorovější podklad.

Amigurumi: Amigurumi je nově vzniklá japonská technika výroby malých panenek, zvířátek a dalších tvarů. Jakmile se naučíte háčkovat do kruhu, je zhotovení těchto panenek velmi jednoduché. Vzory najdete na internetu. Bez ohledu na to, co představují, mají všechny figurky jeden společný rys. Hlava je proporcionálně mnohem větší než zbytek těla a končetiny. Panenky se háčkují ve spirálách do kruhu, obvykle se začíná hlavou, která se pak ujímá ke zhotovení válcovitého tělíčka. Tato část se vycpe a zašije. Někdy se do základny těla přidává závaží, aby panenka nepřepadávala. Ruce a nohy se háčkují zvlášť, také do kruhu, pak se přišijí. Další prvky lze doplnit pomocí výšivky nebo kousků plsti. Při zhotovování této panenky výborně využijete různé zbytky.

Plastické háčkování: Plastické háčkování přebírá techniky z mnoha ostatních způsobů háčkování k vytváření plastických vzorů. Plasticity se docílí prací pouze do jedné smyčky nebo háčkováním okolo sloupku zepředu či zezadu. Pravděpodobně nejznámější formou plastického háčkování je irské háčkování.

Aranské háčkování: Při aranském háčkování se používají základní oka, ale dělají se v podobě připomínající aranské pletení. Mnoho ok je vystouplých, protože se háčkují zepředu nebo zezadu kolem sloupku či do podkladové síťky.

Postup k vytvoření copánku ze 4 ok: Háčkujte do bodu, kde má být copánek. Vynechejte 2 oka a uháčkujte 1 dvakrát nahazovaný sloupek zepředu kolem dalších 2 ok. Veďte háček zpět před přední část těchto 2 ok a ve správném pořadí uháčkujte 1 dvakrát nahazovaný sloupek zepředu kolem 2 ok, která jste vynechali. Ve zpáteční řadě háčkujte oka normálním způsobem. Pokud chcete vytvořit širší copánky, můžete použít oka delší než dvakrát nahazované sloupky tak, aby se přes copánky dostatečně roztáhla. Copánky prostřídejte skupinami nopek nebo zrnek, abyste docílili plastičtějšího aranského vzoru. Háčkujte oka připomínající perličkový vzor střídáním polosloupků a krátkých sloupků přes určitý počet ok a řad. Můžete také háčkovat řady ok na povrchu a vzájemně je křížit, aby vzor připomínal copánky.

Goblénové háčkování: Goblénová technika je forma pestrobarevného háčkování, kdy se v jedné řadě užívají pouze dvě barvy. Nepoužívaná příze se vede po zadní straně práce a zakrývá se pracovní přízí. Vzory se háčkují téměř výhradně krátkým sloupkem. Proto to bývají geometrické nebo stylizované obrázkové vzory založené na čtvercích jako ve výšivce počítané na nitě. Křížkový steh lze snadno převést do goblénového háčkování, protože je možné pracovat v řadách nebo do kruhu.

Tkané háčkování: Tkané háčkování je nejjednodušší formou háčkování. Jedinou obtížnou částí je navrhnout si vzor. Nejprve si zhotovíte podkladovou síťku, která může být jednobarevná nebo proužkovaná. Síťka se většinou háčkuje filetovou technikou krátkými nebo dlouhými sloupky prokládanými jedním či dvěma řetízkovými oky. Čím více řetízkových ok odděluje oka, tím více vláken je třeba k protkání sloupečků okének. Když máte síťku hotovou, nastříhejte přízi na příslušnou délku a protkejte ji jednotlivými okénky. Střídáním barev ve sloupečcích můžete získat pokrývku s tartanovým dojmem.

Bubínkové háčkování: Bubínkové háčkování je příbuzné krajce. Pracuje se na kusu tkaniny napnuté ve vyšívacím rámu nebo bubínku. Výsledek vypadá jako křížková výšivka, ale práce s háčkem je rychlejší, zejména pokud zvolíte samostatně stojící rám, který vám umožní používat obě ruce. Chcete-li si to vyzkoušet, držte háček nad prací a přízi pod ní. Protlačte háček tkaninou a naberte přízi. Protáhněte přízi tkaninou nahoru. Se smyčkou stále na háčku ho znovu vpíchněte kousek vedle a vytáhněte další smyčku. Protáhněte tuto druhou smyčku první, jako kdybyste dělali pevné oko. Pokračujte ve vpichování háčku do tkaniny a v protahování každé nové smyčky smyčkou na háčku. Takto vytvořená oka by měla být všechna stejně velká.

Všechny hlavní druhy ok, pokud jsou použity samostatně řadu po řadě, vytvářejí jednoduchou textilii, která je z obou stran stejná. I když jsou součástí vzoru, je často obtížné určit rubovou a lícovou stranu práce (pak pamatujte, že pokud máte začáteční nitku práce vlevo, díváte se na líc). Tyto druhy ok se hodí k háčkování takových věcí, jako jsou šály a přehozy, kde bývá rubová strana někdy viditelná.

Krátký sloupek, polosloupek a dlouhý sloupek jsou poměrně pevná oka, vhodná například na kabátky. Lze je uplatnit samostatně nebo v kombinaci s jinými druhy ok. Nejjednodušší vzory se tvoří háčkováním některého ze základních ok a následně jednoho či dvou řetízkových ok místo řádného oka. Tím dodáte textilii otevřenější vzhled. Delší oka je nejlépe kombinovat s jinými, abyste získali nejrůznější vzory. Dlouhé sloupky mají tendenci klesat, zejména pokud háčkujete silný oděv. Než háčkovaný kus dokončíte, přes noc ho pověste, aby se oka usadila.

Pevné oko není skutečné oko k vytváření vzorů, ale je velice užitečné. Používá se k posouvání háčku podél řady k uháčkování dalšího oka nebo jako způsob uzavření při tvarování průramků nebo průkrčníků. Rovněž je vhodné k vytváření pikotek a při kruhovém háčkování k posunu na správné místo pro uháčkování další části vzoru. Pevné oko lze také použít ke zhotovení šňůrek.

Pevné oko, řetízkové oko a krátký sloupek lze rovněž použít ke spojení švů nebo dokončení práce jednoduchým obroubením, kterým se začistí výstřihy či okraje rukávů.

Detail odstavce: Vzory pro háčkování
Zdroj: Háčkování pro začátečníky
Zveřejněno: 31.7.2016