Plašič krtků je zařízení, které slouží k odpuzování krtků z chráněných prostor, ve kterých je plašič umístěn. Plašič krtků je možné použít proti běžným druhům škůdců žijících v půdě. V našich podmínkách je to především krtek, hryzec, hraboš, rejsek a dále myši a potkani.
Plašič na krtky
Snem mnoha zahrádkářů a zemědělců je mít rozkvetlou a upravenou zahradu nebo úhledné záhonky se zeleninou. Je radost, když se daří a zahrada vzkvétá. Občas se však najde nemilé překvapení v podobě krtků, kteří ničí vaši zahradu a vaše práce tak přijde nazmar. Pokud si pořídíte na zahradu odpuzovače či plašiče krtků, vaše zahrada může vzkvétat a vy už se nemusíte trápit rozvrtanou zahradou a krtinci, které krtek po sobě zanechá.
Pokud vás krásné počasí vylákalo do zahrady, jistě budete chtít svou zahrádku upravit podle svých představ. Snažíte se zahradu zvelebit, pracujete do setmění a následující den po probuzení spatříte hromady krtinců... Nejjednodušší a nejúčinnější možností je použít akustický odpuzovač krtků. Plašiče krtků se zakopou do záhonku do úrovně horního víka a nechají se působit. Plašič krtků působí až na ploše 1 000 m2.
Plašiče krtků jsou určeny k odpuzování škůdců žijících v půdě (zemině). Jak jasně vyplývá z názvu „plašič krtků“, je hlavním škůdcem, proti kterému je tento produkt určen, krtek obecný. Nicméně tento typ plašiče je určen i k odpuzování dalších škůdců, v tomto případě hlodavců, jako je hryzec, hraboš, rejsek, potkan, myš a podobně. V podstatě lze plašič krtků použít kromě krtka také proti všem druhům hlodavců žijících pod zemí.
Plašič krtků působí proti škůdcům pomocí nízkofrekvenčních signálů nebo i vibrací. Tyto signály jsou vlastně velmi hluboké zvuky, které se dobře šíří zeminou a pronikají tak do chodeb a nor, které pod zemí vytvořil krtek či hlodavci. Zvuky, které vytváří plašič krtků, jsou přerušovány jednak proto, aby se docílilo vyšší účinnosti plašiče, a jednak z toho důvodu, aby si krtek nebo hlodavci nezvykli na monotónní zvuk plašiče. Stále se opakující hluk, který samozřejmě krtek a hlodavci dobře slyší, škůdce trvale znervózňuje a znepříjemňuje jim pobyt v prostoru chráněném plašičem do té míry, že jej zpravidla po několika dnech opouštějí a stěhují se do míst, kam signál, který vytváří plašič krtků, již nedosáhne.
Plašiče krtků můžeme rozdělit na elektronické (síťový, bateriový, solární) a mechanické (většinou doma vyráběné).
Použití plašiče krtků je velmi jednoduché. Přístroj je nutné umístit do půdy. Některé typy plašičů se umisťují do půdy celé, to znamená, že se v zemině vyhloubí otvor, do kterého se vloží elektronický plašič krtků, a následně se plašič zasype a hlína kolem i nad ním se dobře udusá.
Ve svém příspěvku ČERNÁNÍ HROZNŮ VÍNA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martin Beníšek.
V období dozrávání hroznů dochází k postupnému modrání (černání?) bobulí a zastavení jejich vývoje a mám pocit, že se naopak začínají zmenšovat. Začíná to právě nyní (cca 10.8.), některé hrozny jsem už utrhl a vyhodil. V roce 2015 dozrálo snad jenom 5% úrody. Před dozráním je vše v pohodě a pak to začne..
Děkuji za radu.
Martin Beníšek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Roman.
Dobrý den, můžu se zeptat, jestli tu révu pěstujete pouze na jídlo nebo z ní dle vyrábíte víno? Já mám takový sen, mít svou vlastní malou vinici a vyrobit jen pár lahví pro vlastní spotřebu. Ale to bych potřeboval probrat s nějakým pěstitelem. Rád bych si nechal poradit osobně. Víno moc miluji a obdivuji takové https://www.vinigrandi.cz/cs/ velké vinotéky. Ale zatím opravdu nemířím tak vysoko :)
Plastové uzavíratelné nádoby jsou moderní, nejpraktičtější, nejsnáze se v nich uchovávají poživatiny, umožňují člověku mít přehled o stavu potravin a v neposlední řadě zamezují působení nežádoucích vlivů z okolí, proto mají v současnosti široké využití (nejen v kuchyni, ale i na zahradě, v zemědělství a podobně). Většinu plastových dóz lze dát do lednice či mrazáku, do mikrovlnné trouby i do myčky. Plastové uzavíratelné nádoby se vyrábějí ze speciálního pevného potravinářského plastu. Do této skupiny nádob se řadí: dózy, kanystry, sudy, uzavíratelné zipové sáčky.
K výhodám plastových uzavíratelných nádob patří jejich dlouhá životnost, odolnost vůči teplotám a povětrnostním vlivům, nerozbitnost, různé využití a relativně nízké pořizovací náklady. Nevýhodou těchto nádob je, že se z nich mohou uvolňovat škodliviny do potravin a že nejsou šetrné k životnímu prostředí (mimo jiné kvůli špatné likvidaci).
Plastové dózy
Plastové dózy jsou ideální ke skladování sypkých materiálů či pastových hmot v potravinářství nebo drogeriích. V plastových dózách se velmi dobře uchovávají i přenášejí potraviny i pochutiny. Rovněž se dobře skladují (často se prodávají celé sady dóz, jež do sebe dokonale zapadají). Co se týče finančních nákladů, pořizovací cena plastové dózy nebývá příliš vysoká.
Vzhledem k pevnosti, odolnosti a snadné manipulaci mají kanystry široké využití, od skladování a přepravy poživatin až po uložení nebezpečných látek. Plastové kanystry se nejčastěji vyrábějí z vysokohustotního polyetylenu, do kterého se přidávají barviva a stabilizátory. Výhody plastových kanystrů jsou následující: pojmou velké množství tekutin; jsou lehké, vzduchotěsné a voděodolné; při zvolení vhodného typu kanystru jsou také skladné, což uplatníme hlavně při jejich převozu (některé kanystry jsou dokonce konstruovány tak, aby se mohly vrstvit na sebe, aniž by došlo k poškození spodního kanystru).
Na internetových stránkách naleznete různé druhy a ceny plastových kanystrů.
Plastový sud
Plastové sudy slouží k přepravě a skladování pastových, sypkých nebo kusových hmot a vyrábějí se (stejně jako kanystry) z vysokohustotního polyetylenu. Na trhu se můžeme setkat s plastovými sudy různých tvarů i barev a nejčastěji se zcela snímatelným víkem.
Zvukový a vibrační odpuzovač krtků vydrží za použití kvalitních alkalických baterií provoz až 1 rok, a to na jednu sadu 4 ks velkých monočlánků.
Konstrukce přístroje s dvojitým krytím proti vlhkosti zajišťuje dokonalou vodotěsnost odpuzovače-plašiče a velmi dlouhou životnost. Současné výrobky vydrží pracovat s jednou sadou kvalitních alkalických baterií až 1 rok.
Elektronický odpuzovač krtků Deramax-Cvrček si získal oblibu díky své spolehlivosti, účinnosti a nízkým provozním nákladům. Jedná se o ryze český produkt, který se v současné době vyrábí již ve třetí variantě. Odpuzovač-plašič produkuje zvuk a vibrace na velmi nízké frekvenci, které mají schopnost dobře se šířit zeminou, a je natolik nepříjemný pro hlodavce žijící v půdě, že tito brzy opouštějí prostor chráněný přístrojem.
Deramax-Cvrček se od naprosté většiny jiných typů zahradních odpuzovačů liší – v první řadě striktně dodržuje nízké kmitočty a vibrace, což je dáno samotnou konstrukcí elektronické části a také jejím umístěním v plastovém krytu. Dovozové typy často produkují zvuk na kmitočtech v řádu kHz, což je pro šíření půdou zcela nevhodné.
Velmi důležitá je také plocha určená pro přenos zvuku a vibrací do půdy. Obal odpuzovače-plašiče Deramax-Cvrček tvoří plastová dóza o průměru 10 cm s tenkými stěnami. Téměř všechny dovozové typy jsou v obalu o průměru 3–5 cm nebo do půdy zasahuje pouze tenká tyčka – přenos zvuku a vibrací do půdy je tak velmi malý a s tím i samotná účinnost těchto odpuzovačů.
Velká styčná plocha obalu odpuzovače Deramax-Cvrček zajišťuje dostatečný přenos zvuku a vibrací do půdy v celém rozsahu účinnosti.
Lidé ani domácí zvířata nejsou zvukem odpuzovače-plašiče rušeni, neboť nad zem se dostane pouze velmi malá část zvuku. Odpuzovač-plašič je vodotěsný, nevyžaduje údržbu, pouze jednou za 6 až 12 měsíců výměnu baterií (podle typu baterií). Účinná plocha odpuzovače-plašiče je do 1 000 m2 (kruh o průměru do 36 metrů). Zvukové vlny a vibrace se šíří v kruhu kolem přístroje.
Odpuzovač krtků Deramax-Cvrček funguje i na odpuzování a plašení plazů. Hadi jsou citliví na vibrace a přítomnost tohoto odpuzovače-plašiče jim nesvědčí.
Odpuzovač je napájen pomocí 4 ks velkých monočlánků. Jedna sada „klasických“ zinko-uhlíkových baterií vydrží napájet přístroj cca 6 měsíců, při použití kvalitních alkalických baterií je to až 1 rok. Po uložení do půdy se nad zem dostane slabý zvukový signál, který uslyšíte, pokud budete cca 1 metr od přístroje.
Tento plašič se vyrábí z plastovýchlahví tak, že ze čtyř PET lahví odříznete dna, ta nalepíte jako křidélka na další láhev a plašič je hotový. V místě napadeném krtkem zapíchněte drát asi 20 centimetrů hluboko a na vrcholek nasaďte PET láhev, do které vyřízněte ve dně otvor jen nepatrně širší, než je průměr drátu. Pak stačí jen nepatrný vánek, který se opře do křidélek a láhev roztočí. Třením o drát vydává plašič nepříjemné zvuky, které se přenáší do země.
Akustickým měřením v krtčích chodbičkách bylo zjištěno, že intenzita hluku v zemi se dá srovnat se zvuky, které vydává závodní motorka.
Krtka takový rachot okamžitě vypudí. Dosah jedné plašící jednotky je v kruhu o průměru 15 metrů. Rozhodně tady platí pravidlo, čím víc plašičů na zahradě, tím je úprk krtků z pozemku rychlejší.
Navíc se již nevrátí, i když tato zařízení po čase odstraníte. Je to pro otřesný trvalý zážitek, který si odnesli z vaší zahrady.
Skleněné uzavíratelné nádoby mají široké spektrum využití i různý charakter. Jak už nadpis napovídá, tyto uzavíratelné nádoby se vyrábějí ze skla, které poměrně často doplňují i jiné materiály, například dřevo, plast, pryž. Bavíme-li se o skleněných uzavíratelných nádobách, pak máme na mysli především: demižony, láhve, sklenice a termosky. Skleněné uzavíratelné nádoby se nejčastěji využívají v kuchyních, a to k uskladnění či zachování čerstvosti většiny potravin (těstoviny, mouka, cukr, olej, ale i káva, koření a podobně).
Velkou výhodou skleněných uzavíratelných nádob je jejich praktičnost: při neprodyšném uzavření ochrání uskladněné potraviny a pochutiny před prachem a vlhkem, některé nádoby pak dokonce dokážou při dosažení určité teploty uchovat obsažené látky i několik let. Naopak nevýhodou těchto skleněných nádob je, že s nimi musíme zacházet opatrně, protože jsou většinou vyrobeny z velmi křehkého materiálu, jenž se při nešetrném zacházení rozbije.
Demižon
Demižon je velká baňatá skleněná láhev (nádoba) s úzkým hrdlem různých rozměrů. Demižon mívá jedno nebo dvě ucha a zpravidla bývá opleten proutím nebo slámou. Vzhledem k tomu, že se jeho horní část zužuje do několika centimetrů, používá se k uskladnění kapalin (zejména vína, pálenky a jiných druhů alkoholu, ale lze v něm uchovávat i kyseliny).
Mezi málo nevýhod demižonů patří jejich čištění. Jestliže v demižonu necháte něco zaschnout či v něm zůstanou nějaké nečistoty, bude se vám velmi špatně čistit. V takovém případě může pomoci malá rada: nasypte do demižonu syrovou rýži, přidejte saponát a teplou vodu a důkladně ho protřepejte (rýže pomůže uvolnit nečistoty). Stejnou funkci by měl mít i obyčejný stavební písek, ale jeho použití není vhodné, poněvadž stěny demižonu poškrabe. To sice nebude vidět, avšak jeho další údržba bude horší a horší.
Ceny demižonů jsou různé, záleží na velikosti, výrobci...
Láhev
Láhev je vyšší skleněná nádoba se zúženým hrdlem, v níž se skladují především tekutiny. Láhve se liší tvarem, velikostí a barvou, záleží na tom, k čemu je ta či ona láhev určena. Existuje mnoho druhů láhví, například láhve na víno, láhve s uzávěrem a s pákovým uzávěrem, kojenecké láhve, dekorativní láhve.
Skleněné láhve bývají většinou vratné (při pořízení zaplatíme zálohu, kterou nám při vrácení proplatí). Skleněné láhve jsou oproti PET láhvím šetrnější k životnímu prostředí, neboť je lze použít opakovaně. Dále nepropouštějí kyslík ani oxid uhličitý a neuvolňují se z nich žádné škodlivé látky, což je též velká výhoda, proto představují výborný obal na nápoje.
Když se podíváme do historie, uvidíme, že podobný způsob zahradničení je starý stovky let. Například v Anglii není pěstování zeleniny na vyvýšených záhonech vůbec ojedinělé. Ve Francii v období středověku dominovaly zvýšené záhony čtvercového typu. Příkladem je zrekonstruovaná středověká zahrada francouzského hradu Carcassonne, kde jsou užitkové záhony lemovány vyplétaným proutím. Lískové či vrbové proutí okolo záhonů se těšilo oblibě u mnoha klášterních zahrad Evropy. I samotní Číňané takto pěstují rostliny po několik staletí a mají k tomu hned několik důvodů.
Zelenina vysazená na zvýšených záhonech lépe prospívá, netrpí tolik škůdci, a především údržba je oproti konvenčnímu způsobu pěstování minimální. Při pěstování ve vyvýšených záhonech se zvyšuje úrodnost půdy, a tím pádem i výnos. Půda zde nezná půdní škraloup, není třeba na ni nikde šlapat jako u běžného užitkového záhonu a drží pěkně nakypřená. Kvalita půdy se jen lehce vylepšuje. Při samotném zakládání záhonů se na dno použije kompost a biologický materiál, z něhož rostliny následně čerpají potřebné živiny.
Na záhoně se díky tlení organického materiálu daří i rostlinám náročnějším na teplo, což je příznivé zejména v chladnějších oblastech naší republiky. Díky sedání vyvýšeného záhonu můžete každý rok doplnit nový kompost, který se postará o potřebné živiny. Takový záhon v létě sice více vysychá, ale tomu lze předejít použitím mulče („peřinka“ na záhon z organického materiálu – sláma, listí, kůra).
Pěstování ideálně vychází na dva tři řádky vedle sebe. Rostliny získávají více světla, vzájemně si nekonkurují a nedochází k oslabení a zmenšení prostředních rostlin. Při tradičním způsobu pěstování totiž bývají tyto rostliny oslabené a více náchylné k chorobám a škůdcům. Mimo jiné je zvýšení záhonů s mulčovanými cestičkami mezi záhony výbornou bariérou před slimáky. Tím, že mohou být rostliny sázeny nahusto, dochází k lepšímu zastínění půdy listy a zabrání se výparu.
Vyvýšený záhon se stane také zajímavým dekorativním prvkem zahrady. Může být vysoký třeba jen 10 cm, ale i 1 metr, vyvýšené záhony mohou být i stupňovité, ovšem široké by neměly být více než metr a půl (v závislosti na výšce – ty metr vysoké budou široké cca jen 1 metr), abychom všude snadno dosáhli.
Na jílovitých a poměrně vlhkých půdách je zvýšení záhonu ideálním řešením. Nedochází k zatopení a tvoření loužiček mezi rostlinami, hlavně v obdobích větších srážek a přívalových dešťů. Vyvýšený záhon můžeme umístit i ve svahu a vyřešit si tak problém, jak kvalitně zúrodnit a zpevnit svah na naší zahradě.
Konstrukce by měla být natolik pevná, aby se prkno při žehlení nekývalo a jeho deska nepružila. Bude-li prkno stát na hladké podlaze (plovoucí podlaha, parkety, linoleum, dlaždičky), vybírejte takové, jehož nohy jsou opatřeny nástrčnými koncovkami z pryže – mají lepší přilnavost než koncovky plastové. U plastových koncovek může být „protismýkavost“ zlepšena tvarem, případně tvarovaným povrchem jejich styčné plochy.
Není prkno jako prkno
Nechcete-li si zbytečně přidělávat problémy se špatným výběrem výrobků a jejich následnými reklamacemi, měli byste vždy pamatovat na jedno ze dvou základních pravidel dobrého nákupu: prohlížet, osahávat, zkoušet. Naprostá většina výrobků prohlížení, osahávání i zkoušení (byť některé jen nanečisto) umožňuje. Kamenem úrazu mohou být prodávající, kteří s vážnou tváří budou tvrdit, že to předvést nejde a že to ani předvádět nemusí. Ale musí, nedejte se odbýt. „Připouští-li to povaha věci, má kupující právo, aby byla věc před ním překontrolována nebo aby její činnost mu byla předvedena,“ praví se v § 616 odst. 2 občanského zákoníku.
A jak zní druhé ze dvou základních pravidel dobrého nákupu? Hledat a vyzbrojit se na cestu do obchodů informacemi o vlastnostech a kvalitě výrobků, abyste šli pokud možno na co nejvyšší jistotu. A tady už vám dokážeme v mnoha směrech pomoci.
Jak je dobré držet se obou rad, si názorně ukážeme na takovém zdánlivě jednoduchém výrobku, jakým je obyčejné žehlicí prkno. Před třemi roky, kdy jsme se poprvé podívali na kvalitu žehlicích prken, jsme dokonce hlásili, že některá jsou pro kočku. Žehlení na nich bylo takřka za trest a našli jsme i taková, která se při první příležitosti poroučela k zemi, jedno dokonce rozlámané. Tehdy jsme mezi třinácti náhodně zakoupenými výrobky našli jenom dvě »velmi dobrá« a tři »dobrá« prkna. Letošní skóre je už o něco lepší. Testovali jsme čtrnáct žehlicích prken (nakupovali jsme je v hyper- a supermarketech, kam pro ně i vy nejčastěji míříte), tři byla »velmi dobrá« a pět »dobrých«...
Co můžete v obchodě poznat, samozřejmě za předpokladu, že si necháte prkno vybalit z jeho obalu? A co naopak poznat nemůžete a co se dozvíte buď z testu, nebo od svých bližních či přátel?
Žehlicí deska: Jedno z mála kritérií, kdy prkno nemusí být vybaleno ze svého obalu. Měla by být dostatečně dlouhá a široká, aby se na ní daly pohodlně žehlit i velké kusy prádla, aniž by se musela neustále odkládat žehlička při nutném posunování prádla. Většinou každý vsadí na své oči, i když zpravidla na výrobcích jsou v návodech k dispozici rozměry.
Lze použít kyselinu solnou na ucpaný odpad v bytě?
Kyselinu solnou na ucpaný odpad v bytě lze použít jen ve velmi omezených případech a rozhodně ne jako univerzální řešení.
V bytě bývá problémem hlavně kombinace plastových sifonů, tuků a organických zbytků. Kyselina solná tyto usazeniny nerozpustí a může je jen uvolnit a znovu zachytit jinde. Smysl má pouze tam, kde jde o minerální nánosy, například u WC nebo podlahových odtoků. Pokud se problém vrací, další použití kyseliny obvykle situaci zhorší a zvyšuje riziko poškození potrubí.
Pomůže kyselina solná na kuchyňský dřez?
Kyselina solná na kuchyňský dřez ve většině případů nepomůže a patří mezi nejčastější chyby při čištění odpadu.
Kuchyňské odpady jsou typicky zanesené tuky, zbytky jídla a saponáty, které kyselina solná nerozpouští. Naopak může uvolnit další usazeniny, které se zachytí v plastovém sifonu. Výsledkem je krátké zlepšení a následné zhoršení průtoku. V kuchyni bývají mnohem účinnější mechanické metody, případně odborný zásah, pokud se problém opakuje.
Je kyselina solná bezpečná pro plastové trubky?
Kyselina solná a plastové trubky nejsou ideální kombinací, zejména při opakovaném použití.
I když plast obvykle nereaguje okamžitě, kyselina může materiál postupně oslabovat a naleptávat. Riziko je vyšší u sifonů a kolen, kde se kyselina drží déle. Poškození nemusí být vidět hned, ale projeví se časem netěsností nebo prasknutím. Proto se opakované použití kyseliny v plastových odpadech obecně nedoporučuje.
Funguje kyselina solná lépe v rodinném domě než v bytě?
Kyselina solná v rodinném domě může někdy fungovat lépe než v bytě, ale stále má svá omezení.
Výhodou domu je často starší kovové nebo litinové potrubí a lepší přístup ke rozvodům. Kyselina zde může narušit minerální nánosy, ale zároveň může urychlit korozi starých trubek. Pokud se problém opakuje, je lepší využít mechanické čištění nebo odborný zásah. Kyselina by měla být spíš výjimečný krok než běžná praxe.
Proč se odpad po kyselině solné často zhorší?
Zhoršení odpadu po kyselině solné je časté a většinou souvisí se špatným odhadem typu ucpání.
Kyselina dokáže narušit minerální složku usazenin, ale tuky a organické zbytky zůstávají. Uvolněné části se pak znovu zachytí v užších místech potrubí. Výsledkem je stav, kdy odpad krátce funguje lépe, ale následně se ucpe víc než předtím. Tento scénář je typický signál, že chemické řešení není správná cesta.
Kdy má kyselina solná na čištění odpadu smysl?
Kyselina solná na čištění odpadu má smysl pouze tehdy, pokud jde o minerální usazeniny a jednorázový zásah.
Ještě bych se vrátila k něčemu, co jste zmínila před chvílí. Říkala jste, že vinaři čekají na kvalitu hroznů, aby vyrobili vína slámová a ledová. Jako spotřebitelé jsme se s nimi setkali, ale můžete nám to coby potenciálním pěstitelům vysvětlit podrobněji?
To, na co se ptáte, souvisí s právními předpisy, ale zas až tak nezajímavé to není. A neodpustím si odskok do historie. První písemný materiál, který by odpovídal našemu pojetí legislativy, je nařízení Karla IV. o zakládání vinic – tehdy se jim říkalo „privilegia“. Obsahuje různé přístupy k této záležitosti, včetně, jak bychom řekli dnes, daňových úlev pro vinaře, nebo sankcí pro zloděje ve vinicích. Je to krásné nařízení, jehož moudrosti se lze obdivovat dnes. Teď udělám obrovský skok v historii až do éry zvané socializmus; v této době nebyly právní předpisy pro vinaře žádné, pouze pro výrobu vín platily ČSN (československé státní normy). A když se po sametové revoluci a po vstupu do EU začalo pracovat na tolik potřebné vinařské legislativě, hledaly se možné vzory pro nově vytvářený vinařský zákon. V Evropě existují dva systémy: jeden je ve Francii, Itálii, Španělsku a dalších zemích okolo Středozemního moře, ve kterém se kategorie vín odvíjejí od geografického umístění jednotlivých vinařských poloh. V těchto zemích jsou kategorie určovány podle toho, kde, tedy ve které vinařské oblasti vinice leží, a podle nich se také označují. Rozlišují se vína z Burgundska, z oblasti Champagne, Beaujolais, Anjou apod. Vína jsou pro tyto jednotlivé oblasti typická a jedinečná, v každé z oblastí jsou výrazně jiná.
Druhým systémem je systém kategorizace vín podle obsahu sacharidů obsažených v hroznech bez ohledu na jednotlivé vinařské oblasti. Takto je postaven vinařský zákon např. v Německu nebo v Rakousku. A předkladatelé našeho vinařského zákona si vybrali právě tento druhý systém. Proto jsou v našem vinařském zákoně vyjmenovány tři velké kategorie vín podle získané cukernatosti při sklizni, které se dále patřičně člení, podobně jako ve výše uvedených zemích.
První kategorie je označována velmi prostě, jediným slovem: víno. Chápejme to jakožto právní výraz. Pro produkty zařazené v této kategorii platí, že minimální obsah sacharidů v moštu, tedy „minimální cukernatost“ je 11°NM, což se čte: stupňů normalizovaného moštoměru. (Pozn. - o cukernatosti také v dílu k měsíci září.) Kromě minimální cukernatosti tato kategorie není nijak jinak omezována. Ani státními hranicemi. Takovéto víno může být „mezinárodní“, může být vytvořeno z hroznů z různých států.
Krtince jsem na zahradě poprvé zaznamenal začátkem jara. Nejprve jeden malý kopeček uprostřed trávníku, který jsem jednoduše rozhrnul hráběmi. Druhý den se ale objevil další a během týdne jich bylo víc než deset.
Krtek je přitom zvláštní tvor – většinu času ho vůbec nevidíte, ale dokáže během krátké doby vytvořit rozsáhlý systém podzemních tunelů. Trávník pak vypadá jako malé bojiště plné hromádek hlíny.
Kdy se krtek objevil poprvé
Nejčastěji se krtek objeví na zahradě v době, kdy je půda vlhká a plná potravy. Typicky to bývá:
na jaře po roztátí půdy,
na podzim při vlhkém počasí,
po delších deštích.
V mém případě šlo o jarní období, kdy byla půda měkká a plná žížal – přesně to, co krtci hledají.
Proč běžné rady ze zahradnictví nepomohly
Než jsem se dostal k ricinovému oleji, vyzkoušel jsem několik klasických metod, které lidé často doporučují.
plašič krtků ve formě zapichování plastových lahví do země,
ultrazvukový odpuzovač,
různé pachové granule.
Výsledek byl ale vždy stejný. Krtek se jen posunul o pár metrů dál a začal dělat nové krtince.
Teprve když jsem pochopil, jak funguje systém tunelů krtka, začalo mi dávat smysl, proč některé metody nefungují.
Sirup pro děti – jeden kilogram vylisované šťávy, jeden a půl kilogramu cukru, jedna lžička kyseliny citronové. Po rozpuštění cukru ve studené šťávě nalijte do lahví a uložte v chladu a temnu.
Šťáva pro diabetiky – vylisovanou neslazenou šťávu nalijte do sklenic s uzávěrem a při teplotě osmdesát pět stupňů zavařujte cca půl hodiny.
Marmeláda z rakytníku – kilogram plodů, půl kilogramu cukru, jeden vanilkový cukr, jeden pektogel, špetka kyseliny citronové. Plody rozvaříme a přidáme ostatní ingredience, krátce povaříme a vše rozmixujeme ponorným mixérem. Necháme malinko povařit a ještě horké plníme do sklenic, které uzavřeme a otočíme dnem vzhůru. Nemusí se již sterilovat.
Rakytníkový med – sušené rozemleté plody smícháme s včelím medem.
Elixír života – jeden díl sušeného rozemletého rakytníku, tři díly destilátu (vodka, koňak). V uzavřené láhvi necháme louhovat tři týdny, občas protřepeme a po scezení dáme do menších tmavých lahviček.
Parní trouba je ideální i na zavařování. I při tomto typu zavařování platí, že používáme pouze čerstvou zeleninu, bez nahnilých částí. Zeleninu nebo ovoce důkladně omyjeme, očistíme a nakrájíme. Zelenou zeleninu je dobré před zavařováním blanšírovat, aby si zachovala přirozenou barvu (viz výše). Po naplnění lahví si připravíme nálev, kterým zeleninu a ovoce zalijeme tak, aby v něm byly ponořené. Nádoby na zavařování musí být čisté a neporušené. Láhve mohou mít kovové víčko nebo skleněné s gumovým těsněním. Po naplnění lahví očistíme okraj čistou utěrkou a horkou vodou a důkladně uzavřeme.
Zasuneme rošt do nejspodnější úrovně a uložíme na něj stejně velké lahve, které se nesmějí dotýkat. Využijeme přebytkového teplo, takže lahve vybíráme z prostoru parní trouby až 30 minut po skončení programu. Potom je přikryjeme utěrkou a necháme 24 hodin pomaličku chladnout.
Na plastovém rámu okna zůstala vytvrdlá montážní pěna. Má ještě smysl ji odstraňovat?
Vytvrdlá montážní pěna na plastovém rámu už ve většině případů bezpečně odstranit nejde bez poškození povrchu.
Jakmile pěna vytvrdne a dostane se do mikropórů PVC, jakýkoli další zásah už nepracuje s pěnou, ale s plastem samotným. Chemie způsobí zmatnění, mechanický tlak poškrábání. Pokud rám nezačal měnit barvu, je nejlepší pěnu pouze seříznout v rovině a dál ji neřešit. Další pokusy obvykle skončí viditelnější škodou než původní stav.
Pomůže aceton nebo nitroředidlo na vytvrdlou montážní pěnu?
Aceton ani nitroředidlo vytvrdlou montážní pěnu nerozpustí, pouze poškodí povrch, na kterém se nachází.
Tyto látky mohou pěnu na povrchu změkčit nebo rozmazat, což vytváří falešný dojem účinnosti. Ve skutečnosti ale začnou okamžitě leptat plast, lak nebo povrchovou úpravu. Výsledkem bývá matná mapa nebo flek, který už nikdy nezmizí. Použití těchto rozpouštědel je jednou z nejčastějších chyb při snaze pěnu odstranit.
Jak poznám, že jsem se dostal za bod nevratu?
Bod nevratu nastává ve chvíli, kdy povrch začne reagovat dřív než pěna.
Typickými signály jsou matnění plastu, změna barvy, lepkavý film nebo zápach po chemii. Jakmile se objeví některý z těchto projevů, další pokračování už povrch jen zhorší. V tu chvíli má smysl okamžitě přestat a řešit pouze kosmetické zakrytí nebo opravu, nikoli samotné odstranění pěny.
Lze odstranit montážní pěnu z plastového parapetu bez poškození?
U plastového parapetu je bezpečné odstranění možné jen u čerstvé pěny, nikoli u vytvrdlé.
Jakmile pěna vytvrdne, reaguje plastový parapet velmi citlivě na jakoukoli chemii i mechanický tlak. Seškrábání často vede k viditelným škrábancům, rozpouštědla k matným mapám. Pokud je pěna starší, nejlepší postup je její opatrný ořez v rovině a ponechání zbytku bez dalšího zásahu.
Co dělat, když se montážní pěna dostala na žaluzie?
Montážní pěna na žaluziích bývá ve většině případů neopravitelný problém.
Plastové lamely se při pokusu o odstranění deformují, textilní žaluzie chemie nenávratně poškodí. I velmi opatrný mechanický zásah zanechá viditelné stopy. Z praxe vychází nejčastěji jako jediné rozumné řešení výměna poškozené části nebo celé žaluzie.
Má smysl zkoušet oleje, WD-40 nebo silikonové spreje?
Oleje a silikonové přípravky montážní pěnu neodstraňují, pouze ji zatlačí do struktury materiálu.
Tyto prostředky mohou pěnu dočasně změkčit, ale zároveň ji roznesou po povrchu nebo do pórů. Výsledkem je větší a hůře řešitelná skvrna. U plastů a porézních materiálů tímto postupem obvykle vznikne trvalé znečištění, které už nelze odstranit žádným dalším krokem.
Gladioly zazimování: Není možné gladioly zazimovat například chvojím a nechat je stále na jejich stanovišti i přes zimu.
Hlízy gladiolů, z nichž některé mají původ v Jihoafrické republice a jiné v západní Evropě, nejsou dostatečně mrazuvzdorné, proto je v našich podmínkách musíte každoročně sklízet a přes zimu uchovávat v patřičných podmínkách.
V době, kdy mečíky dosoušíte, se mezi starou a mladou hlízou vytváří odlučovací vrstva. Teprve v okamžiku, kdy je od sebe můžete bez problémů oddělit, nastává období vhodné k jejich čištění. Každá hlíza je složena z hlízy staré a různého počtu nově vzniklých (může být jen jedna, a stejně tak jich může být více), dále ze zbytků kořenů a brutů. Bruty jsou jakési malé kulaté korále, které získáte jako vedlejší produkt během čištění hlíz. Umožňují snadný způsob množení. Jeho výhodou je i fakt, že většinou za poměrně nízkou cenu (dle odrůdy) získáte větší množství sadby. S výsevem brutů začněte co nejdříve. Brutům nevadí ani poklesy teplot k nule. Mnohdy se dokonce stane, že přežijí zimu a zjara pak raší, ovšem podzimní výsev nelze doporučit z důvodu velkého množství ztrát. Přibližně dva týdny před výsevem uložte bruty do místnosti s teplotou nad dvacet pět stupňů Celsia. Vyšší teplota způsobí jejich lepší vzcházení. I přes veškerou správnou péči někdy brut nevzejde. Květenství brutů sice nejsou tak ohromná jako z dospělých hlíz, ale do menších váz se uplatní o to lépe. Za další rok až dva, podle nárůstu, se tyto hlízy dopěstují do obvyklé velikosti.
Jednotlivé popsané části od sebe navzájem oddělte, buď ručně, nebo pomocí tupého předmětu, aby se zamezilo jejich poškození. Obvykle není potřeba jiného předmětu, při opožděném čištění však potřeba bude. Starou část vyhoďte spolu s kořeny, zůstane vám mladá (nově narostlá) hlíza a bruty. Z nové hlízy sloupněte svrchní část (slupku). Odstranění této části je důležité z toho důvodu, že se na povrchu může vytvořit zdroj spor hub. Někdy se také provádí úplné odstranění slupek. Každý způsob má své plus i minus: při úplném očištění od slupek snadněji zkontrolujete stav hlíz, nevýhodou ale může být rychlejší sesychání hlíz. Pokud však jsou správně uskladněny, nebývá jejich celková ztráta příliš velká.
Vyčištěné hlízy označte jménem odrůdy nebo barvou a dosušte je během týdne při patnácti až dvaceti stupních Celsia. Nezapomeňte na dostatečný přísun vzduchu. Zbylý brut též označte a vložte do papírových sáčků. Ty nechte do jarního termínu výsevu v suchu při pokojové teplotě. Je vhodné, abyste hlízy mečíků uskladnili v nízkých prodyšných plastových lískách, které se mimo jiné používají i k zimnímu uložení úrody ovoce. Hlízy vyskládejte do tenčí vrstvy, aby jim nehrozilo napadení chorobami. Jestliže jste hlízy po sklizni na podzim při vyšších teplotách správně dosušili, uložte je do chladných suchých prostor. Pro jejich uchování po očištění jsou nejlepší místnosti se stálou teplotou kolem šesti až osmi stupňů Celsia. Teploty k nule již znehodnocují hlízy a také vyšší hodnoty nad deset stupňů Celsia nejsou vůbec vhodné.
Při vrtání do zdiva je nejdůležitější rozhodnout se, budete-li vrtat s příklepem nebo bez příklepu. Do betonu a kamene je potřeba vrtat s příklepem, absolutně nejvhodnější jsou k tomu proto vrtací kladiva. Do cihly se vrtá také s příklepem a je jedno, použijete-li kladivo nebo vrtačku. Problém s příklepem a tvrdostí materiálu pak nastává u porothermu, sádrokartonu, obkladaček a dlaždic, které jsou podobné cihle, ale tažené nebo dírkaté. Je nutné zdůraznit, že vrtačka je opravdu nevhodná pro vrtání betonu. Sice kroutí vrtákem velmi rychle, ale nemá tak silný a pro beton potřebný příklep jako vrtací kladivo. Navíc nepříjemně „mlátí“ s obsluhou. Vrtací kladivo, patent společnosti Bosch, oproti tomu využívá díky pístu uvnitř mechanismu takzvaného aktivního příklepu (vrtačka má pasivní příklep – tlak se generuje díky síle vrtajícího). Kladivo s velkým výkonem a mnohem silnějším úderem než vrtačka tluče do materiálu samo bez námahy toho, kdo ho drží. Kladivo je navíc vybaveno momentovou spojkou, která odpojí vrták od motoru v okamžiku, kdy se zasekne v materiálu.
Vrtáky do zdiva, které mají tvrdokovový břit, se liší kvalitou zpracování a typem stopky, kterou jsou uchyceny ve vrtačce či kladivu. Je tedy důležité zvolit správný vrták podle stavebního materiálu, do kterého budeme vrtat – armovaný beton, beton a kámen, cihlová zeď. Pro vrtačky s klasickým sklíčidlem mají vrtáky válcovou nebo ve výjimečných případech šestihrannou stopku. Do vrtacích kladiv se upínají rychloupínacími sklíčidly SDS-plus, do těžkých kladiv pak SDS-max, do strojů SDS-quick. Tyto vrtáky mají podélné drážky pro vedení a pojištění vrtáku.
Vrtáky do betonu a cihly mají napájenou tvrdokovovou špičku se střechovitě broušeným hrotem. Tento typ vrtáku vrtá tím, že hrotem drtí vrtané zdivo a otáčky jsou pak potřeba jen na odvádění drtě z otvoru. Problémem pro kvalitní vrtáky není ani občasné navrtání armovacích želez. Profesionálové pro vrtání armovaného betonu používají čtyřbřité vrtáky, které jsou sice pomalejší, ale minimalizují riziko zaseknutí v materiálu.
Pro vrtání bez příklepu stavebních hmot, jako je porotherm, sádrokarton nebo obkladačky se používají extrémně tvrdé „multiconstruction“ vrtáky. Vrták má také tvrdokovovou destičku, ale jiný tvar břitu než vrták do betonu. Není určen k příklepovému vrtání s velkým úderem, ale k postupnému odškrabávání materiálu. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se může přehřát a otupit, je proto dobré namáčet břity do nádobky s olejem. „Multiconstruction“ vrták provrtá cokoliv, ideální je také na rámy plastových oken, které se skládají z mnoha různě tvrdých materiálů.
Kromě jezírek vytvořených s plastovou fólií se na zahradách běžně objevují i plastová zahradní jezírka. Tento typ ale někteří „jezírkáři“ neuznávají. Plastová jezírka mají totiž řadu nevýhod, ale i tak stejně mají i výhody. Záleží tedy na každém z nás, jestli nám tento typ vyhovuje.
Mezi jejich výrazné nevýhody patří: malý objem vody (plastová jezírka nejsou nijak velká, obvykle se do nich vejde maximálně 1 000 l vody). Malý objem vody je příčinou i další nevýhody těchto jezírek a to, že se toto jezírko špatně udržuje v čistotě a zároveň je biologicky dost nestabilní. Další nevýhodou je, že plastové jezírko má předem daný tvar (vychází z lisové formy, tak se tvar a ani hloubka nedá změnit). V plastových jezírkách se navíc nedají chovat ryby určené do jezírka.
Mezi výhody tohoto jezírka pak patří to, že jeho montáž do zahrady je velmi jednoduchá. Navíc při jeho zasazování do zahrady nemusíme být tak opatrní, protože jezírko je vyrobené z tvrdého plastu, a tak odolá i hrubému zacházení. Plastová jezírka se na rozdíl od těch fóliových navíc nedají protrhnout. Jsou i mrazuvzdorná, odolají i největším mrazům, protože materiál, z něhož jsou vyrobené, je pružný. Plastová jezírka jsou navíc snadná k čištění, jejich stěna je pevná, a tak se jezírko dá čistit i třeba wapkou, koštětem (to ty fóliové nelze, protože by hrozilo jejich protrhnutí).
Plastová jezírka se dají koupit ve specializovaných prodejnách a i v řadě zahradnických center, nebo přes internet. Než si jezírko koupíme, musíme si vybrat tvar a velikost, také se musíme rozhodnout, kam jezírko na zahradu umístíme (mělo by na něj v létě zhruba 6 hodin svítit, zároveň by mělo být dále od stromů – kvůli listí i kořenům). Obrys jezírka a hloubkové zóny je potřeba vyznačit pomocí písku. Vyhloubená jáma by měla být širší i hlubší než plastové jezírko zhruba o 10 cm. Nejprve je potřeba hloubit hloubkovou zónu, pak je potřeba vykopat mělkou zónu (o deset centimetrů větší). Doporučuje se také vykopané drny trávníku rovnou nevyhazovat, ale uschovat si je pro přípravné spravení poškozeného trávníku. Než se jezírko začne zasazovat do jámy, je potřeba znovu překontrolovat rozměry vyhloubené jámy. Pokud jsou nutné úpravy, doporučuje se k nim využít hrábě. Správné měření nám ušetří neustálé zkoušení jezírka (to bývá náročné, často pak může poškodit terén a vykopávání jámy zkomplikovat). Poté je potřeba nasypat na dno všech zón jezírka asi 10 cm vrstvu jemného písku. Jezírko se pak zasadí do připravené jámy. Pomocí vodováhy je potřeba zajistit, aby okraje jezírka byly v rovině. Jezírko se pak naplní do třetiny vodou (voda zajistí, že jezírko již nesklouzne).
