Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojovépalmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Fíkus při pěstování v interiéru vyžaduje vyšší teplotu, velmi dobře se adaptuje na teploty v domácnostech a kancelářích. Vyžaduje dostatečnou vlhkost půdy, ovšem ne přelití půdy! Abychom zabránili přelévání půdy, je dobré používat nádoby, které odvádějí přebytečnou vodu do misek, tak se zabrání i uhnívání kořenů. Správný růst těchto rostlin podpoří prostor, který umožní dostatečné zalévání. Fíkus nemá rád přemisťování a náhlé změny teploty. Přihnojování se používá jednou za dva měsíce běžným hnojivem pro pokojové rostliny. Pokud je rostlina umístěna na přímém světle, měla by se přihnojovat jedenkrát za čtyři měsíce. Při správné péči si fíkus udrží lesklý vzhled listů. Listy by se měly pravidelně otírat vlhkým měkkým hadříkem, který slouží k odstranění prachu. Pro zvýraznění lesku listů se dají použít přípravky, které jsou běžně dostupné v oblíbených zahradních centrech.
Pochází z Indie a Malajsie.
Dosahuje výšky až 3 metry.
Potřebuje jasné světlo, ne přímé slunce.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou.
Prospívá při relativní vlhkosti vzduchu 40 až 60 %.
Vhodná je pokojová teplota 16 až 24 °C v místnosti.
Půda: rašelina s mechem v podobě substrátu.
Hnojivo: jedenkrát za měsíc použít běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny.
Rozmnožování: řízkováním v jarních měsících, a to následovně: uříznutou špičku řízku umístěte do nádoby s vodou po dobu 30 min. Řízek vyjměte a pouze povrch řezu ponořte do roztoku zakořeňujícího hormonu, poté vložte takto ošetřený řízek do vlhkého substrátu ke kořeni rostliny.
Boston Ferns vede žebříček rostlin vhodných pro odstraňování toxického formaldehydu, dále dodává vzduchu vlhkost.
Tato rostlina je nejpopulárnějším druhem kapradiny, původem ze Střední Ameriky, který se během viktoriánské éry se rychle stal oblíbeným v salonech a verandách v Severní Americe. Dlouhé, hustě pokryté listy rostliny se velmi dobře vyjímají na podstavcích nebo v závěsných koších. V současné době existuje několik nových kultivarů, které se vyznačují kudrnatými volánky v podobě lístků.
Neumísťujte rostlinu v blízkosti tepelných zdrojů a ventilátorů, jelikož kolísání teploty může způsobit zhnědnutí lístků. Rostlina je původem z tropických deštných pralesů, kde je relativní vlhkost vzduchu cca 70%, tudíž potřebuje vlhké prostředí, čehož můžete docílit například ručním rozprašovačem. Při pěstování používejte nádoby s odvodem přebytečné vody, tak zabráníte uhnívání kořenů rostliny. Při přesazování rostliny použijte nádobu, která je jen o něco větší než původní nádoba, a kořeny rostliny zkraťte o ¼, eventuálně můžete rostlinu rozdělit a přesadit do více nádob.
Kapradí je velmi náchylné na škůdce, převážně na roztoče, pokud škůdce objevíte, setřete je z lístků či napadené části, nebo ji ustřihněte. Použití insekticidů kapradině škodí. V letním období můžete vzít rostlinu ven a umýt ji vlažnou vodou. V domácím prostředí osprchujte taktéž vlažnou vodou. Pravidelným rosením zabráníte invazi svilušky, která miluje sušší podmínky.
Množení: odřízněte nové rostliny, které rostou mimo hlavní kořenový bal, a přesaďte je do jiné nádoby se substrátem, nebo rozdělte velký kořenový bal do menších shluků a přesaďte do jiných nádob.
Zde je několik fotografií, na nichž je vidět kapradina.
Dracena fragrans – dračinec
Dracena fragrans patří do nejvyšší kategorie rostlin, které čistí vzduch, konkrétně jej zbavují formaldehydu.
Dracena fragrans „Massangeana“ je ideální pokojová rostlina, jelikož její pěstování je velmi jednoduché. Rostlina má podobu nerozvětveného kmene, který je na svém vrcholu zastřešen listy. Listy mají tmavozelenou barvu a jsou cca 60 cm dlouhé a 10 cm široké s úzkým žlutým pruhem. Ve volné přírodě má rostlina velmi aromatické květenství, v interiéru kvete zřídka. Jak rostlina roste, spodní listy opadávají, což je normální.
Rostlinu chraňte před průvanem a přímým slunečním světlem, které může spálit listy. Žlutě zbarvené listy mohou svědčit o přelití rostliny, nebo o hnilobě kořenů. Je dobré pro pěstování použít nádobu s odvodem vody, rostlina nikdy nesmí stát ve vodě. Dračinec pravidelně prořezávejte, aby nebyl příliš vysoký. Pokud chcete, můžete použít kmenové řízky pro další rostliny. Přesazování je vhodné pouze tehdy, když rostlina naplní nádobu svými kořeny. Jedná se o pomalu rostoucí pokojovou rostlinu, která se přesazuje jedenkrát za 3 roky. Rostlina vyžaduje menší nádoby a vzhledem k její objemnosti je třeba dbát na bezpečnost v jejím okolí. Jedná se o dlouholetou nenáročnou pokojovou rostlinu.
Pochází z tropické východní Afriky.
Rostlina dorůstá pomalu, může dosáhnout až 1,8 m.
Má ráda jasné světlo, bude tolerovat i polostín až stín.
Od jara do podzimu potřebuje vlhkou, ale ne mokrou půdu. V zimě je důležité dodržovat klidové vegetační období rostliny a zálivku omezit.
Vhodná je průměrná až střední vlhkost prostředí.
Průměrné teploty 16–24 °C v místnosti. Je důležité, aby rostlina nebyla vystavena teplotám nižším než 13 °C.
Stačí jí substrát pro běžné pokojové rostliny.
Jedenkrát za měsíc přidat běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny.
Množí se řízkováním v jarních a letních měsících; řízek ponechat ve vlhkém substrátu.
Zde je několik fotografií zachycujících tuto dracénu.
Draceana draco – Dračinec obrovský/Dračí strom
Tato rostlina je dynamickým vzduchovým filtrem proti xylenu a trichlorethylenu ve znečištěném ovzduší. Draceana draco neboli Dračí strom je velmi dekorační pokojová rostlina. Vzhled této rostliny připomíná krásný strom s hustým chomáčem špičatých listů na vrcholu kmínku. Spodní listy přirozeně klesají a opadávají. Listy jsou úzké, červeně lemované, o délce 30 až 40 cm. Tato exotická pokojová rostlina je pomalu rostoucí a dosahující výšky 1,8 m v interiéru. Výšku rostliny lze upravit řezem vrcholu. Dracaena je nenáročná rostlina, které se daří v průměrných interiérových podmínkách. Toleruje suchý vnitřní vzduch a nízké osvětlení v místnosti, které je většinou smrtící pro většinu rostlin. Nemá ráda mokrou půdu, ale velmi dobře toleruje změny teplot. Přesazování tohoto dračince je vhodné na jaře s použitím běžného substrátu pro pokojové rostliny. Pokud se na rostlině vyskytnou škůdci, je dobré ji pravidelně rosit vodou.
Původem je z Madagaskaru.
Dosahuje výšky 1,8 m.
Je nenáročná na světlo, nesnáší přímý sluneční svit.
Vyžaduje vlhkou půdu od jara do podzimu, v zimním období snáší mírně sušší půdu. Zemina nikdy nesmí být podmáčená.
Vhodná je průměrná vlhkost v místnosti, ale bude tolerovat i suchý vzduch.
Teplota v místnosti by se měla pohybovat mezi 16–24 °C.
Potřebuje kvalitní univerzální substrát.
Přihnojování jedenkrát za 2 týdny na jaře a v létě. V zimním období přihnojovat poloviční dávkou běžného hnojiva pro pokojové rostliny.
Množení: odříznout v jakékoliv výšce a nechat zakořenit ve vlhkém substrátu.
Zde je několik fotografií, na nichž je vidět dračí strom.
English Ivy – Anglický břečťan
Jedná se o popínavou, velmi invazivní a rychle rostoucí rostlinu, která má velmi dobré absorpční účinky při odstraňování mnoha toxinů, zejména formaldehydu.
Břečťan je popínavá rostlina s laločnatými listy se silnými šlachovitými stonky. Běžně se pěstuje v závěsných květináčích v interiéru. Existují stovky odrůd břečťanu, některé druhy jsou s hladkými zelenými listy, jiné odrůdy mají listy žlutozlaté nebo krémově bílé.
Listy rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit i podráždění pokožky, z tohoto důvodu je nevhodné rostlinu umístit v dosahu dětí a domácích mazlíčků! Rostlině vyhovuje vlhký vzduch a rovnoměrně vlhká půda. Rostlina nemá ráda průvan, ale má velmi ráda rosení vodou. Pokud chcete mít rostlinu bohatou a rozvětvenou, provádějte během roku pravidelné prořezávání. Rostlina velmi dobře reaguje na světlo, což se odrazí v barevnosti listů.
Původem je tato rostlina z Evropy.
Rostlina bude růst tak vysoko, jak jí bude dovoleno.
Nevyžaduje přímé slunce, ale dobře osvětlené stanoviště. Této rostlině se dobře daří i pod zářivkovým osvětlením.
Vyžaduje půdu rovnoměrně vlhkou, ale ne přemokřenou. V zimních měsících má raději sušší půdu.
Důležité je pravidelné vlhčení vodou.
Rostlina snáší i nižší pokojové teploty v rozmezí 10 až 21 °C.
Potřebuje běžný substrát, který dobře propouští vodu.
Přihnojování stačí jedenkrát měsíčně od jara do podzimu hnojivem s vysokým obsahem dusíku.
Množení: pravidelně řízkováním a vložením řízků do vody nebo do vlhkého substrátu.
Zde je několik fotografií, na kterých je krásně vidět anglický břečťan.
Pygmy Date Palm – Trpasličí palma
Tato palma je velmi ceněna pro své detoxikační účinky, a to zejména při odstraňování xylenu a toluenu.
Jedná se o trpasličí rostlinu, která dosahuje maximálně výšky maximálně 120 cm po dobu několika let. Je to velmi pomalu rostoucí palma, která má dlouhé vypouklé listy se štíhlými jemnými konečky, což tomuto druhu dodává elegantní vzhled.
Trpasličí palma je velmi nenáročná rostlina, která nevyžaduje velkou pozornost. Nemá ráda vlhkou až přemokřenou zeminu. Vlhkost půdy může vést ke hnilobě kořenů. Přesazování rostliny se doporučuje na jaře po několika letech. Tato rostlina má jemné kořeny, které při přesazování nesmí být porušeny.
Palma pochází z jihovýchodní Asie.
Maximální výška růstu je 1,2 m ve vnitřním prostředí.
Tato palma vyžaduje jasné světlo.
Vlhká půda přes léto, v zimním období minimální zálivka.
Vlhkost by měla být střední až vysoká.
Průměrná pokojová teplota v rozmezí 18 až 29 °C.
Dobře propustný standardní substrát v kombinaci s perlitem nebo pískem.
Přihnojování jedenkrát na jaře a jedenkrát v létě postupně uvolňujícím hnojivem bohatým na hořčík.
Množení: mladé výhonky, které rostou ve spodní části rostliny se samostatnými kořeny, oddělte a zasaďte samostatně do kontejnerů. Rozmnožování je možné pomocí semen, ale tato forma je zdlouhavá a vyžaduje několik let.
Zde je několik fotografií, na nichž uvidíte trpasličí palmu.
Weeping Fig/Ficus benjamina – Fíkus benjamín
Rostlina je asi nejlepší volbou, když potřebujeme vzduch v místnosti zbavit formaldehydu, čpavku, xylenu a toluenu.
Fíkus benjamín je asi nejpopulárnější interiérová rostlina z čeledi Moraceae. Jeho větve padají dolů v podobě zdřevnatělých stonků, které jsou pokryté lesklými, tmavě zelenými listy. Fíkus přináší potěšení v jakékoli jasně osvětlené místnosti. Pěstitelé jej vyhledávají pro jeho dekorativní vzhled. Patří mezi dlouholeté a pomalu rostoucí pokojové květiny.
Fíkus umístěte ve světlé místnosti bez přímého světla. Rostlinu chraňte před průvanem, před výkyvy teplot či prouděním studeného vzduchu od oken a dveří. Při dobré péči budou rostlině růst nové listy na jaře a v létě. Na podzim očekávejte opadávání většího počtu listů. Tento stav je normální. Opadávání můžete zabránit rosením. Fíkus nemá rád přelévání.
Pochází z jihovýchodní Asie a severní Austrálie.
Dorůstá až do výšky 3 metrů.
Vyžaduje jasné světlo.
Vodu v květináči nechte důkladně vyschnout. Udržujte půdu mírně sušší především v zimě, kdy je intenzita světla nižší.
Vlhkost by měla být střední až vysoká.
Teplota v místnosti by se měla pohybovat v rozmezí 16–24 °C.
Fíkusu postačí substrát pro pokojové rostliny.
V letních měsících přihnojujeme jedenkrát za měsíc běžným hnojivem na pokojové rostliny, v zimních měsících přihnojujeme ve stejném intervalu, pouze s poloviční dávkou hnojiva.
V naší poradně s názvem NENÁROČNÉ POKOJOVÉ ROSTLINY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana Srdýnková.
Dobrý den,
prosím o radu, co je toto za rostlinku? Barva listů je mezi vínově červenou fialovou. Ráda bych věděla,jak o ni správně pečovat.
Foto přikládám.
Moc děkuji Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Tahle fialová kráska se jmenuje poděnka (Tradescantia pallida) a původem je ze středomoří. U nás se pěstuje jako pokojová rostlina, která se vám odvděčí drobnými květy, když ji dáte na léto ven na plné slunce. Není náročná na pěstování, ale chce dostatek vody. Množí se snadno řízkováním. Jak vypadá na fotografiích, se můžete podívat zde: https://www.google.cz/image…
Brambory lze pěstovat různými způsoby, níže uvedené formy pěstovaní se provádějí v oblasti zahrádkaření.
Pěstování brambor ve věžích
Nevýhodou pěstování brambor je jejich nárok na velký prostor. Zemědělci z And však vyvinuli pro vyřešení tohoto problému velmi účinnou techniku. Nejprve malou plochu několika čtverečních metrů obloží kameny a zde vypěstují několik rostlin. Jakmile jejich nať dosáhne výšky asi 15–20 cm, zvýší zídku okolo záhonu a záhon doplní asi o 10 cm půdy. Když nať opět vyroste asi na 15–20 cm, znovu zvýší zídku a doplní záhon půdou. A tak to jde stále dál a dál. Z půdy vždy vyčnívá pouze svrchní svazek natě. Bramborové věže mohou být až 1,2 metru vysoké.
V každé vrstvě půdy vytvářejí brambory nové postranní výhonky s novými hlízami. Nakonec se část zdi obklopující věž zbourá a půda se odstraní. Je až nepředstavitelné, jaké množství hlíz takto naroste. Podobné bramborové věže můžeme vytvořit i v našich podmínkách, například pomocí starých pneumatik, prken.
Pěstování brambor v pytli
Tento způsob pěstování využívá toho, že když brambor klíčí, tak nasazuje výživové a plodné kořeny (části kořenů, na kterých rostou hlízy) postupně po celé délce lodyhy. Výhodou je, že se nemusí plít plevel, je dobrá ochrana před jarními mrazíky, velmi nízká, takřka žádná spotřeba hnojiv. Čím více zpracujete organického odpadu (shrabané listí z podzimu, včetně plevele, papíru, lepenky, trávy, štěpků, dřevěných pilin), tím méně hnojiv.
Naklíčené brambory se zasadí do mělké vrstvy 10 cm uleželého a vlhkého, loňského, shrabaného listí a pokryjí 10cm vrstvou kompostu nebo hlíny a po vyrašení cca 10–15 cm stonku se tento pokryje další vrstvou organických odpadků a navrch hlínou. Nechají se pouze vrcholové listy s přibližně 5cm částí stonku. Brambora vyrazí ze zahrnutých částí stonku nejenom kořeny, ale i plodné kořeny, na nichž jsou hlízy. A tak se pokračuje dále, až se dospěje k hornímu okraji pytle anebo sudu (igelit pytle se postupně, jak přisypáváme hlínu, roluje zespod nahoru). Brambora má na vrcholu vegetace silnou a bohatou korunu ze stonků a listů, vzhledem k dobré výživě (organické odpadky se zároveň postupně rozkládají na humus a živiny) nesrovnatelnou s klasickým pěstováním. Výnos je několikanásobný, na cca 30 cm výšky pytle se počítá s jednonásobkem sklizně. Postupným zahrnováním se dosáhne i toho, že je brambora částečně chráněna před plísní.
Z toho plyne, že pytel o průměru kolem 30 cm a výšky 1 m dá v optimálním případě 3násobnou sklizeň. U pytlů odstřihneme spodní dva rohy. V pytlích se velmi dobře postupně zvyšuje výška zeminy. Při začátku pěstování je igelit pytle srolován na okraji a k rostlině jde více světla. Brambory sázíme předklíčené již v dubnu. Když je zima, respektive jarní mrazíky, tak se dají srolované obruby narovnat a vytvoří nad rostlinami jakýsi skleník. Vrchní okraje se spojí třeba kolíčky na prádlo. Pytle dáváme těsně k sobě, abychom co nejlépe využili prostor.
Nevýhodou je špatná manipulace, pytle mají malou trvanlivost. Po třech, čtyřech letech je igelit sluncem narušen (degradován) a postupně praská a rozpadá se.
Pěstování brambor v bedně
Brambory nechte růst nad úrovní země ve vyvýšených záhonech obehnaných bedněním, které by nemělo být vyšší než 50 centimetrů. Zhotovíme jej snadno z metrových prken. Vyhloubíme jámu, nad ní sestavíme bednění a dovnitř nasypeme substrát. Ten se odspoda skládá z hrubého a pomalu se rozkládajícího organického materiálu a větví, z drnů, trávy a kuchyňského odpadu. Poté dáme do bedny vrstvu listí a nakonec kompost promíchaný se zeminou. Dole hrubší, nahoře jemnější. Do záhonu o straně 100 cm umístíme 4 hlízy, asi 15 centimetrů pod povrch. Půda uvnitř bude mít v průběhu vegetace vyšší teplotu než běžný záhon, a proto brambory častěji zavlažujeme.
Pěstování brambor v seně
Vrstvu sena, kterou máme od loňského roku na zahradě, rovnoměrně rozprostřeme, část sena si necháme stranou na krycí vrstvu. Přímo do rozprostřeného sena vložíme naklíčené hlízy brambor, které přikryjeme zbylým senem, a o brambory se již skoro nemusíme starat. Za suchého počasí je dobré je zavlažovat. Při sklizni rozhrneme seno a brambory sklízíme.
Pěstování brambor ve slámě
Způsob pěstování brambor pod slámou se používal ještě v 19. století. Je pravda, že nebyl moc rozšířený, ale zato byl velmi úspěšný. V některých oblastech se používal ještě po revoluci.
Kvůli ušetření času a materiálu vesničané nezakopávali brambory do země, ale jednoduše na ně navršili 20cm vrstvu slámy, listí a podobného biologického odpadu. Potom už mohli klidně čekat do podzimu. To znamená, že kopčení brambor nedělali, a přesto měli mimořádnou úrodu.
Kolektivizace a válka odsoudily tento výnosný způsob pěstování brambor pod slámou k zapomnění. V současnosti se s úspěchem obnovuje.
Způsob pěstování brambor pod slámou je jednoduchý a v praxi vypadá takto: Na nepoorané (neporyté) zemi se rozloží v dostatečné vzdálenosti hlízy. Potom se zakryjí 20–30cm vrstvou slámy nebo jiného biologického materiálu. To je všechno. Neokopávají se, neplejí se. Na podzim, když stonky začnou zasychat, se odstraní vrstva slámy a brambory se sesbírají. Ti, kteří zkusili tento způsob pěstování, potvrzují, že úroda je mnohem vyšší než při tradičním pěstování. A ještě to vylepšili. Jeden zahrádkář například přidal provzdušňování (tvoření štěrbin) – kovovým kolíkem, 10–12 cm dlouhým, udělal mezi řádky díry (ve slámě). Podle jeho tvrzení se úroda zvětšila o 15–20 %.
Jiné vylepšení spočívá v tom, že se před položením sadbových brambor nasype na záhon 10–15cm vrstva rašeliny. Brambory se dávají do jamek na zeminu a rašelinou se nezasypávají. Celé se to nakonec pokryje vrstvou slámy. Úroda se tak prý ještě znásobí.
V naší poradně s názvem MY MADAGASCAR TUBIFLORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Ráda bych věděla, jak o tento druh pečovat a jestli kvete. Má někdo zkušenosti? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Madagascar tubiflira neboli kalanchoe vytváří malý shluk květů, uspořádaný na stopkách. Ke kvetení nedochází pravidelně a někdy nemusí kvést vůbec. V případě, že se rozhodne kvést, tak se tak stane na začátku teplého ročního období. Kakanchoe mají malé šedavé květy podobné levanduli. Po odkvětu, hlavní rostlina umírá a přichází čas ke znovuzrození přes malé rostlinky, které s umřelou rostlinou můžou klesnout k zemi a růst všude tam, kde přistanou. To je důvod, proč je nejlepší, aby se kalanoche pěstovala v samostatných květináčích.
Kalanoche potřebuje teplotu 16° až 24° C. Potřebuje minimálně čtyři hodiny slunečního svitu denně. Dá se pěstovat i venku, ale je třeba ji uklidit před prvními mrazy, a to postupně, protože náhlé změně teploty můžou rostlině způsobit stress. Kalanchoe poroste na přímém slunci, nebo v jasném světle ve stínu. Zalévá se pouze tehdy, když je půda suchá. K zálivce se používá voda o pokojové teplotě. V zimním období je zapotřebí, aby se půda nechala vyschnout mezi jednotlivými zálivkami. Kalanchoe potřebuje zeminu pro kaktusy. Pokud používáte standardní zeminu pro pokojové rostliny, tak přidejte písek nebo perlit pro lepší propustnost. Kalanchoe se přesazuje brzy na jaře, ale pouze tehdy, když rostlina přeroste svůj květináč. Nový květináč vyberte o něco větší než byl ten původní. Přesazování je možné každý měsíc, mezi březnem a zářím. Následně se pak použije tekuté hnojivo naředěné na polovinu, než je doporučováno. Kalanchoe nemá ráda vysokou vzdušnou vlhkost. Průměrná vlhkost v místnosti moderních bytů je ideální pro tuto rostlinu. K rozmnožování je třeba vybrat některé z rostlinek z okrajů listů. Množení se provádí v mělkém hrnci, do kterého se nasype hlína pro kaktusy. Hrnec nemusí být hluboký, protože kořeny zde neporostou moc dlouho. Malé rostlinky se rozmístí na povrch půdy, hrnec se zakryje průhlednou igelitovou fólií a umístí se na slunném místě. Půda se při množení udržuje vlhká, ale ne přemokřená. Když jsou rostliny dostatečně vysoké a lehce se dotýkají plastu, tak se odstraní plastový obal a přesadí se do většího květináče.
Z ostatních druhů, které vyžadují polostín, jsou asi nejznámější a nejoblíbenější žumen, klívie, fíkus, araukárie, kořenokvětka a zamiokulkas.
Žumen (Cissus)
Tato australská stálezelená popínavá rostlina je blízkou příbuznou révy. Má vejčité zubovité listy a svých opor se drží vidlicovitými úponky. Žumen se bohatě a rychle rozrůstá. Může se pnout po tyčích, po silném provazu zavěšeném od stropu, po zábradlí schodiště, zkrátka všude, kde chcete oživit trochu tmavší zákoutí sytou zelení. Žumen lze pěstovat i v závěsných nádobách, pak se výhony budou spouštět k zemi.
Žumen nesnáší přímé slunce, bujně roste při normální pokojové teplotě, v zimě je však nutné zajistit teplotu minimálně 12 stupňů Celsia. V době vegetace zalévejte mírně a jednou za dva týdny přihnojujte standardním tekutým hnojivem. V zimě zálivku omezte. Rostlině se dobře daří v suchém vzduchu, pěstujete-li ji však v teplém pokoji, bude potřebovat zvýšenou vlhkost.
Tuhé, řemenité listy klívie rostou ve dvou řadách ze ztluštělé báze (podobně jako pórek). Velmi časně zjara je možné vidět bledé květenství schované v záhybu listů, mírně odkloněné od středu, které pomalu roste na tlustém stvolu. Na jeho vrcholku se nachází asi dvacet jasně oranžových trubkovitých květů. Občas se vyskytují variety zbarvené žlutě nebo meruňkově (viz níže odkaz na fotogalerii).
Klívii pěstujte v polostínu, ale bude-li mít málo světla, nepokvete. V době vegetace jí vyhovuje normální pokojová teplota. Koncem podzimu klívii přemístěte na chladnější stanoviště, optimální teplota by se během letního odpočinku měla pohybovat okolo 10 stupňů Celsia. Tento odpočinek je nezbytný, má-li rostlina příštím rokem opět vykvést. Klívie dobře snáší suchý vzduch a nevyžaduje zvláštní zvlhčování. Od okamžiku, kdy se v záhybu listů objeví květenství, až do podzimu rostlinu vydatně zalévejte tak, aby zemina byla stále mírně vlhká. V tomto období také dvakrát měsíčně aplikujte standardní tekuté hnojivo. Na konci podzimu přestaňte zalévat i hnojit a zeminu ponechte zcela suchou až do časného jara, kdy začne klívie nakvétat. Pak zase pozvolna začněte s normální zálivkou. Klívie vytváří četné dužnaté kořeny, které se s jejím růstem začnou vynořovat na povrch zeminy. Pokvete nejlépe, bude-li mít tyto kořeny stlačené, a přesazovat byste ji měli, jen pokud je to nevyhnutelné. Při přesazování odstraňte odnože a zasaďte je odděleně, jestliže již mají viditelné kořeny.
Zde se můžete sami přesvědčit, jak krásná tato pokojová rostlina může být: klívie foto.
Fíkus (Ficus)
Z fíkusů si pro pěstování v polostínu vyberte druh Ficus pumila, jiné druhy vyžadují více světla. Ficus pumila má drobné zvlněné srdcovité listy a bývá popínavý nebo plazivý. Jeho stonky mohou dosáhnout délky několika metrů, častým zaštipováním terminálních výhonů však můžete udržet kompaktní, keřovitý vzhled.
Ficus pumila dobře roste při běžné pokojové teplotě, nesnáší však vysoké teploty a v zimě má raději trochu nižší teplotu (minimálně však 10 stupňů Celsia). Vyžaduje pravidelnou zálivku, neměl by tedy vyschnout ani být přemokřený. Má rád vysokou vzdušnou vlhkost – čím vyšší vlhkost, tím rychleji roste. Od jara do podzimu jej jedenkrát za 14 dní přihnojujte. Ficus pumila se množí na jaře vrcholovými řízky.
Zde si můžete prohlédnout fotografie druhu, který je do tmavších koutů z fíkusů ten nejvhodnější: fíkus foto.
Araukárie/Blahočet (Araucaria)
Araukárie roste pomalu, může však během deseti let dosáhnout výšky 120 cm. Ze všech známých druhů araukárií je pro pěstování v interiéru vhodná pouze Araucaria heterophyla, která má vodorovně postavené větve, jež v pravidelných patrech vytvářejí nezaměnitelný vzhled čeledi araukáriovitých, řadící se mezi jehličnany. Už po staletí se pěstuje jako pokojová rostlina. Pěstuje se také jako okrasná rostlina v parcích a zahradách jižní Evropy, kde dorůstá až do výšky 60 metrů. Listy mají krásně sytě zelenou barvu a strom své hustě listnaté větve rozkládá téměř vodorovně kolem kmene.
Araukárie vyžaduje polostín, dobře se jí daří při teplotě 15 až 21 stupňů Celsia. Zalévejte přiměřeně, s přidáním hnojiva na azalky jednou za tři týdny v době vegetace. Jestliže araukárii budete přelévat, opadá vám. Tato rostlina má ráda vyšší vlhkost vzduchu. Na příliš teplém a suchém stanovišti větve „zplihnou“ a jehlice zasychají. Araukárie přezimuje v chladu a v této době se minimálně zalévá. Přesazujte ji jen zřídka. Množit můžete vrcholovými řízky, které se odebírají pod druhým patrem od vrcholu.
Zde si můžete prohlédnout tento zajímavý jehličnan a přesvědčit se o tom, že opravdu dokáže dorůst až do výšky několika desítek metrů, má-li prostor a čas: araukárie foto.
Kořenokvětka (Aspidistra)
Aspidistra snáší i určité zanedbávání, avšak pokud se o ni budete dobře starat, odmění se vám každý rok několika novými listy. Dorůstá do výšky 75 až 100 cm. Tato odolná, nenáročná a dlouhověká pokojová rostlina získala své české jméno podle červeno-hnědých hvězdičkovitých květů, které vykvétají z oddenků těsně nad zemí. Aspidistra vytváří podlouhlé, tmavě zelené kožovité listy. Někdy můžeme spatřit staré rostliny, které téměř svými kořeny trhají květináč, a to právě kořenokvětce prospívá. Nemá ráda častě přesazování, rostliny musí vždy řádně prokořenit květináč, teprve pak je lze přesadit (obvykle je to jednou za 2 až 3 roky).
Nejideálnějším stanovištěm pro pěstování kořenokvětky je stinné a klidné místo. Lze ji pěstovat i na venkovním stanovišti. Rostlina není náchylná na průvan, ale potřebuje vysokou vlhkost vzduchu (až 85 %), proto ji často roste. Vydatně zalévejte měkkou, odstátou vodou. Pokud nemá rostlina dostatečnou zálivku, listy odspodu žloutnou nebo se na nich objevují skvrny. Kořenokvětce nejvíce vyhovuje normální pokojová teplota okolo 23 °C, ale snese i teplotu až kolem 29 °C. Starší rostliny mají raději chladnější místa, tedy o teplotě okolo 18 °C. V průběhu roku zalévejte mírně. V období vegetace přihnojujte každé dva týdny standardním tekutým hnojivem.
Tato rostlina je velice dekorativní pro své lesklé listy, které jsou více než zajímavé. Tyto zpeřené, tmavě zelené listy vyrůstají na silných stvolech, které mohou být až 1 metr dlouhé. V podzemní části je hlíza, která slouží jako zásobárna vody na období sucha. Proto je také zamiokulkas občas řazen k sukulentům. Starší exempláře občas kvetou. Květ však není tak působivý jako lesklé listy.
Zamiokulkas se hodí pro pěstitele začátečníky. Prospívá i na tmavších místech a potřebuje málo vody. Pěstujte jej při běžné pokojové teplotě pohybující se okolo 20 až 25 °C. Teplota přezimování by se měla pohybovat od 16 do 18 °C, nikdy by však neměla klesnout pod 12 °C. Rostlinu zalévejte pravidelně a k zalévání používejte pouze měkkou, odstátou vodu pokojové teploty. Při péči o zamiokulkas se můžete v zásadě dopustit jen jedné chyby: když budete rostlinu zalévat příliš, začnou její dužnaté kořeny zahnívat. Jestliže substrát mezi následnými zálivkami oschne nebo občas úplně vyschne, nic se neděje. Ve své domovině dokáže totiž zamiokulkas přečkat i dlouhá období sucha, byť v bezlistém stavu. Rostlinu přihnojujte jednou za dva týdny, a to v období od března do září speciálními tekutými hnojivy pro kaktusy a sukulenty, případně standardním tekutým hnojivem. Spotřeba živin je u zamiokulkasu velice rychlá. Pokud se na lesklých stálezelených listech časem usadí prach, osprchujte rostlinu vlažnou vodou. Každým rokem vyrůstají z podzemní hlízy jeden až tři nové výhony a zamiokulkas je tak stále hustší a kompaktnější.
Tyto fotografie vás určitě přesvědčí, pokud ještě váháte, zda si máte tuto krásnou a přitom nenáročnou pokojovou rostlinu pořídit: zamiokulkas foto.
Ve svém příspěvku NENÁROČNÉ POKOJOVÉ ROSTLINY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina Nejedlá.
Inspirativní článek, já bych snad ještě dodala například Šplhovnici (epipremnum), kterou doma mám a je super, jednak je krásná a druhak opravdu nenáročná. Dala bych si snad pozor jen na přímý sluneční svit. Jednou jsem ji na slunci nechala a pak jsem měla co dělat abych ji udržela při životě. Nemáte někdo zkušenosti s lopatkovcem? Jak dlouho prosím vydrží a jak často kvete?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Stana.
Mám lopatkovec cca 3-4 roky, pěstuji jej metodou pokus-omyl, takže už vím, že ten můj rozhodně nesnáší přímé slunce a sucho. Vzpamatoval se mně z toho ve stínu a dobře zalévaný, zatím ho mám venku. Přes zimu ho mám vedle monitoru nad PC, dobře se mu tam daří.
Juky nejsou příliš náročné na péči. Vyžadují však dostatek světla, jinak jim postupně žloutnou spodní listy. V létě můžete i doma pěstovanou juku přestěhovat na prosluněnou terasu nebo balkon. Zvolte pro ně ale chráněné místo, kde je neohrozí přímé sluneční záření, průvan ani prudký déšť.
Juku zalévejte vydatně od dubna do října, v této době také jednou za tři týdny rostliny přihnojujte tekutým hnojivem pro palmy a v suchých panelákových bytech nezapomeňte rosit listy. Při zálivce dávejte pozor, protože juka je citlivá na přemokření. Nechte tedy substrát před dalším přísunem vody proschnout. Dlouhodobé nadměrné zalévání má totiž za následek zahnívání kořenů a uvadání listů. V létě juce pěstované doma vyhovuje normální pokojová teplota nebo pobyt venku. V zimě má ráda nižší teploty, které by však neměly klesnout pod 10 °C. Jako nejvhodnější umístění se jeví zimní zahrada, případně prosklená lodžie. Ve svých přirozených podmínkách přežívají juky dlouhé období sucha, proto jim v době od listopadu do března omezte zálivku na minimum. Stačí zalévat pouze tolik, aby kořenový bal zcela nevyschl. V době vegetačního klidu také nehnojte.
Juku přesazujte na jaře přibližně jednou za dva roky, a to do květináčů, jejichž průměr je oproti těm původním větší minimálně o pět centimetrů. Starším rostlinám stačí vyměnit pouze svrchní vrstvu hlíny v květináči. Na přesazování používejte běžný hlinitý substrát nebo si kupte speciální substrát pro palmy, přidejte k němu kvalitní zahradní zeminu a trochu písku. Do spodní části nádoby nasypte nejlépe keramzit, který poslouží jako drenáž.
Když už je juka hodně velká nebo se vám nelíbí její tvar, můžete z ní na jaře odejmout kmínkové řízky. Rostlinu vyjměte z květináče a na pevném podkladu rozřežte kmen pilkou na části dlouhé cca 10 cm. Každá z nich musí mít alespoň jedno očko. Místa řezu je vhodné posypat stimulátorem, poté řízky vsaďte kolmo do substrátu z jednoho dílu rašeliny a jednoho dílu písku. Řízky nejlépe zakoření na stinném, vlhkém místě, při teplotě 24–27 °C. V domácích podmínkách si můžete vypomoct fólií, jíž zakryjete květináč. Jakmile řízky zakoření a objeví se nové výhonky, můžete mladé rostlinky přesadit do samostatných nádob nebo k sobě zasadit do skupiny několik exemplářů různé výšky.
Její pěstování v bytě není zas tak náročné, i když její růstový rytmus vypadá na první pohled složitě. A přitom tato rostlina přežije i nedostatečnou péči. Jedno si však při pěstování musíte uvědomit. Rostlina chce mít svůj klid, takže ji nedoporučujeme při vegetačním růstu přenášet z místa na místo nebo květináčem otáčet. Jako pokojové rostliny se pěstují dva druhy, a to Kala aethiopica var. gigantea Hort., která je mohutného vzrůstu, a Kala aethiopica hybr. Perla ze Stutgartu, jejíž vzrůst je nízký a je celkově drobnější. Na jaře, po odkvětu, necháme rostlinu zatáhnout. Nejpozdější termín by měl být konec května. Většina listů v té době zežloutne a uschne a zůstane jen zelené srdíčko rostliny, tedy jeden dva malé zelené listy. Rostlinu v této době můžeme umístit i do venkovního prostředí. V době odpočinku kalu zaléváme velmi mírně a jen občas. Delší doba sucha jí nevadí, naopak. Koncem srpna pak rostlinu přeneseme na stabilní stanoviště. V této době můžeme také kalu přesazovat a můžeme rozdělit i mohutné trsy na více rostlin. Přesazujeme do směsi jílu a listovky s příměsí rašeliny a písku. Do zeminy pro kaly se přidává i mletá rohovina. V době vegetačního růstu vyžaduje kala hojnost vody, a pokud možno i často rosíme. Odpovídá to tak nejvíce jejím podmínkám v přírodě. Až do období květů jednou týdně kalu přihnojujeme slabými tekutými hnojivy. Zimní stanoviště by kala měla mít kolem 10 °C a chráníme ji proti intenzivnímu slunečnímu svitu. Zantedeschia aethiopica se velmi dobře hodí i pro hydroponické pěstování, ale i zde musíme zachovávat její růstový rytmus. Ze škůdců ji v nevětraných suchých místnostech s oblibou napadají mšice. Mnozí majitelé kaly se ptají, proč jim kala nekvete. Ve většině případů je to proto, že nezachovávají její růstový rytmus. Zalévají ji po celý rok naprosto stejně a neumožní rostlině prodělat dobu vegetačního klidu. A právě v tom ve většině případů spočívá příčina neúspěchu. Musíte si uvědomit, že každá rostlina, nejenom kala, je uzpůsobená i přes mnohaleté pěstování podmínkám ve své původní vlasti a tyto podmínky je nutno co nejvíce zachovávat i při pokojovém pěstování. Proto je dobře si o každé doma pěstované rostlině toho prostudovat co nejvíce, abychom pěstování doma přizpůsobili podmínkám v její domovině. Dodržíte li tedy její růstový rytmus, odmění se vám rostlina svými květy.
Ve svém příspěvku NENÁROČNÉ POKOJOVÉ ROSTLINY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina Nejedlá.
Inspirativní článek, já bych snad ještě dodala například Šplhovnici (epipremnum), kterou doma mám a je super, jednak je krásná a druhak opravdu nenáročná. Dala bych si snad pozor jen na přímý sluneční svit. Jednou jsem ji na slunci nechala a pak jsem měla co dělat abych ji udržela při životě. Nemáte někdo zkušenosti s lopatkovcem? Jak dlouho prosím vydrží a jak často kvete?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Tomáš.
Dobrý den, rád bych si pořídil do bytu nějakou rostlinu, která by mi to tam ,,rozzářila" zeleně. Zde jsem našel Řasokouli zelenou https://www.esmond.cz/nenar… že by neměla být náročná na obstarání. Je opravdu nenáročná a jaký na ni máte názor. Děkuji
Aloe vera potřebuje ke svému růstu suché a teplé až horké podnebí. Má ráda hodně slunce, nesnáší průvan a postačí jí jen méně častá zálivka. Může být pěstována jako okrasná rostlina na skalce nebo v bytě, ale nejlépe se jí bude dařit ve skleníku. Tato rostlina velmi rychle roste a potřebuje každoročně přesazovat.
Zvolení místa pro pěstování aloe vera
Ať už se rozhodnete pěstovat aloe vera doma nebo venku, myslete na to, že rostlina potřebuje hodně slunce. Pokud bude rostlina umístěna venku, ideálním místem bude takové, kde bude svítit slunce déle jak osm hodin, rozhodně ne méně jak šest. Další důležitou věcí, na kterou venku musíte myslet, je zemina. Je potřeba najít suché místo, rostlině se nebude dařit tam, kde je půda příliš mokrá nebo má tendenci shromažďovat vodu. Jednotlivé rostliny aloe vera mohou být pěstovány relativně blízko sebe, ale ujistěte se, že ponecháte dostatek prostoru pro růst. Zralá rostlina se může rozšířit o dvacet pět a více listů. V případě, že bude rostlinu pěstovat doma, bude nejlepší volbou okenní parapet směrem na jih nebo západ. Při pěstování v květináči není potřeba volit velký a prostorný květináč, protože rostlina preferuje přeplněný kořenový systém. Bude-li mít přebytečný prostor, zpomalí se její růst.
Příprava pro výsadbu aloe vera
Ať už jste se rozhodli pro pěstování aloe vera venku, nebo uvnitř, zvolte suchou, písčitou půdu. Pokud nemáte přírodně písčitou půdu, jednoduše ji smíchejte s pískem nebo malými kamínky. Půda bude dobře zajišťovat odvodňování a nabízet rostlině ty nejlepší podmínky k růstu. Faktor pH zeminy by se měl pohybovat v rozmezí hodnot 6 až 8, hodnotu pH zvýšíte tím, že do půdy přidáte vápno. Pokud si zvolíte, že budete pěstovat aloe vera jako pokojovou rostlinu, můžete substrát pro tuto rostlinu zakoupit v obchodě.
Postup výsadby aloe vera
Žádný zahradník vám nedoporučí pěstovat aloe vera ze semene, i když je to možné. Trvá to příliš dlouho a je zapotřebí přísných skleníkových podmínek, aby semínko vyklíčilo. Zralá rostlina produkuje odnože, které jsou vlastně novými malými rostlinkami a mohou být použity k rozmnožování.
Vyberte si odnože ze zralé rostliny. Když jsou vysoké několik centimetrů a listy se začínají rozevírat, můžete začít s rozsazováním.
Pomocí ostrého nože oddělte mladou rostlinku a ujistěte se, že jste odnož neporušili.
V případě, že se vám nepodařilo odnož oddělit bez porušení, je potřeba nechat ránu zaschnout a teprve poté umístit do půdy. To bude trvat dva až tři dny, ale zabráníte tím napadení rostliny a jejímu odumření.
Jakmile se na ráně utvořil strup, můžete rostlinu umístit do půdy. V případě, že jste byli tak opatrní a rostlinu jste oddělením nepoškodili, můžete v sázení pokračovat okamžitě. Díra v půdě by měla být hluboká asi jako jedna čtvrtina rostliny.
Před zasazením rostliny do půdy je doporučováno namočit kořeny odnože do prášku podporujícího jejich růst, urychlíte tím růst kořenů v nové půdě.
Půdu ke kořenům přihrňte a upěchujte, aby byla rostlina stabilní.
Pokud jste sázeli rostlinu do květináče, umístěte ho na slunné místo.
Jak se starat o aloe vera
Zalévání
Jak již bylo řečeno, aloe vera vyžaduje suché a horké podmínky. U rostlin pěstovaných v květináčích platí pravidlo, že je potřeba nechat půdu před zálivkou úplně vyschnout. Rostliny pěstované venku není potřeba zalévat vůbec, postačí jim ranní rosa a déšť. Příliš častým zaléváním bychom způsobili uhnívání spodní části rostliny. V zimních měsících je potřeba zálivku ještě snížit.
Hnojení
Aloe vera potřebuje jen velmi malé množství hnojení. Použití zředěného hnojiva jednou ročně, zpravidla na jaře, bude určitě dostatečné. Častějším hnojením byste mohli udělat více škody než užitku.
Další péče o aloe vera
Okolí rostliny zbavujte pravidelně plevelu, ale vzhledem k tomu, že půda by měla být písčitá a lehká, dávejte pozor, abyste nenarušili kořeny. Aloe vera je rostlina odolná vůči škůdcům a nemocem, snad jen venku pěstované rostliny by mohly být náchylné k červci. V takovém případě vám dobře pomůže sprej.
Rady při pěstování aloe vera
V případě, že některé listy rostliny vyblednou nebo uvadnou, je potřeba je odříznout.
Aloe vera nepožívejte, pravděpodobně vám nebude ani špatně, ani vás nic nebude bolet, ale tato rostlina je hodně hořká. Tato její chuť jí pomáhá jako obrana proti dravcům.
Pokud necháte rostlině příliš mnoho odnoží, bude to mít na aloe negativní vliv, protože budou rostlinu oslabovat. I když neplánujete pěstování nových rostlinek, odnože průběžně odstraňujte. Nechtějí-li se vám odnože vyhazovat, zkuste je nabídnout sousedům a známým, třeba jim tím uděláte radost.
Ujistěte se, že květináč, ve kterém svou rostlinu pěstujete, má na dně dostatečný odtok.
V naší poradně s názvem DOTAZ OHLEDNĚ NÁZVU KVĚTINY - VIZ FOTO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Korenská.
Dobrý den, prosím o název této květiny. Předem děkuji za odpověď. Eva Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na vašem obrázku bude asi pepřinec (Peperomia), respektive nějaký jeho druh. Tyto druhy mají tlusté mohutné stonky a masité listy. Je to tropická trvalka, která je pěstována pro její okrasné listy. Nejčastěji pochází z tropické Ameriky. Jsou kompaktní a obvykle nepřesahují výšku 30 cm. Jednotlivé druhy se značně liší ve vzhledu. Listy jsou hladké a masité a mohou být oválné nebo mohou mít tvar srdce. Drobné květy jsou nenápadné a rostou ve tvaru kordovitých hrotů.
Nároky na světlo
Peperomia je nenáročná pokojová rostlina a dobře roste na jasném nepřímém světle, které poskytuje západní nebo východní okno. Tyto rostliny dokonce rostou i pod fluorescenčními světly (umělé osvětlení). Nedostatečné světlo způsobuje, že pomalu rostoucí peperomie přestane růst. Přímé sluneční světlo naopak spálí její listy.
Nároky na vodu
Před každou zálivkou nechte půdu vyschnout. Přelití vede k hnilobě kořenů, je hlavní příčinou závažných problémů s těmito rostlinnými. Nejlepší je namočit květináč na 10 minut do vody a pak vyndat. Tato technika udržuje listy suché a pomáhá předcházet nemocem rostlin. Husté listy rostlin Peperomia drží vodu a umožňují rostlině odolávat dlouhým obdobím bez zálivky.
Hnojení
Tyto pokojové rostliny přihnojujte měsíčně od jara a v létě základním rostlinným rostlinným hnojivem ve výši 1/2 doporučené dávky. Během podzimu a zimy není nutné tuto rostlinku hnojit.
Nároky na teplotu
Teploty mezi 16 - 27 °C jsou nejlepší. Teploty pod 10 °C a studené průvany z oken a dveří poškozují listy.
Vlhkost vzduchu
Peperomia je původem z deštných pralesů Brazílie a proto milují teplé vlhké prostředí.
Květy
Květy peperomických rostlin jsou velmi malé a nevýrazné. Jsou to listy, které jsou na rostlině tak zajímavé.
Škůdci
Domácí škůdci jako vlnatka a mšice mohou být pro rostlinu problém.
Nemoci
Ringspot virus je skvrnitost listů, který se vyznačuje jako nevzhledné kulaté fleky a nejčastěji se objeví kvůli vysoké vlhkosti. Vzhledem k tomu, že pro tuto chorobu rostlin neexistuje žádné chemické ošetření, musí být poškozené listy a dokonce i celá infikovaná rostlina vyhozeny. Udržujte listy peperomie suché a zajistěte dobrou cirkulaci vzduchu, abyste zabránila tomuto onemocnění.
Půda
Použijte dobře provzdušněnou volnou půdu, která dobře vysychá.
Velikost květináče
Velikost květináče má toto rostlina ráda spíše menší než větší. Přesazujte, až když kořeny zcela naplní současnou nádobu. Pěstování peperomie v květináči, který je příliš velký, zabraňuje rychlému vysychání půdy a způsobuje hnilobu kořenů.
Řez
Peperomia může být seříznuta kdekoli na lodyze. Nový růst se pak vyvíjí z uzlů těsně pod řezem ve stonku.
Množení
Peperomia se snadno množí z listových výrůstků, odřezků výhonků a rozdělením rostlin. Dobré je nechat nařezané konce listů nebo stonků používané k množení nejdříve vysušit několik hodin nebo přes noc před jejich vysazením.
Jedovatost
Peperomie je jedovatá s úrovní toxicity 1.
Z marantovitých se vám bude líbit třeba maranta, kalatea, ktenante či stromanthe.
Maranta (Maranta)
Dekorativní listy této rostliny mají na svrchní straně výrazné červené žilkování, po rubu jsou temně purpurové. Zvláštní jsou tím, že se na noc svinují. Květy nejsou významné. I když se maranta dá pěstovat vyvázaná k mechovému kmínku nebo k malé treláži, obvykle je nízká a poléhavá.
Rostlinu pěstujte po většinu roku v polostínu, na zimu ji raději přesuňte na stanoviště s jasným rozptýleným světlem. Příliš jasné světlo má však za následek vadnutí listů a hnědnutí jejich okrajů. Této rostlině vyhovuje normální pokojová teplota, minimálně však 15 stupňů Celsia. Po celou vegetační sezonu marantu vydatně zalévejte a jednou za dva týdny ji přihnojujte standardním tekutým hnojivem. Mezi zálivkami nechte vždy zeminu trochu vyschnout, ale ne úplně. Maranta je rostlina tropických dešťových lesů, která miluje vzdušnou vlhkost. Pěstujete-li ji v teplém pokoji, postavte květináč do misky s navlhčenými oblázky a často roste. K rosení používejte pokud možno dešťovou vodu, která na listech nezanechává stopy. Marantu můžete množit na jaře dělením velkého trsu nebo v létě řízkováním. Použijte zeminu na půdní bázi.
Zde si můžete prohlédnout tuto velmi dekorativní pokojovou rostlinu: maranta foto.
Kalatea (Calathea)
Krásně skvrnité listy kalatey vyrůstají na dlouhých stopkách téměř vertikálně, díky čemuž vynikne kresba na jejich spodní straně. Kromě nádherné barvy listů vás jistě okouzlí i nápadné oranžové květy (viz odkaz na fotografie níže). Kalatea dorůstá obvykle do výšky 35 cm.
Vyžaduje polostín a celoroční teplotu mezi 15 až 25 stupni Celsia. Hojně kalateu zalévejte a v době vegetace přihnojujte dvakrát měsíčně tekutým standardním hnojivem. V zimě zálivku omezte. Vysoká vzdušná vlhkost je nezbytná i u této rostliny. Květináč postavte do misky s vlhkými oblázky a kalateu často roste, nejlépe dešťovou vodou.
Na těchto fotografiích můžete obdivovat krásu kalatey: kalatea foto.
Ktenante (Ctenanthe)
Ktenante je stejně jako všechny marantovité rostliny velmi náročná. Odměnou za péči vám však budou její krásně zbarvené listy, které rostou na vzpřímených stoncích a mají velmi zajímavé zbarvení (viz odkaz na fotografie níže). Ktenante dorůstá většinou do výšky 60 až 80 cm. Za dobrých podmínek i do výšky 1 metru.
Právě zelenolisté druhy ktenante jsou vhodné do tmavších zákoutí. Celoročně těmto rostlinám vyhovuje pokojová teplota. Přes zimu však snesou i nižší teploty (kolem 15 stupňů Celsia). Nemají však rády výraznější změny teplot během dne. Vyžadují vysokou vzdušnou vlhkost, nesnáší přímé slunce. Přes léto vyžadují pravidelnou zálivku (nejlépe měkkou, odraženou vodou), je třeba udržovat zeminu stále mírně vlhkou. Přes zimu zalévejte mírněji, před zálivkou může zemina mírně vyschnout. Přihnojujte na jaře a v létě jednou za 14 dní slabším roztokem tekutého hnojiva. Přesazujte každé dva roky na jaře, nejlépe do plošších květináčů. Zemina by měla být lehká a propustná. Vhodná je směs rašeliny a listovky nebo směs určená pro azalky.
Zde několik fotografií této pokojové rostliny: ktenante foto.
Stromanthe (Stromanthe)
Stromanthe je keříkovitá rostlina s krásně zbarvenými oválnými listy. Tmavozelené čepele s méně nápadnou kresbou vyrůstají na vínově červených listových stopkách. I spodní strana listu je vínově červená. Rostlina dorůstá do výšky kolem 70 cm. Není to rostlina vhodná pro nezkušené pěstitele.
Stromanthe má ráda lehký polostín a je teplomilná. Druhy se zdobnými tříbarevnými listy potřebují intenzivnější osvětlení. V létě je pro tuto rostlinu optimální teplota 20 až 30 °C, v zimě 18 až 20 °C. V jakémkoliv ročním období je však její minimum 18 °C, je citlivá na průvan a na prudké poklesy teploty. V zimě ji nedávejte do blízkosti oken. Zálivka musí být přes léto vydatná, v zimě jen mírná, avšak vždy musí být zálivková voda měkká a odražená. Vzdušná vlhkost musí být vysoká (až 90 %), nezbytné je tedy pravidelné rosení listů. Často se květináč umísťuje na misku s mokrými oblázky a obkládá rašeliníkem, který se také pravidelně rosí. Stromanthe od března do srpna přihnojujte každé dva týdny poloviční dávkou tekutého hnojiva pro pokojové rostliny okrasné listem. Pozor, rostlina je citlivá na nedostatek, ale i na nadbytek hnojiva. Přesazujte ji každoročně na jaře. Množit ji můžete dělením při přesazování.
Zde si můžete prohlédnout fotografie této pokojové rostliny: Stromanthe foto.
V naší poradně s názvem ZKVAŠENÝ MED se k tomuto tématu vyjádřil uživatel J.Hrdličková.
Zapomenuté 1 kg medu skladované při pokojové teplotě mi ve sklenici zkvasilo.
Ráda bych se dověděla, jak je to možné a jestli se dá z medu ještě něco udělat, kromě vyhození.
Med není hořký nebo nakyslý, ale nechutná medově.
Děkuji všem ochotným za odpověď.
Hrdličková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Pravý včelí med nikdy nezkvasí. Zkvasit může jen med, do kterého byly přidány různé příměsi, jako například cukr, špinavá voda nebo další levné náhražky, kterými se med pančuje, aby ho bylo víc za míň peněz. Zkvašený med již není možné bezpečně použít a ani ho vrátit do původního stavu. Kupte si raději med čerstvý nejlépe přímo od včelaře.
Z kapradin je to například parožnatka, srpovice, křídelnice, sleziník či ledviník. Tyto rostliny všeobecně nemají rády horké letní slunce a je pro ně nezbytná vysoká vzdušná vlhkost. Kapradiny vyžadují také vydatnou zálivku. Zemina musí být dobře propustná, ale nikdy nedopusťte, aby vyschla.
Parožnatka (Platycerium)
Tato neobvykle vypadající kapradina (viz odkaz níže) vytváří dvojí olistění. Jednak jsou to výrazné dekorativní listy, kterým se říká fertilní (plodivé), ty mají tvar jeleních parohů a na svém rubu nesou výtrusy. Druhé listy jsou ploché, sterilní a přidržují kapradinu na opoře.
Parožnatka vyžaduje rozptýlené světlo, vyhovuje jí normální pokojová teplota, ale potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost. V době vegetace má tato kapradina ráda, když ji mezi dvěma zálivkami necháte „téměř“ vyschnout a pak ji vydatně zalijete (nejlépe ponořením do mísy s vodou). Během léta jí dvakrát nebo třikrát do vody v míse přidejte standardní tekuté hnojivo. V zimě parožnatku takto namáčejte jen krátce a nehnojte.
Křídelnice je malá kapradina s dělenými listy, které mohou mít až devět dlouze čárkovitých úkrojků. Existuje mnoho zajímavých variet, některé s vlnitými nebo zkadeřenými úkrojky, jiné s bílými proužky (viz odkaz na fotogalerii níže). Rostlina vytváří trsy z oddenku vedoucího těsně pod povrchem zeminy.
Křídelnice vyžaduje polostín a normální pokojovou teplotu, která však nesmí v zimě klesnout pod 12 stupňů Celsia. Jako kapradina vyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost. Květináč tedy nejlépe postavte do misky s vlhkými oblázky a křídelnici často roste. Zalévejte ji hojně a ve vegetačním období přihnojujte jednou měsíčně. Při nižší teplotě zálivku mírně omezte.
Jestli nevíte, jak tato kapradina vypadá, podívejte se na uvedené fotografie: Křídelnice foto.
Sleziník (Asplenium)
Sleziník patří mezi nenáročnépokojové rostliny. Jeho zářivé, nedělené listy tvoří růžici. Struktura listů působí dojmem kůže, jejich barva pak připomíná barvu čerstvého zeleného jablíčka (viz níže odkaz na fotografie této rostliny). Sleziník může dosahovat výšky až jednoho metru, ale běžná délka činí 35 až 50 cm. Nové, nerozvinuté listy jsou dost křehké, neměli byste se jich tedy během několika dnů vůbec dotýkat.
Po celý rok pěstujte sleziník v polostínu, tedy na rozptýleném světle, v žádném případě jej nevystavujte slunečním paprskům. Dobře roste při normální pokojové teplotě, v zimě však teplota nemá klesnout pod 15 stupňů, aby listy zůstaly zdravé. Vydatně zalévejte a v době vegetace dvakrát měsíčně přihnojujte standardním tekutým hnojivem. V zimě zálivku omezte. Abyste předešli hnědnutí špiček a okrajů listů, dopřejte sleziníku vysokou vzdušnou vlhkost. Nejlépe jej umístěte do velké mísy naplněné vlhkými kamínky. Také jej často mlžte, abyste smyli prach z listů. Dospělé listy občas utírejte vlhkým hadříkem.
Tato kapradina nevytváří odnože, ale jednoduše se rozrůstá – jak roste, vytváří zvláštní houbovitou kořenovou masu, která se pomalu rozšiřuje na povrch zeminy. Podle toho poznáte, že sleziník potřebuje přesadit do většího květináče. Rostlinu přesazujte na jaře do kvalitní propustné zeminy, nejlépe s příměsí listovky nebo hrubé rašeliny.
Vějířovité listy této kapradiny rostou ve dvou řadách po stranách tenkého středového žebra. Mohou být zvlněné, se zkadeřenými okraji, a mohou dorůstat až do délky 90 až 150 cm.
Celoročně můžete ledviník pěstovat v polostínu, vyhovuje mu normální pokojová teplota. Hojně zalévejte a jednou za dva týdny přihnojujte standardním tekutým hnojivem. V zimě zalévejte jen mírně a nepřihnojujte. Se stupající teplotou je potřeba zvyšovat i vlhkost vzduchu, jinak špičky listů a úkrojky zhnědnou. Květináč postavte do misky s vlhkými oblázky a často roste.
I když ledviník asi dobře znáte, můžete si prohlédnout tuto fotogalerii: ledviník foto.
Ve svém příspěvku ZALÉVÁNÍ BRAMBOŘÍKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Romana.
Ahoj, nejspíš se mi podařilo brambořík ulít, půda je vlhká, listy žloutnou, dá se ještě nějak zachránit? nejsem asi moc velký pěstitel květin, ale ráda bych mu pomohla, prosím o radu Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Vlasta.
Také pěstuji brambořík poprve, dostala jsem ho na jaře. Po odkvětu jsem přesadila do většího květináče a dala na balkon na plné slunce. Zalévala jsem do korýtka (pod ruhlík) a dávala tam dost hodně vody. On si sám zal co chtěl a najednou mi narostla hlava listů jako hlávka zelí. Přihnojovala jsem na pokojové květiny hnojivem lx za týden a najednou jsem měla plno květů i třicet najednou a stále rostla poupata. Nemohla jsem se na tu krásu a zázrak vynadívat. Teď jsem ho přemístila domů ale nelíbí se mu to a já nevím co s tím. Snad tu najdu nějakou radu, jak ho přezimovat. Vlasta
Kamélie je rostlina, kterou lze poměrně snadno pěstovat, jakmile jí vytvoříte ty správné podmínky. Může být pěstována jak ve vnitřních prostorách, tak ve venkovních květináčích, ale také venku na záhoně.
Světlo a teplo
Ideální při pěstování kamélie je možnost ji na léto umístit ven a na zimu zase přenést do chladných, nepřetápěných částí domu. Ven kamélii přestěhujte nejlépe v květnu, preferuje polostín, ale bude snášet i slunné místo, pokud to nebude horké polední slunce. Myslete i na to, že na větru či v průvanu bude koruna kamélie rychle osychat. Rostlinu venku nechte co nejdéle, nejvýše však do prvních mrazíků.
Pěstujete-li rostlinu v květináčích, jejich baly rychle promrzají a rostlinu poškozují. Tam, kde se zimní teploty pohybují do -15 °C lze nechat kamélie i přes zimu v zemi, jen je třeba je zakrýt velkou vrstvou mulče a přikrýt geotextilií. Největším problémem při tomto způsobu pěstování bývá, že při pozdních mrazech omrzají mladé výhonky a odumírají.
Mnohem lepší je, když si kamélii můžete donést zpět do domu a umístit ji do místnosti vytápěné nejvýše do 15 °C. Kamélie potřebuje nižší teploty, protože ji podněcují k rozkvětu pupenů. Při teplotě 6–10 °C vám kamélie pokvete až pět týdnů, kdežto pokud byste ji umístili do vytápěného obývacího pokoje, odkvetla by vám po několika dnech.
Tato rostlina rozhodně není určena k pěstování v paneláku.
Půda a přesazování
Kamélie vyžaduje kyprou, kyselou půdu, která je vlhká, ale nezadržuje přebytečné množství vody. Kořeny kamélie mají vysoké nároky na kyslík, proto jsou dost mělké a není doporučováno v její blízkosti pěstovat další rostliny, které by svými kořeny kamélii utlačovaly. Zvolíte-li pro pěstování kamélie místo pod vzrostlým stromem, ve stínu, bude jí to vyhovovat a určitě se jí zde bude dobře dařit. Vyberte takový strom, který ji nebude svými kořeny obtěžovat, jako by to dělala například borovice.
Pěstujeme-li kamélie v květináčích, je potřeba je přesazovat. Nejlepší čas pro přesazování je na jaře, před začátkem nového růstu. Pokud kořeny rostliny pronikají květináčem, je možné přesazovat i na podzim. Mladé rostliny kamélie se přesazují jednou za dva roky, starší rostliny dle potřeby. K přesazování můžete použít substrát určený pro rododendrony, protože obsahuje málo vápníku a má odpovídající nízké pH.
Zalévání
Kamélie by neměla být suchá ani podmáčená. Přelití rostlině nepomůže, stejně jako zaschnutí, proto zalévání věnujte dostatečnou péči. Při přeschnutí mohou opadat poupata, při přelití uhnívat kořeny. Množství vody je potřeba přizpůsobit daným klimatickým podmínkám. Kamélie pěstované v květináčích budou vyžadovat méně vody než ty na zahradě, proto kontrolujte, aby voda nezůstávala stát v květináčích. Ideální je, můžete-li kamélie zalévat dešťovou vodou, jsou totiž stejně jako rododendrony velmi citlivé na vysoký obsah vápníku ve vodě.
Kamélie vyžaduje pravidelné rosení listů, nikoliv však květů. Pravidelným otíráním listů zajistíme dostatečnou vlhkost.
Hnojení
Dostupným hnojivem pro kamélie je hnojivo na rododendrony. Kamélie sice mají vysoký požadavek na dusík, ale zároveň jsou velmi citlivé na soli, proto je lepší dávat jen polovinu doporučené dávky na obalu. Dlouhodobé hnojivo dodává svým rozpadem kaméliím živiny na několik měsíců. Je doporučováno hnojit kamélie vždy v květnu. Pokud se vám zdá, že vaše kamélie rostou pomalu, vypadají řídce nebo ztrácí sytou barvu, můžete je přihnojovat tekutým hnojivem pro zelené rostliny, a to jednou za dva až tři týdny až do konce června.
Prořezávání
Kamélie jsou stálezelené keře, které dobře snáší řez a mohou být upravovány podle potřeby. Prořezávání kaméliím velmi prospívá, zhušťuje je a rozhodně byste z toho neměli mít strach. Zpravidla se prořezávají po odkvětu, nejlépe na konci zimy, a vybírají se ty odnože, které jsou slabé nebo na nichž řídnou listy. Dále je potřeba prořezat ta místa, kde je rostlina tak hustá, že květy nemají prostor ani k tomu, aby se pořádně otevřely. Zkraťte spodní větve, abyste podpořili vzpřímený růst a zastřihněte horní, přečnívající růst, aby rostlina vypadala mohutnější a zdravější. Při prořezávání zkracujte výhony vždy nad loňským řezem, rostlina zpravidla na tomto místě pro příští rok připraví čtyři až pět nových výhonků.
Množení
Kamélie se množí takzvaným řízkováním, řízky však velmi dlouho a špatně koření. Množení provádíme:
připravíme si řízky asi deset centimetrů dlouhé;
napícháme je do půdy připravené z rašeliny a písku;
jednotlivé řízky zakryjeme sklenicí;
zakořeněné rostliny pak přesazujeme do jednotlivých květináčů.
Ideální doba pro množení kamélií je únor až březen, případně pak srpen.
Ve svém příspěvku ČESNEK V SOLI NA USKLADNĚNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Antonín Sehnálek.
Někde jsem četl, že je možno česnek naloupat a do sklenice 0,7 l dát 1cm soli, na toto naloupaný česnek ale již nevím, zda vysát vzduch nebo jak dále uskladnit a jak dlouho česnek vydrží. Pokud mi dáte informaci k požadovanému tak předem děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Honza.
Vyzkoušejte to na malém množství. Použijte k tomu skleničky od Krenexu. U jedné zkuste vysát vzduch a druhé ne. Obě skleničky pak uskladněte v temnu při pokojové teplotě. Podle výsledku testu pak zjistíte, který postup vám vyhovuje. Domnívám se, že sůl vytáhne ze stroužků jejich vlhkost a ty se pak zcvrknou a budou takové gumové.
Ibišek čínský je tropická rostlina. To znamená, že k tomu, aby se mu v bytě dobře dařilo, potřebuje dostatek světla, a co je neméně důležité, správnou teplotu – ideálně v rozmezí 20 až 25 °C. K tomu, aby rostlina dlouhodobě kvetla a květy a poupata si také udržela, potřebuje každý den několik hodin přímého slunečního záření. Nejlépe tedy uděláme, pokud ji umístíme poblíž okna nebo rovnou na parapet okna orientovaného na jih nebo západ. I když dařit by se jí mělo i na východním okně – v závislosti na konkrétních podmínkách každého bytu. V létě je však třeba dávat pozor na přímé sluneční paprsky, hlavně ve slunných dnech a přes poledne, aby nedošlo k popálení listů. Pokud máme rostlinu na okně, jednoduše ji trochu přistíníme žaluziemi, popřípadě přendáme na nějaké místo s dostatkem rozptýleného světla. V zimě zase naopak dáváme pozor, aby nám ibišek od okna nenamrzl. To může způsobit i studený průvan od otevřeného okna, když si jen na chvilku v mrazivých dnech vyvětráme.
Pokud si koupíme malou a již kvetoucí rostlinu v obchodě, bývá často už ve skleníku ošetřena regulátorem růstu, proto jí může kompaktní tvar vydržet i rok. Po této době má však pokojový ibišek hlavně v přehřátém a nepříliš světlém bytě snahu vytvářet dlouhé výhony a jen málo květů. Snažme se mu proto poskytnout to nejlepší možné osvětlení.
Ibišek je poměrně teplomilný. Letní teplota by měla dosahovat 20–25 °C, zimní 15–20 °C, minimálně však 13 °C.
Ibišek je náročný na živiny, proto mu na jaře a v létě určitě prospěje každé dva týdny přihnojení plným hnojivem – tedy hnojivem se všemi základními živinami. V sezóně (březen–listopad) hnojíme každé dva týdny. Ibiškům vyhovuje hnojivo s nižším obsahem fosforu. Přemíra fosforu může způsobit, že ibišku naroste mnoho jemných lístků, ale žádné květy. Ibišek rovněž potřebuje některé stopové prvky jako železo nebo hořčík. Většinou si ale vystačíme s komplexním hnojivem pro kvetoucí pokojové rostliny anebo se prodávají speciální hnojiva pro ibišky. Vyvarovat bychom se naopak měli hnojivům pro balkónové květiny, která by mohla ibišku uškodit.
Koncem února pak můžeme provést i dosti hluboký řez (na polovinu výšky) a rostlinu vytvarovat. Během vegetace pak jen občas zaštípneme příliš dlouhé výhony.
Pravým časem pro přesazování je předjaří. Půdu volíme humózní, výživnou s podílem rašeliny; vhodné složení mají prodávané zahradnické substráty.
Během vegetační sezóny, tedy od března do listopadu, rostlinu hojně zaléváme. Nelze přesně říct, kolikrát týdně by to mělo být, ale u ibišků se řídíme jednoduchým pravidlem, a to, že půda by neměla nikdy zcela vyschnout, ale ani bychom ji neměli přemokřit. Zaléváme tedy, když je zemina ještě nepatrně vlhká, a půl hodiny po zalití raději zkontrolujeme, zda v květináči nezbyl přebytek vody. Nikdy nezaléváme studenou vodou. To je obzvlášť důležité ve studenějších měsících. Voda by ideálně měla mít teplotu kolem 30 °C.
Ibišek potřebuje lehčí a dobře propustnou půdu s dostatkem živin. Běžná půda pro pokojové rostliny (rašelina + kůrový humus + stopové prvky), do které přidáme trochu listového kompostu, je pro pěstování dostačující. Jestli chcete, můžete si i namíchat vlastní substrát pro ibišky. Zkušení pěstitelé doporučují smíchat 1/3 hrubší rašeliny, 1/3 kompostované kůry (takzvaný kůrový humus) a 1/3 uleželého kravského hnoje. Do této směsi dále přimícháme keramzit a vermikulit. Keramzit můžeme nahradit pískem, ale obojí by nemělo tvořit více než 10 % objemu substrátu. Vyvarovat bychom se naopak měli substrátů s velkým množstvím jemné rašeliny. Ta má tendenci po zalití úplně slehnout a zamezit tak přístupu vzduchu ke kořenům.
Mezi áronovitými můžete vybírat například z těchto pokojových rostlin: monstera, diefenbachie, filododendron či spatiphyllum.
Monstera (Monstera)
Tato ovíjivá křovina s širokými listy a dlouhými řapíky patří mezi větší pokojové rostliny. Dospělé rostliny mívají listy hluboce laločnaté a proděravěné, o čemž se mimo jiné můžete přesvědčit třeba na těchto fotografiích: monstera foto.
Monsteru pěstujte v polostínu, vyhovuje jí normální pokojová teplota, v zimě minimálně 15 stupňů Celsia. Zalévejte mírně, v době vegetace přihnojujte dvakrát měsíčně standardním tekutým hnojivem. Také monstera dává přednost zvýšené vzdušné vlhkosti, proto ji postavte na vlhké oblázky a často mlžte. Veškeré dlouhé vzdušné kořeny zastrkávejte do zeminy, aby z ní mohly brát výživu. Monsteru je dobré vyvázat k silné opoře.
Filodendron (Philodendron)
Filodendron je liánovitá rostlina s velkým množstvím vzdušných kořenů. Potřebuje oporu, okolo které se obtáčí, nebo jej můžete zasadit do závěsných nádob. Tvar listů je srdčitý nebo šípovitý. Rostlina může dorůst až do výšky 150 cm. V našich podmínkách nevytváří květy.
Filodendron pěstujte při vyšších teplotách, v zimě postačí teplota nad 12 stupňů Celsia, nesnáší přímé slunce. Zalévejte jen mírně a ve vegetační sezoně aplikujte jednou za dva týdny standardní tekuté hnojivo. Během zimních měsíců zalévejte slabě. Rostlina vyžaduje vysokou vlhkost vzduchu, postavte ji tedy na vlhké kamínky a často roste.
Spathiphyllum má krásný střízlivý vzhled, nejlépe vynikne jako solitér. Temně zelené listy této rostliny poskytují krásné pozadí čistě bílým toulcům. O půvabu této pokojové rostliny se můžete přesvědčit zde: lopatkovec foto.
Lopatkovec vyžaduje polostín, ale miluje teplo; přezimuje při teplotě 12 stupňů Celsia. Od časného jara do poloviny podzimu jej zalévejte jen mírně a přihnojujte jednou za dva týdny standardním tekutým hnojivem. V zimním klidovém období zalévejte slabě. Rovněž spathiphyllum potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost. Květináč postavte na vlhké kamínky a rostlinu pravidelně mlžte. Toulce neroste, mohly by začít hnít.
Pokojové ibišky jsou stálezelené keře a byliny se střídavými listy. Listy jsou celistvé nebo dlanitě laločnaté, s dlanitou žilnatinou, skládající se ze tří nebo více hlavních žilek.
Květy jsou pravidelné, oboupohlavní. Kalich je zvonkovitý nebo miskovitý, vytrvalý, s pěti cípy nebo zuby. Na bázi kalicha je většinou vyvinut kalíšek s pěti až mnoha cípy, jen zřídka chybí. Pokojový ibišek má květy krátkověké, většinou vydrží jediný den a poté koruna opadává. Tyčinky jsou srostlé v trubičku a spojeny na bázi s korunními lístky. Plodem je mnohosemenná tobolka.
Pokojové ibišky můžeme pěstovat v mnoha barvách. Kromě růžově červené, která patří původnímu divokému druhu, je to hlavně červená v různých tónech, ale také různé odstíny oranžové, žluté, růžové i barva bílá. Značná je rovněž rozmanitost velikostí a tvarů. Květy s nápadně vyčnívajícími tyčinkami mohou být rovné, zvlněné, stříhané, poloplné i plné. Rostlina nejvíce kvete od června do podzimu, ale ojedinělé květy se mohou objevit kdykoliv.
Mezi nejčastěji pěstované pokojové ibišky patří ibišek čínský a ibišek dřípený. Tyto ibišky jsou na trhu k dostání v mnoha barevných variacích. Nejčastěji pěstovaný ibišek čínský můžete znát pod názvem čínská růže.
Pokojové fíkusy (rod Ficus) patří k oblíbeným pokojovým rostlinám hlavně proto, že mají minimální nároky na péči. Dekorativně působí jako solitéry i ve skupinách. Nejčastěji se pěstují drobnolisté odrůdy fíkusu malolistého. Fíkusy pocházejí z Indie. Řadí se do čeledi morušovníkovitých (Moraceae). V pokojových podmínkách dorůstají od třiceti centimetrů do dvou metrů. Jejich hlavní předností je schopnost odstraňovat nečistoty ze vzduchu. Špatně snáší změny prostředí.
Fíkus je velmi oblíbená pokojová rostlina. Drobné lístky jsou dekorativní zvláště na vzrostlých stromech. Navíc má tento druh schopnost vychytávat nečistoty ze vzduchu.
Výška: 0,2–1,8 m
Tvar: strom
List: eliptický, lesklý, tuhý, řapíkatý
Barva listu: zelená
Nároky na světlo: plné slunce až polostín
Nároky na vlhkost: střední
Atraktivita: list
Použití: Je to velmi elegantní dřevina, která najde široké uplatnění v interiérech všeho druhu.
Ostatní: Fíkus drobnolistý miluje jasné rozptýlené světlo. Při mírné zálivce dobře prospívá. Pokud je v okolí vyšší teplota, má rád vyšší vzdušnou vlhkost.
Fikus malolistý – foto
Zde je několik fotografií, na kterých je možné vidět fíkus malolistý.
Možná vás překvapí, že jíme stále méně brambor. Zatímco v roce 1850 připadlo na jednoho člověka ročně 170 kg, dnes už je to jen 77 kg. Mohou za to určitě i brambory z velkovýroby, často poškozené a nevalné chuti. Kdo pěstuje vlastní, ví, že není brambor jako brambor! Jaká sadba je tedy ta nejvhodnější? A jak na pěstování?
Brambory z velkých lánů a vlastní brambůrky ze záhonu – obrovský rozdíl v chuti a kvalitě zná každý, kdo okusil. Brambory z velkovýroby se navíc prodávají v době, kdy už pro konzumaci nejsou vůbec vhodné, odrůdy určené pro letní a podzimní spotřebu jsou nabízeny i po Vánocích. Důvodem jsou přebytky. Jenže vodnaté brambory kuchaře ani strávníky nepotěší.
Vlastní brambory naštěstí nepěstujeme pro co nejvyšší produkci, ale proto, abychom si pochutnali.
Na záhoně získáme nejlepší brambory ekologickým pěstováním. Žádná minerální hnojiva, pouze chlévský hnůj a zelené hnojení. Vhodné jsou odrůdy méně citlivé na plíseň bramborovou, což je pro zdravé pěstování bez přemíry chemie důležité. Mandelinku bramborovou snadno vysbíráte ručně.
Kromě skvělé chuti budou vlastní brambory výrazně zdravější než ty z velkovýroby, které prošly postřiky proti plevelům před i po vzejití sadby, mořením, nejméně třemi postřiky proti plísni, následují postřiky proti mandelince a mšicím či chemická likvidace porostu před sklizní.
Rozhodnutí, jakou odrůdu brambor budete na své zahrádce pěstovat, již dnes není snadnou záležitostí. K ranosti, barvy dužniny, barvy slupky, rezistence vůči háďátku přibyl v posledních letech další podstatný parametr, a to varný typ. Navíc počet odrůd je stále větší.
Varný typ udává vlastnosti hlíz po uvaření a tím i konzumní použitelnost brambor.
Rozlišujeme tři základní varné typy:
Varný typ A: pevné lojovité brambory, které jsou nerozvářivé, příjemně vlhké, velmi slabě až slabě moučnaté, vhodné pro přípravu bramborového salátu i ke konzumu jako vařené.
Varný typ B: polopevné, polomoučné brambory s jemnou až hrubší strukturou, příjemně vlhké až sušší, vhodné jako příloha k jídlu.
Varný typ C: měkké, moučnaté brambory s jemnou až středně hrubou strukturou, středně vlhké až suché, vhodné k přípravě kaší a těst.
Varný typ D: není pro zahrádkáře významný – jde o odrůdy pro průmyslové zpracování.
Některé odrůdy jsou přechodem mezi uvedenými varnými typy. Například u označení AB, BA či BC vždy první písmeno značí převahu k varnému typu.
Pro zahrádkáře mají význam odrůdy velmi rané, rané, méně už polorané. Polopozdní až pozdní odrůdy, které se sklízejí až v polovině září, se na zahrádce nevyplatí. A pozor na to, že velmi rané odrůdy bychom měli zkonzumovat co nejdříve, nejdéle do Vánoc.
Odrůdy brambor se tedy rozdělují i podle toho, kolik potřebují dnů od výsadby do sklizně: velmi rané (90–100 dní), rané (100–110 dní), polorané (110–120 dní), polopozdní a pozdní (nad 120 dní).
Každý, kdo pěstuje brambory, byť na malém záhonku, si zaslouží kvalitní certifikovanou sadbu. Tu poznáte podle toho, že je označená návěskou (do 10 kg podnikovou, nad 10 kg úřední, tj. s hlavičkou ÚKZÚZ). Množství odrůd je skutečně téměř nepřeberné, vždyť například Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský měl v roce 2013 přihlášeno k uznávacímu řízení 180 odrůd sadbových brambor.
Brambory nemají zvláštní nároky na půdní podmínky, i jílovitohlinité půdy přinesou dobré výsledky. Nevhodné však jsou zamokřené pozemky a pěstování ve stínu pod stromy. Půdu je třeba na podzim hluboce zorat nebo zrýt, zjara řádně nakypřit – nejlépe rotačním kypřičem, aby byla jemná, bez hrudek. Brambory je třeba sázet do teplé půdy.
To, že byste si měli každý rok pořídit sadbu novou, uznanou není třeba nijak obhajovat. Brambory snadno onemocní virovými chorobami, které snižují výnos až o 50 %. Virózy se přenášejí sadbou a v porostu je rozšiřují především mšice, proto i poměrně pěkně vypadající sadba od známého není zárukou jejího dobrého zdravotního stavu, ten zaručuje jen sadba uznaná. Při nákupu sadby dbejte na to, aby hlízy byly ve velikosti kolem 4,5 cm, zdravé a vždy s označením názvu odrůdy a množitele. Sadba by měla mít velikost minimálně 25 x 25 mm a maximálně 60 x 60 mm. Brambory sázíme cca 30 cm od sebe. Při velké sadbě může být vzdálenost větší, při malé menší.
Vývoji rostlin pomůže opakované proorání či okopání. Kořenům tak zajistíme vzduch a zároveň se zničí plevele. Ani při okopávání však nesmí vznikat hroudy, půda nesmí být utužená, rozdroben musí být i nežádoucí půdní škraloup. Přihnojujeme hnojem v množství 3–4 kg na metr čtvereční, vyzrálého kompostu můžeme použít více. Pro zelené hnojení je vhodné použít například hořčici bílou, svazenku vratičolistou či lničku setou – sejeme je několik týdnů před podzimní orbou.
Dobrým předklíčením brambor na světle a použitím netkané textilie lze i v nadmořské výšce 520 m dosáhnout předčasné sklizně, tedy sklízet už za 66–69 dnů. Pro nejranější sklizně je vhodné vybírat odrůdy s rychlým nárůstem hlíz. V současné době tuto vlastnost splňují například odrůdy Everest, Flavia, Impala, Leoni, Magda, Solist a Vitesse.
Brambory v růstu potřebují denně v průměru 2–10 mm vody, což představuje cca 200–1 000 litrů vody za jeden den (podle plochy). V jiném přepočtu vychází, že jedna rostlina potřebuje 0,5–2,5 litru na jeden den. Zavlažování samozřejmě korigujte i s přírodním deštěm. V případě nedostatečného deště musíte vodu dodat jiným způsobem.
Po sklizni je třeba nechat brambory 2–3 týdny pod přístřeškem, kde se osuší a zhojí se poškozená místa. Chráníme je přitom před slunečním svitem. Aby nezezelenaly, přikryjeme je prodyšnou pytlovinou nebo kartonem. Nedostatečné „vydýchání“ brambor poznáme podle potní vrstvy – brambory jsou na povrchu vlhké. Před uložením do sklepa nebo jiné chladné a vlhké místnosti vyřadíme hlízy s hnilobou. Brambory se doporučuje skladovat při teplotách 2–6 °C, ve vrstvách do výše 1 metru. Brambory skladované při této teplotě však nelze konzumovat ihned. Škrob by se v nich totiž přeměnil na cukry a brambory by chutnaly nasládle. Necháme je proto 10–14 dnů v teplotě 12–15 °C.
Begonie převislá je hybridní kultivar begonie hlíznaté. Převislá část je až 50 cm dlouhá, s krásnými drobnými růžovobílými květy. Tyhle barevné krásky patří mezi typicky balkonové rostliny, ale jejich pěstování není samozřejmě vyloučeno ani kdekoli jinde. Velmi dobře se množí semeny. V truhlíku udělají jejich girlandy obrovskou parádu, jen pozor na přímé sluneční paprsky, které jim nesvědčí. Truhlíky proto orientujte na severní nebo východní stranu domu. Převislé begonie vysazujte vždy do nádob a různých květináčů podle velikosti jednotlivých odrůd. Volte dle možností raději rozměrnější nádoby, aby sazenice měly k dispozici více vody a živin. Jestli máte nádobu světlejší barvy, je pro pěstování begonií vhodnější, neboť světlá barva je prevencí proti přehřátí nádoby na slunci. Převislé begonie jsou o něco žíznivější, proto se jim dobře daří v samozavlažovacích obalech, které mají tu výhodu, že rostliny nemusíte tak často zalévat. Pokud máte mohutnější sazenice či rostliny, je vhodné pořídit si rozměrnější truhlík, který rostliny pak nepřeklopí. Pozor však při chladnějším a vlhkém počasí, neboť rostliny mají tendenci uhnívat, a tak musíte přebytečnou vodu z truhlíků vylívat.
Postup:
Hlízy begonie (pozor – sázejte vždy vypouklou stranou směrem dolů) se sázejí v únoru až březnu na světlé stanoviště s teplotou kolem 20 °C a je třeba je udržovat vlhké. Ven je vysazujeme po polovině května. Jejich krásu podtrhnete v kombinaci s jinými květinami, například s lobelkami modrými a laločnicí přímořskou. Begonie kvetou až do podzimu, pak je můžete rozmnožit řízkováním a semeny. Hlíznaté begonie se kromě toho rozmnožují také dělením hlíz. Hlíza se rozřízne na polovinu tak, aby obě části měly výhonky a kořeny. Řez se zasype uhlím nebo sírou. Hlízy se sázejí tak, aby jejich vrcholek lehce vyčníval nad úroveň půdy. Ke správnému růstu se doporučuje begonie nejdříve předpěstovat. Doporučuje se cibulky namočit na několik hodin do vlažné vody, a až poté začít s jejich výsadbou.
Tipy na pěstování:
Cibulky begonií můžete sázet do truhlíků už v únoru. Ven je však dejte až v druhé polovině května, kdy nehrozí mrazíky.
Substrát udržujte mírně vlhký, škodí jak jeho vyschnutí, tak převlhčení. Měl by být kyprý a humózní s pH okolo 6. Vhodné jsou hotové substráty.
Pravidelně odstraňujte odkvetlé a zavadající části, abyste podpořili další vývin poupat a aby na rostlině nevznikala živná půda pro choroby.
Pravidelně přihnojujte od jara do podzimu jednou za 7 až 14 dní.
Pro zálivku je vhodná měkká odražená voda. Rostlina se nesmí smáčet.
Rostliny můžete nechat venku do prvních mrazíků. Poté odstraňte listové části a hlízy vyjměte. Důkladně je očistěte od zbytků substrátu a dejte je zimovat do bedničky se suchou rašelinou nebo pilinami. Bedničku můžete zakrýt novinami nebo netkanou textilií. Teplota by neměla klesnout pod 2 °C a zároveň by neměla přesáhnout 15 °C, jinak cibulky začnou předčasně klíčit.
Nejznámější a nejčastěji se vyskytující chorobou u rajčete je plíseň rajčete (plíseň bramborová). Pozná se podle charakteristických hnědých skvrn na listech, stoncích i plodech. Pokud rostlinu neošetříme zavčas, rychle se rozšíří po celé rostlině a napadené rostliny postupně hynou, rovněž plody jsou poškozeny. Proti této chorobě je potřeba zasáhnou preventivně. Obvykle s prevencí začínáme dle průběhu počasí. Pokud je počasí deštivé a vlhké je potřeba zahájit ošetření již dříve, tedy začátkem června, poté ošetřujeme v pravidelných intervalech. Přípravky na ochranu rostlin proti této chorobě jsou velmi snadno dostupné ke koupi. Na trhu je široká nabídka těchto přípravků (Ortiva, souprava Zdravé rajče plus (kombinace chemického a přírodního), INPORO Flowbrix Profi), dle fáze pěstování nebo případně sklizně dbáme na délku ochranné lhůty. Zatímco na začátku pěstování si můžeme dovolit postřik přípravkem s delší ochrannou lhůtou, ve fázi kdy již sklízíme plody, volíme přípravek s ochrannou lhůtou co nejkratší.
Další nepříjemností, se kterou bychom se mohli při pěstování rajčete setkat, je tzv. černání pupku rajčete. Tato porucha ve výživě rostliny vápníkem postihuje plody a ty jsou pak zdeformované a na špičce plodu se objevuje černá skvrna. Pokud rostlinu pravidelně přihnojujete, tento problém by se vám měl vyhnout. Obecně rajčata třešňová jsou na tuto poruchu méně náchylná. Pokud se s tímto problémem přesto setkáte, je možné rostliny ošetřit přípravky pro výživu vápníkem, jako je např. přípravek InCa. Tímto přípravkem ošetřujeme porost při kvetení a pak opakujeme každé tři týdny, nebo častěji při vysokých teplotách.
Saví škůdci jako jsou např. mšice nebo svilušky, mohou při silném napadení výrazně oslabit námi pěstované rostliny. Proto doporučujeme, zejména jako prevenci, nejen proti mšicím, ale i proti houbovým chorobám použít přípravek Agro NATURA Symfonie 3 v 1. Jedná se o přípravek, který se díky rozprašovači velmi snadno aplikuje, má preventivní ochranný, protipožerový a zároveň hnojivý účinek. Ošetřené rostliny se tak stávají neatraktivní pro škůdce a ti tyto rostliny ani nenapadají. Navíc je tento přípravek zařazen do skupiny pro BIO pěstování, chráníte tak Vaše rostliny bez chemie.
