Kvalifikace pracovníků v elektrotechnice dle vyhlášky č. 50/1978 Sb. lze rozdělit do dvou základních kategorií:
na pracovníky bez elektrotechnického vzdělání;
na pracovníky s elektrotechnickým vzděláním.
Do první skupiny patří pracovníci seznámení (§ 3) a pracovníci poučení (§ 4). Pracovníci poučení jsou ti, kteří byli organizací v rozsahu své činnosti seznámeni s předpisy pro činnost na elektrických zařízeních, školeni v této činnosti, upozorněni na možné ohrožení elektrickými zařízeními a seznámeni s poskytováním první pomoci při úrazech elektrickým proudem. Organizace je povinna stanovit obsah seznámení a dobu školení s ohledem na charakter a rozsah činnosti, kterou mají pracovníci vykonávat, a zajistit ověřování znalostí těchto pracovníků ve lhůtách, které předem určí.
Školení a ověření znalostí provede pro obsluhu elektrických zařízení organizací pověřený pracovník s kvalifikací odpovídající charakteru činnosti, a půjde-li o práci na elektrických zařízeních, pracovník s některou z kvalifikací uvedených v § 5 až 9; pořídí o tom zápis, který podepíše spolu s pracovníky poučenými.
Do druhé skupiny patří pracovníci znalí (§ 5ú) a znalí s vyšší kvalifikací (§ 6, 7, 8). Pracovníci znalí jsou ti, kteří mají ukončené odborné (elektrotechnické) vzdělání a po zaškolení složili zkoušku v rozsahu § 14 odst. 1. Zaškolení a zkoušku je povinna zajistit organizace. Obsah a délku zaškolení stanoví organizace s ohledem na charakter a rozsah činnosti, kterou mají pracovníci vykonávat. Dále je povinna zajistit nejméně jednou za tři roky jejich přezkoušení.
Zaškolení provede organizací pověřený pracovník s kvalifikací odpovídající charakteru činnosti, kterou mají pracovníci vykonávat. Zkoušení nebo přezkoušení provede organizací pověřený pracovník s některou z kvalifikací uvedených v § 6 až 9; pořídí o tom zápis, který podepíše spolu s pracovníky znalými.
Pracovníci pro samostatnou činnost (§ 6) jsou pracovníci s vyšší kvalifikací, kteří splňují požadavky pro pracovníky uvedené v § 5 odst. 1, mají aspoň nejkratší požadovanou praxi (na elektrických zařízeních do 1 000 V je stanovena praxe 1 rok, na elektrických zařízeních nad 1 000 V je stanovena praxe 2 roky, na hromosvodech je stanovena praxe 6 měsíců) a prokázali složením další zkoušky v rozsahu stanoveném v § 14 odst. 1 znalosti potřebné pro samostatnou činnost.
Zkoušku je povinna zajistit organizace; dále je povinna zajistit nejméně jednou za tři roky přezkoušení pracovníků pro samostatnou činnost. Zkoušení nebo přezkoušení provede organizací pověřená tříčlenná zkušební komise, jejíž nejméně jeden člen musí mít některou z kvalifikací uvedených v § 7 až 9.
Pracovníci s elektrotechnickým vzděláním mohou získat kvalifikace dle § 7 a 8 – pracovníci pro řízení jsou pracovníci znalí s vyšší kvalifikací, kteří splňují požadavky na pracovníky znalé, mají alespoň nejkratší požadovanou praxi a složením další zkoušky ve stanoveném rozsahu prokázali znalosti požadované pro:
řízení činnosti u pracovníků pro řízení činnosti (§ 7);
řízení činnosti, a navíc pro řízení činnosti dodavatelským způsobem u pracovníků pro řízení činnosti dodavatelským způsobem (§ 8 odst. 1);
řízení činnosti, a navíc pro řízení provozu u pracovníků pro řízení provozu (§ 8 odst. 1).
V naší poradně s názvem VÝPIS Z KATASTRU NEMOVITOSTÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel MARIE HAVLOVÁ.
Dobrý den
V srpnu v roce2020 jsem darovala bratrovi
Miloši Práškovi svoji1/8 z dědictví rodiného
domu.Dům se nachází v obci Frahelž a bratr byl
vlastníkem 7/8.Po dohodě s bratrem jsem svoji
část jemu darovala.Nyní je vlastníkem bratr
Miloš Prášek.Píši vám z důvodu když jsme
sepisovali darovací smlouvu tak nám Pan Kincl
z Jindřichova Hradce řekl že tuto změnu máme
nahlásit na Finančním Úřadu v Třeboni do konce
ledna 2021.CHtěla bych vědět zda se máme dostavit
.
Děkuji za kladné vyřízení.
Spozdravem Marie HAVLOVÁ
Nádražní 318
Lomnice nad lužnicí
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Vy, jako dárce, musíte na Finanční úřad jen, když jste platila tomuto Finančnímu úřadu daň z nemovitosti za svou 1/8. Obvykle bývá praxe taková, že když je více majitelů, tak podává přiznání jen jeden z nich a ostatní spolumajitelé se s ním soukromě vyrovnají.
Před samotnou stavbou je potřeba si ověřit u místního stavebního úřadu, zda lokalita nespadá do oblasti, kde vydané územní rozhodnutí nezmiňuje i způsob oplocení pozemku. Pak je potřeba splnit podmínky na výšku plotu či materiál, ze kterého plot bude. Přesto současná platná legislativa vyloženě nepřikazuje, abychom plot měli. Rozhodně se vyplatí návrh na stavbu plotu zahrnout do projektové dokumentace ke stavbě nového domu.
Co se týče stavebního povolení či ohlášky stavby, není potřeba, pokud plot nepřesahuje svou výškou 1,8 m a zároveň nehraničí s veřejnou komunikací či prostranstvím. Také stavba v památkové zóně či v sousedství kulturní památky vyžaduje svolení příslušného úřadu památkové zóny. Proto doporučujeme před stavbou navštívit stavební úřad a ověřit si nutnost povolení.
Ovšem co nám vyhláška výslovně ukládá, je péče o plot. Proto pokud tento odděluje sousedící pozemek, je potřeba se domluvit na společné údržbě oplocení, popřípadě umožnění údržby plotu ze sousedovy strany. Kdyby se rozpadlý plot zhroutil do ulice či na silnici a tam někoho zranil, bude plně zodpovědný za způsobené škody vlastník plotu. Bohužel všichni z praxe víme, jak je domluva se sousedem občas problematická. To by ale byla kapitola sama o sobě...
V diskuzi PRVNÍ STŘÍHÁNÍ VINNÉ NA PERGOLE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel Parez.
Loni na podzim jsem zasadil keř vinné révi k pergole a během léta se mi rozrostla na všechny odbočky( ze zálistků) na pergole.Mohu tyto odbočky nechat do příštího roku?
Děkuji za radu. Parez.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel DDD.
Zdravím, jdu nyní 9.2.19 stříhat můj stolní Lake Mont bezsemenný a výborné chuti, který roste u bývalého kotce. Loni se divoce rozrostl. Zakrátím ho o polovinu a odstraním všechny výhony na kmínku i šlahounech do výše ohybu vnější strany kotce. Zde jsem nic nenašla, takže to provedu pouze dle své krátké praxe. S pozdravem DDD
V posledních letech byla do praxe zavedena technika takzvaného simultánního integrovaného boostu (SIB). Principem této metody je možnost navýšit jednotlivé, případně i celkové dávky v části ozařovaného objemu, kde je z hlediska nádorového onemocnění největší riziko (makroskopický tumor, postižené lymfatické uzliny či lůžko nádoru). Zbylá část cílového objemu se ozařuje standardní dávkou. Použití této techniky vyžaduje moderní technologické zázemí s výkonným plánovacím systémem, lineárním urychlovačem umožňujícím techniku IMRT a korekci polohy pacienta přímo na ozařovacím stole (IGRT). SIB má několik výhod – v průběhu léčby pacienta se lze vyhnout komplikovanému postupnému zmenšování cílového objemu, které je standardem u mnoha konvenčních i konformních technik ozáření. Ve srovnání s konvenčními technikami je při použití SIB nižší celková integrální dávka a vyšší konformita distribuce dávky v cílovém objemu. Z hlediska radiobiologie je nespornou výhodou zkrácení celkové doby ozařování.
V naší poradně s názvem MATEŘÍ KAŠIČKA A WARFARIN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Růžena Hůlová.
Dobrý den, manžel užívá warfarin, může k tomu užívat i mateří kašičku?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Bohužel mateří kašička může ovlivňovat léčbu Warfarinem - posiluje jeho účinky a může způsobit krvácení. Zatím se touto interakcí nezabýval žádný vědecký výzkum, ale z praxe je potvrzeno krvácení u jednoho pacienta, který mateří kašičku užíval společně s Warfarinem. Nejlepší je neužívat mateří kašičku při léčbě Warfarinem. Pokud ale je to nezbytné, tak je nutné zkontrolovat srážlivost krve v prvních dnech užívání.
Možností roubování a očkování révy vinné je několik, ale z praxe je vyzkoušené, že nejlepší je systém přeroubování zeleného letorostu révy vinné (takzvaně za zelena) na přelomu května a června.
Štěpování, respektive roubování je metoda vegetativního množení, při kterém uměle spojujeme štěp (očko, roub) z jedné rostliny se štěpem z jiné rostliny – po jejich srůstu pak vzniká nová rostlina. Štěpování se používá k úpravě vzrůstu a velikosti, umožňuje ušlechtilé odrůdě růst i v jiných půdních podmínkách odlišujících se od jejích normálních nároků, pomáhá vytvářet speciální tvary (příkladem jsou stromkové růže), u některých rostlin se využívá pro nemožnost jiné metody rozmnožení (řízkování). Při roubování se přenáší větší část stonku se dvěma a více očky, při očkování se na podnož přenáší zpravidla jen jediné očko. Existují různé způsoby roubování i očkování, řadíme sem tyto metody: roubování do rozštěpu; kopulace; očkování (nejčastěji do řezu tvaru „T“, Forkertovo); roubování na plocho; roubování na klínek; boční plátkování; roubování do boku (na kozí nožku), zlepšená (anglická) kopulace.
V diskuzi KYSELINA DO BAZÉNU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alexandr starzinský.
Zdravím, nevím zdali jsem to nějak nepochopil, ale co tedy na snížení PH v bazénu? Kyselinu sírovou nebo solnou tedy ne? Na jiném foru to doporučují, tedy solnou spíše pro tvrdou vodu (to je můj případ), nikde jsem nečetl že narušuje hadice nebo spoje. Vždyť z obchodu PHmínus je vlastně kyselina sírová, nevím v jaké koncentraci ale to je asi skoro jedno. Ze své praxe již druhý rok používám solnou a myslím že to plně vyhovuje, zdravím A.S.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Bazen servis moric.
Mam dlouhodobe poznatky, ze prave solna tohle udela.nestane se za rok, nebo za dva.podruhe i vyrobci chlorinatoru to primo zakazuji, protoze to odpali desticky, kde dochazi k elektrolize...ale je to vas problem.rad k vam pojedu na drahy servis.
Plot je doplňkovou, poměrně jednoduchou stavbou na hranici území různých vlastníků, tedy různých zájmů. Z hlediska stavebně právního je s ní však spojeno mnohem více problémů, než by se na první pohled mohlo zdát. Stavební zákon stanoví jen v hrubých obrysech, jakým způsobem mají postupovat stavební úřady, proto se jejich praxe liší podle místních podmínek, zvyklostí a potřeb. Přitom jsou tyto postupy někde upraveny obecními vyhláškami, jinde nikoliv.
Dříve platilo, že vlastník pozemku odpovídá za postavení plotu po pravé straně při pohledu od veřejné komunikace a tento mu patří. V současné době takové obecné ustanovení neplatí, stavební zákon otázku vlastnictví neřeší. Jsou tedy v zásadě tři možnosti. Buď po vzájemné dohodě mezi sousedy není žádný plot, obvykle to bývá mezi pozemky mimo zástavbu v obci. Mít plot totiž není podle zákona obecnou povinností, nařizován je pouze ve vymezených případech. Druhou možností je, že sousední pozemky odděluje jeden plot. Vlastníkem je pak jeden ze sousedů, nejčastěji ten, který ho postavil, mohou ho však vlastnit společně. V tom případě je důležitá dohoda o jeho údržbě. Spíš absurdní možností jsou dva ploty na téže hranici. Stává se to naštěstí jen výjimečně, když se sousedé nedokážou dohodnout.
Doporučený postup při přípravě výstavby plotu:
ověřit si hranice svého pozemku na katastrálním úřadě;
zajít za sousedem a seznámit ho se svým záměrem;
zjistit podmínky pro výstavbu plotu do ulice – předpisy, zvyklosti;
zajít na stavební úřad s dobře ujasněným záměrem – přesné vymezení místa, skica;
pracovník úřadu poradí, co všechno je třeba předložit k vydání územního souhlasu podle ustanovení § 96 odst. 1 stavebního zákona (zákon 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu): obvykle technický popis či nákres, souhlas souseda, prostupy přípojek, vyjádření správců dotčených inženýrských sítí a Policie ČR a v některých případech i souhlas památkářů;
se sousedem si ujasněte, jak bude vypadat plot směrem na jeho pozemek, zavedená praxe je, že líc plotu (ta hezčí strana) se orientuje k sousedovi;
podat žádost o územní souhlas s vyžadovanou dokumentací, kterou nemusí vypracovat k tomu oprávněná osoba;
stavební úřad by měl do 30 dnů vydat sdělení o územním souhlasu, po jeho doručení vám vzniká právo začít s realizací plotu;
práce je nutné zahájit do 12 měsíců od vydání územního souhlasu, pak ztrácí platnost; nejpozději v tuto chvíli se se sousedem dohodnout o údržbě plotu, především o přístupu na jeho pozemek za tímto účelem, nejlépe písemně.
V diskuzi PSÍ VÍNO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Sádlo.
Soráč, že Vás opravuju.
Píšete: "rostliny, které chránily zdi panství před povětrnostními podmínkami, byly označovány jako psí. Patří mezi ně například psí víno, psí víno tříprsté, šípková růže"
Ale ne, to je tedy nápad. Psí zde přeci znamená nepravý, planý, bez užitku, zparchantělý (co byste si počala s kytkama apo. do 30 cm - violkou psí, krtičníkem psím, hávnatkou psí?). Vždy je tam ve dvojici něco léčivého, okrasného apod.
Jedovatost - ok, internet tím straší, ale praxe je jiná - je to nedobré, nikdo to nejí, ani různě postižené děti to nenapadne, natož třeba psy. Probatum est.
Nenápadné květy - jo, a hlavně je to intenzivně medonosné v pozdním létě, kdy nic moc nemeduje.
Já vím, popularizovat je těžké.
S.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Výsadba živého plotu je častou příčinou sousedských sporů. Rozhodnete se vysázet si na svém pozemku hned u hranice s pozemkem sousedů túje (nebo jakékoliv jiné stromy), jenže sousedé z toho nemají radost... Až dosud se proti vysázení mohli bránit jen těžko. Od vydání nového občanského zákoníku však mohou sousedé po vlastníkovi chtít, aby stromy nesázel, protože pro to mají rozumný důvod, případně aby stromy sázel až od určité vzdálenosti. Nový občanský zákoník přináší některé novinky, které mohou pomoci těm, kdo se nechtějí dívat, jak sousedův strom prorůstá plotem a kořeny boří dům.
Nový občanský zákoník začal platit od ledna 2014 a do řady oblastí lidského počínání přinesl nové věci, termíny a pravidla. Týká se to i sousedského soužití. Zatímco starý občanský zákoník nijak neošetřoval to, jak blízko společné hranici lze sázet stromy, nový se této záležitosti věnuje.
Viz § 1017: Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m.
Jako příklad rozumného důvodu pro pokácení stromu nebo jeho nevysazování je v důvodové zprávě uvedena tato situace: Z pohledu vlastníka zemědělského pozemku se jako rozumný důvod dá chápat obava, že vysazené stromy ohrozí v budoucnu podstatnou měrou podzemní vláhu i pod zemědělským pozemkem nebo že ho v budoucnu zastíní. Stejně tak bude mít například vlastník pozemku s domem nedaleko hraniční čáry rozumný důvod bránit se, zasadí-li soused při hraniční čáře například mladý exemplář jírovce maďalu, protože kořeny vzrostlého jedince tohoto druhu mohou dům vážně poškodit.
§ 1017 zmiňuje i místní zvyklosti. Ani ty však nejsou přesně vymezené. Jako místní zvyklost jistě nebude posuzován místní výskyt určité skutečnosti. To, že jeden obyvatel vesnice má strom umístěn v určité vzdálenosti od hranice pozemku, v žádném případě nic nevypovídá o tom, že by ve vesnici byla zavedena určitá zvyklost. O zvyklosti je možné hovořit až v okamžiku, kdy takto bude postupovat větší počet vlastníků – ať už v současné době, nebo v minulosti, neboť i historická praxe, která se osvědčila, může vypovídat o existující zvyklosti v současnosti. Jestli je v konkrétní obci zavedena nějaká praxe, bude ji muset prokázat ten, kdo má zájem na zachování stromu (v případě návrhu souseda k jeho pokácení), respektive ten, kdo chce strom zasadit v určité vzdálenosti, která je kratší než požadavek paragrafu.
Živý plot z tújí (dříve psáno také thuje a nesprávně tůje) vyžaduje minimálně řez alespoň dvakrát ročně, a to na samém sklonku zimy a koncem června. Čím častěji budete řez túje provádět, tím hezčí živý plot bude. Pokud byste túje nechali třeba rok bez zastřižení, následující řez by musel být hluboký (do staršího dřeva). Živá stěna by pak špatně obrůstala, keře by vypadaly omšele a s výsledkem byste určitě nebyli spokojeni. Túje můžeme nechat přirozeně rozrůstat, máme-li dost místa.
Túje všeobecně dobře snáší stříhání a tvarování. Zastřihovat je můžete během celé vegetace, tedy od jara do podzimu. Jarní tvarování rychle obrazí a během vegetace dorůstá. Není však vhodné zastřihávat túje během zimy (listopad až únor), protože do jara stejně neobrazí, ani se nezahojí. Tuhé mrazy mohou navíc nezhojené ranky vysušit a zaschlé konečky větví následně moc parády nenadělají. Tvarování živých plotů se provádí jednou až dvakrát ročně. Záleží na bujnosti růstu a nárocích na ideální tvar. Z praxe i literatury lze doporučit tvarování jednou na jaře (březen až květen) a popřípadě podruhé koncem léta (konec srpna až září).
Túje čili zerav západní (Thuja occidentalis) má velmi široký sortiment kultivarů. Najdeme mezi nimi typy různých tvarů, vysoké stromovité, kuželovité, úzce sloupovité i keřovité. Na druhé straně je řada zakrslých kultivarů kuželovitých, kulovitých i rozložitých. Správný tvar je tudíž závislý na druhu rostliny. Túje můžete využít jako solitéry, do skupinových výsadeb (pozor na příliš mnohobarevné kombinace), do skalek či jako přenosnou zeleň.
V 19. století došlo u révy Vitis vinifera v klasických evropských vinařských oblastech k několika ohniskům chorob révy. Tato ohniska byla způsobena škůdci, vůči nimž tyto vinné révy postrádaly odolnost. Nemoc se přenášela na vinné révě přivezené do Evropy jako botanické exempláře amerického původu. Mezi tyto škůdce patřila nejen velká francouzská plíseň způsobená mšicí Phylloxera vastatrix, ale také padlí a další choroby způsobené houbami.
Plíseň napadá orgány révy, zejména listy a hrozny. Poprvé byla pozorována na jihozápadě Francie v roce 1878, a trvalo dlouho než vědci našli lék. Jen náhodou jeden z vědců, Alexis Millardet, potvrdil svůj již pokročilý výzkum v objevování léku. Alexis Millardet, profesor botaniky na Přírodovědecké fakultě v Bordeaux, během cesty do Médocu v říjnu roku 1882 byl ohromen skvělým výkonem vinic podél silnice, v Château Ducru-Beaucaillou v Saint-Julien-Beychevelle (Médoc), u Nathaniela Johnstona.
O tomto postřehu se svěřil správci statku s výkonnými vinicemi Ernestu Davidovi (1845-1932), který mu řekl, že v Médocu bylo zvykem nanášet směs síranu měďnatého a vápna na vinice u cest, aby odradila nájezdníky, kteří kradli hrozny. A aby odradila kolemjdoucí od konzumace hroznů, protože tato úprava byla viditelná a hořká. Alexis Millardet zkoušel řešení proti plísni doma na několika vinicích, aby pozoroval její vývoj. Se svým přítelem Ulysse Gayonem, profesorem chemie na Přírodovědecké fakultě v Bordeaux, bylo v terénu aplikováno mnoho laboratorních experimentů. Byli oprávněni pracovat na vinicích Château Ducru-Beaucaillou v Saint-Julien a Château Dauzacv Labarde, oba patřící obchodníkovi Nathanielovi Johnstonovi. Tyto dvě nemovitosti spravoval stejný muž, Ernest David, který jim pomohl uvést do praxe ve dvou nemovitostech Nathaniela Johnstona řešení studovaná dvěma výzkumníky (A. Millardet a U. Gayon). Stejné experimenty se uskutečnily v Château Langoa u Monsieur Barton's v Saint-Julien, které řídil Monsieur Toy, bývalý student Národního agronomického institutu v Paříži.
Směs z modré skalice ("směs Bordeaux") obsahovala asi 3 kg síranu měďnatého a jeden kilogram nehašeného vápna rozmíchaných ve 100 litrech vody. Pokusy trvaly od roku 1883 do roku 1885 a byly průkazné, protože v roce 1886 bylo padlí potlačeno.
Ve Francii je proto použití směsi Bordeaux také známé jako Millardet-Davidova léčba.
Je zajímavé poznamenat, že tento objev učinili ve stejné době také Burgundové.
Následně se začaly používat roztoky oxychloridů mědi, hydroxidu měďnatého a oxidů měďných.
V závislosti na závažnosti problémů se přistupuje k odstranění několika formami léčby, a to konzervativním postupem, drobnými zákroky či chirurgickým zákrokem.
Konzervativní postupy: Mezi konzervativní postupy se řadí jednak dodržování zásad prevence, jako je příjem dostatku vlákniny, dodržování pitného režimu a podobně, ale také sedací koupele (nejpoužívanější je z dubové kůry) a aplikace nejrůznějších mastí. Co se týče přípravků pro aplikaci v rámci postiženého místa, nalezneme na trhu nepřeberné množství různých méně či více známých produktů na steroidní i nesteroidní bázi, které obsahují řadu aktivních látek. Zkušenosti jednotlivých pacientů s jednotlivými přípravky se různí a není tak možné jednoznačně říci, který produkt je pro toho konkrétního pacienta nejlepší. Jinými slovy, každý si musí vyzkoušet, který přípravek je pro něj nejlepší. To platí jak pro vnější hemoroidy, tak pro ty vnitřní.
Drobné zákroky: Tyto zákroky jsou řešeny ambulantně, tedy bez nutnosti hospitalizace pacienta, a v drtivé většině případů též bez nutnosti následné pracovní neschopnosti. Jedná se o:
Podvázání gumovou páskou – tento postup je u nás nejpoužívanější a prakticky vždy se jedná o první nasazenou formu léčby. Nutno však podotknout, že se aplikuje pouze na vnitřní hemoroidy, neboť u vnějších by způsobovala palčivou bolest. Fakticky se nejedná o nic jiného než o zaškrcení hemoroidu tak, aby odumřel a upadl. Toho je dosaženo zpravidla do jednoho týdne.
Skleroterapie – podstatou této léčby je injekce takzvané sklerotizační látky přímo do samotného hemoroidu, což má za následek kolaps stěn cév v něm vedoucích. Nejběžněji k tomuto účelu používanou látkou je fenol.
Kauterizační metody – tyto metody se v celé řadě případů ukázaly jako efektivní, avšak v praxi je k nim přistupováno většinou až tehdy, kdy ostatní formy léčby nemají požadované výsledky. Patří sem:
elektrokauterizace – použití elektrického proudu;
kauterizace infračerveným zářením – použití infračerveného záření;
tepelná kauterizace – použití vysoké teploty;
kryokauterizace – použití extrémně nízké teploty.
Chirurgické zákroky: Pokud výše zmíněné způsoby léčby selžou, přistupuje se k chirurgickým zákrokům. V dnešní době se k těmto úkonům používá laser i skalpel a odstraňovány bývají buď samotné hemoroidy, nebo i okolní tkáň. Tyto metody řešení problému jsou ovšem poněkud krajními, protože s sebou nesou nezanedbatelné riziko krátkodobých i dlouhodobých následků. Mezi ty můžeme zařadit krvácivost, zanesení infekce, fekální inkontinenci, zúžení řitního otvoru, výhřez anální sliznice nebo inkontinenci moči.
Operace jsou založeny na resekci jednotlivých hemoroidálních uzlů. Jedná se o úplné odstranění hemoroidálních komplexů, bez ohledu na jejich fyziologickou úlohu v této oblasti. To může v některých případech vést k pooperačním problémům charakterizovaným obtížným udržením větrů nebo řídké stolice. Jinou nepříjemnou komplikací těchto výkonů jsou anorektální stenózy. Ty bývaly častější po zavedení Whiteheadovy techniky do chirurgické praxe v roce 1882. Operace spočívá v radikální cirkulární excizi hemoroidů. V dnešní době se od tohoto výkonu prakticky opouští. Existuje celá řada hemoroidektomií v různých modifikacích. Operace dle Milligana-Morgana, která byla popsána již v roce 1937, je dodnes považována některými chirurgy za „zlatý standard“. Z dalších oblíbených operací můžeme jmenovat hemoroidektomii dle Parkse, Fergusona či Langenbecka. V podstatě se od sebe odlišují především tím, zda se provádí nebo neprovádí preparace a cílené prošití cévního pediklu hemoroidu, jak je postupováno v případě preparace a zda je vzniklý defekt uzavřen suturou či nikoliv. Hemoroidektomie klasickými technikami má několik zásadních nevýhod oproti méně invazivním výkonům. Jde zejména o výraznější pooperační bolestivost a delší dobu hojení ran a nutné rekonvalescence.
Dřevomorka domácí (Serpula lacrymans) je dřevokazná houba, nejnebezpečnější škůdce na zabudovaném dřevě, která k nám byla pravděpodobně zavlečena lodním nákladem dřeva z Asie. Žije především v přízemích a sklepích, na záklopech a trámových prvcích. Napadá zejména starší dřevo jehličnanů. Vhodnými podmínkami pro její vznik a rozvoj je přítomnost dřeva vystaveného delší dobu vlhkosti už na hranici asi 20 % (běžná přirozená vlhkost dřeva by měla být v rozmezí max. 14–18 %), kde je současně přítmí, malý nebo žádný pohyb vzduchu, teplota nepřesahující 30°C. Jako jediná dřevokazná houba přežívá dřevomorka i za nižší vlhkosti dřeva, ostatní houby při poklesu vlhkosti dřeva na méně než asi 20 % hynou. Nebezpečnost dřevomorky však spočívá především v její schopnosti prorůstat i přilehlé zdivo speciálními provazci, tzv. rizomorfami. Těmi si tato odolná houba přivádí ke dřevu potřebnou vlhkost i ze vzdálenosti mnoha metrů. Rizomorfy prorůstají podél izolací, elektrického vedení, ale také poruchami zdiva, řídkým betonem, pod omítkami i zdmi a také podložím. Takto dřevomorka využívá v okolí například poškozených odpadů, míst zavlhčených zatékáním – obecně nejrozmanitějších zdrojů vlhkosti. Dřevomorka v místech, kde je přítmí a malý pohyb vzduchu bez větších výkyvů teplot, vytváří povrchové vatovité povlaky (mycelium) šedobílé barvy, při vhodných podmínkách vystavuje nepravidelné rozlité plodnice okrové až červenohnědé barvy s bílými okraji. Tyto plodnice chrlí do vzduchu velké množství výtrusů – sporů. Okolní prostředí je tak silně exponováno potenciální nákazou veškerého dřeva novými ložisky dřevomorky. Dosud nezasažené dřevo je napadáno rovněž postupným prorůstáním rizomorfů okolím původního ložiska nákazy. Najdeme-li dřevomorku ve stadiu plodnic, lze předpokládat, že její výskyt není omezen jen na samotné dřevo a nejblíže přilehlá místa, ale s vysokou pravděpodobností jde o rozsáhlé prorůstání okolním prostředím a dřevomorka má v této fázi už propojení na zdroje vlhkosti, což znamená, že samotná vlhkost dřeva už nezávisí na vlhkosti okolí a dřevomorka je schopna žít vlastním životem i po odeznění původních příčin jejího vzniku. Napadené dřevo podléhá zkáze v několika postupných etapách. První fází rozeznatelnou zběžným ohledáním je charakteristické čokoládově hnědé zbarvení dřeva. Ačkoli již před touto fázi je dřevo aktivně napadeno, nelze bez laboratorních zkoušek běžně rozeznat probíhající proces až do jeho zabarvení, pouze podle vyšší vlhkosti dřeva lze usuzovat na vznikající potíže. Před fází zabarvení se nachází okamžik, kdy dřevo přes počínající proces prorůstání škůdcem má stále svou mechanickou pevnost a její hodnoty nejsou sníženy pod hranici funkční pevnosti. Při probíhajícím zbarvení dřeva tyto vlastnosti již zdaleka nevykazují celé části jednotlivých dřevěných prvků a dřevo se stává v některých částech křehčí, například trámové prvky ztrácejí svou schopnost plnit danou konstrukční a statickou funkci. Dřevo se pak více a více rozpadá typickým kostkovitým rozpadem, ačkoli jeho vlhkost je relativně nízká. Finálním stavem rozpadu je čokoládově hnědá moučka zbylé dřevní hmoty. Tento proces způsobuje dřevomorka využitím a zpracováním jednotlivých látek obsažených ve dřevě, především celulózy (jde o celulózovorní houbu). Přestože jsou některé stavební dřevěné prvky zhotoveny z masivních kmenů, a jde tedy převážně o jádrové dřevo (prizma), nikoli o bělové (okrajové), je tato houba schopna je celkově rozložit. Z naší praxe známe několik vzácných případů, kdy se napadení a destrukci způsobené dřevomorkou nevyhnuly ani prvky z listnatých a tvrdých dřev. Souhrn těchto faktů činí z dřevomorky nejobávanějšího škůdce, s nímž jde vždy o náročný a mnohdy zdlouhavý boj, který však díky naší prověřené technologii může být naopak velmi krátký a zcela účinný, především se jedná o mikrovlnné záření.
Dřevokazný hmyz
Tesařík krovový (Hylotrupes bajulus L.) je jeden z nejčastěji vyskytujících se škůdců u nás. Samičky tesaříků kladou do prasklin a spár jehličnatého dřeva vajíčka, ze kterých se později líhnou larvy živící se dřevem. Larvy svou činností vytvářejí typické chodbičky především v hranách trámů, avšak výjimkou není ani jejich výskyt v hlubších vrstvách dřevěných prvků, obzvláště pokud jde o prvky zhotovené z bělového dřeva. Tesařík patří mezi hmyz, jemuž vyhovuje spíše teplo, proto jej častěji najdeme na půdách, kde jsou pro jeho existenci dobré podmínky. Při poklesu teplot se aktivita larev zpomaluje, naopak s příchodem jarního a letního počasí stoupá. Vývojový cyklus od vajíčka přes larvu až po zakuklení a vylíhnutí nového hmyzu trvá obvykle 3–6 let, ale někdy i déle než 10 let. Na povrchu dřeva zanechává oválné výletové otvory o rozměru cca 4 x 6 mm, jež lze dobře určit. Aktivní výskyt tesaříka můžeme dobře rozeznat podle vypadávání práškové drti dřeva z výletových otvorů. Podobně napadá a poškozuje dřevo nejznámější dřevokazný hmyz – červotoči (Anobiidae sp.). Červotoči způsobují obecně více škod na bytovém zařízení než na stavebním dřevě, nicméně je mnoho případů masivního poškození stavebních prvků populací červotočů. Otvůrky ve dřevě signalizující napadení červotočem jsou v průměru asi 2 mm velké a na rozdíl od tesaříků nacházejí dobré podmínky v chladnějším, ale vlhčím prostředí. Suché a teplé období, kdy dochází k dobrému vysušení dřeva, více brání vývoji larev. Z hlediska obecného dělení dřevokazného hmyzu lze tyto škůdce zařadit do skupiny hmyzu napadající již zpracované dřevo. Jejich výskyt lze na dřevě rozeznat i po letech, v neaktivní formě, kdy můžeme na trámech nalézt četné charakteristické chodbičky a otvory. Aktivní stadium se vyznačuje nálezy vytroušené drti dřeva z chodbiček výletovými otvory.
