Elektrofyzikální metoda sanace vlhkosti, respektive metoda elektroosmózy, je známá více než 100 let. Bezkontaktním a neničivým způsobem zabezpečuje vznik potencionálního rozdílu mezi vlhkou a suchou částí zdiva. Potencionální rozdíl mezi jednotlivými vrstvami ve zdivu vzniká působením elektrického pole na molekuly vody přítomné přímo ve zdivu. Postupným posouváním hranice potencionálního rozhraní je vlhkost ve zdivu tlačená na povrch, přičemž se část vlhkosti odpaří. Vsakující voda naráží na silové působení elektrického pole a část vody postupuje zpět do části konstrukce pod úrovní terénu. Elektroosmóza je tedy fyzikální jev.
Metodu vysoušení vlhkého zdiva pomocí elektroosmotických zařízení lze použít ve všech případech, kdy je vlhkost způsobena kapilárním vzlínáním vody. Elektroosmóza však nepomůže tam, kde voda na zeď jednoduše přímo zatéká. Šířka zdiva, použitý stavební materiál ani technologicky těžko dostupná místa nebrání v použití tohoto jedinečného přístroje pro sanaci zdiva.
Vysušování je charakteristické pomalým náběhem, dokonce v první etapě v délce 2–6 měsíců může být zjevný nárůst vlhkosti v dané zóně, který vzniká postupným uspořádáním polarizovaných molekul vody ve zdivu. S postupem času je zjevný pokles vlhkosti až dosažení technologického minima pro dané zařízení, což je cca 2 % objemu vody ve stavební konstrukci, a to přibližně za dobu od jednoho roku do tří let. Pro představu: při maximální přesycenosti blížící se k 20 % objemu vody ve zdivu je na 1 m3 obsah vody 430 litrů! Dvouprocentní objem představuje vzdušnou vlhkost objemově dosahující 1,5–2,5 % na 1 m3 zdiva; suchý prostor je definovaný do 3 % objemových. Po ukončení aktivní doby vysušování udržuje přístroj vlhkost zdiva po celou svoji životnost na úrovni cca 1,5–2,5 %, což je z hlediska stavebního a životního zdivo ideálně suché.
Ve svém příspěvku OSMO DRY RECENZE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaroslav Vnouček.
No vše je velice hezké,ale pakovat se na přístroji,který vyrobíte za pár kaček takovýmto způsobem je zlodějina...výrobce si lehce spočítal kolik stojí podřezání a dal stejnou cenu..to si ho radši podřežu a mám to za babku
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Marci.
na odvlhčení domu jsi chceme nechat nainstalovat přístroj osmodry ,zajímalo by nás jestli tento přístroj používá někdo vnašem okolí Třemošná u Plzně a s kým by jsme se mohli spojit.
OsmoDry využívá aktivní osmotechnologie, sloužící k neinvazivnímu a bezelektrodovému vysoušení zdiva. Přístroj díky ní zatlačuje vodu zpět do půdy, a tím zbaví vaše zdi vlhkosti. Nemusíte se obávat, že je osmotechnologie zdraví škodlivá, elektromagnetické pole je vytvářeno s ohledem na lidské zdraví a pro živé organismy je naprosto neškodné.
Funkčnost přístroje je založena na jevu, kterému se říká elektroosmóza. Systém OsmoDry díky ní nabízí sanaci bez stavebního zásahu do zdiva, celý problém je tedy vyřešen neinvazivně a bez komplikací. Odpadá tedy nutnost podřezávání zdiva nebo užití elektrod.
Zařízení generuje elektromagnetické pulzy, kterými působí na vlhkou stavbu. Takto vytvořené elektromagnetické pole ovlivňuje molekuly vody uvnitř zdiva a tlačí je dolů, zpět do zeminy. Díky tomuto principu nebyla sanace zdiva nikdy jednodušší. Stačí zařízení umístit do objektu – instalace spočívá v navrtání několika hmoždinek, na které se přístroj OsmoDry zavěsí. Pak už jen stačí zapojit do sítě a OsmoDry je plně funkční. Vysoušení zdí osmotechnologií je pohodlné řešení nepříjemných problémů. Pokud nechcete, aby bylo zařízení viditelné, lze je jednoduše přizpůsobit interiéru objektu.
Systém OsmoDry nabízí řešení u všech druhů stavebního materiálu, jako je cihelné zdivo, kamenné zdivo, tvárnice, betonové konstrukce, případně kombinované – smíšené zdivo. Lze jej použít u nadzemních i podzemních konstrukcí (přízemí stavby, sklepní prostory).
Podle referencí jsou zákazníci, kteří si přístroj OsmoDry pořídili, velmi spokojeni. Toto zařízení plní velmi kvalitně svůj účel.
Přístroj je i ekonomicky výhodný – oproti stavebním úpravám má minimální náklady na energii. OsmoDry má bezúdržbový provoz, systém je ekologický, účinnost má průměrně 15 až 20 let. Životnost zařízení je 25 let.
Ve svém příspěvku 20% = 430 LITRŮ? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef.
Nějak si nedokáži představit, že 20% vlhkost zdiva představuje 430 litrů vody/m3 zdiva, z toho by vyplývalo, že při 100% vlhkosti by té vody muselo být 2150 litrů! Zároveň snad stále platí, že 1 m3 vody je 1000 litrů.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Michal Vinš.
Dobrý den,
je to sice překvapivé, ale je to tak. Tady je odůvodnění: Správný koeficient pro vlhkost zdiva je následující: 1% vlhkost ve zdivu = až 25 l vody na 1 m3. Odkaz na koeficient je následující: https://www.hydroizolace-el…
V mém článku je uvedena vlhkost 20% s převodem vody 430 l vody. Podle výše uvedeného koeficientu by mohlo být uvedeno až 500 l vody.
Zdivo stále přijímá vlhkost a to díky klimatickým podmínkám, proto je tento koeficient, takto nastaven.
Následuje stručný přehled různých typů spalovacích kamen, které jsou na trhu k dispozici.
Pyrolytické kotle na dřevo
Pyrolytický znamená zplyňovací kotel na kusové dřevo, dřevní brikety a dřevní odpad, konstruovaný s ohledem na antikorozní úpravu stěn. Vnitřní stěny kvalitního kotle jsou vyrobeny z kotlových plechů tloušťky 5 - 6 mm. Kotel má odolnou keramickou vyzdívku s mikrovýztuhou pro zajištění dlouhodobé stáložárnosti a dlouholeté životnosti. Kotel je určen pro úsporné a komfortní vytápění včetně možnosti ohřevu teplé užitkové vody v objektech jako jsou například rodinné domy, chalupy, dílny, provozovny apod. Zplyňovací kotle se vyznačují úsporným a ekologickým provozem a vysokou účinností (až 90%). Výborná regulace výkonu a kvalitní izolace kotle šetří palivo a čas obsluhy. Pyrolytické kotle vyžadují nepatrnou spotřebou elektrické energie za což se odmění ekologickým provozem, který splňuje náročné normy emisní třídy 3 ČSN EN 303-5 a i nadále je lze provozovat po roce 2022.
Dobrý pyrolytický kotel má velkou přikládací komoru pro délku polen 40 až 80 cm. V přikládací komoře lze bezproblémově spalovat kusové dřevo, dále štěpku nebo dřevěné brikety. Velká přikládací komora společně s výbornou regulací a vysokou účinností zajišťuje velmi dlouhé hoření na jednu vsázku paliva (až 4,5 hodiny). Výborná regulace tepelného výkonu kotle je řízena elektronickým regulátorem, který snímá teplotu kotlové vody, teplotu spalin, popřípadě i teplotu v místnosti a na základě těchto veličin řídí proces spalování. Tím je zaručen vysoký komfort obsluhy a vysoká účinnost spalování.
V této kategorii jde o kotle na tuhá paliva. Kotel na tuhá paliva je svařen z ocelových plechů a trubek. Vnitřní prostor je rozdělen vodní přepážkou na přikládací šachtu, spalovací komoru a výměník, kterým proudí spaliny ke kouřovému hrdlu. Pod spalovací komorou a přikládací šachtou je pohyblivý dvoudílný rošt, obvykle ovládaný z boční strany kotle pákou. Regulace sekundárního vzduchu přiváděného z boků do spalovací komory zvyšuje účinnost tohoto kotle. Primární vzduch je přiváděn regulovatelnou klapkou v popelníkových a přikládacích dvířkách. Regulace se provádí ručně nebo automaticky regulátorem výkonu (TRV), který je dodáván jako příslušenství současně s kotlem. Tyto kotle jsou vhodné pro vytápění bytů, rodinných domků, provozoven a obdobných objektů s tepelnou ztrátou 17-35 kW. Otopný systém může být s otevřenou nebo tlakovou expanzní nádobou, samotížným nebo nuceným oběhem otop
Ve svém příspěvku OSMO DRY RECENZE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaroslav Vnouček.
No vše je velice hezké,ale pakovat se na přístroji,který vyrobíte za pár kaček takovýmto způsobem je zlodějina...výrobce si lehce spočítal kolik stojí podřezání a dal stejnou cenu..to si ho radši podřežu a mám to za babku
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Radoslav.
Zdravím, po doporučení Osmodry kamarádem jsem se ho rozhodl vyzkoušel, jelikož jsem měl problémy s vlhkostí zdiva a musím říct, že lepší firmu jsem nikdy neviděl, opravdu kvalita, vlhkost pomalu ubývá.
Vysoušení stavebních konstrukcí zajišťuje elektronické zařízení o velikosti krabice od bot a příkonu 2,6 W, které bezkontaktním a nedestrukčním způsobem zabezpečuje vytvoření potencionálního rozdílu mezi vlhkou a suchou částí zdiva působením elektrického pole na molekuly vody, které jsou přítomné ve zdivu. Postupným posouváním hranice potencionálního rozhraní je vlhkost ve zdivu tlačená na povrch a část se odpaří. Silové působení elektrického pole působí i proti vsakujícím silám a část vody prostupuje zpět do části konstrukce pod úrovní terénu. Popsaná metoda je použitelná u každé stavby, nepoužívají se žádné destruktivní metody ani chemické produkty, které zásadně mění vlastnosti stavebních konstrukcí.
Průběh vysušování je sledován v technologicky odůvodněných intervalech 3–12 měsíců po dobu tří let a zaznamenán do měřicího protokolu, který zachycuje průběh vysušování, ale i technologické korekce, přemístění zařízení, změny vysílaného algoritmu. Negativní dopad na životní prostředí není znám. Generovaná výkonová úroveň přes vestavné zařízení je minimální, největší výkonová úroveň je 40 mW pp. Zařízení se po své instalaci stává pevnou součástí budovy a pracuje v nepřetržitém provozu.
Elektronické zařízení zabezpečuje bezkontaktním a nedestrukčním způsobem vytvoření rozdílu mezi vlhkou a suchou částí zdiva, a to působením elektrického pole na molekuly vody, které jsou přítomné ve zdivu – tento jev se nazývá elektroosmóza.
Ve svém příspěvku OSMO DRY RECENZE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarmila Kolárová.
Vaši firmu jsem kontaktovala v loňském roce, bylo reagováno velmi brzy. Kontrola byla provedena 24. dubna 2019, naměřené výsledky ukazují ,že vlhost zdiva se snížila. Jsem velmi spokojená jak s vystupováním techniků, tak i s kvalitou provedené práce.Rozhodně budu tuto firmu doporučovat všem, kteří mají podobný problém.Kolárová Jarmila.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Emil.
Tomuto systému se nedá věřit. Koupit si krabičku za 50 000 Kč a čekat jak zvládne odvlhčení. Ne to nemůže fungovat. Rád bych někoho navštívil a podíval se na ten zázrak.
Do oblasti živých metod sanace vlhkého zdiva a v boji proti kapilární vodě patří metody založené na elektrofyzikálních jevech. Přesvědčivá výhoda je zde zřejmá: malý zásah do stavební konstrukce. Díky tomu zaznamenaly tyto metody značné rozšíření. Teoretická východiska jsou založena na třech takzvaných elektrokinetických jevech:
Elektroosmóza je známá už od roku 1807, kdy F. F. Reuss, profesor moskevské univerzity, zjistil, že po napojení stejnosměrného elektrického proudu do trubice tvaru U naplněné vodou, v jejímž ohbí byla vrstva jemného křemenného prachu o zrnitosti 0,35 mm, nebyla voda v obou ramenech stejně vysoko, ale že u záporné elektrody vystoupila mnohem výše než u kladné.
Potenciál proudění je jev, který vzniká při pohybu polární kapaliny silnou vrstvou porézní látky, například při filtraci, nebo naopak při vzlínání kapaliny.
Elektroforéza je pohyb jemných koloidních nebo suspendovaných částic v kapalině, kterou prochází stejnosměrný elektrický proud. Například částice nabité kladným nábojem se začnou soustřeďovat u záporné elektrody (katody). Přitom s sebou strhávají vodu ve formě takzvaného solvátového obalu.
Výsledky pečlivě navržených a provedených laboratorních experimentů jsou využity pro praxi zavlhlých, zasolených a rozpadávajících se zdiv s níže popsanými praktickými závěry.
Může-li elektrický proud výrazně zvednout hladinu vody u jedné elektrody v experimentu s elektroosmózou, lze ve zdivu orientovat elektrody tak, aby tytéž síly působily proti vzlínající vodě a výška vzlínání výrazně poklesla. Jestliže při proudění polární kapaliny (například voda s rozpuštěnými solemi) látkou vzniká potenciál proudění, potom lze ve zdivu – přiložením silného vnějšího elektrického pole opačné orientace – celý proces obrátit včetně otočení orientace vzlínající vody, která pak poputuje zpět do podloží. Jestliže v laboratoři elektricky nabité suspendované částice putují k elektrodě a přitom s sebou strhávají vodu, potom lze ve zdivu tyto částice vhodně nabít (například kladným elektrickým nábojem) a odvádět k záporné elektrodě umístěné pod základy. Spolu s částicemi poputuje do podzákladí i voda.
Ve svém příspěvku OSMODRY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaroslav Sklenář.
Přeji dobrý den.Před rokem jsem použil chemickou injektáž v části mého domu,kde se projevovala vlhkost.Vlhkost po určitém čase zmizela(shruba přesně dle návodu a informací prodejce).Po roce se ovšem vlhkost opět projevila ve stejném rozsahu a místě.Jelokož je hodně vlhký rok,mám pocit,že je to zapříčiněno vzlínající vlhostí.Chtěl bych se zeptat zda je možné účinně použít princip Osmodry?Zbavit se opravdu takovéto vlhkosti?Děkuji za odpověď a zůstává s pozdravem Sklenář Jaroslav.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milan Andrle.
Ahoj chci se podělit o mé skušnosti s toutou metodou s odvlhceni.Je pravda že vlhkost zdiva za třičtvrtě roku se hodně snížila.Ale slibovali také že zatuchlost zmizí a s omítkami se nemusí nic dělat (blbost).Omítky museli pryč a po roce zatuchlost stále trvá,na toto to nepůsobí. Takže za mě vyhozené peníze
Detektory kovů lze v zásadě rozdělit podle technologie, se kterou pracují, a to na pulsní a VLF (Very Low Frequency). Tyto kategorie se vzájemně liší dosahovanými výkony, komfortem práce a u některých pulsních detektorů i cenou. V něčem má navrch pulsní detektor a v dalším zase VLF. Rozhodně nelze paušálně říci, že je jedna z technologií lepší, každá se prostě hodí na něco jiného. Obecně platí, že VLF detektory jsou mezi hobby hledači oblíbenější nebo aspoň rozšířenější než detektory pulsní.
VLF detektory
VLF detektory můžeme rozdělit na pohybové a bezpohybové. Pro správnou funkci pohybového detektoru je potřebný – jak jeho označení napovídá – pohyb cívky nad cílem, zatímco u bezpohybového tomu tak není. Obecně platí, že bezpohybový detektor má o něco nižší hloubkový dosah oproti pohybovému, ale zase má přesnější separaci. Většinu pohybových detektorů je možné přepnout do bezpohybového režimu (pinpoint), ten však obvykle není schopen diskriminace. Proto je důležité nezaměňovat bezpohybový detektor s bezpohybovým režimem pohybového detektoru. Hodně VLF detektorů má problémy při hledání v silně mineralizovaných půdách sopečného původu. Bohužel tuto vlastnost nelze v rámci této kategorie detektorů paušalizovat, takže pokud se chystáte hledat v takových podmínkách, určitě se před koupí přístroje poraďte s prodejcem, zda je vámi zvolený typ detektoru pro tato místa vhodný.
Hned na úvod začneme tím, co každého hledače zajímá asi nejvíc, tedy hloubkový dosah detektoru. Tuto vlastnost ovlivňuje mnoho faktorů: typ půdy, tvar či velikost předmětu, jeho poloha v zemi, nastavení detektoru a podobně. Středně velkou minci je pohybový detektor schopen rozeznat zhruba do 30 cm. U větších předmětů dosahuje i větších hloubek, ale rozhodně tu neplatí přímá úměra. Například taková přilba je detekovatelná řekněme do 60 cm, ale ve 150 cm už neobjevíte ani zakopaný vlak, protože použitá technologie zde naráží na své limity. Je to samozřejmé. Tyto údaje platí pro klasické detektory, tedy ty s cívkou na konci tyče, u nichž hledání probíhá plynulým, kontinuálním pohybem z jedné strany na druhou.
Aby zde uvedené informace byly kompletní, je třeba se zmínit i o existenci speciálních VLF detektorů určených pro skutečně hloubkové hledání. Takové přístroje, vybavené cívkou se dvěma boxy, sice nedisponují diskriminací, zato jsou schopny detekovat velké předměty až do hloubky 3–5 m. Na malé cíle blízko povrchu naopak nereagují. Zajímavou alternativou tak mohou být dva klasické VLF detektory firmy Garrett (GTI 2500 a Master Hunter CX Plus), u nichž je možné takovou cívku použít a vlastně tak získat dva přístroje v jednom.
Při vrtání do zdiva je nejdůležitější rozhodnout se, budete-li vrtat s příklepem nebo bez příklepu. Do betonu a kamene je potřeba vrtat s příklepem, absolutně nejvhodnější jsou k tomu proto vrtací kladiva. Do cihly se vrtá také s příklepem a je jedno, použijete-li kladivo nebo vrtačku. Problém s příklepem a tvrdostí materiálu pak nastává u porothermu, sádrokartonu, obkladaček a dlaždic, které jsou podobné cihle, ale tažené nebo dírkaté. Je nutné zdůraznit, že vrtačka je opravdu nevhodná pro vrtání betonu. Sice kroutí vrtákem velmi rychle, ale nemá tak silný a pro beton potřebný příklep jako vrtací kladivo. Navíc nepříjemně „mlátí“ s obsluhou. Vrtací kladivo, patent společnosti Bosch, oproti tomu využívá díky pístu uvnitř mechanismu takzvaného aktivního příklepu (vrtačka má pasivní příklep – tlak se generuje díky síle vrtajícího). Kladivo s velkým výkonem a mnohem silnějším úderem než vrtačka tluče do materiálu samo bez námahy toho, kdo ho drží. Kladivo je navíc vybaveno momentovou spojkou, která odpojí vrták od motoru v okamžiku, kdy se zasekne v materiálu.
Vrtáky do zdiva, které mají tvrdokovový břit, se liší kvalitou zpracování a typem stopky, kterou jsou uchyceny ve vrtačce či kladivu. Je tedy důležité zvolit správný vrták podle stavebního materiálu, do kterého budeme vrtat – armovaný beton, beton a kámen, cihlová zeď. Pro vrtačky s klasickým sklíčidlem mají vrtáky válcovou nebo ve výjimečných případech šestihrannou stopku. Do vrtacích kladiv se upínají rychloupínacími sklíčidly SDS-plus, do těžkých kladiv pak SDS-max, do strojů SDS-quick. Tyto vrtáky mají podélné drážky pro vedení a pojištění vrtáku.
Vrtáky do betonu a cihly mají napájenou tvrdokovovou špičku se střechovitě broušeným hrotem. Tento typ vrtáku vrtá tím, že hrotem drtí vrtané zdivo a otáčky jsou pak potřeba jen na odvádění drtě z otvoru. Problémem pro kvalitní vrtáky není ani občasné navrtání armovacích želez. Profesionálové pro vrtání armovaného betonu používají čtyřbřité vrtáky, které jsou sice pomalejší, ale minimalizují riziko zaseknutí v materiálu.
Pro vrtání bez příklepu stavebních hmot, jako je porotherm, sádrokarton nebo obkladačky se používají extrémně tvrdé „multiconstruction“ vrtáky. Vrták má také tvrdokovovou destičku, ale jiný tvar břitu než vrták do betonu. Není určen k příklepovému vrtání s velkým úderem, ale k postupnému odškrabávání materiálu. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se může přehřát a otupit, je proto dobré namáčet břity do nádobky s olejem. „Multiconstruction“ vrták provrtá cokoliv, ideální je také na rámy plastových oken, které se skládají z mnoha různě tvrdých materiálů.
Ve svém příspěvku OSMO DRY RECENZE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaroslav Vnouček.
No vše je velice hezké,ale pakovat se na přístroji,který vyrobíte za pár kaček takovýmto způsobem je zlodějina...výrobce si lehce spočítal kolik stojí podřezání a dal stejnou cenu..to si ho radši podřežu a mám to za babku
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zuzana křiklanová.
Dobrý den máme už skoro rok namontovaný přístroj OsmoDry naše nemovitost je s části postavená na skále kudy zřejmě protéká voda. Začátkem července jsem telefonovala p. Zedníčkovi a informovala jsem ho o tom že stěny jsou i nadále vlhké a to ještě výš než kdy jindy a že máme pocit že přístroj nefunguje jak by měl.Bylo nám zděleno že máme vyčkat do smluvené doby kdy přijde technik naměřit hodnoty.A tak jsme počkali do 4.10.2018 Technik naměřil rychleji než na počátečním měření hodnoty které údajně stačí a na moji žádost vyfotil mokré stěny s tím ,že mě bude někdo na základě připomínek ke stálé vlhkosti telefonicky kontaktovat a že se někdo přijde podívat.Místo toho jsem obdržela 8.10.2018 fakturu na zbylou částku.Domnívám se že jednání Vaší firmy není fér,že můj požadavek, že není vše v pořádku by jste mohli lépe prověřit za 50 000.- by to byla především slušnost.
Cihly POROTHERM 30 P D jsou určené pro omítané jednovrstvé vnější i vnitřní nosné zdivo tloušťky 300 mm. Lze je též použít pro vnitřní nosnou část vrstveného zdiva v kombinaci s tepelným izolantem a případně s dalšími cihelnými materiály tvořícími vnější ochrannou část zdiva. Zdění se provádí na klasickou vápenocementovou maltu.
Rozměry cihly jsou 247/300/238 mm (d/v/š), hmotnost 1 kusu je 15,4 kg.
V naší poradně s názvem HUBENÍ PLEVELE PÁROU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vlasta.
Kde se dá koupit přístroj na hubení plevelů párou. Jednou jsem viděla takový pěkný, stál 899,- Kč, ale od té doby tento přístroj nemohu najít.Poradí někdo ??
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na hubení plevele párou stačí bežný parní čistič s tlakem do 4 atmosfér. I když jde o nejlevnější parní čističe, tak i přesto jejich cena překročí vámi uvedenou cenu 899 Kč a nejlevnější se dají pořídit od 1300 Kč. Tady je vidět seznam možných výrobků a jejich aktuální cena https://www.zbozi.cz/domaci…
Snem mnoha zahrádkářů a zemědělců je mít rozkvetlou a upravenou zahradu nebo úhledné záhonky se zeleninou. Je radost, když se daří a zahrada vzkvétá. Občas se však najde nemilé překvapení v podobě krtků, kteří ničí vaši zahradu a vaše práce tak přijde nazmar. Pokud si pořídíte na zahradu odpuzovače či plašiče krtků, vaše zahrada může vzkvétat a vy už se nemusíte trápit rozvrtanou zahradou a krtinci, které krtek po sobě zanechá.
Pokud vás krásné počasí vylákalo do zahrady, jistě budete chtít svou zahrádku upravit podle svých představ. Snažíte se zahradu zvelebit, pracujete do setmění a následující den po probuzení spatříte hromady krtinců... Nejjednodušší a nejúčinnější možností je použít akustický odpuzovač krtků. Plašiče krtků se zakopou do záhonku do úrovně horního víka a nechají se působit. Plašič krtků působí až na ploše 1 000 m2.
Plašiče krtků jsou určeny k odpuzování škůdců žijících v půdě (zemině). Jak jasně vyplývá z názvu „plašič krtků“, je hlavním škůdcem, proti kterému je tento produkt určen, krtek obecný. Nicméně tento typ plašiče je určen i k odpuzování dalších škůdců, v tomto případě hlodavců, jako je hryzec, hraboš, rejsek, potkan, myš a podobně. V podstatě lze plašič krtků použít kromě krtka také proti všem druhům hlodavců žijících pod zemí.
Plašič krtků působí proti škůdcům pomocí nízkofrekvenčních signálů nebo i vibrací. Tyto signály jsou vlastně velmi hluboké zvuky, které se dobře šíří zeminou a pronikají tak do chodeb a nor, které pod zemí vytvořil krtek či hlodavci. Zvuky, které vytváří plašič krtků, jsou přerušovány jednak proto, aby se docílilo vyšší účinnosti plašiče, a jednak z toho důvodu, aby si krtek nebo hlodavci nezvykli na monotónní zvuk plašiče. Stále se opakující hluk, který samozřejmě krtek a hlodavci dobře slyší, škůdce trvale znervózňuje a znepříjemňuje jim pobyt v prostoru chráněném plašičem do té míry, že jej zpravidla po několika dnech opouštějí a stěhují se do míst, kam signál, který vytváří plašič krtků, již nedosáhne.
Plašiče krtků můžeme rozdělit na elektronické (síťový, bateriový, solární) a mechanické (většinou doma vyráběné).
Použití plašiče krtků je velmi jednoduché. Přístroj je nutné umístit do půdy. Některé typy plašičů se umisťují do půdy celé, to znamená, že se v zemině vyhloubí otvor, do kterého se vloží elektronický plašič krtků, a následně se plašič zasype a hlína kolem i nad ním se dobře udusá. Jiný typ plašiče krtků, se umisťuje do půdy pouze zčásti – opět se vyhloubí díra do země, ale jen tak hluboká, aby se do ní plašič krtků umístil ve správné výšce, zbytek
Podle materiálu, z něhož je postavená zeď, použijte vhodný přístroj. Platí základní pravidlo: čím silnější motor, tím větší rozsah použití. Na lehčí práce stačí akumulátorový šroubovák, třeba při vrtání do sádrokartonu a pórobetonu. U klasického zdiva si sice s akupřístrojem poradíte taky, ale vhodnější je zvolit výkonnější příklepové vrtačky.
Nejprve je potřeba zvolit správný vrták, a to podle toho, do kterého materiálu budete vrtat. Vždy se snažte vybrat vrták určený do materiálu, který chcete vrtat. Problém nastane u plastů, gumy. Žádné vrtáky na plasty se nevyrábí, proto se k jejich vrtání používají vrtáky do dřeva, na vrtačce se ale sníží otáčky motoru, aby se netavily okraje díry. Při vrtání hlubších děr do plastů je dobré dělat kratší přestávky, aby díra vychladla a vrtání bylo plynulé, bez otřepů na okrajích.
Nejčastěji se vrtají díry kolmo k vrtané ploše. To znamená, že se vrtačka musí držet pokud možno svisle. Na menších součástkách nebo na prknech a deskách toho lze dosáhnout pomocí stojanu na vrtačku. To je velice užitečná pomůcka, kterou je určitě dobré si pořídit. Lze na ní nastavit i hloubku díry, takže vám odpadá její zdlouhavé přeměřování. Když stojan nemáte nebo když vrtáte do zdi, musíte vrtačku držet kolmo od oka. Chce to trochu cviku, ale zas tak těžké to není. Když jste na vrtání dva, tak jeden může vrtat a druhý kontrolovat kolmost. Místo pro vrtání si označte křížkem. Aby vrták do zdi nepronikl našikmo, vždy nasaďte špičku vrtáku kolmo k povrchu a pak spusťte přístroj. Teprve až se vrták pevně opře, začněte na přístroj tlačit. Když potřebujete otvor s větším průměrem, vytvořte díru nejprve menším vrtákem, poté nasaďte větší a otvor rozšiřte a prohlubte.
Při vrtání pod úhlem je práce složitější. Například si zkuste položit vedle vrtačky dřevěný špalík seříznutý na požadovaný úhel a řídit sklon podle něj, nebo to prostě musíte odhadnout.
Vrtačkou v žádném případě v díře neklepejte ze strany na stranu ani na vrtačku netlačte. Vrtání tím jednak příliš neurychlíte a ještě zničíte vrták. Jedinou výjimkou je vrtání do zdi příklepem, ale to se používá spíše jako záchranná brzda, protože když nepřitlačíte, tak příklep nefunguje.
Hloubku děr můžete přeměřovat několika způsoby. Když máte stojan, tak si ji můžete přímo nastavit, dále se prodávají různé prstence, které se šroubují na vrták, nebo mají vrtačky v příslušenství měrné tyče, které se uchycují přímo na tělo vrtačky. Pokud ale nic z toho nemáte, můžete si pomoci šuplérou nebo dřevěnou špejlí a pravítkem.
Během vrtání používejte ochranné brýle a rukavice. Pro příklepové vrtačky existuje jako příslušenství speciální odsávací zařízení, které zachycuje prach už během vrtání. Jako alternativu můžete pod otvor přilepit sáček nebo přeložený arch papíru se zahnutými růžky. Kromě toho byste měli podlahu pod otvorem zakrýt lepenkou či fólií. Můžete také poprosit pomocníka, aby pod otvorem přidržel hadici zapnutého vysavače, raději ale ne domácího, na stavební prach jsou speciální průmyslové.
Ve svém příspěvku OSMO DRY RECENZE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaroslav Vnouček.
No vše je velice hezké,ale pakovat se na přístroji,který vyrobíte za pár kaček takovýmto způsobem je zlodějina...výrobce si lehce spočítal kolik stojí podřezání a dal stejnou cenu..to si ho radši podřežu a mám to za babku
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Dagmar Henzlová.
Dobrý den,
příští týden k nám příjdou namontovat také OsmoDry přístroj,můžete se mi ozvat někdo z Karlovarského kraje a podělit se o zkušenosti? Máme rodinný dům, pod kterým zřejmě protéká spodní voda. Dům je někdy z roku 1930 a základy jsou kamenné
Děkuji Henzlová D.
Dřevomorka domácí (Serpula lacrymans) je dřevokazná houba, nejnebezpečnější škůdce na zabudovaném dřevě, která k nám byla pravděpodobně zavlečena lodním nákladem dřeva z Asie. Žije především v přízemích a sklepích, na záklopech a trámových prvcích. Napadá zejména starší dřevo jehličnanů. Vhodnými podmínkami pro její vznik a rozvoj je přítomnost dřeva vystaveného delší dobu vlhkosti už na hranici asi 20 % (běžná přirozená vlhkost dřeva by měla být v rozmezí max. 14–18 %), kde je současně přítmí, malý nebo žádný pohyb vzduchu, teplota nepřesahující 30°C. Jako jediná dřevokazná houba přežívá dřevomorka i za nižší vlhkosti dřeva, ostatní houby při poklesu vlhkosti dřeva na méně než asi 20 % hynou. Nebezpečnost dřevomorky však spočívá především v její schopnosti prorůstat i přilehlé zdivo speciálními provazci, tzv. rizomorfami. Těmi si tato odolná houba přivádí ke dřevu potřebnou vlhkost i ze vzdálenosti mnoha metrů. Rizomorfy prorůstají podél izolací, elektrického vedení, ale také poruchami zdiva, řídkým betonem, pod omítkami i zdmi a také podložím. Takto dřevomorka využívá v okolí například poškozených odpadů, míst zavlhčených zatékáním – obecně nejrozmanitějších zdrojů vlhkosti. Dřevomorka v místech, kde je přítmí a malý pohyb vzduchu bez větších výkyvů teplot, vytváří povrchové vatovité povlaky (mycelium) šedobílé barvy, při vhodných podmínkách vystavuje nepravidelné rozlité plodnice okrové až červenohnědé barvy s bílými okraji. Tyto plodnice chrlí do vzduchu velké množství výtrusů – sporů. Okolní prostředí je tak silně exponováno potenciální nákazou veškerého dřeva novými ložisky dřevomorky. Dosud nezasažené dřevo je napadáno rovněž postupným prorůstáním rizomorfů okolím původního ložiska nákazy. Najdeme-li dřevomorku ve stadiu plodnic, lze předpokládat, že její výskyt není omezen jen na samotné dřevo a nejblíže přilehlá místa, ale s vysokou pravděpodobností jde o rozsáhlé prorůstání okolním prostředím a dřevomorka má v této fázi už propojení na zdroje vlhkosti, což znamená, že samotná vlhkost dřeva už nezávisí na vlhkosti okolí a dřevomorka je schopna žít vlastním životem i po odeznění původních příčin jejího vzniku. Napadené dřevo podléhá zkáze v několika postupných etapách. První fází rozeznatelnou zběžným ohledáním je charakteristické čokoládově hnědé zbarvení dřeva. Ačkoli již před touto fázi je dřevo aktivně napadeno, nelze bez laboratorních zkoušek běžně rozeznat probíhající proces až do jeho zabarvení, pouze podle vyšší vlhkosti dřeva lze usuzovat na vznikající potíže. Před fází zabarvení se nachází okamžik, kdy dřevo přes počínající proces prorůstání škůdcem má stále svou mechanickou pevnost a její hodnoty nejsou sníženy pod hranici funkční pevnosti. Při probíhajícím zbarvení dřev
Na začátku montáže sádrokartonu je potřeba navrhnout a rozměřit budoucí příčky včetně umístění případných dveří. Vodováhou rozměřte kolmost stěn a narýsujte ji na stávající zeď. Konstrukci příčky tvoří sádrokartonové desky připevňované na nosný rošt z ocelových tenkostěnných pozinkovaných profilů nebo na rošt dřevěný, vyplněný deskami z minerálních vláken. Provázkem či pravítkem vyměřte stopu příčky na podlaze a pomocí olovnice a vodováhy přeneste linii na stěny a strop.
Abyste docílili optimální zvukové izolace, nalepte na ocelový U profil těsnicí pásku a podle vyznačené rysky na podlaze jej připevněte zatloukacími hmoždinkami (cca 80 cm od sebe). Profily poté přivrtejte pomocí natloukacích hmoždinek příslušné délky dle povahy zdiva. Hmoždinky se kotví do každého připraveného otvoru v profilu.
Nyní postavte CW profily do UW profilu v rozteči 62,5 cm a zafixujte je samořeznými šroubky (LB 3,5 x 9,5 mm) tak, jak je to popsáno v návodu na montáž sádrokartonu.
Po kontrole stability nosného roštu příčky můžete začít s osazováním sádrokartonových desek. Na nosnou konstrukci připevněte desky pomocí šroubů (přibližně po 25 cm). Sádrokartonové desky musí k sobě těsně doléhat. Nezapomeňte na potřebné výřezy pro zásuvky a vypínače a připravenými otvory v CW profilech protahejte kabely pro elektroinstalaci.
Sádrokartonovou desku můžete řezat buď pilkou s jemnými zuby, nebo v místě dělení naříznout ostrým nožem až do hloubky 2–3 mm. Po podložení hranolem ji jemně ohněte a deska se v naříznuté hraně zlomí. Hrany desek pak přebruste brusným papírem. Další možný postup je, že se k provádění rovných řezů nařízne povrch desky podél nějaké podložky (ocelová lišta) nožem a pak se opatrně odlomí. Kartonová vrstva na zadní straně se následně oddělí nožem. Hrany řezu lze uhladit hoblíkem na hrany. Řezání desek lze provádět také pilkou ocaskou nebo děrovkou. K dosažení rovných řezů používejte vodicí lištu.
Nyní můžete vyplnit příčku izolačním akustickým materiálem a opláštit druhou stranu příčky sádrokartonovými deskami stejně jako první stranu. V místě styku příčky se stropem nebo stěnami použijte papírovou nebo skelnou pásku.
Spáry mezi deskami, poškozená místa a hlavičky šroubů musíte důkladně zatmelit a po vytvrdnutí tmelicí sádrové hmoty přebrousit. Po vytvrdnutí tmelu přebruste spáry brusnou mřížkou a přetmelte finálním tmelem. Po následném vytvrzení znovu lehce přebruste. Přechod mezi příčkou a zdivem zatmelte akrylovým přetíratelným tmelem. V tuto chvíli, pokud jste postupovali podle návodu na montáž (ten dodává každý výrobce sádrokartonových desek), je vaše příčka hotova a můžete stěnu tapetovat, obkládat, natírat či malovat. Je zakázáno používat jakékoliv prvky obsahující vápno, vodní sklo a silikáty, nevhodné jsou také disperzní silikátové barvy.
Po získáních všech povolení a informací potřebných k vybudování studny se pak přistupuje k samotné stavbě. U studny jsou dva možné technologické postupy, a to kopání a vrtání. Studny kopané jsou vyztuženy pláštěm ze skruží nebo zdiva. Minimální předepsaný vnitřní průměr je u těchto studní 2,8 m.
Studna vrtaná je hloubená buď rotačním, nebo nárazovým způsobem speciálním vrtným zařízením. Tato studna je zpravidla vyztužená zárubnicemi. Nejčastější profil je mezi 169 – 225 mm.
Nedá se říct, který typ studny je lepší, závisí na hloubce hladiny vody pod úrovní terénu, pokud je hladina vody lehce pod terénem, bývá lepší studna kopaná, jestliže je hladina ve větší hloubce nebo ve skále, doporučuje se spíše vrtaná studna. Závisí také na propustnosti zvodnělé vrstvy. Jestliže je propustnost vysoká (například písky, štěrky, pískovce) je vhodnější studna kopaná. Není tedy jasně dané, která studna je lepší, i proto je lepší nechat rozhodnutí na hydrogeologovi, jehož rozhodnutí je nezávislé na firmě.
Cenově výhodnější jsou vrtané studny, jsou i navíc méně pracné.
Vrtaná studna je hlubší, a tak je v ní podzemní voda, která není přímo závislá na atmosférických srážkách (díky tou bývá hladina ve studni poměrně stabilní). Voda ve vrtané studni je o něco kvalitnější než v té kopané. Vrtání studny není ani časově náročné, trvá zhruba dva dny, navíc náklady na tento typ studny jsou nižší.
Nevýhodou kopané studny je, že je příliš blízko povrchu, a tak se do ní při srážkách dostávají i biologické nečistoty.
Kopané studny
Vybudovat kopanou studnu se dá na půdě se soudržnou zeminou, nebo alespoň částečně nesoudržnou, nebo na rozpukané skalní hornině. Kopat studnu se dá maximálně do 15 metrů, ale tato hloubka je pak velmi finančně nákladná. Ke kopaným studním patří skruže, ty se mohou vkládat dvěma způsoby. Jedním ze způsobu je osázení skruží odzdola do předem vykopané jámy, nebo zapuštění skruží svrchu průběžně během kopání. První skruž by měla mít spodní stranu osázenou ostrým břitem. Tento způsob je vhodný hlavně pro studny kopané v naplaveninách a nepevných jílopískových horninách.
V případě kopané studny je opravdu důležité zjistit, jaké podloží se na daném místě nachází, protože pokud jsou podloží příliš pohyblivá, tak se stavba kopané studny nevyplatí, má totiž nízkou trvanlivost a velmi rychle dohází k opotřebení čerpací techniky. Kopané studny se obvykle budují do maximální hloubky 10 metrů, pokud jsou podmínky příznivé, je možné kopat i do 30 metrů. Takový případ je ale výrazně nákladnější, protože každý metr znamená další vyzdvižení zeminy, spouštění osob, zařízení, a výkopové práce. Není to&nb
Minerální, přírodně bílá vápenocementová jednovrstvá omítka s jemným povrchem je určena pro ruční a strojní zpracování. Je vhodná pro použití v exteriéru i interiéru.
Podklad musí vyhovovat platným normám, musí být pevný, bez uvolňujících se částic, zbavený prachu, nátěru a solných výkvětů. Musí být dostatečně drsný, suchý a rovnoměrně nasákavý. Povrch nesmí být vodoodpudivý. Uvedené doporučení platí pro podklady odpovídající normě a předpokládá především vyplněné spáry do líce zdiva.
Omítka se zpracovává tak, že se do samospádové míchačky nejprve nalije cca 7 litrů vody, potom se přisype celý obsah pytle a míchačka se uvede do chodu. Doba míchání je 3 až 5 minut, lze též použít kontinuální míchačku; nepřidávejte žádné jiné materiály (například prostředek na ochranu proti mrazu).
Vnitřní omítky na cihly POROTHERM – omítku nahazujte zednickou lžící nebo natahujte v požadované tloušťce přímo na zdivo nerezovým hladítkem, potom srovnejte hliníkovou latí do roviny a po zavadnutí, které nastane po 2 až 4 hodinách, vyhlaďte. Cca po 10 dnech na každých 10 mm tloušťky proveďte konečnou povrchovou úpravu – ušlechtilou omítkou nebo vnitřní disperzní barvou (například Baumit vnitřní barvou). Nejmenší tloušťka omítky POROTHERM UNIVERSAL je 10 mm. Do tloušťky 10 mm omítku nanášejte v jedné vrstvě, při větší tloušťce nanášejte ve dvou vrstvách „čerstvé do čerstvého“.
Vnější/vnitřní omítky na dostatečně vyzrálou tepelně izolační omítku POROTHERM TO – tloušťku 5 mm natahujte ve dvou vrstvách „čerstvé do čerstvého“, nebo nahazujte zednickou lžící. Po zavadnutí omítky (obvykle 2 až 4 hodiny) podle požadované struktury povrchu vyhlaďte houbovým nebo polystyrénovým hladítkem. Cca po 7 dnech můžete provést konečnou povrchovou úpravu barvou (například Baumit fasádní barvou) nebo tenkovrstvou probarvenou omítkou (například Baumit silikátovou omítkou). Nejmenší tloušťka omítky POROTHERM UNIVERSAL je 5 mm.
Minerální, přírodně bílá vápenocementová jednovrstvá omítka s jemným povrchem je určena pro ruční a strojní zpracování. Používá se v exteriéru i interiéru. Vnější/vnitřní omítky se používají jako uzavírací hydrofobizovaná vrstva na tepelně izolační omítku POROTHERM TO. Vnitřní omítky se aplikují přímo na zdivo POROTHERM.
Silikon je jeden z nejčastěji používaných pomocníků všech kutilů. Každý muž by ho měl mít někde v dílně nebo v kufru s nářadím, protože se mu může hodit za všech okolností a pomoci s mnoha různými pracemi.
Silikon pomůže k utěsnění hran vany, umyvadla či sprchového koutu. Zabrání, aby voda zatékala, kam nemá. Když je nouze, dá se s ním i ledacos přilepit. Přitom jeho octový pach vyprchá a výsledná práce vypadá elegantně. Jenže bohužel není věčná.
A nelze aplikovat novou hmotu na starý silikon, respektive lze, ale to pak tuto opravu nemusíte dělat. Spáry je potřeba pečlivě a do posledního kousku zbavit starého silikonu. Toto je upřímně ta nejnáročnější věc. Zde je pár tipů. Začněte na kraji nebo v místě, kde je starý silikon poškozený, v některých místech se vám podaří odtrhnout celou část, někde bohužel jen malý kousek. Na stržení starého silikonu použijte nůž, dokonce se vyrábí speciální škrabky na starý silikon, s obojím to jde relativně dobře. Dejte si pozor, abyste nepoškodili ostatní spáry. Ve spárách nesmí zůstat žádné zbytky, jinak nový silikon nepřilne dobře a za chvíli budete mít stav stejný jako před opravou. Tudíž, zde je pečlivost opravdu namístě. S trochou úsilí a větší dávkou šikovnosti se vám odstranit starý silikon určitě podaří. Když je pryč ta největší vrstva silikonu, stačí ještě opatrně odstranit zbytky, které zůstaly v okolí anebo jako tenoulinká vrstvička pod původním silikonem. To se dá taktéž udělat nožem nebo speciální škrabkou, ale hrozí u toho značná možnost poškození dalších vrstev. Proto je vhodné vydat se posléze na cestu chemie.
Gelovým odstraňovačem silikonu buď můžete celý proces začít, anebo si takto vypomoci v samotném závěru. Pokud se nechcete dřít škrábáním nožem a bát se, že si poškodíte okolní materiály, zvolte chemii rovnou. Jedná se o tubičku s průhledným gelem, který stačí jen nanést na silikon, kterého se chcete zbavit. Výhodou gelu je, že funguje velmi rychle (silikon rozpustí už po deseti minutách od nanesení), nikam přitom nestéká, neničí nic okolo a ještě má obvykle nějakou celkem příjemnou vůni. Odstranit se jím přitom dají velké vrstvy, stejně jako i jen malé kousky. Po daném čase se vezme přiložená škrabka a veškerý nechtěný silikon se jí jednoduše seškrábne. A vše je hotovo skoro bez práce.
Odstraňovač silikonu je jednosložková tixotropní pasta, která chemicky odstraní zbytky vytvrzeného silikonového tmelu. Vhodná je pro odstranění vytvrzeného silikonu ze zdiva, dřeva, keramiky, kamene, betonu, skla, kovů, plastů. Její aplikace je naprosto jednoduchá, lze ji použít například na odstranění zašlých spár okolo van, umyvadel, WC a podobně. Odstraňuje i zabarvení přírodního kamene silikonovým tmelem. Nenapadá a neporušuje povrchy čištěných materiálů. Má minimální zápach. Nanáší se štětečkem, pasta se nechá 10 minut působit a poté se zbylý silikon seškrábe.
Možností máte celou řadu. Můžete si postavit garáž zděnou, garáž plechovou, garáž dřevěnou nebo jen kryté stání pro váš automobil. Záleží na tom, jakým způsobem chcete garáž během roku využívat a kolik peněz jste do její stavby ochotni investovat. Garáž bývá většinou nejen místem, kam zaparkujete svůj automobil, ale i prostorem pro uskladnění věcí spojených s provozem vašeho vozu, náhradních dílů a nářadí. Kutilové velmi často využívají garáž i jako dílnu. V dnešní době se kladou na garáž vyšší nároky, než tomu bylo dříve. Obvykle se počítá s tím, že se do garáže minimálně zavede elektrická energie a natáhne voda. Pokud se v garáži nachází také topení, může celoročně sloužit k rozličným činnostem.
Materiál bychom měli volit podle toho, jak dlouho budeme chtít garáž využívat a pro jaký vůz bude. Pořídíme-li si starší auto, nemusíme pro něj budovat garáž za velký peníz, stačit pravděpodobně bude jen dřevěná bouda, aby na auto hlavně nepršelo a nesněžilo. V takovéto garáži toho však moc nenapracujeme a též lze předpokládat, že v ní bude postupem času i značné vlhko. Cena takové garáže z nového materiálu bude v dnešní době činit řádově několik tisíc korun, pokud nebude mít stavba betonovou podlahu, izolace a inženýrské sítě.
Dřevěnou garáž (kůlnu) si postaví téměř každý zručný kutil sám a „ušetří". Avšak takovou garáž skoro žádná pojišťovna nepojistí jako dostatečnou ochranu auta a překážku proti zlodějům aut.
Plechové nebo v mnoha případech známější takzvané ocelové garáže jsou dnes poměrně oblíbené. Jejich pořízení může být vzhledem k cenám materiálu nákladnější než u dřevěných garáží, záleží na variantě, kterou zvolíme. Plechy se mohou přišroubovat anebo přivařit k ocelové konstrukci. Kvůli zlodějům barevných kovů se nedoporučuje používat plechy z hliníku. Mnohem lepší a odolnější je nerezový plech. Ten se dá natřít vhodnou barvou, takže garáž nepůsobí tak stroze. Takovou garáž si už nepostaví každý kutil, ale jen velmi zručný řemeslník, který umí pracovat se železem.
Plechové garáže postavené svépomocí budete muset často opatřovat novým nátěrem, tedy alespoň ty nejlevnější plechové boudy. To samozřejmě ve výsledku zvyšuje náklady. Nevýhodou je stejné odolávání povětrnostním podmínkám jako v případě dřevěných garáží. Proto například německá značka Siebau používá na plech jako krycí vrstvu omítku. Jinak byste se v takové garáži v létě cítili jako v sauně. Zde asi samotný kutil rovněž nepochodí. Co se týče finanční náročnosti, vybudovat svépomocí solidní garáž s prostorem pro malou dílničku a pro uskladnění náhradních dílů včetně nářadí vyjde na několik desítek tisíc korun.
Z hlediska statiky je pro stavbu obvodových stěn garáže nutné
