Klematis je okrasná rostlina zdobící řadu zahrad. Pěstovat ji není nic těžkého, stačí se ji zastřihávat a hnojit podle potřeby.
Rostlina klematis je známá také pod názvem plamének, ten také označuje některé druhy klematisu.
Sázení
Klematis se doporučuje vysadit buď v dubnu, v květnu, anebo pak v období od srpna do října. Ale je možné ho vysadit kdykoliv, tyto měsíce se doporučují jako nejvhodnější.
Klematis je potřeba sázet vždy s pořádnou oporou. Ta může být různá, dřevěné žebříky, pletiva, drátěné ploty, betonářské stavební sítě, prostě cokoliv, o co se může rostlina opřít. Pokud si jako oporu vybereme zeď je potřeba, rostlinu sázet od zdi dost daleko, aby se ke kořenům vždy dostala voda.
Sázet klematis by se mělo do výživné zahradní půdy, která je bohatá na humus a živiny (hlavně na vápník). Půda by měla být dobře propustná a prokypřená zhruba do 50 cm a i odvodněná. Rozhodně se mu nedaří v těžké jílovité půdě. Nevyhovuje mu ani půda, která je příliš suchá, ale ani mokrá.
Sazenice klematisu je potřeba sázet dál od sebe (40 – 100 cm). Jakmile se klematis uchytí, je možné ho přesadit, změna místa nevadí ani starší rostlině. Doporučuje se jen s přesazením počkat buď na brzké jaro (než začne rostlina zelenat), nebo na odkvět, kdy se výhonky rostliny zkracují zhruba na 50 - 70 cm. Přesazovat by se měl klematis do vyhnojené jámy, aby se mu lépe dařilo se uchytit.
Při sázení klematisu je důležité správně zvolit místo, je to totiž trvalka, takže se předpokládá, že na daném místě nějakou dobu poroste (samozřejmě je ale možného i přesadit). Před výsadbou je potřeba vykopat jámu o rozměrech kolem 50 x 50 x 50 cm. Na dno jámy se přidá asi 8 cm drenáže, na tuto vrstvu se přidá zemina promíchaná s proleželým hnojem (kompostem, zahradním substrátem). Takto připravená jáma není potřeba, pokud je půda velmi dobře propustná, není přemokřená, ale je odvodněná. V takovém případě stačí vykopat jámu zhruba 40 cm hlubokou a rovnou připravenou sazenici zasadit.
Před sázením je potřeba sazenici namočit do nádoby s vodou, klematis se musí sázet o 10 cm hlouběji, než byla v kontejneru. Při sázení se rostlina nakloní tak, aby směřovala k opoře. Zemina se pak přitiskne k sazenici. Rostlinu je potřeba důkladně zalít. Poté další zálivky už nemusí být tak vydatné, rostlina nesnáší dobře přemokření. Rostlinu je potřeba k opoře přivázat, i další rostoucí výhonky je potřeba vyvazovat tak, aby směřovaly k opoře. Rostlina musí oporu pokrývat celou, výhonky nesmí směřovat jen do jednoho místa. Výhonky je potřeba přivazovat každý rok jak rostou. Ideálně ještě předtím než se zazelenají, protože pak zdřevnatí a jsou křehké a lehce se lámou. Navazování zdřevěnělých výhonků pak může na rostlině napáchat více škody než užitku.
Protože v pásové brusce běží smirkový pás jen jedním směrem, nebrousí ve srovnání s kotoučovými a vibračními bruskami tak hladce. Má však nejvyšší úběr materiálu a nahradí dobře hoblík, rašpli i pilník.
Nejrozšířenější pásové hobby brusky brousí dřevo a jiné materiály 60 až 105 mm širokým brusným pásem vedeným mezi párem válců, z nichž jeden je poháněcí, druhý napínací. Používají se převážně k hrubšímu rovinnému broušení desek, trámů, latí a různých rovinných ploch nebo k odstraňování rzi na kovových plochách.
Variantou jsou takzvané čelní pásové brusky, jejichž užší pás (20–50 mm) běží po dráze ve tvaru klínu a zejména jeho hřbet pak umožňuje vybrušování křivkových tvarů nebo okenních rámů.
Do obliby přicházejí i brusky s ještě užším pásem (6–20 mm), běžícím po vysunutém rameni přes kladku malého průměru; ty umožňují broušení v místech, kam se jiná bruska nedostane. Dokážou nahradit rašpli nebo pilník, a proto se označují jako pásový pilník nebo prstová bruska. Základním nástrojem, který rozhoduje o výkonu a kvalitě práce, jsou výměnné brusné pásy.
Nekonečné brusné pásy mají několik vrstev. Brusná zrna se zrnitostí odpovídající druhu práce (hrubování, hlazení) jsou s nosným textilním pásem spojena speciálním pojivem. Obvykle bývají ještě opatřeny krycím lakem, bránícím předčasnému zalepení zrn opracovávaným materiálem, zejména když jde o broušení nátěrů. Stejně jako brusné papíry a plátna se označují číslem zrnitosti (P), od nejhrubších (P 20) po nejjemnější (P 400). Číslo odpovídá měrné velikosti zrna v mikrometrech. Pásy s nejhrubším zrnem jsou určeny na odstraňování starých nátěrů a rzi, nejjemnější na dokončovací broušení a přebrušování laků. Použité brusivo a pojivo pak rozhodují o tom, zda je pás vhodný k broušení dřeva, kovů nebo plastů, k broušení za sucha nebo za mokra. Na dřevo vystačí pásy s umělým korundem, na kovy a jiné tvrdé materiály je nutné použít zrna karbidu křemíku nebo diamantové brusivo. Výrobci se starají o prodloužení jejich výdrže novými technologiemi. Například zrna takzvaných strukturovaných brusiv se lámou pod určitými úhly tak, aby docházelo k samoostření – ulámané hroty zrn automaticky nahradí nově vzniklé brusné hrany a hroty. Aby se uživatel snadněji orientoval, používají někteří výrobci barevné rozlišení pásů. Na dřevo jsou určeny červené korundové pásy (RedWood), na ocel modře zbarvené zirkokorundové (BlueMetal) a podobně.
Na rozdíl od profesionálních pásových brusek s příkonem kolem 1 200 W a hmotností nad 5 kg uspokojí kutily menší kompaktní brusky s pásem širokým 65 nebo 75 mm, které vystačí s přík
V naší poradně s názvem KULAJDA - KLUCI V AKCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslav.
Omlouvám se, ale s kulajdou to nemá nic společného, ale jiný mail jsem nenašel: prosím proč se brambory servírují se slupkami? Kdysi se loupaly. Má to vztah k mykotoxinům apod. Já poprvé v životě viděl servírovat brambory se slupkami v SSSR v r 1984, to jsem se ale domníval, že jsou chudí (bylo to v "kolektivnoj kvartire"), čili 2-3 rodiny v paneláku 3+1. Proč prosím se servírují neoloupané? Mně to při pokus to sníst trochu vázne vkrku.
MB
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Brambory se slupkou jsou z výživového hlediska lepší, než loupané. Proč? Protože slupka obsahuje velké množství vlákniny.
Polovina vlákniny z celé brambory je právě ve slupce. Vláknina pomáhá předcházet zácpě a může snížit riziko rakoviny tlustého střeva, srdečních chorob a cukrovky 2. typu. Vláknina také pomáhá udržovat zdravou váhu. Konzumace potravin s vlákninou pomáhá předcházet náhlému poklesu krevního cukru, který může způsobit hlad a vést k bezduchému mlsání.
Brambory se běžně servírují se slupkou, když jsou pečené. Je to obvyklé jídlo české kuchyně bez ohledu na sociální vrstvu. Pečenou bramboru ve slupce dostanete i v drahé restauraci na Staroměstském náměstí v Praze jako přílohu za úctyhodných 100 Kč.
Phomopsis juniperivora – rezavění túje – objevuje se převážně na jaře a na podzim, u dvou- až čtyřletých rostlin, na výhonech se začnou tvořit žluté skvrny, které potom zhnědnou, ale neopadají. Jedná se vlastně o houbové onemocnění, které přezimuje v odumřelých výhonech. Infekce se množí převážně za vyšší teploty a vlhkosti.
Hnědnutí a odumírání výhonků – napadeny jsou hlavně oslabené rostliny při nedostatku světla a živin, při nevhodném stanovišti nebo nadměrné zálivce.
Didymascella thujina – na nejmladších výhonech se objevují hnědnoucí lístky, při silnějším napadení mohou odumírat celé výhony.
Kabatina thujae – jedná se o houbové onemocnění, hnědnutí jednotlivých šupinových lístků nebo jen špiček výhonů, na kterých se objevují černé plodničky, houba přezimuje v napadených výhonech, mohou odumírat celé rostliny.
Pestalotia funerea – houbové onemocnění, vyskytuje se na šupinatých lístcích túje, projevuje se nejprve žloutnutím vrcholků výhonů a poté hnědnutím a následným padáním rostlin, přenáší se vodou a hmyzem.
Molovka zeravová (Argyresthia thuiella) – drobný motýlek s rozpětím křídel 8 mm, housenky jsou 3,5–5 mm velké, mají černo-zelenou nebo hnědo-zelenou barvu, zavrtávají se do koncových částí letorostů, vrcholky hnědnou a snadno se lámou, napadení má vliv pouze na vzhled, málokdy rostlina odumře celá.
Brouk Lamprodila festiva, původem ze Středomoří, který se invazně šíří Evropou i západní Asií. Tento druh krasce žije skrytě v substrátu pod stromy, odkud v noci vylézá po kmeni stromu a za šupiny kůry klade vajíčka. Z vajíček se líhnou malé larvy, které vyžírají lýko. Napadené části pak začínají žloutnout a usychat, podobně jako když smrkové lesy usychají kvůli působení lýkožrouta smrkového. Suché větve by proto měli lidé odříznout a spálit, nikoli vyvážet na skládky, odkud by se mohli krasci dál šířit.
V naší poradně s názvem PROČ SE KROUTÍ PLODY OKUREK HADOVEK VE SKLENÍKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vojtěch Kůra.
Proč se kroutí okurky hadovky jsem se nikde nedozvěděl - Kůra.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na vině bývají nejčastěji problémy s opylováním. I když je ve vaší zahradě spousta opylovačů, podmínky nemusí být vhodné pro zajištění úplného opylení. Pokud nejsou květy okurek opyleny, plodí se z nich křivé okurky. Aby byl pyl potentní, vyžaduje polovlhké a teplé podmínky, a když je příliš sucho a horko nebo se během kvetení vyskytnou dlouhodobé deště, nemusí být vaječníky okurek plně opyleny. Chcete-li dosáhnout lepších výsledků opylení, můžete okurky opylovat ručně. Jak na ruční opylování a mnoho dalších odpovědí na to, proč se kroutí okurky hadovky naleznete zde: https://www.ceskenapady.cz/…
Odborná literatura uvádí, že stromy po řezu dobře obrůstají, ale řez se u katalp provádí spíše výjimečně, obvykle se odstraňují jen suché a poškozené větve. Nedoporučuje se odstraňovat více než jednu třetinu koruny najednou. Rány jsou zamazávány bílým, respektive světlým Latexem či Balakrylem.
Při ořezávání stromů katalpy není načasování rozhodující - není třeba se obávat nemocí ani hmyzu jako u jiných druhů stromů. Katalpu můžete prořezat kdykoli, je jí to jedno. Možná jediná věc se týká mízy. Míza začíná téct na konci zimy / brzy na jaře a proto bude lepší z estetických důvodů počkat, až na pozdější jaro. Jinak hrozí, že míza může vytéct ze zářezů. Mimo tento estetický nedostatek neexistuje žádný jiný důvod čekat, pokud jde o zdraví samotného stromu.
Jsou to stromy s nízko nasazenou korunou, řídce větvené s tlustými větvemi a s širokou dření, často s listy po třech v přeslenu (zejména na bujných výhonech). Řezné rány na těchto tlustých větvích jsou náchylné k namrznutí, dost rychle vysychají a podléhají hnilobám. Katalpy řadíme mezi stromy se slabou schopností kompartmentalizace. Jejich kmenová a korunová výmladnost je zejména v mládí poměrně vysoká, s přibývajícím věkem se však snižuje. Proto můžeme v jistých případech přistoupit i k citlivé redukci horizontálních, zdravých, tlustých, ale velmi křehkých větví, které se často lámou nejen ve větru, ale i pod vlastní vahou. Reakce katalp na tento typ odlehčovacího řezu je poměrně dobrá, často vytvářejí dostatek výmladků v blízkosti vedených řezných ran.
Dusíkatá hnojiva jsou látky, které se rostlinám dodávají, aby rostly rychleji. Rostliny dusík nevylučují, ale plně ho využívají k růstu. Rostliny, které byly hnojeny dusíkatými hnojivy, poznáme podle velkého vzrůstu, velkých listů, ale takovéto rostliny se lehce ve větru lámou a jsou málo celkově odolné.
Amoniak NH3 a jeho sloučeniny jsou jedním z nejvyužívanějších hnojiv v zemědělství. Vyrábí se přímou syntézou z plynů, takzvaným Haberovým procesem. Plynný amoniak v poslední době nahrazuje freony v chladírenství.
Dusičnan amonný NH4NO3 je další často používané hnojivo bohaté na obsah dusíku. Dnes se však stejně jako síran amonný (NH4)2SO4 a dusíkaté vápno neboli kyanamid vápenatý CaCN2 využívá méně. Dusičnan amonný se také používá k výrobě výbušnin, bengálských ohňů a samozápalných směsí.
Močovina (NH2)2CO neboli diamid kyseliny uhličité se jako hnojivo v poslední době využívá stále více. Její výroba je nenáročná a velmi levná. Močovina se také používá k výrobě kopolymerů, jako jsou například močovinoformaldehydové pryskyřice.
Ostatní dusičnany využívané jako hnojiva nejsou samy o sobě významné. Používají se hlavně ve směsi s dalšími látkami a vytvářejí tak komplexní hnojiva. Například dusičnan sodný NaNO3 a dusičnan draselný KNO3.
Zda jsou houby správně usušené, poznáte tak, že při dotyku hezky chrastí a snadno se lámou. Teď už jen stačí správně je uskladnit. Nejvhodnější je uložit usušené houby do vzduchotěsných sklenic nebo látkových pytlíků a uložit je na chladném, temném místě. Vařit z nich potom můžete i několik let, stačí je před použitím na chvíli namočit do vody či mléka. Skvělé je také koření vytvořené z najemno natlučených usušených hub, které perfektně doladí každé vaše jídlo.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
