Jedná se o produkt rostlinného původu. Pyl neboli pylová zrna jsou samčí pohlavní buňky vyšších kvetoucích rostlin vznikající v prašnících, které po dozrání prasknou a uvolní tak pylová zrna do okolí. Aby se pylová zrna dostala na bliznu květu stejného botanického druhu, je pyl rozšiřován větrem, vodou nebo živočichy, z nichž nejvýznamnějším je právě včela. Pro každou rostlinu je typické, že se její pylová zrna liší od pylu jiných rostlinných druhů, a to velikostí, tvarem, barvou a povrchovou strukturou. Pro včelu má pyl velký význam – je to výživa. Ačkoliv největší a nejdůležitější význam včely v přírodě spočívá v opylování rostlin, pyl je pro samotné včely zdrojem potravy bohaté na bílkoviny, minerály a vitamíny.
Při sběru pylu létá včela z květu na květ a sbírá pyl, který formuje do tvaru hrudek označovaných jako pylové rousky (4–10 mg), které odnáší do úlu na posledním páru nohou. Po příletu do úlu uloží létavky rousky pomocí chitinových trnů na druhém páru nohou do buňky a úlové včely pyl v buňce udusají hlavičkami. Ve chvíli, kdy včely naplní buňku ze 2/3, zalijí ji medem a v buňce proběhnou anaerobní konzervační procesy za vzniku organických kyselin, které s oxidem uhličitým zajistí dlouhou trvanlivost pylu až na jeden rok. Na průběhu biochemických procesů v buňce se podílí metabolismus a enzymy pylového zrna, výměšky včelích žláz a mikroorganismy (kvasinky, bakterie). Výše zmíněnými procesy se z květového pylu v podobě rousky stává pyl plástový, který tvoří základní výživu včelího plodu, je tmavší barvy, pastovité konzistence, příjemné vůně a nakyslé chuti.
Složení pylu se dá rozdělit podle obsahu výživných látek do tří skupin a to:
dobré pyly z vrby, ovocných stromů, kaštanů, břečťanu, hořčice, máku, jetele a řepky;
střední pyly z lísky, topolu, olše, javoru, chrpy a jiných květin;
špatné pyly z jehličnatých stromů.
Využívat se dají pylové rousky i plástový pyl v čerstvém nebo sušeném stavu. Můžeme je smíchat s medem, marmeládou, tvarohem, rozpustit v mléce nebo ovocných šťávách. Pyl působí při zánětech horních cest dýchacích, nachlazení, senné rýmě, má antimikrobiální účinky, užívá se při arterioskleróze, zvyšuje tvorbu hemoglobinu, působí na chudokrevnost, ovlivňuje mírnou formu vysokého krevního tlaku, působí při hyperplazii prostaty, zánětech močových cest, podporuje plodnost, ovlivňuje potenci, podporuje růst vlasů a nehtů, léčí ekzémy a vyrážky, zlepšuje zrak, působí pozitivně při onemocnění nervů, endokrinních chorobách, při rekonvalescenci po mozkové příhodě, při chorobách žaludku, dvanáctníku, jaterních potížích a chorobách, upravuje
V naší poradně s názvem RAKYTNÍK - JEHO PĚSTOVÁNÍ A VYUŽITÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Romana Boxanová.
Dobrý den,
Mohu se zeptat jak se pozná samec a samice rakytníku? Jaký je rozdíl? Děkuji Boxanová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Když se rostliny rakytníku pěstují ze semen, je vlastně nemožné rozeznat, zda jsou samčí nebo samičí po dobu 3-4 let po vysetí, dokud se jim nevytvoří poupata. Z tohoto důvodu se rostliny rakytníku obvykle množí z řízků nebo pomocí výhonků z mateřských rostlin spíše než ze semen. Řízky jsou vždy stejného pohlaví jako rostlina, ze které jsou odebrány.
Samec vytváří nahnědlé květy, které produkují větrem distribuovaný pyl. Samčí květy mají okvětí složené ze 2 volných blanitých kališních lístků, obsahují 4 tyčinky a jsou uspořádány v drobných hlávkách. Oproti tomu samičí květy mají kalich trubkovitý, zakončený 2 laloky, obsahují jediný jednopouzdrý semeník a jsou uspořádány v drobných hroznech.
Včela medonosná (latinsky Apis mellifera) žije ve velkých společenstvech, která jsou tvořena mnoha tisíci jedinců. V hnízdě žijí vždy tři kasty, jimiž jsou plodná samička (matka), samečci (trubci) a dělnice. Životní cyklus včely medonosné začíná vždy, když královna naklade do každé buňky po jednom vajíčku. Z oplozených vajíček se pak vylíhnou dělnice a matky, z neoplozených trubci. Po třech dnech se z vajíček vylíhnou malé larvičky, které jsou po první čtyři dny krmeny výživnou mateří kašičkou, v pozdější době pylem a nektarem. Během následujícího týdne larvy rychle rostou, několikrát se svlékají, a když téměř vyplní celou buňku, včely ji zavíčkují voskem. Larva se zakuklí a později se přemění v dospělou včelu. Po vylíhnutí se činnost včely medonosné mění vždy po několika dnech. Nejdříve čistí hnízdo, pak krmí larvy. Po jedenáctém dnu začínají včele žlázy na zadečku vylučovat šupinky vosku, takže může stavět v hnízdě plásty. Od šestnáctého do dvacátého dne života včela přijímá od létajících včel nektar a pyl, který ukládá do zásob v podobě medu. Přibližně dvacátý den včela konečně opouští úl a zdržuje se nějaký čas před jeho vchodem, kde se učí orientovat a zároveň úl hlídá. Od jedenadvacátého dne života již létá po okolí, přináší pyl, nektar, vodu a předává je mladším včelám v hnízdě.
Včely medonosné vyhledávají pro svá hnízda dutiny ve stromech, vchody do jeskyň či místa pod skalními převisy. V současnosti většina včelstev sídlí v umělých úlech. V době květu na jaře a v létě vyletují včely za teplých dní z úlů a sbírají v okolí vodu, pyl, nektar, sladké šťávy z poraněných stromů nebo medovici.
Včela medonosná saje nektar sosákem dlouhým šest milimetrů a pak si jej ukládá do váčku (medný váček), který je od žaludku oddělen česlem, to znamená že nasátý nektar nepřijde do trávícího systému včely medonosné. Pyl včela stírá z květů svým ochmýřeným tělem a poté jej předníma nohama zkartáčuje do prohlubní na holeních zadního páru nohou.
Včely produkují mimo med i sladkou hmotu. Tu zpracovávají z nektaru nebo medovice tím, že ji obohacují látkami vlastního těla, uskladňují v plástech, zahušťují, přikrývají voskovými víčky a nechávají dozrát. Včely produkují ještě další látky, které lze využít především v medicíně a kosmetice. Jedná se především o včelí vosk, mateří kašičku a propolis. Vosk vzniká ve voskotvorných žlázách včel. Jedná se o přestavbu cukrů a pylu v trávicím a voskotvorném ústrojí. Vosk je stavební materiál pro výrobu včelích plástev se známými šestihrannými buňkami, ve kterých se vyvíjí nová generace včelstva nebo
V naší poradně s názvem PROČ SE KROUTÍ PLODY OKUREK HADOVEK VE SKLENÍKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vojtěch Kůra.
Proč se kroutí okurky hadovky jsem se nikde nedozvěděl - Kůra.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na vině bývají nejčastěji problémy s opylováním. I když je ve vaší zahradě spousta opylovačů, podmínky nemusí být vhodné pro zajištění úplného opylení. Pokud nejsou květy okurek opyleny, plodí se z nich křivé okurky. Aby byl pyl potentní, vyžaduje polovlhké a teplé podmínky, a když je příliš sucho a horko nebo se během kvetení vyskytnou dlouhodobé deště, nemusí být vaječníky okurek plně opyleny. Chcete-li dosáhnout lepších výsledků opylení, můžete okurky opylovat ručně. Jak na ruční opylování a mnoho dalších odpovědí na to, proč se kroutí okurky hadovky naleznete zde: https://www.ceskenapady.cz/…
Jedná se o péči v podletí, která podporuje přirozené děje ve včelstvu. Začíná po posledním medobraní a jde vůbec o nejdůležitější včelařské úkony, na nich totiž záleží, jestli včely přezimují jako dobře opatřené a silné včelstvo. Tato péče zahrnuje důkladnou prohlídku včelstva, přípravu zimního sediska, doplnění zásob na zimu a opatření proti varroáze. Ten, kdo poprvé posuzuje stav včelstva, by měl vědět, že v každém včelstvu se nalézají různé plásty. Plásty dělíme na zásobní (obsahují med nebo pyl), plodové (je zde plod) a souše (prázdné plásty). V pozdním létě plodiště tvoří většinou dva nástavky. Včelstvo by mělo mít v každém plodišti čtyři až pět plodových plástů, dohromady tedy obsednuto nejméně osm plástů. Pak si můžeme být jisti, že máme výkonnou matku a včelstvo je dost silné. V případě, že tomu tak není, můžeme včelstva zrušit nebo spojit.
Staré tmavohnědé plásty musíme vyřazovat a dát roztavit, protože jsou méně kvalitní. Toto je i prevencí proti zavíječi voskovému, což je motýl, který proniká do úlů a do úložných prostor plástů. Jeho housenky ničí včelí dílo. Napadené plásty můžeme ošetřit sirnými knoty.
Včely během léta snášejí pyl a nektar. Pyl se ukládá a nektar zpracovává na med. Med včely přijímají, aby pokryly potřebu energie a tepla, pyl potřebují k vytvoření zásob tuků a bílkovin a krmí jím plod. Jedno včelstvo v zimě spotřebuje průměrně 15 kg krmiva. Proto za odebraný med dáme včelám náhradu, a to připraveným cukerným roztokem.
Za krásných říjnových dnů můžeme pozorovat mladušky, které vyletují do okolí česna a vyprazdňují výkalový vak. Létavky hledají pyl a nektar. Ke konci října pomalu včely končí se snůškou, protože kvete už jen pár stromů a křovin. Plodové hnízdo se z několika tisíc buněk rychle zmenší. Koncem měsíce včely většinou úplně zastaví plodování. Včelstvo má průměrně deset tisíc jedinců, ovšem existují i výjimky. Kritická dolní hranice je pět tisíc jedinců.
Včely před zimou není třeba uteplovat, musí mít zachován kontakt s vnějším prostředím, protože díky němu regulují svůj životní cyklus. Včelstva bychom měli nechat přezimovat nad mřížkovým dnem. Otevřené dno omezí plodování, případně brání příliš časnému rozšiřování. Mimo toho se čerstvý vzduch zdola postará o to, aby se na plástech nevytvářela plíseň. Izolované víko zabrání úniku tepla nahoru.
Chceme-li zabránit varroáze, můžeme v zásadě použít dva způsoby – biotechnický a chemický. K biotechnickým opatřením patří pravidelné vyřezávání zavíčkovaného trubčího plodu na jaře, vytváření oddělků a chladné přezimování. Při chemickém boji nasazujeme především organické kyseliny a syntetické medikamenty. Používání syntetických léčiv má sestupnou tendenci, u roztoče totiž vypěstovává odolnost. Při chemickém boji se prosazují organické kyseliny (kyselina mravenčí, mléčná a šťavelová).
Ve svém příspěvku NERODÍCÍ HRUŠKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Kvapilova.
Možná pouze chybí "opylovač". Některé stromy potřebují ve svém okolí jiný strom jehož pyl "oplodní " květy. Jedna odrůda hrušně prý potřebuje strom těch menších zelených rynglí aby plodila. Možná je to váš problém. Je potřeba zjistit odrůdu a zasadit vhodného "kamaráda ".
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jan.
Děkuji za reakci ale řešen je pouze v naroubovani a To se musím nejdříve naučit.S pozdravem Honza.
Toto období začíná zpravidla v druhé polovině srpna.
Jen od jara do plného léta žijí ve včelstvu tři včelí kasty (jedna matka, několik stovek trubců a třicet až padesát tisíc dělnic). Dělnice vykonávají veškeré činnosti nezbytné k přežití, jako je sběr nektaru a pylu, přinášení vody, stavba plástů, péče o plod, čištění a obrana. Matka zajišťuje kladení vajíček, soudržnost včelstva a dělbu práce v něm. Trubci oplodňují mladé matky, což je jejich jediný úkol. V období vrcholícího léta, kdy se začne projevovat nedostatek snůšky, začnou dělnice trubce z úlů vyhánět. Včelstvo je na podzim a zimě výhradně samičí.
Včely se již v období vrcholícího léta připravují na chladné roční období. V podletí se vytváří hranice mezi letními a zimními včelami. Líhnoucí se dělnice jsou dlouhověké, zachovávají společenství přes zimu a jsou prvními aktivními včelami na jaře. Proto začíná z biologického hlediska nový včelařský rok.
Délka života včely medonosné závisí především na tom, zda se narodila jako letní, nebo zimní včela, což se projevuje péčí o plod. Letní včela se dožívá jen tří až šesti týdnů, pracuje a stará se o plod. Úkolem zimní včely je najíst se dosyta a vydržet přes zimu. Zimní včely se dožívají zpravidla pěti až šesti měsíců, mohou se dožít i devíti měsíců. K přežití zimních včel je potřeba dostatečná zásoba. Aby včelstvo úspěšně přezimovalo, musí mít na počátku zimy nejméně deset tisíc jedinců.
Péče v podletí podporuje přirozené děje ve včelstvu. Začíná po posledním medobraní a jde vůbec o nejdůležitější včelařské úkony – na nich totiž záleží, jestli včely přezimují jako dobře opatřené a silné včelstvo. Tato péče zahrnuje důkladnou prohlídku včelstva, přípravu zimního sediska, doplnění zásob na zimu a opatření proti varroáze. Ten, kdo poprvé posuzuje stav včelstva, by měl vědět, že se v každém včelstvu nalézají různé plásty. Plásty dělíme na zásobní (obsahují med nebo pyl), plodové (je zde plod) a souše (prázdné plásty). V pozdním létě plodiště tvoří většinou dva nástavky. Včelstvo by mělo mít v každém plodišti čtyři až pět plodových plástů, dohromady tedy obsednuto nejméně osm plástů. Pak si můžeme být jisti, že máme výkonnou matku a včelstvo je dost silné. V případě, že tomu tak není, můžeme včelstva zrušit nebo spojit.
Staré tmavohnědé plásty musíme vyřadit a nechat roztavit, protože jsou méně kvalitní. Tento zákrok je i prevencí proti zavíječi voskovému, což je motýl, který proniká do úlů a do úložných prostor plástů a jehož housenky ničí včelí dílo. Napadené plásty můžeme ošetřit sirnými knoty.
Doplnění zásob na zimu: včely během léta snášejí pyl a nektar. Pyl se uk
V naší poradně s názvem ČMELÁK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Čmelín nemám, ale mám dotaz. Před 14 dny se u nás v Ostravě na zahradě objevil čmelák, který vypadá jak by byl celý posypaný pylem. Začali jsme mu říkat špindíra. Dnes se objevilo více těchto čmeláků. Nezdá se mi to normální. Fotka čmeláka mi nešla vložit . Děkuji za odpověď jedné zvědavé ženské.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
To, co vidíte na čmelákovi, zřejmě není pyl, ale piliny. Někde poblíž je kus suchého dřeva, ve kterém si čmeláci hloubí chodbičky, kde pak přezimují. Vykutaný materiál jim ulpívá na jejich tělech a díky tomu vypadají, jako by byli zaprášení.
Zdá se, že nerovnoměrné opylení je hlavním viníkem ohýbání a kroucení okurek. I když je ve vaší zahradě nebo skleníku spousta opylovačů, podmínky nemusí být vhodné pro zajištění úplného opylení. Pyl vyžaduje polovlhké, teplé podmínky, aby byl co nejlepší, a když je příliš sucho nebo se během kvetení vyskytnou dlouhodobé deště, nemusí být vaječníky okurek plně opyleny. Přitom květy okurek musí být plně opyleny, aby se vytvořily plně vyvinuté plody. I když se včely květům okurek vyloženě nevyhýbají, tak se zdá, že nejsou příliš bláznivé do jejich květů. Chcete-li dosáhnout lepších výsledků opylení, můžete okurky opylovat ručně, ale pokud je počasí proti vám, plody se mohou stále zvlnit.
Možným řešením je doplnit svoji zahradu nebo skleník o květiny, které pomohou přilákat více opylovačů. Šalvěj, sedmikrásky, krásenka zpeřená, echinacea jsou jen částí toho vhodného. Nejen, že vypadají pěkně, ale některé jsou také jedlé jako levandule a měsíček. Včely mají citlivý čich i za letu. Včely cítí květiny nebo toxiny ze vzdálenosti nejméně 4 km. Takže výsadba květin s příjemnou vůní může být přínosem pro vás, vaši zahradu a včely! Případně se vyhněte nevonným odrůdám, jako jsou jiřiny, mák a červený ibišek. Také se vyvarujte používání vonných olejů nebo svíček, jako je máta, levandule, eukalyptus, citronelový, citronový a limetkový olej kolem vaší zahrady během denních hodin nejvyššího opylování. Odradili byste tím včely. Rostliny samotné nepředstavují problém, ještě lépe, když kvetou!
Nikdy není na škodu vyjít si na zahradu nebo do skleníku a postarat se o opylení sami. Ať už máte zahradu s opylovači nebo ne. Je to skvělá příležitost odhalit škůdce nebo choroby v raných stádiích, takže můžete snadno použít včasnou léčbu.
Samičí květy rostou na delších stoncích, z nichž se vyvinou plody, zatímco samčí květy rostou v menších hroznech bez podlouhlého stonku. Opylování se provádí ráno před poledním žárem, který ničí pyl. Někteří hybridi mohou nejprve vyslat samičí květy. V takovém případě je v pořádku použít k opylení pyl z jiné odrůdy, třeba z tykve, ale uchování semen z těchto plodů nepovede k růstu výsledné odrůdy kvůli křížovému opylení.
Zde je k dispozici mnoho video návodů, kde můžete dobře vidět, jak přesně opylování okurek provádět: opylování okurek video.
Opylení je přenos pylu ze samčí tyčinky na samičí pestík. Pokud dojde ke spojení samčích a samičích částí stejného druhu, dochází k opylení a následně k tvorbě semene. K opylení může dojít různými způsoby, například zvířaty nebo větrem. Květiny přitahují hmyz svým sladkým nektarem. Některý hmyz se tímto nektarem živí a tím, že přelétá z jedné rostliny na druhou, pyl přenáší a rostliny opylovává. K opylení může dojít také tím, že vítr pyl rozfouká a zanese do dalších květů. Květy opylené hmyzem bývají pestrobarevné a silně voní, kdežto rostliny opylené větrem, jako jsou trávy, mají květy často malé a bez lístků.
Pokud dojde k opylení kvetoucí rostliny, začnou se uvnitř květu tvořit semena. Semena rostlin se postupně vyvíjí. Plod obklopuje semeno a vyrůstá z něho například jablko, hruška nebo fazolový lusk. První fáze růstu u plodu rostlin z osiva se nazývá klíček. V případě, že má semeno dostatek slunečního světla a vody, vyklíčí a rostlina začíná růst.
Kvetoucí rostliny jsou děleny na dva základní systémy, a to kořenový a nadzemní. Oba dva systémy jsou propojeny tkáněmi, které vedou od kořenu až po květ. Kořeny umožňují rostlině získávat vodu a živiny z půdy, zelené výhonky umožňují proces fotosyntézy. Jednou z dalších částí kvetoucí rostliny je květ.
Květ a jeho části
Hlavním cílem květu je podpořit opylení a tvorbu semene. Květ se dělí na čtyři hlavní části:
kališní lístek – chrání květ, má strukturu listu a zelenou barvu;
okvětní lístek – barevná a vonící část květu;
tyčinka – část květu poskytující pyl, dále se dělí na vlákno (stonek) a prašník (vak umístěný na špičce vlákna, obsahuje pyl);
pestík – skládá se ze stigmatu, stylu a vaječníků.
Za samčí část rostliny je považována tyčinka a za samičí pestík. Samčí obklopují samičí části, jsou uspořádány v kruzích od vnějších okvětních lístků po vnitřní vaječníky. Květiny, které obsahují tyčinky i pestík, jsou označovány za dokonalé rostliny, pokud chybí buď tyčinky, nebo pestíky, jsou květiny takzvaně nedokonalé.
Další části rostlin
Kořeny
Pro všechny rostliny jsou kořeny velmi důležité. Udržují rostlinu upevněnou v zemi a získávají živiny z vody a půdy. Živiny i voda jsou absorbovány malými kořenovými chloupky, které vyrůstají z kořenového systému. Ne všechny kořeny jsou vždy v zemi, u některých rostlin jsou kořeny na povrchu.
Stonek
Stonek umožňuje proudění vody a živin do celé rostliny.
Listy
Listy jsou části rostliny, jimiž je získávána světelná energie a oxid uhličitý, které jsou potřebné pro fotosyntézu, při níž je uvolňován do vzduchu kyslík. Listy mohou mít různé tvary, převážně se ale skládají z těchto částí:
čepel – plochá, prodloužená část listu;
žíly – jsou v celé délce čepele a dodávají vodu a živiny;
řapík – krátký stonek, který spojuje list se stonkem.
Včely mají hnědé hubené tělíčko se žlutými až oranžovými vodorovnými pruhy, které je téměř všude ochmýřené. Hlava včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra. Po boku temene hlavy má včela dvě složené oči a na vrcholu temena tři jednoduché oči, které jsou rozmístěny do tvaru trojúhelníka, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Ve srovnání s lidským okem včely hůře rozlišují barvy. Například špatně rozeznávají červenou barvu. Na rozdíl od člověka však včela vidí ultrafialové barvy, čehož náležitě využívá při hledání květin. K vidění používá pouze složené oči, jednoduché oči využívá pouze na světelné dráždění. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temene tenká brázdička, která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, díky kterým včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13 článků. Nejdelší je základní článek tykadla (násadec), kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla (bičíky). U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11 článků. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Dalším orgánem, který lze u včely nalézt, je sosák. Ten včela využívá k nasátí nektaru či medovice. Nektar následně smíchá s enzymy a v zavíčkovaných plástech podobných těm, kde se líhnou nové generace, z nich vzniká med. Včely se též mohou chlubit kusadly. Největší kusadla má královna. V jejich těsné blízkosti je žláza, pomocí které královna vylučuje mateří látku. Stejnou žlázou dělnice vylučují látku na změkčení vosku. Trubci ji nemají. Včely používají kusadla jako párový uchopovací či hnětací orgán.
Hruď má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu (křídel a nohou). Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stadiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stadiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a byl využit na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď, středohruď, zadohruď a přesunutý kroužek. Včela má 3 páry nohou, které včele slouží k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu a čištění tykadel. Nesou též chemick
Jedná se o produkt živočišného původu. Důležitým zdrojem potravy ve včelstvu je krmná šťáva, kterou je také mateří kašička. Tato krmná šťáva se tvoří v hltanových žlázách včelích dělnic – kojiček. Tyto žlázy jsou uloženy v hlavě dělnic. Produkují sekret, který je bohatý na proteiny. Mimo to je krmná šťáva dále dělnicemi obohacována také o výměšek kusadlových žláz, který má spíše tukovou povahu. Rozlišujeme dva typy krmné kaše: dělničí a mateří kašičku. Larva budoucí včelí matky je krmena mateří kašičkou, což je krmná kaše tvořená sekretem hltanových a kusadlových žláz v poměru 1 : 1, podávaná celé larvální období. V dospělosti zajišťuje krmení matky mateří kašičkou skupinka 8 až 16 včel, které se nazývají kojičky. Rozdílná kvalita a složení dělničí a mateří kašičky má vliv na vývojové, morfologické a věkové rozdíly mezi včelí dělnicí a matkou (dělničí je v poměru 3 : 1, mateří je v poměru 1 : 1).
Základem pro tvorbu mateří kašičky je pyl, z něhož se během trávení vytvoří látky jako proteiny, aminokyseliny, tuky, nukleotidy, vitamíny a cukry, které se hemolymfou včelích dělnic transportují do hltanových žláz a stávají se nezbytnou složkou mateří kašičky. Ta má bílou až nažloutlou barvu, vůně je kořeněná až štiplavá.
Mateří kašička se skládá z vody, cukrů (monosacharidy, disacharidy, trisacharidy), proteinů, lipidů (mastné kyseliny, steroly, tuky), minerálních látek (draslík, vápník, sodík, zinek, železo, měď, mangan, hliník, křemík, fluor, síra), vitamínů (A, B, C, D, E) a dalších látek (fosfáty).
Mateří kašičku můžeme konzumovat přímo v nativní formě. V tomto případě se kaše uchovává v injekčních stříkačkách v lednici. Dále se užívá lyofilizovaná mateří kašička, která projde procesem lyofilizace, kdy se hluboce zmrazí a následně suší. Takto vznikne bílý až nažloutlý prášek, který se stává součástí ampulí, pilulek, dražé a dalších přípravků s mateří kašičkou. Mateří kašičku lze také mísit s medem, současně můžeme přidat i propolis nebo pyl. Účinky mateří kašičky jsou antibiotické, protizánětlivé, antivirové, antimykotické, stimulující, celkově regenerační. Mateří kašička může být podávána také ženám v klimakteriu, kdy vyrovnává hladinu ženských hormonů a zmírňuje doprovodné potíže. Podobně působí také u potíží s prostatou u mužů. Regeneruje pokožku, má vliv na kožní jizvy, kožní vředy, lze ji použít při léčbě trudovitosti obličeje, ekzémů, akné i lupénky (kombinace s propolisem). Působí proti senescenci (stárnutí). Využívá se k léčbě psychoneuróz, paranoie, nervového vypětí, stavů po mozkových příhodách, nedokrevnosti mozku, degenerativních onemocněních mozkové tkáně, epilepsie, deprese a duševních otřesů, obrny
Když teplota vzduchu vystoupá nad šest stupňů Celsia, aktivita včel roste. Některé dělnice začnou připravovat buňky pro nastávající čas plodování. Jednotlivé včely se uvolňují z chumáče a podnikají první prolety. Z blízkého okolí přinášejí vodu, které je v úlu nezbytně zapotřebí. Jestliže venkovní teplota stoupne nad deset stupňů Celsia ve stínu, můžeme počítat s hromadným proletem včel. Včely v malých skupinách opouštějí úl. Důvodem je, že se potřebují vyprášit. Po celou zimu se ve výkalovém váčku ukládaly nestrávené zbytky potravy.
Včelař by měl na počátku tohoto období instalovat napajedla, odstranit ochranné pomůcky, informovat sousedy a zhodnotit úmrtnost.
Péče včely medonosné o plod a potomstvo je v říši hmyzu zcela ojedinělá. O potomstvo se stará jedna jediná včela samičího pohlaví (matka – královna). Ta je oplodněna jednou v životě a ze semene zásob může po dobu několika let oplodňovat desítky tisíc vajíček. Z oplozených vajíček se líhnou dělnice, z neoplozených (což je cílené) se líhnou trubci. Dělnice podle svého stáří přebírají úlohy v péči a ochraně dorostu. Mladušky, takzvané krmičky, plod krmí a ošetřují. Další dělnice (létavky) jsou odpovědné za to, že v úlu bude dostatek vody. Jiné včely se starají o to, aby se v plodišti udržela ideální teplota kolem třiceti pěti stupňů Celsia. Vývoj plodu dělnice trvá 21 dnů a trubce 24 dnů.
Včely jsou stavitelé stejně pilní jako geniální. Každý plást se skládá ze dvou vrstev buněk, obrácených k sobě zády. Vychází se z velmi tenkých zavěšených voskových mezistěn, na které jsou z obou stran dostavovány šestiúhelníkové buňky. Zavíčkované buňky s medem poznáme podle mléčně bílého lesku, buňky s pylem podle různé barvy.
Období mezi hromadným proletem a počátkem květu ovocných stromů je pro každého včelaře napínavé i obtížné zároveň. Včelař ví, že včelstvo potřebuje dostatek potravy a pylu, nedaleký zdroj vody, první čerstvý pyl a nektar a výkonnou matku. Zásahy do včelstva v této době se téměř vždy ukážou jako škodlivé a mělo by se od nich raději upustit. Jestliže je v časném předjaří vidět u česna srážející se vodu, znamená to, že včelstvo už ploduje. Pokud je do úlu přinášen pyl, necháme včelstvo v klidu, protože to je dobré znamení.
Pokud zjistíme, že včely mají málo zásob (odhadem nadzvednutím úlu), musíme přistoupit k přikrmení medocukrovým těstem.
Jarní prohlídku provedeme, až teploty stoupnou nad šestnáct stupňů Celsia, měla by se uskutečnit za slunného dne a měla by sloužit k tomu, aby se ověřily zásoby, odhadla síla včelstva a jeho rozšíření.
Nabídka pylu ve volné přírodě vyvolá intenzivnější kladení vajíček, a tím také zvýšenou péči o plod. Zimní chomáč se již rozpustil. To opět vyžaduje větší spotřebu potravy ve formě glycidů. Pro včelstvo je v březnu/dubnu nejlepší potravou invertovaný cukr, který včely dostaly na podzim. Včelstvo si z těchto zimních zásob odebírá podle své síly, výkonnosti matky a počtu volných dělničích buněk použitelných k zakladení. Rozhodující vliv na vývoj má teplo, které si umí včelstvo vyprodukovat a udržet. I v tomto případě mají výhodu silná včelstva, která neutrpěla zimními ztrátami včel.
Abychom podnítili včelstvo a zvýšili teplo, proškrabeme část zásobních plástů, které jsou v blízkosti plodu, ostatní necháme být, aby nenavlhly. Rozpěrákem nebo odvíčkovací vidličkou poškrábeme zásobní víčka, obnažená potrava v buňkách včely dráždí k nasávání. Není přitom podstatné, když trocha zásob ukápne na rámky nebo teče po buňkách. Včelímu smyslu pro pořádek vadí i to, že u plodového hnízda jsou plásty poškozeny a snaží se je vyčistit a opravit.
Při těchto opatřeních nesmíme zapomenout na to, že v březnu či dubnu se mohou vyskytovat teplotní výkyvy 20 °C a více. Plodové hnízdo musíme proto nechat pohromadě. Vsunutí poškrábaného plástu mezi plásty s plodem je možné až v pokročilejším ročním období, kdy se již nedají očekávat příliš velké teplotní rozdíly. Tato doba nastane zpravidla v květnu. Opakované poškrábání zásobních plástů má ještě jednu další velkou výhodu: spotřebují se zimní zásoby, jež budou proměněny v mladé včely. Ty bude včelstvo potřebovat pro nastávající snůšku. Takto spotřebovaný invert (zimní zásoba cukru zpracovaného včelami) tak nemůže kazit kvalitu květového medu.
První pyl a nektar poskytují včelám květy jívy, trnek a angreštu. Včelstva se začínají rozrůstat, takže je čas na jejich důkladnější prohlídku. Při dlouhodobě teplém počasí a pylové snůšce začínáme rozšiřovat mezistěnami. Na podzim jsme sice zazimovali silná včelstva, která dávala z hlediska síly, zásob a kvality matky nejlepší předpoklady, ale nedá se vyloučit, že nás některé včelstvo zklamalo.
Zrušení nebo spojení je nejlepším řešením pro slabá nebo osiřelá včelstva. Na jaře není spojování problémem, měla by platit zásada: nikdy nespojujeme dvě slabá včelstva! Spojení se silným včelstvem, které je nejméně na 10 rámcích, původní včelstvo posílí a otevře mu cestu k lepšímu vývoji. Při spojování slabší včelstvo nasadíme na včelstvo silnější. Matku ze slabého včelstva můžeme odstranit, není to ale nutné. Problémy se dvěma matkami ve včelstvu nejsou. Během jednoho až dvou týdnů jedna z nich chybí. Při spojování od června/července je
Čmeláci se živí především nektarem z květů a díky svému dlouhému sosáku dosáhnou i k tyčince hluboko usazené mezi okvětními lístky, ke které se žádný jiný opylovač nedostane. Průměrná délka čmeláčího sosáku je 7,4 mm, je tedy o 1 mm delší než průměrný včelí sosák. Pyl si nabalují na sběrné košíčky – dlouhé tuhé chloupky na širokých zadních nohou. Za letu unesou na nohách množství pylu odpovídající až polovině vlastní váhy. Zajímavé jsou výsledky nedávného výzkumu, které ukázaly pozoruhodnou individualitu opylovací strategie čmeláků, a to nejen mezidruhově, ale i mezi příslušníky stejného druhu. Každý čmelák má vlastní styl ve výběru druhu rostlin a zvláště toho, které květy a v jakém pořadí navštíví a kolik květů mu stačí, než poletí dál. Tyto zdánlivě nedůležité rozdíly mohou výrazně ovlivnit výsledek opylení. Čmeláci vyrábějí med velmi řídký a v tak malém množství, že vystačí pouze pro jejich vlastní potřebu. Proto nemá smysl čmeláky chovat jako včely za účelem produkce medu, naopak – vzít jim i to málo, co mají, by vůči nim bylo kruté.
Potravu tvoří hmyzosnubné, medonosné rostliny, včetně těch velmi časných, a také vhodné keře a stromy. Královna a později dělnice nosí potomkům pyl bohatý na proteiny, který potřebují i pro sebe.
Následující seznam oblíbených čmeláčích rostlin rozhodně není úplný: ovocné stromy a keře, vrba jíva, ladoňka (zejména Scilla hispanica), zběhovec plazivý, hluchavky, rozmarýn, šalvěj, tymián, yzop, levandule, měrnice černá, šanta, meruzalky, plicník, brutnák, hadinec, dračík, hledík, vřesovec, česneky (i pažitka), orlíček, janovec metlatý, štírovník růžkatý, vikve, hrachor, úročník bolhoj, vlčí bob, zvonky, kostival, skalník, náprstník, kakosty, zimolez, máky, chrpa, štětka lesní, slunečnice ostrožka, topolovka, jirnice, svazenka, kyprej vrbice, hlaváč, máčka, rozchodníky, čimišník obecný, různé druhy zimolezů...
Tenká bílá vrstva na povrchu hladiny medu se čas od času objeví hlavně u těch medů, které neprošly filtrací. Tedy ve sklenicích, které koupíte přímo od včelařů. Nejedná se o nic jiného než známku toho, že se jedná o med, který byl ze stáčecí nádoby odebrán jako úplně poslední. A ta bílá pěna na povrchu není nic jiného než vysrážené bílkoviny a malé částečky pylu. Ty by při jemné filtraci neprošly sítem, ale v medech přímo od včelařů zůstávají. Med je těžší než pyl, proto částice pylu vyplavou na povrch a tvoří zde pěnu. Do posledních sklenic se dostanou z toho důvodu, že stáčecí nádoby mají kohout ve spodní části.
Pokud se jedná opravdu jen o pyl, což zjistíte velmi snadno, tak medu nic není a můžete ho bez problémů konzumovat. Stačí k němu přivonět a trochu ochutnat. Pokud má normální vůni i chuť, pak se nemusíte ničeho bát. Problém by nastal v případě, že by měl med štiplavý zápach a nechutnal medově. Pak by se pravděpodobně jednalo o kvašení a med by byl znehodnocený. Samotná přítomnost pěny však v žádném případě není známkou kvašení.
Přítomnost pylu v medu vás nemusí nijak děsit, protože nejde o nic škodlivého. Je to normální přírodní produkt, který pro vás může mít i příznivé účinky.
Rozdíly mezi jednoděložnými a dvouděložnými rostlinami
I přes nesrovnalosti v základním rozdělení rostlin, je toto dělení užitečné a přínosné. K tomuto dělení pomáhají standardní rozdíly mezi jednoděložnými a dvouděložnými rostlinami.
Tabulka shrnuje hlavní rozdíly mezi jednoděložnými a dvouděložnými rostlinami: Počet děloh v nalezeném embryu je skutečným základem pro rozlišení názvosloví Monocotyledonae (jedna děloha) a Dicotyledonae (dvě dělohy). Dělohou se v tomto případě rozumí semeno listu, které slouží k absorpci živin, pokud je rostlina schopna produkovat své první pravé listy na základě fotosyntézy.
Na počátku našeho povídání jsme révu definovali jako rostlinu teplomilnou a světlomilnou. Z těchto vlastností je možné její požadavky odvodit. Má podobné nároky na teplo jako některé teplomilné ovocné druhy, např. meruňky nebo broskvoně. To je ovšem velmi zjednodušené přirovnání. Vinohradníci pro posouzení vhodnosti lokality pracují s průměrnými denními teplotami, přesněji s teplotami aktivními. Aktivní teplota je z pohledu vinohradníka taková průměrná denní teplota, která je vyšší nežli 10 °C. Jednotlivé číselné hodnoty aktivních teplot se sečtou za celý rok a dostaneme se tak ke čtyřmístnému číslu, označovanému jako „suma aktivních teplot“. Podle jeho velikosti lze posoudit danou lokalitu z pohledu výběru odrůd:
Je-li hodnota sumy aktivních teplot okolo 2 200°C, lze zde v takových polohách vysazovat a pěstovat pouze nejranější odrůdy, např. Čabaňská perla, Jakubské nebo Vrboska.
Pokud se suma aktivních teplot pohybuje okolo hodnoty 2 500°C, jsou místní podmínky vhodné pro středně rané odrůdy, jako je např. Müller Thurgau nebo Modrý Portugal, Chrupky, Moravský muškát a další.
Většina středně pozdní odrůd (např. Veltlínské zelené, odrůdy z rodiny Rulandských, Tramín, Svatovavřinecké, Zweigeltrebe) a samozřejmě i pozdní odrůdy (Ryzlinky, André, Frankovka aj.) vyžadují nejlepší tepelné podmínky, tj. sumu aktivních teplot 2 700°C a více.
Kolik by mělo být stupňů, aby réva dobře odkvetla?
Průměrná denní teplota by měla být alespoň 15°C. V době iniciace, kdy se vytvářejí buněčné základy budoucích květenství pro následující rok, je nutná teplota nad 20 °C po dobu nejméně čtyř hodin. Iniciace probíhá v nejteplejších měsících; je-li v té době dostatek tepla, vytvoří se základy budoucích květenství na třech, někdy i na čtyřech nodech a dá se počítat se 3 – 4 hrozny na jednom letorostu.
A jak moc révě škodí mráz?
O révu se začínáme bát, když se minimální teploty blíží hranici mínus 15°C, to už totiž pomrzají nejcitlivější části – očka. Při teplotách okolo mínus 20°C pomrzá dvouleté dřevo a v mrazivých dnech s teplotami mínus 22°C můžeme počítat, že dojde i k pomrznutí starého dřeva, tedy kmínků.
A u jarních mrazíků je to jednoznačné: mráz kopřivu nespálí, ale rašící očka či již vyrašené rostoucí letorosty ano. Proto vinaři tři zmrzlé muže nemilují. Sem vložit Obr. 4 s popisem: Poškození vyrůstajících letorostů jarními mrazy
Co réva a voda?
Jak kdy. Nejlepší je, když prší v době před rašením oček. Dále jsou vhodné dešťové srážky po odkvětu, to se zvětšují bobule, a také samozřejmě v době, kdy bobule zaměkají. Déšť ale škodí v čase kve
Červen obvykle bývá příjemně teplý měsíc. Jak se v jeho průběhu daří révě?
V této době se révě daří tak výborně, že přichází do jedné ze svých nejdůležitějších fenofází – v červnu réva obvykle kvete. Na počátku kvetení, kdy je na květní latě rozkvetlých jen několik kvítků, je možné si prohlédnout, jak vlastně révový květ vypadá. Je celkem malý, asi tak půl centimetru, stále jen zelený a skládá se, stejně jako většina květů jiných rostlin, z pestíku, tyčinek a korunních plátků. Pestík je na vrcholu zakončen bliznou a je obklopen tyčinkami, vyrůstajícími z báze semeníku, jejichž počet může u různých odrůd být odlišný. Ale na rozdíl od jiných rostlin, které mají květ „ozdobený“ nejrůzněji tvarovanými korunními plátky nejpestřejších barev, květ révy je až do doby rozkvétání zakrytý zelenou čepičkou, kterou tvoří srostlé korunní plátky. Aby došlo k opylení, musí se vlastní rozmnožovací ústrojí nejprve „otevřít“ a to tak, že čepička od spodní strany semeníku „sroluje“ své korunní plátky a poté u většiny květů odpadne. Pyl v tyčinkách dozrává, uvolňuje se z nich a větrem je přenesen na bliznu. Ta se ovšem na přijetí pylového zrna připravuje. Na jejím povrchu se objevuje kapička sekretu, na kterou se pylové zrnko „přilepí“, aby zde vydrželo do doby, nežli pylová láčka začne prorůstat čnělkou do semeníku, kde dojde ke splynutí zárodečných buněk pylového zrna a semeníku. Protože tato „sexuální aktivita“ trvá několik hodin, slouží sekret na povrchu blizny k udržení pylového zrna na blizně.
Může se také stát, většinou tehdy, kdy je teplota v době kvetení vysoká, že některé čepičky zaschnou na pestíku dříve, nežli stačí spadnout a opylení proběhne vlastním pylem „pod čepičkou“. Zde je vidět kvetoucí květní lata:
A když je červen teplotně podprůměrný?
Réva je teplomilná rostlina, takže v této fenofázi má požadavky velké. Pro kvalitní odkvetení v přiměřeném čase (tato fenofáze obvykle trvá v rozmezí pěti až dvanácti dnů) je potřebná minimální průměrná teplota okolo 15 °C. Čím jsou teploty v době kvetení vyšší, tím rychleji odkvět proběhne. Při chladném počasí se kvetení může protáhnout na delší dobu a to ke kvalitnímu odkvetení neprospívá. V době kvetení škodí i voda, tedy dešťové srážky. Ty totiž spláchnou z blizny sekret i s pylem a k oplození vajíčka v semeníku nedojde. Tomuto jevu se říká sprchávání a jeho důsledkem jsou neopylené květy, které buď později opadají, nebo sice zůstanou na vytvářejícím se hroznu, ale dále nerostou, zůstanou malé. Takovýmto bobulím se říká partenokarpické, celé hrozny se označují jako „sprchlé“. Je nasnadě, že větší množství sprchlých hroznů významn
