Rozchodník prudký (Sedum acre) je také známý pod českým jménem rozchodníkostrý. Toto pojmenování se vztahuje k jeho ostré, palčivé chuti, kterou se liší od ostatních u nás rostoucích druhů. Je to drobná bylina, která dorůstá při květu výšky kolem 10 cm. Má vystoupavé lodyhy dvojího druhu, a to kratší nekvetoucí, hustě střechovitě listnaté a delší řídce listnaté, kvetoucí. Listy jsou válcovité, cca 3 mm dlouhé, po odumření bělavé. Květenství se skládá ze 2 až 3 vijanů jasně žlutých květů, kterých bývá kolem pěti. Tato vytrvalá, trsnatá rostlina kvete v červnu a červenci. Plody jsou měchýřky. Druh je velice proměnlivý, rozdíly jsou patrné ve tvaru listů i vzhledu trsů. Rozchodník prudký roste dost hojně na slunných stráních, skálách, písčinách, mezích a chudých půdách od nížin po podhůří. Často je pěstován i v kultuře jako houževnatá skalnička. V minulosti byl používán také jako léčivka. Pozor, jedovatá šťáva je obzvlášť nebezpečná pro oči!
Rozchodník skalní (Sedum reflexum) je asi 7–12 cm vysoká vytrvalá bylina. Habitus v podstatě připomíná smrkovou větvičku. Pěstuje se jako půdopokryvná rostlina se vzpřímenou polohou stonků. Listy má našedlé, květy žluté, měchýřek (plod) se otevírá pouze za deště. Tento rozchodník také roste na suchých, slunečných místech, na skalkách. Kvete od června do července. Je mrazuvzdorný.
Rozchodník skalní obsahuje vitamín C, třísloviny, slizy, kyselinu jablečnou a vinnou, draslík a další látky. Má jemně nakyslou chuť, lze ho použít při přípravě salátů, polévek nebo pomazánek. Působí močopudně a stimuluje činnost střev. Některé rozchodníky vyrostou v novou rostlinu i z části stonku nebo z listu.
Rozchodník nádherný (Sedum spectabile) dorůstá do výšky 30–50 cm, jeho stonky jsou vzpřímené, nevětvené, listy má vejčité, šedozelené, kvete velkým plochým květenstvím v růžové, červené i bílé barvě, a to v srpnu až září.
Nepotřebuje moc péče, ale vyžaduje plné slunce, spíše písčitou zem a na živiny chudou půdu. V dobrých a vlhkých půdách nebo na stinném místě se rostliny vytahují, stonky jsou slabé, květy malé a málo barevné. Rozchodník nemusíte pravidelně přihnojovat, zalévat či chránit před jarním úpalem. Nejlépe mu bude ve společnosti jiných rozchodníků, vyšší druhy trvalek by ho utiskovaly a stínily mu.
Rozchodník nachový (Hylotelephium telephium) rozkvétá na konci léta a kvete růžovými až purpurově červenými, hvězdovitě otevřenými květy v plochých vrcholičnatých květenstvích. Svou výškou 40–60 cm se řadí mezi rostliny středního až vyššího vzrůstu a patří mezi známé podzimní květiny. Uplatní se ve skalkách, stepních partiích, v kamenných korytech, předzahrádkách vystavených slunci a je vhodný i pro kombinovanou výsadbu. Je to nenáročná okrasná trvalka, která stejně jako jiné druhy rozchodníků dokáže ve svých dužnatých listech zadržovat vodu. Roste v hustých trsech, listy má ovální, holé, lesklé a přisedlé. Plodem je měchýřek.
Vyžaduje propustnou, písčitou, hlinitou půdu, plné slunce a mírnou zálivku. Květy jsou medonosné, dekorativní k řezu, k sušení. Jeho květy se řežou do vázy nebo používají do suchých vazeb. Je vhodný jako součást skalek a stepních partií, záhonů i v nádobách. Jeho květy vydrží ve váze dlouhou dobu.
Rozchodník kamčatský (Sedum kamtschaticum) je nenáročná skalnička se sytě zelenými, dužnatými, lesklými listy pilovitého tvaru. Vykvétá během léta zářivě žlutými kvítky. Rostlina je půdokryvného, poléhavého vzrůstu, 10–20 cm vysoká, plně mrazuvzdorná.
Také tento rozchodník má rád propustnou půdu, snáší velké sucho a přímé slunce. Je vhodný do skalek, na zídky, do kamenných koryt či na okraje záhonů.
Rozchodník velký (Sedum telephium) je až 70 cm vysoká vytrvalá bylina, má hlízovitý kořen, lodyhy dužnaté, v horní části větvené. Listy jsou dužnaté, lžícovitě prohnuté. Kvete drobnými, světle žlutozelenými květy ve vrcholičnatém květenství, a to od července do září. Plodem je měchýřek, který se otevírá jen za deště. Roste ve světlých lesích s mělkou, kamenitou, suchou půdou, dále ve skalních štěrbinách, na štěrkových náspech, někdy i v příkopech či na orné půdě. Vyskytuje se roztroušeně. V minulosti se používal v lidové medicíně, zejména jako bylina na rány. Občas se pěstuje také v zahradách, využívá se především v jejich přírodně koncipovaných částech.
Než začnete vykopávat svůj keř magnólie, je nezbytné věnovat čas pečlivému plánování.
Zkontrolujte keř
Zkontrolujte velikost keře. Mladé magnólie, zvláště ty menší než 3 metry, se přemísťují snadněji než starší a větší.
Projděte se kolem stromu a prozkoumejte kořeny magnólie, které jsou viditelné, a uvědomte si, že čím rozsáhlejší je kořenový systém, tím náročnější je proces přesazení.
Vyberte nové umístění
Když zvažujete, kam magnólii přesadit, ujistěte se, že místo je vhodné pro její růst.
Mělo by nabízet dostatek prostoru od kmene pro šíření kořenů. Nové místo by také mělo mít dobře propustnou půdu a mělo by mít dostatek slunečního světla.
Připravte si výsadbovou jámu
Když se rozhodnete přesadit magnólii, je pro přežití stromu zásadní zajistit, aby bylo nové místo předem dobře připraveno.
Magnólie mají citlivý kořenový systém a proto vytvoření ideálního prostředí pro tyto kořeny dá vašemu keři nejlepší šanci na přežití.
Zde je několik podrobných kroků a tipů, jak připravit výsadbovou jámu:
Vyhodnoťte půdu Začněte posouzením půdy na novém místě. Magnolie preferují mírně kyselou, vlhkou a dobře propustnou půdu. Pokud je zahradní půda příliš jílovitá nebo písčitá, možná ji budete muset upravit. Začlenění organické hmoty může pomoci zlepšit její texturu a obsah živin. Jednoduchý test pH vám může říci, zda potřebujete upravit kyselost nebo zásaditost půdy.
Vykopejte díru Až budete připraveni jámu vykopat, použijte zahradní lopatu nebo ostrý rýč. Rozhodující je velikost jámy. Měl by být alespoň dvakrát širší než je kořenový bal magnólie, aby měly kořeny dostatek prostoru pro šíření a růst. Pokud jde o hloubku, jáma by měla být jen o něco hlubší, než je výška kořenového balu. To zajišťuje, že magnólie bude sedět na správné úrovni a nezapadne příliš hluboko nebo nesedí příliš vysoko.
Změřte kořenový bal rostliny Před kopáním jámy je dobré změřit kořenový bal magnólie. Díky tomu budete mít jasnou představu o tom, jak velká musí být výsadbová jáma. Svinovací metr vám může pomoci přesně změřit průměr a výšku.
Zalévání díry Před umístěním magnólie do nové díry ji naplňte vodou. Tento krok je klíčový, protože zajišťuje, že půda kolem kořenů je vlhká, což pomáhá kořenům usadit se rychleji. Ujistěte se, že ji opravdu dobře prolejete, aby voda mohla prosakovat hluboko do země.
Připravte si potřebné nástroje a materiály Vybavte se správnými nástroji. Budete potřebovat ostrý rýč nebo lopatu na kopání, pytlovinu na zabalení kořenového balu, motouz na zajištění pytloviny a kolečko na přepravu magnólie. Mít po svém boku pomocníka je také dobrý nápad.
Rozchodníky jsou běžně pěstované trvalky a skalničky. Nízké, plazivé a polštářové druhy se používají na skalkách či suchých zídkách. Rozchodníky patří i mezi nejvhodnější rostliny do tak extrémních stanovišť, jako jsou zelené zahrady na střechách budov. Některé druhy rozchodníků se hodí rovněž do závěsných nádob. Vyšší druhy najdou uplatnění také v trvalkových záhonech nebo solitérně vysazené v trávníku. Obvykle pětičetné květy rozchodníků jsou oblíbenou pastvou pro včely, čmeláky a motýly. Okrasná hodnota rozchodníků spočívá nejen v různobarevných květech, ale i v dužnatých listech různých barev (světle a tmavě zelené, červené, hnědé, bíle nebo žlutě panašované).
Rozchodníky vyžadují slunná místa, písčité a propustné půdy. Snášejí úpal a sucho, takže pokud zapomenete občas na zálivku, nic se neděje. Množí se pomocí řízků a dělením na jaře. Pokud jde o choroby a škůdce, mohou je napadnout háďátka, šedá plíseň či padlí.
Kaktusy se dají množit buď dělením, nebo pomocí stonkových řízků. Pro úspěšné vytvoření hladkých řezů je velmi důležitý naprosto čistý a ostrý nůž. Řízkování je dobré si nejprve vyzkoušet na listnatých kaktusech. Vyberte si silný a zdravý „list“ a odřízněte jej v dolní třetině nožem. Pak jej rozřežte na 5–7 cm dlouhé kousky (řízky). Ponechejte je asi tři dny volně na vzduchu, aby řezné rány oschly. Teprve potom tyto kousky vsaďte vzpřímeně asi 2 cm hluboko do substrátu bohatého na písek, substrát k řízkům mírně přitlačte. Když je umístíte na světlo a do tepla (ne na přímé slunce) a budete je častěji zalévat, vytvoří si rostlinky již během jednoho měsíce kořínky, takže je můžete přesadit do květináčů.
Nejčastěji se ptačí zob množí řízkováním. Řízkování není nic složitého, je to opravdu jednoduché. Jeho hlavní výhodou je, že je to rychlé a že získáte během krátké doby mnoho sazenic. Potřebujete k tomu pouze ostrý nůž a stimulátor na zakořenění, což není nic nákladného. Velikou výhodou je, že získáte hned velké rostliny, na které nemusíte čekat tak dlouho, jako kdybyste začali množením ze semen. Postup je asi takový: Z mladých letošních větviček od července do října nařežeme zešikma řízky, které namočíme do stimulátoru a vysadíme do malých květináčů nebo přímo sadbovačů. Přikryjeme fólií a vysazujeme až příští rok z jara. Přes zimu je můžeme nechat zapuštěné v zemi nebo schovat do sklepa.
Houskové knedlíky jsou variantou kynutých knedlíků. Kynuté znamená kypřené, a toho lze dosáhnout buď použitím droždí, nebo kypřicího prášku. Základem pro přípravu bývá hrubá nebo polohrubá mouka, vejce rozmíchané v tekutině (nejlépe jen žloutek, protože bílkem těsto ztuhne), sůl (půl lžičky na 0,5 kg mouky), droždí (půl kostičky na 0,5 kg mouky) a mléko nebo voda (minimálně 1/4 l, lepší než voda je sodovka, která knedlík více nakypří). A do klasických houskových knedlíků se navíc přidává na kostičky nakrájené pečivo (rohlíky, housky), které by mělo být alespoň den staré. Na dávku 0,5 kg mouky stačí jedna houska nebo jeden rohlík. Knedlíky by měly být nadýchané a neměly by být rozvařené. Proto je někdo raději vaří jen v páře a ne ve vodě. Jaký je tedy pracovní postup?
Do mísy nasypte mouku, osolte ji, přidejte v misce rozmíchané droždí a po částech přilévejte vlažnou tekutinu (mléko nebo sodovku) s rozšlehaným žloutkem. Zadělávejte vláčné těsto, do něhož zapracujte na kostičky nakrájenou housku. Těsto vypracovávejte tak dlouho, dokud se nebude lepit na vařečku nebo na stěny nádoby. Takto připravené těsto poprašte moukou, mísu přikryjte čistou utěrkou a nechte na teplém místě vykynout. Čím déle těsto odpočívá, tím je chutnější. Z vykynutého těsta pak vypracujte válečky, asi tak 20 cm dlouhé, a nechte je ještě chvilku (cca 10 až 15 minut) kynout.
Do hrnce dejte vařit vodu, mírně ji osolte, a když se voda začne vařit, vložte do ní válečky knedlíků a vařte je pod pokličkou 20 až 25 minut. Na začátku vaření je podeberte vařečkou, aby se nepřilepily ke dnu. Lepší je vařit knedlíky ve větší nádobě, aby měly prostor. Také by se jich nemělo vařit hodně najednou, protože vařením ještě nabudou a nemusely by se pak do hrnce vejít. Běžné je tak vařit dva válečky najednou. Během vaření knedlíky pravidelně obracejte. Uvařené je vyjměte a ihned propíchejte vidličkou, aby z nich vyprchala pára a nesrazily se. Co nejdříve je nakrájejte na plátky, pokud nemáte kráječ, stačí nit nebo ostrý nůž.
Postup: Lososa stáhneme z kůže. Středem ryby jde pruh tmavšího masa, které odkrojíme a upravíme jinak, na biftek použijeme pouze červené maso (tmavé maso dodává trochu nahořklou příchuť). Odkrojíme maso podél páteře a žeber na filety, které naškrábeme nožem najemno. Přidáme nadrobno nakrájené cibule, prolisovaný česnek, žloutky, sůl, pepř, kečup a worcesterskou omáčku. Směs promícháme, dochutíme a přidáme olivový olej. Znovu pořádně zpracujeme, až se tekuté ingredience vsáknou do masa. Podáváme namazané na topince z bílého pečiva potřené česnekem nebo česnekovým máslem. Chutná téměř jako skutečný tatarský biftek.
Kung-pao pochází z čínské pekingské oblasti, kde se mu říká Gong-Bao. Pokrm musí být pikantně ostrý i příjemně sladkokyselý, s červeným nádechem omáčky. Bez použití kvalitní sójové omáčky a celých sušených chilli papriček opravdové kung-pao nevytvoříme. Originální recept neobsahoval zeleninu. Stačilo pár ingrediencí, wok, pořádně silný plamen a za 3 minuty bylo kung-pao hotové.
Tolstolobik bílý je velká kaprovitá ryba pocházející z řek od Amuru až po jižní hranici Číny. Jako hospodářsky významná ryba byl vysazen na mnoha místech světa včetně Evropy. K nám byl dovezen v roce 1965 a zpočátku chován v rybnících. Teprve později byl vysazen i do sportovních revírů. Očekávalo se od něj, že zvýší produkci našeho z velké části kaprového rybníkářství a případně se stane zajímavým objektem sportovního rybolovu. Bohužel jeho význam v žádném z těchto dvou bodů dodnes nedosahuje možností, jakých by mohl. V případě produkčního chovu není po této rybě na trhu dostatečná poptávka a z hlediska lovu udicí se jedná o obtížně lovitelný druh.
Poznat tolstolobika není těžké. Velká hlava s nízko posazenýma očima umožňuje záměnu pouze s tolstolobcem pestrým. Na rozdíl od této tmavě mramorované ryby je tělo tolstolobika stříbrné nebo šedé, s šedými nebo šedožlutými ploutvemi. Na břiše se nachází ostrý kýl táhnoucí se po celé délce břicha až k řitnímu otvoru. V přední části je tolstolobik pokryt šupinami, vzadu je holý. U tolstolobce je tento kýl kratší – pouze od břišních ploutví dozadu.
Tento druh roste pomaleji než amur nebo tolstolobec a 60 cm délku (cca 3 kg váhy) překračuje v 5. až 7. roce života. Vzhledem k tomu, že se může dožít až 20 let, má i tak možnost výrazně překročit délku 1 metru a hmotnost 20 kg. Úlovky stále větších ryb na mnoha našich vodách tomu nasvědčují. Jistým problémem je, že občas dochází právě k záměně s rychleji rostoucím tolstolobcem.
Způsobem výživy je tolstolobik jedinečnou rybou, která využívá nejdostupnější potravu ze samého základu potravní pyramidy a prakticky nekonkuruje jiným druhům. Díky tomu, že její potrava neprochází dalšími články potravního řetězce, vykazuje její maso nejnižší obsah škodlivin ze všech našich druhů ryb. Příjem potravy je u tolstolobika enormní, v teplém období může dosáhnout až 20 % hmotnosti těla. Naproti tomu v zimě, kdy je planktonu nedostatek, bývá příjem potravy zastaven.
Tolstolobika je možné připravit různými druhy tepelné úpravy, ať je to vaření, dušení, smažení, či uzení. Ryba má výborné jemné maso. Při tepelných úpravách se spotřebovává téměř celá, tedy filety i kosti.
Alfou a omegou při využití masa z tolstolobika je břicho. Dá se srovnat s naším pašíkem v chlívku, neboť břicho tolstolobika je přesně jako bůček u vepře. Už dvoukilový tolstolobik je pěkně tučný, natož tří- až čtyřkilogramové kusy, které jsou běžně v prodeji. Pokud si tolstolobika koupíme, nakrájíme z něj krásné řízky a usmažíme jako kapra, dočkáme se často nemilého překvapení. Při zakousnutí do břišní části nám po bradě začnou sték
Tolstolobec pestrý je ryba vyskytující se původně v řekách střední a jižní Číny. Jako druh vhodný pro rybniční chov byl vysazen v mnoha oblastech světa. Na naše území byl dovezen v roce 1964 z území tehdejšího SSSR a v 70. letech byl chov doplněn jedinci pocházejícími z Maďarska. Dodnes je chován jako doplňková ryba v kaprových rybnících a místy i vysazován do sportovních vod.
Tolstolobce poznáme snadno podle jeho ohromné, někdy až neforemné hlavy s nízko posazenýma očima a velkým svrchním ústním otvorem. U dospělých kusů je obvyklé tmavé skvrnité zbarvení boků doplněné tmavými ploutvemi, které obvykle postačí k odlišení od příbuzného tolstolobika bílého. Dalším znakem je ostrý kýl na břiše mezi břišními ploutvemi a ploutví řitní.
Pro sportovní rybáře je tolstolobec díky svým rozměrům atraktivním druhem, úlovky ale nejsou příliš časté.
Tolstolobec pestrý je druh, který se přizpůsobil konzumaci hrubšího planktonu. Jeho filtrační aparát není tak jemný jako u tolstolobika bílého, a tak zachycuje jen rozměrnější objekty. Na prvním místě je to živočišný plankton, rostlinný plankton však konzumují tolstolobci také a v době nedostatku živočišného planktonu může rostlinná složka i převážit. V některých obdobích bývá v trávicím traktu tolstolobců nalezen i detrit. Na rybnících ochotně přijímají i předkládané krmivo, které nejraději sbírají z hladiny.
Pohlavně dospívají při délce kolem 70 cm, což je ve 3. až 8. roce života, u nás by se jednalo spíše o vyšší hodnoty z tohoto rozmezí. Výtěr probíhá v místech původního výskytu při teplotě 20–25 °C v proudící vodě u dna. Podle zeměpisné šířky k němu dochází buď jednou, nebo až třikrát do roka. Samice může mít až 1,5 milionu jiker. V našich podmínkách nebyl přirozený výtěr dosud zaznamenán a veškerá násada pochází z umělého výtěru, který se v případě rybničního chovu provádí koncem května nebo v červnu.
Tolstolobec pestrý je velmi rychle rostoucí ryba, jejíž přírůstky jsou do značné míry závislé na teplotě vody a množství potravy. Tříletá ryba odchovaná na našem území tak může vážit 0,6 kg, ale třeba i 3,5 kg. V tropických nebo subtropických vodách mají tří- až čtyřleté ryby roční přírůstky 4–6 kg a v osmém roce života překračuje jejich hmotnost 30 kg.
Tolstolobce je možné připravit různými druhy tepelné úpravy, ať už je to vaření, dušení, smažení, nebo uzení. Ryba má výborné jemné maso. Při tepelných úpravách se spotřebovává téměř celá.
