Druhy pěstované celoročně venku vyžadují plně osluněná stanoviště, dostatek slunce, vzduchu a tepla. Juky patří mezi suchomilné rostliny, proto mají zvýšené nároky na dobře propustnou písčitou nebo štěrkovitou půdu. Vhodné je okolí kořenů posypat oblázky.
Hnojivo juka nepotřebuje, i s dlouhým obdobím sucha se rostliny vyrovnávají výborně, vystačí si s vodou z dešťových srážek. Nově vysazené juky však do ujmutí zaléváme. Aby rostoucí juka stále dobře vypadala, odtrhávejte staré, suché spodní listy. Vyškubnout můžete i ty, které netrčí vzhůru a obloukovitě visí dolů. Po odkvětu pak odstraňte celé stvoly.
Dlouhověkost si juka zajišťuje tvorbou postranních růžic. Tyto odnože můžete používat k množení, a to tak, že celou rostlinu opatrně na jaře vyzvednete a rýčem rozdělíte. Odnož, kterou chcete použít, by měla mít dostatek vlastních kořenů. Pro lepší manipulaci při sázení svažte dlouhé listy, klidně i jedním z listů juky, který obsahuje velmi pevná rostlinná vlákna. Po výsadbě půdu okolo rostliny patou přitlačte, abyste odstranili vzduchové kapsy a zabránili vyvrácení. Juku, kterou jste zakoupili v květináči, můžete vysazovat během celé vegetační sezony.
Venkovní druhy jsou plně mrazuvzdorné, obejdou se tedy bez nadestýlky i bez překrytí. Nemějte obavy, když rostliny v zimě stočí své listy do ruličky, zmenšením listové plochy se totiž chrání proti ztrátě vody. Pokud juka zimu nepřežije, nebývá to vinou nízkých teplot, ale nadměrné půdní vlhkosti.
U juky se můžete setkat s těmito chorobami a škůdci:
šedá plíseň
příznaky: zelený plísňový povlak na listech
ochrana: napadené listy odstraňte a rostlinu ošetřete fungicidním přípravkem
virová skvrnitost
příznaky: špičky listů jsou žlutě skvrnité
ochrana: napadené rostliny odstraňte, zbylé ošetřete proti mšicím, které virus přenášejí
skvrnitost listů
příznaky: na listech se zpočátku objevují drobné hnědé skvrnky s vyvýšeným okrajem a žlutým lemem; skvrny jsou nejprve nepravidelně rozmístěny, později se slévají
ochrana: odstraňte silně napadené části rostlin, k chemické ochraně můžete použít i speciální postřik; přestaňte rostlinu vlhčit
vlnatky a štítenky
příznaky: pletivo listů je prosvětlené, pod lupou jsou viditelné bělavé válcovité vlnatky, u silně napadených listů hnědnou okraje
ochrana: silně napadené části juky odstraňte, rostlinu čas od času mírně roste nebo osprchujte; pokud juka není vystavena přímému slunečnímu záření, lze ji ošetřit přípravky na bázi minerálního oleje, u větších ploch můžeme oba druhy škůdců stříkat lihem
puklicovití
příznaky: na listech se objevují světlá místa po sání, pod hnědými štítky se vyvíjí mnoho mladých jedinců, kteří se pevně usazují podél listových žilek a později hnědnou; při silném napadení jsou listy znečištěné lepivou medovicí, na níž se usazuje saprofytická čerň – listy jsou špinavé
ochrana: silně napadené listy odstraňte, listy opatrně ošetřete vatovým tamponem namočeným v jedlém oleji a opakovaně ošetřete postřikem na bázi minerálních olejů, puklice se totiž pod olejovým filmem udusí
třásněnky
příznaky: části listů se nerovnoměrně zbarvují do bílo-žluta, především na rubu listů jsou viditelné tmavé kupky exkrementů, což je pro napadení třásněnkami charakteristické
ochrana: drobní žlutí až hnědí dospělci se zdržují převážně na rubu listů a nízká vlhkost společně s vysokou teplotou podporují jejich rozmnožování. Takže prevencí je rosení a snížení pokojové teploty. Přítomnost třásněnek včas zjistíte za pomoci modrých lepových desek.
Juku zná většina z nás spíše jako nenáročnou exotickou pokojovou rostlinu. Některé druhy však snesou i mráz a lze je pěstovat celoročně venku na zahradě. Vytvářejí husté růžice přízemních listů, které jsou zajímavé svou namodralou barvou či veselým panašováním. Kromě juk se zelenými listy si můžete do zahrady vysadit i kultivary s listy různě zbarvenými, například žlutě pruhovanými.
Zde jsou uvedeny některé druhy, které lze u nás celoročně pěstovat mimo interiéry:
Yucca gloriosa – patří mezi oblíbené stromové juky. Je mrazuvzdorná asi do -20 °C, dorůstá do pětimetrové výšky a po odkvětu se rozvětvuje. Kvete velkým bílým květenstvím, ostatně jako všechny juky. Foto Yucca gloriosa.
Yucca glauca – nejmrazuvzdornější stromová juka, odolává totiž teplotám až -37 °C (ovšem jen za velmi suchých podmínek). Roste obvykle do výšky 2 metrů. Foto Yucca glauca.
Yucca filamentosa – nejznámější a nejodolnější mrazuvzdorná juka, která nevytváří kmen a po odkvětu odumírá. Vytváří hodně odnoží a pěstuje se na našich zahradách jako trvalka. Latnaté květenství měří 100–200 cm. Foto Yucca filamentosa.
Yucca baccata – známá též jako Banánová juka, vytváří kmen až 1,5 metru vysoký. Snáší mráz až do -29 °C. Má jedlé plody. Foto Yucca baccata.
Yucca brevifolia – je nejznámější stromová juka, nazývaná též Joshua tree. Vyrůstá až do výšky 15 metrů. Odolná je do -15 °C, takže je v našich klimatických podmínkách nutná velmi dobrá zimní ochrana. Foto Yucca brevifolia.
Yucca flaccida – velmi dekorativní druh, má měkké, převislé listy, u nás hojně pěstovaný v zahradách a parcích, je spolehlivě mrazuodolný, neinvazivní, množí se dceřinými růžicemi po odkvětu. Foto Yucca flaccida.
V diskuzi JUKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela.
Dobrý den, již několik let marně zápasím s odstraněním mnohaleté venkovní juky, která se stále novými výhony rozrůstá po celém záhonu. Nepodařilo se mi to ani systematickým ničením nových výhonů .Děkuji předem za radu, která by mi pomohla tento marný boj ukončit.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Juka má mírně jedovaté kořeny, protože obsahuje saponiny, to je krevní jedy rozrušující červené krvinky. Okvětní lístky jsou však jedlé (v Itálii se staly marinované nakládané květy dokonce oblíbenou pochoutkou). Indiáni považují juku za nejkrásnější rostlinu pouště a věří v její zázračnou moc, nazývají ji stromem života. Juka totiž dokáže přežít i ty nejextrémnější povětrností podmínky – vypořádá se s chladnou nocí, horkem i měsíce trvajícím suchem. I přes takovéto náročné podmínky si stále uchovává řadu výjimečných látek, jako jsou enzymy, vitamíny, minerální látky antioxidanty nebo chlorofyl.
Je známo, že je juka organismem poměrně dobře snášena, pouze u citlivějších osob může někdy dojít k podráždění trávicího systému. Jen ve vzácných případech se může vyskytnout i alergie na tuto rostlinu. Účinná látka se získává z oddenku a uplatňuje se při léčbě revmatických onemocnění anebo při zánětech kloubů. Doporučuje se i pro detoxikaci organismu, aby však byla kúra dostatečně účinná, je zapotřebí její dlouhodobé užívání, někdy i 10 týdnů. Při užívání přípravků z juky vždy dbejte na dostatečný pitný režim, abyste usnadnily organismu vylučování toxických látek. Důsledkem zrychleného metabolismu a detoxikace může na začátku pravidelného užívání juky dojít ke zvětšenému množství vylučování moči, k průjmu, ke snížení hladiny cukru a vápníku v krvi. Proto je důležité zaměřit se během léčby na kvalitní stravu a dodávat organismu navíc důležité vitamíny, minerální a stopové látky.
Příznivé účinky juky na lidský organismus:
zlepšuje trávení;
napomáhá dokonalému vstřebávání výživných látek;
svým příznivým vlivem na procesy vylučování posiluje a příznivě ovlivňuje přirozenou očistu organismu;
její užívání je vhodné při chronickém onemocnění tlustého střeva;
pomáhá snižovat cholesterol;
zvyšuje odolnost organismu;
je velmi účinná při léčbě zánětu kloubů (a to zejména díky tomu, že obsahuje takzvané saponiny).
Většina druhů pochází z teplých oblastí, takže je v našich podmínkách možné pěstovat je pouze jako pokojové rostliny. Jsou velice dekorativní, nenáročné a hlavně vhodné do všech typů bytů. Vzrostlé rostliny se silnými, efektními kmeny vyniknou především jako solitéry ve větších místnostech, zimních zahradách či halách.
Juky lze pěstovat ve dvou základních typech. Jednak tak, jak rostou ve svém přirozeném prostředí, to znamená, že je růžice v tomto případě zasazená přímo do substrátu, roste vzhůru a postupem času vytváří zdřevnatělý kmen. Mnohem častěji se však můžete setkat s jukou palmovitého tvaru, kdy ze silného zdřevnatělého kmínku vyrůstá několik postranních růžic ostrých listů. Mladé listy bývají tuhé a vzpřímené, postupem času se ale ohýbají dolů. Po uschnutí opadají a zanechávají po sobě charakteristickou jizvu. Listy juky jsou čepelovité, na okrajích zubaté. Juka rozkvétá od druhé poloviny června a kvete do konce července, ale teprve když dostatečně dospěje a zesílí, což může trvat i několik let. Květy mívají bílou, krémovou nebo voskově bílou barvu. Některé druhy mohou mít květy světle zelené nebo nachové. Květy vyrůstají buď v hroznech, nebo v latách. Skládají se ze šesti okvětních lístků. V době kvetení je juka mimořádně působivá. Plodem juky je tobolka nebo bobulka.
Vedle základního druhu s tmavě zelenými listy s namodralým nádechem existuje také několik zajímavých pestrolistých kultivarů. K těm nejoblíbenějším patří například Bright Edge se žlutě lemovanými listy nebo Golden Sword (v překladu „zlatý meč“), jehož listy jsou téměř celé žluté a zdobí je zelené okraje.
V našich domácnostech je asi nejrozšířenějším druhem Yucca elephantipes, která pochází z Mexika a Guatemaly. Přestože ve svém přirozeném prostředí dosahuje běžně výšky nad 10 m, v bytě roste velmi pomalu. Má rozšířený spodek kmene a matně zelené listy. Dalším druhem juky, se kterým se můžeme setkat spíše ve specializovaných obchodech, je Yucca aloifolia. Ta je specifická tím, že u země vytváří rozvětvené kmínky (takzvaná dvojčata) a u báze tvoří často odnože. Její listy jsou tmavozelené, špičaté a tuhé. U starších exemplářů se pak můžete dočkat i vysokých květenství se žlutavými květy. Tento druh pochází z jihu USA a Mexika, ale můžete se s ním setkat i na západoindických ostrovech. Dalším zajímavou odrůdou je Yucca texanum, která patří k vzácným druhům na jihu USA. Její úzké listy jsou pokryté bílým chmýřím.
Nejjednodušším možným způsobem rozmnožování buxusu je pomocí jeho větviček, tedy řízkováním. Pro řízkování je nejvhodnější podzim. Spodní část odstřihnuté větvičky ze starší rostlinky zbavte lístků a ošetřete stimulátorem pro snadnější zakořenění. Jednotlivé řízky vkládejte do substrátu určeného k řízkování rostlin, tedy nejlépe do směsi z rašeliny, písku a perlitu, a to asi 3 cm od sebe. Substrát je vhodné ještě na povrchu posypat pískem. Řízky vyžadují teplotu kolem 15 stupňů a dostatek světla, truhlík či květináč proto umístěte na nevytápěnou verandu nebo na zem skleníku. Pak už stačí jen zalévat a čekat, až rostlinky samy zapustí kořeny.
Juky nejsou příliš náročné na péči. Vyžadují však dostatek světla, jinak jim postupně žloutnou spodní listy. V létě můžete i doma pěstovanou juku přestěhovat na prosluněnou terasu nebo balkon. Zvolte pro ně ale chráněné místo, kde je neohrozí přímé sluneční záření, průvan ani prudký déšť.
Juku zalévejte vydatně od dubna do října, v této době také jednou za tři týdny rostliny přihnojujte tekutým hnojivem pro palmy a v suchých panelákových bytech nezapomeňte rosit listy. Při zálivce dávejte pozor, protože juka je citlivá na přemokření. Nechte tedy substrát před dalším přísunem vody proschnout. Dlouhodobé nadměrné zalévání má totiž za následek zahnívání kořenů a uvadání listů. V létě juce pěstované doma vyhovuje normální pokojová teplota nebo pobyt venku. V zimě má ráda nižší teploty, které by však neměly klesnout pod 10 °C. Jako nejvhodnější umístění se jeví zimní zahrada, případně prosklená lodžie. Ve svých přirozených podmínkách přežívají juky dlouhé období sucha, proto jim v době od listopadu do března omezte zálivku na minimum. Stačí zalévat pouze tolik, aby kořenový bal zcela nevyschl. V době vegetačního klidu také nehnojte.
Juku přesazujte na jaře přibližně jednou za dva roky, a to do květináčů, jejichž průměr je oproti těm původním větší minimálně o pět centimetrů. Starším rostlinám stačí vyměnit pouze svrchní vrstvu hlíny v květináči. Na přesazování používejte běžný hlinitý substrát nebo si kupte speciální substrát pro palmy, přidejte k němu kvalitní zahradní zeminu a trochu písku. Do spodní části nádoby nasypte nejlépe keramzit, který poslouží jako drenáž.
Když už je juka hodně velká nebo se vám nelíbí její tvar, můžete z ní na jaře odejmout kmínkové řízky. Rostlinu vyjměte z květináče a na pevném podkladu rozřežte kmen pilkou na části dlouhé cca 10 cm. Každá z nich musí mít alespoň jedno očko. Místa řezu je vhodné posypat stimulátorem, poté řízky vsaďte kolmo do substrátu z jednoho dílu rašeliny a jednoho dílu písku. Řízky nejlépe zakoření na stinném, vlhkém místě, při teplotě 24–27 °C. V domácích podmínkách si můžete vypomoct fólií, jíž zakryjete květináč. Jakmile řízky zakoření a objeví se nové výhonky, můžete mladé rostlinky přesadit do samostatných nádob nebo k sobě zasadit do skupiny několik exemplářů různé výšky.
V prvním roce uvazujte vyrašené letorosty během růstu k opoře provázkem, aby se nepoškodily větrem nebo prudkými dešti. Vylamujte u nich zálistky a při velkém suchu révu zalévejte. Nezapomeňte ani na ochranu proti okusu před domácím zvířectvem, případně zajíci, mají-li přístup na váš pozemek. Odstraňujte i takzvané rosné kořínky, které se objevují těsně pod zemí, kde rostou z naštěpované části.
Sýček obecný (Athene noctua) je malá čilá sova i za dne. Váží zhruba 150–250 g, délka těla je 23–25 cm, rozpětí křídel má 50–56 cm. Je veliký skoro jako holub, tělo má robustní s krátkým ocasem a silnýma nohama s ostrými drápy. Zbarvení sýčka obecného je tmavě hnědé se světlými skvrnami. Nohy a spodní část ocasu jsou bílé. Má veliké, výrazně žluté oči a zobák. Obě pohlaví jsou zbarvená stejně. Zde můžete zhlédnout fotografie sýčka obecného.
Výskyt
Celý život žije v jednom revíru, kde si staví svá hnízda. Nalezneme ho především v otevřených krajinách, hlavně na polích a loukách, na okraji listnatých lesů a v současnosti už i docela hodně na vesnicích či v městech s hojným stromovým porostem.
Rozmnožování
Sýček obecný žije po celý život v páru. Hnízdí ve zříceninách, studnách, v polních kůlnách, málo používaných budovách nebo v dutinách v zemi. V období rozmnožování je značně hlučný. Vejce klade koncem dubna až začátkem května, bývá jich 4–5 kusů. Oproti jiným sovám samička usedá na vejce až po snesení posledního vajíčka a sedí na vejcích 28 dní. Sameček jí při tom dodává potravu, kterou nosí hlavně v noci. Mláďata pobývají v hnízdě zhruba 30 dní a poté jej opouštějí. Rodičovský revír opouštějí zhruba po 60 dnech.
Potrava
Potravou sýčka obecného je převážně hmyz, žáby, hadi, ještěrky, myši a drobní ptáci. Mláďata krmí hlavně žížalami. Ve dne loví hlavně hmyz a v noci většinou myši a skřivany. Potravu polyká bez roztrhání. Ničeho se nebojí, tak si dovolí i na krysu nebo lasičku.
V naší poradně s názvem PIVOŇKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel JAROSLAV ZÁLEŠÁK.
Máme v zahrádce krásnou Pivoňku velkokvětou, po odkvětu zústaly semena anevíme jak se dají využit na rozmnožování, kdy tyto semena vysadit do země, děkuji za radu Jaroslav
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pivoňka se nejlépe množí odkopkem kořenového balu. Tak se může docílit, že pokvete ještě v tom roce, kdy došlo k přesazení. Důležité je označit na rostlině jih v jejím původním stanovišti a při umístění na nové místo ji orientovat zase k jihu. Při množení ze semene se dočkáte prvních květů až za tři roky. Teď co s těmi semeny. Semena nechte dozrát co nejdéle na rostlině. Pak je sesbírejte a dejte je do sucha doschnout. Začátkem října je vysaďte na slunný záhon stejným způsobem jako fazole. Tento způsob venkovní výsadby v časném podzimu dává semenům jejich povinnou průpravu pro vzejití, což je říjnové relativně teplé a vlhké ošetření vystřídané chladem zimy a následované oteplením na jaře. Je to sekvence podmínek, která umožní vyklíčení většiny semen na jaře a v létě příštího roku. Hodně zdaru.
Hortenzie lze rozmnožovat semeny, což je ale málo obvyklý způsob rozmnožování, který se používá většinou jen při množení čistých druhů a při šlechtění. Většinu hortenzií je možné množit dělením trsů, takzvaným hřížením. Ale hlavním způsobem množení je řízkování, a to bylinnými nebo kořenovými řízky v období od března až do května. Do směsi z písku a rašeliny v poměru 1 : 1 zasaďte řízky z nekvetoucích mladých kořenových výhonků a zajistěte jim teplotu kolem 15–18 °C. V písku nebo množárenském substrátu zakoření přibližně za 15–20 dnů. Po zakořenění řízky nechejte v pařeništi, studeném skleníku nebo v květináči na chráněném místě až do dalšího roku, aby v zimě nenamrzly.
V naší poradně s názvem ROZMNOŽOVÁNÍ KANADSKÝCH NEBO ZAHRADNÍCH BORŮVEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dužíkova eliška.
Jak se rozmnožují kanadské borůvky
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pro rozmnožování kanadských borůvek budete potřebovat řízky, které získáte z jednoletých větví, které mají průměr nejméně 0,6 cm. Větve musí být zdravé a odříznutí je potřeba provést brzy na jaře pomocí ostrého nože nebo nůžek na stříhání. Řízky by měly obsahovat zdravé listové pupeny.
Odstraňte všechny květní pupeny, ale listové pupeny nechte neporušené. Odříznutou větev rozdělte na řízky o délce kolem 12 cm. Nejlepší je použít řízky, které obsahují pouze listové pupeny, nikoliv ty, které obsahují stopy po odstranění květových pupenů, takže nařežte řízky odpovídajícím způsobem.
Odřízněte kůru 2,5 cm od spodu každého řízku. Seříznuté řízky můžete skladovat až tři měsíce, pokud je to nutné, v plastových sáčcích obsahujících sphagnový mech. Uzavřete sáčky a uchovávejte na chladném místě při teplotě mezi 1 až 5 stupni Celsia s vlhkostí mezi 80 až 90 procenty. Je-li to ale možné, zpracujte řízky hned, aniž byste je ukládali. Čím déle je ukládáte, tím méně šancí, že budou kořenit.
Vytvořte si obdélníkové rozmnožovací lože dostatečně velké, aby se do něho vešly všechny řízky 5 cm od sebe. Umístěte rozmnožovací lože do skleníku na plné slunce.
Smíchejte jeden díl rašeliny a jeden díl hrubého betonového písku a vytvořte kořenové médium. Alternativně můžete smíchat polovinu rašeliny a polovinu vermikulitu nebo perlitu nebo jednu třetinu perlitu, písku a vermikulitu. Naplňte rozmnožovací lože kořenovým médiem.
Přidejte řízky, které svisle zapíchněte do kořenového média s oloupanými částmi dolů. Šedesát procent řízku by mělo být pod povrchem a jedním nebo dvěma listovými pupeny nad ním. Zatlačte médium kolem každého řízku.
Ve skleníku udržujte teplotu kolem 20 stupňů Celsia. Zalévejte jednou týdně a udržujte vlhké kořenové médium. Zvyšte zalévání, když se začnou vyvíjet nové listy.
V polovině června zvyšte skleníkové větrání, kdy už by se měly vyvinout kořeny. Aplikujte týdenně rozpustné nebo pomalu uvolňující se hnojivo, například NPK 15-30-4 nebo NPK 13-36-13. Aplikujte také síran amonný, fosforečnan amonný, močovinu nebo jinou formu dusíku. Dodržujte pokyny uvedené na etiketě hnojiva a dusíkatých přípravků.
V zimě nechte řízky ještě v rozmnožovacích lůžkách. Borůvky budou připraveny k přesazení do vaší zahrady příští rok na jaře.
Nejlepší čas na rozmnožování odběrem kořenových řízků je v zimě. Ostrým nožem odřízněte z kořenů bobkovišně 15-20 cm dlouhou kořenovou část nejbližšího konce ke keři. Poté šikmo seřízněte protější. Řez navlhčete a spodní konec zakryjte sírou.
Naplňte nádobu zeminou, udělejte do ní díru a do první spodní vrstvy nasypte písek. Zasaďte řízek do substrátu a dobře přitlačte. Až do jarní sezóny nechte nádoby s kořenovými řízky na místě chráněném před mrazem, větrem a vlhkostí, ale s dostatečným osluněním. Aby byla půda stále vlhká, je nutné ji pravidelně zalévat. Jakmile keř začne růst, můžete postupovat jako u stonkových řízků.
Tato rostlina kvete fialovomodrými květy od července do září. Dorůstá výšky 70 až 80 cm, má zelené listy. Umisťuje se na plné slunce nebo do polostínu.
Phlox paniculata ’Amethyst’ vysazujte především do trvalkových záhonů, snad nejlépe působí v malých předzahrádkách roubených chalup, kde nádherně oživí tmavé dřevo stavení. Je to nenáročná rostlina, ale dobře se jí daří na kyselých vlhčích půdách s dostatkem živin a vyšší vzdušnou vlhkostí. Květy lze také použít k řezu, v záhonech lákají svou vůní motýly.
Množí se semenem, nejjednodušší a také nejčastěji používaný způsob rozmnožování je dělení trsů v jarním nebo podzimním období.
Při výsadbě v suchých půdách někdy trpí padlím, proti kterému raději preventivně zasahujeme chemickou ochranou, nejpozději je nutné zasáhnout při zjištění prvních příznaků padlí.
Tato rostlina kvete červenooranžovými květy od července do srpna. Dorůstá do výšky 80 až 90 cm, má zelené listy. Vyhovuje jí plné slunce nebo polostín.
Phlox paniculata ’Brigadier’ se nejčastěji vysazuje do trvalkových záhonů, snad nejlépe působí v malých předzahrádkách roubených chalup, kde nádherně oživí tmavé dřevo stavení. Je to nenáročná rostlina, ale dobře se jí daří na kyselých vlhčích půdách s dostatkem živin a vyšší vzdušnou vlhkostí. Květy lze také použít k řezu, v záhonech lákají motýly svou vůní.
Množí se semenem, nejjednodušší a také nejčastěji používaný způsob rozmnožování je dělení trsů v jarním nebo podzimním období.
Při výsadbě v suchých půdách někdy trpí padlím, proti kterému raději preventivně zasahujeme chemickou ochranou, nejpozději je nutné zasáhnout při zjištění prvních příznaků padlí.
Množit vějířovku lze dvěma způsoby – řízkováním anebo výsevem semen. Vhodnějším způsobem je řízkování, které není tak časově náročné jako výsev semen a následná péče o ně.
S výsevem semen můžete začít už v lednu. V květnu po zmrzlých je přemístěte ven na okna nebo balkon.
Řízkování vějířovky je velmi hojně používaným způsobem jejich rozmnožování. Postačí, když z matečné rostliny, která musí být zdravá a silná, uříznete (můžete i ulomit) řízek dlouhý okolo 10–12 centimetrů. Řezná rána nemusí být přesná, na spodní části nového řízku mohou zůstat také listy. Takto připravený řízek namočte do stimulátoru, poté jej můžete zapíchnout do květináče nebo speciálních množárenských záhonů. Vhodným pěstebním substrátem je směs zeminy, kompostu a písku v poměru 2 : 1 : 1/2. Pěstební teplota by se měla pohybovat okolo 25 °C.
Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.
Krmivo
Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.
Rozmnožování
Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.
Tato rostlina kvete světle fialovými květy od července do srpna. Dorůstá do výšky 100 cm, má zelené listy. Umisťuje se na plné slunce nebo do polostínu.
Vyšší trvalka vhodná do smíšených trvalkových záhonů. Stanoviště by mělo být slunečné, vzdušné. Půda musí být stále vlhká, hlubší, výživná. Zajímavý kultivar se světle fialovými květy.
Phlox paniculata ’Sternenhimmel’ by se měla vysazovat především do vysokých trvalkových záhonů, snad nejlépe působí v malých předzahrádkách roubených chalup, kde nádherně oživí tmavé dřevo stavení. Je to nenáročná rostlina, ale dobře se jí daří na kyselých vlhčích půdách s dostatkem živin a vyšší vzdušnou vlhkostí. Je proto přímo předurčena k pěstování v podhorských oblastech.
Množí se semenem, nejjednodušší a také nejčastěji používaný způsob rozmnožování je dělení trsů v jarním nebo podzimním období.
Při výsadbě v suchých půdách někdy trpí padlím, proti kterému raději preventivně zasahujeme chemickou ochranou, nejpozději je nutné zasáhnout při zjištění prvních příznaků padlí.
