ROZMNOZOVANI SMILU ITALSKEHO a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Smil italský (Helichrystum italicum) je nepříliš známá bylinka z čeledi hvězdicovité (Asteraceae). Rostlina se svými listy podobá levanduli či rozmarýnu. Je to stálezelený polokeř, který dorůstá do výšky až 60 cm. Kvete od léta do podzimu krásně žlutými kvítky. Pochází z Turecka. Roste ale i v dalších částech Asie, běžný je rovněž v Malajsii a v celém Středomoří.
Olej ze smilu italského
Účinky: Regenerační účinky olejů obsažených v květech smilu se využívají v kosmetice, přičemž pomáhají proti volným radikálům i tvorbě vrásek. Jejich destilací se získává jeden z nejdražších esenciálních olejů.
Recept: Čistý esenciální olej ze smilu italského (Helichrysum italicum) je velmi vzácný a cenný - destilací květů se ho získá pouze 0,05 %. Vzhledem k různorodým a uznávaným účinkům je velmi účinné mít ho s sebou na cestách - působí protizánětlivě, má uvolňující, antialergické, antimykotické, antiekzematické a antioxidační účinky, působí jako expektorans a chrání pokožku i cévy. Doma olej nelze připravit, můžete si jej ale koupit ve specializovaných prodejnách.
V naší poradně s názvem MY MADAGASCAR TUBIFLORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Ráda bych věděla, jak o tento druh pečovat a jestli kvete. Má někdo zkušenosti? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Madagascar tubiflira neboli kalanchoe vytváří malý shluk květů, uspořádaný na stopkách. Ke kvetení nedochází pravidelně a někdy nemusí kvést vůbec. V případě, že se rozhodne kvést, tak se tak stane na začátku teplého ročního období. Kakanchoe mají malé šedavé květy podobné levanduli. Po odkvětu, hlavní rostlina umírá a přichází čas ke znovuzrození přes malé rostlinky, které s umřelou rostlinou můžou klesnout k zemi a růst všude tam, kde přistanou. To je důvod, proč je nejlepší, aby se kalanoche pěstovala v samostatných květináčích.
Kalanoche potřebuje teplotu 16° až 24° C. Potřebuje minimálně čtyři hodiny slunečního svitu denně. Dá se pěstovat i venku, ale je třeba ji uklidit před prvními mrazy, a to postupně, protože náhlé změně teploty můžou rostlině způsobit stress. Kalanchoe poroste na přímém slunci, nebo v jasném světle ve stínu. Zalévá se pouze tehdy, když je půda suchá. K zálivce se používá voda o pokojové teplotě. V zimním období je zapotřebí, aby se půda nechala vyschnout mezi jednotlivými zálivkami. Kalanchoe potřebuje zeminu pro kaktusy. Pokud používáte standardní zeminu pro pokojové rostliny, tak přidejte písek nebo perlit pro lepší propustnost. Kalanchoe se přesazuje brzy na jaře, ale pouze tehdy, když rostlina přeroste svůj květináč. Nový květináč vyberte o něco větší než byl ten původní. Přesazování je možné každý měsíc, mezi březnem a zářím. Následně se pak použije tekuté hnojivo naředěné na polovinu, než je doporučováno. Kalanchoe nemá ráda vysokou vzdušnou vlhkost. Průměrná vlhkost v místnosti moderních bytů je ideální pro tuto rostlinu. K rozmnožování je třeba vybrat některé z rostlinek z okrajů listů. Množení se provádí v mělkém hrnci, do kterého se nasype hlína pro kaktusy. Hrnec nemusí být hluboký, protože kořeny zde neporostou moc dlouho. Malé rostlinky se rozmístí na povrch půdy, hrnec se zakryje průhlednou igelitovou fólií a umístí se na slunném místě. Půda se při množení udržuje vlhká, ale ne přemokřená. Když jsou rostliny dostatečně vysoké a lehce se dotýkají plastu, tak se odstraní plastový obal a přesadí se do většího květináče.
Jak již bylo popsáno, bylinka se využívá jak v kuchyni k dochucení pokrmů, tak v léčitelství. Z účinných látek se ve smilu vyskytují především silice (pineny, eugenol, geraniol), dále hořčiny a flavonoidy.
V současné době se zapomíná na využití této bylinky k léčbě, což je velká škoda. Vnitřně pomáhá proti křečím, zvláště při menstruačních obtížích. Vzhledem k obsahu hořčin podporuje tvorbu žluči a stimuluje činnost jater. Dále rovněž uklidňuje při migrénách a neuralgiích. Čaj ze smilu se doporučuje i na odhlenění při kašli.
Důležitý je také zevní účinek, a to jednak antibakteriální, fungicidní a protizánětlivý při artritidě a revmatismu, jednak hojivý na hematomy, popáleniny a jizvy. Zklidňuje i rozpraskanou kůži.
Používá se i při přípravě koupelových a masážních olejů vhodných při únavě, nespavosti a stresu. Regenerační účinky olejů obsažených v květech smilu našly své využití v kosmetice. Květy pomáhají proti volným radikálům i tvorbě vrásek. Jejich destilací se získává jeden z nejdražších esenciálních olejů, který prý pomohl zregenerovat tělo i ducha už antickému hrdinovi Odysseovi.
Smil italský se může množit jak řízky, tak semeny. Pro řízkování smilu jsou ideální polodřevnaté stonky odebrané v létě, zatímco semena by měla být vyseta do skleníku v únoru nebo březnu.
Množení řízkováním
Načasování
Pro dosažení nejlepších výsledků odebírejte polodřevnaté řízky v létě nebo začátkem podzimu.
Výběr stonku
Vyberte zdravé, nekvetoucí výhonky, které jsou dlouhé 10–15 cm a mají více listových uzlů.
Příprava
Použijte čisté, ostré nůžky nebo zahradnické nůžky k provedení řezu těsně pod listovým očkem. Odstraňte spodní listy, abyste zabránili hnilobě po umístění do kořenového substrátu.
Substrát
Použijte dobře propustnou směs pro množení, například směs rašeliny a perlitu.
Kořenový hormon
Zvažte použití práškového kořenového hormonu pro podporu rychlejšího vývoje kořenů.
Prostředí
Řízky umístěte na světlé, ale stinné místo a ujistěte se, že kořenový substrát zůstane vlhký, ale ne přemokřený. Rosení může pomoci udržet vlhkost. Vyhřívání kořenové zóny může také urychlit proces zakořenění.
Péče
Řízky pravidelně roste a v případě potřeby lehce zaléváte.
Přesazování
Jakmile se kořeny vyvinou, řízky opatrně zasaďte do jednotlivých květináčů s vhodnou substrátovou směsí.
Množení semeny
Semena smilu vysejte uvnitř ve skleníku v únoru nebo březnu. Použijte dobře propustnou směs pro pěstování semen a semena zasejte na povrch, jemně je zatlačte. Zajistěte teplé, světlé místo s nepřímým slunečním zářením. Klíčení lze zlepšit použitím vlhké kopule nebo zakrytím plastem. Půdu udržujte trvale vlhkou, ale ne přemokřenou. Jakmile sazenice vyvinou několik párů pravých listů, lze je přesadit do jednotlivých květináčů. Jakmile rostliny zakoření, zajistěte jim dostatek slunečního světla.
Chcete-li sušit smil italský (Helichrysum italicum), stonky seřízněte, když jsou květy zavřené, ale připravené k rozevření, a poté je zavěste dnem vzhůru na chladném, tmavém a dobře větraném místě. Tím se zachová barva a tvar květu a stonky se budou při sušení i nadále mírně otevírat, což jim dodá nadýchaný vzhled.
Načasování sklizně
Optimální fáze
Stonky seřízněte, když jsou květy zavřené, ale zdají se být připravené k rozevření, ne až když jsou plně otevřené.
Proč?
Tím zajistíte, že si květy během sušení dobře zachovají barvu a tvar a neztratí okvětní lístky.
Stříhání a svazování
Ostré zahradnické nůžky: Používejte ostré zahradnické nůžky nebo nůžky pro čisté řezy.
Délka stonku: Stonky seřízněte na délku, která umožňuje snadné zavěšení (např. kolem 30 cm).
Vyhněte se příliš nízkému řezu: Ponechte na rostlině nějaké listy, abyste v příští sezóně podpořili opětovný růst.
Svazování: Sbírejte stonky do malých svazků (např. 8–10 stonků).
Zajištění: Svazky svažte provázkem nebo provázkem.
Sušení
Umístění: Svazky zavěste dnem vzhůru na chladném, tmavém a dobře větraném místě.
Cirkulace vzduchu: Dobrá cirkulace vzduchu je zásadní pro prevenci plísní.
Nevystavujte přímému slunečnímu záření: Přímé sluneční světlo může způsobit vyblednutí květů.
Doba schnutí: Doba schnutí se může lišit v závislosti na podmínkách, ale obvykle trvá několik týdnů.
Po sušení
Změna barvy: Sušené květiny mohou ztratit zářivost barev a vůni.
Skladování: Sušené květiny skladujte na chladném a suchém místě, aby si zachovaly svůj vzhled a zabránily jejich křehkosti.
Použití: Sušené květy smilu italského se skvěle hodí na věnce, kytice a další dekorativní aranžmá.
Květy i listy se sbírají nejlépe za slunečného dne, suší se kvůli obsahu silic při teplotě nepřesahující 35 °C.
Účinky: Vnitřně se smil využívá v podobě čaje proti křečím, a to především při menstruačních obtížích. Obsažené hořčiny pak podporují tvorbu žluči a stimulují činnost jater. Konzumace čaje rovněž pomáhá při migrénách a neuralgiích, doporučuje se i na odhlenění při kašli.
Suroviny: menší hrst listů smilu, 250 ml vroucí vody
Postup: Čerstvé listy zalijte vroucí vodou, přikryjte a nechte louhovat po dobu 10 minut.
Smil je rovněž známá léčivka. Inhaluje-li se, pomáhá při bronchitidě, čaj ze smilu se užívá k pročištění průdušek. Používá se také při přípravě koupelových a masážních olejů vhodných zejména při únavě, nespavosti a stresu.
V naší poradně s názvem PIVOŇKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel JAROSLAV ZÁLEŠÁK.
Máme v zahrádce krásnou Pivoňku velkokvětou, po odkvětu zústaly semena anevíme jak se dají využit na rozmnožování, kdy tyto semena vysadit do země, děkuji za radu Jaroslav
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pivoňka se nejlépe množí odkopkem kořenového balu. Tak se může docílit, že pokvete ještě v tom roce, kdy došlo k přesazení. Důležité je označit na rostlině jih v jejím původním stanovišti a při umístění na nové místo ji orientovat zase k jihu. Při množení ze semene se dočkáte prvních květů až za tři roky. Teď co s těmi semeny. Semena nechte dozrát co nejdéle na rostlině. Pak je sesbírejte a dejte je do sucha doschnout. Začátkem října je vysaďte na slunný záhon stejným způsobem jako fazole. Tento způsob venkovní výsadby v časném podzimu dává semenům jejich povinnou průpravu pro vzejití, což je říjnové relativně teplé a vlhké ošetření vystřídané chladem zimy a následované oteplením na jaře. Je to sekvence podmínek, která umožní vyklíčení většiny semen na jaře a v létě příštího roku. Hodně zdaru.
Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojové palmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Fíkus při pěstování v interiéru vyžaduje vyšší teplotu, velmi dobře
Příprava rizota se zdá být celkem jednoduchá, ale aby byl pokrm tak vláčný a správně mazlavý jako pravé italské rizoto, chce to dodržet několik zásad a především několikero zkoušení. Tím se ale rozhodně nenechte odradit!
Suroviny:
400 g rýže (Arbolio, Carnaroli nebo Vialone)
cibule, mrkev a celer, česnek
1,5 l zeleninového nebo masového vývaru
100 ml bílého vína
dle chuti zelenina, maso, houby, mořské plody
máslo (olej)
cca 50 g sýra Parmezán nebo Grana Padano
Postup:
Nejprve se připravte si vývar, ať už tradičním způsobem, nebo rozpuštěním kostky bujónu. Poté na mírném ohni osmahněte cibulku (na másle nebo na oleji), případně spolu s česnekem, mrkví, celerem. Nenechte cibulku zhnědnout! Zesilte mírně teplotu a přidejte (nepropláchnutou) italskou rýži, kterou nechte lehce cca 2 minuty osmahnout. Rýže se zatáhne a udrží si obsah škrobu. Pokud chcete recept vylepšit sklenkou vína, lze ještě před přidáním vývaru nalít asi 100 ml vína a nechat rýží vstřebat. Rýži zalijte malou naběračkou vývaru (nenalévejte rovnou celé množství vývaru) a za stálého míchání počkejte, dokud rýže vývar neabsorbuje. První várku rýže rychle vsákne, ale postupně se tempo vstřebávání tekutiny zpomalí. Přilévejte vývar a za neustálého míchání nechte vařit 20 až 25 minut. Opravdu důležité je přidávat vývar postupně, tedy jakmile se předchozí dávka odpaří, přidat další; vývar tak spotřebujete přibližně v 7 až 10 dávkách. Když je rýže hotová dle vaší chuti (ochutnávejte teprve, až jsou středy zrníček dostatečně měkké), odstavte z ohně, přidejte lžíci másla a parmezán, zamíchejte a nechte ještě asi minutu stát. Před případným dosolením raději pokrm ochutnejte, protože parmezán je sám o sobě docela slaný, tak ať rizoto není přesolené. Stejně jako u těstovin i u rýže platí, že by měla být al dente, tedy nikoliv převařená a rizoto rozbředlé. Konzistence by měla být krémová – podávejte tedy rizoto hned po uvaření, jinak už to nebude ono. A ještě jedno doporučení – nenahrazujte parmezán třeba eidamem, protože pak nebude mít pokrm tu správnou chuť.
Výše uvedený postup je asi tím nejjednodušším způsobem přípravy krémového a chutného italského rizota. V průběhu vaření je ještě možné rizoto ochutit různými ingrediencemi, které se nejčastěji přidávají uprostřed vaření, například šafrán u milánského rizota, rajčata u tomatového rizota. Stejně tak se zhruba uprostřed vaření přidává maso z vývaru nebo grilovaná zelenina či houby. Pokud maso nemáte předvařené, používáte zmrzlou zeleninu nebo mořské plody, nechte je několik minut péct na oleji ještě před přidáním rýže a potom duste s celou směsí, nebo je osmahněte samostatně na pánvi a přidejte asi 5 minut před koncem vaření, když už je rýže téměř hotová.
Ingredience: 100 ml olivového oleje, 2 stroužky česneku, 2 ks kuřecích stehen, pepř, sůl, 1 cibule, listy tymiánu, 700 g konzervovaných rajčat, 1,5 dl bílého vína, 2 papriky, špetka šafránu, mletá paprika, 300 g kulaté rýže, 1 l kuřecího vývaru, 3 ks královských krevet, 200 g slávek
Technologický postup: Na hlubokou pánev dejte na olivový olej orestovat dva nadrobno nasekané stroužky česneku, přihoďte na kousky pokrájené maso ze dvou kuřecích stehýnek, opepřete, osolte a vše restujte za průběžného promíchávání. Nadrobno pokrájejte menší cibuli, přidejte ji do základu, přimíchejte i pár čerstvých lístků tymiánu a konzervu loupaných rajčat. Přidejte ještě trochu bílého vína, pár pečených paprik a špetku šafránu, ten ve Španělsku nesmí chybět. Dochuťte ještě červenou paprikou v prášku, promíchejte a můžete přidat kulatou rýži, stejnou, jaká se používá do italského rizota. Tu prý Španělé vždycky přisypávají křížem, i když se vzápětí směs v pánvi opět zamíchá. Následně vše zalijte dobrým kuřecím vývarem, přiveďte k varu (pak opět stáhněte, aby se vám paella nepřipálila) a přikryjte pokličkou, dokud se všechna tekutina nevsákne. Jakmile je rýže poloměkká, přidají se ke směsi do hrnce povařit i krevety a slávky, které se pak na talíři vždy servírují navrchu. I díky nim paella chutná opravdu luxusně, přitom jde o jídlo z jednoho hrnce.
Jedná se o koření ze semen rostliny Cuminum cyminum, česky šabrej kmínovitý. Patří do čeledi miříkovitých. Rostlina má prastarý původ – byla používána už ve starém Egyptě či Řecku. Jako perličku lze uvést informaci, že ve starém Římě koření užívali studenti, aby měli bledé tváře, a pak kvůli tomu, že vypadali vyčerpaně a nemocně se mohli „ulít“ z výuky. Římský kmín má svůj původ ve východním Středomoří, v severní Africe a Pákistánu.
Římský kmín pochází tedy z šabreje kmínovitého, který vyrůstá do výšky 25 cm. Malá semínka připomínají běžný kmín, ale mají světlejší barvu a jsou více hořká. Semínka bývají rovná a spíše šestihranná než hladká. Rostlina má bílé či růžové květy, které vyrůstají na začátku léta. Listy jsou tmavě zelené.
V současnosti se vyskytuje v celé oblasti Středozemního moře, kde je hodně rozšířen (dává se do uzenin italského typu). Můžeme na něj narazit i v bývalých zemích Sovětského svazu pod názvem zira. Je součástí jídla známého u nás jako pilaf. Je běžnou součástí i indické kuchyně (zde se kombinuje s koriandrem). Je v podstatě rozšířen po celém světě – v Indonésii se mu například říká djintan.
Tento druh bývá označován za velmi dobrý přírodní prostředek proti zažívacím problémům, jako je nadýmání či plynatost a jiné. Proto se stejně jako náš kmín přidává k masům, aby napomáhal lepšímu trávení. Také povzbuzuje chuť k jídlu a zlepšuje prokrvení. Pomáhá mírnit úporný kašel.
Má ostrou, hořkou a pronikavou chuť, která podtrhne chuť ostatních koření. Pokud to s ním ovšem přeženeme, tak přehluší chuť celého pokrmu. Ne nadarmo je součástí kari koření. Zde platí dvojnásob: dobrého pomálu. A konečně za třetí, má výrazně světlejší zabarvení než kmín klasický.
Římský kmín má v kuchyni mnoho využití. Často je součástí zeleninových, rýžových a luštěninových pokrmů. Dále se s ním mohou, ale opravdu přiměřeně, ochucovat polévky a dušená jídla. Římský kmín se používá při nakládání zeleniny, uzenin a sýrů. Užitečný je i jako součást kysaného zelí. Vůně římského kmínu se zvýrazní, pokud se koření nejdříve opraží a následně rozdrtí.
80 g nastrouhaného italského tvrdého sýru Grana Padano, ale můžete použít parmesán.
1/2 deci bílého vína;
voda podle chuti;
1 litr zeleninového vývaru;
sůl podle chuti.
Na ozdobu:
Šafránové pestíky podle chuti.
Postup
Chcete-li si připravit pravé šafránové rizoto (nebo také milánské rizoto), nejprve vložte šafránové pestíky do malé sklenice, zalijte vodou jen tolik, aby byly úplně zakryté, zamíchejte a nechte louhovat přes noc. Pestíky tak pustí veškerou barvu. Poté si připravte zeleninový vývar, na recept budete potřebovat jeden litr. Cibuli oloupeme a nakrájíme nadrobno, aby se při vaření rozvařila a nebyla při vychutnávání rizota cítit.
Do velkého hrnce nalijte 50 g másla odebraného z celkové požadované dávky, rozpusťte na mírném ohni a poté vsypte nakrájenou cibuli a nechte 10 až 15 minut provařit. Pak podlijte vývarem, aby soté nevyschlo. Cibule musí být průhledná a měkká.
Jakmile je cibule podušená, přidáme rýži a opékáme 3 až 4 minuty, aby se rýžová zrna uzavřela a dobře se vařila - to je velmi důležité u pravého rizota. Zalijte bílým vínem a nechte úplně odpařit. V tuto chvíli pokračujte ve vaření asi 18 až 20 minut a podle potřeby přidávejte vývar po naběračkách, protože ho rýže hodně absorbuje. Zrnka rýže musí být vždy zakryta vývarem.
Pět minut před koncem vaření slijte vodu ze šafránových pestíků, které jste přes noc vylouhovali, promíchejte s rýží, abyste rizoto ochutili a dodali mu pěknou zlatavou barvu. Po uvaření vypněte oheň, přidejte sůl, vmícháme nastrouhaný sýr a zbylých 75 g másla. Promíchejte, přikryjte pokličkou a nechte pár minut odpočinout. V tuto chvíli je šafránové rizoto hotové servíruje se za tepla s osobukem a zdobí se několika pestíky šafránu.
Tohle jídlo se musí Miláncům opravdu nechat, protože je to delikatesní specialita lombardské kuchyně. Milánské osobuko je reprezentativní pokrm, který jako by se datoval do středověku, vyznačující se zvláštním kusem masa, které bylo extrémně jemné díky dlouhému vaření. Přítomnost morku, který taje, činí pokrm ještě šťavnatější.
Další charakteristický rys osobuka a la milanés je přídavek gremolady, nasekané petrželky a česneku provoněné citronovou kůrou, která dotváří a zvýrazní chuť telecího masa. Milánské ossobuco, které se obvykle nabízí jako samostatné jídlo spolu s nevyhnutelným žlutým rizotem, lze podávat i jako chutný druhý chod masa, třeba ve verzi s hráškem nebo doplněné pěknou porcí polenty. Zde je jednoduchý a nenáročný recept, který vás na chvíli svou chutí přenese do tohoto italského regionu.
Zamioculcas lze množit buď dělením trsů, nebo dělením lístků. Nejčastějším způsobem rozmnožování je asi dělení trsů přímo při přesazování této rostliny, kdy lze získat najednou hned několik exemplářů, protože v květináči obvykle rostou společně čtyři rostliny a více. Úspěšnost takového množení je prakticky stoprocentní.
Druhou a méně známou technikou je rozmnožování pomocí lístků, které se umístí do předem vyhřátého substrátu. Takto se zamioculcasy množí právě v domovském prostředí při déletrvajícím suchu: postupně shazují listy, které následně zakoření. My doma list před zasazením osušíme a pro lepší zakořenění použijeme stimulátor růstu. Poté umístíme na světlé a teplé stanoviště, kde zakoření během dvou měsíců.
Juka je vzrostlá rostlina, která vypadá jako nepravá palma. Zelené, slizké, výjimečné lineární listy se sbíhají do vločky na vrcholku stonku. Juka vyžaduje sluneční světlo a přiměřenou zálivku. Po proschnutí zaniká. V létě se doporučuje vynést ji na otevřený vzduch, v zimě je nezbytné uchovávat ji raději na chladnějších místech. Juka dobře roste při teplotě 13 až 21 °C. Od jara do podzimu udržujeme půdu permanentně vlhkou. Je však lepší, když půda přeschne, než když ji přelijeme. V zimě zeminu zavlažujeme pouze čas od času a v závislosti na teplotě. Rostliny milují zvýšenou vlhkost, ale snášejí i suchý vzduch. Na jaře a v létě jednou za 2 až 4 týdny rostlinu přihnojujeme minerálními hnojivy. Rostlina musí být v blízkosti svěžího vzduchu, proto je v létě vhodnější ji vynést na balkón nebo do zahrady. Pro kvalitní půdní podklad se používá směs zeminy z listové hlíny, dřevité hlíny, humusu, rašeliny, písku (v poměru 1 : 1 : 1 : 1: 1). Rozmnožování probíhá stonkovými odnožemi, výhonky.
Teplota: Přiměřená, v zimě chladnější 16 až 18 °C. Nejnižší 8 °C. V zimě je potřeba místnost dobře provětrávat, ale chráníme rostlinu před průvanem.
Osvětlení: Světlé, slunečné místo. V létě umístění v zahradě a na balkóně. V zimě najít stanoviště světlé, blízko okna. Tyto rostliny postrádají v zimě světlo.
Zalévání: Bohatě zalévat od jara do podzimu, voda ale nesmí být v misce pod květináčem. Jestli držíme rostlinu v zimě v chladnější místnosti, zaléváme omezeně. Juka nesnáší přelití, zahnívaly by kořeny a objevila by se hniloba i na stonku.
Rozmnožování: Na jaře zakořeňují vrcholová stébla a také kousky stvolů dlouhých asi 10 cm. Seříznutím dceřiných růžic ze stvolu také získáme novou rostlinu. Odříznuté růžice na místě řezu ošetříme sírou a dáme do vlhkého písku, po zakořenění zasázíme do květináče se zeminou, do které přidáme kousky dřevěného uhlí. Seříznutí růžic provádíme vždy na jaře.
Juka – foto
Zde je několik fotografií, na nichž je možné vidět juku.
Nejjednodušším možným způsobem rozmnožování buxusu je pomocí jeho větviček, tedy řízkováním. Pro řízkování je nejvhodnější podzim. Spodní část odstřihnuté větvičky ze starší rostlinky zbavte lístků a ošetřete stimulátorem pro snadnější zakořenění. Jednotlivé řízky vkládejte do substrátu určeného k řízkování rostlin, tedy nejlépe do směsi z rašeliny, písku a perlitu, a to asi 3 cm od sebe. Substrát je vhodné ještě na povrchu posypat pískem. Řízky vyžadují teplotu kolem 15 stupňů a dostatek světla, truhlík či květináč proto umístěte na nevytápěnou verandu nebo na zem skleníku. Pak už stačí jen zalévat a čekat, až rostlinky samy zapustí kořeny.
Sýček obecný (Athene noctua) je malá čilá sova i za dne. Váží zhruba 150–250 g, délka těla je 23–25 cm, rozpětí křídel má 50–56 cm. Je veliký skoro jako holub, tělo má robustní s krátkým ocasem a silnýma nohama s ostrými drápy. Zbarvení sýčka obecného je tmavě hnědé se světlými skvrnami. Nohy a spodní část ocasu jsou bílé. Má veliké, výrazně žluté oči a zobák. Obě pohlaví jsou zbarvená stejně. Zde můžete zhlédnout fotografie sýčka obecného.
Výskyt
Celý život žije v jednom revíru, kde si staví svá hnízda. Nalezneme ho především v otevřených krajinách, hlavně na polích a loukách, na okraji listnatých lesů a v současnosti už i docela hodně na vesnicích či v městech s hojným stromovým porostem.
Rozmnožování
Sýček obecný žije po celý život v páru. Hnízdí ve zříceninách, studnách, v polních kůlnách, málo používaných budovách nebo v dutinách v zemi. V období rozmnožování je značně hlučný. Vejce klade koncem dubna až začátkem května, bývá jich 4–5 kusů. Oproti jiným sovám samička usedá na vejce až po snesení posledního vajíčka a sedí na vejcích 28 dní. Sameček jí při tom dodává potravu, kterou nosí hlavně v noci. Mláďata pobývají v hnízdě zhruba 30 dní a poté jej opouštějí. Rodičovský revír opouštějí zhruba po 60 dnech.
Potrava
Potravou sýčka obecného je převážně hmyz, žáby, hadi, ještěrky, myši a drobní ptáci. Mláďata krmí hlavně žížalami. Ve dne loví hlavně hmyz a v noci většinou myši a skřivany. Potravu polyká bez roztrhání. Ničeho se nebojí, tak si dovolí i na krysu nebo lasičku.
