Buxus je na pěstování poměrně nenáročná rostlina. Pokud jej pěstujete na zahradě přímo na záhonu, přezimuje bez problémů. Pro přezimování buxusů pěstovaných v nádobách je třeba vybrat chráněné místo v záhonu, kam nádobu zahrabeme hluboko do hlíny, nebo nádobu přemístit do chladné, bezmrazé světlé místnosti. Nezapomeňte rostlinu občas zalít. Vysazování či přesazování buxusů se provádí v předjaří vždy s celým kořenovým balem a po výsadbě je třeba rostlinu pravidelně a vydatně zalévat.
Ve svém příspěvku JAK PREZIMOVAT NA BUXUSU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Zajímá mám. se o buxusy
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Mácha.
Výtečně funguje Bacilus thuringiensis čili Lepinox. První generace je na jaře. postřik je potřeba udělat proudem. aby se bakterie dostaly i dovnitř keře. Druhá generace je v srpnu až v září. Stříkáme raději dřív, aby se bakterie na mrtvých housenkách namnožily a zasáhly i později vylíhlé housenky.
Nejjednodušším možným způsobem rozmnožování buxusu je pomocí jeho větviček, tedy řízkováním. Pro řízkování je nejvhodnější podzim. Spodní část odstřihnuté větvičky ze starší rostlinky zbavte lístků a ošetřete stimulátorem pro snadnější zakořenění. Jednotlivé řízky vkládejte do substrátu určeného k řízkování rostlin, tedy nejlépe do směsi z rašeliny, písku a perlitu, a to asi 3 cm od sebe. Substrát je vhodné ještě na povrchu posypat pískem. Řízky vyžadují teplotu kolem 15 stupňů a dostatek světla, truhlík či květináč proto umístěte na nevytápěnou verandu nebo na zem skleníku. Pak už stačí jen zalévat a čekat, až rostlinky samy zapustí kořeny.
V naší poradně s názvem ROZMNOŽOVÁNÍ KANADSKÝCH NEBO ZAHRADNÍCH BORŮVEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dužíkova eliška.
Jak se rozmnožují kanadské borůvky
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pro rozmnožování kanadských borůvek budete potřebovat řízky, které získáte z jednoletých větví, které mají průměr nejméně 0,6 cm. Větve musí být zdravé a odříznutí je potřeba provést brzy na jaře pomocí ostrého nože nebo nůžek na stříhání. Řízky by měly obsahovat zdravé listové pupeny.
Odstraňte všechny květní pupeny, ale listové pupeny nechte neporušené. Odříznutou větev rozdělte na řízky o délce kolem 12 cm. Nejlepší je použít řízky, které obsahují pouze listové pupeny, nikoliv ty, které obsahují stopy po odstranění květových pupenů, takže nařežte řízky odpovídajícím způsobem.
Odřízněte kůru 2,5 cm od spodu každého řízku. Seříznuté řízky můžete skladovat až tři měsíce, pokud je to nutné, v plastových sáčcích obsahujících sphagnový mech. Uzavřete sáčky a uchovávejte na chladném místě při teplotě mezi 1 až 5 stupni Celsia s vlhkostí mezi 80 až 90 procenty. Je-li to ale možné, zpracujte řízky hned, aniž byste je ukládali. Čím déle je ukládáte, tím méně šancí, že budou kořenit.
Vytvořte si obdélníkové rozmnožovací lože dostatečně velké, aby se do něho vešly všechny řízky 5 cm od sebe. Umístěte rozmnožovací lože do skleníku na plné slunce.
Smíchejte jeden díl rašeliny a jeden díl hrubého betonového písku a vytvořte kořenové médium. Alternativně můžete smíchat polovinu rašeliny a polovinu vermikulitu nebo perlitu nebo jednu třetinu perlitu, písku a vermikulitu. Naplňte rozmnožovací lože kořenovým médiem.
Přidejte řízky, které svisle zapíchněte do kořenového média s oloupanými částmi dolů. Šedesát procent řízku by mělo být pod povrchem a jedním nebo dvěma listovými pupeny nad ním. Zatlačte médium kolem každého řízku.
Ve skleníku udržujte teplotu kolem 20 stupňů Celsia. Zalévejte jednou týdně a udržujte vlhké kořenové médium. Zvyšte zalévání, když se začnou vyvíjet nové listy.
V polovině června zvyšte skleníkové větrání, kdy už by se měly vyvinout kořeny. Aplikujte týdenně rozpustné nebo pomalu uvolňující se hnojivo, například NPK 15-30-4 nebo NPK 13-36-13. Aplikujte také síran amonný, fosforečnan amonný, močovinu nebo jinou formu dusíku. Dodržujte pokyny uvedené na etiketě hnojiva a dusíkatých přípravků.
V zimě nechte řízky ještě v rozmnožovacích lůžkách. Borůvky budou připraveny k přesazení do vaší zahrady příští rok na jaře.
Zavíječ zimostrázový (Cydalima perspectalis) je drobný motýl z čeledi travaříkovití, který patří mezi dobré letce. Dospělec má obvykle bílá křídla s hnědým lemem, ale existují i jedinci zcela hnědí. Rozpětí křídel motýla je 40–45 mm. Samičky žijí přibližně 8 dní a svá vajíčka kladnou na listy zimostrázu (Buxus), známého u nás také jako krušpánek.
Housenky
Spíš než drobného motýlka máte šanci najít jeho larvy. Jsou zelenožluté barvy s černými pruhy a bílými puntíky, s nápadně lesklou černou hlavou. Housenky zavíječe zimostrázového dorůstají délky až 5 cm. Okusují nejen listy buxusu, ale i zelenou kůru. Při přemnožení může dojít k holožíru. V našich podmínkách může mít motýl 2–3 generace. Housenky z poslední snůšky přezimují mezi listy v kokonech.
Původ
Domovinou zavíječe zimostrázového je východní Asie. Jak přesně se dostal do Evropy, se zatím neví. Předpokládá se, že pronikl v rámci mezinárodního obchodu s rostlinami. V Evropě byl poprvé zaznamenán v Porýní v roce 2006, kde již v následujícím roce způsobil místy holožíry na buxusech. Na našem území byl poprvé výskyt tohoto škůdce zaznamenán v roce 2011 v NP Podyjí. Na jaře 2013 byly zaznamenány lokálně silné žíry až holožíry také v okrajových částech Brna. Dospělci zavíječe nebo jeho housenky byli pozorováni rovněž v Olomouci, Uherském Hradišti, Praze či Neratovicích.
Jak ho poznám?
Housenky začínají svůj žír uvnitř keře, navíc jsou skvěle maskované. Tudíž můžete stát metr od buxusu plného desítek housenek a nemusíte nic vidět. Ve chvíli, kdy se housenky objeví na okraji keře, je jeho vnitřek důkladně zkonzumován. Z tohoto důvodu je vhodné buxus pravidelně kontrolovat, a to nejlépe tak, že větvičky rozhrnete a podíváte se dovnitř. Přítomnost zavíječe zimostrázového prozradí nejen poškozené listy, nález housenek, ale i množství trusu připomínajícího drobné zelené granule. Pokud tedy nechcete přijít o svůj buxus, začněte pravidelnou prohlídkou keřů. Tu byste měli provádět v době, kdy jsou tito škůdci aktivní, v našich podmínkách je to od března do října. Čím dříve přítomnost škůdce objevíte, tím lépe jej můžete proti housenkám chránit. Zde se podívejte na to, jak vypadá buxus napadený housenkami.
Jako okrasná dřevina zastává buxus významné místo v zahradní kultuře už od starověku, k velkému rozšíření pak došlo zejména v období baroka a rokoka (stříhané bizarní i geometrické tvary, labyrinty). V současnosti patří mezi nejčastěji pěstované dřeviny parků a zahrad. Výborně totiž snáší sestřih a tvarování, je vhodný i pro bonsajové pěstování. Dřevo buxusu je jedno z nejhustších dřev Evropy. Sloužilo k výrobě hudebních nástrojů, různých ozdobných předmětů, dřevorytů a podobně.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Keře jsou na zahradě ideální kulisou, která vytváří pocit stálosti. Nejlépe uděláme, když vybereme rostliny různé výšky a rozličného tvaru a strategicky je rozmístíme. Keře kvetoucí výraznými barvami kombinujeme s těmi, jejichž květy jsou poněkud mdlé.
Keře mohou být dekorativní svým tvarem, nebo květy, které často voní, či barevnými listy, často i svými ozdobnými plody. K celkovému vzhledu přispívají v neposlední řadě také stonky, které mívají často charakteristickou texturu.
Keře jsou rostliny s dřevnatými stonky, které se obvykle rozvětvují od báze a vytvářejí množství postranních stonků přímo ze země nebo kousek nad její úrovní. Tím se liší od stromů, které mají jen jeden kmen, ale do jisté míry se obě skupiny překrývají. Některé z okrasných keřů vypadají zajímavě i několik ročních období, jiné pouze jedno. Většinou jsou snadno dostupné a s jejich pěstováním není velká práce. Všechny však potřebují odpovídající prostor, aby se mohly rozvíjet. Volné místo můžeme do doby, než dorostou, zaplnit přechodnou výsadbou.
Žlutě kvetoucích keřů je velké množství, níže je uvedeno několik druhů pro inspiraci.
Buxus zimostrázový
Jedná se o keř (Buxus sempervirens), který dorůstá do výšky 20 až 30 cm, je listnatý neopadavý, barva listů je zelená, květy žluté. Má rád slunce nebo polostín.
Tento nízký, zakrsle rostoucí neopadavý keř se od ostatních buxusů liší pouze drobnými trny, které nejsou nebezpečné. Květy jsou drobné, žluté. Keř kvete v květnu až červnu.
Snese všechny typy půd. Je vhodný jako skupinová podsada vyšších keřů či stromů, do skalek, venkovních květináčů a do malých zahrádek.
Dřišťál Juliin
Tento keř (Berberis julianae) dorůstá do výšky 2,5 m, je listnatý neopadavý, listy má zelené, květy žluté. Vyhovuje mu slunce nebo polostín.
Dřišťál je stálezelený trnitý keř vzpřímeného tvaru. V květnu až červnu jej zdobí žluté vonné květy, které se na podzim promění v modravé bobule. Tento keř snese všechny typy půd.
Používá se buď jako solitér, nebo v keřových skupinách a pro neprostupné volně rostoucí i tvarované stálezelené živé ploty.
Brslen evropský
Jedná se o listnatý opadavý keř (Euonymus europaeus) dorůstající až do výšky 5 m. Barva listů je zelená, keř vykvétá v září až říjnu nápadnými žlutými květy. Má rád polostín.
Listy tohoto brslenu jsou řapíkaté, jednoduché, podlouhle eliptické až podlouhle kopinaté, na vrcholu zašpičatělé, na bázi klínovité, na okraji drobně pilovité, lysé, pouze na spodní straně na žilkách kratičce chlupaté. Květy jsou drobné, 4četné, korunní lístky úzce vejčité až čárkovité, na okraji často podvinuté a brvité, žluté až žlutozelené. Plodem je 4pouzdrá růžová až karmínově červe
V naší poradně s názvem MY MADAGASCAR TUBIFLORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Ráda bych věděla, jak o tento druh pečovat a jestli kvete. Má někdo zkušenosti? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Madagascar tubiflira neboli kalanchoe vytváří malý shluk květů, uspořádaný na stopkách. Ke kvetení nedochází pravidelně a někdy nemusí kvést vůbec. V případě, že se rozhodne kvést, tak se tak stane na začátku teplého ročního období. Kakanchoe mají malé šedavé květy podobné levanduli. Po odkvětu, hlavní rostlina umírá a přichází čas ke znovuzrození přes malé rostlinky, které s umřelou rostlinou můžou klesnout k zemi a růst všude tam, kde přistanou. To je důvod, proč je nejlepší, aby se kalanoche pěstovala v samostatných květináčích.
Kalanoche potřebuje teplotu 16° až 24° C. Potřebuje minimálně čtyři hodiny slunečního svitu denně. Dá se pěstovat i venku, ale je třeba ji uklidit před prvními mrazy, a to postupně, protože náhlé změně teploty můžou rostlině způsobit stress. Kalanchoe poroste na přímém slunci, nebo v jasném světle ve stínu. Zalévá se pouze tehdy, když je půda suchá. K zálivce se používá voda o pokojové teplotě. V zimním období je zapotřebí, aby se půda nechala vyschnout mezi jednotlivými zálivkami. Kalanchoe potřebuje zeminu pro kaktusy. Pokud používáte standardní zeminu pro pokojové rostliny, tak přidejte písek nebo perlit pro lepší propustnost. Kalanchoe se přesazuje brzy na jaře, ale pouze tehdy, když rostlina přeroste svůj květináč. Nový květináč vyberte o něco větší než byl ten původní. Přesazování je možné každý měsíc, mezi březnem a zářím. Následně se pak použije tekuté hnojivo naředěné na polovinu, než je doporučováno. Kalanchoe nemá ráda vysokou vzdušnou vlhkost. Průměrná vlhkost v místnosti moderních bytů je ideální pro tuto rostlinu. K rozmnožování je třeba vybrat některé z rostlinek z okrajů listů. Množení se provádí v mělkém hrnci, do kterého se nasype hlína pro kaktusy. Hrnec nemusí být hluboký, protože kořeny zde neporostou moc dlouho. Malé rostlinky se rozmístí na povrch půdy, hrnec se zakryje průhlednou igelitovou fólií a umístí se na slunném místě. Půda se při množení udržuje vlhká, ale ne přemokřená. Když jsou rostliny dostatečně vysoké a lehce se dotýkají plastu, tak se odstraní plastový obal a přesadí se do většího květináče.
Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojové palmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Fíkus při pěstování v interiéru vyžaduje vyšší teplotu, velmi dobře
Zamioculcas lze množit buď dělením trsů, nebo dělením lístků. Nejčastějším způsobem rozmnožování je asi dělení trsů přímo při přesazování této rostliny, kdy lze získat najednou hned několik exemplářů, protože v květináči obvykle rostou společně čtyři rostliny a více. Úspěšnost takového množení je prakticky stoprocentní.
Druhou a méně známou technikou je rozmnožování pomocí lístků, které se umístí do předem vyhřátého substrátu. Takto se zamioculcasy množí právě v domovském prostředí při déletrvajícím suchu: postupně shazují listy, které následně zakoření. My doma list před zasazením osušíme a pro lepší zakořenění použijeme stimulátor růstu. Poté umístíme na světlé a teplé stanoviště, kde zakoření během dvou měsíců.
Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.
Krmivo
Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.
Rozmnožování
Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.
Rozmnožování orchidejí se dělí na generativní (výsev semen) a vegetativní (dělení rostlinných částí). Množení výsevem je však problematické a pro běžného pěstitele prakticky nemožné. Semena jsou totiž velmi malá a prakticky nemají žádné zásobní látky. V přírodě klíčí za pomoci příslušných symbiotických hub z rodu Rhizoctonia, které jim zajišťují potřebnou výživu. Vyklíčí tak ovšem jen velmi malé množství semen, a proto jich orchideje musí tolik vytvářet. Běžný výsev do substrátu je v podstatě neúspěšný. V praxi jsou dnes orchideje vysévány na speciální živné médium, které obsahuje veškeré potřebné živiny vedoucí k úspěšnému vyklíčení, a to ve sterilních laboratorních podmínkách. Metoda výsevu je tedy náročná na zařízení, pomůcky a materiál.
Oproti tomu je rozmnožování dělením poměrně jednoduché. Jakmile rostlina naroste do větších rozměrů, můžete ji zkusit rozdělit, ale tak, aby každá z dceřiných rostlin měla alespoň 3 zdravé pahlízy (výhony). Řezné rány očistěte a před opětovným nasazením je nechte mírně zaschnout. Polámané a odumřelé kořeny odstraňte. Dceřiné rostliny dobře ukotvěte v substrátu, nejlépe pomocí vyvázání k opoře. Na tři týdny omezte zálivku, doporučuje se nejlépe jen rosit. U rodu Cymbidium a jiných terestrických rodů je možno používat k množení jednotlivé zadní pahlízy vsazené do poréznějšího substrátu. Mladé rostliny by měly vykvést za 4 až 5 let. U rodu Dendrobium lze využít k množení části starší pahlízy, které se položí na vlhký rašeliník a poté uzavřou plastovým obalem. Mladé rostlinky vykvetou cca za 4 roky. U rodu Phalaenopsis můžete použít malé rostlinky, takzvané keiki, které se občas vytvoří na květním stvolu mateřské rostliny. Jakmile dceřiným rostlinkám dostatečně narostou vzdušné kořeny (doporučuje se několik vzdušných kořenů o délce minimálně 5 cm), můžete keiki opatrně odkroutit a zasadit do vhodného substrátu. Rostlinka by měla kvést tak za 3 roky. Jinou vegetativní metodou je řízkování, k němuž použijete u tohoto rodu staré dlouhé stonky, vedlejší výhony nebo odkvetlé stvoly. Řízky řežte dlouhé 10–15 cm. Odříznutá část se nevkládá do zeminy jako u jiných pokojových rostlin, ale pokládá se na plocho na povrch zeminy (písku nebo mechu) a umístí se do vytápěného pokojového skleníku. Orchideje rovněž můžete množit stonkovým výhonem přesahujícím do vedlejšího květináče, který po zakořenění od mateřské rostliny odřízněte.
V naší poradně s názvem PIVOŇKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel JAROSLAV ZÁLEŠÁK.
Máme v zahrádce krásnou Pivoňku velkokvětou, po odkvětu zústaly semena anevíme jak se dají využit na rozmnožování, kdy tyto semena vysadit do země, děkuji za radu Jaroslav
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pivoňka se nejlépe množí odkopkem kořenového balu. Tak se může docílit, že pokvete ještě v tom roce, kdy došlo k přesazení. Důležité je označit na rostlině jih v jejím původním stanovišti a při umístění na nové místo ji orientovat zase k jihu. Při množení ze semene se dočkáte prvních květů až za tři roky. Teď co s těmi semeny. Semena nechte dozrát co nejdéle na rostlině. Pak je sesbírejte a dejte je do sucha doschnout. Začátkem října je vysaďte na slunný záhon stejným způsobem jako fazole. Tento způsob venkovní výsadby v časném podzimu dává semenům jejich povinnou průpravu pro vzejití, což je říjnové relativně teplé a vlhké ošetření vystřídané chladem zimy a následované oteplením na jaře. Je to sekvence podmínek, která umožní vyklíčení většiny semen na jaře a v létě příštího roku. Hodně zdaru.
Juka je vzrostlá rostlina, která vypadá jako nepravá palma. Zelené, slizké, výjimečné lineární listy se sbíhají do vločky na vrcholku stonku. Juka vyžaduje sluneční světlo a přiměřenou zálivku. Po proschnutí zaniká. V létě se doporučuje vynést ji na otevřený vzduch, v zimě je nezbytné uchovávat ji raději na chladnějších místech. Juka dobře roste při teplotě 13 až 21 °C. Od jara do podzimu udržujeme půdu permanentně vlhkou. Je však lepší, když půda přeschne, než když ji přelijeme. V zimě zeminu zavlažujeme pouze čas od času a v závislosti na teplotě. Rostliny milují zvýšenou vlhkost, ale snášejí i suchý vzduch. Na jaře a v létě jednou za 2 až 4 týdny rostlinu přihnojujeme minerálními hnojivy. Rostlina musí být v blízkosti svěžího vzduchu, proto je v létě vhodnější ji vynést na balkón nebo do zahrady. Pro kvalitní půdní podklad se používá směs zeminy z listové hlíny, dřevité hlíny, humusu, rašeliny, písku (v poměru 1 : 1 : 1 : 1: 1). Rozmnožování probíhá stonkovými odnožemi, výhonky.
Teplota: Přiměřená, v zimě chladnější 16 až 18 °C. Nejnižší 8 °C. V zimě je potřeba místnost dobře provětrávat, ale chráníme rostlinu před průvanem.
Osvětlení: Světlé, slunečné místo. V létě umístění v zahradě a na balkóně. V zimě najít stanoviště světlé, blízko okna. Tyto rostliny postrádají v zimě světlo.
Zalévání: Bohatě zalévat od jara do podzimu, voda ale nesmí být v misce pod květináčem. Jestli držíme rostlinu v zimě v chladnější místnosti, zaléváme omezeně. Juka nesnáší přelití, zahnívaly by kořeny a objevila by se hniloba i na stonku.
Rozmnožování: Na jaře zakořeňují vrcholová stébla a také kousky stvolů dlouhých asi 10 cm. Seříznutím dceřiných růžic ze stvolu také získáme novou rostlinu. Odříznuté růžice na místě řezu ošetříme sírou a dáme do vlhkého písku, po zakořenění zasázíme do květináče se zeminou, do které přidáme kousky dřevěného uhlí. Seříznutí růžic provádíme vždy na jaře.
Juka – foto
Zde je několik fotografií, na nichž je možné vidět juku.
Sýček obecný (Athene noctua) je malá čilá sova i za dne. Váží zhruba 150–250 g, délka těla je 23–25 cm, rozpětí křídel má 50–56 cm. Je veliký skoro jako holub, tělo má robustní s krátkým ocasem a silnýma nohama s ostrými drápy. Zbarvení sýčka obecného je tmavě hnědé se světlými skvrnami. Nohy a spodní část ocasu jsou bílé. Má veliké, výrazně žluté oči a zobák. Obě pohlaví jsou zbarvená stejně. Zde můžete zhlédnout fotografie sýčka obecného.
Výskyt
Celý život žije v jednom revíru, kde si staví svá hnízda. Nalezneme ho především v otevřených krajinách, hlavně na polích a loukách, na okraji listnatých lesů a v současnosti už i docela hodně na vesnicích či v městech s hojným stromovým porostem.
Rozmnožování
Sýček obecný žije po celý život v páru. Hnízdí ve zříceninách, studnách, v polních kůlnách, málo používaných budovách nebo v dutinách v zemi. V období rozmnožování je značně hlučný. Vejce klade koncem dubna až začátkem května, bývá jich 4–5 kusů. Oproti jiným sovám samička usedá na vejce až po snesení posledního vajíčka a sedí na vejcích 28 dní. Sameček jí při tom dodává potravu, kterou nosí hlavně v noci. Mláďata pobývají v hnízdě zhruba 30 dní a poté jej opouštějí. Rodičovský revír opouštějí zhruba po 60 dnech.
Potrava
Potravou sýčka obecného je převážně hmyz, žáby, hadi, ještěrky, myši a drobní ptáci. Mláďata krmí hlavně žížalami. Ve dne loví hlavně hmyz a v noci většinou myši a skřivany. Potravu polyká bez roztrhání. Ničeho se nebojí, tak si dovolí i na krysu nebo lasičku.
Rozmnožování je velmi nákladné a pracné, proto se nedoporučuje. Ve velkovýrobně se tyto rostliny rozmnožují semenem a trvá to 4 až 7 měsíců. Přesto pokud se rozhodnete pro rozmnožování, tak je to možné semeny, listovými řízky nebo dělením hlízy. Je nutné pravidelné mírné zavlažování a teplota kolem 20 °C. První výhonky gloxinie se objevují již po dvou týdnech, a to u dělení hlízy.
V naší poradně s názvem USCHLÁ RŮŽE Z JERICHA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaroslav Roth.
Dobrý večer.
Když dědeček byl asi měsíc před smrtí dal krabičku a v ní bylo něco co vypadalo
jako koudel.Na otázku co to je odpověděl to je růže z Jericha.Bohužel víc už mi
nestačil říct.70roků neměla vodu.Když jí dám do vody,za jak dlouho se zazelená.
Moc děkuji za odpověd.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pokud ji umístíte do vlažné vody, měla by se vaše růže z Jericha otevřít asi za 4 hodiny, přičemž na plnou velikost se může otevřít až za několik dní. Chcete-li ji „zasadit“, tak naplňte misku oblázky nebo štěrkem a přidávejte vodu, dokud nebudou oblázky ponořené. Umístěte svou Růži z Jericha navrch tak, aby se její kořeny dotýkaly vody. Můžete také vynechat oblázky a dát rostlinu přímo do mělké misky s vodou, ale je známo, že oblázky jí pomáhají vyvážit a také vypadají hezky. Umístěte ji na nepřímé, ale vydatné světlo a čekejte! Použijte destilovanou vodu nebo nechte vodu z kohoutku přes noc odstát, aby se chlór a další chemikálie odpařily, než ji použijete na rostlinu.
Zalévání
Vyměňujte vodu pro svou růži z Jericha každý den, aby byla čistá. (Pokud tu a tam vynecháte den, bude to stále v pořádku.) Vše, co musíte udělat, je natočit si každý večer trochu čerstvé vody. Ráno misku s oblázky sceďte a přidejte odstátou čerstvou vodu.
Největším trikem u zalévání růže z Jericha je nepřehnaně ji zalévat. To je snadné, protože rostlinu stačí vyjmout z vody každý týden, aby si odpočinula. Žádné dohady o tom, kolik vody jí dát nebo jak často. Stačí jí dát každotýdenní krátkou pauzu od vodní misky a je spokojená.
Každý měsíc dejte své růži z Jericha týden bez vody, aby trochu vyschla. Vyberte si každý měsíc stejný týden (první, druhý, třetí, apod.), aby to bylo snadné. Misku s kamínky jednoduše sceďte a rostlinu ponechte na oblázcích, nebo rostlinu úplně vyjměte a dejte na tmavší místo.
Teplota
Růže z Jericha nejlépe prospívá při pokojové teplotě, takže pozor na průduchy, průvan a extrémní výkyvy teplot. Je to sice pouštní rostlina, ale extrémní horko nebo chlad ji mohou stále poškodit.
Růže z Jericha přežívá v domácích podmínkách pouze v misce s vodou – nemůže ani růst, natož kvést. Pro svůj život potřebuje stálou teplotu, vlhkost a speciální podmínky. V tropech suché období přežívá schoulená do klubíčka. Jakmile zaprší, stonky se začnou zelenat a růže z Jericha se opět probudí k životu. Od této rostliny květ očekávat nelze, a i kdyby přece, ani si jej nevšimnete. Cyklus rozmnožování těchto rostlin je totiž tak složitý a probíhá natolik nenápadně, že jej bez mikroskopu vůbec nezpozorujete.
Výše uvedený koloběh byste růži z Jericha měli zajistit i vy a střídat v domácích podmínkách simulované období sucha s umístěním rostliny v nádobě s vodou. Pěstitelé často chybují, když v nádobě nechají rostlinu téměř plavat. Ta pak začne uhnívat.
Pěstování postup:
Rostlinu nechte nasát vodu, jakmile se rozvine, přebytečnou vodu odlijte a ponechte jen trochu vody na dně. Je lépe vodu častěji doplňovat, případně i rostlinu mlžit. Zpozorujete-li, že začíná usychat, vodu doplňte. Růži z Jericha napadenou plísní okamžitě z vody vyndejte, nechte uschnout a poté ji můžete nechat opět rozvinout. Počítejte vždy s tím, že nikdy nebude smaragdově zelená, jako je na obrázcích, neboť domácí prostředí není zkrátka tropický prales.
Pokud jste vlastníky vytápěného skleníku, kde pěstujete jiné exotické skvosty, můžete růži z Jericha vysadit jako podrost, případně ji umístit do vitríny s tropickými rostlinami. Vyhovuje jí polostinné místo, v žádném případě nesnáší přímé slunce.
Zálivka musí být v létě pravidelná a vydatná, zásadně měkkou, nejlépe dešťovou vodou. Vysoké nároky jsou i na vzdušnou vlhkost, která může být téměř až stoprocentní. Optimální pro pěstování je teplota od sedmnácti do dvaadvaceti stupňů a přibližně stejnou teplotu potřebuje rostlina i přes zimu. Přesadit ji můžete na jaře do kypré humózní zeminy, ne však s obsahem vápna.
Rostlina se množí pouze vegetativně stonkovými řízky, ale v domácích podmínkách asi moc úspěšní nebudete. Řízky se musí nasázet do naprosto čistého substrátu (agroperlitu nebo čistého křemičitého písku), který neobsahuje žádné zárodky plísní. Řízky koření jen při vysoké vzdušné vlhkosti.
Pro své zajímavé vlastnosti se dá tato rostlina pěstovat jak na talířku či v misce s vodou (takto ale pouze krátkodobě), tak v interiéru, kde je nižší teplota a vyšší vzdušná vlhkost. Vhodnější je výsadba přímo na záhony do polostínu, kde je dostatečně vlhká půda s příměsí rašeliny. Vraneček je však choulostivý na mráz (-5 °C), proto je vhodné rostliny pěstované venku přesadit na zimu do květináče a umístit v bezmrazé místnosti. Je možné také celou rostlinu nechat v suchém stavu přezimovat do jara. Vranečky lze množit řízkováním nebo dělením trsu. Části větví velmi dobře zakořeňují při teplotě 20 °C, nejlépe pak po třech až osmi kusech přímo v konečných květináčích.
Ve svém příspěvku DENDROBIUM NOBILE PŘESAZOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lenka.
Dobrý den mám problém nevím jak mám přesadit tuto orchidej,má od stonku kořeny s výhonkama.Děkuji:)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Dana.
Koupila jsem si v OBI nadhernou metrovou Dracenu,ktera byla v akci kolem 300Kc.Pravda mela nektere listy viditelne odstranene ze stredu ruzice a jine zase meli nevzhledne ustrizene spicky,dokonce i celou polovinu listu.Coz jsem tolik nevnimala,nebot radost z toho,ze si muzu splnit muj sen mi vyradila z provozu rozum.Podvedomi se mi,ale asi na sekundu restartovalo,protoze jsem si to i s Dracenou namirila k prodavaci s otazkou,jest-li mi Dracena neuhyne a vzpamatuje se.Odpovedel ze ano a pridal dalsi rady ohledne pece.Asi po 3 tydnech se zacala moje "botanicka zahrada" menit na ..... ani nemam slov.Zpozornela jsem...aaaa do prdele puklice....hlavou mi letel rozhovor s prodavacem....vzapeti si nadavam do "bububu" ....jasne,ze se vzpamatuje...psychologie prodeje,na co jsem ji studovala?....proc rikam dceri: nez si neco koupis dobre si to prohlidni... kam jsem cumela ja?....na ten silnej kmen a jak je krasne vysoka....blbo uzavrela debatu sama se sebou.Co slo jsem ostrihala,celej zarostlej strop vodenkou strhla a kdyz jsem zkoncila rozbrecela se.Tolik let piplani a radost z kazdeho noveho listecku a ted holy klacky :-( Rady z internetu nepomahali,za to prazdne kvetinace se mi mnozili.Az jsem nasla navod na vetsinu skudcu.Obycejny slupky z cibule,cim.vic tim lip a 2 dny je louhovar ve srudeny vode,pak vsechny kytky postrikat.Dalsi dny plne nadeje a ocekavani....HURAAA...JASAM A MAM SNAD JESTE VETSI RADOST,NEZ KDYZ JSEM SI "SPLNILA MUJ SEN".ZADNE DALSI NOVE NAPADENE LISTY A TO NA ZADNY KYTCE.PRO JISTOTU PO TYDNU OPACKO S POSTRIKEM.. .KYTKY SE ROZRUSTAJI A "MOJE BOTANICKA" NA KTEROU SE CHODIL KOUKAT CELEJ BARAK VCETNE NAVSTEV NAJEMNIKU BUDE BRZY JAKO DRIV A V OBI UZ NEKOUPIM NIKDY NIC!!!
Na našem trhu jsou k dostání různé druhy vodních filtrů, ze kterých si můžete při pořizování domácího vodního filtru vybírat. Výrobci těchto typů přístrojů používají k filtraci různé technologie, s velkou oblibou je vzájemně kombinují a střídají tak, aby bylo dosaženo co nejoptimálnějšího efektu při odstraňování jakýchkoli nečistot z pitné vody.
V tomto článku se podíváme na nejrozšířenější a neznámější typy filtrů. Podle statistik jsou těmi nejprodávanější typy domácích vodních filtrů ty, které jsou postaveny na schopnosti filtrovat vodu díky vlastnostem lisovaných uhlíkových bloků. Dalo by se říci, že se jedná o novou technologii, protože se používá maximálně 25 let. Je zajímavá právě lisovanými uhlíkovými bloky, které mají schopnost odstraňovat z vody široké spektrum různých nečistot, zejména mechanické nečistoty jako rez, prach, písek. Další výhodou tohoto typu je, že dokáže z vody odstranit potencionálně se vyskytující chemikálie, ať už z kategorie organických, či anorganických sloučenin, dokonce odstraňují různé druhy mikroorganismů do určité velikosti. Velkou výhodou lisovaných uhlíkových bloků je schopnost propouštět zdraví prospěšné minerály. Tyto bloky neovlivňují tvrdost vody.
Lisované uhlíkové bloky se vyrábějí z organického materiálu. Nejčastěji se používají skořápky kokosu spálené na prach, který se při relativně vysoké teplotě lisuje do desek. Při těchto fyzikálních jevech dochází k porušení struktury hmoty a vzniká poměrně zajímavý, složitý a spletitý systém různých puklin, prasklin a mikropórů, přes které pak pod určitým tlakem dochází k filtraci vody. Filtr má tendenci zachytávat mechanické nečistoty nebo různé formy částic do určité velikosti. V tuto chvíli dochází k rozdílům kvality různých typů domácích vodních filtrů, které používají technologii lisovaného uhlíkového bloku.
Pokud si tedy chcete koupit takovýto filtr, je vhodné se zeptat výrobce nebo prodejce, jak velká je prostupnost bloků, protože různé druhy přístrojů mají tendenci se výrazně lišit. Takovým standardem v rámci schopnosti filtrovat částice o určité velikosti bývá parametr jednoho mikrometru. Kvalitnější bloky mají samozřejmě schopnost vyšší.
Dalo by se říci, že žádný typ vodních filtrů nedokáže odstranit veškeré nečistoty z vody. Výrobci vodních filtrů s velkou oblibou kombinují lisované uhlíkové bloky s jinými druhy filtrů. Nejčastěji se jedná o mechanické předřazené filtry. Tyto filtry odstraňují největší nečistoty z vody, a pak teprve dochází k další filtraci přes lisovaná uhlíková vlákna, která by měla odstranit zbylé nečistoty ve vodě.
Další účinnou domácí filtrací vody jsou ultrafialové lampy. Ty za jistých podmínek vyzařují určité spektrum ultrafialového záření. Toto světlo má tendenci likvidovat téměř jakékoli spektrum mikroorganismů, ať už jsou to viry, bakterie, prvoci. Toto záření nelikviduje tyto mikroorganismy, ale jen je inaktivuje, neboli likviduje jejich genetický materiál. Tyto mikroorganismy pak ztrácí schopnost vlastního rozmnožování, díky čemuž uživateli, tedy člověku, neublíží.
V naší poradně s názvem DOTAZ OHLEDNĚ NÁZVU KVĚTINY - VIZ FOTO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Korenská.
Dobrý den, prosím o název této květiny. Předem děkuji za odpověď. Eva Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na vašem obrázku bude asi pepřinec (Peperomia), respektive nějaký jeho druh. Tyto druhy mají tlusté mohutné stonky a masité listy. Je to tropická trvalka, která je pěstována pro její okrasné listy. Nejčastěji pochází z tropické Ameriky. Jsou kompaktní a obvykle nepřesahují výšku 30 cm. Jednotlivé druhy se značně liší ve vzhledu. Listy jsou hladké a masité a mohou být oválné nebo mohou mít tvar srdce. Drobné květy jsou nenápadné a rostou ve tvaru kordovitých hrotů.
Nároky na světlo
Peperomia je nenáročná pokojová rostlina a dobře roste na jasném nepřímém světle, které poskytuje západní nebo východní okno. Tyto rostliny dokonce rostou i pod fluorescenčními světly (umělé osvětlení). Nedostatečné světlo způsobuje, že pomalu rostoucí peperomie přestane růst. Přímé sluneční světlo naopak spálí její listy.
Nároky na vodu
Před každou zálivkou nechte půdu vyschnout. Přelití vede k hnilobě kořenů, je hlavní příčinou závažných problémů s těmito rostlinnými. Nejlepší je namočit květináč na 10 minut do vody a pak vyndat. Tato technika udržuje listy suché a pomáhá předcházet nemocem rostlin. Husté listy rostlin Peperomia drží vodu a umožňují rostlině odolávat dlouhým obdobím bez zálivky.
Hnojení
Tyto pokojové rostliny přihnojujte měsíčně od jara a v létě základním rostlinným rostlinným hnojivem ve výši 1/2 doporučené dávky. Během podzimu a zimy není nutné tuto rostlinku hnojit.
Nároky na teplotu
Teploty mezi 16 - 27 °C jsou nejlepší. Teploty pod 10 °C a studené průvany z oken a dveří poškozují listy.
Vlhkost vzduchu
Peperomia je původem z deštných pralesů Brazílie a proto milují teplé vlhké prostředí.
Květy
Květy peperomických rostlin jsou velmi malé a nevýrazné. Jsou to listy, které jsou na rostlině tak zajímavé.
Škůdci
Domácí škůdci jako vlnatka a mšice mohou být pro rostlinu problém.
Nemoci
Ringspot virus je skvrnitost listů, který se vyznačuje jako nevzhledné kulaté fleky a nejčastěji se objeví kvůli vysoké vlhkosti. Vzhledem k tomu, že pro tuto chorobu rostlin neexistuje žádné chemické ošetření, musí být poškozené listy a dokonce i celá infikovaná rostlina vyhozeny. Udržujte listy peperomie suché a zajistěte dobrou cirkulaci vzduchu, abyste zabránila tomuto onemocnění.
Půda
Použijte dobře provzdušněnou volnou půdu, která dobře vysychá.
Velikost květináče
Velikost květináče má toto rostlina ráda spíše menší než větší. Přesazujte, až když kořeny zcela naplní současnou nádobu. Pěstování peperomie v květináči, který je příliš velký, zabraňuje rychlému vysychání půdy a způsobuje hnilobu kořenů.
Řez
Peperomia může být seříznuta kdekoli na lodyze. Nový růst se pak vyvíjí z uzlů těsně pod řezem ve stonku.
Množení
Peperomia se snadno množí z listových výrůstků, odřezků výhonků a rozdělením rostlin. Dobré je nechat nařezané konce listů nebo stonků používané k množení nejdříve vysušit několik hodin nebo přes noc před jejich vysazením.
Jedovatost
Peperomie je jedovatá s úrovní toxicity 1.
Kořenový bal tvoří systém kořenů, které jsou obaleny zeminou, která na nich pevně drží. Kořenový systém je pro rostliny velmi důležitý, zajišťuje rostlinám vodu, živiny, dýchání a u některých druhů i rozmnožování.
Rostliny jsou ve školkách pěstovány obvykle ve volné půdě nebo v kontejnerech. Rostliny z volné půdy jsou pak dodávány jako prostokořenná sadba nebo sadba s kořenovým balem. Kontejnerované rostliny se po namnožení pěstují v nádobách a podle druhu se několikrát přesazují, expedice se provádí obvykle ve větších kontejnerech (květináčích).
Prostokořenné rostliny se dodávají s minimálním množstvím zeminy, a proto je nutné je co nejrychleji dopravit na místo určení a výsadby. Prostokořenná sadba se proto používá jen u listnatých stromů a běžných listnatých keřů (ptačí zob, tavolníky, javory, habry, růže a podobně), které jsou méně choulostivé na zasychání kořenů. Pokud není možné provést výsadbu okamžitě po převzetí rostlin, je možné jejich založení do kypré půdy nebo rašeliny na dobu několika dnů. Rostliny se musí pravidelně kropit a za slunečného počasí stínit. U prostokořenných rostlin je důležité keře nebo stromky před vlastní výsadbou sestřihnout. U růží a ovocných rostlin se řez řídí určitými pravidly. U okrasných keřů, jako je ptačí zob, tavolníky, svídy a dříny a dalších, se kořeny zakrátí zhruba o třetinu a nadzemní část keřů se sestřihne o třetinu až polovinu jejich původní výšky. Prostokořenné rostliny se vyrývají ve školkách pouze v bezlistém stavu, z čehož plyne i termín výsadby (březen až duben nebo říjen až listopad).
U některých druhů rostlin pěstovaných ve školkách ve volné půdě je nutné při vyrývání ponechat kořenový bal, který se zavazuje do plachetky (juty). Kořenový bal se požaduje především u všech jehličnanů, stálezelených listnáčů a u vzrostlých zapěstovaných solitérních listnatých keřů a stromů. Rostliny s balem jsou vystaveny menšímu riziku zaschnutí kořenů, přesto pokud musíme výsadbu z různých příčin odsunout, je vhodné i rostliny s balem založit do kypré půdy nebo rašeliny, baly pravidelně zalévat, aby příliš neproschly, a rostliny raději přistínit. Termín výsadby zapěstovaných solitérních opadavých listnáčů je březen až duben nebo říjen až listopad. Jehličnany a stálezelené listnáče s balem vysazujeme do teplejší půdy, tedy v termínech duben až květen nebo září až říjen.
Kontejnerované rostliny mají zcela neporušený kořenový bal, protože jsou obvykle 2 až 4 roky pěstovány stále v nádobách. Také během výsadby obvykle nedojde k vážnému narušení kořenového balu, rostliny pak výsadbu do volné půdy v tomto smys
Jedná se o produkt rostlinného původu. Medem se rozumí potravina přírodního sacharidového charakteru, složená převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice) nebo na živých částech rostlin včelami, které je sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydrovat a zrát v plástech. Rozlišujeme dva zdroje medu, a to nektar a medovici.
Nektar je sladká šťáva tvořící se v květních nebo mimokvětních nektariích hmyzosnubných rostlin. Čerstvý nektar obsahuje vodu, cukry (sacharóza, fruktóza, glukóza a jiné), malé množství dusíkatých látek, minerálních látek, organických kyselin, dále pryskyřičnaté látky, inverzní enzymy z buněk nektarií, silice, terpeny, flavony, v některém nektaru se nachází i vitamín C. Nektar obsahuje rovněž pylová zrna či buňky rostlinných pletiv.
Medovice je hustá sladká šťáva, kterou vylučuje stejnokřídlý hmyz – červci, mšice nebo mery (medovnice jedlová, medovnice černoskvrnná, puklice dubová a jiné), které označujeme jako producenty medovice. Tito producenti cizopasí na listech, pupenech nebo větvích listnatých i jehličnatých stromů a keřů, jejichž sítkovicemi proudí míza, která slouží producentům medovice jako potrava, zvlášť v období rozmnožování. Míza je z rostlinných sítkovic nasávána ústním ústrojím producentů a prochází jejich trávicí soustavou, jejíž součástí je filtrační komora s tenkou blanitou stěnou, která hraje důležitou roli při filtraci bílkovin, cukrů, vody a dalších látek. Právě proteiny s menším množstvím cukrů a vody jsou zachyceny ve filtrační komoře a ve formě koncentrátu přecházejí dále do žaludku producentů. Naopak jednoduché cukry, minerální ionty a přebytečná voda proniknou přes filtrační komoru, respektive přes její propustnou blánu, a přecházejí do výkalového vaku. Tento filtrát (medovice) je pak vystřikován ve formě kapek na větve, listy nebo jehlice, odkud je sbírán včelami jako zdroj medovicového medu. Medovice obsahuje vodu, cukry (sacharóza, glukóza, fruktóza, maltóza, melecitóza, rafinóza a polysacharidy), aminokyseliny rostlinného původu, minerální látky, vitamíny a barviva.
Vznik medu je velmi složitý proces, který je závislý na včelstvu jako celku. Zdroj nektaru má na starost jen několik včel létavek (pátraček), které vyhledávají zdroje sladkých šťáv (sladinu) a ve chvíli, kdy takový zdroj najdou, se vrátí do úlu s plným medným váčkem, dají ochutnat ostatním včelám v úle a zároveň jim specifickou formou komunikace, označovanou jako včelí tanečky, předají informace o směru a vzdálenosti potravy, přičemž se řídí i polohou slunce na obloze
