To je zvláštní kategorie tvarů pro vysoké vedení, kdy kmínek je veden až k vrcholu sloupků tvořících opěrnou konstrukci, takže celá zelená hmota keřů včetně hroznů visí dolů. Příkladem je tvar zvaný jednoduchá záclona, což je krátké kordonové ramínko, na kterém se nařezávají čípky. Složitějším tvarem je dvojitá záclona, někdy označovaná GDC, která na řádku tvoří dvě za sebou visící plochy. Do našich klimatických podmínek se však příliš nehodí. Zvláštním tvarem je vertikálně vedený kordon, mezi vinaři označovaný Vertiko. Jde o svislé rameno, na kterém se nařezávají tři patra se čtyřmi dvouokými čípky. Toto vedení bylo jednu dobu hodně rozšířené, ukázalo se však, že pro velké plochy příliš vhodné není. Hodí se však, jako všechny kordonové tvary, do zahrádek, kde pěstitelé mají dostatek času se mu věnovat.
V naší poradně s názvem ANTURIE - DOTAZ K PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vladimíra Tancíková.
Prosím o radu,
mám 3 anturie, 1 velkokvětou /asi 3 roky/ a 2 s menšími květy /2 a 1 rok/ krásně mi pořád kvetou, ale problém je v tom, že u všech nových přirůstků se listy i květy - nějak nemohou dostat ven ze "svého obalu", tím pádem jsou zakrnělejší. Musím jej buďto ručně - naříznout a roztrhnout, nebo se list třeba i vůbec nedostane ven až dojde k jeho zlomení. Poradí mi někdo, co jim chybí , nebo v čem je problém.
Děkuji za radu a odpověď.
Tancíková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník .
Příčina tkví v nedostatku světla. Když má rostlina krátké dny, například když je umístěna na východním nebo severním okně nebo je daleko od okna, tak nestačí vyvinout listy/květy do takové míry, aby pukly jejich přirozené obaly. Změnou místa by se měly tyto problémy vyřešit.
V únoru se pěstitelé věnovali správnému řezu révy, dnes jste zmínila některé tvary, jako například vertiko nebo jednoduchá záclona a minule při zastrkování výhonů nás zajímalo dvoudrátí. Ale ještě jsme nemluvili o drátěnkách jako takových.
To máte tedy pravdu. Vybudovat drátěnku je potřebné nejdéle v druhém roce po výsadbě, ale můžeme si o ní něco povědět už teď, i když založení vinice a vlastní výsadba nás teprve čeká. Na začátku našeho povídání jsem říkala, že réva je liána, proto potřebuje oporu. V šerém dávnověku, kdy révu ještě „nezotročoval“ člověk, protože réva je mnohem starší než lidstvo, si tato liána musela s oporou poradit sama. Vyřešila to tak, že „šplhala“ po kmenech až do korun stromů, kde bylo sluníčka dost a kde se jí líbilo. Dnes, kdy jsou vinice monokulturami, případně monokulturami s ozeleněním, révové keře nemají k dispozici žádné stromy, po kterých by mohly šplhat a na nichž by se mohly uchytit, a proto potřebují opěrné konstrukce. Několik století si naši předkové vystačili s tím, že na jaře ke každému keři zatloukli dřevěný kolík a k němu během vegetace vyvazovali ty výhony, které po vylámání na keři ponechali. Na podzim po sklizni a po opadu listí kolíky vytahali a uložili je na kraj vinice. Kdo nějaký kolík ukradl, aby si s ním zatopil, byl náležitě potrestán, jak se můžeme dočíst v tehdejších „legislativních“ předpisech, které pro vinice napsal císař a milovník vín Karel IV. Taková opěra keřům vedeným na hlavu stačila.
Dnes, když jsme postupně navrhli a začali využívat řadu způsobů vedení, už nám jen opěrné tyče nestačí, protože na keřích pěstujeme kmínky, na nich nařezáváme různými způsoby ramena s čípky a ve velkých výsadbách využíváme téměř výlučně jen tažně. Proto je potřeba, aby opěrné konstrukce byly složitější. Pro výsadby, ve kterých používáme traktory, je navíc nutné, abychom keře poněkud násilně formovali do víceméně „placatých tvarů“, aby se tam stroje s nářadím vešly. Proto dnešní drátěnky tvoří krajové a středové sloupky a mezi nimi jsou napjaté dráty. Samozřejmě, že počet a uspořádání systému drátů závisí na používaných pěstitelských tvarech, ale pro většinu tvarů se hodí kombinace dvou nebo jednoho spodního drátu, kterému či kterým se říká „vodící“ a dvou až tří dvoudrátí, do kterých se za vegetace zasunují přirůstající letorosty. Krajové sloupky nesou největší tíhu danou hmotností přibývající zelené hmoty, která často pronáší dráty. Ty se musejí čas od času napínat a tím by se časem mohly krajové sloupky zbortit, proto se ukotvují nebo musí být podepřeny vzpěrami. Středové sloupky se umísťují obvykle vždy mezi šestý až sedmý keř, případně mezi sedmý a&n
V naší poradně s názvem ZAVAŘOVÁNÍ KAPUSTY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zuzana Keilová.
Prosím zavařoval jste někdo kapustu??? jak na to ?? díky Zuzana
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Nechte kapustu zkvasit podobně jako zelí. Výsledný produkt je bezlepkový, paleo a je vhodný pro vegany i vegetariány. Tady je recept na dva litry kysané kapusty:
Suroviny:
1 velká hlava kapusty
4-5 šálků organického kadeřávku - velké stonky jsou odstraněny a listy nazřezány na tenké proužky
1 malá organická červená cibule - nakrájená na kostičky
4 čajové lžičky himalájské růžové soli
1 lžíce loupané organické bílé buničiny z kůry citronu
3 stroužky oloupaného česneku
4½ šálků teplé čisté vody (40° C)
1 čajová lžička organického kokosového cukru nebo Rapadury
1 balíček bakteriální kultury pro mléčné kvašení https://www.amazon.com/gp/a…
2 čisté skleněné zavařovací sklenice s víčkem
Postup
1. Odstraňte 4 vnější listy z kapusty, opláchněte, osušte a odložte. Odstraňte košťál a nakrájejte zbývající časti kapusty na tenké plátky nebo použijte kuchyňský robot. Umístěte kapustu a nakrájený kadeřávek do velkého sítka a důkladně opláchněte vodou. Možná to budete muset udělat v několika dávkách v závislosti na velikosti sítka.
2. Do velké mísy dejte omytou kapustu s kadeřávkem, přidejte červenou cibuli, posypte dvěma lžičkami růžové soli a promíchejte čistýma rukama, dokud kapusta a kadeřávek nezačne vadnout a neuvolní kapalinu. Pak to nechte stranou a přejděte k přípravě solanky.
3. Do mixéru dejte zbývající 2 lžičky růžové soli, bílou kůru z citronu, rozmačkaný česnek, vodu, cukr a rozmixujte, dokud to nebude hladké. Nakonec ručné přimíchejte mléčné kultury. Nechejte slanou vodu odležet po dobu 10-15 minut, aby se dobrá bakterie probudila a začala se krmít cukrem. Nalejte slanou vodu na nakrájenou zeleninu a dobře promíchejte rukama, dokud nebude veškerá zelenina pokryta solankou.
4. Směs nandejte do čistých skleněných sklenic a důkladně to rukama nebo velkou lžičkou umačkejte, dokud slanina nezakryje všechnu zeleninu. V horní části každé nádoby ponechte nejméně 6 cm místa na zakrytí.
5. Na začátku odložené 4 okrajové listy z kapusty přeložte a umístěte na vrch fermentované zeleniny, zatlačte dolů na listy, aby se zakryly solankou. Opakujte to i pro druhou sklenici. Tímto dalším krokem pomůžete udržet vaši fermentovanou zeleninu pod solankou. Můžete také použít malou čistou sklenici, která se vejde do nádoby a zeleninu přitlačí ke dnu. Ujistěte se, že máte alespoň 3 nebo 6 cm slaného nálevu nad horní částí fermentované zeleniny a složených listů.
6. Sklenice umístěte do lepenkové krabice, abyste je chránili před světlem. Nechte zeleninu kvasit při pokojové teplotě po dobu 5-7 dnů. Ochutnejte malou část po 4 dnech v letních měsících a 5-6 dnech v chladnějších měsících, abyste zjistili, zda se vám líbí chuť. Pokud se vám líbí chuť, odstraňte horní listy zelí a umístěte fermentovanou zeleninu do ledničky. Čím déle zeleninu kvasíte, tím více bude kyselejší. Poté, co dokončíte fermentaci, umístěte zeleninu do chladničky po dobu až 6-8 měsíců.
7. Pokaždé, když ujíte kysanou zeleninu, uji
Červen obvykle bývá příjemně teplý měsíc. Jak se v jeho průběhu daří révě?
V této době se révě daří tak výborně, že přichází do jedné ze svých nejdůležitějších fenofází – v červnu réva obvykle kvete. Na počátku kvetení, kdy je na květní latě rozkvetlých jen několik kvítků, je možné si prohlédnout, jak vlastně révový květ vypadá. Je celkem malý, asi tak půl centimetru, stále jen zelený a skládá se, stejně jako většina květů jiných rostlin, z pestíku, tyčinek a korunních plátků. Pestík je na vrcholu zakončen bliznou a je obklopen tyčinkami, vyrůstajícími z báze semeníku, jejichž počet může u různých odrůd být odlišný. Ale na rozdíl od jiných rostlin, které mají květ „ozdobený“ nejrůzněji tvarovanými korunními plátky nejpestřejších barev, květ révy je až do doby rozkvétání zakrytý zelenou čepičkou, kterou tvoří srostlé korunní plátky. Aby došlo k opylení, musí se vlastní rozmnožovací ústrojí nejprve „otevřít“ a to tak, že čepička od spodní strany semeníku „sroluje“ své korunní plátky a poté u většiny květů odpadne. Pyl v tyčinkách dozrává, uvolňuje se z nich a větrem je přenesen na bliznu. Ta se ovšem na přijetí pylového zrna připravuje. Na jejím povrchu se objevuje kapička sekretu, na kterou se pylové zrnko „přilepí“, aby zde vydrželo do doby, nežli pylová láčka začne prorůstat čnělkou do semeníku, kde dojde ke splynutí zárodečných buněk pylového zrna a semeníku. Protože tato „sexuální aktivita“ trvá několik hodin, slouží sekret na povrchu blizny k udržení pylového zrna na blizně.
Může se také stát, většinou tehdy, kdy je teplota v době kvetení vysoká, že některé čepičky zaschnou na pestíku dříve, nežli stačí spadnout a opylení proběhne vlastním pylem „pod čepičkou“. Zde je vidět kvetoucí květní lata:
A když je červen teplotně podprůměrný?
Réva je teplomilná rostlina, takže v této fenofázi má požadavky velké. Pro kvalitní odkvetení v přiměřeném čase (tato fenofáze obvykle trvá v rozmezí pěti až dvanácti dnů) je potřebná minimální průměrná teplota okolo 15 °C. Čím jsou teploty v době kvetení vyšší, tím rychleji odkvět proběhne. Při chladném počasí se kvetení může protáhnout na delší dobu a to ke kvalitnímu odkvetení neprospívá. V době kvetení škodí i voda, tedy dešťové srážky. Ty totiž spláchnou z blizny sekret i s pylem a k oplození vajíčka v semeníku nedojde. Tomuto jevu se říká sprchávání a jeho důsledkem jsou neopylené květy, které buď později opadají, nebo sice zůstanou na vytvářejícím se hroznu, ale dále nerostou, zůstanou malé. Takovýmto bobulím se říká partenokarpické, celé hrozny se označují jako „sprchlé“. Je nasnadě, že větší množství sprchlých hroznů významn
Ve svém příspěvku SKLIZEŇ RAKYTNÍKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarča.
Dobrý den, může mi prosím někdo poradit, zda existuje nějaká ranná odrůda rakytníku? Na mnoha místech jsem se dočetla, že sklizeň by měla být nejdříve koncem srpna, ale v tuto dobu bych už měla bobulky seschlé, měkké, přezrálé a částečně i opadané. Je možné, že bych měla uzrálé bobule už v polovině až ke konci července? Máte někdo zralý rakytník už v červenci? Rakytník mám nasazen na jižní straně na slunném místě, v Uh. Hradišti.
Děkuji za radu.
Jarča
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel JItka.
Asi máte jako já rannou odrůdu Sluníčko, který v teplém létě dozraje do poloviny srpna a pak už praská a nedá se sklidit :-) Stalo se mi to předloni, když jsem ho nestačila otrhat před dovolenou. Tato odrůda má hodně plodů nahuštěných přímo u větve, tedy žádné trhání vidličkou nebo stříhání větviček do mrazáku...
Trhám je ručně, vlastně prstem zajedu mezi plody a podeberu stopku, aby mi plody nepraskly. Je to zdlouhavé, ale úroda za to stojí! Výborný je likér, marmeláda i čaj ze zmrzlých plodů...
Nejčastější výskyt: Na měkkých tkáních rostlin. Na mladých výhonech, listech, stoncích, poupatech, květech. Mšice se přirozeně shlukují a tvoří kolonie, při silném napadení jsou jedna přes druhou. Mšice klade vajíčka a velmi rychle dospívá. V dospělosti mají někteří jedinci křídla a přelétávají na jiné části rostlin a tím se rychleji šíří. Sáním oslabují rostlinu a mohou ji ze začátku i deformovat (důležitý znak). Mšice občas opečovávají mravenci, ti požírají jejich výměšky (jsou velmi sladké). Při malém napadení lze mšice ručně odstraňovat, rostlinu je nutné častěji mít či rosit. Velké kolonie snadno podléhají přípravkům na mšice. Napadají ibišky, semenáčky banánovníků, lilkovité rostliny, liány (měkkolisté), pelargonie. Palmám se většinou vyhýbají.
Nejčastější výskyt: Na měkkých i lehce dřevnatých částech rostlin. Stonky, větvičky, paždí listů a řapíků. Vyskytuje se většinou jednotlivě, nebo v malých skupinkách. Ojediněle může tvořit kolonie o desítkách jedinců. Při objevení na rostlině se poměrně rychle dokáže šířit. Mladí jedinci se schovávají v paždích listů a jiných rostlinných záhybech, kde nejsou na první pohled postřehnutelní. Boj s nimi je velmi zdlouhavý a mnoho pěstitelů jej vzdá a napadenou rostlinu zlikviduje. Již několik jedinců je pro menší rostliny velmi nebezpečných. Řadíme ho k nejodolnějším škůdcům vůči chemii, protože na svých tělech tvoří voskovitý povlak, který nepropustí chemický postřik k tělu škůdce. Pokud je na rostlině jen pár jedinců, stačí je buď ručně odstranit, nebo napadené části rostlin postříkat silným proudem vody. Při silnějším napadení se používá aplikace roztoku rostlinného oleje a vody, jenž ucpe dýchací otvory vlnatek. Při silném a opakovaném napadení je nutné použít několikrát po sobě chemický přípravek. Vlnatky napadají palmy, mučenky, fíkusy a téměř všechny pokojové rostliny.
Puklice (lat. Parthenolecanium)
Nejčastější výskyt: Je schopna parazitovat na veškerých nadzemních částech rostliny, většinou jen vyjma plodů a květů. Puklice se vyskytují buď jednotlivě, nebo v celých koloniích. Na listu se často objevují souběžně se žilnatinou. Škůdce vylučuje sladké výměšky, které chutnají mravencům. S mravenci jsou puklice v blízké symbióze, mravenci puklice nosí z rostliny na rostlinu a „těží“ tak sladké pukličí výměšky. Škodlivost puklic tkví v jejich voskovitých pokryvech těla, jež ji chrání před veškerými vnějšími vlivy. Jedná se o velmi nebezpečného a snadno přehlédnutelného škůdce. Likvidujeme je ručně (papírový ubrousek) – stíravým pohybem. Při s
Ve svém příspěvku ZAVAŘOVÁNÍ MASA DO SKLENIC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miloslav.
Dobrý den chtěl jsem se zeptat při zavařováni masa ve sklince mám víčka ručně přišroubovat na doraz a napustit vodu nad víčko nebo zaroveň s víčkem,mám sklinky o,80m jak to mám to maso vařit tak jak ve sklenici o,72m děkují za odpověď
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Vzorů, druhů a technik háčkování je celá řada a každý vzor má i jinou techniku háčkování.
Tuniské háčkování: Tuniské háčkování, rovněž nazývané afghánské či úpletové, se obvykle používá na těžší kusy, protože výsledná látka je pevnější než klasicky háčkovaná. Potřebujete dostatečně dlouhý háček se zarážkou na konci. Zejména delší háčky se skládají z násady a pružného provázku.
Filetové háčkování: Filetové háčkování se od ostatních druhů odlišuje svými vzory, které jsou založené na čtvercích. Základ vzoru tak tvoří síť. Vyplněné čtverečky se nazývají bloky, otevřené okénka. Existují i propracovanější oka – proužky a lacetky. Obrácené lacetky vytvářejí kosočtvercové tvary. Síťky mohou být různě velké. Až se naučíte pracovat se schématem, zjistíte, že si můžete za pomoci čtverečkového papíru snadno tvořit své vlastní krásné vzory. Při tvoření základního řetízku pamatujte, že potřebujete při střední velikosti sítě 3 řetízková oka na každý blok či okénko ve schématu plus 3 řetízková oka na obrácení.
Irské háčkování: Irské háčkování stejně jako filetové vzniklo ve snaze kopírovat šitou krajku. Má se za to, že tímto způsobem poprvé háčkovaly řeholnice, ty to pak naučily ženy v Irsku. Říká se mu tedy i „klášterní krajka“ nebo „krajka pro chudé“. Hlavním znakem je vzor z plastických motivů, většinou lístečků a kvítků, spojený otevřenou podkladovou sítí. Podklad se zhotovuje háčkováním řetízkových ok, která se spojí s uháčkovanými motivy. Někdy je podkladem hotová strojově vyrobená síť, na niž se motivy přišívají. Nejlepší jsou výrobky vytvořené výhradně háčkováním s podkladovou síťkou, která obsahuje i některá ozdobná oka, jako jsou pikotky a uzlíky.
Vlásenkové háčkování: Na vlásenkové háčkování, rovněž nazývané vlásenková krajka, potřebujete nastavitelný nástroj (vlásenku) a klasický háček. Vlásenky (vidlice, stávky) jsou tvořeny dvěma ocelovými pruty, které se vkládají do polohovatelného plastového nástavce. Používá se o něco menší háček než normálně a příze se protahuje smyčkami, které vytvoříme kolem zubů.
Postup: Vlásenkové háčkování začněte základním okem, které přeneste na pravou stranu vlásenky. Základní oko nechte otevřené. Dejte přízi za vlásenku a tu pak otočte ve směru hodinových ručiček. Vpíchněte háček zespodu do základního oka a protáhněte, takže na háčku budou dvě smyčky. Oviňte přízi a protáhněte dvěma smyčkami. Takto pokračujte, dokud vlásenku nezaplníte smyčkami, pak je na spodní straně vlásenky stáhněte a přidávejte další, dokud nedosáhnete požadované délky. Středovou část můžete rozšířit tím, že před otočením vlásenky uháčkujete více než jedno oko. Tyto díly pak lze spojit různými háčkovanými
V naší poradně s názvem PROČ SE KROUTÍ PLODY OKUREK HADOVEK VE SKLENÍKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vojtěch Kůra.
Proč se kroutí okurky hadovky jsem se nikde nedozvěděl - Kůra.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na vině bývají nejčastěji problémy s opylováním. I když je ve vaší zahradě spousta opylovačů, podmínky nemusí být vhodné pro zajištění úplného opylení. Pokud nejsou květy okurek opyleny, plodí se z nich křivé okurky. Aby byl pyl potentní, vyžaduje polovlhké a teplé podmínky, a když je příliš sucho a horko nebo se během kvetení vyskytnou dlouhodobé deště, nemusí být vaječníky okurek plně opyleny. Chcete-li dosáhnout lepších výsledků opylení, můžete okurky opylovat ručně. Jak na ruční opylování a mnoho dalších odpovědí na to, proč se kroutí okurky hadovky naleznete zde: https://www.ceskenapady.cz/…
Těsto můžete zpracovat ručně nebo v mixéru. Do mixéru nasypte mouku, droždí a krátce společně promixujete. Poté vlijte vodu a olej, jemně osolte. Vše pořádně promixujte a těsto přendejte do mísy. Přikryjte utěrkou a nechte kynout na teplém místě asi 1 hodinu. Vykynuté těsto si položte na vál posypaný polohrubou moukou a ještě jednou ručně prohněťte tak, aby se vám těsto nelepilo. Pokud se lepí, přidávejte po troškách polohrubou mouku. Poté zdobte dle své chuti a fantazie, například promíchejte kečup s nastrouhaným česnekem a trochou oleje a touto směsí těsto potřete. Ozdobit můžete salámem, rajčaty, jarní cibulkou, cibulí a nastrouhaným sýrem. Pečte v horkovzdušné troubě na 200 stupňů přibližně 15–20 minut.
S tímto těstem se skvěle pracuje a dá se z něj vytvořit velmi tenká pizza. Z uvedeného množství ingrediencí vytvoříte asi 3–4 pizzy.
Původ plísňových sýrů je zřejmě v povídce o selce, která zapomněla sýr ve sklepě. Když ho po čase našla, na jeho povrchu již byla bílá plíseň. Selka ho chtěla nejdříve vyhodit, ale nakonec ho ochutnala. Překvapila ji skvělá a zajímavá chuť. Tento příběh se stal ve francouzské vesnici Camembert – a jméno tohoto města dalo název lahodnému sýru. Camembert se ve Francii vyrábí už od roku 1791.
Náš český Hermelín dostal jméno podle podoby bílé plísně s kožešinou hermelínového pláště z kůže hranostaje. Historie českého Hermelínu sahá do 1. poloviny 20. století.
Dělení plísňových sýrů:
s plísní na povrchu: Camembert, Brie, Hermelín;
s plísní uvnitř: Niva, Gorgonzola, Rokfór.
Hermelín má kulovitý tvar (vypadá jako puk) a má jemnou ušlechtilou plíseň na povrchu. Sýr se uvnitř mění, dokonce zraje i poté, co si jej přivezete domů z nákupu. Čím déle máte Hermelín uložený v lednici, tím je měkčí a pikantnější. Zralý sýr uchovávejte v lednici při teplotě 4–8 stupňů Celsia.
Sýr Niva je sýr s modrou plísní uvnitř hmoty. Tento kravský sýr je obdobou francouzského ovčího sýra Roquefortu. Zrají spolu s ušlechtilou plísní Penicillium Rogueforti, která se přidává do mletého nebo sýřeninového sýra. Další verzí je italská Gorgonzola.
Výroba sýru Niva spočívá v odstředění syrového plnotučného kravského mléka; následuje homogenizace; pasterizace; sýření probíhá ve výrobníku. Sýřenina se zpracovává na zrno. Vzniklá směs syrovátky a zrna se pouští na pás, kde syrovátka odtéká a probíhá solení zrna koncentrovaným solným roztokem a plnění do forem, které se v pravidelných intervalech obracejí. Hmota je poté vyklápěna na nerezové palety a putuje do solných lázní. Obrovské kádě jsou napouštěny solným roztokem s danou koncentrací, kyselostí a teplotou. Po vyjmutí se bochníky nechají den okapat a ručně se solí. Propichování slouží k tomu, aby se vytvořily průduchy nezbytné pro růst plísně. Je třeba udělat asi 35 vpichů z každé strany bochníku, aby se vytvořilo dostatek vzduchových bublin s dvojím významem – umožnit přístup vzduchu, který plíseň potřebuje, a nechat zplodiny vznikající štěpením bílkovin a tuků ze sýra uniknout. Plísňové kultury se dnes pěstují na povrchu vysterilizovaných krup a do sýrové hmoty se splachují vodou. Zrání ve sklepích při stálé teplotě (8–10 °C) a vlhkosti (95 %) probíhá 5 týdnů. Nakonec se provede takzvané ošetření – z bochníků se ručně seškrabují nežádoucí plísně.
Do lehčeného betonu se používá ekostyren, což je speciálně upravená drť pěnového polystyrenu, která se snadno smíchává s vodou, cementem a pískem. Jde tedy o plnivo do lehkých tepelně a zvukově izolačních betonů, které se používá jako přísada do betonu. S ekostyrenem snadno připravíme lehčený a tepelně izolující beton, a to jak ručně, tak v míchačce či domíchávači.
Ekostyren vzniká recyklací polystyrenových odpadů, a proto je velmi levný. Navíc můžeme volit různé objemové hmotnosti výsledného betonu, čímž stanovujeme jeho budoucí fyzikální a mechanické vlastnosti, ale právě i cenu.
Smísením ekostyrenu s betonem vzniká takzvaný ekostyrenbeton, který je až 12krát lehčí než tradiční beton, rychle tuhne a dosahuje až 30krát lepších tepelně izolačních vlastností. Výsledný beton je po vytvrdnutí netříštivý, požárně odolný (respektive nesnadno hořlavý), hygienicky a ekologicky nezávadný a odolává hlodavcům a plísním.
Tepelně izolační vrstvy z ekostyrenbetonu (lehkého betonu) jsou homogenní, jejich příprava je jednoduchá, aplikace bezodpadová a rychlá. Navíc se uplatní i na nerovných površích vodorovných konstrukcí, na které nelze položit prefabrikáty, takže snadno nahradí polystyrenové desky, které nelze položit na nerovné povrchy.
Ekostyrenbeton se používá jako tepelná izolace na různých stavbách – při výstavbách rodinných domů a jejich rekonstrukcích, při stavbách a rekonstrukcích domů bytových, škol, školek, administrativních budov, obchodních center a výrobních či skladových prostor.
Ideální je tento materiál pro rekonstrukce a půdní vestavby, protože nezatěžuje stropní konstrukce, ale též pro spádové vrstvy plochých střech, jako výplňová tepelně izolační vrstva pro stropy, terasy, balkóny, lodžie a podlahy. Čili najde využití především na vodorovných stavebních konstrukcích.
Polystyrenbetony se zpravidla aplikují stejně jako běžné betony. V praxi se namíchá požadovaná objemová hmotnost aplikovaného polystyrenbetonu a dopraví se na místo pokládky buď čerpadlem, nebo běžnými stavebními kolečky. Práce s lehkým betonem je přitom mnohem méně namáhavá. Na místě pokládky se obvykle zhotoví takzvané pásky do požadované síly aplikované vrstvy, které se nechají zavadnout a poté se stahují tradiční zednickou latí. Nakonec je můžeme uhladit zednickým hladítkem, ale jen u těžších kategorií lehkých betonů, které obsahují více cementu a kameniva. Vrstva je v optimálních podmínkách pochozí po 24–48 hodinách, ovšem za nepříznivých podmínek i po mnohem delší době. Jinak platí, že polystyrenbetony mají stejnou dobu zrání jako betony prosté, tedy 28 dní od jejich aplikace. Jelikož však jde o betony výplňové (nekonstr
Na zkracování se používá takzvaný Guyotův řez. U révy vždy řežte nad pupenem. Pokud byste dřevo odstranili těsně u něj, může dojít k poškození pletiv a tím pádem k zaschnutí. U svislých výhonů řežte vždy šikmo, aby z rány snadno odtékala voda a rána se rychle hojila. U vodorovně vedených výhonů, které jsou typické například pro Guyotův řez, se vede řez kolmo. Letní odstraňování zálistků a výhonů druhého řádu se provádí ručně. Pokud chcete při pěstování révy vinné použít Guyotův řez, je nutné ho aplikovat již na mladou rostlinu po výsadbě.
Jak tedy na to? Při pěstování na drátěné konstrukci se během první zimní sezony zkrátí hlavní výhon pod spodní drát na dva pupeny. Během léta začne rostlina vytvářet postranní výhony, které ručně zaštípněte hned u hlavního výhonu. Během druhé zimy hlavní výhon opět zkraťte, tentokrát ovšem na tři pupeny. Výška rostliny bude znovu sahat pod spodní drát. Z ponechaných výhonů během léta vyroste trojice bujných výhonů, které připevněte k drátům ve svislé pozici. V průběhu třetí zimy po vysazení zkraťte hlavní výhon zase na tři pupeny. Postranní výhony, tedy tažně, stáhněte do vodorovné polohy, zkraťte stejně jako hlavní výhon na trojici pupenů a upevněte je ke spodnímu drátu. Stejně jako u základního řezu na hlavu a čípek vždy dohlížejte na obnovu dřeva.
Každý rok odstraňujte odplozené dřevo a nahrazujte ho novými výhony, které se postupně tvoří z ponechaných pupenů. Během léta každý rok réva vytvoří na svislých výhonech velké množství dalších svislých výhonů, u nichž vyštipujte všechny fazochy, tedy postranní výhony.
Zkracování a vylamování zálistků (mladých letorostů vyrůstajících v průběhu vegetace z úžlabí listů) provádějte zejména kolem hroznů asi do poloviny plodných letorostů. Zálistky (fazochy) ve spodní části v oblasti hroznů brání provzdušnění a přístupu sluníčka k hroznům, tedy jejich vyzrávání. Naopak zálistky narostlé v horní části letorostů asimilují a vytvářejí cukr v hroznech.
Kvůli přístupu vzduchu i sluníčka k hroznům se někdy odstraňují i některé starší listy v okolí hroznů, které již tolik neasimilují. Avšak pozor, úplné odlistění se nedoporučuje, mohlo by dojít k úpalu na bobulích, které jsou pak nevzhledné, vytvářejí se na nich nahnědlá „líčka“ a hrozny mají následně méně sladkosti.
Jenže kosové jsou snad ještě vynalézavější než špačci a i přes síťku jednotlivé bobulky rozklovávají a hodují tak přímo na keřích. I když kombinujeme všechny metody, musíme se smířit s tím, že nějaké ztráty budou. Vraťme se ale na začátek. Minule jsme začali velké téma: zakládání vinice.
Ano, věnovali jsme pozornost klimatickým, stanovištním a půdním podmínkám, ve kterých se révě daří. Pokud jsme si jisti, že tomu tak bude i na našem stanovišti, je potřeba si připravit půdu.
Profesionální vinohradníci si nejprve nechají provést rozbory půd, aby zjistili, co je v půdě v nadbytku, co chybí a co je potřeba přidat. Pedologové, specialisté na zemědělské půdy, vyjadřují množství živin v půdách ve speciálních jednotkách, označovaných ppm, což je počet miligramů té které živiny v jednom kilogramu půdy. Výsledky rozborů tedy zahrnují čísla vyjadřující množství jednotlivých živin právě v ppm. Vinohradník, který chce založit novou vinici, kromě výsledků půdních rozborů potřebuje vědět, jaký půdní druh na své budoucí vinici má a také, kolik procent jílu je v půdě obsaženo. Tyto informace se porovnávají s hodnotami živin, které by v nově zakládané vinici být měly, a pokud v půdě chybí, je nutné tyto živiny ve správném množství do půdy dodat.
Každá živina se v půdě chová jinak. Každý, i začínající zahrádkář ví, že problematický je dusík. Dusík, pokud je dodán například ve formě ledku, v půdě dlouho nevydrží, vyplavuje se. Ostatní formy dusíkatých hnojiv se s časem na ledkovou formu přeměňují (říkáme tomu mineralizace), takže lze obecně říci, že dusíkem nelze hnojit do zásoby. Jedna možnost však existuje. Používala se po řadu předchozích století, v dobách, kdy neexistoval chemický průmysl a průmyslová hnojiva. Naši předkové totiž měli pro pole i pro vinice jen jediné hnojivo, a to hnůj od vlastního dobytka. Dnes můžeme používat nepřeberné množství druhů průmyslových hnojiv, včetně průmyslově vyráběných hnojiv organických.
Myslíte takové ty granule vyrobené z koňského hnoje nebo ze slepičinců?
Třeba, do některých se taky přidává rašelina nebo jiný odpad – drcený biomateriál. Označují se také jako biokomposty.
Drobný pěstitel si vystačí s vlastním kompostem, často obohaceným hnojem domácích zvířat, která chová. Další elegantní možností, jak získat organické hnojivo je tzv. „zelené hnojení“, což jistě každý zahrádkář zná. Důležité je, aby směska na zelené hnojení obsahovala rostliny vytvářející dostatek biohmoty a také rostliny z čeledi bobovitých. Ty totiž žijí v blízkých přátelských vztazích s nitrifikačními bakteriemi, které umí zpracovávat vzdušný dusík z půdního vzduchu. Směska se vysévá obvykle v polovině vegetace, seká se
Stejně tak jako na kváskovém chlebu, budete muset i na tomto začít pracovat o den dříve, než ho budete chtít péct, vlastně přípravou se celý hodně kváskovému chlebu podobá, jen chuť je jiná.
Ingredience:
150 g žitné mouky
150 ml teplé vody
2 lžičky založeného kvásku
500 g hladké mouky pšeničné
2 lžíce bramborákového těsta v prášku
1/4 kostky droždí
300 ml vlažné vody
5 ml oleje
15 g soli
15 g cukru
5 g kmínu
Postup:
Den před pečením chleba je potřeba „dokrmit“ založený kvásek. Pro dokrmení kvásku budete potřebovat 150 g žitné mouky, 150 ml teplé vody a lžičku kvásku z lednice. Tyto suroviny důkladně vypracujte, pak zakryjte potravinářskou folií, upevněte nejlépe gumičkou a nechte v pokojové teplotě alespoň 12 hodin. Jestli je kvásek připravený, zjistíte tak, že vám narostl a znovu poklesl, což by mělo být patrné na nádobě. Z dokrmeného kvásku odeberte lžičku, kterou uzavřete do skleničky a vraťte do lednice, zbytek kvásku smíchejte se zbylými surovina a s pomocí robota na hnětení těsta nebo ručně, vařečkou, vypracujte těsto. Můžete použít i domácí pekárnu, kam všechny suroviny nasypete a zapnete program kynuté těsto nebo rovnou základní pečení, ale pozor, těsta je opravdu dost, takže pokud máte nějakou menší pekárnu, pak vám tuto variantu nedoporučuji. Zaděláváte-li chleba ručně či v robotu, nechte ho pak na teplém místě asi 1 a půl hodiny vykynout. Vykynuté těsto přendejte na vál, kde z něho vytvarujete úhledný bochník, těsto je řidší, takže to dost dobře nepůjde, připravte si skleněnou zapékací mísu, kterou lehce vytřete sádlem a chléb do ní přendejte. Předehřejte troubu na 220 °C a nechte péct asi 60 minut.
Mezi nejčastější druhy kamélií pěstovaných nejen u nás patří chandleri elegants, což je kamélie kvetoucí v pozdní zimě. Kvete bohatými růžovými květy s jádrem zlatých tyčinek uprostřed. Jejím původem je Čína, Japonsko a Korea. Vyžaduje kyselou či neutrální, dobře odvodněnou půdu a její růst je pomalý.
Alba plena
Dalším často pěstovaným druhem je oblíbená alba plena. Je jedním z nejstarších a nejlepších druhů odrůd kamélií. Má čistě bílé dvojité květy, kontrastující s lesklými tmavě zelenými listy. Kvete na konci zimy až na začátku jara, vyžaduje stín nebo polostín a její růst je středně rychlý. Po 20 až 25 letech je schopna narůst do výšky a šířky až 8 m.
Lady Campbell
Lady Campbell je kamélie, která snáší teploty až minus 15 °C, v dospělosti dosahuje výšky 3 m. Tato rostlina pochází z Číny, Korey a Japonska, kvete v březnu až dubnu a její květy jsou plné, karmínově červené.
Camellia sinensis
Camellia sinensis (čajovník čínský) je stálezelený keř nebo nižší stromek, dorůstající výšky 3–15 m, většinou se udržuje do výšky 1,2 m. Listy čajovníku jsou střídavé, řapíkové, vejčité až kopinaté, dlouhé 4–15 centimetrů, mají tmavozelenou barvu. Květy vyrůstají v chudých svazečcích v paždí listů o velikosti kolem 5 centimetrů, mají bílou nebo nažloutlou barvu. Plody čajovníku čínského jsou tobolky s třemi pouzdry. Pochází z jižní Číny a přilehlých oblastí od východní Indie po Vietnam. Čajovník vyžaduje teploty pohybující se mezi 12–32 °C. Rostlina vyžaduje kyselou, hrubší, dobře propustnou půdu, pomalejší růst má kladný vliv na kvalitu produkce. Čajovník bývá pěstován plantážním způsobem a sbírá se většinou ručně, následně je sušen a tříděn. Čajovník obsahuje alkaloid kofein, a proto odvar z něj má povzbuzující účinky.
Malá rada na závěr. Pokud chcete začít s pěstováním kamélií, začněte s nákupem levnějších druhů, aby vás případný neúspěch tolik nemrzel, a s postupující odvahou a zkušenostmi přecházejte k druhům dražším.
Z bílků, které by měly mít pokojovou teplotu, ušlehejte tuhý sníh, buď ručně, nebo můžete použít i elektrický šlehač (nejprve zvolte menší rychlost). Do sněhu po lžících zašlehávejte polovinu cukru, poté metlu vyndejte a stěrkou lehce vmíchejte druhou polovinu cukru. Kornout/zdobičku naplňte tuhou hmotou a na plech potřený tukem (či vyložený pečicím papírem) vytlačujte jednotlivé pusinky a jejich povrch posypte nasekanými mandlemi. Pečte ve velmi mírně vyhřáté troubě (spíše pečivo sušte). Hlídejte, aby vám pusinky nezhnědly.
Jako optimální termín pro setí je uváděn v našich klimatických podmínkách přelom dubna a května a pak konec srpna a začátek září, protože v tomto období bývá větší množství srážek, ale při zajištění pravidelné závlahy lze sít trávník během celé doby vegetace. V posledních letech se díky teplým zimám osvědčily i zimní výsevy. Ty mají výhodu v lepším odnožování trav přes zimu a menším riziku zaplevelení. Výsev provádíme většinou ručně rozhozem osiva, u větších pozemků je vhodné jeho rozdělení na menší části s oddělením potřebného osiva – může se snadno stát, že se nám ho v závěru bude nedostávat. Výsevní množství se pohybuje od 12–25 g/m2, jen pro rychlejší zapojení porostu se doporučuje dávka vyšší. V každém případě je výsevné množství závislé na travních druzích obsažených v použité směsi. Měli bychom se přidržet doporučení výrobce osiva. Při rozdělení množství osiva počítejte s přídavkem na okraje trávníkové plochy, aby hned z počátku byly hustší. Pro rovnoměrný výsev lze použít i vysévací nádobu (s otvory ve dně), ta nám slouží zároveň jako odměrka pro správné osetí stanovené plochy. Vyseté osivo je nutné zapravit do půdy nejvýše do hloubky 1–2 cm. Nejčastěji sekavým pohybem pomocí hrábí nebo opatrným přehrabáním povrchové vrstvy, na větších plochách ježkovými válci. Po zapravení je nutné povrch utužit těžším válcem nebo nášlapnými prkénky připevněnými na obuv, jinak osivo pomalu a nepravidelně klíčí a snadněji jej vyzobou ptáci. U sestavovaných směsí můžeme využít dvoufázového setí, kdy sejeme nejprve hrubosemenné trávy, které zapravíme do půdy a pak na povrch dosejeme jemnosemenné trávy, ty již nezapravujeme, a povrch utužíme. Po výsevu by, pokud je to technicky možné, měla následovat zálivka, ta dokončí utužení povrchové vrstvy a značně urychlí klíčení. Zálivka nesmí být příliš intenzivní, aby se osivo nesplavilo, vzniknou tak snadno lysé a naopak příliš husté ostrůvky porostu. Vyschne-li povrchová vrstva půdy v průběhu klíčení, dojde zpravidla k úplnému zničení porostu a je nutné sít znovu. Pro rychlejší klíčení a udržení vlhkosti můžeme na menších plochách povrch pokrýt porofólií, jež chrání i před ptactvem.
Pravidelné sečení a úklid travní hmoty. Cílem těchto úkonů je udržení travního porostu v požadované výšce a podpora odnožování trav. Odstraněním posečené travní hmoty bráníme tvorbě plsti a úhynu jemných travních komponentů. Pravidelnost sečí závisí na typu trávníku a průběhu vegetace.
Hnojení organickými a anorganickými hnojivy. Travnaté plochy jsou vysokým konzumentem živin z důvodu dynamického růstu biomasy několikrát v průběhu jednoho vegetačního období. Hnojení má zásadní vliv na regeneraci trav po seči, rozvoj a aktivitu kořenového systému a zvyšuje rezistenci proti chorobám travních porostů. Nadbytek či nedostatek živin se projevuje poškozením travních ploch dočasně nebo trvale.
Závlaha trávníků. Vysoké nároky trávníků na vodu vyplývají z celé řady faktorů, jako je vysoká evapotranspirace – odpařování vody či teplota vzduchu. Závlaha travnatých ploch je důležitá i po každé seči nebo po každé aplikaci hnojiv. Nejideálnější formou je jemný postřik. Množství vody je rozdílné pro trávníky do jednoho měsíce od výsevu a pro trávníky starší.
Likvidace plevelů a ochrana proti chorobám. Plevele se v trávnících vyskytují z půdní zásoby, substrátu, větrem, vodou, mechanizací i člověkem. Jednou z příčin výskytu plevelů mohou být i neposekané nebo špatně posekané krajinné trávníky, z nichž se šíří semena plevelných druhů. Likvidace jedno- a dvouděložných plevelů v trávnících by měla být kombinací aplikace herbicidních přípravků, mechanických zásahů (například aerifikace), přizpůsobení výšky seče travního porostu, aby nedošlo k tvorbě semen a vysemenění plevelů, hnojením podle výsledků půdních rozborů. Výskyt chorob je nejčastěji způsoben změnami teplot v zimních měsících v závislosti na sněhové pokrývce, nadměrným či nedostatečným hnojením a zavlažováním, přenosem z okolních ploch, použitím nevhodných odrůd trav pro danou lokalitu. Ochrana proti chorobám může být preventivní, kdy již správným založením trávníku na správném profilu, substrátu atp. minimalizujeme možné výskyty chorob stejně jako správně prováděné ošetřování trávníku. Pokud se některá choroba vyskytne, jako například plíseň sněžná po zimě, je dobré rozpoznat ji v začátku a souborem opatření (postřik, vertikutace, úprava závlahy...) zlikvidovat.
Válení. Přiměřeně zhutňujeme překypřený povrch půdy zejména u nově založených trávníků, přitiskneme po seči povytažené rostliny a srovnáme drobné nerovnosti. Zásah je nutné dobře uvážit.
Hrabání listí. Zásah nezbytný hlavně na podzim a na jaře. Pod listy se drží vlhkost a tato místa jsou napadána chorobami.
Zarovnání okrajů trávníku. Provádíme tam, kde není trávník od dláždění či parkové cesty oddělen například o
Nejžádanější podlahou je v současnosti CV podlahovina, jinak řečeno, měkčené PVC. Přispívá k tomu i fakt, že na první pohled vypadá díky dokonalým imitacím jako přírodní materiál. PVC podlahy dostanete v různých šířkách (2m; 3m; 3,5m; 4m; 5m), díky čemuž minimalizujete odpad při pokládce, a víc nemusí v místnosti vznikat spoj a materiál není třeba nastavovat. V případě, že toužíte po dřevěné podlaze, ale řešíte problém možného poničení, zvolte raději takzvané vinylové dílce, což je odolné PVC dodávané v páscích. Nabízí se v imitaci dřeva, dlažby a kamene, a to v různých formátech. PVC podlahu lze čistit ručně i strojově, vždy však používejte neutrální čisticí prostředky bez konzervačních látek, určené pro ošetření podlahovin s PUR, tím zabráníte tvorbě nepěkných šmouh a zašednutí povrchu. Doma si vystačíte s vysavačem a mopem. Vysátou zem stačí vytřít a nechat zaschnout. V komerčních prostorech spíše využijete rotační čisticí stroje.
