Co si budete chtít uháčkovat, vykreslíte do čtverečkovaného papíru a můžete začít. Také můžete vkreslit kolečko podle skleničky a pak jen křížkovat a křížkovat dle vlastní fantazie nebo podle návodu. Prázdné čtverečky na předloze značí okénka, čtverečky vyplněné křížky značí čtverečky ze sloupků. Postupů na filetové záclonky háčkované filetovou technikou, které jsou velmi originální, naleznete na internetu.
Zde je jeden z nich:
U háčkování záclon je velmi důležité, z jakého materiálu budou. Aby byly opravdu pěkné a podobaly se těm, co mívaly v oknech naše babičky, volíme stoprocentní bavlněnou přízi (například Sněhurka nebo Kordonet). Budeme ještě potřebovat opravdu slabý háček, nejlépe č. 2. Pak už jen trochu trpělivosti a pár volných večerů.
Vysvětlení:
Plný čtvereček je uháčkován ze 4 dlouhých sloupků.
Prázdný čtvereček – 1 dlouhý sloupek, 2 řetízková oka, 1 dlouhý sloupek
Záclonky si můžete vyrobit také tak, že spojíte různé háčkované motivy: kolečka, hvězdičky, květy nebo čtverce, záleží jen na vaší fantazii. Takové záclony pak můžou být buď v jedné barvě, v několika odstínech jedné barvy, nebo pestrobarevné. Záleží jen na tom, aby ladily v interiéru, kde je chcete mít pověšené. K takovým záclonám si stejným způsobem můžete uháčkovat i ubrousek na stolek nebo další doplňky. I na háčkované čtverce, které budete následně spojovat, můžeme použít jednoduchou filetovou techniku. Záclonky vypadají pěkně, pokud je během praní naškrobíte, necháte vysušit v rámu a případně ještě přežehlíte. Rám na míru si vyrobíte z latěk, na ně pak po celém obvodu zatlučete hřebíčky. Na ty budete mokrou filetovou záclonu napínat.
Ve svém příspěvku DISKUZE PÉČE O TRÁVNÍK - HNOJENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Slavo.
Ještě bych přidal, že ideální pro rozsev hnojiva je sypací vozík. Vždycky jsme granulované hnojivo rozsývali ručně, a bylo vidět, kam se dostalo a kam ne. Koupili jsme si ten základní od Gardeny, na webu kutil.eu vycházel za necelých osm stovek, takže ta investice nebyla ani moc vysoká - na to, jaký to má efekt :-)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Dáša.
Prosím o radu - co nám to roste v trávníku? Plocha těchto nevzhledných trsů se rozrůstá. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Petúnie a surfinie jsou si hodně podobné. Jak vzhledem, tak požadavky na pěstování. Surfinie jsou vlastně takové natažené, převislé petúnie. Petúnie si na rozdíl od surfinií můžete vybrat buď vzpřímené, nebo převislé a škála barev, v nichž byly petúnie vyšlechtěny, je také mnohem větší než u surfinií. Co ale naopak petúnie u surfinií nikdy nedoženou, jsou ty nádherné i více než metrové barevné záclony květů. To je asi celý takový malý „boj“ mezi těmito dvěma rostlinami.
V naší poradně s názvem ANTURIE - DOTAZ K PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vladimíra Tancíková.
Prosím o radu,
mám 3 anturie, 1 velkokvětou /asi 3 roky/ a 2 s menšími květy /2 a 1 rok/ krásně mi pořád kvetou, ale problém je v tom, že u všech nových přirůstků se listy i květy - nějak nemohou dostat ven ze "svého obalu", tím pádem jsou zakrnělejší. Musím jej buďto ručně - naříznout a roztrhnout, nebo se list třeba i vůbec nedostane ven až dojde k jeho zlomení. Poradí mi někdo, co jim chybí , nebo v čem je problém.
Děkuji za radu a odpověď.
Tancíková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník .
Příčina tkví v nedostatku světla. Když má rostlina krátké dny, například když je umístěna na východním nebo severním okně nebo je daleko od okna, tak nestačí vyvinout listy/květy do takové míry, aby pukly jejich přirozené obaly. Změnou místa by se měly tyto problémy vyřešit.
Petúnie a surfinie jsou sobě hodně podobné, a to jak vzhledem, tak požadavky na pěstování. Surfinie jsou vlastně takové prodloužené petúnie. Petúnie si na rozdíl od surfinií můžete vybrat buď vzpřímené nebo převislé. Co vám bude dělat u petúnií problém je vybrat si mezi velkým množstvím vyšlechtěných barev, v tomto odvětví jim surfinie určitě nemohou konkurovat. Ale i surfinie mají své přednosti které petúnie nikdy nedoženou, jsou to nádherné i více jak metrové výhonky, kde květy tvoří barevné záclony. To je celý takový malý boj mezi těmito dvěma rostlinami.
V naší poradně s názvem ZAVAŘOVÁNÍ KAPUSTY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zuzana Keilová.
Prosím zavařoval jste někdo kapustu??? jak na to ?? díky Zuzana
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Nechte kapustu zkvasit podobně jako zelí. Výsledný produkt je bezlepkový, paleo a je vhodný pro vegany i vegetariány. Tady je recept na dva litry kysané kapusty:
Suroviny:
1 velká hlava kapusty
4-5 šálků organického kadeřávku - velké stonky jsou odstraněny a listy nazřezány na tenké proužky
1 malá organická červená cibule - nakrájená na kostičky
4 čajové lžičky himalájské růžové soli
1 lžíce loupané organické bílé buničiny z kůry citronu
3 stroužky oloupaného česneku
4½ šálků teplé čisté vody (40° C)
1 čajová lžička organického kokosového cukru nebo Rapadury
1 balíček bakteriální kultury pro mléčné kvašení https://www.amazon.com/gp/a…
2 čisté skleněné zavařovací sklenice s víčkem
Postup
1. Odstraňte 4 vnější listy z kapusty, opláchněte, osušte a odložte. Odstraňte košťál a nakrájejte zbývající časti kapusty na tenké plátky nebo použijte kuchyňský robot. Umístěte kapustu a nakrájený kadeřávek do velkého sítka a důkladně opláchněte vodou. Možná to budete muset udělat v několika dávkách v závislosti na velikosti sítka.
2. Do velké mísy dejte omytou kapustu s kadeřávkem, přidejte červenou cibuli, posypte dvěma lžičkami růžové soli a promíchejte čistýma rukama, dokud kapusta a kadeřávek nezačne vadnout a neuvolní kapalinu. Pak to nechte stranou a přejděte k přípravě solanky.
3. Do mixéru dejte zbývající 2 lžičky růžové soli, bílou kůru z citronu, rozmačkaný česnek, vodu, cukr a rozmixujte, dokud to nebude hladké. Nakonec ručné přimíchejte mléčné kultury. Nechejte slanou vodu odležet po dobu 10-15 minut, aby se dobrá bakterie probudila a začala se krmít cukrem. Nalejte slanou vodu na nakrájenou zeleninu a dobře promíchejte rukama, dokud nebude veškerá zelenina pokryta solankou.
4. Směs nandejte do čistých skleněných sklenic a důkladně to rukama nebo velkou lžičkou umačkejte, dokud slanina nezakryje všechnu zeleninu. V horní části každé nádoby ponechte nejméně 6 cm místa na zakrytí.
5. Na začátku odložené 4 okrajové listy z kapusty přeložte a umístěte na vrch fermentované zeleniny, zatlačte dolů na listy, aby se zakryly solankou. Opakujte to i pro druhou sklenici. Tímto dalším krokem pomůžete udržet vaši fermentovanou zeleninu pod solankou. Můžete také použít malou čistou sklenici, která se vejde do nádoby a zeleninu přitlačí ke dnu. Ujistěte se, že máte alespoň 3 nebo 6 cm slaného nálevu nad horní částí fermentované zeleniny a složených listů.
6. Sklenice umístěte do lepenkové krabice, abyste je chránili před světlem. Nechte zeleninu kvasit při pokojové teplotě po dobu 5-7 dnů. Ochutnejte malou část po 4 dnech v letních měsících a 5-6 dnech v chladnějších měsících, abyste zjistili, zda se vám líbí chuť. Pokud se vám líbí chuť, odstraňte horní listy zelí a umístěte fermentovanou zeleninu do ledničky. Čím déle zeleninu kvasíte, tím více bude kyselejší. Poté, co dokončíte fermentaci, umístěte zeleninu do chladničky po dobu až 6-8 měsíců.
7. Pokaždé, když ujíte kysanou zeleninu, ujistěte se, že zbylá zelenina je zatlačena pod solanku, abyste si ji ochránili po dlouhou dobu.
Máme připravený úlek, je polovina dubna, tedy období, kdy u nás mladé samičky čmeláků v největším počtu hledají místo k založení hnízda. Některou z těchto samiček je zapotřebí do úlu umístit.
Můžeme samičce úl „nastrčit“ do míst, kde jsme vypozorovali, že čmeláci na jaře místo k založení hnízda s oblibou hledají, a doufat, že jej sama nalezne a usadí se v něm. Takový způsob má kromě jiných tu nevýhodu, že je poměrně málo úspěšný. Pravděpodobnost usazení jen zřídkakdy překročí 10 %. Účinnějším způsobem je samičku v přírodě odchytit, do úlu ji vpustit a na krátkou dobu úl uzavřít. K tomu je zapotřebí síťka na hmyz a několika skleněných lékovek. Pokud síťku nevlastníte, lze ji snadno vyrobit z tyče, kusu drátu a staré záclony.
Zde je na místě důležité upozornění – chytejte pouze samičky hledající hnízdo. Poznáte je snadno, poměrně pomalu poletují nad zemí, prolézají všechny skuliny, obletují zdi, hromady organického materiálu a evidentně „něco hledají“. Z biologie vyplývá, že čmeláci, které můžete v tomto období zahlédnout, jsou výhradně mladé matky.
Je nepřípustné sbírat čmeláky z květů či kdekoli jinde nebo snad přemisťovat do úlů už založené kolonie. Mějte na paměti, že čmeláci jsou u nás zákonem chráněný druh. Hledající samičku je tedy zapotřebí co nejšetrněji odchytit a vpustit vletovým otvorem do úlu (někdy to chvíli trvá). Jakmile samička do úlu vleze, utěsněte vletový otvor kouskem hadříku a nechejte jej hodinu zavřený. Poté česno uvolněte a pozorujte, jak se samička při opouštění úlu (což většinou opět chvíli trvá) chová. Samičku z úlu nikdy žádným způsobem nevypuzujte. Pokud záhy uletí (což se též stává často), usazení se nezdařilo. Pokud delší dobu setrvá na letáku a potom se začne ve stále se zvětšujících půlkruzích, obrácena hlavou k česnu, vzdalovat, je slušná pravděpodobnost, že se do úlu vrátí (někdy za hodinu, jindy za den). Zjistíte to položením drobného předmětu, například kousku suchého stébla, do prostoru česna.
Pokud se usazení nezdaří, pokus opakujte, až se nějaká samička usadí. Mezi nenáročné druhy patří čmelák polní (Megabombus pacsuorum) a čmelák rokytový (Pyrobombus hypnorum) – oba svým vzhledem připomínají velkou samotářskou včelu, čmelák rokytový ovšem v terénních chovech poměrně „důrazně“ brání hnízdo. Mezi snáze usaditelné druhy patří také čmelák zahradní (Bombus hortorum), asi 3 cm velký čmelák s bílým zadečkem a třemi žlutými proužky na těle, či čmelák skalní (Pyrobombus lapidarius), stejně velký, černý čmelák s rudými chloupky na posledních článcích zadečku. Náročnější na usazení jsou ostatní druhy, například poměrně atraktivní čmelák zemní (Bombus terrestris) či hájový (B. lucorum), oba jsou podobní čmeláku zahradnímu, jen jim „schází“ žlutý proužek na spodní části hrudi. Zkušenosti různých chovatelů se však také v tomto ohledu liší.
Ve svém příspěvku SKLIZEŇ RAKYTNÍKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarča.
Dobrý den, může mi prosím někdo poradit, zda existuje nějaká ranná odrůda rakytníku? Na mnoha místech jsem se dočetla, že sklizeň by měla být nejdříve koncem srpna, ale v tuto dobu bych už měla bobulky seschlé, měkké, přezrálé a částečně i opadané. Je možné, že bych měla uzrálé bobule už v polovině až ke konci července? Máte někdo zralý rakytník už v červenci? Rakytník mám nasazen na jižní straně na slunném místě, v Uh. Hradišti.
Děkuji za radu.
Jarča
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel JItka.
Asi máte jako já rannou odrůdu Sluníčko, který v teplém létě dozraje do poloviny srpna a pak už praská a nedá se sklidit :-) Stalo se mi to předloni, když jsem ho nestačila otrhat před dovolenou. Tato odrůda má hodně plodů nahuštěných přímo u větve, tedy žádné trhání vidličkou nebo stříhání větviček do mrazáku...
Trhám je ručně, vlastně prstem zajedu mezi plody a podeberu stopku, aby mi plody nepraskly. Je to zdlouhavé, ale úroda za to stojí! Výborný je likér, marmeláda i čaj ze zmrzlých plodů...
Nejčastější výskyt: Na měkkých tkáních rostlin. Na mladých výhonech, listech, stoncích, poupatech, květech. Mšice se přirozeně shlukují a tvoří kolonie, při silném napadení jsou jedna přes druhou. Mšice klade vajíčka a velmi rychle dospívá. V dospělosti mají někteří jedinci křídla a přelétávají na jiné části rostlin a tím se rychleji šíří. Sáním oslabují rostlinu a mohou ji ze začátku i deformovat (důležitý znak). Mšice občas opečovávají mravenci, ti požírají jejich výměšky (jsou velmi sladké). Při malém napadení lze mšice ručně odstraňovat, rostlinu je nutné častěji mít či rosit. Velké kolonie snadno podléhají přípravkům na mšice. Napadají ibišky, semenáčky banánovníků, lilkovité rostliny, liány (měkkolisté), pelargonie. Palmám se většinou vyhýbají.
Nejčastější výskyt: Na měkkých i lehce dřevnatých částech rostlin. Stonky, větvičky, paždí listů a řapíků. Vyskytuje se většinou jednotlivě, nebo v malých skupinkách. Ojediněle může tvořit kolonie o desítkách jedinců. Při objevení na rostlině se poměrně rychle dokáže šířit. Mladí jedinci se schovávají v paždích listů a jiných rostlinných záhybech, kde nejsou na první pohled postřehnutelní. Boj s nimi je velmi zdlouhavý a mnoho pěstitelů jej vzdá a napadenou rostlinu zlikviduje. Již několik jedinců je pro menší rostliny velmi nebezpečných. Řadíme ho k nejodolnějším škůdcům vůči chemii, protože na svých tělech tvoří voskovitý povlak, který nepropustí chemický postřik k tělu škůdce. Pokud je na rostlině jen pár jedinců, stačí je buď ručně odstranit, nebo napadené části rostlin postříkat silným proudem vody. Při silnějším napadení se používá aplikace roztoku rostlinného oleje a vody, jenž ucpe dýchací otvory vlnatek. Při silném a opakovaném napadení je nutné použít několikrát po sobě chemický přípravek. Vlnatky napadají palmy, mučenky, fíkusy a téměř všechny pokojové rostliny.
Puklice (lat. Parthenolecanium)
Nejčastější výskyt: Je schopna parazitovat na veškerých nadzemních částech rostliny, většinou jen vyjma plodů a květů. Puklice se vyskytují buď jednotlivě, nebo v celých koloniích. Na listu se často objevují souběžně se žilnatinou. Škůdce vylučuje sladké výměšky, které chutnají mravencům. S mravenci jsou puklice v blízké symbióze, mravenci puklice nosí z rostliny na rostlinu a „těží“ tak sladké pukličí výměšky. Škodlivost puklic tkví v jejich voskovitých pokryvech těla, jež ji chrání před veškerými vnějšími vlivy. Jedná se o velmi nebezpečného a snadno přehlédnutelného škůdce. Likvidujeme je ručně (papírový ubrousek) – stíravým pohybem. Při silném napadení aplikujeme postřik oleje a vody, podobně jako u vlnatky. Chemie se musí kombinovat smícháním několika účinných přípravků a používat vícekrát po sobě. Tyto postřiky ale mohou některým citlivým rostlinám uškodit. Puklice má velice široký záběr hostitelských rostlin, od palem, veškerých dřevin a bylin až po citrusy a okrasné i užitkové rostliny. Dle našich poznatků se nejvíce vyskytuje zejména na citrusech.
Molice (lat. Trialeurodes)
Nejčastější výskyt: Molice se vyskytuje na listech měkkolistých a rostlin s plstnatými listy. Tvoří výhradně kolonie na spodní straně listu. Dospělec molice je létavý hmyz, který se velmi snadno přemisťuje z rostliny na rostlinu, kde naklade vajíčka. Nemají takové škodlivé účinky jako jiní škůdci. Jejich síla tkví v jejich množství, menší výskyt rostlině prakticky neublíží. Mladé molice sají z rostlin výhradně na spodní straně listu. Pro dokonalé zlikvidování připadá v úvahu pouze chemický postřik. Ten ale stačí aplikovat jen jednou a od molic je na dlouho pokoj. Ruční odstranění prakticky nelze použít pro titěrnost. Molice nejčastěji napadají rostliny lilkovité – tabák, rajčenku, zcela ojediněle i palmy či banánovníky.
Štítenka (lat. Quadraspidiotus)
Nejčastější výskyt: Většinou na spodních stranách lístků, rozvíjejících se listech i na tvrdších částech rostlin, jako jsou řapíky nebo listové pochvy. Nejčastěji tvoří větší skupiny, jsou rozprostřeny na celé části napadené rostliny (list – od řapíku po špičku listu). Většinou si škůdce přineseme spolu s pořízenou rostlinou. Jedná se o velmi nebezpečného škůdce, způsobuje deformace nových částí rostlin, zpomaluje její vývoj. Likvidaci provádíme ručně pomocí hadříku, silným stíráním jej odstraníme (hadřík může být namočený do rostlinného oleje). Štítenka je velmi odolná proti postřikům – při vysokém výskytu je zapotřebí použít silný přípravek několikrát po sobě. Z pozorování se vyskytuje zejména na palmách, a to: Syagrus romanzoffianum, Dypsis decaryi, Archontophoenix alexandrae Sabal, Phoenix, Livistona.
Sviluškovití
Sviluška (lat. Tetranychus) se nejčastěji vyskytuje na spodní straně listů téměř všech rostlin. Svilušky tvoří při silném napadení jemnou, ale hustou síť pavučin. Na jednom listu mohou parazitovat až tisíce jedinců. Při bližším pohledu vidíme v pavučinkách červené broučky – pavoučky. Tito pavoučci se rychle šíří volným prostorem a je běžné, že se během krátké doby přenesou na velké množství rostlin. Jsou velmi malí a většinou si jich všimneme, až když dělají kolonie. Svilušky sají rostlinu, a ta tak nevyvíjí zdravé nové výhony, ale vybledlé a zakrnělé. Mimo to, postupně blednou, flekatí a kroutí se i jiné napadené části rostlin (listy i měkké větvičky). Při neřešení likvidace svilušky brzo rostlinu natolik oslabí, že o ni můžeme přijít. Likvidace bývá běh na dlouhou trať, pro úplné zničení všech svilušek bývá zapotřebí několik procedur složených z několika postřiků. Nejjednodušší řešení bývá do začátku rostlinu radikálně přemístit na jiné stanoviště s vyšší vlhkostí a častěji rosit či polívat vodou. Vodu nemají svilušky příliš v lásce, avšak ta je nezahubí, jen omezí jejich množení. Pro úplné vyhubení je zapotřebí použít opakovaně postřik přímo na svilušky. Efektivní bývají postřiky na olejové bázi, ovšem takový postřik doporučujeme použít na rostlinu ve slabší koncentraci, než je napsaná na obalu, a použít ho jen jednou. Další postřik by už měl být chemický. Při výskytu svilušek většinou platí, že se objevují opakovaně v různých intervalech. Téměř všechny rostliny v interiéru má sviluška ráda a nepohrdne ani některými venkovními rostlinami. Nejčastěji se objevuje na přenosných rostlinách v květináči.
Smutnicovití
Smutnice (lat. Sciara). Nejčastější výskyt – klíčící semena, interiérové rostliny. Velké skupiny, larvy jsou v zemině, takže okem neviditelné. Smutnice se mohou vyskytnout i v sebesterilnějším substrátu, jsou výsledkem přirozeného hnijícího koloběhu půdy. Škodí jen jejich larvy. Při přemnožení ohrožují nejtenčí kořínky a hrozbou jsou tak pro čerstvě vyklíčené rostlinky. Jinak menší množství smutnic prakticky neškodí. Většině pěstitelů pouze vadí jejich přítomnost, jelikož jsou malým poletujícím hmyzem kolem našich klíčících pokladů. Na larvy se používají insekticidní přípravky, zabírají přípravky i na jiné škůdce, jen pozor, aby přípravek nebyl ve větším množství pro rostlinu škodlivý. Některé mohou být agresivnější, zvlášť při styku s kořeny rostliny. Mušky, které lítají nad substrátem, se daří celkem úspěšně likvidovat žlutými lepicími páskami. Smutnice napadají prakticky jakoukoli klíčící rostlinu, častěji se mohou vyskytnout při výsevu semen se zbytky dužiny, nebo u výsevu, kde semena často podléhají hnilobám. Nepohrdnou ale ani dospělou rostlinou. Prakticky výhradně se vyskytují jen u interiérových rostlin.
Ve svém příspěvku ZAVAŘOVÁNÍ MASA DO SKLENIC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miloslav.
Dobrý den chtěl jsem se zeptat při zavařováni masa ve sklince mám víčka ručně přišroubovat na doraz a napustit vodu nad víčko nebo zaroveň s víčkem,mám sklinky o,80m jak to mám to maso vařit tak jak ve sklenici o,72m děkují za odpověď
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Háčkované hračky jsou zpestřením pro naše děti. Jsou jistě také krásnou, originální dekorací do dětských pokojů. Právě při této činnosti můžete popustit uzdu své fantazii. Prakticky se dá uháčkovat cokoli. Zde jsou postupy a inspirace pro vás: http://hackovani-navody.eu/
V naší poradně s názvem PROČ SE KROUTÍ PLODY OKUREK HADOVEK VE SKLENÍKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vojtěch Kůra.
Proč se kroutí okurky hadovky jsem se nikde nedozvěděl - Kůra.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na vině bývají nejčastěji problémy s opylováním. I když je ve vaší zahradě spousta opylovačů, podmínky nemusí být vhodné pro zajištění úplného opylení. Pokud nejsou květy okurek opyleny, plodí se z nich křivé okurky. Aby byl pyl potentní, vyžaduje polovlhké a teplé podmínky, a když je příliš sucho a horko nebo se během kvetení vyskytnou dlouhodobé deště, nemusí být vaječníky okurek plně opyleny. Chcete-li dosáhnout lepších výsledků opylení, můžete okurky opylovat ručně. Jak na ruční opylování a mnoho dalších odpovědí na to, proč se kroutí okurky hadovky naleznete zde: https://www.ceskenapady.cz/…
Potřebujeme jakoukoliv přízi, háček, nůžky, jehlu, PES kuličky (na vycpání kuřátka).
Postup:
1. uháčkujeme 6 krátkých sloupků do stahovacího očka.
2. do každého druhého krátkého sloupku předchozí řady uháčkujeme 2 krátké sloupky.
3. do každého třetího krátkého sloupku uháčkujeme 2 krátké sloupky.
4. do každého čtvrtého krátkého sloupku uháčkujeme 2 krátké sloupky.
5.–8. do každého krátkého sloupku uháčkujeme 1 krátký sloupek.
Vycpeme a sešijeme.
V polovině slepičky háčkujeme hřebínek: 3 řetízková oka, do stejného krátkého sloupku 2 dlouhé sloupky, 2 řetízková oka – píchneme zpět do místa, kde jsme dělali 2 dlouhé sloupky. Opakujeme ještě 2x.
Zobáček: 4 řetízková oka, zpět háčkujeme do druhého řetízkového oka od háčku: 1 pevné oko, 1 krátký sloupek, 1 polodlouhý sloupek a připevníme pevným okem zpět do kuřátka.
Těsto můžete zpracovat ručně nebo v mixéru. Do mixéru nasypte mouku, droždí a krátce společně promixujete. Poté vlijte vodu a olej, jemně osolte. Vše pořádně promixujte a těsto přendejte do mísy. Přikryjte utěrkou a nechte kynout na teplém místě asi 1 hodinu. Vykynuté těsto si položte na vál posypaný polohrubou moukou a ještě jednou ručně prohněťte tak, aby se vám těsto nelepilo. Pokud se lepí, přidávejte po troškách polohrubou mouku. Poté zdobte dle své chuti a fantazie, například promíchejte kečup s nastrouhaným česnekem a trochou oleje a touto směsí těsto potřete. Ozdobit můžete salámem, rajčaty, jarní cibulkou, cibulí a nastrouhaným sýrem. Pečte v horkovzdušné troubě na 200 stupňů přibližně 15–20 minut.
S tímto těstem se skvěle pracuje a dá se z něj vytvořit velmi tenká pizza. Z uvedeného množství ingrediencí vytvoříte asi 3–4 pizzy.
Původ plísňových sýrů je zřejmě v povídce o selce, která zapomněla sýr ve sklepě. Když ho po čase našla, na jeho povrchu již byla bílá plíseň. Selka ho chtěla nejdříve vyhodit, ale nakonec ho ochutnala. Překvapila ji skvělá a zajímavá chuť. Tento příběh se stal ve francouzské vesnici Camembert – a jméno tohoto města dalo název lahodnému sýru. Camembert se ve Francii vyrábí už od roku 1791.
Náš český Hermelín dostal jméno podle podoby bílé plísně s kožešinou hermelínového pláště z kůže hranostaje. Historie českého Hermelínu sahá do 1. poloviny 20. století.
Dělení plísňových sýrů:
s plísní na povrchu: Camembert, Brie, Hermelín;
s plísní uvnitř: Niva, Gorgonzola, Rokfór.
Hermelín má kulovitý tvar (vypadá jako puk) a má jemnou ušlechtilou plíseň na povrchu. Sýr se uvnitř mění, dokonce zraje i poté, co si jej přivezete domů z nákupu. Čím déle máte Hermelín uložený v lednici, tím je měkčí a pikantnější. Zralý sýr uchovávejte v lednici při teplotě 4–8 stupňů Celsia.
Sýr Niva je sýr s modrou plísní uvnitř hmoty. Tento kravský sýr je obdobou francouzského ovčího sýra Roquefortu. Zrají spolu s ušlechtilou plísní Penicillium Rogueforti, která se přidává do mletého nebo sýřeninového sýra. Další verzí je italská Gorgonzola.
Výroba sýru Niva spočívá v odstředění syrového plnotučného kravského mléka; následuje homogenizace; pasterizace; sýření probíhá ve výrobníku. Sýřenina se zpracovává na zrno. Vzniklá směs syrovátky a zrna se pouští na pás, kde syrovátka odtéká a probíhá solení zrna koncentrovaným solným roztokem a plnění do forem, které se v pravidelných intervalech obracejí. Hmota je poté vyklápěna na nerezové palety a putuje do solných lázní. Obrovské kádě jsou napouštěny solným roztokem s danou koncentrací, kyselostí a teplotou. Po vyjmutí se bochníky nechají den okapat a ručně se solí. Propichování slouží k tomu, aby se vytvořily průduchy nezbytné pro růst plísně. Je třeba udělat asi 35 vpichů z každé strany bochníku, aby se vytvořilo dostatek vzduchových bublin s dvojím významem – umožnit přístup vzduchu, který plíseň potřebuje, a nechat zplodiny vznikající štěpením bílkovin a tuků ze sýra uniknout. Plísňové kultury se dnes pěstují na povrchu vysterilizovaných krup a do sýrové hmoty se splachují vodou. Zrání ve sklepích při stálé teplotě (8–10 °C) a vlhkosti (95 %) probíhá 5 týdnů. Nakonec se provede takzvané ošetření – z bochníků se ručně seškrabují nežádoucí plísně.
Do lehčeného betonu se používá ekostyren, což je speciálně upravená drť pěnového polystyrenu, která se snadno smíchává s vodou, cementem a pískem. Jde tedy o plnivo do lehkých tepelně a zvukově izolačních betonů, které se používá jako přísada do betonu. S ekostyrenem snadno připravíme lehčený a tepelně izolující beton, a to jak ručně, tak v míchačce či domíchávači.
Ekostyren vzniká recyklací polystyrenových odpadů, a proto je velmi levný. Navíc můžeme volit různé objemové hmotnosti výsledného betonu, čímž stanovujeme jeho budoucí fyzikální a mechanické vlastnosti, ale právě i cenu.
Smísením ekostyrenu s betonem vzniká takzvaný ekostyrenbeton, který je až 12krát lehčí než tradiční beton, rychle tuhne a dosahuje až 30krát lepších tepelně izolačních vlastností. Výsledný beton je po vytvrdnutí netříštivý, požárně odolný (respektive nesnadno hořlavý), hygienicky a ekologicky nezávadný a odolává hlodavcům a plísním.
Tepelně izolační vrstvy z ekostyrenbetonu (lehkého betonu) jsou homogenní, jejich příprava je jednoduchá, aplikace bezodpadová a rychlá. Navíc se uplatní i na nerovných površích vodorovných konstrukcí, na které nelze položit prefabrikáty, takže snadno nahradí polystyrenové desky, které nelze položit na nerovné povrchy.
Ekostyrenbeton se používá jako tepelná izolace na různých stavbách – při výstavbách rodinných domů a jejich rekonstrukcích, při stavbách a rekonstrukcích domů bytových, škol, školek, administrativních budov, obchodních center a výrobních či skladových prostor.
Ideální je tento materiál pro rekonstrukce a půdní vestavby, protože nezatěžuje stropní konstrukce, ale též pro spádové vrstvy plochých střech, jako výplňová tepelně izolační vrstva pro stropy, terasy, balkóny, lodžie a podlahy. Čili najde využití především na vodorovných stavebních konstrukcích.
Polystyrenbetony se zpravidla aplikují stejně jako běžné betony. V praxi se namíchá požadovaná objemová hmotnost aplikovaného polystyrenbetonu a dopraví se na místo pokládky buď čerpadlem, nebo běžnými stavebními kolečky. Práce s lehkým betonem je přitom mnohem méně namáhavá. Na místě pokládky se obvykle zhotoví takzvané pásky do požadované síly aplikované vrstvy, které se nechají zavadnout a poté se stahují tradiční zednickou latí. Nakonec je můžeme uhladit zednickým hladítkem, ale jen u těžších kategorií lehkých betonů, které obsahují více cementu a kameniva. Vrstva je v optimálních podmínkách pochozí po 24–48 hodinách, ovšem za nepříznivých podmínek i po mnohem delší době. Jinak platí, že polystyrenbetony mají stejnou dobu zrání jako betony prosté, tedy 28 dní od jejich aplikace. Jelikož však jde o betony výplňové (nekonstrukční, tepelně izolační), lze na ně položit další vrstvu již za zmíněných 24 až 48 hodin, to znamená tehdy, kyž je možné na vrstvu polystyrenbetonu stoupnout.
Polystyrenové granule jsou vodoodpudivé a elektrostatické a musí se speciálně upravit, aby se daly snadno zamíchat do betonu. Takto upravený granulát se jmenuje „ekostyren” (viz výše). Ekostyren je určen pro každého stavebníka a práce s ním je velmi jednoduchá. Namíchat se dá podle požadovaného množství od kalfasu ručně vrtačkou, nebo v jakékoliv míchačce, až po domíchávač.
Smícháním ekostyrenu s cementem, pískem a vodou vzniká lehký „ekostyrenbeton” o různých parametrech.
Podle receptur můžeme namíchat beton, který váží od 200 kg/m3 do 900 kg/m3. Čím bude směs těžší, tím bude mít vyšší pevnost v tlaku, ale menší tepelný odpor a naopak, čím bude směs lehčí, tím bude mít lepší tepelně izolační parametry, ale horší pevnostní parametry. Stavebník se může sám rozhodnout, které vlastnosti vyzdvihne a které potlačí, nebo se rozhodne pro kompromis.
Takovým nejčastějším kompromisem je lehký ekostyrenbeton, který váží přibližně 500 kg/m3. Je dostatečně pevný, přičemž si zachovává dobré tepelně izolační parametry.
Na zkracování se používá takzvaný Guyotův řez. U révy vždy řežte nad pupenem. Pokud byste dřevo odstranili těsně u něj, může dojít k poškození pletiv a tím pádem k zaschnutí. U svislých výhonů řežte vždy šikmo, aby z rány snadno odtékala voda a rána se rychle hojila. U vodorovně vedených výhonů, které jsou typické například pro Guyotův řez, se vede řez kolmo. Letní odstraňování zálistků a výhonů druhého řádu se provádí ručně. Pokud chcete při pěstování révy vinné použít Guyotův řez, je nutné ho aplikovat již na mladou rostlinu po výsadbě.
Jak tedy na to? Při pěstování na drátěné konstrukci se během první zimní sezony zkrátí hlavní výhon pod spodní drát na dva pupeny. Během léta začne rostlina vytvářet postranní výhony, které ručně zaštípněte hned u hlavního výhonu. Během druhé zimy hlavní výhon opět zkraťte, tentokrát ovšem na tři pupeny. Výška rostliny bude znovu sahat pod spodní drát. Z ponechaných výhonů během léta vyroste trojice bujných výhonů, které připevněte k drátům ve svislé pozici. V průběhu třetí zimy po vysazení zkraťte hlavní výhon zase na tři pupeny. Postranní výhony, tedy tažně, stáhněte do vodorovné polohy, zkraťte stejně jako hlavní výhon na trojici pupenů a upevněte je ke spodnímu drátu. Stejně jako u základního řezu na hlavu a čípek vždy dohlížejte na obnovu dřeva.
Každý rok odstraňujte odplozené dřevo a nahrazujte ho novými výhony, které se postupně tvoří z ponechaných pupenů. Během léta každý rok réva vytvoří na svislých výhonech velké množství dalších svislých výhonů, u nichž vyštipujte všechny fazochy, tedy postranní výhony.
Zkracování a vylamování zálistků (mladých letorostů vyrůstajících v průběhu vegetace z úžlabí listů) provádějte zejména kolem hroznů asi do poloviny plodných letorostů. Zálistky (fazochy) ve spodní části v oblasti hroznů brání provzdušnění a přístupu sluníčka k hroznům, tedy jejich vyzrávání. Naopak zálistky narostlé v horní části letorostů asimilují a vytvářejí cukr v hroznech.
Kvůli přístupu vzduchu i sluníčka k hroznům se někdy odstraňují i některé starší listy v okolí hroznů, které již tolik neasimilují. Avšak pozor, úplné odlistění se nedoporučuje, mohlo by dojít k úpalu na bobulích, které jsou pak nevzhledné, vytvářejí se na nich nahnědlá „líčka“ a hrozny mají následně méně sladkosti.
Jenže kosové jsou snad ještě vynalézavější než špačci a i přes síťku jednotlivé bobulky rozklovávají a hodují tak přímo na keřích. I když kombinujeme všechny metody, musíme se smířit s tím, že nějaké ztráty budou. Vraťme se ale na začátek. Minule jsme začali velké téma: zakládání vinice.
Ano, věnovali jsme pozornost klimatickým, stanovištním a půdním podmínkám, ve kterých se révě daří. Pokud jsme si jisti, že tomu tak bude i na našem stanovišti, je potřeba si připravit půdu.
Profesionální vinohradníci si nejprve nechají provést rozbory půd, aby zjistili, co je v půdě v nadbytku, co chybí a co je potřeba přidat. Pedologové, specialisté na zemědělské půdy, vyjadřují množství živin v půdách ve speciálních jednotkách, označovaných ppm, což je počet miligramů té které živiny v jednom kilogramu půdy. Výsledky rozborů tedy zahrnují čísla vyjadřující množství jednotlivých živin právě v ppm. Vinohradník, který chce založit novou vinici, kromě výsledků půdních rozborů potřebuje vědět, jaký půdní druh na své budoucí vinici má a také, kolik procent jílu je v půdě obsaženo. Tyto informace se porovnávají s hodnotami živin, které by v nově zakládané vinici být měly, a pokud v půdě chybí, je nutné tyto živiny ve správném množství do půdy dodat.
Každá živina se v půdě chová jinak. Každý, i začínající zahrádkář ví, že problematický je dusík. Dusík, pokud je dodán například ve formě ledku, v půdě dlouho nevydrží, vyplavuje se. Ostatní formy dusíkatých hnojiv se s časem na ledkovou formu přeměňují (říkáme tomu mineralizace), takže lze obecně říci, že dusíkem nelze hnojit do zásoby. Jedna možnost však existuje. Používala se po řadu předchozích století, v dobách, kdy neexistoval chemický průmysl a průmyslová hnojiva. Naši předkové totiž měli pro pole i pro vinice jen jediné hnojivo, a to hnůj od vlastního dobytka. Dnes můžeme používat nepřeberné množství druhů průmyslových hnojiv, včetně průmyslově vyráběných hnojiv organických.
Myslíte takové ty granule vyrobené z koňského hnoje nebo ze slepičinců?
Třeba, do některých se taky přidává rašelina nebo jiný odpad – drcený biomateriál. Označují se také jako biokomposty.
Drobný pěstitel si vystačí s vlastním kompostem, často obohaceným hnojem domácích zvířat, která chová. Další elegantní možností, jak získat organické hnojivo je tzv. „zelené hnojení“, což jistě každý zahrádkář zná. Důležité je, aby směska na zelené hnojení obsahovala rostliny vytvářející dostatek biohmoty a také rostliny z čeledi bobovitých. Ty totiž žijí v blízkých přátelských vztazích s nitrifikačními bakteriemi, které umí zpracovávat vzdušný dusík z půdního vzduchu. Směska se vysévá obvykle v polovině vegetace, seká se a případně i zalévá, na jaře následujícího roku se zaorá (nebo zaryje). V půdě se takto získaná biohmota začne postupně rozkládat na kompost, což jde pomalu. Takto jsme tedy dodali do půdy dusík, který v ní alespoň nějakou dobu dodrží.
Směska na zelené hnojení:
Jinak se v půdě chovají draslík, hořčík a vápník. Ty se po dodání do půdy schovají do „půdního skladiště“, které se jmenuje sorpční komplex a tvoří v převážné míře částice jílu. Fosfor se umí v půdě na čas schovat tak, že s některými kovy vytváří nerozpustné formy, které v půdě jen tak čekají. Po čase, až se sníží množství vápníku a půdy se začnou okyselovat, se zase přemění na formy rozpustné. Tím ale rozhodně nechci říct, že révě se daří v půdách kyselých! Réva má ráda půdy neutrální až slabě zásadité.
Jak tedy půdu před výsadbou správně vyhnojit?
Každý, kdo zakládá vinici ve větší výměře, si samozřejmě rozbor půdy nechá provést, a pokud některá živina chybí, tak ji dodá v potřebném množství podle určitého výpočtu. Malí pěstitelé, kteří chtějí vysadit několik keřů na zahradě, jistě nebudou platit za půdní rozbor. Podívejte se také na díl věnovaný měsíci květnu. Každý správný zahrádkář má mít svou půdu vyhnojenou dostatečně. Těžkým úkolem pro velké i malé pěstitele je dostat tu dobře vyhnojenou půdu do hloubky, kde bude mít budoucí vinice kořeny. Což je asi do hloubky 50 cm.
Při dostatečně velkých výměrách se používají těžké stroje, které to dokážou, například rigolační pluh. Ten dokáže povrchovou vrstvu půdy (která je vyhnojená cca do hloubky 30 cm) dopravit až do požadovaných 60 cm, ale někdy i hlouběji, např. do 1 m. Podobně výkonný může být i rotační pluh, který celou vrstvu půdy propracuje v celé její výšce. Avšak rigolační či rotační pluh musí být tažen supersilným traktorem, což by na zahrádce bylo poněkud problematické, že?
Rigolační pluh:
Další možností je udělat si takový rigolek doma ručně – odkopat půdu do hloubky alespoň 40 cm, pak do takto vytvořené brázdy přemístit povrchovou, dobře vyhnojenou a zpracovanou půdu. Můžeme zapojit i další členy rodiny a zahrát si na takový malý „lidský buldozerek“, pracující však s normální lopatou, krumpáčem a kolečkem. Každopádně je to dřina.
V dobách minulých byly k dostání rigolační rýče, které mají pracovní část delší (až na těch požadovaných 50 cm). Manipuluje se jimi větší vrstvou půdy, a proto jsou úzké asi jen 10 cm. Měla jsem možnost takový rýč vidět, ovšem byl to již muzeální kousek. Nikde jsem ho neviděla v prodeji a myslím si, že se takové rýče už desítky let nevyrábějí.
Takže nám opravdu nezbývá nic jiného, nežli si hrát na ten „minibuldozer“?
Máme ještě jednu možnost - dá se říci osvědčenou fintu. Doprava vyhnojené povrchové části půdy dolů se rovnou spojuje s výsadbou. Ale nejprve je nutné pozemek pro výsadbu rozměřit, aby každý keř měl stejný „pěstební prostor“, a taky, aby vinice pěkně vypadala. Spony, ve kterých se vinice vysazují, jsou různé, od té nejjednodušší vinice pro pěstování na hlavu, kdy stačí spon 1m x 1m, až po spony s dostatečně širokými meziřadími pro různé stroje včetně pojízdných sklízečů. Ve většině případů volba sponu závisí především na mechanizaci, která se ve vinici bude v budoucnu používat.
Na zahradách, kde budeme vše dělat ručně, se doporučuje vzdálenost mezi dvěma řadami alespoň 1,2 m až 1,5 m, aby se člověk v meziřadí mohl bez problémů pohybovat. A keře by se neměly vysazovat hustěji, než na 1 m mezi nimi. Zpočátku se to může zdát jako plýtvání místem, ale je nutné počítat s tím, že s věkem keře budou sílit.
Po rozměření rýčem připravíme jamky, které budou velikostně odpovídat šířce rýče a hluboké budou podle délky sazenic. Důležité však je, aby se při rytí jamky odkládala samostatně na jednu stranu zemina povrchová – pečlivě vyhnojená a propracovaná, a na druhou stranu zemina ze dna jamky, která takto připravená není. Při sázení pak nejprve uložíme na dno jamky tu vyhnojenou a teprve na povrch tu spodní – a rigolace je vyřešená.
Stejně tak jako na kváskovém chlebu, budete muset i na tomto začít pracovat o den dříve, než ho budete chtít péct, vlastně přípravou se celý hodně kváskovému chlebu podobá, jen chuť je jiná.
Ingredience:
150 g žitné mouky
150 ml teplé vody
2 lžičky založeného kvásku
500 g hladké mouky pšeničné
2 lžíce bramborákového těsta v prášku
1/4 kostky droždí
300 ml vlažné vody
5 ml oleje
15 g soli
15 g cukru
5 g kmínu
Postup:
Den před pečením chleba je potřeba „dokrmit“ založený kvásek. Pro dokrmení kvásku budete potřebovat 150 g žitné mouky, 150 ml teplé vody a lžičku kvásku z lednice. Tyto suroviny důkladně vypracujte, pak zakryjte potravinářskou folií, upevněte nejlépe gumičkou a nechte v pokojové teplotě alespoň 12 hodin. Jestli je kvásek připravený, zjistíte tak, že vám narostl a znovu poklesl, což by mělo být patrné na nádobě. Z dokrmeného kvásku odeberte lžičku, kterou uzavřete do skleničky a vraťte do lednice, zbytek kvásku smíchejte se zbylými surovina a s pomocí robota na hnětení těsta nebo ručně, vařečkou, vypracujte těsto. Můžete použít i domácí pekárnu, kam všechny suroviny nasypete a zapnete program kynuté těsto nebo rovnou základní pečení, ale pozor, těsta je opravdu dost, takže pokud máte nějakou menší pekárnu, pak vám tuto variantu nedoporučuji. Zaděláváte-li chleba ručně či v robotu, nechte ho pak na teplém místě asi 1 a půl hodiny vykynout. Vykynuté těsto přendejte na vál, kde z něho vytvarujete úhledný bochník, těsto je řidší, takže to dost dobře nepůjde, připravte si skleněnou zapékací mísu, kterou lehce vytřete sádlem a chléb do ní přendejte. Předehřejte troubu na 220 °C a nechte péct asi 60 minut.
Jako optimální termín pro setí je uváděn v našich klimatických podmínkách přelom dubna a května a pak konec srpna a začátek září, protože v tomto období bývá větší množství srážek, ale při zajištění pravidelné závlahy lze sít trávník během celé doby vegetace. V posledních letech se díky teplým zimám osvědčily i zimní výsevy. Ty mají výhodu v lepším odnožování trav přes zimu a menším riziku zaplevelení. Výsev provádíme většinou ručně rozhozem osiva, u větších pozemků je vhodné jeho rozdělení na menší části s oddělením potřebného osiva – může se snadno stát, že se nám ho v závěru bude nedostávat. Výsevní množství se pohybuje od 12–25 g/m2, jen pro rychlejší zapojení porostu se doporučuje dávka vyšší. V každém případě je výsevné množství závislé na travních druzích obsažených v použité směsi. Měli bychom se přidržet doporučení výrobce osiva. Při rozdělení množství osiva počítejte s přídavkem na okraje trávníkové plochy, aby hned z počátku byly hustší. Pro rovnoměrný výsev lze použít i vysévací nádobu (s otvory ve dně), ta nám slouží zároveň jako odměrka pro správné osetí stanovené plochy. Vyseté osivo je nutné zapravit do půdy nejvýše do hloubky 1–2 cm. Nejčastěji sekavým pohybem pomocí hrábí nebo opatrným přehrabáním povrchové vrstvy, na větších plochách ježkovými válci. Po zapravení je nutné povrch utužit těžším válcem nebo nášlapnými prkénky připevněnými na obuv, jinak osivo pomalu a nepravidelně klíčí a snadněji jej vyzobou ptáci. U sestavovaných směsí můžeme využít dvoufázového setí, kdy sejeme nejprve hrubosemenné trávy, které zapravíme do půdy a pak na povrch dosejeme jemnosemenné trávy, ty již nezapravujeme, a povrch utužíme. Po výsevu by, pokud je to technicky možné, měla následovat zálivka, ta dokončí utužení povrchové vrstvy a značně urychlí klíčení. Zálivka nesmí být příliš intenzivní, aby se osivo nesplavilo, vzniknou tak snadno lysé a naopak příliš husté ostrůvky porostu. Vyschne-li povrchová vrstva půdy v průběhu klíčení, dojde zpravidla k úplnému zničení porostu a je nutné sít znovu. Pro rychlejší klíčení a udržení vlhkosti můžeme na menších plochách povrch pokrýt porofólií, jež chrání i před ptactvem.
Pravidelné sečení a úklid travní hmoty. Cílem těchto úkonů je udržení travního porostu v požadované výšce a podpora odnožování trav. Odstraněním posečené travní hmoty bráníme tvorbě plsti a úhynu jemných travních komponentů. Pravidelnost sečí závisí na typu trávníku a průběhu vegetace.
Hnojení organickými a anorganickými hnojivy. Travnaté plochy jsou vysokým konzumentem živin z důvodu dynamického růstu biomasy několikrát v průběhu jednoho vegetačního období. Hnojení má zásadní vliv na regeneraci trav po seči, rozvoj a aktivitu kořenového systému a zvyšuje rezistenci proti chorobám travních porostů. Nadbytek či nedostatek živin se projevuje poškozením travních ploch dočasně nebo trvale.
Závlaha trávníků. Vysoké nároky trávníků na vodu vyplývají z celé řady faktorů, jako je vysoká evapotranspirace – odpařování vody či teplota vzduchu. Závlaha travnatých ploch je důležitá i po každé seči nebo po každé aplikaci hnojiv. Nejideálnější formou je jemný postřik. Množství vody je rozdílné pro trávníky do jednoho měsíce od výsevu a pro trávníky starší.
Likvidace plevelů a ochrana proti chorobám. Plevele se v trávnících vyskytují z půdní zásoby, substrátu, větrem, vodou, mechanizací i člověkem. Jednou z příčin výskytu plevelů mohou být i neposekané nebo špatně posekané krajinné trávníky, z nichž se šíří semena plevelných druhů. Likvidace jedno- a dvouděložných plevelů v trávnících by měla být kombinací aplikace herbicidních přípravků, mechanických zásahů (například aerifikace), přizpůsobení výšky seče travního porostu, aby nedošlo k tvorbě semen a vysemenění plevelů, hnojením podle výsledků půdních rozborů. Výskyt chorob je nejčastěji způsoben změnami teplot v zimních měsících v závislosti na sněhové pokrývce, nadměrným či nedostatečným hnojením a zavlažováním, přenosem z okolních ploch, použitím nevhodných odrůd trav pro danou lokalitu. Ochrana proti chorobám může být preventivní, kdy již správným založením trávníku na správném profilu, substrátu atp. minimalizujeme možné výskyty chorob stejně jako správně prováděné ošetřování trávníku. Pokud se některá choroba vyskytne, jako například plíseň sněžná po zimě, je dobré rozpoznat ji v začátku a souborem opatření (postřik, vertikutace, úprava závlahy...) zlikvidovat.
Válení. Přiměřeně zhutňujeme překypřený povrch půdy zejména u nově založených trávníků, přitiskneme po seči povytažené rostliny a srovnáme drobné nerovnosti. Zásah je nutné dobře uvážit.
Hrabání listí. Zásah nezbytný hlavně na podzim a na jaře. Pod listy se drží vlhkost a tato místa jsou napadána chorobami.
Zarovnání okrajů trávníku. Provádíme tam, kde není trávník od dláždění či parkové cesty oddělen například obrubníkem, v sousedství trávníku a záhonu. Zabraňujeme prorůstání trávníku mimo určený prostor. Na malých zahradách provádíme ručním nářadím, u velkých ploch používáme mechanické pomůcky.
Speciální údržba
Vertikutaci provádíme speciálními samochodnými stroji, menší plochy ručně, speciálními hráběmi s plochými srpovitými zuby, které odstraní nadzemní i podzemní části trav do hloubky až 5 mm. Tímto prořezem odstraňujeme stařinu a odumírající travní hmotu, zabraňujeme plstnatění travního drnu. Úkon můžeme v pravidelných 4–8 týdenních intervalech opakovat. Je-li to třeba, můžeme tento prořez spojit s dosevem, pohnojením a pískováním. Zároveň tímto zásahem poškozujeme plevele tvořící listovou růžici, jež nemohou být při běžném sekání zasaženy. Smyslem hloubkové vertikutace je podpoření regenerace kořenové části trav, provzdušnění profilu, odnožování trav. Provádíme do hloubky až 20 cm. Podle potřeby 2–3x za vegetaci. Můžeme opět spojit s pískováním a hnojením.
Aerifikaci provádíme na velmi zhutněném travním povrchu pro lepší příjem živin a vody kořenovým systémem trav.
Zlepšení půdní drenáže, dílčí výměna substrátu. Používáme válce s dutými hroty, které vyrazí půdní substrát do určité hloubky a vynesou jej na povrch. Následuje pískování a urovnání povrchu válci, případně aplikace fungicidů.
Smykování pomocí článkované zatahovací sítě rovnoměrně rozprostřeme zlepšující materiály po povrchu. Povrch tím urovnáme, zaplníme prohlubně, rozdrtíme částečky zeminy zbylé po aerifikaci. Pískování provádíme po aerifikaci či hloubkové vertikutaci. Zlepšíme regeneraci kořenového systému trav, vzdušný a drenážní půdní režim, podpoříme odnožování. Důležitá je vrstva písku, jeho kvalita a frakce.
2 polévkové lžíce olivového oleje (panenského Extra Virgin)
3 dl čisté vody
Postup:
Nejprve smíchejte mouku, kvasnice a sůl, poté přidejte olivový olej a následně vodu. Vše lehce zamíchejte vařečkou nebo lžící. Až se těsto začne spojovat, začněte ho velmi lehce hníst a ručně promačkávat (asi 5 minut). Těsto musí být při hnětení stále měkké a vláčné, nesmí se lepit. Pokud se vám bude lepit, přisypte trochu mouky a znovu zlehka prohněťte. Těsto nesmí být v žádném případě tvrdé a nesmí se rozpadat. Jakmile bude hmota spojená a vznikne vláčné těsto, můžete ho trochu poprášit moukou. Nechte takto v míse a přikryjte utěrkou, těsto dejte na 24 hodin zrát do lednice.
Jakmile bude těsto odpočaté, rozdělte je na dva díly a pracujte nejprve s jednou částí. Vytlačte těsto od středu ven pomocí zavřené pěsti a zploštěte do kruhu. Stále pracujte od středu ven. Kruhová placka má být 30 cm velká a její okraje musí být trochu vyvýšené (ale bude-li to pro vás složité, můžete placku vyválet pomocí válečku). Těsto na pizzu jste si tímto připravili k použití pro různé náplně. Pizzu potřete na povrchu olejem a na to klaďte například náplň uvedenou níže. Poté ji rychle a opatrně položte na plech lehce poprášený kukuřičnou krupicí, který nechte předtím v horké troubě rozehřát. Pečte na nejspodnější možné mřížce v rozežhavené troubě. Pravá italská pizza se peče 7–11 minut v kamenné peci nebo horkovzdušné troubě při teplotě 250–300 °C.
